Nádherné bytosti : kapitola 33

nadherne-bytosti.jpg

Vyžádání

 

 

 

Zaklínači se nesmějí mísit se Smrtelníky. Pokud je nechtějí zabít.

Teď mi to začalo dávat smysl. To naše bezděčný spojení. Ta elektřina, ta neschopnost nadechnout se, kdykoli jsme se políbili, a taky ten srdeční záchvat, před kterým mě zachránila Ryan. Fyzicky nemůžeme bejt spolu.

Věděl jsem, že je to pravda. Pamatoval jsem si, co řek Macon Ammě tehdy v močále.

Varoval jsem tě, že to jejich přátelství může být nebezpečné, že by mohlo přerůst v něco víc. A jakákoli společná budoucnost pro ty dva je vyloučená.

Lena se třásla. Taky poznala, že je to pravda. „Co to říkáš?“ zašeptala.

„Že ty a Ethan nemůžete být nikdy doopravdy spolu. Nemůžete se vzít, nemůžete mít děti. Nemáte žádnou budoucnost, žádnou opravdovou budoucnost. Nechce se mi věřit, že tě na to nikdo neupozornil. Zřejmě tebe i Ridley chránili před světem až moc dokonale.“

Lena se obrátila ke strejdovi. „Proč? Ty přece víš, že ho miluju.“

„Nikdy předtím jsi neměla chlapce, a už vůbec ne Smrtelníka. Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že by k tomu mohlo dojít. Neuvědomili jsme si, jak silné je pouto mezi tebou a Ethanem… až bylo najednou příliš pozdě.“

Slyšel jsem jejich hlasy, ale jen jako vzdálenej šum. Nikdy nemůžeme bejt spolu. Už nikdy jí nebudu tak blízko.

Vítr honil dešťový kapky povětřím jako splašený střepy. Blesky drásaly oblohu. Hrom zaduněl tak hlasitě, až se země otřásla. Asi už jsme nestáli v epicentru. Věděl jsem, že Lena se už nedokáže ovládat.

„A kdy jste mi to chtěli říct?“ zavřískla.

„Až se sama rozhodneš.“

Sarafine zahlídla svou šanci a okamžitě ji využila. „Copak to nechápeš, Leno? Můžeš mít Ethana. My Temní máme své způsoby. Můžete spolu žít, můžeš si ho vzít a mít s ním děti. Můžeš všechno, co budeš chtít!“

„Ona ti to nikdy nedovolí, Leno!“ vyštěknul Macon. „I kdyby to šlo, Temní Smrtelníky pohrdají. Ona nikdy nepřipustí, aby její pokrevní linii znečistila krev Smrtelníka. To je ten největší rozdíl mezi námi.“

„To je pravda, ale v tomhle případě, Leno, uděláme výjimku, a najdeme nějaký způsob, jak se to dá zařídit.“ Sarafine pokrčila ramenama. „Pořád je to lepší než umřít.“

Macon se zadíval na neteř a přiměl se k výpadu. „Ty bys opravdu kvůli vztahu k Ethanovi dokázala zabít celou rodinu? Tetu Del? Reece? Malou Ryan? Vlastní babičku?“

Sarafine napřáhla ruce, jako by mezi nimi přehazovala a napínala svou moc. „Jakmile se Obrátíš, už ti na nich nebude záležet. Pořád budeš mít rodinu – svou matku, svého strýce, sestřenici, bratrance, a taky Ethana. A on je přece nejdůležitější bytost ve tvém životě, ne?“

Leniny oči se zamlžily. Kolem ní kroužila pára a déšť. Hukot živlů div nepřehlušoval dunění kanonády z bitvy o Medový vrch. Úplně jsem zapomněl na to, že nás na tomhle místě můžou zabít – v jedny nebo druhý bitvě, co se tady dneska v noci odehrávaly.

Macon chytil neteř za ruce. „Má pravdu, Leno. Když se rozhodneš pro Temno, nebudeš mít výčitky svědomí – protože ta bytost, kterou jsi až dosud byla, zemře. Už to nebudeš ty. Sarafine ti totiž nehodlá připomenout jednu věc: pak už si nebudeš pamatovat, že jsi k Ethanovi něco cítila. Za pár měsíců prostoupí tvé srdce taková Temnota, až dočista zapomeneš, že pro tebe někdy něco znamenal. Na Přirozené působí Vyžádání velice silně. Dokonce ho můžeš vlastní rukou zabít – takovou sílu získáš. Viď, že mám pravdu, Sarafine? Pověz Leně, co se přihodilo jejímu otci, když jsi tak plamennou zastánkyní pravdy.“

„Tvůj otec mi tě ukradl, Leno. A to, co se mu stalo, byla nehoda. Nešťastná náhoda.“ Lena se zatvářila ohromeně. Jedna věc bylo slyšet, že její matka zavraždila jejího otce, od posedlý paní Lincolnový na zasedání disciplinární komise. Ale nechat si to potvrdit od vlastní matky, to bylo jiný kafe.

Macon se pokusil obrátit situaci ve svůj prospěch. „Jen pokračuj, Sarafine. Pověz jí o tom, jak její otec uhořel zaživa ve vlastním domě, v ohni, který jsi sama založila. Všichni víme, jak ráda si hraješ s ohněm.“

Oči Leniny matky zaplály zuřivostí. „Strkals do toho nos šestnáct let, Macone. Myslím, že už je načase toho nechat.“

Najednou se kousek od Macona objevil Hunting. Už nevypadal jako bulvární celebrita, ale jako to, čím byl doopravdy – jako démon. Jeho ulízaný vlasy se zježily jako vlčí srst, uši se mu zašpičatily, a když otevřel pusu, proměnila se ve zvířecí tlamu. A pak se zčistajasna rozplynul.

Vzápětí se zhmotnil Maconovi na zádech. Bylo to tak nečekaný, že jsem to sotva stačil postřehnout. Macon ho chňapl za koženou bundu a bacil s ním o strom. Nikdy by mě nenapadlo, že by Lenin strejda měl takovou sílu.

Hunting prosvištěl vzduchem, ale místo aby jeho tělo narazilo na kmen, prolítlo jím na opačnou stranu a začalo se kutálet po zemi. V tu chvíli Macon zmizel a pro změnu přistál na svým bratrovi. Praštil s ním o zem tak prudce, až se půda pod nima rozevřela. Hunting zůstal ležet na zádech. Macon se vztyčil a obrátil se k Leně, ale v tu chvíli se Hunting za ním začal zvedat. Zavřísknul jsem na Macona varování, jenže v tom burácení větru mě nikdo neslyšel. Hunting zařval jako šelma a zakousnul se bratrovi zezadu do krku.

Macon vykřikl hlubokým hrdelním hlasem a vytratil se. Byl pryč. Hunting na něm asi pořád visel, protože zmizel zároveň s ním. Pak se oba objevili na kraji mýtiny. Huntingovy špičáky byly pořád zabodnutý do Maconova hrdla.

Co to dělá? Vysává z něj krev? Nic jsem o tom nevěděl, netušil jsem, jestli je to vůbec možný. Ale to, co Hunting dělal, Maconovi rozhodně ubližovalo. Lena ze sebe vydala zuřívej skřek, při kterým tuhla krev v žilách.

Hunting se od Macona konečně odstrčil. Macon zůstal ležet zhroucenej v blátě a do jeho těla bušil déšť. Zarachotily další výstřely. Škubnul jsem sebou, protože jsem rozeznal zvuk ostrý munice. Rekonstrukce večerní fáze bitvy se přibližovala nadosah ke Greenbrieru. Vojáci Konfederace se chystali k poslednímu výpadu.

Vtom se do burácení střelby ozval jinej zvuk, ale pro mě stejně povědomej. Bubu Radley zavrčel a rozletěl se k útočníkovi, aby bránil svýho pána. Sotva se jeho tělo mihlo vzduchem, začal se Larkin kroutit, až se proměnil v hromadu propletenejch zmijí, který zvířeti zahradily cestu. Syčely a plazily se jedna přes druhou.

Bubu si neuvědomil, že je to jen iluze, a že klidně může proběhnout klubkem hadů. Ucouvnul a rozštěkal se, pohled upřenej na svíjející se plazy. A to byla chvilka, která Huntingovi stačila. Zmizel, zhmotnil se za psem, a svou nadpřirozenou silou se na něj vrhnul. Zvířecí tělo se napjalo, jak se pokusil bránit, ale marně. Hunting byl na něj moc silnej. Po chvilce odhodil bezvládný zvířecí tělo vedle Macona, kde zůstalo nehybně ležet.

Pes a jeho pán. V blátě, bezvládní, bez života.

„Strejdo Macu!“ zaúpěla Lena.

Hunting si uhladil dlaní vlasy a ušklíbnul se. Tvářil se, jako by ho ta rozcvička příjemně osvěžila. Larkin se vrátil do svý kožený bundy a do svýho lidskýho těla. Oba připomínali feťáky, co si právě šlehli svou dávku.

Lenin bratranec zaklonil hlavu, podíval se na měsíc a pak na hodinky. „Půl dvanáctý. Za chvíli je půlnoc.“

Sarafine roztáhla paže, jako by zamejšlela obejmout oblohu. „Šestnáctý měsíc, šestnáctý rok.“

A Hunting se na Lenu usmál od ucha k uchu. „Vítej do rodiny, neteřinko.“

 

Jenže Lena neměla v úmyslu se k týhle rodový větvi připojit. To jsem na ní viděl. Vztyčila se, celá promočená a umazaná od bláta, který svejma lijákama sama vytvořila. Vlasy ji šlehaly do tváře. Sotva dokázala vzdorovat větru. Jak se tam potácela, zdálo se, že se její nohy každou chvíli odlepí od země a ona se vznese k noční obloze. Možná by to dokázala. V tuhle chvíli by mě už nic nepřekvapilo.

Larkin a Hunting se tiše přesunuli tak, že stáli Sarafine po boku. Všichni tři se dívali na Lenu. Pak k ní matka vykročila.

Lena zvedla dlaň. „Stůj. Teď.“

Sarafine neposlechla. Lena sevřela prsty v pěst. Z trávy vyšlehly plameny a vytvořily hranici, která dceru od matky oddělila. Sarafine strnula. Asi neměla tušení, že Lena zvládá víc než jen vítr a déšť. Dcera ji zaskočila. „Já před tebou nic netajím, jako to dělají všichni ostatní v rodině,“ ozvala se smířlivě. „Vyložila jsem ti na rovinu tvoje možnosti, pověděla ti čistou pravdu. Možná mě nenávidíš, ale pořád jsem tvoje matka. A nabízím ti věc, kterou ti nikdo jiný nabídnout nemůže. Nabízím ti budoucnost se Smrtelníkem.“

Plameny vyšlehly do vejšky. Oheň se šířil, jako by projevoval vlastní vůli, až uzavřel Sarafine, Huntinga i Larkina v kruhu. Lena se rozesmála. Byl to zlověstnej, temnej smích, kterej jako by vycházel z úst její matky. Zamrazilo mě z něj, i když jsem byl od ní tak daleko, až na druhým konci zahrady. „Nemusíš předstírat, že ti na mně záleží. Obě víme, co seš zač, matko. Na tyhle jediný věci se myslím obě shodneme.“

Sarafine sešpulila rty a foukla, jako by k ní posílala vzdušnej polibek. Oheň se stočil směrem, kterým foukla, a začal se šířit k Leně. „Musíš to myslet vážně, miláčku. Musíš se do toho pořádně opřít.“

Dcera se usmála. „Upálení čarodějnice? To je ale nechutný klišé.“

„Kdybych tě chtěla upálit, Leno, už bys byla mrtvá. Nezapomínej, že tady nejsi jediná Přirozená.“

Lena se pomaloučku naklonila a vložila jednu ruku do plamenů. Ani nemrkla, zůstala tak chvíli bez hnutí, a pak přidala druhou ruku. Potom zvedla paže nad hlavu. Držela v nich oheň, jako by to byl balón. A pak ho vší silou mrštila směrem ke mně.

Ohnivá koule udeřila do dubu za mnou a podpálila jeho větve, jako by to byl troud. Plameny se rozběhly po kmeni. Couval jsem od stromu až k neviditelný stěně svýho vězení – až na to, že tam najednou nebyla. Vláčel jsem nohy hustým marastem. Když jsem se ohlídnul, viděl jsem, jak Link klopýtá blátem za mnou. Strom, pod kterým předtím ležel, plápolal ještě jasnějším plamenem než ten můj. Plameny šlehaly až k černý obloze a začaly se šířit po okolní zemi. Rozběh jsem se k Leně. Nedokázal jsem myslet na nic jinýho. Link pospíchal ke svý mámě. Mezi Sarafine a náma stála jen Lena a ohnivá hradba. Ale v tu chvíli jsem měl pocit, že to stačí.

Dotknul jsem se Leninýho ramene. V tý tmě mě nemusela vidět, ale vycítila, že jsem to já. Ani se na mě nepodívala.

Miluju tě, Leno.

Nic neříkej, Ethane. Ona všechno slyší. Nevím to jistě, ale myslím, že vždycky všechno slyšela.

Podíval jsem se přes plameny, ale v jejich záři jsem nedokázal rozeznat ani Sarafine, ani Huntinga s Larkinem. Bylo jasný, že jsou tam a že se nás nejspíš pokusí všechny zabít, ale byl jsem s Lenou, a to bylo v tu chvíli všechno, na čem mi záleželo.

„Ethane! Utíkej pro Ryan. Strejda Mac potřebuje pomoc. Já už ji moc dlouho zadržovat nedokážu.“ Dal jsem se do běhu dřív, než stačilo padnout další slovo. Nevěděl jsem, jak to Sarafine zaonačila, aby přerušila naše spojení – ale nevyšlo jí to. Lena byla zase v mý hlavě a v mým srdci. Když jsem běžel po rozmoklý zemi, připadalo mi, že to je na světě nejdůležitější.

Až na to, že byla skoro půlnoc. Přidal jsem.

Taky tě miluju. Honem –

 

 

 

Mrknul jsem na mobil. 23:25. Zabouchal jsem na dveře Ravenwoodu a zběsile stisknul půlměsíc nad dveřním překladem. Nic se nestalo. Larkin to musel nějak zaonačit, protože vchod byl nějak zapečetěnej. Nevěděl jsem, co mám dělat.

„Ryan! Teto Del! Babičko!“ Musel jsem najít Ryan. Macon je raněnej. A Lena možná za chvíli dopadne stejně. Nedalo se předvídat, jak bude Sarafine běsnit, až ji Lena odmítne. Za sebou jsem uslyšel Linkův dusot.

„Ryan tady není.“

„To je doktor? Musíme pomoct mámě.“

„Ne, ona je – vysvětlím ti to pak.“

Link vyběhnul na verandu. „Hele, štípni mě, jestli se mi to nezdá.“

Myslet. Musím myslet. Byl jsem na to sám. Ravenwood se pro dnešní noc proměnil v nedobytnou pevnost. Nikdo nemoh proniknout dovnitř, přinejmenším žádnej Smrtelník. A já musel zpátky za Lenou.

Našel jsem v paměti mobilu číslo na jedinou osobu, o který jsem věděl, že se dokáže vypořádat s Temnýma zaklínačema i Krvavýma inkubama uprostřed nadpřirozenýho hurikánu. Na osobu, která je sama ztělesněním hurikánu. Na Ammu.

Poslouchal jsem, jak telefon v našem domě vyzvání. „Nebere to. Asi je u táty.“

23:30. Už mě napadal jen jedinej člověk, kterej by mi dokázal pomoct, ale na toho jsem neměl mobil. Zkusil jsem sice vytočit číslo do Gatlinský městský knihovny, ale nebyla tam. „Sakra. Marian by věděla, co dělat. Je pořád v knihovně, i když už je po zavíračce. Do půlnoci určitě.“

„Jenže dneska neměla otevříno,“ připomněl mi Link. „Je den posraný rekonstrukce, pamatuješ? Možná bysme se měli vrátit do bezpečný zóny a chytit sanitku.“

Zíral jsem na něj, jako by z nebe vylítnul blesk a trefil mě rovnou do hlavy. „Takže je svátek. Všude je zavříno,“ zamumlal jsem.

„No. Dyť to zrovna říkám. Tak co budeme dělat?“ Link se tvářil zoufale.

„Ty seš génius, Linku.“

„To já vim, čéče, ale co je nám to teďka platný?“

„Kde máš beatera?“

„Nechal jsem ho stát tady… tamhle, vidíš?“

Skočili jsme do něj a Link nastartoval. Motor zakašlal, ale byl na něj spoleh. Z repráků se ozvala Kongregace – a znělo to příšerně. Ridley musela na tom koncertě nejspíš vybalit celej svůj arzenál Sirény.

Link vyjel na štěrkovou příjezdovou cestu a zašilhal na mě. „Kam teď?“

„Do knihovny.“

„Říkali jsme přece, že má zavříno.“

„Do jiný.“ Link kejvnul, jako by chápal, i když ničemu nerozuměl. Ale jel tam, kam jsem mu ukazoval, přesně jako zastara. Beater si to metelil po silnici, jako by bylo pondělí ráno a my přijížděli pozdě na první hodinu.

Ale houby ráno. Bylo 23:40.

 

Když jsme zastavili před budovou Historický společnosti, řidič už ani nepředstíral, že chápe. Vyskočil jsem z auta dřív, než stačil vypnout přehrávač. Link mě dohonil, když jsem zahejbal kolem rohu druhý nejstarší budovy v Gatlinu. „Tohle není knihovna.“

„Jasně.“

„Je to DAR.“

„Jasně.“

„Kterej nesnášíš.“

„Jasně.“

„Máma sem chodí každej den. Skoro.“

„Jasně.“

„Kámo, tak co tady chceš dělat?“

Byli jsme u vchodu do sklepení. Prostrčil jsem ruku mříží. To, co vypadalo jako kov, byla jen iluze. Moje ruka jako by byla useknutá v zápěstí.

Link mě chytil. „Čéče, Ridley mi musela něco nalejt do 7-Upu, protože já zrovna viděl – no nic. Pusť to z hlavy. Asi mám halucinace.“

Vytáhnul jsem ruku zpátky a zamával jsem mu s ní před obličejem. „Po tom všem, cos dneska viděl, si až teď myslíš, že máš halucinace? Až teď, jo?“

Mrknul jsem na mobil. 23:45.

„Nemám čas na vysvětlování, jen tě upozorňuju na to, že to bude čím dál šílenější. Půjdem dolů do knihovny, jenže to tam nebude jako v knihovně. A většinou z toho budeš vedle. Takže jestli chceš, počkej na mě v autě. Fakt mi to neva.“ Link se snažil vstřebat všechno tak rychle, jak jsem to na něj chrlil, což bylo dost těžký. „Tak jdeš se mnou, nebo ne?“

Můj nejlepší kámoš se zadíval na kování. Pak beze slova prostrčil ruku falešnou mříží. Zmizela mu až po zápěstí. A byl uvnitř.

 

 

 

Sehnul jsem se a rozběh se po kamenným schodišti do tmy. „Dělej. Jdem si sem pučit knihu.“

Link se nervózně zasmál, jak klopýtal za mnou. „Cože? Knihu? Jako do knihovny?“

Louče se před náma samy od sebe zapalovaly, vytrhnul jsem jednu z kovovýho úchytu a podal mu ji. Sám jsem si vzal druhou a pokračoval poklusem do krypty. Jak jsme běžely, na stěnách se rozsvěcovaly další a další pochodně. Ze tmy se vblikajícím světlě vynořily sloupy. Nad kamenným obloukem zasvítil nápis DOMUS LUNAE LIBRI, stejně jako posledně.

„Teto Marian! Seš tady?!“

Poklepala mi zezadu na rameno. Málem jsem vyletěl z kůže a narazil do Linka.

Ten zavřísknul a upustil pochodeň. Zadupal jsem rychle plameny botou. „Ježíši, paní doktorko. Málem jsem si nadál do gatí.“

„Promiň, Wesleyi – Ethane, máš rozum? Zapomínáš, kdo je matka toho chudáka?!“

„Paní Lincolnová je v bezvědomí. Lena je v maléru. Macon je raněnej. Nemůžu najít Ammu. Musím se dostat na Ravenwood, ale nemůžu dovnitř. Potřebuju to zkusit chodbama.“ Žadonil jsem, jako bych byl zase malej kluk. Mluvit s Marian bylo podobný jako mluvit s mamkou. Přinejmenším to byl ale hovor s někým, kdo věděl, jaký to bylo mluvit s mojí mamkou.

„Nemůžu nic udělat. Nemůžu ti nijak pomoct. O půlnoci dojde k Vyžádání, tak, nebo tak. Nemůžu zastavit čas. Nemůžu zachránit Macona, Wesleyho matku ani nikoho jiného. Nesmím se do toho vměšovat.“ Otočila se k Linkoví. „S tvou maminkou mě to mrzí, Wesleyi. Nemyslím to ironicky.“

„Madam,“ zamrkal Link a zatvářil se zaraženě.

Zavrtěl jsem hlavou a podal Marian nejbližší pochodeň, kterou jsem vyškubnul z úchytu na zdi. „Ty to nechápeš. Nemusíš dělat nic jinýho, než co je povinnost každýho zaklínačskýho knihovníka.“

„Co?“

Významně jsem se na ni zadíval. „Potřebuju na Ravenwood doručit knihu.“ Sehnul jsem se k nejbližší polici a namátkou vytáhnul jeden svazek. Jeho hřbet mi popálil konečky prstů. „Kompletní průvodce jedovatými bylinami a jejich názvoslovím.“

Marian se zatvářila nedůvěřivě. „Dneska?“

„Jo, expres. Macon mě prosil, abych mu ji osobně dones. Do půlnoci.“

„Zaklínačský knihovník je jediná osoba, která zná cestu podzemními chodbami z Domu Lunae Libri.“ Marian se na mě vychytrale zadívala a vzala mi svazek z ruky. „Máš náhodou štěstí, že ses na takovou osobu obrátil.“

 

 

 

Šli jsme s Linkem za Marian točitou podzemní chodbou. Nejdřív jsem začal počítat těžký dubový vrata, který jsme míjeli, ale u šestnácti jsem toho nechal. Ty chodby byly jako bludiště, každá z nich byla jiná než ty předchozí. Některý měly tak nízký stropy, že jsme se v nich s Linkem museli hrbit, jiný byly zase tak vysoký, že to vypadalo, jako by žádnej strop ani neměly. Byl to úplně jinej svět. Některý byly prostý, obložený jen holým kamením, zato jiný připomínaly chodby zámků nebo muzeí, s gobelínama, zarámovanejma starožitnejma mapama a olejomalbama. Za jinejch okolností bych se zastavil a prohlídnul si jména, vyražený na mosaznejch destičkách pod těma podobiznama. Třeba to byli nějaký slavný Zaklínači. Ty chodby měly společnej jen pach země a času. Marian musela mockrát lovit ve svým svazku klíčů a používat srpkovej klíč, co na něm nosila.

Připadalo mi jako věčnost, než jsme dorazili k potřebnejm dveřím. Naše pochodně už tou dobou skoro dohořívaly. Podržel jsem svůj chatrnej zbytek tak, abych si moh přečíst nápis RAVENWOODSKÉ SÍDLO, vyrytej do dřeva. Marian provedla něco se svým klíčem – a dveře se před náma rozestoupily. Objevily se dřevěný schody do domu. Podle pohledu na strop jsem poznal, že jsme v přízemí.

Obrátil jsem se k ní. „Díky, teto.“ Natáhnul jsem se po knížce. „Dám to Maconovi.“

„Ne tak rychle. Nevypsala jsem na ni ještě výpůjční kartu, Ethane.“ Mrkla na mě. „Doručím mu to sama.“

Podíval jsem se na mobil. 23:45. To bylo vyloučený…? „Jak může bejt stejně hodin, jako když jsme přišli do knihovny?“

„Lunární čas. Vy děti nikdy nedáváte pozor. Tam pod zemí není všechno takový, jak se zdá.“

Link a Marian spěchali za mnou po schodech do hlavní haly. V Ravenwoodu to vypadalo stejně, jako když jsem ho viděl naposledy: talířky se zbytkama dortu, čajovej servis a hromada nerozbalenejch dárků k narozeninám.

„Teto Del! Reece! Babičko! Hej – kde jste všichni?“ Vzápětí se vynořili. Teta Del stála za schodama a držela v rukou lampu, jako by chtěla Marian praštit přes hlavu. Babička byla u dveří a chránila svým tělem Ryan. Reece se hrbila u zábradlí schodiště s kuchyňským nožem v ruce.

Všichni spustili naráz. „Marian! Ethane! Měli jsme takový strach. Lena zmizela, a když jsme slyšeli zvonek z podzemí, mysleli jsme –“

„Viděli jste ji? Je tady?“

„Viděli jste Lenu? Macon se ji vypravil hledat, a když se nevrátil, báli jsme se –“

„A Larkin je taky pryč. Neublížila Larkinovi?“

Nevěřícně jsem je pozoroval. Vzal jsem tetě Del z ruky lampu a podal ji Linkovi. „To jste vážně mysleli, že vás před ní zachrání lampa?“

Teta Del pokrčila ramenama. „Barclay běžel nahoru na půdu, aby proměnil ve zbraně nějaké rybářské pruty a vánoční ozdoby. Já tu nic šikovnějšího nenašla.“

Kleknul jsem si k Ryan. Neměli jsme moc času – přesně čtvrthodiny. „Ryan, pamatuješ se, jak mi nebylo dobře? Jaks mi pomohla? Potřebuju, abys šla teď se mnou na Greenbrier. Strejda Macon je v bezvědomí a Bubu je taky ranenej.“

Ryan se zatvářila, jako by se chtěla rozbrečet. „Co je s Bubu?“

Link si za mnou odkašlal. „A moje máma taky. Já vím, že je pro vás osina v zadku a tak vůbec, ale mohli byste… mohli byste pomoct mamce?“

„A s Linkovou mámou je to blbý.“

Babička odstrčila Ryan za sebe a vlídně ji poplácala po tvářičce. Upravila si svetr a uhladila sukni. „Tak jdeme. Půjdeme tam s Del. Reece, ty zůstaň se sestřičkou tady. A vyřiď otci, kam jsme šli.“

„Ale babičko, já potřebuju Ryan.“

„Dnes v noci se místo Ryan musíš spokojit se mnou, Ethane.“ Babička popadla kabelku.

„Ale já tam nemůžu jít bez Ryan,“ namítnul jsem. V sázce toho bylo až příliš.

„Dnes v noci, o Šestnáctém měsíci, nemůžeme brát ven Nevyžádané dítě. Mohla by umřít,“ soptila Reece. Dívala se na mně jako na idiota. Zase jsem projevil neznalost v oboru zaklínačství.

Del mě chlácholivě poplácala po ruce. „Arelia je Empatička, Ethane. Je velice citlivá na sílu jiných a dokáže si ji načas přisvojit. A teď si vypůjčila tu Ryaninu. Nepotrvá to dlouho, ale prozatím je Arelia schopná udělat cokoli, co by udělala Ryan. A je Vyžádaná – očividně už hodně let. Takže jí nic nehrozí.“

Podíval jsem se na mobil. 23:49.

„Co když to nestihnem?“

Marian se usmála a ukázala knihu. „Na Greenbrier jsem ještě nedoručovala. Myslíš, Del, že mi můžete ukázat cestu?“

Tetička přikejvla a nasadila si brejle. „Palimpsesti vidí, kde jsou prastaré dveře. Máme potíže jen s těmi novými.“ A zmizela v chodbě. Marian a babička se hnaly za ní. Rozběhli jsme se s Linkem za nima.

„Teda na takovou bandu starších paní,“ funěl cestou Link, „sebou teda uměj sakra hodit!“

 

Tahle podzemní chodba byla malá a plná drolícího se kamení, mechu a lišejníku na stěnách i pod stropem. Nejspíš taky na zemi, ale tu pokrejval stín. Kromě našich pěti pochodní tam vládla absolutní tma. Link a já jsme šli poslední, takže mě kouř z ostatních loučí štípal do očí a vháněl mi do nich slzy.

Jak jsme se blížili ke Greenbrieru, kouře bylo pořád víc. To už nebyl jen ten z pochodní: řinul se tam tím tajným vchodem z vnějšího světa.

„Tady to je,“ ozvala se mezi záchvatama kašle teta Del, když nahmatala obdélníkovej otvor v kamenný stěně. Marian z něj setřela mech a objevily se dveře. Její měsíční klíč do nich dokonale zapadnul, jako by dveře naposledy otevíraly včera, ne před stovkama let. Tyhle dveře nebyly dubový, ale kamenný. Nechápal jsem, odkud teta Del vzala sílu, aby je otevřela.

Zůstala stát na schodech a mávla na mě, abych šel ven první. Věděla, že už nám nezbejvá moc času. Sehnul jsem hlavu pod visící lišejník a vykročil. Ale když jsem vylez po kamennejch schodech a narovnal se, strnul jsem. Uviděl jsem kryptu, ve který se celý ty léta ukrejvala Kniha měsíců. A poznal jsem to tady okamžitě, protože jsem ji uviděl ležet na kamenným náhrobku.

Knihu, která se mi včera v noci ztratila ze skříně. Neměl jsem ponětí, jak se sem dostala, ale nebyl čas nad tím hloubat. Praskání ohně jsem uslyšel ještě dřív, než jsem uviděl plameny.

Byl to mohutnej hukot, plnej hněvu, zmatku a zkázy. Byl všude kolem mě. Kouř byl tak hustej, že jsem se skoro hned rozkašlat. Žár mi sežehnul chloupky na předloktí. Bylo to jako ta vidina z medailónu, jenže horší. Bylo to jako poslední z mejch nočních můr – ta, ve který Lenu polyká oheň.

Jako ten pocit, že ji ztrácím. A teď se to naplnilo.

Leno, kde seš?

Pomoz Maconovi.

Její hlas slábnul. Rozehnal jsem kouř kolem sebe, abych viděl na mobil.

23:53. Sedm minut do půlnoci. Moc času nemáme.

Babička mě popadla za ruku. „Nestůj tady. Musíme najít Macona.“

 

Rozběhli jsme s Arelií k ohni a drželi se přitom za ruce. Hořela tady řada vrbiček, který obklopovaly hřbitov, i celá zahrada. Keře, duby, palmičky, rozmarýn, citrónovníky, všechno bylo v plamenech. V dálce se ozývaly poslední výstřely. Medový vrch se ubránil. Vzpomněl jsem si, že za pár minut vyprchal ohňostroj – jako by toho ohně nebylo dost. Hořela i mýtina kolem zahrady a země kolem krypty.

Klopýtali jsme s babičkou kouřem, až jsme dorazili k hořícím dubům. Macon ležel v místech, kde jsem ho viděl naposledy. Arelia si k němu klekla a položila mu dlaň na tvář. „Je slabý, ale bude v pořádku.“ V tu chvíli se Bubu Radley přetočil a vztyčil se na všechny čtyři. Pak se sesul na tlapy a položil se na břicho vedle svýho pána.

Macon se pokusil zvednout hlavu a zaostřit pohled na matku. Jeho hlas zněl jen jako nezřetelnej šepot. „Kde je Lena?“

„Ethan ji najde. Ty odpočívej. Musím pomoct paní Lincolnové.“

Link klečel u mámy a babička se beze slova rozeběhla k nim. Já se napřímil a zadíval se do plamenů. Hledal jsem Lenu, ale neviděl jsem ani ji, ani nikoho z nich – Sarafine, Huntinga ani Larkina.

Jsem tady v kryptě. Uvízla jsem tady.

Vydrž, Leno. Jdu pro tebe.

Kličkoval jsem mezi plamenama ve snaze najít cestičky, kterejma jsme spolu na Greenbrier chodili. Čím blíž jsem se dostával k hrobu, tím byly plameny vyšší. Měl jsem dojem, jako by se mi loupala kůže. Věděl jsem, že to je tím žárem.

Vylez jsem na jeden neoznačej náhrobek, zachytil se nohama v otvorech kamenný zídky a vytáhnul se nahoru. Na kryptě stála nějaká socha, možná anděl. Část těla jí už chyběla. Chňapnul jsem po něm – nevím ani po čem, nejspíš to byl kotník – a přetáhnul se přes okraj zdi.

Rychle, Ethane! Potřebuju tě!

A já se ocitnul tváří v tvář Sarafine.

Která mi zabodla nůž do břicha.

Opravdovej nůž. Do opravdovýho masa.

Tohle byl konec toho snu, kterej nám Macon nedovolil vidět. Až na to, že tohle nebyl sen. Cítil jsem v těle každej centimetr čepele.

Překvapení, Ethane? Myslels, že Lena je jediná Zaklínačka na téhle frekvenci?

Sarafinin hlas se ode mě vzdaloval.

Teď ať si zkusí zůstat Světlá.

Když ode mě svět odplouval, napadlo mě, že mi chybí jen konfederacní uniforma, a moh bych bejt klidně Ethan Carter Wate. Počínaje tou ranou, jakou utržil on, a konče medailónem v mý kapse. Až na to, že on dezertoval z armády generála Leea, kdežto já z basketovýho týmu Střední školy Stonewalla Jacksona.

A se snem o Zaklínačce, kterou vždycky miloval. Stejně jako já.

Ethane! Ne!

 

 

 

Ne! Ne! Ne!

Jednu chvíli jsem vřískala. Pak se mi hlas zaseknul v krku.

Vzpomínám si, že jsem viděla Ethana upadnout. Vzpomínám si na matčin šklek. Na záblesk nože. A na krev.

Na Ethanovu krev.

A přece se to nestalo. Ne doopravdy.

Nic se nepohnulo. Všechno strnulo, jako bych se ocitla v muzeu voskovejch figurín. Mraky kouře zůstaly viset v povětří. Byly načechraný a šedivý, ale nepohybovaly se doleva ani doprava. Prostě tam visely jako kulisy z lepenky nad jevištěm. Jazyky plamenů zůstávaly horký a průsvitný, jenže nic nepolykaly a nevydávaly žádnej zvuk. Ani větřík se nepohnul. Všechno zůstalo tak, jak to bylo před vteřinou.

Babička se skláněla nad paní Lincolnovou. Právě jí chtěla položit dlaň na tvář, ale ruka jí zůstala trčet ve vzduchu. Link držel matku za ruku, klečel vedle ní v blátě jako vyděšený děcko. Teta Del a Marian se krčily na schodech krypty a zakrejvaly si obličej před kouřem.

Strejda Macon ležel na zemi, Bubu se hrbil vedle něj. Hunting se opíral opodál o strom, jako by obdivoval svoje dílo. Larkinova kožená bunda hořela a on sám byl obrácenej špatným směrem, k Ravenwoodu –jako by prchal z místa činu, než že by se řítil do akce.

A Sarafine? Moje matka držela nad hlavou zahnutou dýku, která vypadala jako zbraň Temnejch zaklínačů z dávnejch časů. Tvář měla zarudlou hněvem a ohněm a nenávistí. Z čepele kapala krev na Ethanovo bezvládný tělo a její kapky zatuhly uprostřed pádu.

Ethan se natahoval rukou přes okraj krypty. Visela mu tak, že prsty mířily k hrobu tam dole.

Bylo to jako v našem snu, jenže obráceně.

Já nevyklouzla z jeho sevření, ale on z mýho.

 

Stála jsem pod náhrobkem. Zvedla jsem ruku, odstrčila nehybný plameny a kouř, a propletla prsty s Ethanovýma. Musela jsem se vytáhnout na špičky, ale naše prsty se stejně stěží dotýkaly.

Ethane, miluju tě. Neopouštěj mě. Bez tebe to nedokážu.

Kdyby sem aspoň svítil měsíc, abych mohla zahlídnout jeho tvář. Jenže měsíc nesvítil. Jediný světlo se šířilo od strnulýho ohně, kterej mě ze všech stran obklopoval. Obloha byla prázdná, černočerná. Nikde ani hvězdička. Dneska v noci jsem ztratila všechno.

Vzlykala jsem tak, že jsem se nemohla nadechnout, a moje prsty vyklouzly z jeho ruky. Věděla jsem, že už nikdy neucítím, jak mi jeho prsty rozhrnují vlasy.

Ethane.

Chtěla jsem zakřičet jeho jméno, i když mě nikdo nemoh slyšet. Jenže ve mně už žádnej křik nezůstal. Nezůstalo mi nic kromě těch slov. Slov z vidiny. Pamatovala jsem si je s bolestnou přesností.

Krvi mého srdce.

Živote mého života.

Tělo mého těla. Duše mé duše.

 

„Nedělej to, Leno Duchannesová. Nezaplítej se s Knihou měsíců a nepřivolávej už zase na svět všecko to temný.“ Otevřela jsem oči. Vedle mě, uprostřed ohně, stála Amma. Všechno kolem zůstávalo dál nehybný.

Podívala jsem se na ni. „ Tohle udělali Velcí?“

„Ne, dítě. To je tvoje práce. Velký mně jenom pomohli dostat se sem.“

„A jak se mi to povedlo?“

Amma se posadila na zem vedle mě. „Ty pořád nevíš, co všechno dokážeš, viď? Takže Melchizedek měl pravdu.“

„O čem to mluvíte?“

„Vždycky jsem Ethanoví říkala, že jednou udělá díru do nebe. Ale udělalas ji ty, jak vidim.“

Zkusila jsem si setřít slzy, ale jenom jsem tím udělala místo dalším. Když mi stekly k puse, chutnaly po sazích. „Takže jsem… jsem Temná?“

„Eště né. Zatím.“

„Tak Světlá?“

„Ne. Ani to zatím nejseš, děvče.“

Podívala jsem se k obloze. Kouř pokrejval všechno: stromy, oblohu, a tam, kde měl bejt měsíc a hvězdy, zůstala jen nekonečná nicota. Popel a oheň a kouř a prázdno.

„Ammo.“

„Um?“

„Kam zmizel měsíc?“

„Esli to nevíš ty, holka, tak já už duplem né. Jednu chvíli jsem se koukala na tvůj Šestnáctej měsíc a viděla tě, jak stojíš pod hvězdáma, jako by ti jen Všemohoucí moh pomoct, s dlaněma obrácenýma vzhůru, jako bys podpírala nebe. A pak najednou – nic. Jen todlenc.“

„A co… Vyžádání?“

Amma se odmlčela, jako by uvažovala. „No, já nevím, co se stane, když vo tvejch šestnáctejch narozeninách nejni vo půlnoci žádnej měsíc. Pokaváď vim, tak se to nikdá dřív nestalo. Ale podle mýho rozumu, kde nejni Šestnáctej měsíc, nemůže bejt ani Vyžádání.“

Cítila sem úlevu, radost, zmatek – i když pod tím vším jsem pořád cítila hlavně bolest. „Takže je po všem?“

„To já nevim.“ Amma mi podala ruku a obě jsme vstaly. Její ruka byla horká a silná, a já měla pocit, že se mi hlava pročišťuje. Jako bysme obě věděly, co teď udělám. Asi jako na tomhle místě skoro před stoletím a půl věděla Ivy, k čemu se chystá Genevieve.

 

Když jsme otevřely popraskanou koženou vazbu Knihy, věděla jsem hned, na jakou stránku mám nalistovat. Jako by to ve mně celou tu dobu čekalo na tuhle chvíli.

„Víš, že to nejni přirozený. Víš, že to bude mít svý následky.“

„Vím.“

„A víš, že nejni žádná záruka, esli to bude fungovat. Posledně to moc dobře nedopadlo. Ale povim ti toďle: moje praprateta Ivy sem přídě s Velkejma. Pomůžou nám, pokavád to pude.“

„Ammo, prosím. Víte, že nemám na vybranou.“

Podívala se mi do očí – a konečně kejvla. „Já vim, že ti nic nezabrání v tom, abys to udala. Páč miluješ mýho chlapce. A páč já ho miluju taky, pomůžu ti.“

Podívala jsem se na ni, a najednou mi to došlo. „Proto jste sem přinesla Knihu měsíců.“

Amma pomalu přikejvla. Pak se natáhla k mýmu krku a zpod Ethanový mikiny s logem Jacksonovy střední školy, kterou jsem pořád měla na sobě, vytáhla řetízek s prstýnkem. „To byl Lilin prstýnek. Musí tě hodně milovat, když ti ho dal.“

Ethane, miluju tě.

„Láska je mocná čarodějka, Leno Duchannesová. A mateřská láska – to nejni síla, s kerou je radno si zahrávat. Připadá mně, že se vám Lila snaží pomoct, jak nejlíp umí.“

A odtrhla řetízek od mýho krku. Když se přetrhnul, ucítila jsem pálení, kde se mi kov zaryl do kůže. Amma mi natáhla prstýnek na prostředníček. „Lila by tě měla ráda. Máš něco, co Genevieve neměla, když použila Knihu. Máš na svý straně lásku dvou rodin.“

Zavřela jsem oči. Chladnej kroužek mě studil do kůže. „Doufám, že máte pravdu.“

„Počkej.“ Amma se natáhla a vylovila z Ethanový kapsy Genevievin medailón, pořád ještě zabalenej v kapesníku jejích předků. „Jenom jako připomínku, že tys už byla prokletá jednou.“ Nejistě si povzdychla. „Žádnej nemá bejt dvakrát trestanej za stejnou věc.“

Pak položila medailón na Knihu. „Tejkonc to uděláme jaksepatří.“

Sundala si z krku svoje obnošený kouzlo a položila ho na Knihu vedle medailónu. Zlatej kotouček vypadal jako mince s odřeným a ošoupaným povrchem. „ To jen abych každýmu připomněla, že esli si zkusí něco proti mýmu chlapci, bude mít co dělat se mnou!“

Zavřela oči. Já je zavřela taky. Dotkla jsem se stránek rukama a začala odříkávat: nejdřív pomalu, pak hlasitějc a hlasitějc.

„CRUOR PECTORIS MEI, TUTELA TUA EST. VITA VITAE MEAE, CORRIPIENS TUAM, CORRIPIENS MEAM.“

Pronášela jsem každý slovo s jistotou. S jistotou, jakou člověk získá, když mu přestane záležet na tom, jestli umře, nebo přežije.

„CORPUS CORPORIS MEI, MEDULLA MENSQUE, ANIMA ANIMAE MEAE, ANIMAM NOSTRAM CONECTE.“

Křičela jsem ta slova do nehybnýho světa, kde mě nemoh slyšet nikdo jinej než Amma.

„CRUOR PECTORIS MEI, LUNA MEA, AESTUS MEUS. CRUOR PECTORIS MEI. FÁTUM MEUM, MEA SALUS.“

Amma se ke mně natáhla, vzala moje chvějící se ruce do svejch pevnejch dlaní, a zopakovaly jsme zaklínadlo společně. Tentokrát jsme ho vyslovily v jazyce Ethana a jeho matky Lily, strejdy Macona, tety Del, Ammy a Linka a malý Ryan, všech, kdo milovali Ethana i nás dva. A tentokrát se z naší recitace stala píseň.

Milostná píseň, pro Ethana Lawsona Watea – od dvou lidí, co ho milujou nejvíc na světě. Od dvou lidí, který – jestli se nám to nepovede – budou Ethana nejvíc postrádat.

„KREV MÉHO SRDCE BUDIŽ OCHRÁNĚNA. ŽIVOTE MÉHO ŽIVOTA, CO JE TVÉ, JE MÉ. TĚLO MÉHO TĚLA, MÝCH KOSTÍ A MYSLI, DUŠE MÉ DUŠE, NÁŠ DUCH SE SPOJÍ. KRVI MÉHO SRDCE, MÉ PŘÍLIVY, MÉ MĚSÍCE. KRVI MÉHO SRDCE, MÁ SPÁSO, MÉ ZATRACENÍ!“

Do mě, do knihy, do krypty i do Ammy uhodil blesk. Aspoň jsem si to v první chvíli myslela. Ale potom jsem si vzpomněla, že stejný pocity zažívala ve vidinách i Genevieve. S Ammou to mrštilo o stěnu a její hlava zaduněla o kámen.

Cítila jsem, jak mi tělem prochází elektřina. Byla to skoro úleva. Vlastně by mi nevadilo umřít, jestli bych se zase setkala s Ethanem. Cítila jsem, jak jsme si moc blízko, jak moc mě miluje.

Oči mě pálily. Všechno kolem bylo zalitý zlatým světlem, jako by si pro mě odněkud přicházelo.

Slyšela jsem Ammin šepot. „Můj hochu…“

Otočila jsem se k Ethanovi. Koupal se ve zlatým světle jako všechno kolem. Ale ani se nepohnul. V panice jsem se obrátila k ní. „Nepovedlo se to!“

Amma se opřela o kamennej oltář a zavřela oči.

„Nepovedlo se to!“ zavřískla jsem.

Ucouvla jsem od Knihy a uklouzla v blátě. Měsíc byl zase na svým místě. Zvedla jsem ruce nad hlavu a vztáhla je k nebi. Žilama mi místo krve proudila horkost. Zuřivost ve mně vzlínala, neměla kudy vytrysknout. Cítila jsem, jak mě stravuje zevnitř. Věděla jsem, že jestli nenajdu způsob, jak ji uvolnit, zničí mě.

Hunting. Larkin. Sarafine.

Šelma, zbabělec a moje matka vražedkyně, která žila jen proto, aby zničila svý jediný dítě. Prostě shnilý větve našeho zaklínačskýho rodokmenu.

Jak jsem se měla Vyžádat, když si už oni vyžádali ode mě, na čem mi nejvíc záleželo? Ruce mi samo od sebe polejvalo horko. Po nebi se zaklikatil blesk. Věděla jsem, kam uhodí, ještě než se to stalo.

Tři směry na kompasu. A žádná Severka, která by mi ukázala cestu.

Blesk udeřil na tři místa zároveň – na ty tři, co mi všechno vzali. Nejradši bych se odvrátila, ale nedokázala jsem to. Sochu, která byla ještě před chvílí mou matkou, zalilo měsíční světlo, a na okamžik zazářila oslnivou krásou.

Spustila jsem ruce a vytřela si z očí hlínu, popel a žal. Když jsem se podívala znova, už tam nebyla.

Všichni tři zmizeli.

 

Začalo zase pršet. Moje rozmazaný vidění se zaostřilo, takže jsem jasně vnímala provazce deště, jak padají na dohořívající duby, na trávu, na křoví. Poprvé za dlouhou dobu jsem viděla jasně. Možná poprvé v živote. Otočila jsem se a vydala se zpátky ke kryptě a k Ethanovi.

Jenže Ethan byl pryč.

Tam, kde před chvílí nehybně spočívalo jeho tělo, teď ležel někdo jinej. Strejda Macon.

Nechápala jsem. Obrátila jsem se k Ammě. Její oči byly obrovský, vyděšený. „Ammo, co se stalo? Kde je Ethan?“

Ale neodpověděla mi. Poprvé, co jsem ji znala, jí došly slova. Omámené zírala na Maconovo tělo. „Nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle, Melchizedeku. Po všech těch letech, kdy jsme spolu nesli na ramenou tíhu světa.“ Mluvila ke strejdovi, jako by ji moh slyšet, ale tak tenounkým hláskem, že jsem ji sotva slyšela já. „Jak to teď zvládnu – jak to mám udržet jen sama samotinká?“

Chytila jsem ji za ramena. Její ostrý kosti se mi zaryly do dlaní. „Ammo, co se děje?“

Zvedla ke mne oči a s námahou zašeptala: „Nemůžeš si vod Knihy něco vzít, abys jí nedala nic na voplátku.“ Po vrásčitejch tvářích se jí koulely slzy.

To ne. To přece není pravda. Klekla jsem si vedle strejdy Macona a dotkla se jeho dokonale oholený tváře. Obvykle jsem při tom cítila tep a příslib života, plnej nadějí i snů Smrtelníků, ale dneska ne. Dneska byla jeho tvář ledově chladná. Jako Ridleyina. Jako pokožka nebožtíků.

Abys jí nedala nic na voplátku.

„Ne… prosím, ne.“ Zabila jsem strejdu Macona. A bez Vyžádání. Ani jsem se nerozhodla, že se obrátím ke Světlu…, stejně jsem ho zabila.

Zase ve mně začal kypět hněv. Vítr hvízdal kolem nás, kroužil a vířil jako moje pocity. Začalo mi to připadat povědomý, něco jako potkat starýho kamaráda. Kniha provedla príšernej výměnnej obchod: takovej, jakej jsem od ní nežádala. A pak mi to došlo.

Výměnnej obchod.

Když, strejda Macon leží tady, kde byl předtím mrtvej Ethan, znamená to, že Ethan je někde jinde – živej?

Vyskočila jsem a rozběhla se ke kryptě. Nehybná země byla pozlacená tím novým světlem. Viděla jsem Ethana, jak leží na trávě a vedle něj Bubu, tam, co před chvílí ležel strejda Macon. Doběhla jsem k němu a chytila ho za ruku. Ale byla studená. Takže je mrtvej… a strejda taky.

Co jsem to udělala? Přišla jsem o oba! Svezla jsem se na kolena do bláta, zabořila obličej do Ethanovy hrudi a rozbrečela se. Přidržela jsem si jeho dlaň u tváře. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy Ethan odmítal přijmout můj osud, odmítal to vzdát.

Teď byla řada na mně. „Nedám ti sbohem. Neudělám to.“ Znělo to slabounce, jako by vítr zašustil kouřící trávou.

A pak jsem to ucítila. Ethanový prsty se začaly ohýbat a natahovat, šátraly po mý ruce.

Leno?

Sotva jsem ho slyšela. Smála jsem se a brečela, líbala ho do dlaně jako šílená.

Jsi tady, Leno?

Propletla jsem svoje prsty s jeho a přísahala, že už je jaktěživo nepustím. Zvedla jsem obličej k nebi a nechala ze sebe stejkat saze.

Jsem tady.

Nechoď pryč.

Já nikam nejdu. A ty taky ne.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a jedenáct