Rodinné shledání
Když jsem předal tátu do rukou ošetřovatelů, co asistovali při rekonstrukci bitvy, pádil jsem na Ravenwood. Protlačoval jsem se mezi holkama z Jacksonovky, který si sundaly saka a v těsnejch tričkách a tílkách vypadaly trochu jako štětky, když se kroutily v rytmu muziky Kongregace. Teda Kongregace bez Linka, kterej – a to se mu muselo nechat – byl furt se mnou. Ze všech stran se na nás valil kravál. Živá hudba byla pořádně hlasitá. Živá střelba z rekonstrukce večerní bitvy taky. Takže jsem Larkina málem přeslech.
„Ethane, tady!“ Stál mezi stromama za žlutejma reflexníma páskama, který oddělovaly bezpečnou zónu od území, kde může člověk schytat kulku nebo šrapnel. Co ten kluk dělá v lese? Proč nezůstal doma s Lenou? Zamával jsem na něj. Lenin bratránek mi naznačil, abych šel za ním, a pak se ztratil za vrcholem kopce. Opouštět bezpečnou zónu obvykle nebyl nejlepší nápad, jenže dneska mi to bylo fuk. Musel jsem za ním. Přeskočil jsem provaz. Link supěl za mnou, občas o něco brknul, ale byl na něj spoleh, tak jako vždycky. „Hele, Ethane…“
„Jo?“
„S tou Rid – měl jsem poslouchat, co mi říkáš.“
„To je dobrý. Někdy se to nedá. A já ti to měl vyklopit všechno.“
„Blbost. Stejně bych ti nevěřil.“
Nad hlavama nám zahřměly výstřely. Instinktivně jsme se přikrčili.
„Doufám, že jsou to slepý náboje,“ ozval se nervózně Link. „Nebylo by šílený, kdyby mě tady odprásknul vlastní táta?“
„Vzhledem k mýmu štěstí v poslední době se dá čekat, že nás sejme oba,“ přisadil jsem si.
Doběhli jsme na vršek kopce. Viděl jsem křoví, duby a za náma kouř z dělostřelecký palby.
„Jsme tady!“ slyšel jsem Larkina z opačný strany křoví. Když jsem uslyšel to množný číslo, který mohlo znamenat jedině Lenu, rozběhnul jsem se ještě rychlejc, jako by na tom závisel její život. Protože co já věděl – klidně to bylo možný.
Pak mi došlo, kde to jsme. Před náma byl kamennej oblouk v zídce kolem zahrady Greenbrieru. Larkin a Lena stáli na mýtině za zahradou, přesně na tom místě, kde jsme před pár tejdnama vykopávali Genevievin hrob. Pár kroků za nima vystoupila ze stínů do měsíčního světla nějaká postava. Na obloze přímo nad náma stál měsíc v úplňku.
Zamrkal jsem. Byla to – byla –
„Mami, co tady sakra děláš?“ ozval se zmateně Link.
Protože před námi se zjevila jeho matka, paní Lincolnová v celý svý strašidelný kráse. Moje nejhorší noční můra, přinejmenším tak do mejch deseti. Vypadala děsivě – jako by sem patřila víc než my, anebo naopak nepatřila. Záleželo na tom, jak se na to člověk koukal. Měla na sobě ten legrační kostým se spoustou spodniček a bavlněný šaty utažený těsně v pase. A stála přímo na Genevieviným hrobě. „Ale, ale. Víš, jak nesnáším tvoje klení, mladíku.“
Link si přejel dlaní po hlavě. Tohle nedávalo vůbec smysl – ani jemu, ani mně.
Leno, co se děje?
Leno?
Neozvala se. Něco bylo špatně.
„Paní Lincolnová, jste v pořádku?“
„Je mi báječně, Ethane. Není to nádherná bitva? A navíc Lena slaví narozeniny, jak mi právě sdělila. Čekáme tady na vás, nebo aspoň na jednoho z vás.“
Syn přistoupil k ní. „No tak já jsem teda tady, mami. Odvedu tě domů. Neměla bys sem chodit, tohle už není bezpečná zóna. Mohli by tě tady trefit. Víš, jak je táta s flintou levej.“
Chytil jsem svýho nejlepšího kámoše za paži a stáhnul ho k sobě. Něco tady bylo divný – v tom, jak se na nás usmívala. A taky jsem zahlídnul výraz paniky na Leniny tváři.
Co se děje? Leno!
Proč mi neodpovídá? Všimnul jsem si, že Lena vytahuje zpod svetru prstýnek mý mamky a taky že drží řetízek. Ve tmě jsem viděl, jak se jí pohybujou rty. Slyšel jsem ji jen vzdáleně – šepot, kterej se mihnul vzdáleným zákoutím mý mysli.
Ethane, rychle pryč! Sežeň strejdu Macona! Utíkej!
Ale já se nepohnul. Nedokázal jsem ji opustit.
„Linku, andílku, ty jsi tak pozorný hoch.“
Linku? Ta osoba, co stála před námi, nebyla paní Lincolnová. Prostě to nemohla bejt ona.
Paní Lincolnová by totiž svýho syna nikdy neoslovila přezdívkou místo „Wesleyi Jeffersone Lincolne“ – to už by radši běhala ulicema nahá. „Naprosto nechápu, proč používáš tu směšnou přezdívku, když můj syn dostal tak důstojné křestní jméno,“ ušklíbala se odporem pokaždý, když jsem k nim volal a nedal si na to pozor.
I on se zarazil. Taky mu to začínalo docházet: vyčet jsem mu to z tváře. „Mami?“
„Ethane, běž pryč! Larkine, Linku, sežeňte někdo strejdu Macona, rychle!“ začala vřískat Lena. Opakovala to pořád dokola, jako by to nešlo zarazit. Takhle vyděšenou jsem ji nepamatoval. Vrhnul jsem se k ní.
O kus dál vypálilo dělo a následovala náhlá horečnatá střelba.
Moje záda do něčeho narazily. Měl jsem pocit, jako by mi praskla hlava. Všechno kolem mě se rozmazalo.
„Ethane!“ zavřískla Lena. Nedokázal jsem se pohnout. Střelili mě. To jsem věděl jistě. Snažil jsem se ze všech sil zůstat při vědomí.
Po pár vteřinách se rozmazanej svět zase zaostřil. Seděl jsem na zemi, záda naražený na kmen mohutnýho dubu. Střela se mnou zřejmě smýkla dozadu a praštila se mnou o strom. Snažil jsem se dopídit, kam jsem to dostal, ale neviděl jsem žádnou krev. Neviděl jsem ani místo, kudy mi kulka vnikla do těla. Linka jsem zahlíd o kus dál, ležel podobně zhroucenej u vedlejšího dubu. Stejně otřesenej jako já. Vyhrabal jsem se na nohy a začal klopýtat k Leně, jenže vtom moje tvář do něčeho narazila, a já se svalil na záda. Připadal jsem si, jako když jsem chtěl jednou projít zavřenejma skleněnejma zašupovacíma dveřma v domě Sester.
Nestřelili mě – bylo to něco zákeřnějšího. Něco mě trefilo, ale nebyl to náboj z pušky. „Ethane!“ vřískala Lena.
Znova jsem vstal a začal pomalu postupovat dopředu. Bylo to podobný jako ty skleněný zašupovačky – až na to, že tady se tyčila neviditelná skleněná stěna kolem mě a toho stromu. I když jsem do ní udeřil pěstí, neozval se žádnej zvuk. Bušil jsem dál a dál, protože co jinýho jsem moh dělat? Zahlíd jsem, že Link se ve svý neviditelný kleci snaží o to samý.
Paní Lincolnová se na mě usmála tak zlověstně, že vedle toho byly všechny Ridleyiny úsměvy jen nevinný pubertální zaculení.
„Pusť je!“ ječela Lena.
Nebe nad náma se najednou protrhlo a zničehonic se spustil slejvák, jako by tam nahoře někdo obrátil dnem vzhůru cisternu plnou vody. Lena. Vlasy jí divoce poletovaly. Déšť změnil směr, začal padat šikmo a útočil na paní Lincolnovou ze všech stran. Za pár vteřin jsme byli všichni promočený až na kost.
Paní Lincolnová (i když to nemohla bejt ona) se usmála. V tom úsměvu byla jistá hrdost. „Já jim neublížím. Jen chci mít chvíli čas, abychom si mohly promluvit.“ Nad hlavou jí zaburácel hrom. „Doufala jsem, že budu mít příležitost poznat tvůj nevšední talent. Tak moc mě mrzelo, že nemůžu být s tebou, abych ti pomohla rozvíjet tvoje nadání!“
„Bud zticha, ty čarodějnice!“ vykřikla zamračeně Lena. Její zelený oči se zabodávaly do paní Lincolnovy s ocelovou tvrdostí. Ani takhle jsem ji neznal. Byly kamenný. Byly odhodlaný. Plný nenávisti a zuřivosti. Budila dojem, jako by paní Lincolnovy nejradši utrhla hlavu. A že by se jí to podle všeho mohlo povíst.
A já konečně pochopil, čeho se Lena celej rok tak bála. Měla v sobě sílu ničit. Já poznal jen její sílu milovat. Ale když člověk zjistí, že má v sobě obojí, kdo může říct, jak s tím naloží?
Paní Lincolnová se k ní obrátila. „Počkej, dokud si nebudeš jistá tím, co opravdu dokážeš. Že umíš ovládat živly. To je největší dar Přirozených. To máme my dvě společné.“
Mají to společný?
Paní Lincolnová zvedla oči k obloze. Kapky se nad ní rozdělovaly, jako by nad sebou držela deštník. „Teď ovládáš déšť, ale zrovna tak můžeš ovládat oheň. S dovolením ti to ukážu. S ohněm si hraju moc ráda.“
Déšť? To snad nemyslí vážně? Tohle byl spíš monzun.
Potom zvedla dlaň k nebi. Mraky proříznul blesk a obloha se rozsvítila mocným výbojem. Paní Lincolnová oddělila z dlaně tři prsty, a škubnutí jejích dokonale upravenejch nehtů seslalo ten blesk k zemi. Vyštípnul hlínu z půdy dva kroky od Linka. Druhá rána. Blesk sjel do kmene dubu za mnou a rozcísnul ho vejpůl. A třetí. Blesk zasáhnul Lenu, která jen zůstala stát s roztaženejma rukama. Výboj se ale odrazil od jejího těla a místo toho dopad těsně k nohám paní Lincolnovy. Tráva kolem ní začala doutnat a hořet.
Ta příšerná osoba se rozesmála a mávla rukou. Oheň v trávě uhasnul. Potom věnovala Leně uznalý pohled. „Tohle nebylo špatné přesměrování. Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu.“
To snad ne.
Lena se na ni zamračila a zvedla dlaně před sebe, jako by se chystala začít bránit. „Jo? A co se teda říká o špatný jabloni?“
„Nic. Nikdo nežil tak dlouho, aby mohl tvrdit něco takového.“ Paní Lincolnová se ve všech těch spodničkách, dlouhejch šatech a s copem spleteným na zádech obrátila k Linkovi a ke mně. Zírala svejma zlatejma očima přímo na nás. „Je mi líto, Ethane. Doufala jsem, že naše první setkání proběhne za poněkud odlišných okolností. Seznámení s přítelem dcery je přece jen významná společenská událost.“
Otočila se k Leně. „Ostatně – to i seznámení s dcerou.“ Takže to byla pravda. Hádal jsem správně. Sarafine.
Vteřinu poté se obličej paní Lincolnovy, její šaty i její tělo rozskočilo vedví. Bylo vidět, jak obě polovičky kloužou dolů jako roztrženej obal z čokoládový tyčinky. Nebo jako když si někdo strhne z ramen kabát. Uvnitř byl úplně někdo jinej.
„Já nemám matku!“ vykřikla Lena.
Sarafine zamrkala, jako by se snažila vypadat dotčeně. Že je Lenina matka bylo přece geneticky naprosto zřejmý. Měla stejně dlouhý, černý a vlnitý vlasy jako Lena, ale zatímco Lena byla děsivě krásná, Sarafine byla jen děsivá. Měla podlouhlý elegantní rysy jako Lena, ale oči měly místo nádherný zeleně stejnou planoucí zlatou barvu jako očí Ridley a Genevieve. Tenhle rozdíl byl naprosto zásadní.
Sarafine měla na sobě zelený sametový šaty s korzetem, který vypadaly zároveň moderně i goticky, a k nim vysoký černý motorkářský boty. Doslova se vyloupla z těla paní Lincolnovy, která se ve svejch spodničkách a krinolíně svalila na trávu. Sukně se jí vyhrnuly tak, že odhalily její podkolenky.
Link na tu scénu šokovane zíral.
Sarafine se narovnala, jako by ze sebe setřásla tíhu. „Smrtelníci. Tohle tělo bylo tak nesnesitelné. Tak nemotorné a nepohodlné! A každých pět minut si cpát něco do pusy. Nechutná stvoření.“
„Mami! Mami, vzbuď se!“ Link bušil pěstma do neviditelný zábrany, která zřejmě ohraničovala něco jako silový pole. I když se paní Lincolnová chovala jako dračice, byla to pořád jeho máma. A vidět ji pohozenou na zemi jako bezvýznamnej lidskej odpad pro něj muselo bejt fakt těžký.
Sarafine mávla rukou. Linkový rty se dál pohybovaly v tichým děsu. „Máš štěstí, že jsem nemusela být v těle tvé matky v posledních měsících neustále – kdyby to tak bylo, už bys to měl za sebou. Párkrát jsem tě málem zabila při večeři jen proto, abych unikla té příšerné nudě, když jsi ustavičně blábolil o té své kapele.“
Najednou to všechno začalo dávat smysl. Ta křížová výprava proti Leně, zasedání disciplinárky na Jacksonovce, ty výmysly o Leniny duševní nemoci, dokonce i ta její divná noční návštěva o Halloweenu s čokoládovejma pusinkama. Jak dlouho se Sarafine maskovala za paní Lincolnovou?
Teda v těle paní Lincolnový.
Nikdy jsem tak úplně nechápal, kdo to proti nám stojí. Nejtemnější Zaklínačka našich časů. Ridley mi ve srovnání s ní připadal a neškodná. Není divu, že se Lena týhle chvíle celou dobu děsila.
Sarafine se otočila zpátky. „Možná jsi měla pocit, že nemáš matku, Leno, ale to jen proto, že mi tě tvoje babička a tvůj strýc sebrali. Vždycky jsem tě milovala.“ Znepokojovalo mě, jak rychle dokáže Sarafine přejít od jedny emoce ke druhý, od znechucení a opovržení k upřímnosti a lítosti. Jako by každej z těch pocitů byl stejně plytkej a prázdnej jako ten předtím.
V Leniným pohledu se objevila ještě větší hořkost. „A proto ses mě pokoušela zabít, matko?“
Sarafine se pokusila zatvářit ustaraně, nebo možná překvapeně. Dalo se to jen těžko odhadnout, protože její výraz byl tak urputně nepřirozenej. „Tak tohle ti řekli? Já se s tebou snažila jen navázat spojení – prostě si s tebou promluvit. A nebýt těch jejich hloupých zaklínadel, moje pokusy o domluvu by tě nikdy neohrozily. To oni moc dobře věděli. Samozřejmě chápu jejich stanovisko. Jsem zkrátka Temná zaklínačka, Ničitelka. Ale Leno, ty víš moc dobře, že jsem neměla na vybranou. Rozhodlo se to mimo mě. Což nic nemění na tom, co cítím k tobě, ke své jediné dceři.“
„Já ti nevěřím!“ vyštěkla Lena. Přesto se tvářila nejistě, jako by spíš chtěla říct: Já nevím, jestli ti mám věřit!
Podíval jsem se na displej mobilu. 21:59. Dvě hodiny do půlnoci.
Link se zhroutil ke stromu s hlavou v dlaních. Nemoh jsem odtrhnout pohled od paní Lincolnový, která ležela bezvládně v trávě. Taky Lena se na ni dívala.
„Není to…, že ne?“ Musel jsem to zjistit, už kvůli Linkoví.
Sarafine se snažila tvářit soucitně, ale bylo znát, že o mě io Linka rychle ztrácí zájem, což pro nás nevěštilo nic dobrýho. „Brzo se vrátí do svého obvyklého nechutného stavu. Odporná ženská. Na ní ani na tom klukovi mi nesejde. Chtěla jsem jen ukázat své dceři skutečnou povahu Smrtelníků. Jak lehce se dají ovlivnit, jak dovedou být pomstychtiví.“ Otočila se kLeně. „Stačilo pár slov paní Lincolnové, a sama jsi viděla, jak ochotně se celé město obrátilo proti tobě. Ty do jejich světa nepatříš. Patříš ke mně.“
Pak se obrátila k Larkinovi. „A když už mluvíme o nechutnostech, Larkine, co kdybys nám jich pár předvedl?“
Lenin bratránek se zašklebil a zavřel pevně oči. Pak natáhnul ruce za hlavu, jako by se probíral z dlouhýho spánku. Když pak zase otevřel víčka, něco bylo jinak. Začal divoce mrkat, a jeho zorničky měnily s každým mrknutím barvu. Dalo se málem vidět, jak se jejich molekuly přeskupujou. Larkin se proměnil: najednou se tam místo toho kluka svíjelo klubko hadů, co se navzájem proplítali a šplhali jeden přes druhýho. Vzápětí se z tý hemžící hmoty zase vyloupnul Larkin. Natáhnul před sebe chřestýši ruce, plazi zasyčeli, ponořili se do rukávů kožený bundy, a byly z nich zase klučicípaže. Teprve pak Larkin otevřel oči dokořán. Ale místo těch zelenejch, který měl předtím, na nás zíral stejným zlatým pohledem jako Sarafine nebo předtím Ridley. „Zelená mi nikdy neseděla. Naštěstí je to jen maskování. Další výhoda toho, když je člověk Iluzionista.“
„Larkine?“ vydechnul jsem. Srdce mi pokleslo. Takže ion je Temnej zaklínač. Všechno se vyvíjelo ještě hůř.
Lena se zatvářila zmateně, ale jen na chvíli. „Proč?“
Ale odpověd na nás zírala zlatejma očima jejího bratránka. „A proč ne?“
„Proč ne? No, já nevím, třeba – něco jako rodinná soudržnost?“
Larkin zavrtěl hlavou. Těžkej zlatej řetěz kolem jeho krku se proměnil v hada a jeho jazýček zakmital u klučicího obličeje. „Tyhle blbosti mě neberou.“
„Všechny je podvádíš, i vlastní mámu. Jak to můžeš vydržet?“
Larkin vypláznul jazyk a had mu vlez do pusy až po ocas. Následovalo mohutný polknutí. „Když s Temnýma je mnohem větší zábava, sestřenko. Uvidíš sama. Jsme to, co jsme. Co nám určil osud. Nemá smysl s tím bojovat.“ Ze rtů mu zase vyklouznul jazyk, tentokrát rozeklanej jazyk zmije. „Fakt nechápu, proč kvůli tomu tak vyvádíš. Koukni se na Ridley. Ta si to dovede užít.“
„Ty zrádce!“ vykřikla Lena rozhořčeně. Už se nedokázala ovládat. Nad hlavou jí zahřmělo a déšť začal bubnovat do země s větší prudkostí.
„A není v rodině sám, Leno.“ Sarafine popošla o pár kroků k ní.
„O čem to mluvíš?“
„Tvůj milovaný strýc Macon.“ V hlase se jí ozvala hořkost vědomí, že jí bratr sebral Lenu i její lásku.
„Lžeš!“
„To on ti v jednom kuse lže. Chce, abys věřila, že tvůj osud je předurčený, že zkrátka nemáš na vybranou. Že dneska, na tvoje šestnácté narozeniny, proběhne tvoje Vyžádání a staneš se Temnou, nebo Světlou.“
Lena zvedla vzpurně hlavu a nastavila dlaně před sebe. Zaburácel hrom. Déšť se lil z oblohy v provázcích a ona zakřičela, aby přehlušila živly: „Tak se to má stát! Stalo se to tak Reece a Ridley i Larkinovi.“
„Máš pravdu, ale ty jsi jiná. Dnes v noci opravdu proběhne Vyžádání: ale musíš se Vyžádat sama.“
Ta slova zůstala viset ve vzduchu. Vyžádej se sama. Jako by tahle věta dokázala zastavit čas.
Lenina tvář zpopelavěla. Na chvíli jsem se bál, že by mohla omdlít. „Cos to řekla?“ zašeptala.
„Máš na vybranou. A vím jistě, že ti to tvůj strýc neřekl,“ prohlásila Sarafine.
„To není možný,“ hlesla Lena tak tiše, že jsem ji v poryvech větru sotva slyšel.
„Ty se smíš rozhodnout sama, protože jsi má dcera, druhá Přirozená zaklínačka v Duchannesovic rodině. Já jsem teď Ničitelka, ale jsem taky první Přirozená v našem rodě.“
Sarafine se odmlčela a zarecitovala:
„‚První Temnou musí být,
až Druhá smí se obrátit.‘“
„To teda nechápu.“ Leně se podlomily nohy a svezla se na kolena do bláta a vysoký trávy. Dlouhý černý vlasy jí plandaly kolem obličeje.
„Máš na vybranou. Tak to vždycky bylo. A tvůj strýc to dobře věděl.“
„To ti nevěřím!“ Lena rozhodila rukama. Ze země mezi nima se odloupnul kus hlíny a v divokým víru zakroužil vzduchem. Zaclonil jsem si oči, protože kamínky a hlína pršely do všech stran.
Pokusil jsem se překřičet hukot, ale věděl jsem, že mě jen stěží uslyší. „Leno, neposlouchej ji! Je Temná! Na nikom jí nezáleží! Sama jsi mi to říkala.“
„Proč by mi to měl strejda Macon zatajovat?“ Lena se ke mně otočila, jako bych byl jedinej, kdo může znát pravdu. Copak já vím? Nevěděl jsem, co jí na to mám říct.
Pak dupla nohou na zem před sebou a půda pod mejma chodidlama se začala třást. V okrese Gatlin vypuklo první zemětřesení v dějinách. Sarafine se usmála. Tušila, že se Lena přestává ovládat, že vítězství je nadosah. Nad našima hlavama šlehaly blesky.
„To už stačí, Sarafine!“ Nad polem najednou zaburácel Maconův hlas. „Nech mou neteř na pokoji!“
Dneska v noci, za úplňku, ale vypadal jinak: míň jako muž a víc jako to stvoření, kterým ve skutečnosti byl. Jeho tvář mi připadala mladší a štíhlejší, a odhodlaná k boji.
„To mluvíš o mé dceři? O dceři, kterou jsi mi ukradl?“ Sarafine se napřímila a začala propínat prsty jako voják, když si před útokem kontroluje výzbroj.
„Jako by pro tebe něco znamenala,“ namítl Macon klidně. Uhladil si sako, bez poskvrnky jako obvykle. Z křoví za ním vyrazil Bubu, jako by se užuž vrhal na kořist. Dneska v noci bylo tohle zvíře prostě obrovským vlkem.
„Macone. Je to pro mě velká čest, i když večírek jsem už zřejmě propásla. Oslavu šestnáctých narozenin své dcery. Ale to nevadí. Dneska je Noc Vyžádání. Máme ještě pár hodin. A tuhle událost bych nechtěla zmeškat za nic na světě.“
„Pak tě asi čeká zklamání, protože bohužel nejsi zvána.“
„Škoda. Protože já sama už někoho pozvala, a on doslova umírá touhou pozdravit se s tebou.“ Sarafine se usmála a luskla prsty. U kmene vrby se zjevil další muž, stejně zničehonic jako Macon, a zaplnil vzduchoprázdno.
„Huntingu? Kde tě u Luny vyhrabala?“
Ten neznámej vypadal jako Macon, jen byl vyšší a trochu mladší, s ulízanejma uhlově černejma vlasama a stejně bledou pletí. Ale zatímco Macon připomínal jižanskýho gentlemana z minulosti, tenhleten byl vyfiknutej podle poslední módy. Všechno měl černý: džíny, rolák i koženou bundičku, a vedle Maconova šarmantního Caryho Granta vypadal jako filmová hvězda z obálky magazínu z minulýho tejdne. Jedno ale bylo jasný: byl to taky Inkubus – ale ne na správný straně. Rozhodně ne na tý jako Macon.
Jeho obličej narušilo něco, co se vzdáleně podobalo úsměvu, a pak se Hunting obrátil k Maconovi. „Bratře. Dlouho jsme se neviděli.“
Macon mu úsměv neoplatil. „Ne dostatečně dlouho. Nepřekvapuje mě, že ses spřáhl s někým jako ona.“
Hunting se rozesmál, až mu zabublalo v krku. „A s kým jiným bych se mohl dát spřáhnout? S bandou Světlých zaklínačů jako ty? Směšná představa. I to přesvědčení, že si můžeš vybrat. Že se můžeš otočit zády k rodinné tradici.“
„Vybral jsem si, Huntingu.“
„Vybral? Tak tomu říkáš?“ Hunting se znova od plic rozesmál. Vykročil k Maconovi a obešel ho dokola. „Já bych to spíš nazval tvoje fantazie. Nemůžeš si vybrat, co jsi, bratře. Jsi Inkubus. Přestože se odmítáš živit krví, jsi pořád bytost Temnot.“
„Strejdo Macone, je to pravda?“ ozvala se Lena do bratrskýho shledání.
Sarafine se ostře zasmála. „Aspoň jednou v životě, Macone, řekni mé dceři pravdu.“
Macon se na neteř vzdorovitě zadíval. „To není tak jednoduché, Leno.“
„Ale je to pravda? Můžu si vybrat?“ Z vlasů jí kapalo a kroutily se jí do mokrejch prstýnků. Macon i Hunting byli pochopitelně suchý. Hunting se usmál a zapálil si doutník. Vypadal, že si to užívá.
„Strejdo Macone, je to pravda?“ opakovala úpěnlivě Lena.
Macon se na ni zadíval, zatvářil se zoufale a odvrátil oči stranou. „Opravdu se můžeš rozhodnout, Leno. Ale máš před sebou složité rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky.“
Najednou přestalo pršet. Vzduch se pročistil. Jestli se přihlásil hurikán, tak jsme se ocitli v jeho oku. Leniny pocity zběsile vířily uvnitř. Věděl jsem, co cítí, i když její hlas teď do mý hlavy nedolíhal. Štěstí, protože se jí splnilo to hlavní, o co vždycky usilovala: může se sama rozhodnout, kudy se bude ubírat její osud. A hněv, protože ji zradil jedinej člověk, kterýmu odjakživa důvěřovala.
Zadívala se na Macona s tím novým poznáním a já viděl, jak se jí do myšlenek vkradly stíny. „Pročs mi to nikdy neřek? Od malička se děsím toho, že si mě Vyžádá Temnota.“ Ozvalo se osamělý prásknutí blesku a déšť začal padat zvolna, jako slzy. Ale Lena nebrečela. Zuřila.
„Máš opravdu na vybranou, Leno. Ale bude to mít jisté následky. Takové, že bys tomu jako dítě neporozuměla. A nemůžeš jim úplně porozumět ani teď. Už od chvíle, co ses narodila, trávím každý den svého života tím, že nad nimi přemítám. A jak tvá drahá matka dobře ví, okolnosti téhle smlouvy byly rozhodnuty už před dávnými časy.“
„Jaký následky?“ Lena se nedůvěřivě obrátila k Sarafine. Opatrně. Jako by se její mysl otvírala novejm možnostem. Vytušil jsem, nad čím přemejšlí. Jestli nemůže věřit Maconovi, jestli před ní něco takovýho celejch šestnáct let tajil – pak by mu možná neměla věřit v ničem. Pak jí možná pravdu poví její matka.
Musel jsem ji nějak přimět, aby mě vnímala.
Neposlouchej ji! Leno! Nesmíš jí věřit –
Ale bylo to k ničemu. Sarafine naše spojení nějak narušila. Jako by mezi náma někdo přestřihnul telefonní linku.
„Leno, dokážeš pochopit, co tě ty okolnosti přimějí učinit. Co všechno je v sázce,“ zašeptal Macon.
Déšť přestal slzet a přikročil k dalšímu lijáku.
„Pokud mu můžeš věřit. Po těch tisícovkách lží,“ ušklíbla se Sarafine a zamračila se na Macona. Potom se otočila k Leně. „Kéž bychom měli víc času to probrat, Leno. Ale ty se musíš rozhodnout, a já jsem vázána povinností vysvětlit ti, co je v sázce. Tvoje rozhodnutí bude mít určité následky, v tom ti strýc opravdu nelže.“ Na chvilku se odmlčela. „Pokud se rozhodneš stát Temnou zaklínačkou, všichni Světlí zaklínači ve tvé rodině zemřou.“
Lena zbledla. „Copak bych někdy mohla souhlasit s něčím takovým?“
„A pokud se rozhodneš obrátit ke Světlu, zemřou všichni Temní zaklínači a Lilum.“ Sarafine se zadívala na Macona. „A tím chci říct, že opravdu do jednoho. Tvůj strýc, který byl pro tebe jako vlastní otec, přestane existovat. Tím rozhodnutím ho zničíš.“
Macon zmizel a vzápětí se zhmotnil vedle neteře. „Poslouchej mě, Leno. Jsem ochoten tu oběť podstoupit. Proto jsem ti o tom nikdy neřekl. Nechtěl jsem, abys cítila vinu kvůli tomu, že mě necháš odejít. Odjakživa jsem věděl, co si vybereš. Udělej to. Rozhodni se a nech mě jít.“
Lena zavrávorala. Opravdu tím zničí Macona, jestli má Sarafine pravdu? Ale jestli má matka pravdu – copak se dá udělat něco jinýho? Milovala Macona – ale je jen jeden, kdežto ostatní…
„A můžu ti nabídnout ještě něco,“ pokračovala Sarafine.
„Ty mi můžeš nabídnout něco za to, že se rozhodnu zabít babičku, tetu Del, Reece a Ryan?“
Sarafine napjatě popošla o krok k dceři. „Ethana. Nabízím ti možnost, abyste vy dva zůstali spolu.“
„Co to říkáš? My přece jsme spolu.“
Sarafine naklonila hlavu na stranu a přimhouřila zlatý oči. Něco se v nich mihlo. Náhlý poznání.
„Takže ty to nevíš,“ pronesla zvolna. Obrátila se k Maconovi a rozesmála se. „Tys jí to neřekl. Ale, ale. To není zrovna fér.“
„Co nevím?“ vyštěkla Lena.
„Že ty a Ethan nemůžete být nikdy spolu – ve fyzickém smyslu slova. Zaklínači a Lilum se nesmějí mísit se Smrtelníky.“ Usmála se, jako by si tu chvíli vychutnávala. „Pokud je ovšem nechtějí zabít.“
2024 ©