Nádherné bytosti : kapitola 5

Samé střepy

 

 

 

Nic.

Byl to dlouhej spánek beze snů – první za hodně dlouhou dobu.

Když jsem se probudil, okno bylo zavřený. Žádný bláto v posteli, žádný divný písničky na iPodu. Prošel jsem paměť dvakrát. Dokonce i ve sprše vonělo jen mejdlo.

Ležel jsem v posteli, zíral na modrej strop a myslel na zelený oči a černý vlasy. Neteř Starouše Ravenwooda. Lena Duchannesová. Jméno v rytmu deště.

Kam až se dá zajít?

 

Když Link dorazil, už jsem čekal u obrubníku. Nastoupil jsem a tenisky se mi zabořily do mokrýho koberečku, kvůli kterýmu to v beateru páchlo ještě hůř než obvykle. Jeho majitel zavrtěl hlavou.

„Hele, promiň. Já to po škole zkusím vysušit, jo?“

„To neřeš. Ale udělej pro mě něco: přestaň už magořit, jo? Nebo budou všichni místo o neteři Starouše Ravenwooda vykládat o tobě.“ Chvilku jsem si říkal, že si to nechám pro sebe, ale nešlo to.

Potřeboval jsem to někomu říct. „Viděl jsem ji.“

„Koho?“

„Lenu Duchannesovou.“

Tvářil se nechápavě.

„Neteř Starouše Ravenwooda.“

 

Než jsme dojeli na parkoviště, celý jsem to Linkoví odvyprávěl. No – možná ne úplně celý. I to nejdůvěrnější kamarádství má jistý hranice. A nemůžu říct, jestli tomu všemu věřil, ale kdo by taky jo? Měl jsem s tím sám potíže. Přestože se Link nevyjádřil jasně, pokud jde o detaily, v jedny věci mi dal svůj názor najevo hned. V nutnosti omezení škod.

„To není, jako by k něčemu došlo. Hodils ji domů.“

„Že to není, jako by k něčemu došlo? Sedíš si na uších? Vykládám ti o tom celou dobu. Už celý měsíce se mi o ní zdá, a teď se ukáže, že to je –“

Link mě přerušil. „Nezačals s ní chodit, nebo jo? Nešels do Strašidelnýho domu? Neviděls, no… jeho?“Ani Link se nedokázal přimět, aby vyslovil to jméno. Pokecat si s hezkou holkou, ať je to, kdo je to, je jedna věc. Ale zastavit se na kus řeči se Staroušem Ravenwoodem, to bylo něco úplně jinýho.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, ale –“

„Já vím,“ chlácholil mě. „Seš v tom až po uši. Říkám ti jen jedno: nech si to pro sebe, čéče. Říkej jen to, co musíš. Nikdo o tom nemusí vědět.“

Věděl jsem, že to bude těžký. Ale nevěděl jsem, že to bude nemožný.

 

* * *

 

Když jsem otevřel dveře učebny na angličtinu, myšlenky mi těkaly všude kolem: kolem ní, kolem toho, co se nestalo. Kolem Leny Duchannesový.

Možná to bylo tím, že nosila ten ujetej náhrdelník. Jako by pro ni každá věc, který se kdy dotkla, něco znamenala nebo mohla znamenat. Nebo tím, že měla pořád obutý ty odrbaný tenisky, ať na sobě měla zrovna džíny, nebo gaty – jako by se každou chvíli potřebovala dát na útěk. Když jsem se na ni podíval, připadal jsem si dál od Gatlinu, než jsem se vůbec kdy dostal. Možná to bylo tímhle.

Když jsem o tom začal uvažovat, nejspíš jsem se při chůzi zastavil, a někdo do mě narazil. Tentokrát ne parní válec, spíš cunami. Srazili jsme se, a dost tvrdě. V tu chvíli, kdy jsme do sebe naletěli, žárovka v lustru nad našima hlavama praskla a zasršely z ní jiskry. Jejich déšť se snes přímo na nás.

Ucuknul jsem. Lena ne.

„To už se mě podruhy pokoušíš zabít, Ethane?“ Třída kolem nás okamžitě ztichla.

„Cože?“ Skoro jsem to ze sebe nedostal.

„Povídám, jestli se mě zase pokoušíš zabít?“

„Já tě neviděl.“

„Jo. Včera večer taky ne.“

Včera večer. Dvě slova, který vám na Jacksonovce navždycky změní život. Většina světel nad náma pořád svítila, ale já si připadal, jako by se všechno kolem halilo do tmy a jedině my dva stáli v záři reflektoru před živým obecenstvem. Cítil jsem, jak rudnu.

„Promiň. Teda… ahoj,“ zamumlal jsem. Připadal jsem si jako idiot. Lena se zatvářila pobaveně, ale šla neochvějně dál. Položila si učebnice na stolek vedle paní Englishový, přímo před její Jediný oko. Do zornýho pole Zraku.

Už jsem se naučil, že nemá smysl doporučovat Leně Duchannesový, kam si má nebo nemá sedat. Ať už si o Ravenwoodovic rodince myslíte, co chcete, tohle se jí musí nechat. Já se posadil do vedlejší řady, do Země nikoho, kde jsem seděl celej tejden. Ale dneska na mě Lena promluvila, a jako by tím bylo najednou všechno od základu jiný. Ne špatný, jen… děsivý.

Začala se na mě usmívat, jenže pak jako by se sama okřikla. Pokusil jsem se vymyslet něco zajímavýho, co bych moh poznamenat. Nebo aspoň něco ne tak nablblýho. Ale než jsem stačil něco vymyslet, přihrnula se Emily a posadila se vedle mě z druhý strany. K ní si přisedly Eden Westerleyová a Charlotte Chaseová. O šest řad blíž tabuli než normálně. Ani blízkost paní Englishový mě dneska nezachránila.

Učitelka k nám od katedry podezíravě vzhlídla.

„Ahoj, Ethane.“ Eden se ke mně naklonila přes Emily a usmála se, jako bysme my čtyři hráli dohromady nějakou zábavnou hru. „Jak to jde?“

Nepřekvapilo mě, že se Eden přidala k Emily. Byla to jedna z těch docela hezkejch holek, co nebyly dost hezký, aby zazářily jako Savannah. Eden hrála druhý housle, v družstvu roztleskávaček i v životě. Nevynikala ani na základně, ani na vrcholku, ale někde uprostřed, kam není moc vidět. Přesto se usilovně snažila udělat ten skok. Chtěla bejt jiná – nebo abych se vyjádřil lip –, nechtěla bejt jiná než ostatní. Na Jacksonovce se totiž nikdo neodlišoval.

„Nechtěly jsme, abys tady musel sedět tak sám,“ zahihňala se Charlotte. Jestli Eden hrála druhý housle, tak Charlotte vyfasovala třetí. Vyrovnávala se s prokletím, který se roztleskávačkám neodpouští: byla robustní. Nikdy tak úplně nevyrostla z dětský baculatosti, přestože v jednom kuse držela dietu, nedokázala shodit posledních deset kilo. Nebyla to její chyba: všichni věděli, jak moc se snaží. Jedla jen maso bez přílohy a zákusky bez šlehačky.

„Myslíte, že ta knížka může bejt ještě nudnější?“ nadhodila Emily a ani se na mě nepodívala. Tohle byl územní spor. Dala mi sice kopačky, ale rozhodně vedle mě nechtěla vidět neteř Starouše Ravenwooda. „Proč musíme furt číst o městě plným lidí, co jsou totálně mimo? Jako bysme toho neměli dost kolem sebe.“

Abby Porterova, která obvykle sedávala na straně Zraku, si přisedla k Leně a nenápadně se na ni usmála. Lena jí taky odpověděla úsměvem a chystala se nejspíš pronýst něco milýho, když Emily střelila po Abby přísným pohledem. Bylo to upozornění, že pověstná jižanská pohostinnost má svoje meze, a ty meze vedou kolem neteře Starouše Ravenwooda. Odporovat Emily Asherový se rovnalo společenský sebevraždě. Abby vytáhla desky se zápisy ze Studentský rady a zabořila do nich nos. Svý sousedky si už nevšímala: zpráva dospěla na místo určení.

Emily se obrátila k Leně a zkoumavě přejela očima její neodbarvený vlasy, neopálenou pleť a nenalakovaný nehty. Eden a Charlotte se k ní natočily i se židlema, jako by Lena byla slepá, a civěly na ni taky. Emilyina tvář byla jako ledovec: tak patnáct pod nulou.

Lena si otevřela sešit s odchlíplou kroužkovou vazbou a začala si do něj zapisovat. Emily vytáhla mobil a vyťukávala esemesky. Přesunul jsem si sešit a schoval do jeho desek komiks Stříbrný surfař. Číst si ho takhle vpředu bude mnohem těžší než v zadních řadách.

„Hm, dámy a pánové, jelikož to vypadá, že zbytek světel vydržel, máte smůlu. Doufám, že jste si včera všichni přečetli to, co bylo za domácí úkol.“ Paní Englishová začala čárat zběsile na tabuli. „Takže si teď v několika minutách rozebereme sociální konflikt na malém městě.“

 

* * *

 

Vážně, někdo by měl paní Englishovou varovat. V našem malým třídním kolektivu se totiž schylovalo k něčemu horšímu než k sociálnímu konfliktu. Emily se chystala zatroubit k otevřenýmu útoku.

„Kdo ví, proč je Atticus Finch navzdory všeobecné úzkoprsosti a rasismu ochotný Toma Robinsona bránit?“

„Vsadím se, že Lena Ravenwoodová to ví,“ odvětila Emily a povzbudivě se na učitelku usmála. Lena zabořila oči do svýho zápisníku a neřekla ani slovo.

„Drž zobák,“ zašeptal jsem – možná až příliš hlasitě. „Ty víš, že se tak nejmenuje.“

„Ale klidně by mohla. Když s tím pošukem bydlí,“ namítla Charlotte.

„Bacha na pusu,“ varovala ji posměšně Emily. „Já slyšela, že ty dva se k sobě mají jak dvě hrdličky.“ Zřejmě se rozhodla vytáhnout těžší ráži.

„To stačí,“ okřikla nás paní Englishová a sjela nás svým zdravým okem, takže jsme rázem ztichli.

Lena si poposedla. Nohy její židle hlasitě zavrzaly po podlaze. Naklonil jsem se dopředu, jako bych ji toužil zaštítit před jedovatostma Emily a jejích nohsledek. Jako by se nějak daly odklonit jinam.

To nemůžeš.

Cože? Užasle jsem se narovnal. Rozhlídnul jsem se kolem, ale nikdo na mě nemluvil. Podíval jsem se na Lenu. Byla napůl schovaná ve svým sešitě. Bezva. Ono nestačí, že se mi zdá o skutečný holce a že mi v hlavě vyhrává písnička. Teď ještě začnu mít slyšiny.

Ale s Lenou mě to fakt štvalo. Měl jsem pocit, jako bych za to byl svým způsobem zodpovědnej. Emily a ty ostatní fifleny by jí tak přece nedávaly najevo svou nenávist, kdyby nebylo mě.

Ale dávaly.

Už zase: hlas tak tichej, že jsem ho sotva slyšel. Jako by se mi líhnul někde vzadu v hlavě.

Emily, Eden a Charlotte pálily dál. Lena si jich nevšímala, jako by se před jejich střelama prostě dokázala uzavřít tím, co si psala do sešitu.

„Harper Leeová se nám zřejmě snaží sdělit, že nikdy nikoho doopravdy nepoznáte, dokud se neocitnete v jeho kůži. Co z toho plyne? No? Nikdo neví?“

Že Harper Leeová nikdy nebydlela v Gatlinu.

Rozhlídnul jsem se kolem a potlačoval smích. Emily po mně šlehla pohledem, jako bych byl cvok.

Lena se přihlásila. „Podle mě jde o to, že člověk má dát druhým šanci. Místo aby někoho začal automaticky nenávidět. Nemyslíš, Emily?“

Naklonila se přese mě a mile se usmála.

„Seš cákla,“ zasyčela tichounce Emily.

Ty nic nechápeš.

Zadíval jsem se na Lenu. Odložila sešit a teď si psala černým inkoustem na ruku. Ani jsem se nemusel dívat, abych viděl, co to je. 151. Zajímalo by mě, co to je a proč si to nepíše na papír. Zabořil jsem hlavu do Stříbrnýho surfaře.

„A co Bubu Radley? Proč si myslíte, že nechával Finchovým dětem dárky?“

„Protože byl jako Starouš Ravenwood. Nejspíš se snažil nalákat ty děcka k sobě domů, aby je tam moh podříznout,“ zašeptala Emily dost hlasitě na to, aby to nová spolužačka slyšela, ale natolik tiše, že se to nedoneslo až k paní Englishový. „A pak nacpe jejich těla do pohřebáku, někam je odveze a spálí.“

Drž hubu.

Zase jsem v hlavě uslyšel ten hlas, a ještě něco. Slabý zavrzání.

„A také má to zvláštní jméno: Bubu Radley. Proč se jmenuje tak podivně?“

„No jo, to je pravda. Další pitomý starý jméno, co se už dneska nenosí.“

Věděl jsem, že Emily naráží na Starouše Ravenwooda. Ale taky na Lenu. „Emily, nechceš si dát pauzu?“ štěknul sem na ni.

Přimhouřila na mě oči. „Je cákla. Celá jejich rodina jsou magoři a všichni to vědí.“

Neslyšelas? Drž hubu.

To vrzání znělo hlasitějc a začalo se měnit v jinej zvuk – jako by něco praskalo. Rozhlídnul jsem se kolem. Co je to za zvuk? A ještě bláznivější bylo, jako by ho kromě mě nikdo neslyšel. Stejně jako ten hlas.

Lena zírala před sebe, čelist měla sevřenou a byla nepřirozeně soustředěná na jedno místo před sebou. Jako by od toho bodu nedokázala odtrhnout oči. Připadalo mi, jako by se třída začala smršťovat, stahovat se do sebe.

Uslyšel jsem, jak se její židle zase posunula po podlaze. Lena vstala a přešla ke knihovně pod oknem. Nejspíš předstírala, že si jde ořezat tužku, aby unikla tomu, čemu se uniknout nedalo: tribunálu Jacksonovky a verdiktu poroty. Ořezávátko začalo skřípat.

„Melchizedek, že jo.“

Přestaň.

Vrzání ořezávátka pokračovalo. „Babička říká, že je to zlý jméno.“

Přestaň přestaň přestaň.

„Hodí se k němu.“

DOST!

Teď se to ozvalo tak nahlas, až jsem si musel připlácnout ruce na uši. Ořezávání přestalo. Najednou se rozletělo sklo, jak se zničehonic rozbilo okno: okno přímo před první řadou, kde seděly Emily, Eden a Charlotte. A já. Holky zavřískly a přikrčily se pod lavici. Došlo mi, co způsobilo ten divnej zvuk: tlak. Maličký prasklinky ve skle, který se šířily do všech směrů, až se okenní tabule zhroutila dovnitř, jako by ji tam někdo vtáhnul.

Nastal zmatek. Holky vřískaly. Všichni vyskočili ze židlí. Já taky.

„Přestaňte vyvádět! Jste všichni celí?!“ Paní Englishová se pokoušela ovládnout situaci.

Otočil jsem se ke knihovně a ořezávátku. Potřeboval jsem se přesvědčit, že se Leně nic nestalo. Stalo. Stála vedle roztříštěnýho okna, všude kolem ní střepy, a vypadala celá strnulá. Ochromená. Tvář měla ještě bledší než jindy, oči větší a zelenější. Jako včera večer v tom lijáku. Ale ty Očise dívaly nějak jinak. Vyděšeně. Teď nebyla statečná.

Natáhla před sebe ruce. Jednu měla pořezanou a krev z ní kapala na linoleum.

Já nechtěla –

Rozbila to sklo? Nebo se to sklo rozbilo, aby jí ublížilo?

„Leno –“

Vyrazila z učebny dřív, než jsem se jí stačil zeptat, jestli je v pořádku.

„Viděli jste to? Rozbila to okno! Něčím do něj bouchla, jak tam tak stála!“

„Praštila přímo do něj! Viděla jsem to na vlastní oči!“

„Jo? A proč teda není celá pořezaná?“

„Seš agent FBI, nebo co? Chtěla nás všechny zabít!“

„Hned jdu volat taťkovi. Ta holka je šílená, jako její strejda!“

Znělo to, jako když se překřikují kočky na střechách. Paní Englishová se snažila obnovit klid, ale to se ukázalo nad její síly. „Všichni se uklidněte! Není důvod k panice. Tohle se někdy stává. Nejde o nic víc, než že se do starého okna opřel vítr.“

Jenže povídačce o starým oknu a silným větru nikdo nevěřil. Ani já ne. Spíš za to mohly Staroušova neteř a bouře. Zeelenooká bouře, která se valila městem. Hurikán Lena.

Jedna věc byla jistá. Počasí nám mělo dát co proto. Nad Gatlinem se strhla bouřka, jakou tohle město ještě nezažilo.

A ona přitom nejspíš ani netušila, že prší.