Nádherné bytosti : kapitola 7

Sestry

 

 

 

Kuchynskej stůl byl ještě prostřenej, naštěstí pro mě, protože kdybych propás večeři, Amma by mě přizabila. Ale nedošlo mi, že se náš domácí telefon rozdrnčel ve chvíli, kdy za mnou zapadly dveře v učebně angličtiny. Než jsem dorazil domů, volala Ammě už dobře půlka města.

„Ethane Wate? Seš to ty? Protože jestli jo, pak lítáš v pořádným maléru.“

Slyšel jsem povědomý bouchání. Takže je to horší, než jsem si myslel. Sehnul jsem se a proklouznul do kuchyně. Amma stála u kuchyňský linky v montérkový zástěře, která měla čtrnáct kapes na hřebíky a poutka na čtyři vrtačky. V ruce měla čínskej sekáček a na kuchyňský lince se před ní vršily hory mrkve, zelí a další zeleniny, kterou jsem ani neuměl pojmenovat. Jarní závitky vyžadovaly víc sekání než všechny ostatní recepty v Amminý modrý plastový skříňce dohromady. Vždycky když se pustila do jarních závitků, znamenalo to jednu věc – a nehledal bych za tím lásku k čínský kuchyni. Pokusil jsem se jí předložit nějaký přijatelný vysvětlení. Nic mě nenapadalo.

„Odpoledne volal trenér a paní Englishová, a taky ředitel Harper a Linkova máma a polovina ženskejch z DARu. Moc dobře víš, jak nesnáším, dyž se s nima musím bavit. Jsou ztělesněný zlo, každá z nich.“

V Gatlinu je plno dámskejch spolků, ale DAR je ze všech nejhorší. Vážně dáreček: když chce někdo vstoupit k Dcerám americký revoluce, musí dokázat, že má v rodokmenu příbuzný mezi skutečnejma vlastencema z doby americkýho boje za nezávislost. A když už je někdo členem tyhle vybraný společnosti, dává mu to zřejmě právo vykládat sousedkám v Říční čtvrti, jakou barvou si mají natřít baráky, a vůbec všelijak buzerovat, šikanovat a pomlouvat ostatní lidi z města. Kromě Ammy. Naštěstí.

„Všichni mi vykládali to samý. Žes vo vyučování utek ze školy a běžel za tou Duchannesovic holkou.“

„Já vím, Ammo, ale –“

Hlávka zelí se rozlomila vejpůl. „A já na to: Depak, to bude mejlka, můj hoch by nikdá nevodešel ze školy a z tréninku bez povolení. To musel bejt nějakej jinej kluk, co se chová tak drze k učitelům a dělá hanbu celý rodině. To nemoh bejt hoch, kterýho jsem vychovala a kterej bydlí v tomdlenc baráku.“ Přes linku přeletěla hlavička cibule.

Dopustil jsem se toho nejhoršího zločinu: zostudil jsem ji. A co bylo ještě horší, zostudil jsem ji v očích paní Lincolnovy a ženskejch z DARu, jejích úhlavních sokyň.

„Co mi na to řekneš? Co tě to popadlo – vyběhnout ze školy, jako by ti za zadkem hořela koudel? A nechci ani slyšet, že to bylo kvůli tý holce.“

Zhluboka jsem se nadechnul. Co jí mám říct? Že se mi už měsíce zdá o jedny záhadný dívce, která se teď zjevila v našem městě, a že se ukázalo, že je to neteř Starouše Ravenwooda? A že jsem kromě těch snů taky zažil děsivou vidinu, ve který vystupovala ženská, co žila v těchhle končinách za občanský války?

Jo, to by mi fakt píchlo. Asi tak, jako kdyby právě teď vybuchlo Slunce a sluneční soustava přestala existovat.

„To není tak, jak si myslíš. Lidi ze třídy byli na Lenu hnusný. Dobírali si ji kůlivá strejdovi, posmívali se jí, že vozí v limuzíně mrtvoly. Hrozně ji to rozrušilo a vyběhla ze třídy.“

„Pořád čekám, kdy se dozvím, co to má společnýho s tebou.“

„Copak mi vždycky neříkáš, že mám jít ‚ve stopách našeho Pána‘? A myslíš, že On by odepřel pomoc někomu, komu všichni ubližujou?“ To jsem tomu dal. Viděl jsem jí to na očích.

„Nevopovažuj se brát méno Boží nadarmo jen kůlivá tomu, aby ses vymluvil, žes byl za školou! Zkus to, a já si dojdu pro prut a nasekám ti, Ethane Wate, a je mi jedno, jak seš starej! Kapišto?“ Amma mě nikdy v životě neuhodila, i když mi párkrát hrozila proutkem, aby mě přivedla k rozumu. Ale teď asi nenastala ta nejlepší chvíle jí to připomínat.

Situace se rychle vyvíjela od špatnýho k mizernýmu. Potřeboval jsem svou Nemesis nějak rozptýlit. Medailónek mě pořád ještě pálil v kapse. A Amma miluje záhady. Naučila mě číst ve čtyřech letech tak, že jsem jí koukal přes rameno, když četla detektivky nebo luštila křížovky. Byl jsem jediný dítě ve školce, který dokázalo na tabuli přečíst slovo TEST, protože v Amminejch knížkách detektivové a vyšetřovatelé v jednom kuse něco testovali. A ten medailón byla slušná záhada. Stačilo vynechat tu část, že jsem se ho dotknul a ocitnul se ve víru občanský války.

„Máš pravdu, Ammo. Mrzí mě to. Neměl jsem utýct ze školy. Chtěl jsem se jenom přesvědčit, že je Lena v pořádku. Ve třídě se na ni vysypalo okno a krvácela. Chtěl jsem za ní jen zajet a zjistit, jak jí je.“

„Tys jel k tomu baráku?“

„Jo. Ale mluvil jsem s ní venku. Její strejda je nejspíš dost samotář, řek bych.“

„Nemusíš mi vykládat o Maconu Ravenwoodovi, jako dybys věděl něco, co já nevím.“ Zase ten Pohled. „Není samotář. Je L-E-T-A-R-G-I-C-K-Ý.“

„Cože?“

„Nemáš v hlavě kouska rozumu, Ethane Wate.“

Vytáhnul jsem medailón z kapsy a přešel ke sporáku, kde Amma stála. „Byli jsme kousek za jejich domem a tohle jsme tam našli.“ Otevřel jsem dlaň, aby si tu věc mohla prohlídnout. „Je tam něco napsanýho.“

Z výrazu na její tváři mě zamrazilo. Vypadala, jako by jí něco vyrazilo dech.

„Ammo, není ti nic?“ Natáhnul jsem se po jejím lokti pro případ, že by na ni šly mdloby. Ale škubla sebou, než jsem se jí stačil dotknout, jako by si popálila ruku o sporák.

„Kdes to našel?“ Její hlas zněl jako ochraptělý šepot.

„Na zemi, u Ravenwoodu.“

„Tohle nebylo na Ravenwoodský plantáži.“

„O čem to mluvíš? Ty víš, komu to patřilo?“

„Zůstaň tady. Ani se nehni,“ poručila mi a vyběhla z kuchyně.

Neposlech jsem ji a vydal se za ní do jejího pokoje. Vždycky to tam vypadalo spíš jako v lékárně než jako v ložnici. Stála tam jednoduchá postel zastlaná bílým povlečením a kolem ní police plný starejch novin: nikdy nevyhodila žádnou křížovku, kterou vyluštila. Stály tam taky zavařovačky plný přísad do jejích lektvarů. Některý byly obyčejný – sůl, barevný kamínky, bylinky –, ale našly se tam i zvláštní věci, třeba nádoba s kořínkama nebo opuštěný ptačí hnízda. Na horní polici stála sklenice s hlínou. Amma se chovala dost divně, dokonce i vzhledem k obvyklýmu standardu. Než jsem k ní došel, už zběsile vytahovala zásuvky svýho prádelníku.

„Ammo, co to –“

„Neřekla jsem ti, abys zvostal v kuchyni?! Netahej mi tu věc sem!“ zaječela, když jsem překročil práh jejího království.

„Proč se tak cílíš?“ Nacpala si do zástěry pár nějakejch věcí a rozběhla se zpátky do kuchyně. Šel jsem jí v patách. „Ammo, co se děje?“

„Vem si todle.“ Podala mi chatrnej látkovej kapesník a dávala si pozor, aby se nedotkla mý ruky. „Teď do toho tu věc zabal. Hned teď, bez cavyků.“

Tohle bylo horší než její „zatmění“. Musela se úplně pomátnout.

„Ammo –“

„Dělej, co ti říkám, Ethane.“ Nikdy mě neoslovovala jen jménem bez příjmení.

Když jsem medailónek zabalil do kapesníku, trochu se uklidnila. Zalovila v nejnižších kapsách zástěry a vytáhla odtamtud koženej váček a lahvičku nějakýho prášku. Její kouzla jsem už znal natolik, že se mi rozsvítilo, když jsem je zahlíd. Ammě se trochu třásla ruka, když nasypala do koženýho váčku trochu černýho pudru. „Zabalils to pořádně?“

„Jo,“ odpověděl jsem a čekal, že mě napomene, abych odpovídal celou větou.

„Určitě?“

„Jo, pořádně.“

„Tak to tam strč.“ Koženej sáček byl hladkej a hřál mě do dlaně. „Šup.“

Upustil jsem medailón v kapesníku do váčku.

„A teď to zavaž.“ Amma mi podala něco, co vypadalo jako obyčejnej provázek. Až na to, že jsem moc dobře věděl, že nic z toho, co používá ke svýmu kouzlení, není jen tak něco. Ani to není takový, jak to na první pohled vypadá. „A teď to vodnes tam, kdes to našel, a zahrabej to tam. Vodnes to tam hned, to ti povídám.“

„Ammo, co se děje?“ Popošla ke mně, vzala mě za bradu a odhrnula mi vlasy. Poprvé od chvíle, kdy jsem vytáhnul medailón z kapsy, se mi zadívala do očí. Stáli jsme tam proti sobě asi minutu. Byla to nejdelší minuta v mým životě. Amma měla na tváři výraz, kterej jsem u ní ještě nezahlíd. Výraz nejistoty.

„Nejseš připravenej,“ zašeptala a ruka jí klesla.

„Připravenej na co?“

„Udělej, co sem ti řekla. Vodnes ten pytlík s tou věcí tam, kdes ji našel, a zahrabej ji do země. Pak upaluj rovnou domů. A víckrát nechci slyšet, že se paktuješ s tou holkou. Jasný?“

Řekla mi už všechno, co chtěla. Možná víc. A já zase nic nevěděl, protože jestli jde Ammě něco lip než luštění křížovek, je to udržení tajemství.

 

 

 

„Ethane Wate, seš vzhůru?“

Kolik je hodin? Půl desátý. Sobota. Normálně jsem už touhle dobou dávno na nohou, ale byl jsem utahanej. Včera jsem strávil dvě hodiny pochodováním po okolí, aby Amma uvěřila, že jsem se vydal na Greenbrier a zahrabal tam ten medailónek.

Vylez jsem z postele a vydal se ke dveřím. Brknul jsem přitom o krabici se zatuchlejma sušenkama. V mým pokoji byl takovej čurbes a tolik krámů, až táta tvrdil, že je to hazardování s bezpečností našeho baráku a že jednou kvůli mně vyhoříme. Ne teda, že by ke mně v poslední době zašel. Stěny jsem měl polepený plakátama míst, kam jsem se jednou plánoval podívat: měl jsem tam Athény, Barcelonu, Moskvu, dokonce i Aljašku. Místnost byla plná krabic od bot a některý čněly až do metru a půl vejšky. Pro nezasvěcence to muselo působit jako děsnej zmatek, ale já věděl přesně, co ve který krabici je – od tý bílý z Adidasu, kde jsem si syslil sbírku zapalovačů ze svý „pyromanský“ éry v osmý třídě, až po zelenou krabici New Balance se střepinama granátů a kouskama vlajky, co jsme s mamkou našli na výletě do Fort Sumteru.

A pak tam byla žlutá krabice Nike a v ní to, co včera Ammu tak strašně rozhodilo: medailón. Otevřel jsem ji a vytáhnul z ní koženej váček. Včera večer mi to přišlo jako slušná skrýš, ale teď jsem ho radši zastrčil do kapsy.

Amma zdola zavolala znova: „Koukej přijít dolů, nebo budeš mít zpoždění!“

„Hned jsem tam.“

Každou sobotu jsem trávil půl dne s nejstaršíma obyvatelkama Gatlinu. Byly to moje pratety Mercy, Prudence a Grace. Ve městě jim všichni říkali Sestry, jako by byly trojjediná bytost, což je svým způsobem vlastně vystihuje. Každý z nich bylo něco kolem stovky, a ani samy si už nepamatovaly, která z nich je vlastně nejstarší. Byly několikrát vdaný, ale přežily všechny svoje manžely a nakonec se sestěhovaly do domu tety Grace. A čím byly starší, tím byly pomatenější.

Mamka mě k nim začala brát asi tak od dvanácti, abych jí pomáhal, a navštěvoval jsem je tam doteďka. Nejhorší bylo vodit je v sobotu do kostela. Sestry jsou jižanský baptistky, co chodí do kostela v sobotu i v neděli, a většinu ostatních dní se tam stavujou taky.

Ale dneska bylo všechno jinak. Zalít jsem do sprchy ještě dřív, než na mě Amma stačila zahalekat potřetí. Už jsem se nemohl dočkat, až budu u nich. Sestry věděly všechno o každým, kdo kdy v Gatlinu bydlel. Tahle trojka byla prostřednictvím těch početnejch sňatků spřízněná s polovinou města. Po tý vidině mi bylo jasný, že iniciály G. K. D. patří Genevieve. A jestli někdo ve městě ví, na koho odkazujou ty druhý písmena, byla to právě živá kronika našeho města.

Když jsem otevřel zásuvku, abych si vzal čistý ponožky, uviděl jsem mezi nima panenku. Vypadala jako ponožková opička a v rukách držela malinkatej sáček se solí a modrým kamínkem. Další z Amminejch kouzel. Vyráběla je, aby odvrátila smůlu nebo zahnala zlý duchy, nebo třeba jen zimu. Když táta přestal v neděli chodit do kostela a místo toho pokračoval v psaní, zavěsila mu jednu takovou panenku nad dveře pracovny. Táta sice v kostele stejně nikdy nedával pozor, ale Amma tvrdila, že na tom nezáleží: Pámbuch má prej rád, když se za ním člověk sem tam staví. Táta jí pár měsíců nato koupil přes internet figurku čarodějnice a pověsil ji do kuchyně nad sporák. Amma se tehdy tak naštvala, že mu měsíc servírovala studenou ovesnou kaši a vyčichlý kafe.

Většinou jsem jejím kouzlům nevěnoval moc pozornosti, když jsem na ně někde narazil. Ale teď jsem věděl, že to má nějakou spojitost s medailónem. A s něčím, co jsem podle ní neměl najít.

 

 

 

Situaci v domě Sester vystihovalo po mým příchodu jediný slovo: chaos. Dveře mi otevřela teta Mercy s natáčkama na hlavě.

„Díkybohu, že jsi tady, Ethane. Máme tady nou-zovou situaci.“ To přídavný jméno vyslovila jako dvě slova. Polovinu z toho, co na mě pratety vychrlily, jsem vůbec nepochopil, protože měly těžkej přízvuk a mlely pátý přes devátý. Takhle to v Gatlinu chodí: člověk uhodne, jak je kdo starej, když se zaměří na jeho výslovnost.

„Co se děje, teto?“

„Harlon James přišel k úhoně a nejsem si jistá, jestli to není jeho poslední hodinka.“ Teta Mercy zašeptala poslední dvě slova tak, jako by se bála, že ji poslouchá sám Všemohoucí, a mohla by mu tím pádem vnuknout nebezpečnej nápad. Harlon James byl jorkšír tety Prudence. Jméno vyfasoval po jejím posledním manželovi.

„Co se stalo?“

„Já ti povím, co se stalo,“ ozvala se teta Prudence, když se zčistajasna vynořila s lékárničkou v ruce. „Grace se to ubohé stvoření pokusila sprovodit ze světa. Chudáček Harlon James se jen taktak drží při životě.“

„Já se ho nepokusila sprovodit ze světa!“ zavřískla teta Grace z kuchyně. „Nešiř tady zkazky, Prudence Jane! Byla to nehoda!“

„Ethane, zavolej Deana Wilkse a vysvětli mu, že tady máme nouzovou situaci!“ nařizovala teta Prudence. Vytáhla z lékárničky dvě kapsle čichací soli a dva extra velký obvazy.

„Už dodýchává!“ Harlon James ležel v kuchyni na podlaze a vypadal zbědovaně, ale rozhodně ne tak, jako by měl v příští chvíli vypustit duši. Zadní nožičku měl zkroucenou pod tělíčkem, a když se zkusil postavit, bezvládně mu visela. „Grace, Bůh je mi svědkem, jestli Harlon James umře…“

„Neumře, teto Prue. Myslím, že má zlomenou nohu. Co se mu stalo?“

„Grace ho chtěla ubít k smrti koštětem.“

„Byla to nehoda. Říkám ti, neměla jsem cvikr, a jak běžel po kuchyni, vypadal jako přístavní krysa.“

„Jak ty bys mohla vědět, jak vypadá přístavní krysa? Jakživa jsi nebyla v přístavu, tak nefantazíruj.“

A tak jsem odvez Sestry v různým stadiu hysterie i ubohýho Harlona Jamese, kterej si nejspíš přál bejt radši po smrti, v jejich cadillaku z roku 1964 k Deanu Wilksovi. Tomu chlápkovi patřil obchod s krmivem, takže měl v našem městě asi nejblíž k veterináři. A protože Harlon James měl opravdu jen zlomenou nohu, Dean Wilks si v tomhle případě poradil.

Než jsme se vrátili do domku Sester, začal jsem si sám myslet, že jsem se nejspíš zcvoknul, když chci z těch tří vytáhnout nějakou informaci. Na příjezdový cestě stálo Thelmino auto. Táta Thelmu najal, aby na Sestry dohlížela, když teta Grace asi před deseti lety tenhle dům málem srovnala se zemí. Dala do trouby citrónovej koláč a ten se tam škvařil celý odpoledne, zatímco ona se s ostatníma vypravila do kostela.

„Tak kdepak jsme byly, děvčata?“ zeptala se jich Thelma v kuchyni.

Pratety se začaly tlačit jedna přes druhou, aby co nejdřív vylíčily Thelmě svou verzi příběhu. Vklouznul jsem na rozviklanou židli vedle tetičky Grace, která vypadala sklíčeně, že už z ní zase všichni dělají viníka, a vytáhnul z kapsy medailón. Držel jsem ho v kapesníku za řetízek a párkrát s ním zatočil v prstech.

„Copak to máš, fešáku?“ zeptala se Thelma. Vytáhla z plechovky na okně trošku šňupacího tabáku a zastrčila si ho pod spodní ret, což zní hůř, než jak to ve skutečnosti vypadalo, protože Thelma byla roztomilá dáma, která trochu připomínala countryovou zpěvačku Dolly Partonovou.

„Medailónek. Našel jsem ho na Ravenwoodský plantáži.“

„V Ravenwoodu? Cos tam sakra dělal?“

„Bydlí tam moje kamarádka.“

„Myslíš Lenu Duchannesovou?“ zeptala se teta Mercy. Jasně že to věděla. Celý město to přece vědělo. Tohle je prostě Gatlin.

„Ano, teti. Chodíme teď do jedny třídy.“ To už jsem si získal jejich pozornost. „Našli jsme ten medailón v zahradě za velkým domem. Nevíme, čí byl, ale vypadá hodně staře.“

„Ta zahrada už k Ravenwoodu nepatří. Patří ke Greenbrieru,“ ozvala se sebejistě teta Prue.

„Ukaž, podívám se na to,“ ozvala se teta Mercy a z kapsy domácího kabátku vytáhla cvikr.

Podal jsem jí medailón, pořád zabalenej v kapesníku. „Je tam takovej nápis.“

„Nemůžu to přečíst,“ postěžovala si teta Mercy a podala medailón poslední sestře. „Grace, ty něco vidíš?“

„Ani písmenko,“ prohlásila teta Grace a přimhouřila oči úsilím.

„Jsou tam dva monogramy – tady,“ ukázal jsem na rytiny v medailónu. „E. C. W. a G. K. D., a když to obrátite, je tam datum: 11. února 1865.“

„To datum mi připadá nějak povědomé,“ ozvala se teta Prudence. „Mercy, co se tenkrát stalo?“

„Nemělas náhodou svatbu, Grace?“

„1865, ne 1965,“ upozornila ji teta Grace. Sluch Sester nebyl o moc lepší než jejich zrak. „11. února 1865…“

„To byl ten den, co federálové málem vypálili Gatlin do základů,“ rozsvítilo se tetě Grace. „Náš pradědeček při tom požáru přišel úplně o všechno. Vy už si na to nevzpomínáte, děvčata? Generál Sherman pochodoval se svou armádou Jihem a pálil všechno, co mu přišlo do cesty. Gatlin taky. Říkali tomu Velké vypalování. V Gatlinu zničili všechny plantáže kromě Ravenwoodu. Náš děda tvrdil, že Abraham Ravenwood musel tu noc podepsat smlouvu se samotným Satanášem.“

„Co to znamená?“

„To bylo jediné vysvětlení, jak se mu to mohlo podařit. Federálové podpálili každou plantáž. Postupovali podél břehu řeky od jedné k druhé, ale když dorazili k Ravenwoodu, nechali ho stát, jako by tu usedlost vůbec neviděli.“

„Ale co vyprávěl dědeček, nebyla to jediná divná věc, co se tu noc stala,“ vložila se do debaty teta Prue a strčila Harlonu Jamesovi plátek slaniny. „S Abrahamem tam bydlel jeho bratr, a ten beze stopy zmizel. Nikdo ho už nikdy neviděl.“

„To mi nepřipadá tak divný,“ ozval jsem se. „Třeba ho zabili vojáci Unie. Nebo uvíznul v některým z těch zapálenejch domů.“

Teta Grace nazvedla obočí. „A třeba to bylo jinak. Jeho tělo se totiž nikdy nenašlo.“ Došlo mi, že takhle tady lidi mluví o Ravewoodovejch už celý generace: nezačalo to u Macona. Napadlo mě, co dalšího asi Sestry vědí.

„A Macon Ravenwood? Znáte ho?“

„Ten hoch neměl nikdy šanci. Je to nemanželské dítě.“ Být v Gatlinu nemanželský dítě znamenalo to samý jako bejt komunista nebo ateista. „Jeho otec, Silas, se seznámil s jeho matkou, když ho opustila první žena. Myslím, že Maconova máma pocházela z New Orleansu. Fešanda. Brzo potom, co se k němu nastěhovala, se jí narodili Macon a jeho bratr. Ale Silas si ji nikdy nevzal, a tak se sebrala a utekla mu taky.“

Do řeči se vložila teta Prue. „Grace Ann, ty to prostě neumíš prodat. Silas Ravenwood byl podivín a bručoun, že mu nebylo rovno. A v tom domě se děly vážně podivnosti. Celou noc v něm svítilo světlo a co chvíli tam obcházel chlap v černém cylindru.“

„A vlk. Povězte mu taky o tom vlkovi.“ Jenže o něm mi vykládat nemusely, toho jsem viděl na vlastní oči. I když to byl spíš pes. A taky to nemohlo bejt stejný zvíře. Psi ani vlci se přece nedožívají takovýho věku.

„V tom domě bydlel vlk. Silas si ho choval jako domácího mazlíčka!“ Teta Mercy nad tím kroutila hlavou.

„Ale ti hoši, jeho synové, se věčně harcovali mezi matkou a Silasem. A ten se k nim choval vážně ohavně. Bil je a nespouštěl je z očí. Ani jim nedovolil chodit do školy.“

„Možná proto Macon Ravenwood nikdy nevychází z domu,“ ozval jsem se.

Teta Mercy zamávala rukou, jako by větší hloupost v životě neslyšela. „Ale co by nevycházel? Kolikrát jsem ho viděla, jak se motá kolem sídla DARu, už hezky dlouho po večeři.“

Jasně. To určitě. S pratetičkama byla jedna potíž: polovinu času byly v pohodě a držely se reality, ale jenom polovinu. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by viděl ve městě Macona Ravenwooda, a už vůbec ne u sídla Dcer americký revoluce. Co by tam asi tak dělal? Zkoumal omítku na jejich průčelí a klábosil s paní Lincolnovou?

Teta Grace si medailón dopodrobna prohlídla a podržela ho proti světlu. „Povím vám jednu věc. Tenhle kapesníček patří Sulle Treadeauové – říkalo se jí Sulla Věštkyně, protože lidi tvrdili, že dokáže vidět budoucnost v kartách.“

„Jako v tarotu?“ zeptal jsem se.

„No ovšem. Copak znáš nějaké jiné?“

„Karty na žolíky a bankovní karty a parkovací karty…“ začala mumlat světácká teta Mercy.

„A jak víš, že ten kapesníček byl její?“

„Tady na kraji má vyšitý monogram, vidíš?“ Teta ukázala seschlým prstem na okraj plátýnka, kde byla zakroucená výšivka. „To byla její značka.“

„Značka?“

„Kdo věští z karet, mívá je voznačený, aby mu je někdo nevyměnil,“ vstoupila do hovoru Thelma. „Tohle náhodou vim.“ A s nacvičenou přesností si odplivla do malý nádobky v rohu místnosti.

Treadeauová. Tak se přece jmenuje Amma. „Byla to Ammina příbuzná?“

„To se ví, že byla. Byla to její praprababička.“

„A ty monogramy na medailónku? E. C. W. a G. K. D.? Víte o nich něco?“ Byla to rána naslepo. Už jsem si ani nevzpomínal, kdy naposledy měly Sestry tak jasný hlavy.

„Děláš si snad legraci z ubohých stařenek, co, Ethane Wate?“

„Ne, tetičko.“

„E. C. W. Ethan Carter Wate. To byl tvůj prapraprastrýc. Nebo praprapraprastrýc?“

„Aritmetika ti nikdy moc nešla,“ popíchla tetu Mercy teta Prudence.

„To je jedno. Prostě to byl bratr tvého prapraprapraděda Ellise.“

„Jeho bratr se jmenoval Lawson. Po tom mám svoje prostřední jméno.“

„Ellis Wate měl dva bratry – Ethana a Lawsona. Tys dostal jméno po obou: Ethan Lawson.“ Pokusil jsem se představit si v duchu náš rodokmen. Viděl jsem ho už mockrát. Jestli se totiž Jižani v něčem vyznají, pak ve svým rodokmenu. Ale na zarámovaným rodokmenu pověšeným na stěně naší jídelny se žádnej Ethan Carter Wate nevyskytoval. Zřejmě jsem přecenil příčetnost tety Grace.

Asi jsem se zatvářil nedůvěřivě, protože teta Prue se vyštrachala z křesla. „Mám genealogické záznamy a v nich je rodokmen Wateových,“ prohlásila. „Hledala jsem v něm předky pro Sestry Konfederace.“

Sestry Konfederace jsou menší, ale stejně děsivá sestřenka Dcer americký revoluce. Něco jako kroužek šití, co se schází už od dob občanský války. V současnosti se věnuje hlavně tomu, že jeho členové hledají svoje konfederační kořeny, který pak předkládají dokumentaristům a jako podklady pro televizní minisérie typu Modrá a šedá.

„Tady to je.“ Teta Prue se doštrachala zpátky do kuchyně a přinesla velkej svazek v koženejch deskách, ze kterýho čouhaly přilepený zažloutlý lístečky a starý fotografie. Probírala se stránkama a starý výstřižky jí přitom vypadávaly na podlahu.

„Podívejte se na tohle… Burton Free, můj třetí muž. Nebyl nejhezčí ze všech mých manželů?“ zeptala se a ukázala nám popraskanou fotku.

„Prudence Jane, koukej hledat. Ten hoch si bude myslet, že už si nic nepamatujeme,“ okřikla ji teta Grace. Vypadala rozrušeně.

„Je to hned tady, za rodokmenem Stathamových.“

Zíral jsem na jména, který jsem si dobře pamatoval z rodokmenu v naší jídelně.

A uviděl to jedno, který na tom našem chybělo. Ethan Carter Wate. Jak to, že Sestry mají jinou variantu našeho rodokmenu? Bylo zřejmý, kterej je správnej. Důkaz jsem měl v ruce, zabalenej do kapesníčku věštkyně, která žila před sto padesáti rokama.

„Ale proč není i na našem rodokmenu?“

„Většina rodokmenů Jižanů je jedna velká lež, ale divný je, že se Ethan Carter na jeden rodokmen Wateových dostal.“ Teta Grace zaklapla knihu tak, až z ní ke stropu vylítnul oblak prachu.

„To proto, že moje záznamy jsou tak excelentně přesné.“ Teta Prue se hrdě usmála a odhalila obě řady zubní protézy.

Potřeboval jsem, aby se stařenky zase soustředily. „A proč by neměl bejt na našem rodokmenu, teto Prue?“

„Protože to byl dezertér.“

Nechápal jsem. „Jak to myslíš – dezertér?“

„Bože, co vás mladé v těch fajnových školách učí?“ Teta Grace se snažila vyzobat ze směsi slanejch chuťovek všechny preclíčky.

„Dezertér. Voják Konfederace, který generálu Leeovi utekl.“ Asi jsem se tvářil zmateně, protože teta Prue získala pocit, že mi to musí vysvětlit názornějc. „Za války bojovaly v Konfederaci dva druhy vojáků. Takoví, co horovali pro věc Jihu, a takoví, které daly naverbovat jejich rodiny.“ Teta Prue se postavila a začala se šourat mezi linkou a stolem jako učitelka dějepisu, co vykládá látku.

„V roce 1865byla Leeová armáda vyhladovělá, šla od porážky k porážce a nepřátelské vojsko bylo v přesile. Říká se, že mnozí rebelové ztratili víru v to, zač bojovali, a opustili svoje pluky. Ethan Carter Wate byl jeden z nich. Dezertér.“ Stařenky sklonily hlavy, jako by ta hanba byla pro ně až stále tíživá.„Tím chcete říct, že ho vymazali z rodokmenu, protože nechtěl umřít hladem nebo bojovat ve ztracený bitvě na špatný straně?“

„Asi se to dá brát i tak.“

„To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel.“

Teta Grace vyskočila z křesla tak mrštně, jak to jen v devadesáti a něco jde. „Přestaň nad námi ohrnovat nos, Ethane Wate! Ten rodokmen poupravili dlouho předtím, než jsme se narodily.“

„Promiň, teti.“

Podívala se na mě, uhladila si sukni a způsobně se posadila.

„A proč mě naši pojmenovali po tomhle prapraprastrejdovi, co zneuctil rodinu?“

„Tvoje maminka a táta si o tom mysleli svoje, a není divu, když přečetli o válce tolik knížek. Víš, že vždycky byli liberálové. Kdoví, jak to mysleli? Měl by ses na to otce zeptat.“ Jako by byla nějaká šance, že by mi to řek. Ale jak jsem znal mamčiny city, nejspíš byla na Ethana Cartera Watea hrdá. Aspoň já jsem teda byl.

Přejel jsem prstem po deskách Prueiny knihy výstřižků.

„A co monogram G. K. D.? Myslím, že G. by mohlo znamenat Genevieve,“ prohlásil jsem. Vlastně jsem to věděl skoro s určitostí.

„G. K. D. Nechodilas jednou s někým, kdo měl tyhle iniciály, Mercy?“

„Nějak si nemůžu vzpomenout. Znáš nějakého G. D., Grace?“

„G. D.? Kdepak. Nevzpomínám si.“ Už byly zase mimo.

„Ale jemináčku. Podívejte se, kolik je hodin, děvčata. Je načase nachystat se do kostela,“ ozvala se teta Mercy.

Teta Grace ukázala ke garáži. „Ethane, buď tak hodný vyvez cadillac, ano? My se zatím drobátko upravíme.“

Odvez jsem je přes čtyři ulice na bohoslužbu do Evangelickýho misionářskýho baptistickýho kostela a tlačil kolečkový křeslo s tetou Mercy po štěrkový cestičce. Byla to zabíračka, protože po každejch dvou krocích se do koleček křesla dostal štěrk a já musel křeslo naklánět doleva doprava, abych kolečka uvolnil. Pokaždý jsem přitom málem vysypal pratetu na zem. Když v kostele začala mluvit třetí stařenka o tom, jak Ježíš spasil její růžový keře před mandelinkou, nebo se čtvrtá rozhodla plameně vylíčit, jak jí vyléčil ruku zkroucenou artritídou, začal jsem se v lavici ošívat. Strčil jsem ruku do kapsy a začal otáčet medailónkem. Proč už mi nechce ukázat žádnou vidinu? Proč najednou přestal fungovat?

Ethane. Přestaň. Nevíš, co děláš.

Lena. Už zase byla v mý hlavě.

Dej to pryč!

Místnost kolem mě začínala ztrácet obrysy. Ucítil jsem, jak mi Leniny prsty svírají ruku, jako by seděla vedle mě –

 

Nic nepřipravilo Genevieve na pohled na to, jak Greenbrier hoří. Plameny šlehaly do výšky, spolykaly laťkoví a požíraly verandu. Vojáci vynášeli z domu starožitnosti a obrazy, rabovali usedlost jako obyčejní zloději. Kde jsou všichni? Schovávají se v lese jako ona? Vtom listí zašustilo. Genevieve cítila, že k ní někdo přichází, ale než se stačila obrátit, ústa jí zakryla zablácená dlaň. Uchopila vetřelcovo zápěstí oběma rukama a pokusila se uvolnit stisk.

„Genevieve, to jsem já.“ Dlaň na jejích ústech se uvolnila.

„Co tady děláš? Jsi v pořádku?“ vyhrkla a skočila kolem krku vojákovi v žalostných zbytcích kdysi hrdé, šedé konfederační uniformy.

„Jsem, miláčku,“ odpověděl Ethan, ale Genevieve věděla, že lže.

„Já už myslela, že jsi –“ Zarazila se. Za ty dva roky od chvíle, kdy narukoval, o něm slýchala jen z dopisu– a po bitvě v Divočině už žádný dopis nepřišel. Genevieve znala spoustu mužů, kteří s generálem Leem napochodovali do boje, ale ve Virginii se po nich slehla zem. Už se smířila s tím, že zemře jako stará panna. Byla si téměř jistá, že o Ethana přišla. Bylo pro ni málem nepředstavitelné, že teď stojí vedle ní, živý a zdravý.

„Kde je zbytek vašeho pluku?“

„Když jsem je videi naposledy, byli u Summitu.“

„Jak to myslíš, naposledy? To jsou všichni mrtví?“

„To nevím. Když jsem odtamtud odcházel, byli ještě naživu.“

„Nechápu.“

„Dezertoval jsem, Genevieve. Nedokázal jsem už bojovat ani den za to, čemu nevěřím. Ne po tom, co jsem viděl. Většina kluků, co se mnou bojovali, si vůbec neuvědomuje, co se děje – že cedí krev pro páržoků bavlny.“

Sevřel její studené ruce ve zjizvených dlaních. „Chápu, že už si mě teď nemůžeš vzít. Nemám peníze a už ani čest.“

„Nezáleží mi na tom, jestli máš peníze, Ethane Cartere Wate. A jsi ten nejčestnější muž, kterého znám. A je mi jedno, že tatínek vede řeči o tom, jak moc jsme rozdílní a že to nedokážeme překonat. V tom se plete. Teď jsi doma. Můžeme se vzít.“

Genevieve se k němu přitiskla, jako by se bála, že se jí milý jinak rozplyne ve vzduchu. Ale pach ji zase vrátil do přítomnosti. Nakyslý pach hořících citrónů. To hořely jejich životy. „Musíme k řece. Tam šla určitě maminka. Vydala se na jih, k plantáži tety Marguerite.“ Ale Ethan už neměl čas odpovědět. Větve zapraskaly. Někdo k nim přicházel křovím.

„Honem za mě,“ zavelel Ethan a odstrčil dívku za svá záda. Druhou rukou popadl pušku a namířil ji před sebe. Keř se rozhrnul a vyklopýtala z něj kuchařka Greenbrierského sídla Ivy. Byla v noční košili, tváře umouněné od sazí. Při pohledu na uniformu zavřískla. Byla příliš vyděšená, než aby si uvědomila, že tahle látka je šedivá, ne modrá.

„Ivy, jsi v pořádku?“ Genevieve starou černošku podepřela, neboť se zdálo, že žena každou chvíli omdlí.

„Slečinko Genevieve, co vy tady propána děláte?“

„Chtěla jsem se dostat na Greenbrier, abych vás varovala.“

„Je pozdě, dušinko. Už to k ničemu nejni. Yankeeové vylomili vrata a vtrhli do domu, jako by jim patřil. Nejdřív si prohlídli, co by se jim hodilo, a hned jak všechno vynosili, podpálili to.“ Stará černoška drmolila, že jí nebylo téměř rozumět. Z hlasu jí čišela hysterie. Každou chvíli se odmlčela, aby si odkašlala. Z očí se jí řinuly slzy.

„Jaktěživo sem takový zvěrstvo nezažila. Naschvál zapálili dům a ženský zavřeli vevnitř. Budou se zvodpovídat – každej z nich se bude zvodpovídat Všemohoucímu.“ Její hlas se pomalu vytrácel.

Genevieve chvíli trvalo, než jí Ivyino hrůzné sdělení došlo. „Jak to myslíš, že je zavřeli uvnitř?“

„Ach dušinko, je mi to tak líto.“

Genevieve podklesla kolena. Zhroutila se do bláta. Déšť jí stékal po tvářích a mísil se s jejími slzami. Její matka, její sestra, Greenbrier – po všem byla veta.

Zvedla hlavu k obloze.

„To Všemohoucí se mi za tohle bude muset zodpovídat.“

 

Vyplivlo nás to stejně rychle, jako nás to prve vcuclo. Najednou byla Lena pryč a já se zase díval na duchovního. Cítil jsem, jak mi vyklouzla.

Leno?

Neodpověděla. Seděl jsem v kostele jako náplň sendviče mezi tetou Mercy a tetou Grace, který lovily v peněženkách drobný na dobročinnou sbírku.

Zapálili dům i ženy v něm. Dům s citrónovníkama. Dům, ve kterým Genevieve ztratila svůj medailón. Bylo na něm vyrytý datum Leninýho narození, ale víc než o sto let posunutý. Není divu, že ona o tuhle vidinu nestojí. Začínal jsem jí dávat za pravdu.

Tady prostě žádný náhody neplatily.