Bubu Radley z masa a kostí
V neděli večer jsem si znova čet Kdo chytá v žitě, abych se unavil natolik, že se mi bude chtít spát. Ale nezabíralo to. Pořád jsem nebyl dost utahanej a čtení mě taky moc nebralo. Nedokázal jsem se rozplynout v postavě Holdena Caulfielda, protože jsem se nedokázal ztratit v příběhu. Ne tak, jak je potřeba, aby se člověk stal někým jiným.
Ve svý hlavě jsem totiž nebyl sám. Byly v ní medailóny, požáry a zoufalý hlasy. Lidi, který jsem neznal, vidiny, kterejm jsem nerozuměl.
A ještě něco. Odložil jsem knížku a založil si ruce za hlavou.
Leno? Seš tam, viď?
Zíral jsem na modrej strop.
No tak. To nemá cenu. Já vím, že tam seš. Nebo tady. To je fuk.
Čekal jsem, dokud jsem to neuslyšel. Její hlas, kterej se rozbaloval jako drobná vzpomínka v temnotě, v nejtajnějších zákoutích mojí mysli.
Ne. To teda ne.
Ale seš. Celej večer.
Ethane, já spím. Nebo jsem aspoň, spala.
V duchu jsem se usmál.
Ne, nespala. Tys poslouchala.
To není pravda.
Tak to přiznej. Poslouchala.
Panebože. Kluci. Jste přesvědčený, že se všechno točí jen kolem vás. Třeba se mi jen líbí ta knížka.
Takže do mě můžeš zaskočit, kdy se ti zachce, co?
Dlouhá odmlka.
Obvykle ne. Ale dneska se to prostě povedlo. Pořád nechápu, jak to funguje.
Třeba bysme se mohli někoho zeptat.
Jako koho?
To nevím. Asi nikoho. Nejspíš na to budeme muset přijít sami. Jako na všechno ostatní.
Další odmlka. Snažil jsem se vykoumat, jestli ji vyděsilo to „my“, pokud mě slyšela. Buď to bylo tím, nebo něčím podobným: nechtěla, abych na něco přišel, pokud by to mělo souviset s ní.
Nesnaž se.
Usmál jsem se a pokoušel se udržet oči otevřený. Najednou se mi samy zavíraly.
Zkouším to.
Zhasnul jsem lampičku.
Dobrou noc, Leno.
Dobrou noc, Ethane.
Zadoufal jsem, že nedokáže přečíst všechny moje myšlenky.
Basket. Budu muset trávit víc času myšlenkama na basket. Sotva jsem začal v duchu probírat taktiku pod košem, cítil jsem, jak se mi oči zavírají, mysl odplouvá a ztrácí nad tělem vládu…
Voda.
Topím se.
Zmítám se v zelený vodě a vlny se mi přelívají přes hlavu. Moje nohy hrabou, aby nahmátly blátivý dno – možná je to řeka Santee, možná něco jinýho –, ale dno tam není. Vidím nějaký světlo, který klouže nad hladinou, jenže se k ní nedokážu probojovat.
Klesám níž.
To jsou moje narozeniny, Ethane. Tohle se stane.
Natáhnu se k ní. Chytí moji ruku. Zkroutím se, abych ji přidržel u sebe, ale odplouvá, už ji nedržím. Pokusím se zavřísknout, když vidím její malou bledou ruku, jak mizí do temnoty, a pak mi ústa zaplní voda a spolyká všechny zvuky. Cítím, jak se zalykám. Zatmívá se mi před očima.
Snažila jsem se tě varovat. Musíš mě pustit!
Posadil jsem se na posteli. Tričko jsem měl celý mokrý. Polštář taky.Ivlasy. V pokoji bylo dusno a mokro. Asi jsem zase nechal otevřený okno.
„Ethane Wate! Slyšíš mě? Radši bys měl pohnout zadkem a vobjevit se tady dole, nebo zase nedostaneš snídani!“
Zahučel jsem na svoje místo u stolu právě ve chvíli, kdy mi na talíři přistály tři volský oka na sucharech s oblohou. „Dobrý ráno, Ammo.“
Obrátila se ke mně zády, protože za Pohled jsem jí nestál. „Dobrý, říkáš, jenže nic dobrýho na něm nejni. A nesnaž se mě vopít rohlíkem.“ Pořád se na mě zlobila, ale já nevěděl, jestli je to proto, že jsem se ulil ze školy, nebo kvůli tomu, že jsem přines domů ten medailón. Nejspíš kvůli obojímu. Ne že bych jí to měl za zlý: ve škole jsem nikdy problémy nemíval. Oba jsme se pohybovali v neznámejch vodách.
„Ammo, mrzí mě, že jsem v pátek zdrhnul ze školy. Už se to nestane. Všechno bude jako dřív.“
Tvář jí trochu zněžněla a po chvilce se posadila ke stolu naproti mně. „To bych neřekla. Všichni se pořád ňák rozhodujem, a každá volba má svoje důsledky. Myslím, že ty za něj zaplatíš, až se vrátíš do školy. Třeba mě teď už konečně začneš poslouchat. To ti povídám, drž se dál vod Leny Duchannesový a vod toho baráku!“
Nějak mi nesedělo, že by se Amma v tomhle městě přidávala na něčí stranu, zvlášť když to byla špatná strana. Poznal jsem na ní, že si dělá starosti, už podle toho, jak si míchala kafe – ještě potom, co se všechno mlíko dávno rozpustilo. Amma si o mě dělala starosti a já ji za to miloval, jenže od chvíle, kdy jsem vytáhnul ten medailónek, se mezi náma něco změnilo. Obešel jsem stůl a objal ji. Voněla ořezanou tuhou a skořicovejma bonbónama jako obvykle.
Zavrtěla hlavou a zamumlala. „Už nechci nic slyšet o zelenejch vočích a černejch vlasech. Heleď se, sbírá se tam škaredej mrak. Buď vopatrnej.“
Amma neměla jen zatmění. Měla totální tmu. To byl ten ošklivej mrak, co se ke mně blížil.
Linkova houkačka hrála nějakou příšernou melodii jako obvykle. Když jsem vklouznul na sedadlo, ztlumil ten randál. To bylo vždycky špatný znamení.
„Máme na krku malér.“
„Já vím.“
„Na Jacksonovce se domlouvá lynčování.“
„Tys něco slyšel?“
„Mele se o tom už od pátku. Slyšel jsem, jak se o tom vybavuje máma. Volal jsem ti. Kam ses vlastně zašil?“
„Předstíral jsem, že zahrabávám na Greenbrieru prokletej medailón, aby mě Amma pustila domů.“
Link se rozesmál. Věděl, že Amma, kouzlení, čarování a uřknutí zkrátka patří k sobě. „Aspoň že tě zase nedonutila nosit kolem krku věnec ze smradlavý cibule. To by bylo fakt nechutný.“
„To byl věnec z česneku. Na mamčiným pohřbu.“
„Pěknej humus.“
S Línkem jsme kámoši už od tý chvíle, co mi dal v autobusu půlku svý čokoládky. Od tý doby je mu fuk, co říkám nebo dělám. V Gatlinu člověk prostě ví, kdo je jeho kámoš na život a na smrt. Všechno se nám už stalo – asi tak před deseti lety. Našim rodičům se všechno stalo už před dvaceti nebo třiceti lety. A pokud jde o tenhle zapadákov, v tom se nic novýho nepřihodilo už nejmíň sto let. Teda nic náhodnýho.
Ale teď jsem měl pocit, že se to brzo změní.
Mamka by řekla, že už je nejvyšší čas. Změny milovala ze všeho nejvíc. Na rozdíl od Linkový mámy. Paní Lincolnová je zanícená bojovnice za svou pravdu, jenže v rámci systému. Nebezpečná kombinace. Když jsme chodili do osmičky, vytrhla ze zdi kabel od televizní antény, protože Link zrovna koukal v televizi na film o Harrym Potterovi – proti tyhle knižní sérii paní Lincolnová v místní veřejný knihovně brojila, protože podle ní autorka propaguje čarodějnictví. Linkovi se naštěstí občas podařilo proklouznout k Earlovi Pettymu na MTV, jinak by se z Kdo střelil Lincolna nikdy nestala první (teda jediná) školní rocková kapela.
Paní Lincolnovou jsem nikdy nechápal. Když byla mamka ještě naživu, při zmínce o ní protáčela panenky a prohlašovala: „Link je tvůj nejlepší kamarád, ale snad ode mě nečekáš, že vstoupím do DARu nebo budu pří oslavách nosit sukně s krinolínou.“ A pak jsme se oba rozchechtali. Taky jsem si nedoved představit mamku, která se jinak brodila bahnem po bejvalejch bitevních polích a hledala starý nábojnice, která si vlasy stříhala doma zahradnickejma nůžkama, že by organizovala s dámama z DARu prodej domácích sušenek a vykládala lidem, jakou barvou si mají natřít domy.
Zato paní Lincolnová se pro DAR narodila. Byla jeho výkonná tajemnice – to jsem věděl i já. Sedávala v tamní radě s matkou Emily Asherový a Savannah Snowový, zatímco moje mamka vysedávala v knihovně a zkoumala mikrofiše.
Jenže už nevysedává.
Link bez ustání něco vykládal, ale brzo mi došlo, že bych měl začít poslouchat. „… moje máma, Emilyina máma, máma Savannah… poslední večery si v jednom kuse telefonovaly. Slyšel jsem mámu, jak něco povídala o tom rozbitým okně v učebně angličtiny a že prej neteř Starouše Ravenwooda měla na rukou krev.“ Zatočil za roh a bez nadechnutí pokračoval. „Taky říkala, že ta tvoje holka byla ve Virginii ve cvokárně a že je sirotek a bipolomanio-schizoněco.“
„Není to moje holka. Jen se kamarádíme,“ odseknul jsem bez přemejšlení.
„Sklapni. Seš do ní tak udělanej, že by tě utáhla na cezený nudli.“ Tohle Link prohlašoval o každý holce, o který jsem se kdy zmínil, nebo na kterou jsem se na školní chodbě jen podíval.
„Nejsem. Mezi náma nic není. Jen jsme kecali.“
„Pche. Učůráváš z ní do gatí. Měl by sis odskočit. Líbí se ti, Wate, to nevokecáš. Tak to sakra přiznej.“ Link teda nebyl moc vysazenej na rafinovanosti. Podle mě si nedokázal představit, že by někdy chtěl chodit s nějakou holkou z jinýho důvodu, než že třeba hraje dobře na kytaru. Teda až na ten nepřehlídnutelnej biologickej důvod.
„Netvrdím, že se mi nelíbí. Říkám jenom, že jsme kamarádi.“ Což byla pravda, bez ohledu na to, co bych rád nebo nerad. Ale to už byla úplně jiná informace. Trošku jsem se přitom pousmál – což, jak se ukázalo, byla zásadní chyba.
Link začal předstírat, že si zvrací do klína, a málem se srazil s náklaďákem. Ale jen tak blbnul. Bylo mu jedno, kdo se mi líbí, hlavně když si ze mě mohl kvůli tomu utahovat. „Tak co? Je to pravda? Uďála to?“
„Co jako?“
„Dyť víš. To ve třídě. Je fakt cákla?“
„Prostě se rozbilo okno. Samo od sebe. Není to žádná záhada.“
„Paní Asherová povídala, že do něj Lena praštila nebo do něj něco hodila.“
„To je fakt prča. Nějak jsem si nevšim, že se mnou chodí na angličtinu i paní Asherová.“
„No, moje máma tam taky nechodí, ale povídala mi, že dneska se chce stavit ve škole.“
„Prima. Tak to jí podržíme místo v jídelně.“
„Možná tohle dělala ve všech bejválejch školách. Ta tvoje Lena. Možná proto byla ve cvokárně.“ Link se zatvářil vážně, což znamenalo, že si kvůli tomu „okennímu incidentu“ doma asi hodně vyslechnul.
Vzpomněl jsem si, co povídala Lena o svým životě: že je komplikovanej. Možná je tohle jedna z těch komplikací. Nebo prostě jedna z dvaceti šesti tisíc dalších věcí, o kterejch se jí nechce mluvit. Ale co když má parta Emily Asherový pravdu? Co když jsem se přidal na nesprávnou stranu?
„Dávej si bacha, čéče. Možná je ta Lena fakt magor.“
„Jestli tomu věříš, tak seš debil.“
Na parkoviště jsme dojeli mlčky. Byl jsem naštvanej, i když jsem věděl, že se mě kámoš jen snaží varovat. Ale nepomáhalo to. Dneska mi všechno připadalo jiný. Vystoupil jsem rychle z auta a přibouchnul za sebou dvířka.
„Mám o tebe fakt starost, kámo!“ zavolal na mě Link od volantu. „Začínáš se chovat jako pošuk.“
„Cože? My dva jsme teď něco jako páreček, nebo co? Možná by sis měl radši dělat hlavu s tím, proč se s tebou žádná holka nebaví – ani magorky ne!“
Link vystoupil a zadíval se k budově školy. „To je fuk. Měl bys – měl bys říct tý svý kamarádce, aby si dneska dávala majzla. Hele.“
Na schodech před školou se paní Lincolnová a paní Asherová bavily s ředitelem Harperem. Emily se tiskla k matce a snažila se budit dojem ustrašenýho ptáčka. Paní Lincolnová řediteli něco vášnivě vykládala. Harper přikyvoval, jako by si každý její slovo vrýval hluboko do paměti. Možná velel Jacksonově střední, ale dobře věděl, kdo velí tomuhle městu. Těkal pohledem z jedny mezery na druhou.
Když Linkova máma domluvila, začala Emily líčit vzrušenou verzi toho okenního incidentu. Paní Lincolnová se k ní natáhla a soucitně ji poklepala po rameni. Ředitel Harper vrtěl hlavou.
Amma měla pravdu: na obzoru se stahoval šerednej mrak.
Lena seděla v limuzíně a zapisovala si něco do svýho ohmatanýho bloku. Motor byl vypnutej. Když jsem jí zaťukal na okýnko, nadskočila a otočila se ke škole. Taky si všimla těch delegátek rozhořčenejch matek.
Naznačil jsem jí, aby mi otevřela, ale zavrtěla hlavou. Přešel jsem na stranu spolujezdce. Bylo zamčeno. Ale tak lehko se mě nezbaví. Posadil jsem se na kapotu a batoh hodil do štěrku před autem. Nikam nejdu.
Co to děláš?
Čekám.
Tohle bude dlouhý čekání.
Času mám dost.
Zírala na mě čelním sklem. Slyšel jsem, že odemyká. „Už ti někdo řek, že seš cvok?“ Vystoupila, přešla ke kapotě a založila si ruce na prsou. Tvářila se jako Amma, když se dopálí.
„Ale prej takové jako ty.“
Vlasy měla stažený dozadu černým hedvábným šátkem s nápadně růžovejma třešňovejma květama. Představoval jsem si, jak se dívala doma do zrcadla a měla pocit, že se strojí na vlastní funus. Proto si vzala ten šátek, aby se trochu rozveselila. Jinak měla na sobě zase něco černýho – křížence mezi dlouhou košilí a šatama –, džíny a svoje obvyklý conversky. Mračila se a dívala se ke škole. Srocení matek zmizelo – nejspíš už hřadovaly v kanceláři ředitele Harpera. „Slyšíš je?“
Zavrtěla hlavou. „To není tak, že bych dokázala číst lidem myšlenky, Ethane.“
„Ale mně jo.“
„Ne doopravdy.“
„A co včera večer?“
„Už jsem ti to řekla. Nevím, čím to bylo. Prostě jako bysme byli nějak – propojený.“ Dneska ráno jako by jí připadalo těžký to i vyslovit. Vyhnula se mýmu pohledu. „Tohle se mi ještě s nikým nestalo.“
Chtěl jsem jí říct, že vím, jak jí je. Chtěl jsem jí říct, že když jsou naše myšlenky propojený, připadá mi, že k ní mám nejblíž ze všech lidí na světě, i když fyzicky můžeme bejt od sebe tisíce kiláků.
Ale nedokázal jsem to. A nedokázal jsem na to ani pomyslet. Myslel jsem na taktiku v basketu, na jídelníček ve školní kuchyni, na hráškově zelený chodby, kterejma se za chvíli poženu na hodinu. Na cokoli. Místo toho jsem škádlivě naklonil hlavu na stranu. „Jo, tohle mi holky říkají pokaždý.“ Idiote. Čím jsem nervóznější, tím jsou moje vtípky ubožejší.
Usmála se na mě – nejistě, strojeně. „Nesnaž se mě rozesmát. Stejně se ti to nepovede.“ Ale povedlo.
Obrátil jsem se k hlavnímu schodišti. „Jestli bys ráda věděla, o čem se v ředitelně baví, můžu ti to říct.“
Nedůvěřivě se na mě zadívala.
„Jak to?“
„Tohle je Gatlin. Tady žádný tajemství nemá šanci – ani omylem.“
„Jak moc je to zlý?“ Odvrátila se. „Myslej si, že jsem blázen?“
„Něco na ten způsob.“
„Že jsem nebezpečná?“
„Nejspíš jo. My se tady k cizincům moc laskavě nechováme. A nikdo pro nás není větším odrodilcem než Macon Ravenwood – bez urážky.“ Usmál jsem se na ni.
Ozvalo se první zvonění. Lena se natáhla po mým rukávu. „Včera v noci jsem měla sen. Zdálo se ti taky o –“
Přikejvnul jsem. Ani tu větu nemusela dokončit. Věděl jsem přece, že byla v tom snu se mnou. „Měl jsem i mokrý vlasy.“
„Já taky.“ Natáhla ke mně ruku. Na zápěstí měla jizvičky, jak jsem se ji pokoušel zoufale udržet. Než se potopila do temnoty. Doufal jsem, že tohle už neviděla. Ale z pohledu do její tváře jsem vyčet, že jo. „Mrzí mě to, Leno.“
„Ty za to nemůžeš.“
„Kdybych tak věděl, proč jsou ty sny tak opravdový.“
„Snažila jsem se tě varovat. Měl by ses ode mě držet dál.“
„To je fuk. Můžeš si odfajfkovat, žes mě varovala.“ Nějak jsem věděl, že tohle jediný nedokážu: držet se od ní dál. I když teď budu muset nakráčet do školy a čelit tam tý hromadě sraček, bylo mi to fuk. Bylo bezva mít někoho, s kým jsem moh povídat, a nemusel předem cenzurovat všechno, co ze mě vypadne. S Lenou jsem si povídal rád. Tam na Greenbrieru jsem měl pocit, že bych moh sedět v tý trávě celý dny a povídat si s ní. Nebo ještě dýl. Dokud by byla se mnou.
„Co je to s těma tvejma narozeninama? Pročs říkala, že pak tady třeba už nebudeš?“
Rychle otočila list. „A co ten medailón? Měls taky další vidinu – o tom vypalování?“
„Jo. Seděl jsem v kostele a málem jsem kvůli tomu vypadnul z lavice. A něco jsem zjistil od pratetiček – od těch, co jim tady říkají Sestry. Ten monogram E. C. W. znamená Ethan Carter Wate. To byl můj praprapraprastrejda. A moje tři cvakly pratetičky tvrděj, že mě naši pojmenovali po něm.“
„A jak to, že tě to nenapadlo hned, jaks ten medailón uviděl?“
„To je na tom všem nejdivnější. Nikdy jsem o tom strejdovi neslyšel. V rodokmenu Wateovejch, co nám visí doma na stěně, ho někdo vypustil.“
„A co G. K. D.? Je to ta Genevieve, ne?“
„To tety nevěděly, ale nejspíš jo. To ona byla v tý vidině – a D. bude nejspíš znamenat Duchannesová. Chtěl jsem se zeptat Ammy, ale když jsem jí ten medailón ukázal, málem mi utrhla hlavu. Jako by byl natřikrát prokletej a nasáklej litrama vúdú, a pro jistotu ještě očarovanej. Táta má v pracovně všechny mamčiny starý knížky o Gatlinu a občanský válce, jenže tam neproklouznu.“ Už jsem ztrácel niť. „Měla by ses zeptat svýho strejdy.“
„Ten o tom nebude nic vědět. Kde je ten medailón teď?“
„Mám ho v kapse, v koženým pytlíčku s nějakým pudrem. Amma ho tím práškem zasypala, sotva ten šperk uviděla. Žije v domnění, že jsem ho odnes zpátky na Greenbrier a zahrabal ho tam.“
„Určitě mě nenávidí.“
„Ne víc než jiný zdejší holky…, chci říct, než jiný moje kamarádky…, myslím jako… když jsem se s nima kamarádil.“ Nechtělo se mi věřit, co to blekotám. „Asi bysme měli jít radši do třídy, než budeme mít další malér.“
„Vlastně jsem si říkala, že bych se radši vrátila domů. Vím, že se jim jednou budu muset postavit, ale radši bych to ještě o den odložila.“
„A nebudeš mít průšvih?“
Rozesmála se. „U strejdy? Toho nechvalně proslulého Macona Ravenwooda, kterej si myslí, že škola je jen ztráta času a že obyvatelům Gatlinu by se měl každej rozumnej člověk vyhejbat? Ten bude nadšenej.“
„Tak proč sem vůbec chodíš?“ Byl jsem si stoprocentně jistej, že Linka by ve škole nikdy nikdo neviděl, kdyby ho jeho matinka ráno co ráno nevyhnala ze dveří.
Lena zatočila jedním přívěskem na svým řetízku – sedmicípou hvězdou. „Asi jsem doufala, že to tady bude jiný. Nejspíš jsem si myslela, že si tady najdu nějaký kamarády, začnu psát do novin nebo něco takovýho… já nevím.“
„Do školních novin? Do Jacksonskýho hlasatele?“
„Snažila jsem se dostat do redakce školních novin už ve starý škole, ale tvrdili mi, že všechny místa jsou obsazený, i když nikdy neměli dost přispěvatelů, aby ten plátek vyšel včas.“ Zadívala se jinam. „Tak já pojedu.“
Přidržel jsem jí dveře. „Měla by ses strejdy zeptat na ten medailón. Třeba ví víc, než si myslíš.“
„Věř mi – neví.“ Přibouchnul jsem za ní dvířka se staženým okýnkem. Nakrátko jsem sice zatoužil, aby zůstala se mnou, ale potom se mi ulevilo, že se rozhodla jet domů. I tak jsem toho měl dneska hodně co řešit. Ukázal jsem na zápisník, kterej ležel na sedadle spolujezdce. „Nechceš, abych to za tebe odevzdal?“
„To ale není domácí úkol.“ Otevřela přihrádku v palubní desce a strčila blok tam. „Není to nic.“ Nic, o čem by se mnou chtěla mluvit.
„Radši bys měl jít do školy, že začne Tlustoprd prohlížet parkoviště.“ Lena nastartovala, ani jsem nestačil odpovědět. Než šlápla na plyn, zamávala mi.
Uslyšel jsem zaštěkání. Obrátil jsem se a uviděl jen kousek za sebou obrovskýho černýho psa z Ravenwoodu. I osobu, na kterou štěkal.
Paní Lincolnová se na mě usmála. Pes zavrčel a chlupy na hřbetě se mu zježily. Linkova matka se na něj zadívala s takovým odporem, jako by to byl sám Macon Ravenwood. Kdyby došlo na rvačku, nevím, na koho z těch dvou bych vsadil.
„Zdivočelí psi můžou roznášet vzteklinu. Někdo by měl upozornit policii. Ano, to by se mělo udělat.“
„Jistě, madam.“
„Kdo to byl v tom zvláštním černém autě? Zdálo se, že jste si dobře popovídali.“ Jenže ona znala odpověď. Nebyla to otázka. Bylo to obvinění.
„Madam…“
„Když už o tom mluvíme, ředitel Harper mi právě sdělil, že tomu Ravenwoodovic děvčeti doporučí, aby změnila vzdělávací ústav. Může si vybrat – v okolí jsou hned tři střední školy. Hlavně když to nebude Jacksonova.“
Neodpověděl jsem. Ani jsem se na ni nepodíval.
„Zodpovědnost leží na nás, Ethane. Na mně, na řediteli Harperovi a na všech rodičích v Gatlinu. Musíme se postarat o to, aby naší mládeži nehrozilo ve městě žádné nebezpečí. Aby se nedostala do špatné společnosti.“ Špatná pro ni byla každá společnost, která se něčím lišila.
Natáhla se ke mně a popleskala mě po rameni, jako ani ne před deseti minutama poplácaly Emily. „Určitě mě chápeš. Patříš přece koneckonců mezi nás. Tvůj otec se tady narodil a tvá matka je tu pohřbená. Patříš sem. To se o každém říct nedá.“
Zíral jsem na ni, ale než jsem stačil něco namítnout, nastoupila do svý dodávky.
Tentokrát jí šlo o víc než o spálení pár knížek z veřejný knihovny.
Když jsem dorazil do třídy, den se proměnil v abnormálně normální. Bláznivě normální. Na další rodiče jsem už nenatrefil, i když jsem měl podezření, že si v kanceláří podávají kliku. U oběda jsem seděl s klukama z basketu a naházel do sebe tři misky čokoládovýho pudinku jako obvykle, přestože bylo zřejmý, o kom a o čem se úmyslně nebavíme. I pohled na Emily, která celou angličtinu a chemii zuřivě ťukala esemesky, jako by dokládal nějakej druh univerzální pravdy. Až na to, že jsem věděl, o čem – nebo spíš o kom – ty zprávy píše. Jak už jsem řek, všechno působilo až abnormálně normálně.
Dokud mě Link nenaložil po tréninku do auta a mě nenapadlo udělat něco naprosto šílenýho.
Amma stála na přední verandě – jasná předzvěst maléru. „Viděli jste se?“ To se dalo čekat.
„Dneska nebyla ve škole.“ Technicky vzato to byla pravda.
„Možná je to tak lepší. Tý holce se táhnou v patách trable velký jako ten Ravenwoodovic hafan. Nestrpím, abys je zavlek do tohohle baráku.“
„Jdu si dát sprchu. Bude dneska večeře brzo? Máme s Linkem dělat večer jeden referát!“ houknul jsem na ni ze schodiště. Doufal jsem, že to zní dostatečně normálně.
„Referát? Jakej referát?“
„Z dějáku.“
„Kdy chceš jít a kdy se vrátíš domů?“
Zabouchnul jsem za sebou dveře koupelny a nechal to bez odpovědi. Plán jsem měl, ale potřeboval jsem krycí historku. A radši nějakou fakt dobrou.
Když jsem si za deset minut sedal ke kuchyňskýmu stolu, už jsem ji měl. Nebyla úplně neprůstřelná, jenže nic lepšího jsem ze sebe nevypotil. Teď jsem ji ještě musel předložit ctěný porotě. Lhát moc neumím a Amma se nedá jen tak oblafnout. „Link pro mě přijede po večeři a pojedem do knihovny. Budeme tam, dokud nezavřou. Myslím, že zavírají v devět – nebo možná v deset.“ Nalil jsem si na vepřový žebírka Karolínsky zlato – hořčičnou omáčku na barbecue. Byla to jedna z mála věcí, kterou byl Gatlin proslulej a která neměla nic do činění s občanskou válkou.
„Do knihovny?“
Lhát Ammě mě znervózňovalo, takže jsem se k tomu neuchyloval moc často. A dneska večer jsem to cítil až v žaludku. To poslední, co jsem v tu chvíli potřeboval, byly tři talíře žebírek v břiše. Jenže jsem neměl na vybranou. Dva talíře by zvyšovaly podezření. A kdybych si dal jeden, Amma by mě hnala do pokoje s teploměrem a mátovým čajem. Přikejvnul jsem a pustil se do druhý porce.
„Nebyls tam od tý doby, co…“
„Já vím.“ Co mamka umřela.
Knihovna byla pro naši rodinu druhej domov. Trávili jsme tam nedělní odpoledne, už když jsem byl mrně. Běhal jsem mezi regálama a vytahoval ze stojanů každou knížku s obrázkama pirátů, lodí, rytířů, vojáků nebo kosmonautů. Mamka vždycky říkala: „Tohle je pro mě jako chrám, Ethane. Takhle naše rodina slaví sabat.“
Hlavní knihovnice v Gatlinu Marian Ashcroftová byla její nejlepší kamarádka. A taky to byla druhá nejchytřejší historička ve městě a do minulýho dubna i půlka jejich autorský dvojice. Promovaly spolu na Dukeově univerzitě, a když si pak Marian udělala doktorát v oboru afroamerikejch studií, odstěhovala se do Gatlinu za mamkou a tady spolu napsaly první knížku. Před tou nehodou pracovaly už na pátý.
Od tý doby jsem do knihovny nevkročil. Měl jsem pocit, že na to ještě nejsem pripravenej. Ale taky jsem věděl, že mi Amma určitě nebude zakazovat, abych tam chodil. A že tam nebude ani volat, aby si mě zkontrolovala. Marian Ashcroftová zkrátka patřila do rodiny. A Amma, která milovala mou mamku stejně, jako ji milovala Marian, postavila rodinu na první příčku svýho žebříčku hodnot.
„Tak se tam chovej slušně a nehulákej. Víš přece, co říkala tvoje maminka: každá kniha je jako bible, a příbytek biblí je jako dům Páně.“ Jak už jsem říkal, mou mamku by do DAR nikdy nevzali.
Venku zatroubil Link. Slíbil, že mě sveze cestou na zkoušku jejich skupiny. Zamířil jsem ke dveřím z kuchyně. Když jsem procházel kolem Ammy, cítil jsem se tak provinile, až jsem měl chuť ji popadnout do náruče a ke všemu se přiznat. Jako když mi bylo šest a spořádal jsem ve špajzce všechnu sušenou želatinu. Možná že má Amma pravdu. Možná jsem udělal díru do nebe a vesmír mi sletí na hlavu.
Když jsem došel ke dveřím Ravenwoodu, prsty se mi sevřely na lesklejch modrejch deskách: svýho druhu omluvě za to, že u Leny doma zaklepu bez pozvání. Přines jsem jí úkoly z angličtiny, když dneska chyběla – to jsem chtěl předstírat. Když jsem stál doma na verandě, připadalo mi to jako celkem přesvědčivá záminka. Teď, na verandě Ravenwoodskýho sídla, už mi to tak nepřipadalo.
Takovýhle věci jsem normálně nedělal, ale bylo mi jasný, že Lena mě k sobě domů sama nikdy nepozve. A měl jsem pocit, že její strejda by nám moh pomoct. Že možná něco ví.
Anebo v tom bylo něco jinýho. Chtěl jsem ji vidět. V Jacksonovce to byl bez Hurikánu Lena tak dlouhej a nudnej den, až jsem si začal říkat, jak bez všech potíží, který mi nadrobila, těch osm hodin přežiju. Bez všech potíží, který jsem si kvůli ní nadrobil sám.
Zahlídnul jsem, jak se z oken zarostlejch břečťanem line světlo. Slyšel jsem zevnitř zvuky hudby. Byly to starý písničky ze Savannah, od toho georgijskýho zpěváka, kterýho milovala moje mamka: „Vchladu chladu chladu večera…“ Ještě než jsem zaťukal, z druhý strany dveří se ozvalo zaštěkání, a vzápětí se dveře rozletěly. Stála v nich bosá Lena, vystrojená úplně jinak než obvykle: měla na sobě černý šaty s drobnejma výšivkama ptáků, jako by se chystala na večeři do nějaký lepší restaurace. Zato já ve svým děravým tričku ATARI a v džínách vypadal leda tak, jako bych vyrážel do Méčbaru. Vyšla na verandu a zavřela za sebou.
„Ethane, co tady děláš?“
Nešikovně jsem jí podal desky. „Přines jsem ti úkoly.“
„Nechápu, co to vyvádíš. Už jsem ti jasně říkala, že strejda nemá rád cizí lidi.“ Postrčila mě ke schodům. „Musíš pryč. Hned.“
„Jen mě napadlo, že bysme si s ním mohli promluvit.“
Za námi se ozvalo odkašlání. Otočil jsem se a spatřil ve dveřích psa Macona Ravenwooda, a za ním – jeho páníčka osobně. Snažil jsem se dělat jakoby nic, ale vsadil bych krk, že mě prozradilo to, jak jsem při tom pohledu málem vyletěl z kůže.
„Tedy, tohle člověk věru neslyší tak často. A nerad bych vás, mladý muži, jako správný jižanský gentleman zklamal.“ Mluvil protáhlou výslovností, zato s dokonalou artikulací. „Je mi ctí, že vás konečně poznávám, pane Wate.“
Nemoh jsem uvěřit, že před ním stojím. Před tím záhadným Maconem Ravenwoodem. Až na to, že jsem ve skutečnosti čekal, že se zjeví někdo jako Bubu Radley – chlápek, co se doma šourá ve vytahanejch teplákách a mumlá jednoslabičný slova jako neandrtálec, zatímco mu z koutku ukapávají sliny.
Ale tohle nebyl Bubu Radley. Spíš Atticus Finch.
Macon Ravenwood měl na sobě dokonalej ohoz – asi tak pro módní sezónu 1942. Naškrobenou sněhobílou košili měl zapnutou stříbrnejma knoflíčkama, žádnejma obyčejnejma z perleti. Černý večerní sako bylo bez poskvrnky, dokonale nažehlený. Jeho tmavý oči byly tak výrazný, že vypadaly jako dvě tůně. Připomínaly mi kouřový skla jeho limuzíny, se kterou jezdila Lena. Člověk v nich nic neviděl, žádnou reakci. Vystupovaly mu z tváře, kterou měl bílou jako sníh, bílou jako mramor, bílou jako – no, tak, jak byste čekali od člověka, co nikdy nevytáhne paty z domu. Vlasy měl v odstínu pepř a sůl: kolem tváře šedivý, na vrcholku hlavy černý jako jeho neteř.
Vypadal jako hollywoodská hvězda z doby před vynálezem barevnýho filmu. Nebo jako nějakej příslušník královský dynastie z evropský zemičky, o který tady nikdo neslyšel. Jenže Macon Ravenwood pocházel z našeho zapadákova. To mě na něm mátlo nejvíc. Tohle byl přece Starouš Ravenwood, gatlinskej strašák, o kterým jsem slyšel starousedlíky vykládat už od mateřský školky. Jenže teď vypadal, jako by do těchhle míst patřil ještě míň než já.
Zaklapnul knížku, kterou držel, ale nespouštěl ze mě oči. Vlastně mi spíš připadalo, jako by civěl skrz mě a něco tam hledal. Třeba má v těch očích rentgen. Po tom, co se mi přihodilo v posledních dnech, by mě to moc nepřekvapilo.
Srdce mi tlouklo tak hlasitě, až jsem si byl jistej, že on to musí slyšet. Macon Ravenwood mě děsil a dobře to věděl. Nikdo z nás se neusmál. Pes mu stál napjatě u nohy, jako by vyčkával na povel k útoku.
„Jsem já to ale nezdvořák. Račte prosím dál, pane Wate. Právě jsme hodlali zasednout k večeři. Musíte si dát s námi. Tady na Ravenwoodu je večeře vždycky událost.“
Podíval jsem se na Lenu. Doufal jsem, že mi napoví.
Řehni mu, že nechceš zůstat.
Taky že nechci. Věř mi.
„Děkuju, pane, ale nerad bych vás obtěžoval. Jenom jsem přines Leně úkoly.“ Znova jsem před sebe zvednul lesklý modrý desky jako štít.
„Hlouposti, musíte zůstat. Dáme si po večeři v hudebním salonku pár kubánských doutníků, nebo dáte přednost brazilským? Ledaže by vám nějak vadilo vstoupit do našeho příbytku. V tom případě bych to ovšem chápal.“ Nepoznal jsem, jestli to myslí jako vtip.
Lena objala strejdu paží kolem pasu a já postřehnul, jak se výraz jeho tváře okamžitě proměnil. Jako když za deštivýho dne vyjukne z mraků sluníčko. „Strejdo Macu, z Ethana si neutahuj. Je to jedinej kamarád, kterýho tady mám, a jestli mi ho vyplašíš, odstěhuju se k tetě Del a tobě tady nezůstane nikdo, koho bys moh mučit.“
„Naštěstí je tu Bubu.“ Pes se na pána tázavě zadíval.
„Toho si odvedu taky. Stejně chodí všude za mnou, ne za tebou.“
Na tohle jsem se musel zeptat. „Bubu? Ten pes se jmenuje Bubu Radley?“
Pan Ravenwood se nepatrně pousmál. „K němu se to hodí víc.“ Pak zničehonic zaklonil hlavu a vybuchl smíchy. Ohromilo mě to, protože jsem si vůbec nedokázal představit, že by se jeho rysy mohly přeskupit třeba jen do pousmání. Pak Lenin strýc otevřel dveře dokořán. „Teď vážně, pane Wate, pojďte dál. Mám moc rád společnost a je to už dávno, co měl Ravenwood to potěšení hostit reprezentanta našeho Čarokrásneho gatlinského okresu.“
Lena se rozpačitě usmála. „Nebuď takovej snob, strejdo. Oni za to nemůžou, že s nima nemluvíš.“
„A já nemůžu za svou zálibu v dobrém vychování, přiměřené inteligenci a přijatelné osobní hygieně, tedy ne nezbytně v tomto pořadí.“
„Nevšímej si ho. Má zase tu svou depku,“ prohodila omluvně Lena.
„Nechte mě hádat. Má to něco společnýho s ředitelem Harperem?“
Lena přikejvla. „Volali ze školy. Zatímco se incident vyšetřuje, mám podmínečný vyloučení z vyučování. Ještě jedno provinění, a letím ze školy.“
Macon se pohrdavě zasmál, jako by šlo o bezvýznamnou trapnost. „Vyloučení? Opravdu úsměvné. Takový akt vyvolává dojem autority, což není tento případ. Obtloustlý ředitel školy, co sotva prolezl vysokou, a banda ňafajících paniček v domácnosti s rodokmenem, který se těžko může měřit s Bubu Radleym… Kvalifikovanou osobu aby člověk pohledal.“
Překročil jsem práh – a strnul. Uvnitř to vypadalo úplně jinak, než co jsem tu viděl přednedávnem. Nebyla to už předměstská katalogová hala, ale vzdušná, velkolepá místnost. Nad schodištěm visela obrovská olejomalba, nadživotní portrét nádherný ženy se zářícíma zlatejma očima. Ani schodiště nebylo obyčejný jako posledně, ale klasicky starožitný, tak ladný, jako by ho podpíral sám vzduch. Kdyby se na něm objevila Scarlet O’Harová v sukni s krinolínou, nepůsobila by vůbec nepatřičně. Ze stropu visely křišťálový lustry. Hala byla plná viktoriánskýho nábytku: stály tam skupinky důmyslně vyšívanejch křesílek, mramorový stolky a květináče s elegantním kapradím. Na stolcích hořely svícny. Dvoukřídlý dveře byly dokořán a vzduch prostupovala vůně gardénií, naaranžovanejch ve stříbrnejch vázách všude kolem.
Na chvilku mi připadalo, že jsem se zase ocitnul v nějaký vidině, ale medailónek byl bezpečně zabalenej v mý kapse. Tím jsem si byl jistej, protože jsem si ho ohmatal. A ze schodů mě pozoroval ten strašidelnej pes.
Ale stejně mi to neštymovalo. Dům vypadal úplně jinak, než jsem ho viděl naposled. Připadalo mi to neskutečný – jako bych se vrátil v čase. Přestože to bylo neskutečný, napadlo mě: kéž by to tady viděla mamka. Ta by se do tohohle místa okamžitě zamilovala. Zároveň jsem nějak věděl, že tohle je reálný, že takhle Ravenwood většinou vypadá. Budil stejnej dojem jako Lena, jako ta zahrada obehnaná zdí, jako Greenbrier.
Proč to takhle nevypadalo minule?
O čem to mluvíš?
Já myslím, že to víš.
Pán domu šel před náma. zatočili jsme doleva, tam kde byl před pár dny útulnej obejvák. Teď to byl obrovskej taneční sál a uprostřed se tyčil dlouhej stůl se lvíma tlapama. Bylo na něm prostřeno pro tři. Jako by mě tu čekali.
Piano v zadním rohu hrálo. Nejspíš je mechanický. Ta scéna vypadala trochu strašidelně, jako by v ní chyběly hlasy, cinkot sklenic a smích. Ravenwood sice pořádal večírek roku, ale jediným zvaným jsem byl já.
Lenin strejda pořád mluvil, a jeho proslov se odrážel od stěn s freskama a vysokýho klenutýho stropu. „Asi jsem vážně snob. Město se mi hnusí. Hnusí se mi jeho obyvatelé. Mají slepičí mozečky a obří zadnice. Dalo by se říct, že co jim chybí uvnitř, to si vynahrazují navenek. To bude tou jejich stravou! Samý tuk, a přitom tak děsivá nechutnost.“ Usmál se, ale ne přátelsky.
„Tak proč se nepřestěhujete?“ Zmocnil se mě nával vzdoru, kterej mě vrátil do reality – aspoň do tý, ve který jsem se momentálně nacházel. Když jsem nad Gatlinem ohrnoval nos já, byla to jedna věc. Ale u Macona Ravenwooda to bylo něco jinýho. Byla to kritika odjinud.
„To je směšné. Můj domov je Ravenwood, ne Gatlin.“ Vyplivnul to, jako by měl na jazyku otrušík. „Kdybych vyklouzl z okovů tohoto života, musel bych si najít někoho, kdo bude místo mě pečovat o Ravenwood, protože nemám děti. Udržet Ravenwood byl vždycky můj velkolepý a strašlivý úkol. Rád se vnímám jako kurátor živoucího muzea.“
„Nebuď tak pompézní, strejdo Macu.“
„A ty nebuď tak diplomatická, Leno. Nikdy nepochopím, proč máš potřebu stýkat se s těmi neosvícenými plebejci z města.“
To má pravdu.
Chceš říct, že nechceš, abych se vrátila do školy?
Ne – myslel jsem jen –
Pan Ravenwood se na mě zadíval: „Samozřejmě s výjimkou zde přítomného hosta.“
Čím dýl jsem ho poslouchal, tím zvědavější jsem na jeho názory byl. Kdo by řek, že Macon Ravenwood bude třetí nejchytřejší člověk ve městě: po mý mamce a Marian Ashcroftový? Nebo čtvrtej – v případě, že by můj otec ještě někdy vylezl z pracovny.
Pokusil jsem se přečíst titul na knížce, kterou měl hostitel v ruce. „Co je to – Shakespeare?“
„Betty Crockerová. Fascinující dáma. Pokoušel jsem se rozpomenout, co místní lidé považují za pokrm vhodný k večeři. Chtěl jsem dnes vyzkoušet nějaký krajový recept. Rozhodl jsem se pro žebírka s hořčičnou omáčkou.“ Zase vepřový. Dělalo se mi špatně, jen když jsem si na něj vzpomněl.
Macon s úklonou odtáhl neteři židli. „Když už mluvíme o hostech, Leno, na Dožinky čekám tvoje sestřenice. Nezapomeň říct Domu a Kuchyni, že nás bude o pět víc.“
Lena se zatvářila rozpačitě. „Vyřídím to personálu v domě a v kuchyni, jestli máš na mysli tohle, strejdo Macu.“
„Co jsou Dožinky?“
„Ale nic. Naše rodina je prostě kapku staromódni. Dožinky je takovej starej evropskej svátek, něco jako Díkůvzdání. Zapomeň na to.“ Nikdy jsem si nevšimnul, že by do Ravenwoodu někdo přijel, ať už z rodiny, nebo cizí. Nikdy jsem nezahlíd jediný auto, který by na rozcestí zabočilo doleva.
Hostitel se zatvářil pobaveně. „Jak si přeješ. Když už je řeč o Kuchyni, mám vlčí hlad. Podíváme se, co pro nás nachystala.“ Když promluvil, ozvalo se odněkud z domu rachocení nádobí.
„Nepřeháněj to, strejdo Macu. Prosím.“
Díval jsem se, jak Macon odchází. I když zmizel ve dveřích, slyšel jsem dál klapot jeho polobotek na naleštěné podlaze. Tenhle barák byl vážně legrační. Bílý dům by vedle něj vypadal jako polozborcená chatrč.
„Leno, co se tady děje?“
„Jak to myslíš?“
„Proč je prostřeno i pro mě?“
„Asi to udělal strejda, když nás spolu viděl na verandě.“
„A co tohle místo? Byl jsem vevnitř už jednou, ten den, co jsme našli ten medailón. Ani náhodou to tady nevypadalo takhle.“
Řekni mi to. Mně můžeš věřit.
Pohrávala si s lemem šatů. Tvrdohlavě. „Strejda je blázen do starožitností. V jednom kuse to tady mění. Záleží na tom?“
Ať už se tady dělo kdovíco, nehodlala se o tom zmínit. Aspoň ne teď. „Tak fajn. Nevadilo by ti, kdybych se tady porozhlídnul?“ Zamračila se, ale nic nenamítala. Vstal jsem od stolu a přešel do vedlejšího salónu. Byl zařízenej jako menší pracovna – byl tam krb, pohovka a pár psacích stolků. Před krbem se uvelebil Bubu Radley. Sotva jsem vešel, začal vrčet.
„Hodnej pejsek.“ Vrčení zesílilo. Vycouval jsem zpátky ke dveřím. Pes ztichnul a položil si hlavu na tlapy.
Na stolku vedle dveří ležela tlustá kniha zabalená v hnědým papíru a převázaná provázkem. Zvednul jsem ji. Bubu Radley začal zase vrčet. Na tý knížce bylo razítko. MĚSTSKÁ KNIHOVNA GATLIN. Znal jsem ho. Mamka mívala doma stovky takhle orazítkovanejch svazků. Jedině Marian Ashcroftová knížky takhle pečlivě obalovala.
„Zajímáte se o knihovny, pane Wate? Znáte Marian Ashcroftovou?“ Macon se náhle objevil vedle mě. Vzal mi svazek z ruky a láskyplně ho přejel pohledem.
„Ano, pane. Marian, teda doktorka Ashcroftová, byla nejlepší přítelkyně mojí maminky. Pracovaly spolu.“
Maconovi se v očích zablesklo, ale ten jas vzápětí zmizel. „Ovšem. Počínám si pozoruhodně natvrdle. Ethan Wate, no jistě. Vaši matku jsem znal.“
Strnul jsem. Jak by moh Starouš Ravenwood znát mou mamku?
Přes tvář mu přelítnul zvláštní výraz, jako by se rozpomínal na něco, co už odvál čas. „Jen prostřednictvím její práce, pochopitelně. Četl jsem všechno, co napsala. Když se bedlivěji podíváte na poznámkový aparát v jejím díle Plantáže a pěstování plodin: Rozdělená půda, zjistíte, že mnohé použité prameny pocházely z mé soukromé sbírky. Vaše matka byla brilantní historička. Je to velká ztráta.“
S obrovským úsilím jsem se usmál. „Díky.“
„S potěšením vám ukážu svou knihovnu. Bude mi ctí a radostí předvést svou sbírku knih jedinému synovi Lily Eversové.“
Zadíval jsem se na něj. Ohromilo mě, když jsem z jeho úst uslyšel mamčino dívčí jméno. „Wateová. Jmenovala se Lila Eversová Wateová.“
Hostitelův úsměv se prohloubil. „Ovšem. Ale všechno popořadě. Vzhledem k tomu, že Kuchyně už nerachotí, se dá předpokládat, že večeři máme na stole.“ Poplácal mě po rameni a vrátili jsme se společně do velkýho plesovýho sálu.
Lena na nás čekala u stolu se zapálenou svíčkou. Plamínek se třepotal ve večerním vánku ze zahrady. Stůl byl plnej talířů: hotová hostina, i když jsem nechápal, jak se to tam všechno dostalo. V domě jsem kromě nás tří a psa neviděl ani nohu. Bylo to divný: novej vnitřek domu, pso-vlk, tyhle kejkle. A já si myslel, že tím nejbláznivějším v tomhle baráku bude jeho majitel.
Měli jsme tolik jídla, že by se tím nakrmil DAR, všechny církevní spolky ve městě a celej basketbalovej tým k tomu. Až na to, že to nebylo jídlo, jaký se běžně podává v Gatlinu. Rozvalovalo se tam něco, co vypadalo jako sele upečený vcelku, s jabkem vraženým do huby. Pečený zebírka s papírkama na konci každýho žebra ležely vedle nadívaný husy, posypaný ořechama. Byly tam i misky s omáčkama a krémama, košíčky s rohlíkama a chlebem, preclíky, kapustičky, řepa, všelijaký pomazánky a spousta dalších jídel, který jsem ani nedokázal pojmenovat. A taky hořčičná omáčka, která vedle těch pochoutek vypadala dost nemístně. Udělalo se mi slabo z pomyšlení, kolik toho budu muset spořádat, aby to nevypadalo nezdvořile.
„Strejdo Macu, tohle je moc.“ Bubu si přišel lehnout Leně k nohám a nedočkavě zašvihal ocasem.
„Ale kdeže. Tohle je oslava. Máš tu kamaráda. Kuchyň by se urazila.“
Lena se na mě rozpačitě podívala, jako by se bála, že uteču do koupelny a zamknu se tam. Pokrčil jsem ramenama a začal si nakládat jídlo na talíř. Třeba mi Amma zejtra dovolí vynechat snídani.
Když si pán domu nalil třetí skotskou, napadlo mě, že nastala vhodná chvíle vytáhnout ten medailón. Když o tom tak uvažuju, viděl jsem ho, jak si nakládá na talíř, ale nevšim jsem si, že by sněd jediný sousto. Jako by mu jídlo mizelo z talíře samo. Možná že Bubu Radley je ten nejšťastnější pes ve městě.
Složil jsem svůj ubrousek. „Nevadilo by vám, pane Ravenwoode, kdybych se vás na něco zeptal? Protože mi připadá, že toho víte hodně o historii a… ehm… mamky se už zeptat nemůžu.“
Co to děláš?
Jen se chci zeptat.
On nic neví.
Leno, musíme to zkusit.
„Ovšem,“ prohlásil Macon a upil ze sklenice.
Zalovil jsem v kapse a vytáhnul medailón z váčku od Ammy. Dával jsem pozor, aby pořád zůstal zabalenej v kapesníku. Najednou zhasly všechny svíčky. Světlo z lustrů se zamihotalo a potemnělo. Dokonce i hudba z piana zmlkla.
Ethane, co to děláš?
Já nic nedělám.
Ve tmě jsem uslyšel Maconův hlas. „Co to máte v ruce, chlapče?“
„Medailónek, pane.“
„Nevadilo by vám, kdybyste ho zase vrátil do kapsy?“ Hlas Leninýho strejdy zněl sice klidně, ale já postřehnul, že má co dělat, aby se udržel. Jeho povznesenej tón byl tentam, promluvil břitce a naléhavě, i když se to snažil ze všech sil zamaskovat.
Upustil jsem medailón zase do váčku a ten strčil do kapsy. Macon se u stolu proti mně dotknul dvěma prsty lustru. Svíčky na stole se začaly jedna po druhý rozsvěcet. Ale všechny zbytky jídla zmizely.
Jeho tvář vypadala v obrovským světle svíček zlověstně. Poprvé od chvíle, kdy jsem přišel, se odmlčel. Jako by prověřoval svoje šance na neviditelný váze, kde byly naše osudy nějakým zázrakem ještě vybalancovaný. Bylo načase vypadnout. Lena měla pravdu, tohle nebyl dobrej nápad. Možná že kvůli tomuhle Macon Ravenwood nikdy nevychází z domu.
„Promiňte, pane. Nevěděl jsem, co to udělá. Amma, naše hospodyně, se chovala jako… no, jako by ta věc byla opravdu mocná, když jsem jí to ukázal. Ale když jsme to s Lenou našli, nic takovýho se nestalo.“
Už ani slovo. Nemluv o těch vidinách.
Nebudu. Chtěl jsem jen zjistit, jestli jsem měl pravdu s tou Genevieve.
Nemusela se bát – nechystal jsem se Maconu Ravenwoodovi vykládat už nic dalšího. Chtěl jsem odtud zmizet. „Asi bych už měl jít domů, pane. Je pozdě.“
„Mohl byste mi ten medailónek popsat?“ Znělo to spíš jako rozkaz než jako otázka. Mlčel jsem.
Nakonec promluvila Lena. „Je starej a odřenej. Na víčku má podobiznu. Našli jsme ho na Greenbrieru.“
Macon zatočil stříbrným prstenem na svý levačce. To už byl hodně rozčilenej. „Neřeklas mi, žes šla na Greenbrier. To už není součást Ravenwoodu. Nemůžu tě tam chránit.“
„Byla jsem tam v bezpečí. Cítila jsem to.“ V bezpečí před čím? Tady šlo o něco víc než o přehnanou strejčkovskou starostlivost.
„Nebyla. Je to za našimi pozemky. Tam už můj vliv, ani vliv jiných tvých blízkých, nesahá. Je spousta věcí, kterým nerozumíš. A on –“ Macon ukázal prstem přes stůl na mě –, „on nic neví. Nemůže tě chránit. Nemělas ho do toho zatahovat.“
Ozval jsem se. Musel jsem. Vyjadřoval se o mně, jako bych tam vůbec nebyl. „Jenže mě se to taky týká, pane. Na zadní straně medailónu jsou monogramy. E. C. W. byl Ethan Carter Wate, můj praprapraprastrýc. Druhej monogram je G. K. D., a my jsme si jistý, že to D. bude Duchannesová.“
Ethane, mlč.
Copak můžu? „Nemá smysl před náma něco tajit, protože jestli se něco děje, děje se to nám oběma. A ať se vám to líbí, nebo ne, děje se to právě teď.“ Váza s gardéniema přelítla vzduchem a rozbila se o zeď. Tohle byl ten Starouš Ravenwood, kterým nás strašili už od dětství.
„Nemáte ponětí, o čem mluvíte, mladíku.“ Zíral mi přímo do očí s prudkostí, ze který mi vstávaly chloupky vzadu na krku. Měl co dělat, aby se udržel. Zatlačil jsem ho moc do kouta. Bubu Radley přešel k jeho židli, jako by chtěl dorazit kořist. Jeho kulatý oči byly děsivě lidský a povědomý.
Už nic neříkej.
Macon přimhouřil oči. Jeho černobílej šarm filmový hvězdy byl pryč, nahradilo ho něco mnohem temnějšího. Chtěl jsem vzít nohy na ramena, ale najednou jako bych vrost do země. Připadal jsem si ochromenej.
Splet jsem se – v Ravenwoodským sídle i v jeho majiteli. Bál jsem se jich obou.
Když pán domu konečně promluvil, jako by si mumlal pod fousy. „Pět měsíců. Víte, kam až musím zajít, abych ji pět měsíců udržel v bezpečí? Co mě to bude stát? Jak mě to vyčerpá, možná i zničí?“ Lena beze slova přešla ke strejdovi a položila mu ruku na rameno. Bouře z jeho pohledu najednou zmizela. Pomalu se vzpamatovával.
„Ta vaše Amma mi připadá jako moudrá dáma. Zařídil bych se podle její rady. Vrátil bych ten medailón tam, kde jsem ho našel. Prosím, nenoste ho už do mého domu.“ Pak se vztyčil a odhodil ubrousek na stůl. „Troufám si tvrdit, že naše návštěva knihovny počká napříště, viďte? Leno, budeš tak laskavá a zavezeš našeho hosta domů? Byl to vskutku úchvatný večer. Velice poučný. Budu se těšit na vaši příští návštěvu, pane Wate.“
Pak se v místnosti setmělo a Macon zmizel.
Chtěl jsem se dostat z toho baráku co nejrychlejc. Potřeboval jsem zmizet od Leninýho strašidelnýho strejdy i z toho jeho šílenýho panství. Co se to tady sakra dělo? Lena mě spěšně vedla ke dveřím, jako by se bála, co se stane, když mě odsud co nejdřív nevypakuje. Ale když jsme procházeli halou, všimnul jsem si něčeho, co jsem předtím přehlídnul.
Medailón. Ta žena s děsivě zlatejma očima na portrétu měla na krku ten medailón. Chytil jsem Lenu za ruku. Uviděla to a strnula.
Předtím tam nebyl.
Jak to myslíš?
Ten obraz tady visel, už když jsem byla malá. Přešla jsem kolem něj snad už tisíckrát. A nikdy neměla na krku medailón.