Nádherné bytosti : kapitola 28

nadherne-bytosti.jpg

Skřítek Hajaja (nebo tak něco)

 

 

 

 

Leninynarozeniny byly už za tejden. Za sedm dní.

Za sto šedesát osm hodin.

Za deset tisíc osm minut.

Vyžádej se sama.

Už jsme byli s Lenou u konce sil. Vypustili jsme školu, abysme mohli trávit čas nad Knihou měsíců. Stal se ze mě odborník na falšování Amminýho podpisu, a tajemnice školy se Leně neodvažovala říct, aby odevzdala omluvenku podepsanou Maconem Ravenwoodem. Byl chladnej zimní den a my spolu seděli v zahradě Greenbrieru, zachumlaný do starýho spacáku z Linkova beateru. Už potisící jsme se snažili najít v Knize nějakou pasáž, která by nám napověděla.

Připadalo mi, že Lena to začíná vzdávat. Strop ve svým pokojíčku měla celej popsanej tím, co jinak zůstávalo skrytý, myšlenkama, který byly až moc děsivý na to, aby je vyslovila.

temný oheň, světlá tma / temná hmota, co to je? velká temnota spolyká velké svělo, jako spolyká můj život zaklínačty / dívky /dřív nad/přirozené /poprvé za sedm dní sedm dní sedm dni 7777777777777

Ne že bych jí to měl za zlý. Fakt to vypadalo dost beznadějně, ale já se nehodlal vzdát. Nikdy. Lena se opírala o starou kamennou zeď, která se drolila stejně jako naše možnosti. „To je nemožný. Je tam tolik zaklínadel. A my ani nevíme, co hledáme.“

Měla pravdu. Kniha obsahovala zaklínadla snad pro každou situaci: Oslepení nevěrníků. Pozvednutí mořských vln. Skrytí run před zraky Smrtelníků.

Ale nikde jsme nenašli Kterak zbaviti rodinu prokletí nebo Zaklínadlo na odčinění toho, že vaše praprapraprababička chtěla oživit mrtvýho vojáka. Ani Zaklínadlo, jak se vyhnouti Vyžádání Temnotou tím, že provedete Vyžádání na vlastní pěst. Anebo to, který jsem zoufale hledal já: Zaklínadlo na záchranu vaší holky (když už ji konečně máte), dřív než bude pozdě.

Vrátil jsem se znova k latinskýmu obsahu: obsecrationes, incantamina, nectentes, maledicentes, maleficia.

„Neboj se. Najdeme to.“ Ale sám jsem tomu nedokázal věřit.

 

 

 

Čím dýl ležela Kniha měsíců na polici v mý skříni, tím silnější jsem měl pocit, že u mě v pokoji straší. Ale stávalo se nám to oběma, a noc co noc: noční můry, pořád horší a horší. Spal jsem pokaždý sotva pár hodin. Byly tam, číhaly na mě už ve chvíli, kdy jsem zavřel oči. Ale nejstrašnější bylo, že se nikdy neměnily: bylo to pořád totéž, v příšerný smyčce se to přehrávalo pořád dokola. Každou noc jsem znova a znova přicházel o Lenu. Ubíjelo mě to.

Mohl jsem se bránit jedině tím, že jsem se snažil zůstat vzhůru. Poháněl mě cukr a kofein z litrů koly a redbullu.

Pařil jsem na počítači. Přečet jsem snad všechno, co mi přišlo pod ruku, od Srdce temnoty až po svůj oblíbenej díl Stříbrnýho surfaře, ve kterým Galactus znova a znova polyká vesmír. Ale tohle zná asi každej, kdo někdy zkoušel ponocovat – třetí nebo čtvrtou noc už je úplně fuk, co děláte: klidně usnete vestoje.

Tomu by se neubránil ani Galactus.

 

 

 

Oheň.

Všude hoří.

A kouř. Kašlu kouř a popel. Je černočerná tma, není nic vidět. Horko mi drásá pleť jako šmirgl papír. Neslyším nic, jen burácení ohně.

Neslyším ani Lenin křik, jen ve svý hlavě:

Uteč! Musíš pryč!

Cítím, jak mi praskají kosti v zápěstí, jedna po druhý, jako struny na kytaře.

Pustí mě, jako by mě chtěla navždycky uvolnit, ale já to nedovolím. Nikdy.

Nedělej to, Leno! Nepouštěj se!

Pusť mě! Prosím… zachraň se!

Nikdy ji nepustím.

Ale už cítím, jak mi prokluzuje zpod prstů. Snažím se ji svírat pevně, ale vysmekne se mi…

 

Vztyčil jsem se na posteli a rozkašlal se. Připadalo mi to tak skutečný, že jsem měl fakt na jazyku chuť kouře. Ale v pokoji nebylo horko, spíš zima. Okno bylo už zase dokořán. Moje oči si rychle zvykly na světlo.

Koutkem oka jsem něco zahlídnul. Nějakej pohyb. Ve stínech.

V mým pokoji někdo je.

„Doprdele!“

Zkusil vyklouznout dřív, než si ho všimnu, ale nepovedlo se mu to. Věděl, že jsem si ho všimnul. A tak udělal to jediný, co se dalo. Otočil se obličejem ke mně.

„Ne že bych měl namířeno konkrétně tam, ale není na mně, abych tě opravoval, když ani neumím včas odejít ze scény.“ Macon připojil úsměv Caryho Granta a popošel k nohám mý postele. Měl na sobě dlouhej černej plášť a černý kalhoty. Byl oblečenej spíš jako gentleman z konce devatenáctýho století, co si chce vyjet bryčkou do města, než jako moderní lupič. „Nazdar, Ethane.“

„Co sakra děláte v mým pokoji?“

Zatvářil se rozpačitě, což bylo u Leninýho strejdy, kterej měl obvykle vždycky na špičce jazyka pohotovou a šarmantní odpověď, dost nezvyklý. „Přijde na to.“

„Už na to přišlo. Vlez jste mi v noci oknem do pokoje jako nějakej upír nebo uchyl. Nebo možná obojí. Takže?“

„Vy Smrtelníci. Pro vás je všechno buď černé, nebo bílé. Já nejsem ani Lovec, ani Škůdce. Pleteš si mě s mým bratrem Huntingem. Mě krev neláká.“ Při tom pomyšlení se zachvěl. „Ani krev, ani maso.“ Zapálil si doutník a promnul ho v prstech. Jestli tady Amma zejtra ucejtí kouř, klepne ji pepka. „Vlastně se toho tak trochu štítím.“

Ztrácel jsem trpělivost. Už pár nocí jsem se nevyspal a neměl jsem náladu poslouchat někoho, kdo nedokáže normálně odpovědět na přímou otázku. Chtěl jsem slyšet odpověď, a chtěl jsem ji slyšet hned. „Těch hádanek mám až po krk. Řekněte mi to rovnou. Co děláte v mým pokoji?“

Macon přešel k levný židli na kolečkách u mýho psacího stolu a jediným plavným pohybem se na ni posadil. „Řekněme, že naslouchám.“

Sebral jsem z podlahy starý basketový tričko s logem týmu Jacksonovy střední a přetáhnul si ho přes hlavu. „A koho posloucháte? Nikdo tady není. A já jsem spal.“

„Ne, přesněji řečeno jsi snil.“

„Jak to víte? Zase nějaká zaklínačská schopnost?“

„Obávám se, že ne. Já vlastně technicky vzato nejsem Zaklínač.“

Dech se mi zaseknul v krku. Macon Ravenwood nikdy za bílýho dne nevycházel z domu. Dokázal se najednou zjevit, kde se mu zachtělo, pozoroval lidi prostřednictvím svýho psovlka, a dokázal málem zlikvidovat bez mrknutí oka Temnou zaklínačku. A jestli nebyl sám Zaklínač, tak tady existovalo jen jediný vysvětlení.

„Takže jste upír.“

„To zcela nepochybně nejsem.“ Zatvářil se dotčeně. „To je tak vulgární výraz, takové klišé – až mě to uráží. Žádní upíři neexistují. Ale vaše generace nejspíš věří i na vlkodlaky a mimozemšťany. Za to může televize.“ Potáhnul zhluboka z doutníku. „Nerad tě zklamu, ale jsem Inkubus. Obávám se, že je to stejně jen otázka času, kdy by ti to Amaria sdělila, protože je očividně nachystaná odhalit všechna má tajemství.“

Inkubus? Vlastně jsem ani nevěděl, jestli mě to má děsit. Nejspíš jsem se tvářil zmateně, protože Macon se okamžitě rozhod pro upřesnění. „Popravdě řečeno, gentlemani našeho druhu disponují skutečně jistou mocí, ale ta souvisí výlučně s jejich silou. A tu musíme pravidelně obnovovat.“

„Jak obnovovat?“

„Z nedostatku přiléhavějších výrazů se vyjádřím takhle: musíme ji čerpat ze Smrtelníků.“

Pokoj se začal kymácet. Nebo se možná začal kymácet Macon.

„Ethane, sedni si. Jsi úplně bílý.“ Lenin strejda přešel ke mně a pomoh mi posadit se na kraj postele. „Jak už jsem řekl, nenapadá mě lepší výraz než čerpat. Ale nejde o krev. Tu pijí Smrtelníkům jen Krvaví inkubové, a k těm já nepatřím. Oni i já jsme sice Lilum – což znamená, ze musíme žít v naprosté tmě –, ale já něco tak nechutného neprovozuji. Živím se tím, čeho mají Smrtelníci nadbytek, a co tudíž sami ani nepotřebují.“

„Čím?“

„Sny. Kousky a útržky snů. Myšlenkami, touhami, obavami, vzpomínkami – nic z toho nebudeš postrádat.“ Slova se mu řinula z úst, jako by pronášel zaklínadlo, a já se pokoušel do toho proniknout, rozluštit, co mi tady vykládá. Jenže jsem měl pocit, jako by mi mozek omotala tlustá vlněná deka.

Ale pak jsem to pochopil. Kousky skládačky zacvakly do těch správnejch míst v mozku. „Ty sny… vy z nich jako vysáváte jen kousky? Proto si je nikdy po probuzení nepamatuju celý?“

Macon se usmál a uhasil doutník v prázdný plechovce od koly. „Vinen ve všech bodech obžaloby. Až na to ‚vysávání‘. To není zrovna nejzdvořilejší výraz, mládenče.“

„Ale jestli vysáváte – jestli kradete mý sny, musíte je znát. Víte, co se na konci stane. Musíte nám to říct, abysme se na to mohli připravit.“

„Obávám se, že nemůžu. Vybírám si jisté útržky úmyslně.“

„Proč podle vás nemáme vědět, jak to celý skončí? Přece kdybysme znali konec snu, můžeme zabránit tomu, aby se to nestalo doopravdy.“

„Zdá se, že už toho víš až tak dost. A ani já tomu tak úplně nerozumím.“

„Přestaňte už konečně mluvit v hádankách. Pořád říkáte, že mám chránit Lenu, že mám nějakou moc. Tak proč mi sakra neřeknete na rovinu, o co tady jde, pane Ravenwoode? Protože já už jsem děsně unavenej, a dělá se mi zle z toho, jak se mnou pořád někdo manipuluje.“

„Nemůžu ti říct to, co sám nevím, synu. Jsi pro mě tak trochu záhadou.“

„Nejsem váš syn.“

„Melchizedeku Ravenwoode!“ Ammin hlas zaduněl jako kostelní zvon.

Macon se zatvářil, jako by mu došla pára.

„Jak se opovažuješ vkročit do tohohle baráku bez mýho svolení?“ Stála na prahu ve froté županu a v ruce držela nějakou šňůrku s korálkama. Kdybych ji dost neznal, moh bych si myslet, že je to obyčejnej náhrdelník. Amma mačkala korálkový kouzlo křečovitě v dlani. „Na něčem jsme se snad domluvili. Tenhle dům je pro tebe nepřístupnej! Najdi si nějaký jiný stavení, kde můžeš provádět ty svý rejdy.“

„To není tak jednoduché, Amarie. Tenhle hoch vidí ve snech věci, které jsou příliš nebezpečné – pro ně oba.“

Oči naší hospodyně se divoce zaleskly. „Cože, ty se krmíš na mým chlapci?! To mi tady chceš tvrdit? To mě má jako uchlácholit?!“

„Uklidni se. Nesmíš to brát tak doslova. Dělám jen to, co je nezbytné, abych je oba chránil.“

„Já vím až moc dobře, co seš zač a co děláš, Melchizedeku. Až příde tvůj čas, budeš se za to smažit v pekle. Ale netahej zlo do mýho domu!“

„Už dávno jsem si vyvolil svůj osud, Amarie. Bojoval jsem proti tomu, čím jsem se měl stát. A bojuju proti tomu každičkou noc svého života. Ale zlosyn nejsem. Mám dítě, o které se musím postarat.“

„To nemění nic na tom, co seš zač, Melchizedeku. Něco takovýho si vybrat nemůžeš.“

Macon Ravenwood přimhouřil oči. Bylo jasný, že jejich dávná dohoda je nějak choulostivá, a on ji svou noční návštěvou právě narušil. Ale kolikrát se už tady takhle stavil?

„Proč mi prostě neřeknete, co se stane na konci toho snu? Mám právo to vědět. Je to můj sen.“

„Je to mocný sen, zneklidňující sen, a Lena by to neměla vidět. Není na to připravená, a vy dva jste spolu nevyhnutelně propojení. Vidí to, co vidíš ty. Takže musíš pochopit, proč jsem ti ho musel odebrat.“

To už ve mně zuřivost vybublala na povrch. Dostal jsem strašnej vztek – větší, než když paní Lincolnová lhala o Leně na disciplinární komisi. Větší, než když jsem našel v tátově pracovně ty počmáraný stránky.

„Ne. To teda nechápu. Jestli víte něco, co jí může pomoct, tak proč to před náma tajíte? Proč používáte ty svoje ulítlý schopnosti a vysáváte moje sny, abych je nemoh vidět a pomoct jí sám?“

„Jenom se ji snažím ochránit. Miluju Lenu a nikdy bych –“

„Já vím. To už jsme od vás slyšeli stokrát. Nikdy byste neudělal nic, co by jí ublížilo. Ale měl byste dodat, že ani neuděláte nic, co by jí pomohlo.“

Maconova spodní čelist ztuhla. Teď zuřil on: už jsem to na něm dokázal poznat. Ale nevypadnul z role, ani na chvilinku ne. „Snažím se ji chránit stejně jako ty, Ethane. Vím, že ti na ní záleží, a opravdu jí poskytuješ jistou formu ochrany, ale jsou tady věci, kterým dobře nerozumíš, věci, které nikdo z nás nedokáže ovládat. Jednoho dne to pochopíš. Ty a Lena jste prostě příliš odlišní.“

Odlišné druhy. Tak to napsal Ethan Genevieve. Už mi to docházelo. Uplynulo půldruhýho století, a vůbec nic se nezměnilo.

Jeho pohled změknul. Napadlo mě, že mě lituje, jenže v tom bylo něco jinýho. „Nakonec bude na tobě, abys to břemeno nesl. Vždycky je to na Smrtelníkovi. Věř mi. Já o tom něco vím.“

„Nevěřím vám a nerozumíte tomu. My s Lenou se od sebe tolik nelišíme.“

„Smrtelníci. Závidím vám. Myslíte si, že můžete všechno změnit. Zastavit vesmír. Odčinit to, k čemu došlo před spoustou let. Jste tak nádherné bytosti.“ Mluvil ke mně, ale už to nebudilo ten dojem. „Omlouvám se za vniknutí do vašeho domu, Ethane. Už tě nechám spát.“

„Držte se od mýho pokoje dál, pane Ravenwoode. A od mý hlavy taky.“ Lenin strejda vykročil ke dveřím. Překvapilo mě to. Myslel jsem, že vyskočí oknem, kudy přišel.

„Ještě jedna věc. Ví Lena, co jste zač?“

Macon se usmál. „Ovšem. Nemáme před sebou žádná tajemství.“

Já ten úsměv neopětoval. Věděl jsem tutově o pár tajemstvích, který před sebou tutlají. A Macon si to zřejmě dobře uvědomoval.

Zavířil pláštěm, obrátil se ke mně zády a byl pryč.

Prostě zmizel.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a deset