Holčička s lízátkem
Ještě jsme se s Lenou pohupovali v objetí, když se k nám davem prodacil Link. „Čéce, všude tě hledám!“ Ohnul se v pase a opřel se rukama o kolena, jak se snažil popadnout dech.
„Co je? Hoří?“
Zatvářil se ustaraně, což bylo dost nezvyklý u kluka, kterej se v jednom kuse snaží sbalit holku a zároveň se schovat před svou matkou. „Tvůj táta. Stojí na balkóně Padlejch vojáků jen v pyžamu.“
Turistickej průvodce Jižní Karolínou tvrdí, že Dům padlých vojáků je muzeum občanský války. Ale ve skutečnosti je to starej barák Gaylona Evanse, plnej jeho památečních suvenýrů. Gaylon odkázal tuhle sbírku dceři Věře, která tak hrozně prahla po tom bejt členkou DARu, že dovolila paní Lincolnovy a spol., aby dům zrestaurovaly a udělaly z něj první a jediný gadinský muzeum.
„Super.“ Takže tátovi nestačí, že mi dělá ostudu doma. Teď s tím ještě musel vyjít na veřejnost. Link se tvářil zmateně. Nejspíš čekal, že mě informace o tátovi v pyžamu překvapí. Neměl tušení, že tohle je jeho každodenní úbor. Teprve teď mi došlo, jak málo tenhle kluk ví o tom, jak v poslední době žiju – vzhledem k tomu, že je to můj nejlepší kámoš. Vlastně jedinej.
„Ethane, potácí se tam na balkóně, jako by chtěl skočit dolů.“
Stál jsem jak solnej sloup. Slyšel jsem, co říká, ale nedokázal jsem na to nijak zareagovat. Poslední dobou jsem se za tátu styděl. Přesto jsem ho pořád miloval, i když mu šplouchalo na maják. Nemůžu o něj přijít. Je to poslední rodič, kterýho ještě mám.
Ethane, seš v pořádku?
Podíval jsem se na Lenu. Její velký zelený oči přetejkaly obavama. Dneska v noci jsem moh přijít i o ni. Moh jsem je ztratit oba.
„Ethane, slyšels mě?“
Ethane, musíš jít. To bude dobrý.
„Pod už, čéče!“ Link mě zatahal za rukáv. Rocková hvězda byla pryč, už to byl zase můj nejlepší kámoš, kterej se mě snažil zachránit před mým horším já.
Jenže já nemoh odejít od Leny.
Nenechám tě tady. Nemůžeš zůstat sama.
Koutkem oka jsem zahlídnul jejího bratránka, jak se k nám blíží. Konečně se na chvíli rozplet z hadího sevření. „Larkine!“
„Jo, co je?“ Jako by tušil, že se něco stalo. Na kluka, kterej měl obvykle na tváři výraz dokonalýho nezájmu, se tvářil dost ustaraně.
„Potřebuju, abys odved Lenu zpátky domů.“
„Proč?“
„Prostě mi slib, že ji vyprovodíš a postaráš se o ni!“
„Tak už utíkej, Ethane. Mně se nic nestane. Běž!“ Lena mě přistrčila k Linkovi. Vypadala stejně vyděšeně, jako jsem se cítil já. Ale já se odmítal hnout.
„Jasně, kamaráde. Odvedu ji hned teď domů.“
Link se mnou pořádně škubnul, a už jsme se proplítali davem. Co my víme – třeba mě už jen minuty dělily od toho, že budu úplnej sirotek.
Přeběhli jsme zarostlý pole směrem k silnici a vyrazili k Domu padlých vojáků. Vzduch zhoustnul kouřem z dělostřelecký palby v rámci bitvy o Medový vrch, a každou chvíli bylo slyšet zaštěkání flint. Večerní přestřelka zřejmě ještě neskončila. Podle zvuku se sunula k hranici Ravenwoodu, do míst, kde dřív končilo ravenwoodský panství a začínal Greenbrier. Potmě jsem rozeznával žlutý provazy, který vyznačovaly bezpečnou zónu, a potmě odrážely zbytky světla reflexním nátěrem. Co když doběhneme pozdě?
Dům padlých vojáků byl ponořenej do tmy. Link a já jsme brali schody po dvou, snažili se zdolat čtyři ramena schodiště co nejrychlejc. Na třetím odpočívadle jsem se bezděky zastavil. Link to vycítil stejně, jako kdybych mu při basketu chtěl přihrát míč. Zabrzdil vedle mě. „Je tam nahoře.“
Ale já se nehejbal. Podíval se mi do tváře. Věděl, z čeho mám takovej strach. Byl vedle mě na mamčiným pohřbu, podával lidem bílý karafiáty, aby je mohli položit na rakev, zatímco my s tátou stáli jako zkamenělí a zírali na hrob, jako bysme už byli taky mrtví.
„Co když…, co když už skočil?“
„V žádným případě. Nechal jsem u něj Rid. Ta by to nikdy nedopustila.“ Země se pode mnou zahoupala.
Kdyby ti poručila, že máš skočit ze skály, tak skočíš.
Procpal jsem se kolem Linka ke schodům, prozkoumal očima halu. Všechny dveře byly zavřený, až na jedny. Na dokonale naleštěnou podlahu z borovýho dřeva dopadala měsíční zář.
„Je tam,“ hlesnul Link. Ale to už mi došlo.
Když jsem vešel do místnosti, bylo to, jako bych se rázem vrátil o století a půl zpátky. DAR tady vážně odved slušnou práci. Na jednom konci místnosti se tyčil obrovskej kamennej krb s dřevěnou římsou, na který byly rozestavěný voskovice, který se pomalu rozpouštěly. Jejich světlo dopadalo na tváře padlejch vojáků, co na mě zírali ze sépiovejch portrétů na stěně. Proti krbu stála postel s nebesy. Ale něco sem nepatřilo, něco narušovalo dobovou atmosféru. Vůně – pižmová a sladká. A směs nevinnosti a nebezpečí, i když Ridley byla všechno, jen ne neviňátko.
Stála u otevřenejch balkónovejch dveří a blond vlasy jí poletovaly ve větru. Dveře byly dokořán a zaprášený závěsy vlály do místnosti, jako by je tam zvenčí zatlačil závan vzduchu. Jako by táta už skočil.
„Našel jsem ho,“ zasípěl Link směrem k Ridley, jak se zase snažil chytit dech.
„To vidím. Jak to jde, fešáku?“ Usmála se na mě tím zlověstně sladkým úsměvem, kterej ve mně probouzel touhu usmát se zároveň s nutkáním pozvracet se.
Pomalu jsem vykročil ke dveřím na balkón. Děsil jsem se toho, že tam už táta nebude. Naštěstí tam stál. Jenže za zábradlím, na úzký kamenný římse, na sobě flanelový pyžamo. Nohy měl bosý. „Tati! Drž se!“
Kachny. Na jeho pyžamu byly divoký kachny. Připadalo mi to tak nemístný…, tak se to nehodilo k tomu, že se chtěl zrovna zabít.
„Nepřibližuj se ke mně, Ethane, nebo skočím.“ Táta mluvil zřetelně, odhodlaně a budil dojem, že je mnohem víc při smyslech než za celý ty poslední měsíce. Skoro jako by to byl zase můj táta. Tak jsem poznal, že to nemluví on, nebo aspoň ne z vlastní vůle. Mohlo za to Ridleyino kouzlo Sirény.
„Tati, tohle přece nechceš. Nech mě, já ti pomůžu.“ Popošel jsem pár kroků k němu.
„Stůj!“ zaburácel táta a natáhnul ruku před sebe.
„Ty přece nestojíš o jeho pomoc, Mitchelle, že ne? Chceš už mít konečně klid. Toužíš zase vidět Lilu.“ Ridley se opírala o zeď, smrtící lízátko v ruce.
„Neopovažuj se brát si do pusy mamčino jméno, čarodějnice!“
„Rid, co to děláš?“ vyhrknul ohromeně Link.
„Nepleť se do toho, Dinku. Tohle není tvoje liga.“
Stoupnul jsem si před Leninu sestřenku – postavil se mezi ni a tátu, jako kdyby moje tělo dokázalo nějak zarazit její smrtící vliv. „Ridley, proč to děláš? On nemá nic společnýho s Lenou ani se mnou. Jestli mi chceš ublížit, tady mě máš. Ale tátu nech na pokoji, prosím.“
Ridley pohodila hlavou a rozesmála se škodolibým smíchem plným smyslnosti. „Je mi úplně fuk, jestli ti ublížím, nebo ne. Dělám jen svou práci. Není v tom nic osobního.“
Krev mi ztuhla v žilách.
Její práce.
„Děláš to pro Sarafine.“
„A cos čekal, fešáku? Viděls, jak se ke mně chová Macon. V rodinným byznysu pro mě jinde není místo.“
„Rid, o čem to mluvíte? A kdo je ta Sarafine?“ Link vykročil k ní. Ridley na něj zašilhala a na chvíli mi připadalo, že se jí ve tváři něco mihlo, něco opravdovýho. Málem to připomínalo záblesk opravdovýho citu.
Ale pak to setřásla. Zbavila se toho tak rychle, jako to přišlo. „Já myslím, že ty se chceš vrátit na ten mejdan, co, Dinku? Kapela je akorát tak rozehřátá na další sérii. Nezapomeň, že tohle vystoupení nahráváme na tvý nový demo. Osobně to chci roznýst do pár nahrávacích společností v New Yorku,“ zapředla, oči upřený přímo na něj. Link se tvářil nejistě: jako by se možná chtěl vrátit na mejdan, ale nebyl o tom na sto procent přesvědčenej.
„Tati, poslouchej mě. Ty to nechceš udělat. K tomu tě nutí ona. Dokáže lidi ovlivňovat, ovládat je. Mamka by si nepřála, abys udělal něco takovýho!“ Třeštil jsem oči na tátu, abych poznal, jestli k němu moje slova vůbec dolehly. Ale neviděl jsem nic. Dál zíral do tmy před sebou. Zvenčí bylo slyšet štěkání bajonetů a bojovej křik chlápků středního věku, co si tam v dálce hráli na vojáky.
„Mitchelle, ty už nemáš proč žít. Přišels o manželku, nedokážeš už psát, Ethan ti za pár let odejde na vysokou. Nechceš se ho zeptat na tu krabici plnou letáků z univerzit, co má pod postelí? Zůstaneš úplně sám.“
„Drž hubu!“
Ridley se ke mně obrátila a rozbalila si třešňový lízátko. „Je mi to líto, fešáku, fakt že jo. Ale každej má v životě roli, kterou musí sehrát, a tohle je můj štěk. Tvůj táta bude mít dneska v noci prostě menší nehodu. Tak jako tvoje matka.“
„Cos to řekla?“ Bylo slyšet, že Link něco drmolí, ale nic z toho jsem nevnímal. Soustředil jsem se jen na to, co vypadlo z Ridley.
Tak jako tvoje matka.
„Tys zabila moji mámu?“ Všechno ve mně vřelo. Chystal jsem se po ní skočit. Jestli mi zabila mamku, bylo mi jedno, jakou má moc…
„Klídek, siláku. To jsem nebyla já. To bylo ještě předtím, než jsem začala dělat v oboru.“
„Ethane, co se tady doprdele děje?“ Link přiskočil ke mně.
„Ta holka není to, co si myslíš. Je…“ Nevěděl jsem, jak mu to mám vysvětlit, aby tomu všemu rozuměl. „Je to Siréna. Něco jako čarodějnice. A ovládá tě stejně, jako teď ovládá mýho tátu.“
„Čarodějnice?“ Kámoš se začal smát. „Čéče, tos přehnal.“
Nespouštěl jsem oči z Ridley. Usmála se a prohrábla Linkovi škádlivě vlasy. „No tak, brouku. Ty přece víš, že miluješ ošklivou holčičku.“
Netušil jsem, čeho všeho je schopná, ale po tom, co předvedla na Ravenwoodu, jsem jedno věděl s jistotou: kdyby si usmyslela, mohla by nás zabít všechny tři. Neměl jsem se k ní nikdy chovat, jako by to byla jen normální holka z mejdanu. Nechal jsem si to přerůst přes hlavu. Jen jsem si až doteď neuvědomil, do jaký míry.
Link přejížděl očima ze mě na ni. Nevěděl, čemu má věřit.
„Já si nedělám prču, Linku. Měl jsem ti to říct dřív, ale přísahám, že je to pravda. Proč by se jinak pokoušela zabít mýho tátu?“
Začal přecházet po balkóně. Viditelně mi nevěřil. Myslel si, že mně přeskočilo. Dokonce i mně to znělo ujetě, když jsem se slyšel: „Ridley, je to pravda? Tys na mě celou dobu používala nějaký čáry?“
„Když už to chceš pitvat…“
Táta se jednou rukou pustil zábradlí. Natáhnul pravačku, jako by dostal nápad projít se po laně. „Tati, ne!“
„Rid, nedělej to.“ Link se pomalu vydal k ní. Slyšel jsem, jak mu zvoní řetízek od peněženky.
„Neslyšels, co říká tvůj kámoš? Jsem prostě čarodějka. Zlá čarodějka.“ Ridley si sundala sluneční brejle a upřela na něj svoje zlatý kočičí oči. Slyšel jsem, jak se Link zajíknul, jako by ji viděl poprvý. Ale byla to jen chvilka.
„Možná seš čarodějka, ale zlá ne. Já to vím. Znám tě. Strávili jsme spolu ňákej čas. Měli jsme… hodně spolecnýho.“
„To byla součást plánu, brouku. Potřebovala jsem záminku, abych mohla zůstat blízko Leny.“
Linkovi poklesla brada. Nezáleželo na tom, co mu Ridley provedla nebo jak ho očarovala, protože jeho city byly silnější než její podlost. „Takže to bylo jenom předstírání? Já ti nevěřím.“
„Věř si, čemu chceš. Je to pravda. Nebo je to tak blízko pravdě, kam až se dokážu dostat.“
Zahlíd jsem, jak táta přenáší váhu z nohy na nohu a volnou rukou máchá ve vzduchu. Jako by si před letem zkoušel křídla. O kus dál dopadl na zem dělostřeleckej šrapnel a do vzduchu se rozprskla hlína.
„Vždyť jsi mi vykládala, jak jste s Lenou vyrůstaly spolu! Že jste byly jako ségry! Proč bys jí chtěla ublížit?“ Přes Ridleyinu tvář přeletěl stín. Skoro to připomínalo lítost. Je to vůbec možný?
„Nezáleží na tom, co chci já. Já týhle akci nevelím. Jak už jsem řekla, je to moje práce. Držet Ethana dál od Leny. Tady proti staroušovi osobně nic nemám, ale jeho mysl je slabá. Má o kolečko míň, chápeš. Snadnej terč.“
Držet Ethana dál od Leny.
Takže tohle celý byla jen akce na odvrácení pozornosti. Najednou jsem slyšel úplně jasně Areliin hlas, když nade mnou Lenina babička tehdy o Halloweenu klečela.
To nejsme my, kdo ji chrání. Není to tenhle dům. Je to ten hoch. Mezi ty dva se žádný Zaklínač nedostane.
Jak jsem moh bejt takovej pitomec? Nešlo o to, jesti já mám nějakou moc. Vůbec nešlo o mě. Šlo o nás.
Ta síla byla mezi náma. Vždycky byla mezi náma. Pomohla nám najít jeden druhýho v dešti na silnici číslo 9. Navedla nás na stejnou odbočku na křižovatce. Nedrželo nás pohromadě žádný zaklínadlo. Ale když jsme teď byli každej sám, byl jsem bezmocnej. A Lena zůstala osamělá právě tu noc, kdy mě u sebe potřebovala nejvíc.
Nedokázal jsem jasně uvažovat. Čas ubíhal, a já nemoh ztratit toho jedinýho rodiče, kterej mi zbyl. Rozběh jsem se k tátovi. Byl jsem jen pár kroků od něj, i když mi připadalo, jako bych se brodil pohyblivým pískem. Koutkem oka jsem viděl Ridley, jak postoupila blíž. Vlasy se jí vlnily jako hadi kolem hlavy Medúzy.
Viděl jsem, jak ji Link chytil za rameno. „Rid, nedělej to!“
Na zlomek vteřiny jsem neměl představu, co se stane. Viděl jsem všechno jako ve zpomaleným záběru.
Táta se obrátil ke mně a podíval se mi do očí. Viděl jsem, jak se pouští zábradlí. Viděl jsem, jak se Ridleyiny blonďatý a růžový pramínky vlněj.
A uviděl jsem, jak si Link stoupá před ni, dívá se jí do těch zlatejch očí a něco jí šeptá. Rid se na něj zahleděla – a já najednou viděl, jak její lízátko přelítlo zábradlí. Obloukem prosvištělo tmou, a když dopadlo na zem, vybuchlo jako šrapnel.
Táta se obrátil zpátky k zábradlí stejně rychle, jako se předtím odhodlal vykročit do prázdna. Popad jsem ho za ramena a přitáhnul k sobě, přes zábradlí až na balkón. Svalil se na zem a zůstal tam ležet jako hromádka neštěstí. Díval se na mě jako vyděšený dítě.
„Díky, Ridley. Nevím, co se stalo, ale… díky.“
„Nestojím o vaše děkovačky,“ zavrčela Ridley. Odtáhla se od Linka a narovnala si tílko. „Neudělala jsem to pro vás dva. Prostě se mi ho nechtělo zabít. Dneska.“
Snažila se mluvit výhružně, ale nakonec to vyznělo spíš dětinsky. Namotala si růžověj pramínek na prst. „I když tohle asi někoho moc nenadchne.“ Neřekla koho, ale v očích se jí mihnul strach. Najednou jsem si uvědomil, kolik toho Ridley jen hraje, a co všechno je jen kouř a zrcadla.
A navzdory všemu, co se stalo, jsem pomáhal tátovi na nohy a současně Ridley litoval. Mohla mít každýho chlapa na tyhle planetě, a přece mi bylo jasný, jak hrozně je osamělá. Nebyla tak silná jako Lena, aspoň ne tam uvnitř.
Lena!
Leno, seš v pořádku?
Je mi fajn.
Co se stalo?
Podíval jsem se na tátu. Nedokázal udržet oči otevřený a stání mu taky dělalo potíže.
Nic. Je s tebou Larkin?
Jo, jdem spolu zpátky na Ravenwood. Je tvůj táta v pořádku?
Už je mu fajn. Povím ti to, až dorazím.
Vzal jsem tátu z jedny strany pod paží. Link ho podepřel z druhý strany.
Drž se s Larkinem a pak zůstaň doma s rodinou. Hlavně nebuď sama!
Než jsme stačili udělat krok, Ridley se objevila vedle nás a svejma sedmimílovejma nohama překročila práh balkónovejch dveří. „Pardon, kluci. Musím běžet. Asi si na chvíli skáknu do New Yorku. Potřebuju se kapku zašít. Tak zatím.“ Pokrčila ramenama.
Byla to sice zrůda, ale Link se za ní stejně toužebně zakoukal. „Hej… Rid?“
Otočila se a skoro zdráhavě se na něj zadívala. Jako by si nedokázala pomoct: nemohla se změnit o nic víc než žralok, co musí zůstat žralokem. Ale kdyby měla na vybranou…
„Dinku?“
„Ty vůbec nejseš tak zlá.“
Ridley ho přejela pohledem a v koutcích jí zaškubalo. „Hm. Víš, co se říká. Zdání klame.“
2024 ©