Nádherné bytosti : kapitola 30

Sladkých šestnáct

 

 

 

Nechte mě na pokoji! Už jsem vám to všem vysvětlila! Nic s tím nezmůžete!

Lenin hlas mě probudil po pár hodinách přerušovanýho spánku. Narval jsem si na sebe bez přemejšlení džíny a šedivý tričko. Myslel jsem jen na jedno: tohle je Den D. Aspoň už nemusíme čekat, až přijde konec.

Tohle je konec.

nic než zklamání nic než zklamání nic než zklamání

Lena už to vzdávala. A to se teprve rozednívalo. Ta Kniha. Sakra, zapomněl jsem na ni. Rozběh jsem se zpátky do pokoje a bral schody po třech. Hrábnul jsem na horní polici ve skříni, kde jsem si ji nechal, a obrnil se proti spálenině, protože jsem neměl rukavice.

Ale nic se mi nestalo. Protože tam nebyla.

Kniha měsíců, naše jediná naděje, byla fuč. Zrovna dneska, kdy jsme ji ze všech dní potřebovali nejvíc. V hlavě mi zněl Lenin hlas

tak končí svět nic než zklamání.

Recitovala T. S. Eliota, a to nebylo dobrý znamení. Popadnul jsem klíčky od volva a vyběhnul ven.

Slunce vyšlo, když jsem zabočil do Holubí ulice. Greenbrier – pro ostatní lidi z Gatlinu „to prázdný pole“ – a dějiště bitvy o Medový vrch, se začal probírat k životu. Legrační bylo, že jsem v autě neslyšel dunění děl, protože mi v hlavě duněla jiná kanonáda.

 

Když jsem výběh po schodech na verandu Ravenwoodu, Bubu už na mě čekal. Zaštěkal. Na schodech stál Lenin bratránek Larkin a opíral se o sloup. Na sobě měl koženou bundu a hrál si s hadem, kterej se mu kroutil kolem paže – chvíli to byl had, chvíli ruka, měnil lenivě tvary, jako když si hráč pokeru míchá balíček karet. Pohled na něj mě zaskočil – a Ravenwoodovic psa vlastně taky. Těžko se dalo poznat, na koho z nás dvou Bubu štěká. Možná spíš na mě. Bylo to Maconovo zvíře a já se s jeho páníčkem naposledy nerozešel zrovna v dobrým.

„Čau, Larkine,“ pozdravil jsem rozpačitě. Bez zájmu na mě kejvnul. Byla zima a od pusy mu vycházely obláčky páry, jako by kouřil. Vyfouknul z pusy bílýho hádka, kterej se zakousnul do vlastního ocasu a postupně sám sebe požíral, až se ztratil úplně.

„Na tvým místě bych radši nechodil dál,“ varoval mě. „Tvoje holka je dneska trochu… jak bych to řek? Jedovatá.“ Had se mu obtočil kolem krku a proměnil se v límec jeho kožený bundy.

Dveře mi otevřela teta Del. „Konečně. Už jsme na tebe čekali, Ethane. Lena je zavřená u sebe v pokoji a nechce nás nikoho pustit dál.“

Zadíval jsem se na tu osůbku, popletenější než jindy: šátek jí visel šikmo přes jedno rameno, brejle jí sjely na špičku nosu, šedivej drdůlek měla napůl rozpletenej. Naklonil jsem se k ní, abych ji objal na uvítanou. Voněla stejně jako skříně u Sester, plný sáčků s levandulí a ložního prádla, který se dědilo z generace na generaci. Reece a Ryan stály za ní jako truchlící příbuzní v nemocniční chodbě, který čekají už jen špatný zprávy.

Barák sám budil dojem, že odráží spíš Leninu náladu, anebo na tom byli s Maconem podobně. Pána domu jsem nikde neviděl, takže těžko říct. Ale pokud by si chtěl člověk představit barvu hněvu, tak byla na všech stěnách. Vztek, nebo něco podobně prudkýho a neklidnýho, tady visel z každýho lustru, byl vetkanej do vzorů koberce, pod stínítkama lamp blikala nenávist. Po podlaze se plazily stíny, temnota vzlínala po stěnách a valila se mi přes conversky tak, že jsem na ně stěží viděl. Absolutní temno.

Vlastně jsem ani moc nevěděl, jak to tam vypadá. Horší bylo to, co jsem na tom místě cítil. Napjatě jsem vykročil ke schodišti k Leninu pokojíčku. Šel jsem po něm už stokrát, věděl jsem, kam vede. Jenže dneska mi to připadalo jiný. Teta Del se podívala na Reece a Ryan, který se vydaly za mnou, když jsem vykročil do schodů jako voják do neprobádanejch zákopů.

Sotva jsem došlápnul na druhej schod, dům se otřás. Tisíce svíček ve starodávným lustru nad mou hlavou se rozhoupaly a stříkaly mi do tváře horkej vosk. Zamrkal jsem a ucouvnul. Vtom sebou schodiště bez varování škublo, srazilo mě na zadek a strhlo mě na naleštěnou podlahu haly, po který jsem doklouzal jako namydlenej blesk směrem k východu. Teta Del a Reece mi uskočily z cesty, ale chudinku Ryan jsem srazil jako koule kuželku.

Postavil jsem se a zahulákal nahoru: „Leno Duchannesová, ještě jednou proti mně poštveš ty schody – a přísahám, že tě osobně nahlásím disciplinární komisi.“

Položil jsem nohu na první stupínek, vystoupil na druhej. Nic. „Okamžitě zavolám panu Hollingsworthovi a dosvědčím, že seš nebezpečnej šílenec!“ Začal jsem brát schody po dvou, až jsem se dostal na první odpočívadlo. „Protože jestli to na mě ještě jednou zkusíš, tak seš vážne cvok, rozumíš?!“ A pak jsem uslyšel její hlas, jak se rozvinul v mý hlavě.

Ty to nechápeš.

Já vím, že seš vyděšená, Leno, ale když od sebe budeš všechny odhánět, nijak si nepomůžeš.

Běž pryč.

Ne.

Myslím to vážně, Ethane. Běž pryč. Nechci, aby se ti něco stalo.

Nemůžu.

Teď už jsem stál u dveří do jejího podkrovního pokojíčku a opíral se tváří o jejich bílý dřevo. Chtěl jsem jí bejt co nejblíž, kam mě pustí. A jestli to bylo jen na práh jejího útočiště, taky dobře. Prozatím mi to stačilo.

Seš tam, Ethane?

Jsem.

Já se bojím.

Já vím.

Nechci, aby se ti něco stalo.

Nestane.

Nechci tě opustit.

Taky že neopustíš.

A co když jo?

Počkám na tebe.

I když budu Temná?

I když budeš ta nejtemnější Temná.

Otevřela dveře a pustila mě dál. Hudba hrála naplno. Tu písničku jsem znal, i když tohle byla její zlostná, skoro metalová verze. Ale stejně jsem ji poznal.

 

Šestnáct měsíců a šestnáct let

Šestnáct hrůz, co zná tvůj svět

Šestnáctkrát o mých slzách sníš

Šestnáctkrát se řítíš níž a níž…

 

Zdálo se, jako by Lena celou noc probrečela. A taky nejspíš jo. Když jsem se dotknul její tváře, viděl jsem, jak je zbrázděná slzama. Chytil jsem ji do náručí a pohupovali jsme se v rytmu písničky, která zněla dál.

 

Šestnáct měsíců a šestnáct let

Zvuk hromu slyšíš hurácet

Šestnáct mil, než ti bude blíž

Pohledů šestnáct, víc se nebojíš…

 

Přes její rameno jsem viděl, jakej zmatek v jejím pokojíčku panuje. Plakát na zdi byl potrhanej a napůl odchlíplej. Prádelník ležel převrácenej na zemi a všechny zásuvky měl vytahaný, jako by se tudy prohnal lupič. Okenní tabulky se vysypaly a jejich kovovej rám bez nich připomínal mříže v nějaký hradní kobce. Vězenkyně se ke mně tiskla a melodie nás oba zahalovala.

Hudba pořád nepřestávala hrát.

 

Šestnáct měsíců, let šestnáct spíš,

šestnáctkrát o mém strachu sníš.

Šestnáctkrát zkusíš spoutat světa tíž

Z výkřiků šestnácti jen jeden uslyšíš…

 

Když jsem byl v tyhle místnosti naposledy, strop byl skoro celej popsanej výnatkama, který odrážely Leniny nejhlubší myšlenky. Ale teď byly jejím úhledným rukopisem a černou fixkou popsaný všechny stěny a každej volnej povrch. V jednom rohu na stropě jsem čet: Osamělost Je držet toho koho miluješ/ a vědět, že ho možná držíš naposled. Na stěnách: / když se ztratím v temnotě/ moje srdce tě najde. Pod klikou dveří: Duše umírá v ruce toho, kdo ji nese. Na zrcadle: Kdybych tak našla místo, kam utéct/ kde se bezpečně skrýt/pak bych tam dnes byla. Dokonce i komoda byla popsaná: Nejtemnější svit mě tady najde/ kdo čeká, kdo se pořád dívá… a potom jeden výkřik, co mluvil za všechno: Jakutéct sama před sebou??? V těch slovech jsem slyšel její příběh, slyšel jsem ho v textu tý písně.

 

Šestnáct měsíců a šestnáct let,

teď Vyžádání změní ti svět.

Stránky, jež projasní zmar,

silou jsou, co spoutá žár…

 

Elektrická kytara zvolnila, a já uslyšel novou sloku – tuhle jsem ještě neznal. Konec písně. Aspoň něco že končí. Snažil jsem se vyhnat si z hlavy všechny ty noční můry o bahně a ohni a vodě a větru, když jsem poslouchal.

 

Šestnáct měsíců a šestnáct let,

bojíš se dne, co je tu hned.

Vyžádání nastal čas, prolít krev a ronit slzy

Měsíc či Slunce – zjistíš brzy.

 

Kytara ztichla. Zůstali jsme mlčky stát. „Myslíš, že –?“

Položila mi dlaň na rty. Už o tom ani nemohla mluvit. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak rozrušenou. Místností se proháněl chladnej vítr, vířil kolem ní a dveřma za mnou fičel do chodby. Neměl jsem tušení, jestli má Lena tváře zarudlý zimou, nebo od slz, ale bylo mi to fuk. Spadli jsme na postel a schoulili se do klubíčka, propletli jsme si nohy i ruce tak, že se dalo stěží poznat, co je čí končetina. Nelíbali jsme se, ale bylo to stejný, jako kdyby jo. Byli jsme si blíž, než jsem si kdy představoval, že si dva lidi můžou bejt.

Tohle asi znamenalo někoho milovat a cítit, že ho ztrácíte. I když jste se ještě drželi v náručí.

Chvěla se. Cítil jsem každý její žebro, každou kost v jejím těle. Připadalo mi, že sebou celý její tělo nedobrovolně zmítá. Přestal jsem ji jednou rukou objímat, natáhnul se pro pokrývku v nohách postele a přehodil ji přes nás. Lena se mi zabořila do hrudi. Zachumlal jsem nás do deky ještě pevnějc a přetáhnul nám ji i přes hlavy. Byli jsme teď jako v jeskyni. Jen my dva. Spolu v temnotě.

Jeskyňka se začala ohřívat naším dechem. Políbil jsem Lenu na studený rty. Vrátila mi to. Elektrickej proud mezi náma začal probíjet s větší prudkostí. Její nos se uhnízdil v prohlubni na mým krku.

Myslíš, že takhle můžeme zůstat navěky, Ethane?

Budem dělat jen to, co chceš ty. Máš přece narozeniny.

Cítil jsem, jak mi v náručí ztuhla.

To mi ani nepřipomínej.

Ale já ti přines dárek.

Zvedla deku, jen kousíček, aby vpustila dovnitř trochu světla. „Jo? Říkala jsem ti, ať to neděláš.“

„A odkdy poslouchám, co mi říkáš? Kromě toho Link povídal, že když holka tvrdí, že nechce dárek k narozeninám, znamená to, že na něj nesmím v žádným případě zapomenout, a že to musí bejt šperk.“

„Všechny holky takový nejsou.“

„Jasně. Zapomeň na to.“

Přitáhla deku pevně k posteli a ke mně.

A je to?

Co?

Jako šperk.

Myslel jsem, že žádnej dárek nechceš?

Jsem jen zvědavá.

V duchu jsem se usmál a poodhrnul deku. Opřel se do nás studenej vzduch. Rychle jsem vylovil z kapsy džínů krabičku a vklouznul zpátky do tepla. Podržel jsem cíp pokrývky tak, aby Lena viděla, co držím.

„Přikrej mě. Je hrozná zima.“

Zachumlal jsem nás, takže jsme se ocitli zase ve tmě.

Krabička v ní zeleně svítila a já zahlíd Leniny štíhlý prsty, když začala rozvazovat stříbrnou stužku. Záře se šířila, teplá a jasná, až osvítila celou Leninu tvář.

„To je novinka.“ Usmál jsem se na svou dívku, zalitou zeleným světlem.

„Já vím. Jen jsem se dneska vzbudila, děje se mi tohle. Stačí mi, abych na něco pomyslela, a stane se to… svým způsobem.“

„To není špatný.“

Toužebně se zadívala na krabičku, jako by pořád odkládala chvíli, kdy ji otevře. Napadlo mě, že je to možná jedinej dárek, kterej Lena dneska dostane. Kromě toho mejdanovýho překvápka, o kterým jsem chtěl pomlčet, dokud to bude možný.

Mejdanový překvápko?

Jejda.

To si snad děláš legraci.

To pověz Ridley a Linkovi.

Jo? Překvápko: zádnej mejdan nebude.

Otevři tu krabičku.

Zamračila se na mě a poslechla. Pod dekou se rozlila ještě jasnější záře, i když můj dárek s tím neměl nic společnýho. Lenina tvář se uvolnila a já věděl, že jsem z toho trapasu s večírkem venku. To je teda věc – to s holkama a šperkama. Že by se v tom Link fakt tak dobře vyznal?

Lena před sebou držela jemnej a třpytivej řetízek, na kterým visel prstýnek, spletenej ze tří zlatejch proužků: narůžovělýho, žlutýho a bílýho. Všechny byly propletený do sebe jako věnec.

Ethane! To je nádhera.

Asi stokrát mě políbila a já začal vysvětlovat, dokonce ještě když mě líbala. Měl jsem pocit, že ji na to musím upozornit dřív, než si ho nasadí, než se něco stane. „Patřil mý mámě. Našel jsem ho v její starý šperkovnici.“

„A víš to jistě?“ zeptala se.

Přikejvnul jsem. Nechtěl jsem předstírat, že vlastně o nic nejde. Lena věděla, jak to se mnou je, jak moc mám mamku rád. Právě že něco šlo, o něco moc důležitýho. A měl jsem pocit, že si to musíme oba přiznat. „Není to nic moc cennýho, žádnej diamant a tak, ale pro mě to má velkou cenu. Myslím, že mamka by chtěla, abych ti to dal. Protože… ty víš.“

Protože co?

Ach.

„Chceš, abych to řek?“

„Nerada to připomínám, ale tvoje jižanská výslovnost je někdy dost příšerná, Ethane.“ Lena viděla, že se kroutím, ale nehodlala mě pustit z háčku. A já dával přednost tichý komunikaci. Tenhle způsob mluvení byl pro někoho, jako jsem já, mnohem jednodušší. Shrnul jsem Leně vlasy z tváře na krk a zapnul jí řetízek kolem krku. Zajiskřil jí na kůži nad tím původním, kterej nikdy nesundávala. „Protože jsi pro mě někdo zvláštní.“

Jak zvláštní?

Odpověď máš kolem krku.

Kolem krku toho nosím hodně.

Dotknul jsem se jejího náhrdelníku vzpomínek. Ty přívěsky působily napohled jako něco, co se normálně háže do odpadků – ale byly to ty nej důležitější odpadky na světě. I pro mě. Visela tam zploštělá mince s otvorem, která vypadla z automatu na sladkosti tenkrát v kině, na našem prvním rande. Kousek příze z červenýho svetru, kterej si Lena vzala, když jsme jeli parkovat za vodárenskou věž. To byl mezi náma takovej nevyslovenej vtip. Stříbrnej knoflík, kterej jsem jí dal pro štěstí před jednáním disciplinární komise. A pak ta papírová hvězdička, kterou vyrobila jako dítě moje mamka.

Tak už to víš.

Lena se ke mně naklonila a políbila mě, tentokrát s plnou parádou. Do tohohle polibku se zapojily i ruce a nohy a krky a vlasy, deka z nás spadla na zem, okna se zasklily, prádelník si poslušně stoupnul, zásuvky zajely na místa, šaty se vrátily na ramínka a v místnosti se oteplilo. Ve studeným krbu vyšlehnul plamínek, ale to nebylo nic ve srovnání s ohněm, kterej v tu chvíli rozpaloval moje tělo. Zase jsem cítil elektřinu, silnějc než jindy, a srdce se mi rozběhlo jako o závod.

Odtáhnul jsem se od ní. Musel jsem se nadechnout. „Kde je Ryan, když ji člověk potřebuje? Měli bysme s tím vážně něco udělat.“

„Neboj se, je dole.“ Lena si mě zase přitáhla a oheň zapraskal tak hlasitě, až hrozilo, že to komín nevydrží.

Šperky. Pamatujte si to. To je teda věc. A láska.

A možná… nebezpečí.

 

 

 

„Už jdu, strejdo Macone!“ Lena se ke mně obrátila a povzdychla si. „Už to asi nemůžeme odkládat. Musíme jít dolů za ostatníma.“ Zadívala se na dveře, který se samy od sebe otevřely. Pohladil jsem ji po zádech a zašklebil se. Takže už není vyhnutí.

Když jsme sešli dolů, začínalo se stmívat. Kolem poledne mě sice napadlo, že se budeme muset vykrást dolů a donýst si něco k jídlu, ale Lena jen pevně zavřela oči a uprostřed jejího pokoje se zjevil servírovací stolek. Kuchyně ji nejspíš dneska litovala. Anebo nedokázala odolat Leniny nově objevený síle. Naházel jsem do sebe asi tolik čokoládovejch koláčů s polevou, kolik sám vážím, a zapil to hektolitrama čokoládovýho mlíka. Lena si dala jen sendvič a jabko. A pak jsme se zase věnovali líbání.

Oba jsme myslím věděli, že tady takhle ležíme naposledy. Připadalo nám, že nemůžeme dělat nic jinýho. Jestli je dnešek náš poslední společnej den, tak ať je aspoň takovej.

Ve skutečnosti jsem byl vyděšenej i šťastnej zároveň.

Ještě nenastal ani čas večeře, jenže jedno jsem věděl jistě: tohle je nejlepší i nejhorší den mýho života.

Chytil jsem Lenu za ruku a vydali jsme se do přízemí. V domě se rozhostilo teplo, takže jsem poznal, že nálada oslavenkyně se zlepšila. Na krku se jí třpytil novej řetízek a ve vzduchu hořely zlatý a stříbrný svíčky. Cestou ze schodů jsme se mezi nima proplítali. Nebyl jsem zvyklej vidět Ravenwood takhle zalítej světlem. Na chvíli mi to připadalo jako normální narozeniny, který lidi slaví s nadšením a povznesenou náladou. Ale jen na vteřinku.

Pak jsem uviděl Macona a tetu Del. Oba drželi svíčky, ale jinak byla hala mezi nima plná stínů. Ve tmě za nima se pohybovaly další postavy se svíčkama, jenže z nich jsme viděli jen obrysy. Ještě horší bylo, že Macon i Del si navlíkli dlouhý černý hábity, jako kněží z nějakýho úchylnýho řádu. Nebo jako druidi. Tohle už nevypadalo na oslavu narozenin. Spíš to připomínalo pohřební obřad.

Všechno nejlepší k sladkejm šestnácti. Už se nedivím, žes nechtěla vylejzat z pokoje.

Tak už aspoň vidíš, že jsem nekecala.

Když Lena došlápla na poslední schod, zarazila se a otočila se na mě. Ve starejch džínách a mý obrovský mikině s kapuci a logem školy sem vůbec nezapadala. Pochyboval jsem, že by někdy v životě měla na sobě něco podobnýho. Nejspíš si to vzala, aby měla v tu chvíli kousek ze mě. Dokud to půjde.

Neboj. To je jen Vázání, abych byla v bezpečí do chvíle, než vyjde měsíc. K Vyžádání nemůže dojít dřív, než bude měsíc stát na obloze vysoko.

Já se nebojím, Leno.

Já vím. Mluvím sama k sobě.

Pustila moji ruku a vykročila do haly. Když se její noha dotkla naleštěný podlahy, proměnila se. Kolem těla jí najednou splývalo stejný černý roucho, jaký měli ostatní. Jeho barva splynula s barvou jejích vlasů, takže to vypadalo, jako by Lena byla zahalená od hlavy až k patám, kromě bledý tváře, která sama zářila tak, že připomínala měsíc. Sáhla si rukou na krk, kde visel řetízek mý mamky. Chtěl jsem, aby Leně připomínal, že jsem s ní. A taky jsem doufal, že je s námi moje mamka, která se nám celou dobu snažila pomáhat.

Co s tebou budou dělat? Doufám, že ne nějaký pohanský sexuální orgie?

Lena se rozesmála. Teta Del se na ni zhrozeně zadívala. Reece si uhladila rukou róbu a tvářila se upjatě. A Ryan se začala hihňat.

„Uklidněte se,“ syknul Macon. Larkin, kterej nějakým zázrakem vypadal v černým hábitu stejně dobře jako v kožený bundě, se ušklíbnul. Lena si zakryla rozesmátej obličej záhybama roucha.

Jak se svíčky pohybovaly, viděl jsem tváře lidí, co stáli nejblíž ke mně: Macona, Del, Leny, Larkina, Reece, Ryan a Barclaye. Stála tam i žena, kterou jsem moc neznal – Lenina babička Arelia s vrásčitou a opálenou tváří. Viděl jsem ji jen jednou, ale i na tu dálku jsem rozeznal, jak jsou si podobný.

Lena ji uviděla zároveň se mnou. „Babi!“

„Všechno nejlepší, miláčku!“ Kruh se rozpojil, aby se oslavenkyně mohla rozběhnout do náruče bělovlasý dámy.

„Já myslela, že nepřijdeš!“

„To bych si nenechala ujít. Chtěla jsem tě překvapit. Z Barbadosu jsem tady hned – ani nestačíš jednou mrknout.“

Ona to myslí doslova, co? Co je babička – další démon jako Macon?

Pravidelná zákaznice aerolinek. Má zlatou kartu VIP cestujícího.

Poznal jsem, že se Leně na chvíli ulevilo, ale já si tady připadal jako pořád větší cizinec. Ne že bysme neměli vůbec nic společnýho – táta je magor, máma po smrti a mě vychovala vyznavačka vúdú. Neměl jsem s nima problém. Ale když jsem tam stál uprostřed haly plný čistokrevnejch Zaklínačů v černejch hábitech a se svíčkama v rukou, měl jsem pocit, že na tohle mě život s Ammou zase tak dokonale nepřipravil. Potřeboval jsem vědět víc, než vyrukujou s tou svou latinou a zaříkáváním.

Pozdě. Macon vystoupil z kruhu a podržel svíčku vysoko nad hlavou. „Cur Luna hac Vinctum convenimus?“

Teta Del přistoupila k němu a její svíčka zablikala, když baculatá žena překládala. „Proč jsme se pod tímto měsícem sešli společně k Vázání?“

Zbytek kruhu sborem odpověděl a zvednul přitom svíčky nad hlavy: „Sextusdecima Luna, Sextusdecimo Anno, lila Capietur.“

Lena jim odpověděla anglicky. Svíčka se jí rozhořela tak, až jsem se lek, že jí popálí obličej. „Šestnáctý měsíc, šestnáctý rok bude Vyžádána.“ Stála uprostřed kruhu s hlavou vztyčenou. Na její tvář dopadalo ze všech stran světlo svíček. Ta její začala hořet podivným zeleným plamenem.

Co se děje, Leno?

Neboj. To patří k Vázání.

Jestli to patří k věci, radši jsem ani nechtěl vědět, co bude patřit k Vyžádání.

Macon začal odříkávat slova, který jsem si pamatoval z Halloweenu. Jak říkají tomuhle?

 

„Sanguis sanguinis mei, tutela tua est. Sanguis sanguinis mei, tutela tua est. Sanguis sanguinis mei, tutela tua est. Krev mé krve budiž ochráněna!“

 

Lena zbledla. Kruh Sanguinis. Už jsem si vzpomněl. Držela svíčku nad hlavou a zavřela oči. Zelenej plamen se proměnil v mohutnej oranžovej žár, kterej přeskočil z její svíčky na všechny ostatní v kruhu a rozsvítil je.

„Leno!“ zakřičel jsem do tý exploze, ale neodpověděla mi. Oheň šlehal do oblohy nad námi a mně došlo, že dneska večer nemá Ravenwood žádnou střechu. Zakryl jsem si oči rukama, protože ty plameny byly tak jasný, že by člověka oslepily. Dokázal jsem myslet jen na tu hrůzu z Halloweenu. Co když se to zase stane? Snažil jsem se rozpomenout, co se dělo tu noc, kdy se tohle shromáždění snažilo bojovat proti Sarafine. Taky odříkávali tohle, ne? A Lenina babička to nazvala Sanguinis.

Jenže já si to nepamatoval. Neumím latinsky. Škoda že jsem místo basketu nechodil na klasický jazyky.

Ozvalo se zabušení na přední dveře a po ohni jako by se slehla zem. Zmizely roucha, plameny, svíce, temnota a všechno. Prostě to najednou nebylo. V jediným mžiknutí oka tady byla normální rodina, která stála kolem dortu a zpívala.

Co to –?

„– všechno nejlepší, milá Leno, přejeme ti!“ Poslední slova písničky dozněly, ale bušení na dveře pokračovalo. Uprostřed salonku stál na stolku tříposchodovej dort s růžovou, bílou a stříbrnou polevou a kolem něj šálky s čajem a konvice. Lena sfoukla šestnáct svíček a do tváře, ještě před pár vteřinama osvětlený mohutnejma plamenama, jí zavanul dým. Rodina se roztleskala. Lena měla na sobě už zase moji školní mikinu a starý džíny, takže vypadala jako normální šestnáctiletá holka.

„To je naše holčička!“ Babička odložila pletení a začala krájet dort. Teta Del se chopila konvičky a plnila šálky čajem. Reece a Ryan přivlekly obrovskou krabici s dárkem. Macon se usadil do viktoriánskýho křesla vedle Barclaye a dopřáli si skleničku skotský.

Co se děje, Leno? Co to má znamenat?

Někdo je za dveřma. Musíme bejt opatrní.

Já to vaše tempo fakt nestíhám.

Dej si dort. Přišels přece na oslavu narozenin, ne?

Bušení na dveře neustávalo. Larkin vykouknul za svým trojúhelníkem krémovýho dortu, kterej měla Lena nejradši. „Není někdo za dveřma?“

Macon si smetl drobeček ze svýho elegantního kašmírovýho svetru a podíval se s klidem na synovce. „Podívej se, prosím, Larkine, jen pro jistotu.“

Pak se podíval na Lenu a rezolutně zavrtěl hlavou. Dneska návštěvy vítat neměla. Lena přikejvla a přitiskla se k Arelii. Jak tam spolu seděly nad rozkrájeným dortem, vypadaly prostě jako babička s vnučkou, který jsou rády spolu. Lena poklepala na polštář vedle sebe. Bezva. Nastal čas pozdravit se s bábinkou.

Za dveřma jsem uslyšel hlahol známejch hlasů a došlo mi, že radši budu čelit všem babičkám světa než tý sběři venku. Protože to byli Ridley s Linkem, Savannah, Eden a Charlottou se zbytkem fanklubu, a basketovej tým z Jacksonovky. Nikdo z nich neměl obvyklou uniformu Strážnejch andělů, Emily přišla dokonce s tváří ušmudlanou od hlíny, a já si vzápětí uvědomil proč. Rekonstrukce. Dneska přece probíhá rekonstrukce bitvy. Došlo mi, že jsme to s Lenou prošvihli, a teď oba propadneme z dějáku. Teď už bylo dobojováno, zbejval jen poslední večerní boj a pak ohňostroj. Legrační. Každej jinej den by mi reparát připadal jako tragédie. „PŘEKVÁPKO!“

Jenže to nebylo úplně to nejvýstižnější slovo. Jako by si do Ravenwoodu už zase našly cestu chaos a hrůza. Všichni se nahrnuli do haly. Babička jim zamávala z pohovky, Macon dál popíjel whisky a usmíval se jako obvykle. Člověk by ho musel znát tak dobře jako já, aby poznal, že se drží jen silou vůle.

A proč je Larkin vlastně vůbec pustil dovnitř?

To se nemělo stát.

Ten mejdan s překvápkem. Já na to úplně zapomněl.

Emily se protlačila dopředu. „Tak kdepak máme oslavenkyni?“ Rozpřáhla paže, jako by chtěla Lenu obejmout. Ta sice ucouvla, ale Ethanobijka se nedala tak lehce odradit.

Zavěsila se do ní, jako by byly nejlepší kamarádky, a začala štěbetat: „Plánovali jsme tu párty celej tejden. Máme živou kapelu a Charlotte vypučila venkovní reflektory, aby tam bylo dobře vidět. Tady na Ravenwoodu je všude taková tma.“ Emily ztišila hlas, jako by se vedly řeči o pašovaným zboží a černým trhu. „A máme s sebou i broskvovou vodku.“

„Počkej, až to uvidíš!“ jásala Charlotte a zalapala po dechu, protože byla narvaná v příšerně těsnejch džínách. „Jsou tam i laserový světla. Fakt divoký. Prostě bomba! Jak vysokoškolskej mejdan v Summerville.“

Divoký? To se teda Ridley musela hodně snažit. Všechno mi to připadalo divoký – zvlášť to, že Emily a Savannah organizujou pro Lenu mejdan a poskakujou kolem ní, jako by byla jejich idol. Donutit je k tomu muselo bejt mnohem těžší než přimět kluky, aby skočili ze skály.

„Tak jdem do tvýho pokoje. Pomůžeme ti převlíknout se, ať můžeme vyrazit!“ vyhrkla Charlotte s přehnanou dychtivostí, ještě víc roztleskávačsky než obvykle.

Lena zbledla. Do jejího pokoje? Polovina těch nápisů na zdech pojednávala nejspíš o tyhle bandě.

„Co to říkáš, Charlotto? Vždyť vypadá úžasně!“ ozvala se Emily dotčeně a stiskla Leně ruku. „Viď, Savannah?“ Na svou dvorní dámu se podívala s opovržením, jako by jí chtěla naznačit, že by se neměla tolik cpát, a protože pak by vypadala taky tak.

„Jasně! Ty vlasy – umřela bych, abych mohla mít takový,“ ozvala se Savannah a namotala si na prst Lenin havraní pramínek. „Jsou tak úžasně… černý.“

„Já je měla vloni taky černý,“ ozvala se ublíženě Eden. „Aspoň ty spodní.“ Vzpomněl jsem si, že si vloni fakt nabarvila spodní vlasy načerno, zatímco vrchní si nechala blonďatý, aby se aspoň trochu odlišila. Ale Emily a Savannah si ji tak nemilosrdně dobíraly, že se hned druhej den zase přebarvila komplet na blond.

„Vypadalas jako skunk,“ prohlásila Savannah a obdivněse usmála na oslavenkyni. „Lena vypadá jako Italka.“

„Tak vyrážíme! Všichni už na tebe čekají!“ vykřikla Emily a chytila Lenu za ruku. Lena ji setřásla.

To musí bejt nějakej trik.

Jasně že je to trik, ale ne takovej, jak si představuješ. Má něco společnýho se Sirénama a lízátkem.

Ridley. Že mně to nedošlo hned.

Lena se podívala na tetu Del a Macona. Tvářili se zhrozeně, jako by je ani všechna jejich latina nepřipravila na něco takovýho. Babička se usmála, protože o tomhle druhu andělů doteď nic netušila. „Kam ten spěch, děti? Nedáte si s námi trochu čaje?“

„Ahojky, babi!“ zamávala na ni Ridley, která zůstala stát na verandě a lízala tak zběsile, až jsem měl dojem, že kdyby chvíli přestala, celá tahle scéna se zhroutí jako domeček z karet. Tentokrát neměla po ruce mě, abych ji protáhnul až dovnitř. Stála vedle svýho bráchy. Larkin ji pobaveně pozoroval, ale neucouvnul ani o píď. Ridley měla na sobě krajkový průhledný tílko, který připomínalo křížence mezi holčičím spodním prádlem a něčím, co mívají ženský na obálkách pornočasopisů, a pod tím kratinkou džínovou mini.

Opřela se o futra a zazpívala: „Překvapení, překvapení!“

Babička odložila šálek s čajem a natáhla se po pletení. „Ridley, drahoušku, tak ráda tě vidím! Tenhle nový styl ti opravdu sluší. Určitě dneska zlomíš srdce spoustě chlapců.“ Nevinně se na ni usmála, ale z očí jí vyzařoval chlad.

Vnučka se naštvala, ale dál zuřivě lízala. Přešel jsem blíž k prahu. „Na kolik lízátek tě to přišlo, Rid?“

„Co jako, fešáku?“

„Dostat Savannah Snowovou a Emily Asherovou na Lenin večírek?“

„Víc, než bys hádal, Skoro-bratránku.“ Vyplázla na mě jazyk a já uviděl rudý a růžový pruhy. Z toho pohledu se mi zamotala hlava.

Larkin si povzdychnul a zadíval se do tmy. „Je tam tak stovka lidí. Pódium a reproduktory – a všude parkujou auta.“

„Vážně?“ Lena se podívala z okna.

„No jo. Jeviště mezi magnóliema.“

„Moje magnólie?“ Macon vyletěl z křesla.

Věděl jsem, že je to všechno fraška, že Ridley vykouzlila tenhle večírek jedině svým lízátkem, a Lena to věděla taky. Ale viděl jsem jí na očích, že stejně touží jít tam ven.

Večírek jako překvápko, na kterej dorazila celá škola. Tohle musela bejt další položka na Leniným seznamu toho, co by chtěla na střední škole zažít. Dokázala se vyrovnat s tím, že je jiná. Ale chtěla někam patřit.

Larkin se otočil na Macona. „Těch se hned tak nezbavíš. Radši to neřeš, strejdo. My budem celou dobu s ní – Ethan a já.“

Link se protlačil mezi holkama. „Tak už pohni, čéče. Moje kapela Kongregace má dneska premiéru. Bude to suprový.“ Tvářil se tak šťastně, že jsem ho takhle snad ještě nezažil. Podezíravě jsem zamžoural na Ridley. Pokrčila ramenama a usilovně se věnovala lízátku.

„Dneska ne. Nejde to.“ Nemoh jsem uvěřit, že je Link tady. Kdyby jeho matka věděla, že se vypravil do strašidelnýho domu, ranila by ji mrtvice.

Larkin se podíval na strejdu, kterej se tvářil podrážděně, a na svou mámu, která vypadala zděšeně. Tohle byla ta poslední noc, kterou by byli ochotní pustit Lenu z dohledu. „Ne,“ odseknul Macon bez rozmejšlení.

Larkin to zkusilještě jednou. „Nachvilku. Napět minut.“

„Absolutně vyloučeno.“

„Kdy pro ni někdo zase uspořádá takovejhle večírek?“

Macon nezaváhal ani na vteřinu. „Doufejme, že nikdy.“

Lena posmutněla. Odhadnul jsem to dobře. Chtěla tam jít, i když to nebylo skutečný. Bylo to jako ples, nebo jako basketovej zápas. Tohle byl ten důvod, proč chtěla docházet do normální školy, i když se tam k ní všichni chovali tak příšerně. Proto tam den za dnem chodila, i když obědvala na lavičce za tribunou a na angličtině sedávala v první lavici. Dneska slaví šestnáctý narozeniny. Je úplně jedno, jestli je Zaklínačka. Tenhle jedinej večer chtěla bejt prostě oslavenkyně na svým večírku.

A v tomhle domě byla jen jedna osoba stejně tvrdohlavá jako Macon. Já ji znal. Tušil jsem, že proti ní její strejda nebude mít šanci. Dneska teda ne.

Lena přešla k němu a propletla si ruku s jeho. „Vím, že to zní bláznivě, strejdo Macu, ale můžu jít na ten mejdan? Aspoň na chvilku. Abych si poslechla Linkovu kapelu?“ Viděl jsem, jak se jí vlasy při tý lži zvlnily zaklínačským větrem. Ani jsem se nepohnul. Tohle nebylo žádný kouzlení, co Lena předváděla, protože na Macona žádný fígle nezabíraly. Jenže na něj mohla uplatnit mnohem starší a mocnější magii – tu, kterou používala od chvíle, kdy se k němu na Ravenwood přistěhovala. Obyčejnou, starou dobrou lásku.

„Proč chceš někam chodit s těmi lidmi? Po tom všem, co ti udělali?“ Slyšel jsem, jak Maconův hlas zjihnul.

„Na tom se nic nezměnilo. Nechci mít s těma holkama nic společnýho…, ale stejně bych tam ráda šla.“

„Tomu nerozumím.“ Strejda se začínal tvářit zoufale.

„Já vím. Vím, že to ode mě zní hloupě, ale já si chci zkusit, jaký to je bejt normální. Chci jít tancovat, a nechci, aby to zase skončilo katastrofou. Chci jít na večírek, kam mě doopravdy pozvali. Teda, já vím, že v tom má prsty Ridley, ale co je špatnýho na tom, že je mi to jedno?“

„Nemůžu ti to dovolit, i kdybych chtěl. Je to moc nebezpečné.“

Jejich pohledy se do sebe zaklesly. „Nikdy jsme si spolu s Ethanem nezatancovali, strejdo Macu. Sám jsi to říkal.“

Na chvíli to vypadalo, že to Macona nalomilo, i když jen na chvilku. „Ne, to jsem neříkal. Já taky nikdy nebyl na plese. Nikdy jsem se neprošel přírodou ve slunečním odpoledni. Všichni se v živote musíme smířit s nějakým zklamáním.“

Lena vyložila na stůl poslední kartu. „Ale já mám dneska narozeniny. Kdoví, co se se mnou stane. Tohle je možná moje poslední šance…“ Nevyřčenej zbytek věty zůstal viset ve vzduchu.

Zatancovat si se svým klukem. Bejt sama sebou. Bejt šťastná.

Nemusela to vyslovit. Věděli jsme to všichni.

„Leno, já ti rozumím, ale mám za tebe zodpovědnost a musím se postarat o tvoje bezpečí. Zvlášť dneska v noci musíš zůstat tady se mnou. Smrtelníci ti jen ublíží, způsobí ti bolest. Nemůžeš být jako oni. To není tvůj osud.“ Tohle jsem od jejího strejdy ještě neslyšel. Nebyl jsem si jistej, jestli mluví o tom večírku, nebo o mně.

Leně se leskly oči, ale nebrečela. „Proč ne? Co je špatnýho na tom, že chci mít to, co oni? Napadlo tě někdy, že můžou mít v něčem pravdu?“

„A i kdyby ji měli? Co na tom záleží? Ty jsi Přirozená. Jednoho dne se vydáš tam, kam za tebou Ethan nemůže. Každá další minuta, kterou spolu strávíte, jen ztěžuje břemeno, které si poneseš po zbytek života.“

„On není žádný břemeno.“

„Ale je. Kvůli němu jsi tak slabá. Proto je nebezpečný.“

Postavil jsem se mezi ně. „No tak, pane Ravenwoode. Nezačínejte s tím zrovna dneska.“

Jenže už bylo pozdě. Dosáhnul svýho. Lena zuřila. „Co ty o tom víš? Tys nikdy žádný břemeno neměl – ani žádnej vztah, dokonce ani žádnýho kamaráda. Nemůžeš to pochopit! Jak bys taky moh? Celý dny spíš a po nocích vysedáváš v knihovně. Nenávidíš všechny lidi a myslíš si, že seš lepší než oni. Tys nikdy nikoho nemiloval – tak jak bys moh vědět, co to znamená pro mě?!“

Obrátila se k Maconovi zády, zády k nám všem, a rozběhla se do schodu. Bubu jí pádil v patách. Dveře jejího pokojíčku se hlasitě přibouchly. Bubu zůstal ležet na prahu.

Macon zíral na schody, i když na nich neteř už dávno nebyla. Pak se pomalu obrátil ke mně. „Nemůžu to připustit. Ty to snad chápeš.“ Věděl jsem, že tohle je nejspíš ta nejnebezpečnější noc v Leniným životě. Ale taky jsem věděl, že je to možná její poslední příležitost bejt holkou, kterou mají všichni rádi. Takže jsem to naštěstí chápal. Jenom už jsem s tímhle pánem nechtěl bejt v jedny místnosti.

Link se protlačil blíž ke mně. „Tak co je? Bude ten mejdan, nebo nebude?“

„Už je.“ Larkin ho chytil za bundu. „Jdeme. Musíme oslavit Leniny narozeniny.“

Emily popoběhla, aby mohla jít po boku Larkina, a celej ten dav se vyhrnul ven. Ridley s lízátkem zůstala ještě chvíli na verandě. Podívala se na mě a pokrčila ramenama. „Hele… já se snažila.“

Link stál za ní. „No tak, Ethane, poď s náma.“

Podíval jsem se na schody.

Leno?

„Já zůstanu tady,“ prohlásil jsem umíněně.

Babička odložila pletení. „Poslyš, Ethane, já bych řekla, že Lena teď potřebuje zůstat chvíli o samotě. Co kdybys šel s kamarády, a vrátili jste se pro ni za chvíli?“ Ale já nechtěl nikam chodit. Tohle byl možná náš poslední večer. Klidně ho strávím v jejím pokoji, ale s ní.

„Tak si pod aspoň poslechnout tu novou písničku, čéče. Pak se pro ni můžeš vrátit.“ Link třímal v ruce paličky k bubnu.

„Myslím, že to tak bude nejlepší.“ Macon si nalil ještě trochu skotský. „Můžete se za chvíli vrátit, ale já teď potřebuju s Lenou něco probrat,“ prohlásil. Takže to rozhodnul sám. Vykopnul mě odsaď.

„Jednu písničku. Pak se vrátím a budu na ni čekat u dveří,“ pohrozil jsem a podíval se zpříma na Macona. „Za chvíli jsem zpátky.“

 

Pole za Ravenwoodem bylo našlapaný lidma. Na jednom konci stálo improvizovaný pódium s reflektorama – stejnejma, jaký se používaly na osvětlení večerní části bitvy o Medový vrch. Z repráků se linula hudba, ale bylo ji dost špatně slyšet, protože ji rušilo vzdálený hřmění kanonády.

Vydal jsem se za Linkem do míst, kde už posedávala jeho Kongregace – tři chlápci, všichni tak kolem třicítky. Ten, co si ladil kytaru, měl potetovaný ruce až k ramenům a kolem krku něco, co vypadalo jako řetěz z kola. Basák měl nagelovaný černý vlasy, který mu trčely kolem hlavy, a oči podmalovaný černejma očníma linkama. Třetí muzikant měl v těle tolik piercingu, že mě bolelo se na něj jen podívat. Ridley se posadila s lízátkem na kraj pódia a zamávala Linkovi.

„Počkej, čéče, až nás uslyšíš. Jsme fakt dobrý. Škoda že u toho nemůže bejt Lena.“

„Cože? Tohle bych si přece nenechala ujít.“ Objevila se za náma a objala mě zezadu kolem pasu. Oči měla ubrečený, ale ve tmě vypadala jako normální holka.

„Co se stalo? Strejda si to rozmyslel?“

„To zrovna ne. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí, nebo jak se to říká. A jestli bolí, je mi to fuk. Dneska se choval fakt děsně.“ Do toho jsem se nehodlal plíst. Nikdy jsem tak úplně nepochopil, jak to mezi Maconem a Lenou je – asi jako ona nikdy přesně nepochopila vztah mezi mnou a Ammou. Přesto jsem věděl, že až bude po všem, bude jí to líto. Nikdy nesnesla, když někdo mluvil o jejím strejdovi špatně, dokonce ani já. Bude si vyčítat, že tak o něm mluvila sama.

„Tys mu utekla?“

„Jo. Larkin mi píchnul.“

Její bratránek šel zrovna kolem nás s plastovým kelímkem a zašklebil se. „Šestnáct je ti jen jednou, ne?“

To nebyl dobrej nápad, Leno.

Chci si jen jednou zatancovat. Pak se tam vrátíme.

Link zamířil na pódium. „Složil jsem ti písničku k narozkám, Leno. Bude se ti líbit.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se podezíravě.

„Šestnáct měsíců. Pamatuješ? Ta ujetá písnička, cos ji nemoh najít na iPodu. Zrovna minulej tejden jsem si na to vzpomněl. Měl jsem to za chvíli, jako by to ve mně celou dobu číhalo. No, Rid mi trochu pomohla.“ Zakřenil se. „Asi by se dalo říct, že mě políbila múza.“

Došel mi dech. Ale Lena mě chytila za ruku, právě když se Link usadil za bicíma a popadnul mikrofon. Už se to nedalo zarazit. Upravil si ho na stojanu tak, aby ho měl přímo u pusy. Nebo spíš v puse…, což teda vypadalo dost odporně. Nejspíš u Earla moc často civěl na MTV. Muselo se mu nechat, že se vůbec nebál vylízt na pódium a nelámal si hlavu, jak při tom vypadá. Ten kluk měl teda fakt kuráž.

Link zavřel oči a připravil si paličky. „Raz, dva, tři.“

Kytarista se zamračeným výrazem a řetězem od kola kolem krku hrábnul do strun. Znělo to příšerně. Amplión na kraji jeviště zavyl. Zamrkal jsem. Tohle nebude dobrý. Kytarista zabrnkal podruhý, potřetí.

„Dámy a pánové, teda jestli se tady někdo takovej nachází!“ zahlaholil Link do mikrofonu. Z davu se ozval řehot. „Nehodlám moc řečnit: všechno nejlepší k narozeninám, Leno. A teď už všichni zatleskejte premiérovýmu vystoupení naší nový kapely Kongregace!“

Pak mrknul na Ridley. Určitě si v tu chvíli připadal jako Mick Jagger. Bylo mi ho líto. Chytil jsem Lenu za ruku. Měl jsem pocit, jako bych ponořil dlaň pod hladinu jezera uprostřed zimy, kdy je voda nahoře prohřátá od slunce, jenže už cenťák pod povrchem štípe mrazem. Zachvěl jsem se, ale nepouštěl ji. „Doufám, že víš, co můžeš čekat. Za chvíli se umělecky znemožní a bude po všem. Do pěti minut jsme zpátky v tvým pokoji, slibuju.“

Zamyšleně se na mě podívala. „Tím bych si nebyla tak jistá.“

Ridley seděla na kraji jeviště, usmívala se a mávala posluchačům. Vlasy jí ve větru vlály a jejich růžový a blonďatý pramínky se jí vlnily na ramenou.

A pak jsem uslyšel známou melodii. Z repráků se začalo valit Šestnáct měsíců. Ale tentokrát to neznělo jako ty dema, co mi Link v jednom kuse pouštěl. Tohle bylo dobrý, fakt dobrý. A dav normálně zešílel – jako by se studenti Jacksonovy střední školy konečně dočkali svýho plesu. Až na to, že tenhle se odehrával na louce kousek od Ravenwoodu, nechvalně proslulýho a nejvíc opovrhovanýho místa v Gatlinu. Energie tý hudby byla úžasná, jako by posluchače zalila nějaká vlna euforie. Všichni tancovali, polovina lidí zpívala, i když tuhle písničku museli slyšet prvně v životě. Dokonce i Lena se usmála. Začali jsme se pohupovat s davem, protože tomu se fakt nedalo odolat.

„Hrajou naši písničku.“ Lena mi sevřela ruku.

„Zrovna jsem to chtěl říct.“

„Já vím.“ Propletla si prsty s mejma, až se mi zachvělo celý tělo. „Jsou fakt dobrý!“ pokusila se překřičet dav.

„Dobrý? Jsou skvělý! Tohle je nejlepší den v Linkově životě!“

Já vím, bylo to všechno ujetý: Kongregace, Link, mejdan i Ridley na kraji jeviště, s lízátkem v puse. Ne že bych neviděl i ujetější věci…, ale stejně.

A tak jsme s Lenou tancovali, z pěti minut se stalo pětadvacet a pak pětapadesát, ale ani jeden z nás to nevnímal. Bylo nám to fuk. Zastavili jsme čas: aspoň tak nám to připadalo. Zbejval nám jen tenhle jedinej večer, ale chtěli jsme ho prodloužit, co nejvíc bude možný. Pro případ, že by to byl náš poslední tanec.

Ani Larkin zpátky do baráku nepospíchal. Tulili se s Emily k sobě na okraji světla z ohňů, který někdo rozdělal ve starejch popelnicích. Emily měla na sobě Larkinovu bundu. Každou chvíli se k ní naklonil, shrnul jí límec dozadu a olíznul jí krk, nebo udělal něco podobně nechutnýho. Je to vážně had.

„Larkine, neblbni! Je jí teprve šestnáct!“ okřikla ho Lena z místa, kde jsme spolu tancovali. Bratránek na ni vypláznul jazyk, kterej se mu rozvinul až k zemi. Tak tohle by žádnej Smrtelník nedokázal.

Jenže Emily si toho nevšimla. Po chvilce se vymanila z Larkinova objetí a zamířila k Savannah, která tancovala v hloučku s Eden, Charlottou a dalšíma lidma ze školy. „Pojďte, holky. Musíme dát Leně dárek.“

Savannah zalovila ve svý stříbrný minikabelce a vytáhla stříbrnej balíček, prevážanej stříbrnou stužkou. „Je to jen maličkost,“ uculila se a podala balíček Leně.

„Něco, co by měla mít každá holka,“ zapředla Emily.

„Kovová jde ke všemu,“ prohlásila Eden a zatvářila se, jako by ten blejskavej papír chtěla rozškubnout sama.

„Stačí to na telefon a lesk na rty,“ vyhrkla Charlotte. „No tak, rozbal to!“

Lena podržela balíček v ruce a rozhlídla se s úsměvem po dárkyních. „Savannah, Emily, Eden, Charlotte… Nemáte absolutně žádnou představu, co to pro mě znamená.“ Žádná z nich nepochopila její sarkasmus, ale na rozdíl ode mě. Já jsem věděl naprosto přesně, co jí to daly, a taky jsem přesně věděl, co to pro ni znamená.

To je tak pitomý, že to uráží slovo pitomost.

Nedívala se přitom na mě, ale oba jsme málem vyprskli smíchy. Když jsme se dali zase do tance, Lena zahodila stříbrnej balíček do ohně. Oranžový a žlutý plameny spolykaly nejdřív obal, a pak proměnily na popel a kouř i miniaturní stříbrnou kabelečku.

Kongregace si dala pauzu a Link přišel za náma, aby se vykoupal v záři svýho skvostnýho muzikanskýho debutu. „Říkal jsem ti, že jsme dobrý. Za chvilku nám někdo nabídne smlouvu.“ Dloubnul mě do žeber jako zastara.

„Měls pravdu, chlape. Jste úžasný.“ Musel jsem mu to říct. A taky že byli, i když měli na svý straně lízátko.

Vtom k nám připlula Savannah Snowová, nejspíš aby mýmu nejlepšímu kamarádovi zničila jeho nenadálý štěstí. „Ahoj, Linku.“ Výmluvně na něj zamrkala.

„Ahoj, Savannah.“

„Myslíš, že by sis moh se mnou zatancovat?“ Bylo to neuvěřitelný. Savannah Snowová tam stála jako Y a koukala na Linka, jako by byl opravdová rocková hvězda.

„Nevím, co si počnu, jestli řekneš ne.“ Oblažila ho úsměvem Královny všech plesů. Měl jsem pocit, jako bych se ocitnul v Linkovým snu. Nebo spíš v Ridleyiným.

My o vlku, a vlk… „Hele, Sněhuro, pracky pryč. Tohle je můj fešák.“ Ridley ovinula kolem Linka svoje nalakovaný drápy a přidala další části svýho vyvinutýho těla, aby svoje tvrzení demonstrovala.

„Promiň, Savannah. Možná příště.“ Link si zastrčil paličky do zadní kapsy a vydal se s divoce rozvlněnou Ridley mezi tančící dav. Tohle musel bejt absolutní vrchol jeho blaha. Jako by to byly jeho narozky.

Když písnička dohrála, vrátil se Link na pódium. „A teď tu máme poslední skladbu, kterou napsala moje dobrá kámoška pro jistý konkrétní osoby na Jacksonově střední. Za chvíli budete vědět, o kom mluvím.“ Reflektory na pódiu potemněly. Bubeník si rozepnul mikinu. Ozvaly se tóny kytary a s nima se na jeviště vrátilo i světlo. Link měl pod mikinou tričko Strážnejch andělů, který na něm vypadalo přesně tak směšně, jak zamejšlel. Tak teď by ho měla vidět jeho máma.

Naklonil se k mikrofonu a začal odříkávat zaklínadlo.

„Všude kolem mě jsou padlí andělé,

zoufalství hned je o krok blíž.

Míří na mě jejich šípy domnělé,

copak to vůbec nevidíš?

Nenávidíš to, co osudem je tvým,

andělí na hlavu padlý,

je čas smířit se s tím.“

 

Lenin text. Ten, co napsala Linkovi.

A jak hudba stoupala, všichni Strážní andělé se pohupovali do rytmu písně, která si je brala na paškál. Možná za to mohla Ridley, možná ne. Ale sotva ta písnička skončila, Link si stáhnul tričko a hodil ho do plamenů, až to vypadalo, jako by spolu s tím symbolem shořelo i pár dalších věcí. To, co tak dlouho působilo jako velkej a nepřekonatelnej problém, se najednou proměnilo v dým.

Přestože Kongregace už přestala hrát a Link s Ridley se někam vytratili, Emily a Savannah byly na Lenu dál sladký a celej basketovej tým na mě zničehonic začal mluvit. Rozhlížel jsem se po lízátku – po tý uvolněný nitce, za kterou stačí zatáhnout, aby se celej svetr zase rozplet.

Jenže nic takovýho jsem neviděl. Jen měsíc, hvězdy, hudbu, světla a dav. Už jsme s Lenou netancovali, ale drželi jsme se pořád jeden druhýho. Pohupovali jsme se sem a tam, a mně v žilách kolotalo horko a zima, elektřina a strach. Dokud hrála aspoň nějaká hudba, udržovala nás v naší bublině. Nebyli jsme schovaný v posteli pod dekou, ale bylo to skoro stejně účinný.

Lena se ode mě trochu odtáhla, jak to dělávala vždycky, když měla něco na srdci, a podívala se na mě. Jako by mě v tu chvíli viděla poprvý v životě.

„Co je?“

„Nic, jen –“ Kousla se nervózně do rtu a zhluboka se nadechla. „Jen bych ti chtěla něco říct.“

Snažil jsem se vyčíst si to z jejích myšlenek, z její tváře, kdekoli. Protože mě zachvátil pocit jako tenkrát tejden před Vánocema, když jsme stáli ve škole v hale, a když se se mnou chtěla rozejít. Teď jsme ale stáli na Greenbrieru. Objal jsem ji kolem pasu. Bojoval jsem s pokušením přitisknout ji k sobě co nejpevnějc a pojistit si, že zůstane se mnou.

„Co? Mně se přece můžeš svěřit se vším.“

Položila mi paže kolem krku. „Jen pro případ, že by se něco stalo… Chci, abys věděl…“

Podívala se mi do očí a já to slyšel tak zřetelně, jako by mi to zašeptala do ucha. A mělo to pro mě mnohem větší význam, než kdyby to pronesla nahlas. Řekla mi to tím jediným způsobem, na kterým mezi náma záleželo. Takhle jsme se od začátku hledali. A takhle jsme se vždycky znova našli.

Miluju tě, Ethane.

Na okamžik jsem nevěděl, co říct, protože odpověď „miluju tě“ mi nepřipadala jako dost. Nic to nevystihovalo; nic z toho, co jsem jí chtěl povědět. Že mě vytáhla z tohohle města a z mýho života, od mýho táty. Zachránila mě přede mnou samým. Copak to dokážou vystihnout dvě slova? Stěží. Ale musel jsem jí to říct, protože to tak bylo.

Taky tě miluju. Myslím, že jsem tě vždycky miloval.

Přitiskla se zase ke mně a položila mi hlavu na rameno. Cítil jsem, jak mě její vlasy hřejou do brady. A cítil jsem ještě něco dalšího. Jako bych se dostal k tý části její bytosti, kam mě nepustila ani ve snech – k tý, kterou držela uzavřenou před světem. Najednou se pootevřela – jen tak, abych moh vejít. Dala mi kus sebe, tu část, kde byla jen ona. Chtěl jsem si tenhle pocit zapamatovat, vtisknout si ho do paměti, aby to bylo jako fotka, ke který se můžu vždycky vrátit.

Chtěl jsem takhle zůstat napořád.

Ale věčnost, jak se ukázalo, trvala přesně pět minut.