Slib
Něcoviselo ve vzduchu. Když člověk slyší tuhle frázi, většinou ji nebere úplně doslova. Ale čím víc se blížily Leniny narozeniny, tím víc jsem to cítil. Když jsme se vrátili z vánočních prázdnin, skříňky ve školní hale i stěny chodeb byly postříkaný sprejem. Jenže to nebylo běžný graffiti: ty slova ani nepřipomínaly angličtinu. Člověk by ani nepoznal, že jsou to opravdový slova, kdyby nikdy nedržel v ruce Knihu měsíců.
Tejden potom se nám vysklily všechny okna v učebně angličtiny. Moh to udělat vítr – až na to, že ani nezafoukalo. A proč by se vítr soustředil z celý školy zrovna na jedinou třídu?
Když jsem teď nehrál basket, musel jsem do konce školního roku docházet na hodiny tělocviku, což byla na Jacksonovce zdaleka ta největší otrava. Když jsem se po hodině sprintů na čas a šplhání po laně ke stropu tělocvičny vrátil ke svý skříňce, našel jsem dvířka otevřený a svoje poznámky rozházený všude po hale. Batoh byl v tahu. Link hosice po pár hodinách našel nacpanej do popelnice za tělocvičnou, ale dostal jsem za vyučenou. Jacksonovka viditelně není pro Knihu měsíců to pravý místo.
Pak jsem ji začal nechávat doma ve svý šatní skříni. Čekal jsem, jestli ji Amma nevyčenichá, jestli na mě uhodí, posype mi pokoj solí – ale nic z toho se nestalo. Nad tou starou knihou v kožený vazbě jsem fakticky strávil měsíc a půl – s Lenou i bez ní, jen s mamčiným ohmataným latinským slovníkem. Abych se pří čtení nepopálil, používal jsem Amminy chňapky s teflonovým povrchem. Byly v ní stovky zaklínadel, a jen některý přeložený do angličtiny. Spousta jich byla v jazycích, jehož slova jsem ani nedoved přečíst, a v jazyce Zaklínačů, kterej jsme neuměli rozšifrovat. Ale čím víc jsme pronikali do obsahu tyhle knihy, tím byla Lena znepokojenější.
„Vyžádej se sama. To je přece nesmysl.“
„Určitě to něco znamená.“
„Ale v žádný kapitole se o tom nic nepíše. A v místech, kde se popisuje Vyžádání, o tom není ani zmínka.“
„Musíme hledat dál. Tohle není Zápisník mladejch svišťů. Někde to tam bude.“ Kniha měsíců nám určitě mohla poradit – ale nejdřív to v ní musíme najít. Nedokázali jsme myslet na nic jinýho – teda kromě toho, že odedneška za měsíc bude po všem.
V noci jsme zůstávali dlouho vzhůru a bavili se, i když jsme leželi ve svejch postelích. Každá noc nás přibližovala tý, která může bejt naše poslední.
Na co myslíš, Leno?
Fakt to chceš vědět?
Vždycky to chci vědět.
Ale doopravdy chci? Zíral jsem na pomačkanou mapu nad postelí, na ty zelený čáry, který spojovaly místa z přečtenejch knížek. Byly pořád tam, všechny ty města mý vysněný budoucnosti, spojený připínáčkama a čárama fixkou. Jenže za půl roku se toho hodně změnilo. Teď už mi budoucnost nevyznačovaly zelený čáry, ale jedna holka.
I když zrovna teď je její hlas tak slaboučkej, že jsem se musel hodně snažit, abych ho uslyšel.
Něco uvnitř mi říká, že bych byla radši, kdybysme se nikdy nepotkali.
To snad nemyslíš vážně?
Neodpověděla. Aspoň ne hned.
O to je to těžší. Už předtím se mi zdálo, že můžu o hodně přijít. Ale teď mám ještě tebe.
Vím, jak to myslíš.
Shodil jsem stínítko z lampičky u postele a zadíval se přímo do žárovky. Když jsem se na ni takhle zostra koupal, oči mě z toho jasu rozbolely tak, že to zarazilo slzy.
A můžu tě ztratit.
To se nestane, Leno.
Mlčela. Světlo mě na chvíli úplně oslepilo. Neviděl jsem už ani modrej strop mýho pokoje, přestože jsem zíral přímo do něj.
Slibuješ?
Slibuju.
Věděla, že tenhle slib možná nezvládnu dodržet. Ale stejně jsem jí ho dal. Protože jsem chtěl udělat všechno pro to, aby to byla pravda.
Když jsem se natáhnul po vypínači, spálil jsem si ruku.
2024 ©