Díra v obloze
Smaženýkuře, bramborová kaše a omáčka, fazolky a sušenky: všechno to leželo na sporáku, studený a rozzlobený, přesně jak to tam Amma nechala. Většinou mi jídlo ohřívala, abych ho měl teplý, až dorazím z tréninku, ale dneska ne. Lítám v maléru. Amma seděla za stolem, strkala si do pusy skořicový bonbóny a luštila křížovku v New York Times. Tátasi potají předplatil jejich nedělní vydání, protože v místním plátku Hvězdy a pruhy bylo tolik chyb a křížovky v Reader’s Digestu se hodily sotva pro začátečníky. Nevím, jak takovej požadavek vůbec protlačil přes Carltona Eatona, kterej se postaral, aby se celý město dozvědělo, že nám Hvězdy a pruhy nejsou dost dobrý. Ale nebylo nic, co by táta pro Ammu neudělal.
Přistrčila ke mně talíř, aniž pohnula hlavou. Naházel jsem do sebe smažený kuře s kaší tak, jak na něm leželo, úplně vystydlý. Amma nejvíc nesnášela, když člověk něco nedojed. Snažil jsem se přitom držet dál od dosahu její tužky číslo 2, kterou používala jen na křížovky. Měla ji tak ořezanou, že její špička dokázala bodnout jako nůž. A dneska všechno nasvědčovalo tomu, že jí dobře poslouží.
Naslouchal jsem pravidelnýmu bubnování deště na střechu. Jinak bylo v kuchyni hrobový ticho. Ammina tužka vztekle zabušila do stolu.
„Pět písmen. Napomenutí nebo pokárání, po němž následuje trest.“ Střelila po mně pohledem. Strčil jsem si do pusy lžíci plnou kaše. Věděl jsem, co přijde. Pět políčků.
„D-Ů-T-K-A. Esli se nedokážeš dostat do školy včas, Ethane Wate, tak prostě budeš zavřenej tady v tom baráku, dokavaď se to nenaučíš.“
Zajímalo by mě, kdo jí prásknul, že jsem přišel pozdě. Ale možná by byl kratší seznam těch, co k nám nevolali. Amma si ořezala tužku, která už byla ořezaná ažaž. Měl na to mechanický ořezávátko, připevněný k okraji kuchyňský linky. Důsledně se na mě nedívala, což bylo horší, než kdyby mě zamračeně probodávala očima.
Přešel jsem za ní k lince, kde kroutila tužkou, sklonil se k ní a vzal ji kolem ramen. „No tak, Ammo. Už se nezlob. Ráno hrozně lilo. Přece bys nechtěla, abysme jezdili za deště rychle, co?“
Povytáhla obočí, ale bylo znát, že už se tolik nezlobí. „Vypadá to, že tejkonc bude pršet až do soudnýho dne. Nebo než si vostříháš vlasy, což vyjde nastejno. Takže bys měl radši vykoumat, jak se dostaneš do školy, než začne zvonit na hodinu.“
„Provedu.“ Ještě jednou jsem ji objal a vrátil se ke studený kaši. „To bys nevěřila, co se dneska stalo. Máme ve třídě novou holku.“ Ani nevím, proč jsem to řek. Asi proto, že jsem na to musel ustavičně myslet.
„Ty myslíš, že o Leně Duchannesový nevím?“ Málem jsem se udávil sušenkou. Lena Duchannesová. Jméno vyslovený klasickou jižanskou výslovností splývalo s bubnováním deště. Amma to vyslovila tak, jako by to dlouhý příjmení mělo ještě o slabiku víc: Du-kaj-ja-ne-so-vý.
„Tak se jmenuje? Lena?“
Amma ke mně přistrčila sklenici čokoládovýho mlíka. „Jó a né. Do toho ti nic nejni. Nepleť se do věcí, vo kterejch nic nevíš, Ethane Wate.“
Amma často mluvila v hádankách a nikdy člověku nehodlala nic vysvětlovat dvakrát. V jejím domku u Brodivýho potoka jsem byl naposledy jako kluk, i když vím, že lidi z městečka za ní chodí. Amma umí věštit z karet nejlíp v okruhu sta kilometrů od Gatlinu, tak jako před ní její matka a babička a prababička. Šest generací vykladaček karet. V Gatlinu se sice usídlili samý bohabojný baptisti, metodisti a adventisti, ale ani tihle pámbíčkáři nedokázali odolat vábení karet a příležitosti změnit svůj osud. Protože věřili, že právě tohle nejmocnější vykladačky dovedou. A o Amminý moci se nedalo pochybovat.
Někdy jsem její podomácku vyrobený kouzla nacházel v zásuvce mezi ponožkama nebo zavěšený nad dveřma tátovy pracovny. Vyptával jsem se na ně jen jednou, ale táta si Ammu kvůli tomu v jednom kuse dobíral. A stejně si nic z tý rukodělný výroby nikdy nesundal. „Aby pak člověk nelitoval.“ Nejspíš to myslel tak, aby nelitoval, že si popudil Ammu – protože ta dokázala podobnou lítost vzbudit docela lehce.
„Slyšelas o ní ještě něco?“
„Starej se vo sebe. Jednou uděláš díru do nebe a celej vesmír tudy propadne na zem. A pak budeme všecky v pořádný bryndě.“
Do kuchyně se přištrachal táta v pyžamu. Nalil si hrnek kafe a vzal si z linky krabici vloček. Viděl jsem, že má v uších pořád ještě nacpaný žlutý voskový špunty. Cereálie Pšeničná zrna naznačovaly, že tátovi začíná den. A špunty v uších upřesňovaly, že ještě nezačal úplně.
Naklonil jsem se k Ammě a zašeptal. „Cos slyšela?“
Vzala mi prázdnej talíř a odnesla ho do dřezu. Opláchla ho a vytáhla z hrnce kosti, který bejvaly vepřovým ramínkem – což bylo divný, protože jsme měli kuře. Položila je na talíř a odsekla: „To tě nemusí zajímat. Zato by mě moc zajímalo, proč do toho tak strkáš nos.“
Pokrčil jsem ramenama. „Nestrkám. Jsem jen zvedavej.“
„Víš, co se říká: kdo je zvedavej, bude brzo starej.“ Amma zapíchla vidličku do máslovýho koláče a přisunula ho ke mně. Pak po mně loupla pohledem s velkým P, a byla pryč.
Dokonce i táta si všimnul, jak se za Ammou rozhoupaly lítačky do kuchyně, a vytáhnul si špunt z ucha. „Tak jak bylo ve škole?“
„Dobrý.“
„Cos proved?“
„Přišel jsem ráno pozdě.“
Díval se na mě. Já se díval na něj.
„Tužka číslo dvě?“
Přikejvnul jsem.
„Ostrá?“
„Byla ostrá, už když jsem přišel, a ještě si ji přibrousila.“ Povzdychnul jsem si. Táta se málem usmál, což byla dost vzácnost. Ucítil jsem nával úlevy, možná i hrdosti, že jsem ho k tomu přiměl.
„Víš, kolikrát takhle seděla u tohohle stolu a brousila si na mě tužku, když jsem byl kluk?“ zeptal se, ale nebyla to otázka. Stůl, všelijak poškrabanej, pocákanej od barev a lepidla a počmáranej psacíma potřebama všech generací Wateů přede mnou, byl jedním z nejstarších kousků nábytku v domě.
Usmál jsem se. Táta vyjedl misku a mávnul na mě lžící. Amma ho přece vychovala – což mi všichni v jednom kuse připomínali už od dětství, když mě náhodou napadlo jí odmlouvat.
„To bych ani nespočítal. Těch případů byly M-Y-R-I-Á-D-Y,“ vyslovil táta jejím stylem a odložil misku do dřezu. „Čili… mnohem víckrát než u tebe, Ethane Wate.“
Pak popošel víc na světlo, jeho poloviční úsměv se změnil na čtvrtinovej, a pak byl pryč. Vypadal ještě hůř než obvykle. Strniště na tvářích měl temnější a pod kůží se mu rýsovaly kosti. Pleť měl nazelenalou od toho, jak vůbec nevycházel z domu. Vypadal trochu jako živá mrtvola, jenže tak působil už pár měsíců. Bylo těžký představit si, že je to stejnej člověk, co se mnou sedával hodiny na břehu jezera Moultrie, kde jsme jedli kuřecí sendviče a kde mě učil, jak se nahazuje udička. „Dozadu a dopředu. Představ si to jako ručičky na ciferníku: dvě hodiny a deset hodin.“ Těch posledních pět měsíců pro něj muselo bejt fakt těžkejch. Mámu moc miloval. Jenže to já taky.
Táta si vzal kafe a vydal se zpátky do pracovny. Nastal čas zakročit. Třeba Macon Ravenwood není největší samotář v našem městě. A já nemám dojem, že Gatlin je dost velký město na dva Bubu Radleye. Náš dnešní rozhovor se asi nejvíc blížil opravdovýmu popovídání a já ho rozhodně nemínil prošvihnout.
„Jak ti jde psaní?“ vyhrknul jsem. Zůstaň tady a povídej si se mnou, sděloval jsem mu tím ve skutečnosti.
Táta se zatvářil překvapeně a pokrčil ramenama. „Celkem dobře. Ale na tý knížce je ještě spousta práce.“ Kterou nedokážu zvládnout, naznačoval mlčky.
„Do města se přistěhovala neteř Macona Ravenwooda,“ sdělil jsem mu právě ve chvíli, kdy si zastrčil špunt zpátky do ucha. Když se to vezme kolem a kolem, poslední dobou jsem měl pocit, že takhle na moje věty – obrazně řečeno – reaguje většina lidí.
Táta si vytáhnul špunt, povzdychnul si a pak vylovil ven i druhej. „Cože?“ Přitom už zamířil k pracovně. Denní příděl konverzace se synem se tím zřejmě vyčerpal.
„Tati, co víš o Maconu Ravenwoodovi?“
„Asi nic víc než všichni ostatní. Je to poustevník. Pokud vím, už léta nevytáhnul paty z Ravenwoodu.“ Otevřel dveře pracovny a překročil práh. Šel jsem za ním, ale dál jsem se neodvážil. Zůstal jsem stát ve dveřích.
Do tátovy pracovny jsem nikdy nevkročil. Jednou, když mi bylo sedm, mě tam táta přistihnul, jak si čtu jeho román ještě dřív, než ho stačil upravit. Jeho pracovna byla pochmurná a strašidelná. Nad rozdrbanou viktoriánskou sedačkou visel obraz zakrytej prostěradlem. Nikdy jsem neměl odvahu se zeptat, co pod tím prostěradlem schovává. Vedle pohovky pod oknem stál tátův mahagónovej psací stůl, další starožitnost, která se v naší rodině dědila spolu s tímhle domem z generace na generaci. A knížky, tlustý knížky v koženejch deskách, který se musely pokládat na vysokej dřevěnej stojan, když si je chtěl člověk otevřít. Tohle byly ty věci, který nás držely v Gatlinu a v útočišti Wateovejch, důvody, který na tomhle místě držely moje předky už přes sto let.
Na stole tehdy ležel tátův rukopis. Byl srovnanej v otevřený kartónový krabici a mě v těch sedmi letech přepadla touha mrknout se, co to je. Táta psal gotický horory, a to není zrovna téma, který by bylo vhodný rozebírat před malým dítětem. Jenže každej dům v Gatlinu má plno tajemství, tak jako všechny domy tady na Jihu, a ten náš nebyl žádnou výjimkou. Ani tenkrát ne.
Táta mě tady našel stočenýho na pohovce. Všude kolem mě byly rozházený listy, jako by v tý krabici vybuchla raketa. Tenkrát jsem ještě nechápal, že jsem proved něco, co se nesluší, a že za sebou musím zahlazovat stopy: pak už jsem si na to dával bacha. Vzpomínám si jen, že na mě táta křičel, a že mě pak mamka našla, jak brečím na dvorku pod starou magnólií. „Na světě existuje něco jako soukromí, Ethane. I dospělí musejí tohle dodržovat.“
Ale já chtěl vědět. To byl vždycky můj problém. I teď. Chtěl jsem vědět, proč táta nikdy nevychází z pracovny.
Potřeboval jsem pochopit, proč nedokážeme opustit tuhle starou barabiznu jen proto, že tady před náma žil už asi milión jinejch Wateů. A proč odsud nemůžeme odjet ani teď, když mamka umřela.
Jenže dneska jsem na to nemyslel. Dneska jsem myslel jen na kuřecí sendviče a na ručičky ciferníku v poloze dvě hodiny a deset hodin. Na to, jak do sebe táta v kuchyni házel Pšeničný zrna a vtipkoval se mnou. Myslel jsem na to i ve chvíli, kdy jsem usínal.
Ještě než druhej den školy zazvonilo, nikdo nemluvil o ničem jiným než o holce jménem Lena Duchannesová. Matkám Savannah a Emily, čili Lorettě Snowový a Eugénii Asherový, se mezi bouřkama a výpadkama proudu podařilo nejenom ukuchtit večeři, ale navíc zavolat všem ve městě a vyslepičit jim, že ta bláznivá „příbuzná“ Macona Ravenwooda se prohání po Gatlinu v jeho černý limuzíně, ve který Starouš Ravenwood podle nich nabeton převáží mrtvoly, když se zrovna nikdo nekouká. A od tý chvíle už to všechno nabralo spád.
V Gatlinu se člověk vždycky může spolehnout na dvě věci. Zaprvý, klidně si tu můžete bejt jiný, lišit se jak chcete, ale musíte aspoň čas od času vyjít z baráku, aby si o vás nemysleli, že tam vraždíte pocestný. A zadruhý, pokud se tady vyskytne nějakej příběh, co stojí za vyslechnutí, můžete vsadit boty, že se najde někdo, kdo vám ho ochotně povypráví. A cizí holka, co se nastěhuje do strašidelnýho domu k místnímu cvaklýmu poustevníkovi, to už je sakra sólokapr – možná ten nejzajímavější, jakej se v Gatlinu udál od mamčiný nehody. Takže nevím, proč mě vůbec překvapovalo, že o ní všichni mluvěj – teda až na kluky z basketu. Ti měli na starosti něco důležitějšího.
„Tak jak se to vyvíjí, Eme?“ zeptal se Link a přibouchnul dvířka skříňky.
„Když jsem sledoval trénink roztleskávaček, zmerčil jsem čtyři osmičky, tři sedmičky a pár ucházejících čtyřek.“ Prváčky, co Emory zařadil na stupnici použitelnosti pod čtyřku, se ani neobtěžoval komentovat.
Zavřel jsem svoji skříňku. „A to je ňáká novinka? Vždyť jsou to stejný holky, který jsme vídali každou sobotu v Méčbaru.“
Emory se zachechtal a poplácal mě po rameni. „Jenomže teď jsou ve hře, Wate.“ Rozhlídnul se po hale. „A já jsem pripravenej si zahrát.“ Emory byl samý řečičky – a skutek utek. Vloni, když jsme chodili do prváku, mlel donekonečna o těch supr kočkách ze druháku, na který si už teď brousí zuby, když je konečně na střední. Em sice taky klamal tělem jako Link, ale nebyl zdaleka tak neškodnej. Bylo v něm něco zákeřnýho, jako ve všech Watkinsovejch.
Shawn zavrtěl hlavou. „Snad nechceš trhat z keře nezralý broskvičky?“
„Broskve rostou na stromě.“ Už mi to lezlo na nervy, možná proto, že už jsem se před školou potkal s pár baskeťákama před trafikou a musel si tam vyslechnout podobný řeči. Earl při tom listoval jedinou četbou, jakou kdy otevřel – časákama, kde byly holky v bikinách, vyvalující se na kapotách aut.
Shawn se na mě zmateně otočil. „Co?“
Nevěděl jsem, proč se do toho vůbec míchám. Takhle to chodilo rok co rok. Stejně pitomej rozhovor potvrzující to, že se kluci z družstva každou středu scházejí před vyučováním. Bylo to něco na způsob oficiální prezence. Když jste se přihlásili na basket, čekalo se od vás pár jistejch věcí. Že budete v jídelně sedět s týmem. Že budete chodit na večírky k Savannah Snowový. Že budete zvát na plesy jen roztleskávačky. A že poslední den školy vyrazíte s partou na jezero Moultrie. Ale skoro na všechno jste se mohli vykašlat, hlavně když jste byli ve středu ráno tam, kde se od vás čekalo. Až na to, že pro mě bylo čím dál těžší a těžší na tenhle sraz chodit, i když jsem sám nechápal proč.
Pořád jsem nad tím uvažoval, když jsem ji uviděl.
I kdybych ji nezahlídnul, věděl bych, že tam je. Školní hala, většinou plná lidí, co uháněli ke skříňkám, aby si vyměnili učebnice na další hodinu, se zničehonic vyprázdnila. Během pár vteřin. Fakt: všichni se vytratili, sotva vstoupila do haly ona. Jako by sem zavítala rocková hvězda.
Nebo malomocná.
Ale já viděl jen krásnou holku v dlouhejch šedivejch šatech a bílým saku s nášivkou MUNICH. Zpod šatů jí koukaly okopaný conversky. Kolem krku měla dlouhej stříbrnej řetízek, na kterým visela spousta přívěsků: umelohmotnej kroužek z automatu na žvejkačky, zavírací špendlík a spousta dalších pitomostí, který jsem takhle na dálku nedokázal určit. Ta holka nevypadala, že patří do Gatlinu. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.
Neteř Macona Ravenwooda. Co je to se mnou, sakra?
Zastrčila si za ucho černej prstýnek vlasů a na nehtu se jí v záblesku světla zatřpytil černej lak. Na ruce měla flek od inkoustu, jako by si tam něco poznamenala. Kráčela halou, jako bysme pro ni byli vosk. Měla ty nejzelenější oči, jaký jsem kdy viděl – tak zelený, že to snad musela bejt nějaká jiná barva.
„Týjo, to je kost,“ ozval se Billy.
Věděl jsem, na co všichni myslej. Všechny je na chvíli napadlo jediný: že by klidně pustili k vodě svoje holky, jen kdyby dostali šanci jít na rande s ní. Na okamžik působila jako báječnej příslib.
Earl si ji prohlídnul od hlavy k patě a přibouchnul dvířka skříňky. „Pokud vám teda nevadí, že je magor.“
Na tom, jak to řek, anebo proč to řek, bylo něco významnýho. Ta holka je magor, protože není z Gatlinu. Protože se netřese na to, aby se dostala mezi roztleskávačky. Protože se na Earla ani jednou nepodívala. Kdykoli jindy bych si toho nevšímal a držel jazyk za zubama. Ale zrovna dneska se mi nějak nechtělo.
„A proč je hned magor? Protože nemá roztleskávačskou uniformu, blonďatý vlasy a mini?“
Earlova tvář mluvila jasnou řeci. Tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy jsem měl podle naší nevyslovený dohody držet zobák, respektovat jeho nadřazenost a mlčky souhlasit. „Protože je Ravenwoodová.“
Vzkaz byl jasnej: kočka, ale zapomeňte na ni. Příslib se rozplynul. Ale pořád poutala pozornost všech, nikdo z ní nespustil oči. Prostor haly se kolem ní uzavřel, jako by to byla laň v oboře.
A ona kráčela dál a kolem krku se jí pohupoval ten náhrdelník.
Za pár minut jsem stál na prahu učebny angličtiny. A ona byla uvnitř: Lena Duchannesová, který už tak ani náhodou nikdo neříkal (nejpříjemnější označení bylo nejspíš ‚neteř Starouše Ravenwooda‘), stála u katedry a podávala učitelce růžověj lísteček s nahlášením změny rozvrhu.
„Popletli mi to a nemám tam žádnou angličtinu,“ vysvětlovala učitelce. „Zato mám dvě hodiny Amerických dějin, a ty už jsem měla vloni ve své staré škole.“ Znělo to rozčileně. Snažil jsem se neusmívat. Americký dějiny v podobě, jak je učí pan Lee, teda zaručeně neměla.
„Ovšem. Posaďte se někam.“ Paní Englishová jí podala výtisk Jako zabít ptáčka. Knížka budila dojem, že ji ještě nikdo nikdy neotevřel. Což nejspíš od chvíle, kdy ji zfilmovali, vážně nikdo neudělal.
Nová holka zvedla oči a přistihla mě, že na ni zírám. Odvrátil jsem se, ale bylo pozdě. Snažil jsem se neusmívat, i když jsem byl na rozpacích, a tak jsem se usmíval o to víc. Ona jako by si toho vůbec nevšimla.
„Děkuju, ale já si přinesla vlastní.“ Vytáhla svazek z tašky. Měl pevnou vazbu s vyraženým obrázkem stromu. Knížka vypadala zašle a ohmataně, jako by ji ta holka četla už mockrát. „Je to moje oblíbená.“ Pronesla to, jako by na tom nebylo nic divnýho. Teď jsem teda fakt zíral.
Vtom jako by mi do zad narazil parní válec: Emily nakráčela do třídy, jako bych tam vůbec nestál, což byl její způsob, jak někoho pozdravit, nebo jak mi naznačit, abych si koukal jít sednout k ní dozadu, kde seděli všichni naši kámoši.
Ta nová si sedla do prázdný první řady, do Země nikoho, přímo před stůl paní Englishový. Chyba. Všichni věděli, že tam se nesedá. Paní Englishová měla jedno oko skleněný a poškozenej sluch, což nejspíš není divu, když uvážíte, že její rodina provozovala jedinou funkční střelnici v kraji. Když si člověk sed jen o kus dál, neviděla a neslyšela ho, a tím pádem ho ani nevyvolávala. Lena teď bude muset odpovídat za celou třídu.
Emily se zatvářila pobaveně a schválně si cestou dozadu zašla, aby mohla projít kolem Leninýho místa. Přitom kopla do její tašky, takže se z ní učebnice vysypaly do uličky.
„Jejda.“ Emily se shýbla a zvedla ze země blok s kroužkovou vazbou, kterýmu už moc nescházelo, aby se rozpadnul. Podržela ho před sebou jako chcíplou myš. „Lena Duchannesová. Tak se jmenuješ? Já myslela, že Ravenwoodová.“
Lena k ní pomalu vzhlídla. „Podáš mi to, prosím?“
Emily se zatvářila, jako by to přeslechla, a otevřela blok. „To je tvůj deník? Nebo seš jako spisovatelka? Páni! To je teda bomba.“
Lena natáhla ruku. „Prosím.“
Emily blok zaklapla, ale podržela ho tak, aby na něj nová spolužačka nedosáhla. „Nemohla bych si ho na chvilku půjčit? Moc ráda bych si přečetla kousek z toho, co píšeš.“
„Chci, abys mi ho vrátila. Prosím.“ Lena se vztyčila. Začínalo to bejt zajímavý. Neteř Starouše Ravenwooda se chystala spadnout do jámy, ze který se už nikdy nevydrápe. Ethanobijka má paměť jako slon.
„Ale jdi, Emily. Komu chceš namluvit, že umíš číst?“ Vydrápnul jsem sešit z Emilyiny ruky a podal ho Leně.A pak jsem se posadil do lavice vedle ní, do Země nikoho. Do zornýho pole Jedinýho oka. Emily se na mě nevěřícně zadívala. Sám jsem nechápal, proč jsem to udělal. Byl jsem z toho stejně v šoku jako ona. Ještě nikdy jsem na žádnej předmět neseděl vepředu. Ale než Emily stačila něco říct, zazvonilo. Ne že by na tom záleželo: věděl jsem, že za tohle zaplatím pozdějc. Lena si otevřela sešit a zbytku třídy si nevšímala.
„S dovolením bych začala, mládeži,“ zaskřehotala paní Englishová a zvedla hlavu.
Emily vklouzla na svoje obvyklý místo dozadu, dost daleko na to, aby celej rok nemusela odpovídat na ničí otázky. Sedla si co nejdál od neteře Starouše Ravenwooda. A taky co nejdál ode mě. Připadalo mi to svým způsobem jako osvobození, i když jsem musel celejch padesát minut rozebírat vztah Jema a Čipery a nesměl se přitom podívat do knížky.
Když zazvonilo, obrátil jsem se k Leně. Nevěděl jsem, co chci říct. Snad jsem tak trochu čekal, že mi poděkuje, ale ona si jenom shrnula věci do tašky.
156. Ten nápis na ruce nebylo slovo.
Bylo to číslo.
Lena Duchannesová se mnou už nepromluvila – ani ten den, ani do konce tejdne. To mně stejně nezabránilo myslet v jednom kuse na ni ani ji vidět prakticky všude, přestože jsem se snažil nedívat. Ne kvůli ní samotný. Nebylo to proto, že byla tak hezká, i v těch divnejch šatech a odrbanejch teniskách. Nebylo to ani kvůli tomu, co říkala ve třídě – většinou věci, co nikdo nečekal a co by nikoho nenapadly, a kdyby přece jen napadly, neodvážil by se je vyslovit. Ani ne kvůli tomu, že se tak lišila od všech ostatních holek na Jacksonovce. To bylo naprosto očividný.
Díval jsem se na ni, protože mě přiměla vidět, jak moc se ostatním spolužákům podobám, i kdybych sebevíc předstíral, že to tak není.
Už zase od rána pršelo. Seděl jsem na keramice alias na JZZ – jednička zadarmo zaručená – kde se známky dostávaly za snahu. Zapsal jsem se na ni vloni, protože jsem musel mít v rozvrhu nějakej uměleckej předmět a protože jsem se držel co nejdál od kapely, co v přízemí hlasitě zkoušela se slečnou Spiderovou, která do toho byla až moc hrr. Vedle mě seděla Savannah. Byl jsem v tyhle učebně jedinej kluk – a protože jsem byl kluk, neměl jsem ponětí, co mám dělat.
„Dneska budeme experimentovat. Není to na známky. Zkuste tu hlínu procítit. Osvoboďte svou mysl. A nevšímejte si té hudby zezdola.“ Paní Abernathyová zamrkala, když se z přízemí ozvaly (přibližně) tóny Přál bych si být dole v Dixie.
„Ponořte se hlouběji. Najděte cestu ke své duši.“
Roztočil jsem hrnčířský kolo a zíral na jíl, kterej se komíhal přede mnou. Povzdychnul jsem si. Tohle bylo skoro stejně hrozný jako hrát v kapele. A potom, když svistot roztočenejch kol přehlušil šepot ze zadních lavic a učebna utichla, se hudba dole proměnila. Uslyšel jsem housle, nebo možná violu. Ta melodie byla smutná a krásná zároveň, a taky znepokojivá. Bylo v ní mnohem víc talentu, než se slečně Spiderový kdy podařilo v jejích svěřencích vykřesat. Rozhlídnul jsem se kolem: nikdo jinej si toho nevšimnul. Ta melodie se mi dostala pod kůži.
Za chvíli jsem ji poznal, a vzápětí taky zaslech slova, stejně zřetelně, jako bych je slyšel z iPodu. Ale tentokrát byl text trochu jinačí.
Šestnáct měsíců a šestnáct let
Zvuk hromu slyšíš burácet.
Šestnáct mil, než ti bude blíž
Pohledů šestnáct, víc se nebojíš…
Zíraljsem na hroudu jílu, která se přede mnou točila tak rychle, až se z ní stala šmouha. Čím víc jsem se na ni snažil soustředit, tím víc mi připadalo, že hlína stojí a třída, můj stůl i židle se točí kolem ní. Jako by mě uchvátil vzdušnej vír a kroužil se mnou v rytmu tý smutný melodie. Pak místnost kolem zmizela. Pomalu jsem natáhnul ruku a konečkama prstů se dotknul jílu.
Záblesk, a roztočená třída ztratila obrysy –
Padal jsem.
Padali jsme.
Vrátil jsem se do snu. Viděl jsem její ruku. Viděl jsem svoji ruku, jak ji chytá, moje prsty se zatínaly do její kůže, do jejího zápěstí, v zoufalým pokusu ji udržet. Ale vysmekávala se mi pryč. Cítil jsem, jak její prsty protýkají mou dlaní.
„Nepouštěj se!“ Chtěl jsem jí pomoct, chtěl jsem se udržet. Chtěl jsem to víc, než všechno ostatní na světě. A pak mi vyklouzla…
„Ethane, co to děláš?“ Hlas paní Abernathyový zněl ustaraně.
Otevřel jsem oči a pokusil se soustředit, vrátit se do třídy. Tyhle sny se mi zdály od chvíle, kdy mamka umřela, ale ještě ani jednou se mi to nestalo za bílýho dne. Zadíval jsem se na svoje umazaný ruce, na kterejch zasychal jíl. V hroudě na hrnčířským kole zůstal zřetelnej otisk dlaně, jako bych se pokusil zničit všechno, co jsem vymodeloval. Naklonil jsem se blíž. Ta dlaň byla na mě nějak moc malá. Byla holčičí.
Její ruka.
Zadíval jsem se pod nehty. Byl tam jíl, jak jsem je zatínal do jejího zápěstí.
„Mohl ses aspoň o něco pokusit, Ethane.“ Paní Abernathyová mi položila dlaň na rameno. Trhnul jsem sebou. Za oknem se ozvalo zarachocení hromu.
„Ale, paní Abernathyová, já myslím, že Ethan se ke svý duši dostal,“ zahihňala se Savannah. „A taky s ní komunikoval. Doporučila mu, že by si měl udělat manikúru.“
Všechny holky kolem se začaly hihňat. Rozdrtil jsem hroudu jílu s otiskem dlaně a udělal z ní mazlavou hromádku. Vztyčil jsem se a otřel si špinavý ruce o džíny. Zazvonilo. Popadnul jsem batoh a vyřítil se ze třídy. Mokrý podrážky mi klouzaly, a když jsem zatočil za roh, málem jsem se přerazil o rozvázaný tkaničky. Seběhnul jsem po schodech o dvě patra níž, který mě dělily od hudebny. Potřeboval jsem vědět, jestli to všechno nebyl jen přelud.
Zatlačil jsem oběma rukama do dvojitejch dveří hudebny. Pódium bylo prázdný. Všichni vycházeli ven a tlačili se kolem mě. Motal jsem se jim pod nohy. Nadechnul jsem se, ale věděl jsem, co mi zavane do nosu, ještě než jsem to ucejtil.
Citrón a rozmarýn.
Na stupínku se ohejbala slečna Spiderová a sbírala partitury, který se jí rozsypaly ze stojánku mezi skládací židličky, kde ještě před chvílí seděl mizernej orchestr Jacksonovy střední. „Promiňte, paní učitelko, můžu se na něco zeptat? Kdo hrál tu… tu poslední písničku?“
Usmála se na mě. „Naše smyčcová sekce dostala úžasnou posilu. Violistku. Právě se přistěhovala, je to –“
Ne. Ona ne. To nemůže bejt ona.
Otočil jsem se a výběh z hudebny, než slečna Spiderová stačila vyslovit to jméno.
Když po osmý vyučovací hodině zazvonilo, Link na mě čekal u skříňky. Prohraboval si prstama ježatý vlasy a uhlazoval sepraný tričko s Black Sabbath.
„Linku, potřebuju pučit klíčky.“
„A co trénink?“
„Nejdu tam. Musím si něco zařídit.“
„Čéče, co to meleš?“
„Potřebuju klíčky od auta.“ Musel jsem rychle vypadnout. Ty sny, ta písnička, a dneska to zatmění ve třídě. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje, ale věděl jsem, že to k ničemu dobrýmu nepovede.
Kdyby ještě žila mamka, nejspíš bych jí všechno vyklopil. Jí se dalo se vším svěřit. Jenže mamka umřela a táta vězel pořád ve svý pracovně. A kdybych to pověděl Ammě, leda by mi měsíc sypala po pokoji sůl. Jsem na to úplně sám.
Link mi podal klíčky. „Trenér tě zabije.“
„Já vím.“
„A Amma se to domákne.“
„Já vím.“
„A nakope ti zadek tak, že si rok nesedneš.“ Když jsem mu vyhrábnul klíčky z prstů, ruka se mu zachvěla. „Hele, neblbni.“
Pozdě. Otočil jsem se a vystartoval pryč.
2024 ©