Nádherné bytosti : kapitola 29

nadherne-bytosti.jpg

Bitva o Medový vrch

 

 

 

Další den ráno jsem se probudil s příšernou bolestí hlavy. Nemínil jsem uvěřit tomu, jak se často píše v podobnejch historkách, že se mi to všechno jen zdálo. Ani na chvíli jsem nepochyboval o tom, že Maconova návštěva v mým pokoji byla jen noční můra. Od mamčiny smrti jsem se celý měsíce ráno co ráno budil s tímhle přesvědčením. Teď takovou chybu neudělám.

A když se mi tentokrát zdálo, že se všechno od základu změnilo, bylo to proto, že se všechno změnilo. Připadalo mi, že všechno je čím dál ujetější a ujetější – protože to tak prostě bylo. Taky jsem měl pocit, jako by nám s Lenou zoufale odtikával čas, protože nám už doopravdy skoro žádnej nezbejval.

Začalo odpočítávání: posledních šest dní. Moc dobře se to nevyvíjelo. To bylo jediný, co se o tom dalo říct. Ne snad, že bysme to křičeli do světa nahlas. Ve škole jsme se chovali jako vždycky. Na chodbách jsme se drželi za ruce. Líbali jsme se u skříněk, až nás z toho bolely rty, a já měl zase pocit, jako by mnou projížděla elektřina. Zůstávali jsme v naší bublině a užívali si zbytky toho života, kterej jsme v očích ostatních vedli – užívali jsme si jeho poslední hodiny. A v jednom kuse jsme si povídali: celý dny, i při vyučování, i když jsme byli každej jinde.

Lena mi vyprávěla o Barbadosu, kde se obloha a moře setkávají v tak uzounký lince, že ani není poznat, kde končí jedno a začíná druhý. Poslouchal jsem ji, zatímco jsem se na keramice pokoušel vyrobit misku s konopným úchytem.

Vypravovala mi o svý babičce, která ji naučila pít 7-Up tak, že použije červenej pendrek jako brčko. Poslouchal jsem to při angličtině, když jsem se pokoušel psát úvahu na téma Doktor Jekyl a pan Hyde a kde Savannah prskala bubliny ze žvejkačky.

A vyprávěla mi taky o Maconovi, kterej s ní oslavil každý její narozeniny, i když bydlela třeba zrovna v Tramtárii. Dostavil se na ně pokaždý, co se pamatovala.

Po probdělý noci, kterou jsme strávili hloubáním nad Knihou měsíců, jsme spolu pozorovali, jak vychází slunce: ona na Ravenwoodu, já u mě doma.

Ethane?

Jsem tady.

Já se bojím.

Já vím. Měla bys zkusit aspoň na chvíli usnout, Leno.

Nechci ztrácet čas spaním.

Já taky ne.

Ale oba jsme věděli, že o to nejde. Ani jeden z nás o ty sny nestál.

 

 

 

„NOC VYŽÁDANÍ JEST NOCÍ SLABOSTI PŘEVELIKÉ, KDY TEMNOTA UVNITŘ SPOJUJE SE S TEMNOTOU VENKU A BYTOST MOCÍ NADANÁ OTEVÍRÁ SE VELIKÉ TEMNOTĚ, ZBAVENA JSOUC VEŠKERENSTVA OCHRAN, ČAR, JAKOŽ I ZAKLINADEL, DOKAVÁDE JI POUTALY. SMRT V HODINĚ VYŽÁDÁNÍ JEST KONEČNÁ A NEZVRATNÁ…“

Lena zaklapla Knihu. „Už to nemůžu číst.“

„Není to fakt žádná sranda. Není divu, že si tvůj strejda dělá těžkou hlavu.“

„Takže nestačí, že se můžu proměnit v nějakou temnou příšeru – taky můžu umřít konečnou a nezvratnou smrtí. A navrch mě může čekat věčný zatracení.“

„Jo. Tahle kapitola by se mohla jmenovat Nadějné vyhlídky.“

Zase jsme seděli na zahradě Greenbrieru. Lena mi podala Knihu a lehla si na záda. Dívala se do nebe. Zadoufal jsem, že si hraje s mrakama, a že si v hlavě nepřemílá, jak málo nám zatím Kniha měsíců pomohla. Ale nechtěl jsem po ní, aby mi pomáhala. Obracel jsem stránky pomocí Amminejch starejch záhradnickejch rukavic, který mi byly malý.

V Knize měsíců byly tisíce zaklínadel, na některejch stránkách víc než jedno. V tom, jak byly uspořádaný, jsem neobjevil žádnej systém, pokud tu vůbec byl. Obsah, i když jsem si ho přeložil z latiny, byl taky dost chaotickej a s tím, co stálo uvnitř, souvisel jen hodně volně. Obracel jsem stránky a doufal, že náhodou na něco kápnu. Jenže většina těch sdělení pro mě byla naprosto nesrozumitelná. Zíral jsem na slova, co neměly hlavu ani patu.

 

I DDARGANFOD YR HYN SYDD AR GOLL

DATODWCH Y CWLWM, TROELLWCH A THROWCH EF

BWRIWCH Y RHWYMYN HWN

FEL Y CAF GANFOD

YR HYN RWY’N DYHEU AMDANO

YR HYN RWY’N El GEISIO.

 

Pak na mě něco vyjuklo: slovo, který jsem poznal z citátuv pracovně rodičů, kterej jim visel na stěně: „Pete et invenies.“Hledej a najdeš. Invenies. Najdeš.

 

ut invenias quod abest

expedi nodum, torque et convolve

elice hoc vinculum

ut inveniam quod

desidero

quod peto.

 

Začal jsem listovat mamčiným latinským slovníkem, poznamenával si přeložený slova na okraj stránky v Knize, a najednou jsem měl před sebou zaklínadlo v angličtině.

 

Najít, co je ztracené,

rozlést pouta, uzly a smyčky.

Pronést toto zaklínadlo,

abych mohl najít

to, po čem toužím,

to, co hledám.

 

„Něco jsem objevil!“

Lena se posadila a nakoukla mi přes rameno. „Cože?“ Neznělo to moc nadšeně.

Ukázal jsem jí svůj škrabopis, aby se podívala sama. „Tohle jsem přeložil. Tyhle verze se asi používají, když člověk něco hledá.“

Naklonila se blíž a začetla se do mýho překladu. Pak vykulila oči. „To je zaklínadlo Lokátor.“

„Připadá mi to jako něco, co by nám pomohlo najít odpověď. Třeba takhle dokážeš zjistit, jak máme zrušit kletbu!“

Lena si přitáhla Knihu na klín a zadívala se na její stránky. Pak ukázala nahoru. „Tohle je podle mě stejný zaklínadlo, akorát ve velštině.“

„A myslíš, že by to mohlo pomoct?“

„To netuším. Protože zatím ani nevíme, co vlastně hledáme.“ Zamračila se, jako by jí veškerá dychtivost došla. „A kromě toho… vyslovovaný zaklínadla jsou na provádění dost těžký, a já tohleto ještě nikdy nedělala. Lehce se to může pokazit.“ To si dělá srandu?

„Může se to pokazit? Může se to pokazit ještě víc, než když se z tebe o šestnáctejch narozeninách stane Temná zaklínačka?“ Vytrhnul jsem jí Knihu a špičky Amminejch rukavic zasyčely. „Tak proč jsme tuhle věc hledali o půlnoci v hrobě, proč už v ní celý měsíce ležíme, když to nechceš ani zkusit?“ Držel jsem ten svazek tak dlouho, až se mi z pravý rukavice začalo kouřit.

Lena zavrtěla hlavou. „Dej to sem.“ Zhluboka se nadechla. „Hele, tak já to zkusím, i když nemám ponětí, co se stane. Já to takhle fakt neumím.“

„Co takhle neumíš?“

„Zaklínat. Používat svou moc a tohle všechno. Když jsem Přirozená, tak jde přece o to, že bych to měla umět přirozeně, ne? A já většinou ani nevím, jak se mi to povedlo.“

„No tak to teď uděláš jinak, a povede se ti to. Pomůžu ti. Co mám udělat? Namalovat kruh? Zapálit svíčky?“

Lena protočila panenky. „Co kdyby sis radši o kousek poposednul.“ Ukázala na místo pár kroků od nás. „Pro všechny případy.“

Čekal jsem, že to bude chtít nějaký další přípravy, ale to byl asi Smrtelnickej předsudek. Co já o tom vím? Na Lenino přání, abych se držel v uctivý vzdálenosti od jejího prvního pronesenýho zaklínadla, jsem se vykašlal. Ale nakonec jsem přece jen o kousíček ucouvnul, aby měla prostor. Lena vzala Knihu do jedny ruky, což byl výkon sám o sobě vzhledem k tomu, jak byly ty zaklínadla těžký, a zhluboka se nadechla. Pak jí oči začaly pomalu klouzat po stránce, když četla.

„‚Najít, co je ztracené, rozplést pouta, uzly a smyčky. Pronést toto zaklínadlo, abych mohla najít to, po čem toužím…“

Podívala se na poslední řádek a pronesla jasným, rozhodným hlasem: „‚To, co hledám.‘“

 

Chvíli se nic nedělo. Mraky nám dál pluly nad hlavama, vzduch byl chladnej. Nezabralo to. Lena pokrčila ramenama. Věděl jsem, že myslí na to samý. A pak jsme to oba uslyšeli: zvuk, jako když podzemní chodbou fičí vítr. Strom za mnou začal hořet. Celej vzplál, od kořenů až po korunu. Plameny uháněly po kmeni a polykaly větve. Ještě jsem neviděl, aby něco shořelo takhle rychle.

Z hořícího stromu se kouřilo. Odtáhnul jsem Lenu dál. Oba jsme kašlali. „Seš v pohodě?“ Odhrnul jsem jí černý vlasy z obličeje. „No, asi to nefungovalo. Ledaže bys toužila po pořádným táboráku.“

Lena se slabě usmála. „Já ti říkala, že se to může pokazit.“

„Není pokazit trochu slabý slovo?“

Dívali jsme se na hořící cypřiš. Zbejvalo nám pět dní.

 

 

 

Už jenom čtyři dny. Na obloze se stahovaly bouřkový mraky a Lena zůstala doma. Ve škole nahlásila nemoc. Řeka Santee se rozvodnila. Silnice na sever od města zmizely pod vodou. Místní stanice přemílaly ve zprávách globální oteplování, ale já věděl svoje. Na hodině matiky jsem se s Lenou dohadoval o Knize, což ke zlepšení mejch školních výsledků zrovna nepřispívalo. Zvlášť s ohledem na to, že jsme zrovna psali písemku.

Nech už tu Knihu na pokoji, Ethane. Dělá se mi z ní zle. Není k ničemu.

Nemůžeme ji nechat na pokoji. Je to nase jediná šance. Slyšelas strejdu. Je to nejmocnější kniha v Zaklínačským světě.

A taky je to Kniha, která proklela mou rodinu.

Nevzdávej to. Někde v ní musí bejt odpověď.

Ztrácel jsem ji, přestávala mě poslouchat, a navíc mi hrozilo, že propadnu z matiky. Tohle pololetí už jsem schytal dvě koule. Super.

Mimochodem, neumíš vykrátit 7x – 2 (4x – 6)?

Věděl jsem, že umí. Tohle už brali.

Co to má společnýho s Knihou?

Nic. Já jenom, že jinak proletím z matiky.

Povzdychla si.

Chodit se Zaklínačkama má i svoje výhody.

 

 

 

Už jen tři dny. Přišla obleva a země se proměnila v hromady mazlavýho bláta, který zavalilo naši tělocvičnu. Roztleskávačky neměly kde trénovat a disciplinární komise si na svoje příští čarodejnicky procesy bude muset najít jiný shromaždiště. Lena pořád nedorazila do školy, ale zato byla pevně v mý hlavě. Jenže její hlas zněl pořád tišejc, až jsem ji v tom virválu na Jacksonovce skoro neslyšel.

U oběda jsem seděl sám. Neměl jsem hlad. Poprvé od chvíle, kdy jsem ji potkal, jsem se rozhlížel po ostatních a cítil… co vlastně? Lítost? Závist? Jejich životy byly tak jednoduchý, tak prostý. Jejich problémy byly jen mrňavý potíže Smrtelníků. Tak jako kdysi v mým případě. Zachytil jsem Emilyin pohled. Sledovala mě. Pak ji Savannah plácla do stehna a rozhihňaly se. Nezáviděl jsem jim. Za nic z tohohle bych Lenu nevyměnil.

Nedokázal jsem si představit, že bych se vrátil k tomuhle umrněnýmu životu.

 

 

 

Už jen dva dny. Lena se mnou už nemluví ani na dálku. Vichr shodil střechu z ústředí DARu. Zničily se přitom všechny ty soupisy, co paní Lincolnová s paní Asherovou po léta sestavovaly, rodokmeny až k Otcům poutníkům a válce za nezávislost. Ctihodní gatlinští starousedlíci budou muset znova prokazovat, že je jejich krev lepší než naše.

Cestou do školy jsem zajel na Ravenwood a zabušil hlasitě na dveře. Lena nikde. Když jsem ji konečně donutil otevřít, pochopil jsem proč.

Ravenwood zase změnil podobu. Teď uvnitř připomínal věznici s nejvyšší ostrahou. V oknech byly zasazený mříže, stěny byly z hladkýho betonu. Lena na sobě měla oranžovou teplákovou soupravu s číslem 1102, datem jejích narozenin. Ruce si počmárala skrz naskrz. Vlastně jí to moc slušelo, s těma rozcuchanejma vlasama, který jí padaly do obličeje. Dokázala udělat odvaz i z teplákový soupravy.

„Co to má bejt?“

Sledovala přes rameno můj pohled. „Co – tohle? To nic není. Jen takovej vtip.“

„To bych do Macona neřek.“

„Taky to není jeho vtip. To já,“ prohlásila a vytáhla si z rukávu uvolněnou nitku.

„Odkdy ovládáš Ravenwood?“

Pokrčila ramenama. „Prostě jsem se včera vzbudila a vypadalo to tady takhle. Ten barák si to nejspíš vytáhnul z mý hlavy. Asi poslouchá, na co myslím.“

„Pojď ven. Z tohohle vězení musíš mít ještě větší depku.“

„Za dva dny budu třeba jako Ridley. To mě deptá nejvíc.“ Zavrtěla smutně hlavou a posadila se na kraj verandy. Sed jsem si vedle ní. Nedívala se na mě, oči měla upřený na svoje nový, bílý vězeňský kecky. Napadlo mě, odkud ví, v čem chodí vězni.

„Tkaničky. Tohle máš blbě.“

„Cože?“

Ukázal jsem na její boty. „V opravdickým vězení by ti zabavili tkaničky.“

„Musíš jít, Ethane. Je po všem. Nedokážu zabránit tomu, abych měla narozeniny… a nemůžu zabránit, aby se ta kletba naplnila. Už nedokážu předstírat, že jsem normální holka. Nejsem jako Savannah Snowová nebo jako Emily Asherová. Jsem Zaklínačka.“

Sebral jsem pod schodem pár kamínků a mrsknul s nima co nejdál.

Já se s tebou nechci loučit, Leno. Nemůžu.

Vzala mi z ruky kamínek a hodila ho sama do dálky. Její prsty brnkly o mý. Ucítil jsem slabý zabrnění. Zkusil jsem si ho vtisknout do paměti.

Nebudeš mít šanci nic udělat. Já zmizím, a dokonce si ani nebudu pamatovat, že mi na tobě záleželo.

Postavil jsem si hlavu. Tohle už jsem nemínil poslouchat. „To, co mezi náma je, se nemůže ničím změnit. To vím jistě.“

„Ethane – třeba úplně ztratím schopnost něco cítit.“

„Tomu nevěřím.“ Zahodil jsem zbytek kamínků do křoví na dvoře. Ani jsem nevěděl, kam dopadly – neozval se žádnej zvuk. Ale stejně jsem se za nima díval a usilovně polykal, abych se zbavil toho knedlíku v puse.

Lena se natáhla ke mně, ale na poslední chvíli zaváhala a ruka jí poklesla. Nakonec se mě nedotkla. „Na mě se nezlob. Já si to nevymyslela.“

Něco se ve mně zlomilo. „To sice ne, no a co? Třeba je tohle náš poslední společnej den. A místo abysme ho strávili spolu, chováš se, jako bys už měla po Vyžádání!“

V tu ránu byla na nohách. „Ty to nechápeš.“ Uslyšel jsem, jak se za ní přibouchly dveře, když se vrátila do svýho vězení, do svý cely… nebo kam vlastně.

Nikdy předtím jsem neměl holku, takže jsem si s touhle vibrací vůbec nevěděl rady. A už vůbec jsem si nevěděl rady se Zaklínačkou. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem se zvednul a rozjel se do školy. Přijel jsem pozdě. Jako obvykle.

 

 

 

Už jen čtyřiadvacet hodin. Nad Gatlinem se usadila brázda nízkýho tlaku. Nedalo se poznat, jestli bude pršet, nebo začnou padat kroupy, ale obloha neslibovala nic veselýho. Dneska byl den, kdy se mohlo přihodit něco naprosto nevypočitatelnýho. Při dějepise jsem se díval z okna a uviděl něco, co se podobalo pohřebnímu průvodu, až na to, že zatím chyběla mrtvola: černou limuzínu Macona Ravenwooda a za ní sedm černejch taxíků značky Lincoln. Auta projely kolem Jacksonovy střední školy, jako by podnikaly okružní cestu městem, a zabočily směrem k Ravenwoodu. Ve třídě tudíž nikdo moc neposlouchal pana Leea, kterej básnil o chystaným výročí bitvy o Medový vrch. Nepatřila zrovna k nejslavnějším bitvám občanský války, ale na tuhle byli lidi v Gatlinu nejvíc pyšný.

„V roce 1864 nařídil generál Sherman generálmajorovi vojsk Unie Johnu Hatchovi, aby se svými jednotkami odřízl od železnice Savannah a Charleston, a znemožnil tak vojákům Konfederace, aby narušili jeho Pochod k moři. Ale v důsledku ‚navigačních nedopatření‘ se vojska Unie opozdila.“

Pan Lee připojil hrdej úsměv a napsal na tabuli velkejma písmenama NAVIGAČNÍ NEDOPATŘENÍ. No jasně, vojáci Unie byli trubci. To nám docvaklo. To byl důvod, proč došlo k bitvě o Medový vrch, i pravej důvod celý války. Takhle nás to učili už od mateřský školy. Nějak se přitom vypouštěl fakt, že Unie válku vyhrála. Zato v Gatlinu se o jejím výsledku mluvilo tak, jako by to byl gentlemanskej ústupek ze strany Jihu. Jako by se Jih obezřetně vydal cestou jistoty, jak to vysvětloval pan Lee.

Ale dneska nikdo tabuli nevěnoval pozornost. Všichni koukali z okna. Černý lincolny jely v konvoji za Maconovou limuzínou po Hlavní třídě a zatočily kolem stadionu. Když teď Macon konečně po letech vyšel na veřejnost, jako by si to představení skvěle užíval. Na chlapíka, co může ven jenom v noci, na sebe dokázal upoutat docela slušnou pozornost.

Někdo mě kopnul do holeně. Link. Naklonil se nad lavici, aby mu dějepisářneviděl do obličeje. „Čéče, co je to za fára? Kam jedou?“

„Co kdyby nám pan Lincoln pověděl sám, jak to tehdy bylo? Vzhledem k tomu, že váš pan otec bude zítra velet kavalérii?“ Pan Lee si založil paže na prsou a zlostně nás pozoroval.

Link předstíral záchvat kašle. Jeho otec – podpantoflová odrůda mužíčka obecnýho – velel jízdě při rekonstrukci bitvy o Medový vrch teprve od loňska, kdy umřel Velkej Earl Eaton. Ostatně to byla jediná možnost, jak si člověk mohl dopomoct k vyšší hodnosti. Někdo zkrátka musel umřít. Zvlášť v rodině Savannah Snowový se to hodně prožívalo. Zato Linkovi účinkování v tomhle velkolepým představení nikdy moc nešlo.

„Jo, jasně, pane Lee. Počkejte. Jo, už vím. My jsme, ehm, vyhráli bitvu a prohráli válku. Nebo to bylo naopak? Ono je někdy dost těžký se v tom vyznat, zvlášť v tomhle městě.“

Pan Lee Linkovo šaškování přešel mlčky. Náš dějepisářbyl ten typ chlápka, co mu nejspíš doma celej rok visela vlajka Konfederace. „Pane Lincolne, když se Hatch a Yankeeové dostali na Medový vrch, plukovník Cocotte –“ Třída se začala pohihňávat a pan Lee se zamračil: „Tak se ten statečný muž jmenoval. Takže, plukovník Cocotte a jeho konfederační oddíly a domobrana zformovali neproniknutelnou linii vyzbrojenou sedmi děly, s jejíž pomocí přehradili silnici.“ Kolikrát za život jsem už o těch sedmi dělech slyšel? Člověk by si myslel, že to byl zázrak podobně jako ten Kristův s rybama a bochníkama chleba.

Link pokejvnul hlavou směrem na Hlavní třídu. „No?“

„Myslím, že to jsou Leniny příbuzný. Nejspíš přijeli na její narozeniny.“

„No jo. Ridley vlastně něco říkala.“

„Pořád se scházíte?“ Skoro jsem se bál zeptat.

„Jasně, čéče. Hele, dokážeš držet jazyk za zubama?“

„Vyžvanil jsem snad někdy něco?“

Link vytáhnul rukáv trička RAMONES a předved mi tetování. Bylo to, jako by někdo vytvořil komiksovou postavičku podle Ridley – včetně katolický skládaný školní sukně a podkolenek. Pořád jsem doufal, že Linkova fascinace touhle holkou už trochu ubrala plyn, ale hluboko uvnitř jsem věděl, že to ani omylem. Link by se s ní rozešel jen v případě, že by se ona vykašlala na něj. Pokud ho teda dřív nepřiměje, aby kvůli ní skočil ze skály. A ani pak by po ní nejspíš nepřestal šílet.

„Nechal jsem si to udělat o vánočních prázdninách. Hustý, co? Nakreslila mi to Ridley. Je v tom děsně dobrá.“ Tomu děsně jsem rád věřil. Ale co jsem mu na to měl říct? Soráč, kámo, ale nechal sis vytetovat na ruku komiksovou verzi Temný zaklínačky, která tě zblbla svým kouzlem Sirény… a se kterou teď chodíš?

„Až to uvidí tvoje máma, chytí ji amok.“

„Neuvidí to. Mám to pod rukávem – a doma jsem zaved nový pravidla. Na dveře mýho pokoje teď musí klepat.“

„Než na tebe vletí a začne štěkat?“

„Jo. Teďka nejdřív zaklepe.“

„Doufám, že to máš vychytaný.“

„Hele, máme s Ridley pro Lenu taky překvápko. Neříkej Rid, že jsem ti to vyslepičil, zabila by mě. Připravili jsme pro Lenu mejdan. Na tom velkým poli před Ravenwoodem.“

„To je snad vtip.“

„Překvápko.“ Link se tváril vzrušeně – jako by se ten mejdan měl fakt uskutečnit, jako by na něj fakt mohla přijít, jako by ji Macon moh pustit.

„Co vás to napadlo? Lena bude zuřit. Ona a Ridley spolu nemluví.“

„Ale za to může Lena, čéče. Hele, tak se zase usmířej. Dyť jsou rodina.“ Věděl jsem, že tyhle kecy nemá ze svý hlavy, že je pod Ridleyiným vlivem, ale stejně mě s tím štval.

„Vůbec nevíš, o co mezi nima jde. Aspoň ty se od toho drž dál. Dej na mě.“

Link si vytáhnul cereální tyčinku a ukousnul si z ní. „To je fuk,“ zahuhňal. „Jak myslíš. Jen jsme chtěli pro Lenu vymyslet něco hezkýho. Nevypadá to, že by měla kolem sebe zrovna moc kámošů, co by pro ni přichystali mejdan.“

„No vidíš. To je další důvod, proč nic takovýho nepodnikat. Nikdo by tam nepřišel.“

Link se zašklebil a nacpal si do pusy zbytek tyčinky. „Přijdou všichni. Už to slíbili. Teda, slíbili to Rid.“

No jasně. Ta zatracená Ridley dokáže zařídit, že za ní pošlape celý město jako za krysařem. Akorát místo flétny bude mít lízátko.

Ale copak to Link moh chápat? Chrlil na mě dál:

„Přijde moje kapela, Kongregace. Poprvý tam zahrajem na veřejnosti.“

„Jaká nová kapela?“

„Moje. Založil jsem ji, no… na tom církevním táboře.“ Nikdy jsem se Linka nezeptal, co se dělo o vánočních prázdninách. Byl jsem prostě rád, že se vrátil celej.

Pan Lee zabouchal na tabuli, aby upoutal naši pozornost. „Hatch nakonec nedokázal prorazit linie Konfederace a musel ustoupit s velkými ztrátami. Z jeho mužů osmdesát devět padlo a šest set dvacet devět bylo raněno. Konfederační oddíly bitvu vyhrály s pouhými osmi mrtvými. A to,“ zdůraznil pan Lee a hrdě namaloval na tabuli osmičku, „je ten důvod, proč se všichni společně zítra sejdeme v rámci Živé historie při rekonstrukci bitvy o Medový vrch.“

Živá historie – tak lidi jako pan Lee říkali přehrávání starejch bitev. A nemysleli to z legrace. Veškerý podrobnosti musely bejt podle skutečnosti, od uniforem přes zbraně až po bojový postavení.

Link se na mě zašklebil, pusu ještě plnou cereální tyčinky. „Hlavně to Leně nevyžvaň. Chceme, aby to bylo překvápko. Víš, jako dárek k narozkám od Rid a ode mě.“

Díval jsem se na něj a myslel na Lenu, s její černou náladou a oranžovou vězeňskou teplákovkou. Na Linkovu nepochybně příšernou kapelu. Na lidi z Jacksonovky, co by mohli dorazit na tuhle párty – Emily Asherová, Savannah Snowová, všichni Padlí andělé, Ridley, Macon Inkubus Ravenwood…, a v dálce by tomu dělala kulisu střelba z bitvy o Medový vrch. Tomu všemu by přihlížela Lenina sbírka bizarních příbuznejch včetně její matky, která se ji snaží zabít. A taky psovlk alias bezpečnostní bubukamera.

Zazvonilo. Myslel jsem na to, že překvápko není zrovna ten výraz, kterým by se dala popsat Lenina reakce. A já budu muset bejt ten, kdo jí to práskne.

„Až dorazíte zítra na Medový vrch, nezapomeňte se všichni zapsat! Kdo se nezapíše, nebude na konci pololetí klasifikován. A držte se v bezpečné zóně vyhrazené provazy. Kulka v těle vám jedničku z dějepisu nezajistí!“ pokřikoval za námi vtipkující pan Lee, když jsme se hrnuli ze dveří.

Koupit v bitvě kulku mi v tu chvíli nepřipadalo jako ten nejbídnější osud.

Rekonstrukce bitev občanský války je dost zvláštní přírodní úkaz, a rekonstrukce bitvy o Medový vrch nebyla výjimkou. Komu by se doopravdy chtělo potit ve vlněnejch kostýmech jako o Halloweenu? Běhat po kopcích a střílet ze starožitnejch pušek, který se chovaly tak nevypočitatelně, že mohly střelci klidně urvat ruku nebo nohu, když zkusil vypálit? Což byl mimochodem důvod, proč už mezi náma není Velkej Earl Eaton. Komu záleželo na rekonstrukci bitvy, která se odehrála před skoro sto padesáti rokama, ve válce, ve který Jih nezvítězil? Kdo by to dělal?

V Gatlinu, stejně jako ve většině jižanskejch měst, byla ale odpověd nasnadě: váš doktor, váš právník, váš kněz, chlápek, co se vám stará o auto, ten maník, co vám vozí poštu, nejspíš i váš táta, vaši strejdové a bratranci, váš učitel dějepisu (zvlášť pokud je to někdo jako pan Lee) a rozhodně majitel místního obchodu se zbraněma. Jak se blížil druhej únorovej tejden, žil Gatlin jenom rekonstrukcí bitvy o Medový vrch a mluvilo se v něm jen o ní.

Protože tohle byla Naše bitva. Nevím, kdo to takhle rozhodnul – nejspíš s tím mělo něco společnýho těch sedm děl. Gatlin strávil celý tejdny přípravou na bitvu, a teď se na poslední chvíli v celým okrese žehlily uniformy a vzduch naplňovala vůně napařený vlny. Čistily se pušky whitworthky i kordy a většina chlapů trávila poslední víkend u Buforda Radforda a vyráběli tam podomácku munici, protože jeho manželka byla jediná osoba, který nevadil ten smrad. Místní vdovy praly prostěradla a zamrazovaly pečivo pro ty stovky turistů, co zavítají do města, aby viděli na vlastní oči Živou historii. Členky DARu se už měsíce chystaly na svůj příspěvek k rekonstrukci bitvy: okružní prohlídky Po stopách starého Jihu. A jejich dcery už dvě soboty pekly koláče, který budou při těch prohlídkách turistům rozdávat.

Tohle bylo docela legrační, protože dámy jako paní Lincolnová se na tyhle prohlídky strojily do dobovejch šatů s korzetama, spodničkama a krajkama, ve kterejch vypadaly jako párky, co se derou ze střívek. Ale nebyly samy: jejich dcery, včetně Savannah Snowový a Emily Asherový, příští generace DARu, cupitaly kolem starejch plantážnickejch sídel v šatech jako ze seriálu Domek v prérii. Prohlídka vždycky začínala na ústředí DARu, protože to byla druhá nejstarší budova v Gatlinu. Napadlo mě, jestli už mají opravenou střechu. Nemoh jsem se ubránit potměšilý představě, jak všichni ti návštěvníci zdaleka procházejí budovou místní Historický společnosti, ukazujou si vzory na vyšívanejch pokrývkách ve vitrínách, a nemají tušení, že hluboko pod nima odpočívají stovky zaklínačskejch knih a dokumentů a čekají, až dojde na další státní svátek Smrtelníků.

A DAR nebyl sám, kdo se pustil do horečnatejch příprav. O válce Severu proti Jihu se sice píše, že to byla první moderní válka v dějinách, ale když se člověk tejden před rekonstrukcí prošel po Gatlinu, nic moderního v tomhle městě nenašel. Všichni obyvatelé vytáhli před domy veškerý dobový předměty, který v nich přechovávali – od bryček až po howitzery – což, jak vědělo v Gatlinu každý dítě ze školky, jsou kanóny na podvozku ze starejch žebřiňáků. Sestry dokonce vyštrachaly na půdě původní vlajku Konfederace, a když jsem ji odmítnul zavěsit na verandu, přitloukly si ji nade dveře. Věděl jsem, že je to všechno jen divadýlko, ale měl jsem svý limity.

Den před rekonstrukcí se konal velkej průvod, ve kterým měli všichni účastníci bitvy možnost blejsknout se před turistama ve svejch uniformách – v samotný bitvě bylo totiž tolik prachu a kouře, že by vycíděný mosazný knoflíky vůbec nevynikly.

Pak vždycky následovala slavnost s opíkáním prasete a tradičním dobročinným prodejem koláčů a sladkostí. Amma už celý dny jen pekla a pekla. Kromě každoročního jarmarku to pro ni byla další příležitost, kdy se mohla blejsknout svým uměním a zvítězit nad konkurencí. Její koláče šly vždycky na dračku nejvíc, což dohánělo paní Lincolnovou a paní Snowovou k šílenství – a to byla taky Ammina soukromá motivace k vysokýmu pekařskýmu nasazení. Předvádět se před ženskejma z DARu s jejich nanicovatejma buchtama a vytřít jim zrak, to tahle dobrá duše milovala ze všeho nejvíc.

Rok co rok, když se čas překulil k druhýmu únorovýmu tejdnu, přestal ve městě existovat normální život a my se vespolek vrátili do roku 1864a do bitvy o Medový vrch. Tenhle rok to mělo proběhnout stejně, s jediným dodatkem. Tenhle rok, zatímco náklaďáky převážely přes město kanóny s dvojitou hlavní a koně (každej pořádnej jezdec musel mít vlastního koně), probíhaly zároveň skrytý přípravy na další, odlišnou bitvu.

Ta nezačínala ve druhým nejstarším baráku v Gatlinu, ale v tom úplně nejstarším. Chyběly v ní howitzery, pušky i koně, ale to z ní ještě nedělalo nic menšího. Upřímně řečeno, tohle byla jediná skutečná bitva ve městě.

I počet obětí byl nesrovnatelnej. Na Medovým vrchu padlo osm vojáků Konfederace, zato já se bál o jedinou osobu. Protože kdybych o ni přišel, ztratil bych sám sebe.

Vlastně se to s bitvou na Medovým vrchu nedalo srovnat. Tohle byl mnohem spíš Den D.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a třináct