Nádherné bytosti : kapitola 6

Plantáž Greenbier

 

 

 

Ne.

Slyšel jsem to ve svý hlavě. Aspoň mi to tak připadalo.

Nestojí to za to, Ethane.

Stálo.

Odstrčil jsem židli a rozběhnul se do haly za ní. Věděl jsem, co dělám. Vybral jsem si, na čí stranu se postavím. Měl jsem tím pádem sice na krku pořádný potíže, ale to mi bylo fuk.

Nešlo jen o Lenu. Nebyla první. Přihlížel jsem tomuhle šikanování celej život. Třeba v případě Alison Birchový, když se jí ekzém zhoršil tak, že vedle ní u stolu v jídelně nechtěl nikdo sedět, nebo u chudáka Scootera Richmana, kterej hrál na trombón nejhůř v dějinách Symfonickýho orchestru Jacksonovy střední.

Sám jsem nikdy nevzal fixku a nenapsal nikomu na skříňku DEBIL, ale stál jsem a koukal, jak to dělají jiní. Vždycky mě to štvalo, jenže nikdy ne tolik, abych kvůli tomu vyběhnul ze třídy.

Ale někdo přece musí zakročit. Celá škola se nemůže takhle sesypat na jednoho člověka. Celý město se nemůže takhle sesypat na jednu rodinu. Až na to, že můžou, protože to takhle dělali odjakživa. Možná proto Macon Ravenwood nevyšel ze svýho domu, co jsem na tomhle světě.

Věděl jsem, co dělám.

Nedělej to. Ty myslíš, že musíš, ale nemusíš.

Byla tam, v mý hlavě. Jako by tam byla odjakživa.

Věděl jsem, co mě zejtra ve škole čeká, ale bylo mi to ukradený. Záleželo mi jen na jednom: abych ji našel. A nevěděl jsem, jestli mi na tom záleží čistě sobecky, nebo čistě kvůli ní. Každopádně jsem neměl na vybranou.

Zastavil jsem se u biologický laborky, u konce s dechem. Link se na mě úkosem podíval a pak mi hodil klíčky. Zavrtěl hlavou, ale na nic se nevyptával. Chytil jsem je v letu a běžel dál. Věděl jsem skoro jistě, kde ji najdu. Jestli se nepletu, utekla tam, kam by utekli všichni. Kam bych utek i já.

Prostě domů. I když se ten domov jmenuje Ravenwoodský sídlo a bydlí tam s gatlinským Bubu Radleym.

 

 

 

Přede mnou se zvedaly stěny Ravenwoodu. Tyčil se na kopci jako výzva. Neměl jsem strach – strach nebylo to správný slovo pro to, co jsem v tu chvíli cítil. Strach jsem měl, když se u nás tu noc, co mamka umřela, objevila policie. Strach jsem měl tehdy, když táta zmizel ve svý pracovně a mně došlo, že už z ní doopravdy nikdy nevyjde. Měl jsem strach, když jsem byl malej a Amma měla „zatmění“, když mi došlo, že ty její vlastnoručně vyrobený panenky nejsou na hraní.

Ale Ravenwoodu jsem se nebál, i kdyby byl uvnitř stejně strašidelnej, jak vypadá zvenčí. Tohle je prostě typicky jižanská záležitost: každý městečko na Jihu má svůj strašidelnej dům, a když se zeptáte starousedlíků, dobrá třetina vám odpřisáhne, že tam na vlastní oči zahlídli ducha nebo rovnou bandu duchů. Navíc jsem vyrůstal pod dohledem Ammy, která věřila, že modrá barva na okenicích zahání duše mrtvejch, a vyráběla kouzelný pytlíčky z koňskejch žíní a hlíny. Takže mě hned tak něco nadpřirozenýho nepřekvapí. Ale Ravenwoodský sídlo, to bylo jiný kafe.

Vydal jsem se k bráně a váhavě položil ruku na otlučenej kov. Brána zavrzala a otevřela se. Jinak se nic nestalo. Žádný blesky, žádný plameny, žádná bouře. Nevím, co jsem čekal, ale jestli už jsem o Leně něco věděl, tak to, že od ní člověk musí čekat úplně všechno, a že je zapotřebí postupovat s nejvyšší opatrností.

Kdyby mi před měsícem někdo řek, že se ocitnu tady na kopci, projdu kovanou bránou a vstoupím na pozemky Ravenwoodskýho sídla, pomyslel bych si, že se ten člověk zcvoknul. Ve městě, jako je Gatlin, vždycky vytušíte, když se něco blíží…, ale tohle jsem vytušit nedokázal. Minule jsem se dostal jen k bráně. Čím víc jsem se blížil k domu, tím víc jsem viděl, jak se tady všechno rozpadá. Ravenwoodský sídlo pořád připomínalo stereotypní plantážnickej dům, jak si ho představujou Seveřani už od doby, kdy v biografech poprvé běžel Jih proti Severu.

Byl to pořád majestátní barák, aspoň pokud jde o velikost. Kolem něj rostly trpasličí palmy a cypřiše a budil dojem toho sídla, kde lidi posedávají na verandách, popíjejí mátovou limonádu a mastí celý dny karty. Teda kdyby se nerozpadal. Kdyby to nebyl Ravenwood.

Byl postavenej v řeckým slohu, což je v Gatlinu výjimka. Většina zdejších baráků se držela federálně-plantážnickýho stylu, což dělá z Ravenwoodu ještě nápadnější výjimku. Velký bílý dórsky sloupy, ze kterejch se po letech zanedbávání odloupala barva, podpíraly střechu, co na jedny straně prudce šikmo padala k zemi, takže ta barabizna se trochu podobala shrbený revmatický stařeně.

Veranda se od domu odklonila a popraskala, a tak hrozila sesutím, kdyby člověka náhodou napadlo položit na ni nohu. Po průčelí rostl břečťan tak hustě, že místy nebylo vidět okna. Jako by se sama země ten barák snažila spolykat – pohltit ho zase do hlíny, odkud vzešel.

Před vchodem vyčníval dveřní překlad, obnaženej trám, kterej je tady k vidění jen u těch nejstarších budov. Na něm jsem zahlídnul nějaký rytiny. Symboly. Vypadalo to jako kola a srpky. Možná jednotlivý fáze měsíce. Opatrně jsem vykročil na schody, abych si ty značky prohlídnul zblízka. Moje mamka byla historička. Specializovala se na občanskou válku, a ukazovala mi při našich výletech každý místo v Gatlinu i v okruhu dne cesty od města pamětihodnosti, který byly něčím zajímavý. Na tyhle trámy nade dveřma a nápisy na nich mě u takovejch staveb vždycky upozorňovala. Vysvětlovala mi, že to bylo obvyklý na hradech nebo na starejch sídlech v Anglii a ve Skotsku. Odkud taky původně pocházeli ty lidi, co se tady usadili, a pak prostě začali pocházet… odsud.

Ale nikdy jsem na dveřním trámu neviděl symboly, jen slova. Tohle bylo spíš něco jako hieroglyfy obklopující nějaký slovo v jazyce, kterej jsem neznal. Nejspíš něco znamenaly pro ty generace Ravenwoodu, co na tomhle místě žily předtím, než se jejich příbytek začal rozpadat.

Zhluboka jsem se nadechnul a zdolal zbytek schodů. Bral jsem je po dvou, protože jsem usoudil, že tím snížím pravděpodobnost propadnutí o padesát procent. Pak jsem popadnul mosaznej kruh, kterej visel ze lví tlamy, a zaklepal. Klepal jsem znova a znova. Takže není doma. Seknul jsem se.

A vtom jsem to uslyšel. Známou melodii: Šestnáct měsíců. Je někde uvnitř.

Stisknul jsem zašlou kovovou kliku. Příšerně zavrzala a já cítil, jak se západka uvolňuje. V duchu jsem se chystal, že budu čelit Maconu Ravenwoodovi, kterýho za mýho života nikdo ve městě neviděl, ale dveře se neotevřely.

Zvednul jsem oči k trámu, a něco mi napovědělo, abych to zkusil. Přesněji řečeno – co horšího se může stát, než že se mi nepovede otevřít? Bezděky jsem natáhnul ruku a dotknul se prostředního symbolu: měsíčního srpku. Když jsem na něj položil prst, cítil jsem, jak dřevo ustupuje. Bylo na způsob tlačítka.

A pak se dveře skoro nehlučně otevřely. Překročil jsem práh. Už nešlo couvnout.

 

Oknama dovnitř proudila spousta světla, což bylo dost divný, protože zvenku to vypadalo, že jsou úplně zarostlý břečťanem a zašlý špínou. Ale v domě bylo útulno a všechno působilo zánovně. Nebyl tady žádnej starožitnej nábytek, ani portréty generací Ravenwoodů – předků Starouše Macona –, dokonce ani žádný jiný poklady z doby před občanskou válkou. To místo vypadalo jak fotka z katalogu s nábytkem. Měkoučký pohovky a křesla, stolky se skleněnou deskou, na kterejch ležely knížky. Bylo to tak předměstský, tak moderní. Připadalo mi, že jsem snad před barákem musel přehlídnout náklaďák s logem IKEA. „Leno?“

Točitý schodiště jako v moderním loftu se zvedalo do prostoru, mnohem vejš než do úrovně dalšího poschodí. Na jeho konec jsem nedohlídnul.

„Pane Ravenwoode?“ Slyšel jsem, jak můj hlas stoupá k vysokýmu stropu. Nikdo nikde nebyl. Nebo aspoň nikdo, kdo by se mnou chtěl ztratit pár slov. Za sebou jsem zaslech nějakej šramot. Otočil jsem se – a málem převrátil designový křeslo.

Byl to uhlově černej pes, nebo snad vlk. Rozhodně nějaký příšerný domácí zvíře, protože mělo kolem krku koženej obojek. Na něm visely stříbrný půlměsíčky, který při sebemenším pohybu cinkaly. Psisko zíralo přímo na mě, jako by promejšlelo další postup. Na jeho očích bylo něco zvláštního. Byly tak kulatý. Skoro jako lidský.

Zvíře zavrčelo a odhalilo bílý tesáky. Jeho vrčení sílilo a stoupalo vejš, až se proměnilo téměř ve skřek. Udělal jsem to, co by na mým místě udělal každej.

Vzal jsem nohy na ramena.

 

Vyklopýtal jsem ven po schodech a moje oči se snažily přizpůsobit venkovnímu světlu. Pádil jsem po štěrkový cestičce pryč z Ravenwoodskýho sídla, pryč od tý bestie a od těch prapodivnejch symbolů a strašidelnejch dveří, zpátky do bezpečí podmračenýho odpoledne. Cestička se kroutila neudržovanou půdou a mezi hájkama zarostlejma hložím a ostružiním. Bylo mi jedno, kam vede. Jen když se dostanu pryč.

Konečně jsem se zastavil. V hrudi mě pálilo. Předklonil jsem se, opřel se rukama o kolena a prudce oddychoval. Nohy jsem měl jako z gumy. Když jsem se narovnal, uviděl jsem před sebou vydrolenou kamennou zídku. Byla tak vysoká, že jsem sotva rozeznal vrcholky stromů za ní.

A pak ke mně zavanulo něco známýho. Citróny. Je tady.

Říkala jsem ti, že sem nemáš chodit.

Já vím.

Povídali jsme si, i když jsme si nepovídali. Ale slyšel jsem ji ve svý hlavě, jako předtím ve třídě. Připadalo mi, že stojí vedle mě a šeptá mi to do ucha.

Vydal jsem se za ní. Rozkládala se tam zahrada obehnaná zdí. Možná tajná zahrada jako v knížce, kterou četla maminka, když vyrůstala v Savannah. Tohle místo muselo bejt hodně starý. Kamenná zeď byla na spoustě míst vydrolená nebo propadlá a zely v ní díry. Když jsem odhrnul šlahouny psího vína, který zakrejvaly prohnilej dřevěnej oblouk, uslyšel jsem tlumenej pláč. Zamžoural jsem mezi stromy a keře, ale pořád jsem ji neviděl.

„Leno?“ Nikdo mi neodpovídal. Můj hlas zněl cize, jako bych ani nemluvil já. Odrážel se od kamennejch stěn, který obklopovaly mýtinku. Přitáhnul jsem si k sobě větev nejbližšího keře. Rozmarýn. No jasně. A na stromě nad mou hlavou visel podivně dokonalej, hladkej žlutej citrón.

„To jsem já, Ethan.“ Vzlyky byly slyšet hlasitějc, takže jsem věděl, že už musím bejt blízko.

„Řekla jsem ti, abys šel pryč.“ Znělo to, jako by měla chřipku. Nejspíš brečela už od chvíle, kdy vyběhla ze školy.

„Já vím. Slyšel jsem tě.“ To byla pravda, i když vysvětlit jsem to nedokázal. Opatrně jsem obešel divokej rozmarýn a zakopnul o vystouplý kořeny.

„Fakt?“ Z toho jsem vycítil, že ji to zaujalo. Aspoň jsem ji trochu rozptýlil.

„Fakt.“ Bylo to jako v těch snech. Slyšel jsem její hlas, i když byla tady, brečela na tyhle zarostlý zahradě uprostřed pustiny, neklouzala mi ze zabahněnejch prstů.

Rozhrnul jsem další šlahouny a konečně jsem ji uviděl. Ležela zkroucená ve vysoký trávě. Jednu ruku měla hozenou přes hlavu, druhou se držela stébel, jako by si bláhově myslela, že může uletět, kdyby se pustila. Tvář měla mokrou od slz.

„Tak proč?“

„Co proč?“

„Proč nejdeš pryč?“

„Chci se mrknout, jestli seš v pořádku.“ Posadil jsem se vedle ní. Země byla podivně tvrdá. Odhrnul jsem plevel a zjistil, že sedím na hladkým kameni, zakrytým přerostlou trávou. Když jsem se položil na záda, Lena si sedla. Když jsem si sednul, sklouzla zase dolů. Připadal jsem si tak nemotorně – jako vždycky, když šlo o ni.

Nakonec jsme si lehli oba a dívali se na vysokou modrou oblohu. Měnila se na šedivou – na typickou barvu gatlinský oblohy v čase, kdy hrozí hurikány.

„Všichni mě nenáviděj.“

„Všichni ne. Já ne. A můj nejlepší kámoš Link taky ne.“ Ticho.

„Vždyť mě ani neznáš. Počkej chvíli, a budeš mě nejspíš taky nenávidět.“

„Málem jsem tě přejel, vzpomínáš? Musím na tebe bejt hodnej, aby mě neodvedli do basy.“

Jako vtip nic moc, ale zabralo to. Na její tváři se mihnul ten nejnepatrnější úsměv, jakej jsem kdy viděl. „Jasně. Mám to zapsaný v diáři, abych na to nezapomněla. Prásknout tě tomu tlusťochovi, co každej den vysedává v autě před sámoškou.“ Vrátila se pohledem k obloze. Já se dál díval na ni.

„Dej jim ještě šanci. Všechny nejsou tak hrozný. Teda zrovna teď jsou, protože ti záviděj. Ale to ty přece víš, ne?“

„No jasně.“

„Záviděj,“ opakoval jsem. Koukal jsem na ni přes vysokou trávu. „Jako já.“

Zavrtěla hlavou. „Tak to seš cvok. Není co závidět – ledaže bys šílel po tom sedět v jídelně vždycky sám.“

„To se časem poddá.“

Zatvářila se nevyzpytatelně. „Jo? Ty nejspíš odjakživa chodíš do stejný školy a bydlíš ve stejným domě.“

„Jo. V tom je právě ten problém.“

„To není problém. Věř mi. Já o tom něco vím.“

„Znáš spoustu míst, vidělas spoustu věcí. Co já bych za to dal.“

„Jo. Pořád sama. Ty máš aspoň nejlepšího kámoše. Já mám akorát psa.“

„Ale nikoho se nebojíš. Chováš se, jak uznáš za vhodný, říkáš, co tě napadne. Všichni ostatní se taky děsej toho, že by mohli nedejbože bejt sami sebou.“

Lena si začala olupovat černej lak z nehtu. „Někdy si přeju, abych se dokázala chovat jako ostatní. Ale nemůžu změnit to, co jsem. Snažila jsem se. Ale nikdy nemám ty správny šaty a neříkám ty správný věci. Pokaždý se něco zvrtne. Kdyby to tak šlo, abych byla sama sebou, a navíc měla kamarády, co si všimnou, jestli jsem ve škole, nebo že zrovna chybím.“

„Věř mi, všimnou si toho. Aspoň dneska si všimli.“ Málem se rozesmála. Málem. „Myslím to v dobrým.“ Odvrátil jsem se od ní.

Já si toho všimnu.

Čeho?

Jestli seš ve škole, nebo že zrovna chybíš.

„Tak to seš cvok,“ zopakovala, i když to znělo, jako by se smála. Když jsem se na ni díval, najednou mi došlo, že vůbec nezáleží na tom, jestli si budu mít v jídelně ke komu sednout. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale měl jsem pocit, že ona je mnohem důležitější než tyhle pitomosti. Nemoh bych tam jen tak nečinně sedět a přihlížet, jak se ji Emily a spol. snažej srazit na kolena. U Leny ne.

„Víš, vždycky to probíhá stejně,“ pronesla k obloze. Nad námi plul mrak k šedomodrýmu shluku ostatních.

„Ty mraky?“

„Ve škole. Pro mě.“ Mávla rukou. Mrak, kterej plul nad náma, změnil směr a vydal se tam, kam Lena ukázala. Pak si otřela rukávem oči.

„Nestojím o to, aby mě lidi měli rádi. Já jen nechci, aby mě hned všude automaticky nenáviděli.“ Mrak se zakulatil.

„Tyhle blbky? Emily bude mít za pár měsíců nový auto, Savannah bude mít novou korunku královny plesu. Eden obarvený vlasy a Charlotte…, já nevím, třeba mimino nebo nový tetování. A tohle pro ně bude dávno minulost.“ Lhal jsem a Lena to věděla. Zase mávla rukou a mrak se proměnil v srpek. Jako měsíc.

„Já vím, že jsou to blbky. Jasně že jsou. Ty jejich odbarvený blond vlasy a ty pitomý maličký lesklý kabelky.“

„Přesně tak. Jsou to pitomý barbíny. Kdo by se o ně staral?“

„Třeba já. Vaděj mi. A proto jsem taky pitomá. Ne, jsem ještě daleko pitomější. Stojím na vrcholku pyramidy pitomosti.“ Mávnutí rukou, a měsíc odplul. 

„To je ta nejpitomější věc, jakou jsem kdy slyšel.“ Juknul jsem na ni. Snažila se neusmívat. Oba jsme se snažili. Asi minutu jsme jen tak leželi.

„Víš, co je fakt pitomý? Mám pod postelí knížky.“ Vyslovil jsem to tak, jako bych o tom už mluvil stokrát.

„Cože?“

„Mám tam romány. Tolstýho. Salingera. Vonneguta. A čtu je. Víš… protože chci.“

Lena se otočila na bok a opřela se o loket. „Jo? A co tomu říkaj tví kámoši z basketu?“

„Dejme tomu, že si to nechávám pro sebe a soustředím se na střelbu z výskoku.“

„A na komiksy. Všimla jsem si, že ve škole ses zaměřil na komiksy.“ Snažila se působit nenuceně. „Viděla jsem tě, jak čteš Stříbrnýho surfaře. Těsně předtím, než se to všechno stalo.“

Ty sis toho všimla?

Proč bych neměla?

Nevěděl jsem, jestli spolu doopravdy mluvíme, nebo jestli si to jen představujiu Ale nezbláznil jsem se – prozatím.

Lena změnila téma, nebo se spíš vrátila k tomu, o čem jsme mluvili před chvílí. „Já taky čtu. Hlavně poezii.“

Doved jsem si ji představit, jak leží na posteli a čte básničky. Měl jsem jen potíže představit si tu postel v Ravenwoodským sídle. „Jo? Nedávno jsem čet toho… Bukowskýho.“ Což byla pravda – pokud se počítají dvě básničky.

„Mám všechny jeho knížky.“

Věděl jsem, že se jí nechce mluvit o tom, co se stalo, jenže už jsem to nemoh vydržet. Musel jsem to zjistit. „Povíš mi to?“

„Co jako?“

„Co se tam stalo?“

Nastalo dlouhý ticho. Posadila se a zatahala za stébla trávy kolem sebe. Pak se přetočila na břicho a zadívala se mi do očí. Obličej měla jen kousek od mýho. Ležel jsem strnule na zádech a snažil se soustředit na to, co říká. „Já vlastně nevím, fakt. Takovýhle věci se mi stávají. Občas. Nedokážu to ovládat.“

„Jako ty sny.“ Díval jsem se na ni, jestli v její tváři zahlídnu aspoň záblesk přiznání.

„Jako ty sny,“ potvrdila bezděčně. Pak sebou najednou škubla a vytřeštila na mě oči. Takže jsem měl celou tu dobu pravdu.

„Pamatuješ si je.“

Lena si schovala obličej do dlaní.

Posadil jsem se. „Věděl jsem, že seš to ty, a tys věděla, že jsem to já. Celou dobu jsi věděla, o čem mluvím.“ Odtáhnul jsem jí ruce z tváře a dlaní mi projel elektrickej výboj a vystřelil mi až do ramene.

Seš to ty. Ta dívka.

„Pročs včera večer nic neřekla?“

Nechtěla jsem, abys to věděl.

Nedívala se na mě.

„Proč?“ To slovo hlasitě rozčíslo ticho. A když se na mě Lena s bledou tváří zadívala znova, vypadala už zase jinak. Vyděšeně. Její oči se podobaly moři u karolínskýho pobřeží chvilku předtím, než se strhne bouřka.

„Nečekala jsem, že tě tady potkám, Ethane. Myslela jsem si, že jsou to jen sny. Nevěděla jsem, že existuješ.“

„Ale kdyžs to už zjistila, pročs nic neřekla?“

„Můj život je už tak složitej. A nechci, aby ses…, aby se do toho někdo zaplet.“ Neměl jsem ponětí, o čem to mluví. Pořád jsem se dotýkal její ruky. Aspoň to bylo jistý. Mezi náma ležel kámen. Opřel jsem se o něj druhou rukou, abych získal rovnováhu, a ucítil jsem jeho drsnej okraj. Moje prsty nahmátly něco malýho a kulatýho, přilepenýho zespodu k tomu balvanu. Brouk? Nebo oblázek? Předmět se odlomil a vklouznul mi do dlaně.

Najednou se mnou něco otřáslo. Lenina ruka se sevřela kolem mojí.

Co se děje, Ethane?

Nevím.

Všechno bylo jinak. Ocitnul jsem se někde jinde. V tyhle zahradě, ale teď to nebyla zahrada. A místo vůně citrónů tady páchnul kouř –

 

Byla půlnoc, ale obloha hořela. Plameny šlehaly k nebi a vystřelovaly k němu mohutné pěsti kouře, polykaly všechno, co jim stálo v cestě. Dokonce i měsíc. Země se proměňovala v bažinu. Země rozmáčená včerejším deštěm pohlcovala popel. Kéž by tak pršelo i dnes! Genevieve kašlala. Kouř ji pálil v krku tak, až jí bolelo dýchat. Okraje sukní jí ztěžkly blátem a každých pár kroků klopýtla o nařasený záhyby látky, nicméně nutila se jít dál.

Tohle byl konec světa. Jejího světa.

Slyšela křik, který se mísil s výstřely a neúnavným hukotem plamenů. Slyšela, jak na sebe vojáci štěkají vražedné příkazy.

„Spalte ty domy. Jen ať rebelové poznají hořkost porážky! Spalte je všechny!“

Vojáci Unie podpalovali domy na plantáži, jeden za druhým, i s postelemi a závěsy politými petrolejem. Genevieve přihlížela, jak domy jejích sousedů, jejích přátel a příbuzných postupně podléhají plamenům. V těch nejhorších případech i s jejími přáteli a příbuznými uvězněnými uvnitř, hořícími zaživa v domech, kde přišli na svět.

Proto Genevieve utíkala, utíkala do kouře a proti ohni – přímo do chřtánu bestie. Musí doběhnout ke Greenbrieru dřív než vojáci. Moc času jí nezbývalo.

Vojáci postupovali plánovitě, procházeli podél břehu Santee dům od domu a podpalovali je. Už zapálili Blackwell. Další na řadě bude Dove’s Crossing. Pak týž osud ceká Greenbrier a Ravenwood. Generál Sherman a jeho muži začali s taktikou spálené země už sto mil před Gatlinem. Vypálili celou Columbii, a jak pochodovali na východ, pálili všechno, co jim přišlo do cesty. Když se dostali na předměstí Gatlinu, vlajka Konfederace tam ještě vlála. Pokud Yankeeové potřebovali chytit druhý dech, tohle jim ho dodalo.

Ten pach Genevieve napověděl, že už je pozdě. Citróny. Trpký pach citrónů, které se měnily v prach. Vojáci zapálili citrónovníky.

Genevievina matka citróny milovala. Když byla Genevieve holčička, její tatínek se jednou vydal na návštěvu do Georgie a přivezl odtamtud mamince dva stromky. Všichni tvrdili, že se neujmou, že je spálí mrazivé jihokarolínské noci, ale Genevievina maminka na jejich řeči nedala. Zasadila stromky před bavlníkové pole a sama se o ně starala. Za studených zimních nocí je obalovala vlněnými dekami a vršila kolem jejich kmenů hlínu, aby jim zajistila vláhu. A stromky rostly. Dařilo se jim tak dobře, že tatínek po letech přivezl dalších dvacet osm sazenic. I další dámy ve městě začaly chtít po manželích, aby jim opatřili citrónovníky, a několik z nich opravdu uspělo. Ale nikdo nevěděl, jak o ně správně pečovat, aby se ujaly. Jediné citrónovníky, kterým se dařilo, rostly na Greenbrieru v péči Genevieviny matky.

Nic jim nedokázalo ublížit. Až dnes.

 

„Co se stalo?“ Cítil jsem, jak se ode mě Lena odtahuje, a otevřel jsem oči. Třásla se. Rozevřel jsem prsty a podíval se do dlaně na ten předmět, kterej jsem nechtěně odlomil z kamene.

„Asi to nějak souvisí s tímhle.“ Svíral jsem nějakej prastarej šperk, černej a oválnej, s ženskou tváří zasazenou v rámečku ze slonoviny ozdobeným perlou. Tvář tý ženy byla vyvedená s obdivuhodnou pečlivostí. Na straně jsem nahmátnul výčnělek. „Je to medailón.“

Zmáčknul jsem výčnělek a víčko odskočilo. Uvnitř bylo něco drobným písmem. „Je tam napsáno GREENBRIER, a datum.“

Lena se posadila zpříma. „Co je Greenbrier?“

„Nejspíš tohle – to místo, kde teď jsme. To už není Rawenwood. Musela to bejt sousední plantáž. Greenbrier.“

„Ale co ta vidina, ty plameny – viděls to taky?“

Přikejvnul jsem. Bylo to až moc děsivý, než abych o tom dokázal mluvit nahlas. „To byl asi Greenbrier. Teda to, co z něj zbylo,“ zašeptal jsem.

      „Ukaž mi ten medailónek.“ Opatrně jsem ho Leně podal. Už toho má podle všeho hodně za sebou – možnáten požár, co jsme právě viděli. Lena ho obrátila v prstech, „ll. února 1865.“Zbledla a upustila šperk do trávy.

„Co je?“   

Zírala do země, kam spadl. „Jedenáctýho února mám narozeniny.“

„To musí bejt náhoda. Vidíš – našel jsem ti předčasně dárek.“

„Nic v mým životě není náhoda.“ Zvednul jsem medailón a otočil ho. Na zadní straně byly vyrytý iniciály. „E. C. W. a G. K. D. Jednomu z nich to asi patřilo.“ Odmlčel jsem se. „E. C. W., to je skoro jako moje iniciály – až na to, že u mě je to E. L. W. Divný.“

„Tvoje iniciály a moje datum narození. Nemyslíš, že to je víc než divný?“ Možná měla pravdu. Ale –

„Třeba bysme se tam mohli zkusit vrátit – do tý vidiny. Zjistit toho víc.“ Bylo to jako kousanec, kterej si člověk potřebuje poškrábat a ulevit si od svědění.

„Já nevím. Může to bejt nebezpečný. Připadalo mi, že jsme fakt tam. Oči mě štípají od kouře ještě teď.“ Měla pravdu. Zůstali jsme v zahradě, a přitom jako by kolem nás zuřil požár. I mě v plicích pálilo, jako bych vdechnul kouř. Ale to nevadilo. Potřeboval jsem zjistit víc.

Natáhnul jsem k ní ruku s medailónkem. „No tak. Copak se fakt bojíš?“ Byla to dostatečná pobídka. Lena protočila panenky, ale zároveň natáhla ruku. Její prsty se dotkly mý kůže. Cítil jsem, jak teplo její dlaně prostupuje do mý. Elektřina. Husí kůže. Nevím, jak jinak to popsat.

Zavřel jsem oči a čekal. Nic. Otevřel jsem je. „Třeba jsme si to jen představovali, nebo tomu došly baterky.“

Lena se na mě podívala s lehkým opovržením. „Anebo prostě něčemu takovýmu nemůžeš poroučet, co a kdy to má dělat.“ Vstala a oprášila si kalhoty. „Musím jít.“

Na chvíli se nade mnou zastavila. „Víš, nejseš takovej, jak jsem si tě představovala.“ Pak se ke mně obrátila zády a začala rozhrnovat větve citrónovníku, aby se dostala ze zahrady.

„Počkej!“ zakřičel jsem na ni, ale šla dál. Pokusil jsem se ji dohonit a zakopnul o kořeny.

Když Lena došla k poslednímu stromku, zastavila se. „Nedělej to.“

„Co nemám dělat?“

Nedívala se na mě. „Prostě mě nech na pokoji a všechno bude zase dobrý.“

„Nevím, o čem mluvíš. Fakt ne. Ale snažím se to pochopit.“

„Zapomeň na to.“

„Ty myslíš, že seš jediná komplikovaná osoba v tomhle vesmíru?“

„Ne. Ale – je to tak trochu můj obor.“ Obrátila se k domovu. Zaváhal jsem a položil jí ruku na rameno. Měla ho teplý od zapadajícího sluníčka. Ucítil jsem pod látkou a kůží její kosti, a najednou mi připadala stejně křehká jako vtom snu. Což bylo zvláštní, protože když stála proti mně, myslel jsem jen na to, jak je nezlomná. Možná to mělo něco společnýho s těma jejíma očima, Chvíli jsme tam tak stáli, až to Lena konečně vzdala a otočila se ke mně. Zkusil jsem to znova. „Hele… něco se kolem nás děje. Sny, písnička, vůně, medailónek, pachy. Jako by nám něco říkalo, že máme bejt kamarádi.“

„Cože, pachy?“ Lena se zatvářila zhrozeně. „Fakt jsi řek slovo ‚pachy‘ v jedny větě se slovem ‚kamarádi‘?“

„Přesně vzato to byly dvě věty.“ Zadívala se na mou ruku. Pustil jsem její rameno, ale ji jsem pustit nedokázal. Zadíval jsem se jí přímo do očí, možná poprvý tak upřeně. Zelený propasti jako by vedly do nekonečný hlubiny, na jejíž dno se nikdy nedostanu, ani kdybych to zkoušel do konce života. Napadlo mě, jestli má Ammino pořekadlo „oko – do duše okno“ na mysli něco takovýho.

Je pozdě, Leno. Ty už jsi moje kamarádka.

To nejde.

Jsme v tom spolu.

Prosím. Musíš mi věřit. Nejsme.

Odtrhla ode mě pohled a opřela se temenem o kmen citrónovníku. Vypadala zoufale. „Já vím, že nejseš jako ostatní. Ale jsou věci, který u mě nikdy nedokážeš pochopit. Sama nevím, proč jsme takhle spojený. Nevím, proč máme stejný sny – nerozumím tomu o nic víc než ty.“

„Ale já chci vědět, co se děje –“

„Za pět měsíců mi bude šestnáct.“ Natáhla ruku, na který měla napsaný číslo 151. „Za sto padesát jedna dní.“ Její narozeniny. Číslo na ruce, který se ustavičně měnilo. Odpočítávala si dny do narozenin.

„Ty nechápeš, co to znamená, Ethane. Nic nevíš. Možná tady potom už ani nebudu.“

„Ale teď tady seš.“

Koukala k Ravenwoodu. Když konečně promluvila, nepodívala se na mě. „Líbí se ti ten básník – Bukowski?“

„Jo,“ odpověděl jsem zmateně.

„Nesnaž se.“

„Nechápu.“

„To je přece vytesaný na Bukowskýho náhrobku.“ Prošla kamennou zdí a byla fuč. Pět měsíců. Nechápal jsem, o čem to mluví, zato jsem poznával důvěrnej pocit, kterej mi sevřel žaludek.

Panika.

Když jsem proklouznul branou ve zdi, Lena už tam nebyla. Zmizela, jako by nikdy neexistovala, nechala za sebou jen slábnoucí vůni citrónů a rozmarýnu. Legrační bylo, že čím víc přede mnou tahle holka utíkala, tím víc jsem byl odhodlanej ji pronásledovat.

Nesnaž se.

Byl jsem si naprosto jistej, že na mým hrobě bude jinej epitaf.