Srážka
Než jsem se dostal k autu, byl jsem pořádně promočenej. Tohle příšerný počasí už trvalo tejden. Na každý rozhlasový stanici, kterou jsem naladil, se probíralo, co se dá na obloze čekat – i když to zase až tak moc neznamenalo, protože v beateru se daly chytit jen tři, všechny na středních vlnách. Mraky byly černočerný, a protože začalo období hurikánů, člověk to nemoh brát na lehkou váhu. Jenže mně to bylo fuk. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu a zjistit, co se děje. I když jsem neměl nejmenší tušení, jak bych to měl províst.
Musel jsem rozsvítit dálkový světla už na výjezdu z parkoviště, protože jsem viděl sotva tři metry před sebe. Nebyl to zrovna vhodnej den na projížďku. Z oblohy sjel před autem klikatej blesk. Počítal jsem, jak mě to naučila Amma, když jsem byl malej: jedna, dva, tři. Ozvalo se zarachocení hromu, což znamenalo, že bouřka je za humnama. Tři kiláky.
Zastavil jsem před semaforem u Jacksonovky, jednom ze tří ve městě. Bez sebemenší představy, kam jedu. Do střechy beateru vytrvale bubnoval déšť. V rádiu praskala statická elektřina, ale něco jsem přece jen slyšel. Zesílil jsem zvuk a z mizernejch repráků se začala linout písnička.
Šestnáct měsíců.
Ta píseň, která zmizela z mýho playlistu v iPodu. Píseň, kterou jsem zřejmě vždycky slyšel jenom já. Píseň, kterou hrála na violu Lena Duchannesová. Píseň, která mě doháněla k šílenství.
Naskočila zelená a beater sebou škubnul. Vyjel jsem na státní silnici. Absolutně jsem netušil, co dál.
Oblohu rozčísly blesky. Počítal jsem do zahřmění jedna, dva. Bouřka je pořád blíž. Zapnul jsem stěrače na rychlejší tempo, ale nebylo to k ničemu. Neviděl jsem ani půl bloku dopředu. Zase se zablesklo. Tentokrát jsem napočítal jen do jedny. Hrom zarachotil přímo nad střechou beateru a dešťový kapky začaly bušit vodorovně. Přední okno se chvělo, jako by odtud chtělo v příští chvíli vypadnout. Vzhledem ke stavu Linkova auta bych to tak úplně nevylučoval.
Nepronásledoval jsem bouřku, bouřka pronásledovala mě. A dostihla mě. Sotva jsem dokázal udržet kola na mokrý silnici. Beater sebou začal smýkat ze strany na stranu, přejížděl z mýho pruhu silnice číslo 9 do protisměru a zase zpátky.
To už nebylo vidět vůbec nic. Dupnul jsem na brzdy a roztočil se ve tmě. Reflektory jednou blikly, a já zjistil, že na mě zprostředka silnice zírají zelený oči. Na chvilku jsem myslel, že je to jelen. Ale kdepak.
Na silnici někdo stojí!
Křečovitě jsem popadnul volant a zatočil s ním vší silou doleva. Tělo mi nalítlo na boční dvířka.
Ta postava měla roztažený ruce. Zavřel jsem oči a očekával náraz. Nic.
Beater se s trhnutím zastavil asi metr od ní. Reflektory vykously ze tmy ovál světla, ve kterým jsem viděl takovou tu lacinou igelitovou pláštěnku, jakou prodávají v sámošce u pokladny za dvě devadesát devět. Byla to holka. Pomalu si stáhla kapuci a nechala si po obličeji stejkat déšť. Zelený oči, havraní černý vlasy. Lena Duchannesová.
Nedokázal jsem se nadechnout. Věděl jsem, že má zelený oči: už jsem ji přece viděl. Ale dneska vypadaly úplně jinak, nepodobaly se žádnejm jinejm na světě. Byly obrovský a nepřirozeně zelený, elektricky zelený – jako by se krmily světlem blesků. Jak tam tak stála v dešti, skoro ani nepřipomínala lidskou bytost.
Vyklopýtal jsem z beateru do deště. Nechal jsem motor běžet a dvířka dokořán. Nikdo z nás neřek ani slovo. Stáli jsme uprostřed silnice číslo 9 v lijáku, jakej obvykle přichází jen s hurikánem, anebo zuří někde dál na severovýchodě. V žilách mi proudil adrenalin, svaly se mi napínaly, jako by moje tělo pořád očekávalo ten náraz.
Leniny vlasy byly nasáklý deštěm. Obtočily se jí kolem těla. Popošel jsem k ní, a bylo to jako úder: mokrý citróny. Mokrej rozmarýn. Ten sen se mi najednou začal vracet. Jako by mi do hlavy narážely vlny přílivu. Jenže teď jsem v okamžiku, kdy mi vyklouzla, uviděl i její tvář.
Zelený oči, černý vlasy. Vzpomněl jsem si. Byla to ona. Ta dívka, která teď stála přede mnou.
Musel jsem se přesvědčit. Chňapnul jsem po jejím zápěstí, a bylo to tam: půlměsíčky jizev, jak jsem jí ve snu zatínal prsty do kůže. Když jsem se jí dotknul, kůží mi projel elektrickej výboj. Z nebe sjel blesk do stromu jen pár metrů od silnice. Ozvala se ohlušující rána. Kmen prasknul vejpůl a začalo se z něj kouřit.
„Přeskočilo ti? Nebo jen tak blbě řídíš?“ Ucouvla ode mě a v zelenejch očích se jí zablesklo – hněvem? Něco v nich bylo.
„Seš to ty.“
„Co to mělo znamenat? Tos mě chtěl zabít, nebo co?“
„Existuješ.“ To slovo mi vyklouzlo z pusy, jako bych ji měl nacpanou chmýřím z bavlníku.
„Jasně. A málem jsem kvůli tobě začala existovat jako mrtvola.“
„Nejsem cvok. Nejdřív jsem si to myslel, ale nejsem. Seš to ty. A stojíš tady přede mnou.“
„Ale už dlouho nebudu.“ Obrátila se ke mně zády a začala rázovat po asfaltu pryč. Neprobíhalo to tak, jak jsem si představoval.
Rozběh jsem se ve snaze ji chytit. „To ty ses tady zničehonic zjevila uprostřed silnice!“
Mávla rukou, jako by odmítala víc než jen moje obvinění. A já poprvé uviděl u krajnice ve stínu dlouhý černý auto. Limuzínu se zvednutou kapotou. „Cože? Já jen chtěla stopnout někoho, kdo by mi pomoh, ty ajnštajne. Chcíplo mi strejdovo auto. A kdyžs mi nechtěl pomoct, měls mě prostě objet. Nemusel ses mě hned pokoušet srazit.“
„Tos byla ty… v těch snech. A ta písnička. Ta divná písnička v mým iPodu.“
Prudce se ke mně obrátila. „Jaký sny? Jaká písnička? Seš nalítej? Nebo to je nějakej blbej vtip?“
„Já vím, že seš to ty. Máš jizvy na zápěstí.“
Podívala se na svou ruku a otočila ji hřbetem dolů. „Tohle? Mám psa.“ Zmateně sklopila oči. „Nech toho.“
Ale já věděl, že jsem se trefil. Teď jsem tu tvář ze snu poznával jasně.
Natáhla si kapuci přes hlavu a vydala se na dlouhou cestu k Ravenwoodu. Pěšky. Dohonil jsem ji. „Tohles udělala naschvál. Copak člověk za takovýhle bouřky vylejzá z auta? Pročs nezavolala policii?“
Nezastavila se. „Nemohla jsem volat policajty. Nemám řidičák – chodím ještě do autoškoly. A kromě toho se mi vybil telefon.“ Bylo jasný, že není zdejší. Tady se policajti o takový věci jako řidičáky nestarají – leda snad, když vás drapnou v protisměru.
Bouřka zuřila přímo nad náma. Musel jsem na Lenu křičet, aby mě v tom vichru slyšela. „Nech mě, ať tě odvezu domů. Neměla bys v tomhle počasí chodit venku!“
„Ne, díky. Já si počkám na nějakýho dalšího pitomce, co mě málem přejede.“
„Žádnej se neobjeví. Může trvat hodiny, než tudy projede další auto.“
Zase přidala do kroku. „Tak ať. Aspoň se projdu.“
Nemoh jsem ji nechat v tom příšerným lijáku. Na to mě mamka až moc dobře vychovala. „Nechci, abys šla v tomhle počasí pěšky.“ V tu chvíli nad námi zahřmělo, jako by mě bouřka chtěla podpořit. „Pojedu jako moje babička. Nebo jako tvoje babička.“
„Kdybys mou babičku znal, nic takovýho by tě nenapadlo.“ Vítr jí rval slova od pusy.
„No tak.“
„Cože?!“
„Pojď se mnou. Do auta. Nastup si.“
Podívala se na mě a já si na vteřinku nebyl jistej, jestli ji dokážu přesvědčit. „No tak jo. Asi to bude bezpečnější než pochodovat po silnici… když po ní jedeš ty.“
Beater byl promočenej. Až to Link uvidí, asi ho klepne. Když jsme za sebou přibouchli dvířka, bouřka se začala projevovat jinak: byla hlasitější a zároveň tišší. Slyšel jsem, jak na střechu bubnuje déšť, ale ten zvuk skoro zanikal v bušení mýho srdce a drkotání zubů. Rozjel jsem se. Palčivě jsem si uvědomoval, že Lena sedí na sedadle vedle, jen pár centimetrů ode mě. Nenápadně jsem na ni zašilhal.
Byla krásná, i když mě tak štvala. Ty zelený oči měla fakt obrovský. Nedokázal jsem pochopit, proč mi dneska připadají tak jiný. Měla ty nejdelší řasy, jaký jsem kdy viděl, a bledou pleť, která v kontrastu s černejma vlasama vypadala ještě bledší. Na tváři měla maličký, světle-hnědý mateřský znamínko, hned pod levým okem. Mělo tvar půlměsíčku. Nepřipomínala ani v nejmenším nikoho z Jacksonovky. Nepřipomínala ani nikoho, s kým jsem se kdy setkal.
Svlíkla si pláštěnku, ušitou jako pončo, přes hlavu. Černý tričko a džíny se jí lepily k tělu, jako by zrovna vylezla z bazénu. Z šedivýho svetru jí na sedadlo kapala voda. „Ty na mě z-z-zíráš.“
Zadíval jsem se dopředu, přes čelní sklo, aby to bylo jinam než na ni. „Měla by sis to sundat. Takhle ti bude ještě větší kosa.“
Všiml jsem si, jak se pokouší rozepnout velký stříbrný knoflíky na svetru. Ruce se jí třásly. Natáhnul jsem k ní ruku a ona strnula v hrůze, že bych se jí ještě někdy odvážil dotknout. „Pustím topení.“
Vrátila se ke knoflíkům. „D-dík.“
Zahlídnul jsem její ruku. Zase na ní měla něco napsanýho. Inkoust rozmazal déšť, ale bylo znát, že jsou to čísla. Sedmička nebo jednička, pětka, dvojka. 152. Co to znamená?
Otočil jsem se na zadní sedadlo, kde Link většinou vozil vysloužilou vojenskou deku. Místo ní jsem uviděl odrbanej spacák – nejspíš pozůstatek večera, kdy se Link pohádal doma a odešel spát do auta. Spacák smrděl kouřem z táboráků a sklepní zatuchlinou. Podal jsem jí ho.
„Hm. Hned je to lepší.“ Zavřela oči. Postřehl jsem, jak se v teple uvolnila, a já se uvolnil taky. Pořád jsem ji nenápadně sledoval. Zuby jí přestaly cvakat. Dál jsme ujížděli mlčky. Jediným zvukem bylo rachocení hromu a šplouchání vody pod koly auta, který projíždělo tím jezerem, v jaký se silnice vmžiku proměnila. Lena něco nakreslila prstem na zamlžený okýnko. Snažil jsem se sledovat cestu před sebou a vybavoval si přitom veškerý podrobnosti svýho snu, pokoušel se vydolovat z paměti něco, co by jí… já nevím. Co by jí dokázalo, že to – nevím co – je ona a že já jsem já.
Ale čím víc jsem se snažil, tím víc všechno odplouvalo do dálky, do deště, do ubíhající silnice a lánů a lánů tabákovejch polí, na kterejch se tu a tam povalovalo starý farmářský nářadí nebo se sem tam hrbila polorozpadlá stodola. Dojeli jsme k okraji města. Viděl jsem před sebou rozcestí. Kdyby člověk zabočil doleva, směrem k našemu domu, narazil by na Říční čtvrť se všema těma restaurovanejma sídlama z doby před občanskou válkou. Byla to taky výpadovka z města. Na křižovatce jsem automaticky vyhodil blinkr doleva. Doprava vedla silnice jen k Ravenwoodský plantáži, kam nikdo nejezdil.
„Počkej. Tady doprava,“ ozvala se Lena.
„No jo, promiň.“ Udělalo se mi mdlo. Zatočil jsem doprava a začali jsme šplhat do kopce k rozlehlýmu Ravenwoodskýmu sídlu. Zapomněl jsem, co je zač. Ta dívka, o který se mi celý měsíce zdálo, ta dívka, na kterou jsem nedokázal přestat myslet – je přece neteř Starouše Ravenwooda. Musím ji odvízt ke Strašidelnýmu domu. Tak se tady domu jejího strejdy odjakživa říkalo.
I já jsem mu tak říkal.
Lena sklopila oči k rukám. Určitě pro ni nebyla žádná novinka, že bydlí ve Strašidelným domě – vsadím se, že tyhle řečičky už ve škole zaslechla. Kdyby tak tušila, co si o ní všichni špitají. Ale rozpačitej výraz její tváře mi napovídal, že už leccos ví. Nevím proč, ale nesnes jsem, aby se takhle koukala. Pokusil jsem se vymyslet něco, čím bych přerušil ticho. „Proč ses přestěhovala ke strejdovi? Z Gatlinu se lidi většinou snažej dostat pryč. Sem se nikdo nestěhuje.“
V jejím hlase jsem uslyšel úlevu. „Bydlela jsem už všude možně. V New Orleansu, v Savannah, ve Florida Keys, pár měsíců i ve Virginii. Chvíli taky na Barbadosu.“
Všimnul jsem si, že se tím vlastně vyhnula odpovědi.
Napadlo mě, že bych klidně zabíjel, jen abych se moh podívat na ty místa, o kterejch mluvila. Aspoň na prázdniny. „A co tví rodiče?“
„Jsou mrtví.“
Na hrud mi dolehla tíha. „Promiň.“
„To nic. Umřeli, když mi byly dva. Ani si je nepamatuju. Pak už jsem pořád bydlela u příbuznejch, většinou u babičky. Ale ta teď musela na pár měsíců odjet. Proto jsem tady u strejdy.“
„Moje mamka taky umřela. Při autonehodě.“ Neměl jsem ponětí, co mě popadlo, že jsem o tom sám začal. Většinou jsem se tyhle vzpomínce spíš snažil vyhejbat.
„To je mi líto.“
Neřek jsem to, co obvykle: ‚To je dobrý.‘ Měl jsem pocit, že tahle holka moc dobře ví, že na tom nic dobrýho není.
Zastavili jsme před omšelou kovovou černou bránou. Přede mnou se v mlze tyčily sotva viditelný stěny nejstaršího gatlinskýho domu s nejhorší pověstí: Ravenwoodskýho sídla. Ještě nikdy jsem se k němu nedostal tak blízko. Vypnul jsem motor. Z toho běsu nad náma zbylo jen krotký, vytrvalý poprchávání. „Vypadá to, že je po bouřce.“
„Vsadím se, že toho maj na skladě víc.“
„Asi jo, ale ne dneska večer.“
Podívala se na mě s jistým zaujetím. „Ne. Pro dnešek už to asi stačilo.“ Její oči teď vypadaly jinak, vybledly do míň intenzivního odstínu zelený a byly menší. Ne úplně malý, prostě normální.
Otevřel jsem dvířka, abych ji doprovodil ke dveřím.
„Ne, nedělej to, prosím.“ Rozpačitě se usmála. „Strejda je dost plachej.“ To ho teda sakra podceňuješ, holka.
Moje dvířka už byly napůl otevřený, a její taky. Dovnitř nám zase pršelo, a přesto jsme zůstali mlčky sedět. Věděl jsem, co chci říct, ale taky jsem věděl, že to říct nemůžu. Nevím, proč jsem seděl před Ravenwoodským sídlem a moknul na kost. Nic nedávalo smysl, jen jedno: až otočím auto a sjedu z kopce zpátky do města, všechno se zase vrátí do starejch kolejí. Všechno bude jako dřív. Nebo ne?
Lena se ozvala první. „No, asi… díky.“
„Že jsem tě nepřejel?“
Usmála se. „Jo, přesně tak. A za svezení.“
Díval jsem se na ni, jak se na mě usmívá, jako bysme byli kamarádi. Jenže to byl nesmysl. Zachvátila mě klaustrofobie. Potřeboval jsem se dostat pryč co nejdřív. „Za málo. Teda jako, že je to v pohodě. S tím si nelam hlavu.“ Nasadil jsem si na hlavu kapuci mikiny, jako to dělal ve škole Emory, když se s ním chtěla vybavovat některá z holek, co jí dal kopačky.
Lena se na mě podívala a zavrtěla hlavou. Pak po mně hodila spacák, až moc tvrdě. Úsměv z tváře zmizel. „To je fuk. Tak zas někdy.“ Otočila se ke mně zády, proběhla bránou a utíkala strmou, zablácenou příjezdovou cestou k domu. Přibouchnul jsem dvířka.
Linkův spacák dopad na vedlejší sedadlo. Zved jsem ho. Pořád byl cejtit kouřem a plísní, ale teď taky trochu citrónem a rozmarýnem. Zavřel jsem zasněně oči. Když jsem je otevřel, Lena už stála uprostřed příjezdový cesty.
Stáhnul jsem kličkou okýnko. „Má skleněný oko!“
Lena se ke mně otočila. „Cože?“
Zvýšil jsem hlas. Do auta už zase pršelo. „Paní Englishová! Má skleněný oko! Musíš si od ní sedat na druhou stranu, jinak tě bude věčně nutit mluvit.“
Usmála se. „Třeba mluvím ráda.“ Pak se otočila zpátky k Ravenwoodu a vyběhla po schůdcích na verandu.
Zacouval jsem, otočil auto a vrátil se na rozcestí, abych zabočil na tu cestu, kudy jsem jezdíval celej život až do dneška. V zatáčce jsem na sousedním sedadle zahlídnul něco třpytivýho. Stříbrnej knoflík.
Strčil jsem ho do kapsy. A blesklo mi hlavou, co se mi asi bude zdát dneska v noci.
2024 ©