Nádherné bytosti : kapitola 9

Na rozcestí

 

 

 

Kdyžjsme jeli ke mně domů, nevěděl jsem, odkud začít – a Lena byla očividně ráda, že nic neříkám. Nechala mě řídit. Byl jsem rád, protože jsem potřeboval dělat něco, při čem by mi tep zase zpomalil na normál. Minuli jsme naši ulici, ale to mi bylo fuk. Vlastně jsem nebyl připravenej vrátit se domů. Neměl jsem nejmenší tušení, co se děje s Lenou, s jejím strejdou a jejich domem. Ale ona mi to snad řekne.

„Přejels vaši ulici.“ To byla první věta, kterou pronesla od chvíle, kdy jsme vyjeli z Ravenwoodu.

„Já vím.“

„Ty si myslíš, že strejda je cvok. Všichni si to myslej. Jen to přiznej. Starouš Ravenwood.“ Znělo to hořce. „Potřebuju se vrátit domů.“

Mlčel jsem. Objeli jsme Generálův park, to kulatý prostranství žloutnoucí trávy, na který stálo to jediný, co Gatlinu pomohlo dostat se do průvodců: socha vojevůdce. Byl to generál Jubal A. Early z občanský války. Tyčil se tam jako vždycky, což mi najednou připadalo hrozně divný. Všechno kolem se změnilo, všechno bylo v pohybu, já jsem se změnil: viděl jsem a cítil a dělal věci, o jakejch se mi před pár dny ani nesnilo. Připadalo mi, že by bylo jen fér, kdyby se Generál podle toho zařídil.

Zabočil jsem do Holubí ulice a zastavil limuzínu u chodníku, přímo pod cedulí, která hlásala: vítejte v Gatlinu, v místě nejpůsobivějších plantážnických sídel starého jihu a nejlepšího máslového koláče na světě. U toho koláče bych si nebyl tak jistej, ale to první byla zaručeně pravda. „Co to děláš?“

Vypnul jsem motor. „Musíme si promluvit.“

„Já s klukama v autech nevysedávam.“ Byl to vtip, ale slyšel jsem jí na hlase, jak při tom strnula.

„Tak začni.“

„A s čím mám začít?“

„To si děláš srandu, viď?“ Snažil jsem se nezvyšovat hlas.

Zatahala si za náhrdelník a zkroutila uzávěr od plechovky limonády. „Nevím, co ode mě chceš slyšet.“

„Jak mi vysvětlíš, co se to tam u vás dělo?“

Zírala z okna do tmy. „Zlobil se. Občas mívá záchvaty vzteku.“

„Záchvaty vzteku? Tak říkáš tomu, když věci lítají vzduchem, aniž se jich dotkne, nebo když zapaluje svíčky bez sirek?“

„Promiň, Ethane,“ zašeptala.

Zato já tiše nemluvil. Čím víc se vyhejbala odpovědím, tím víc jsem zuřil. „Nestojím o tvý omluvy. Chci slyšet, co se děje.“

„S čím?“

„S tvým strejdou a jeho bláznivým barákem, kterej dokáže během pár dní tak totálně přestavět. S tím jídlem, co se objevuje a zase mizí. S těma řečma o hranicích pozemku a o tom, jak tě musí chránit. Něco z toho si vyber a spusť.“

Zavrtěla hlavou. „Nemůžu o tom mluvit. A stejně bys tomu nerozuměl.“

„Jak to můžeš vědět, když mi ani nedáš šanci?“

„Moje rodina je jiná než ostatní. Věř mi. Nezvládnul bys to.“

„Co tím chceš říct?“

„Tak si to přiznej, Ethane. Ty tvrdíš, že nejseš jako ostatní, ale seš. Líbí se ti, když jsem jiná, ale jen trošku. Nechceš, abych byla doopravdy jiná.“

„Jak to můžeš vědět? Seš stejně bláznivá jako tvůj strejda.“

„Přišels k nám bez pozvání, a teď se zlobíš, protože se ti nelíbilo, cos tam viděl.“

Neodpověděl jsem. Okýnka se zamlžily. Moje myšlenky taky.

„A zlobíš se, protože se nás bojíš. Všichni se nás bojíte. Hluboko uvnitř ste všichni stejný.“ Lenin hlas zněl unaveně, jako by už všechno vzdala.

„Ne.“ Podíval jsem se na ni. „To ty máš strach.“

Hořce se zasmála. „Jo. Mám. Jenže to, čeho se bojím, si ty neumíš ani představit.“

„Máš strach mi věřit.“

Mlčela.

„Máš strach se s někým sblížit aspoň tolik, aby si všimnul, jestli seš ve škole, nebo že chybíš.“

Přejela prstem po okýnku. Namalovala na vlhký sklo roztřesenou klikatou čáru.

„Bojíš se k někomu přiblížit a počkat, co se stane.“

Čára se změnila v blesk.

„Nejseš zdejší. Máš pravdu. A nejseš jen trochu jiná.“

Pořád zírala do okna, za kterým nemohla nic vidět. Zato já ji viděl. Viděl jsem všechno. „Seš úžasně, absolutně, extrémně, špičkově a neuvěřitelně jiná.“ Dotknul jsem se konečkama prstů její ruky a okamžitě mi jima projela horkost. „Vím to, protože si tam hluboko uvnitř myslím, že to cítím stejně. Tak se mi svěř. Prosím. Jak jiná?“

„Nechci ti to říct.“

Z oka se jí na tvář skoulela slza. Nabral jsem ji na prst. Pálila. „Proč ne?“

„Protože tohle je moje poslední šance žít jako normálni holka, i když jen tady v Gatlinu. Protože seš můj jedinej kamarád. Protože kdybych ti to řekla, nevěřil bys mi. Nebo ještě hůř… věřil bys mi.“ Otevřela doširoka oči a zadívala se na mě. „Ale na každej pád bys už pak se mnou nikdy nepromluvil.“

Ozvalo se zabušení na okno. Oba jsme nadskočili. Mlhou problesklo světlo baterky. V duchu jsem zaklel, odtáhnul se od Leny a spustil okýnko.

„Dětičky cestou domů zabloudily?“ Tlustoprd. Šklebil se, jako by u cesty narazil na dvě čerstvý koblihy v pytlíku.

„Ne, pane. Právě jedeme domů.“

„Tohle není vaše auto, pane Wate.“

„Ne, pane.“

Tlustoprd posvítil na Lenu a pak baterku dlouho podržel ve vzpřímený poloze. „Tak na to dupni a mazej domů. Nechceš přece, aby vo tebe Amma měla strach.“

„Ano, pane.“ Otočil jsem klíčkem v zapalování. Když jsem si nastavoval zpětný zrcátko, viděl jsem na předním sedadle policejního auta sedět Tlustoprdovu přítelkyni Amandu. Hihňala se.

 

 

 

Přibouchnul jsem dvířka. Viděl jsem předním oknem Lenu, jak se souká za volant.

„Tak zejtra.“

„Jasně.“

Ale já věděl, že se zejtra neuvidíme. Věděl jsem to už ve chvíli, když jsem ji sledoval, jak se rozjela naší ulicí. Bylo to rozcestí – stejně jako to místo, kde si řidič vybírá, jestli zabočí na Ravenwood, nebo do Gatlinu. Musí se rozhodnout. Jestli si nevybere tu moji cestu, tak mě mine, stejně jako ten první den školy, kdy nás s limuzínou předjela. To ráno, kdy jsem ji viděl poprvý. Jestli se nerozhodne pro mě.

Nemůžete jet po dvou cestách. A když vjedete na jednu, už není cesta zpátky. Když jsem docházel k našim dveřím, uslyšel jsem, jak motor naskakuje. Limuzína vyrazila.

Nerozhodla se pro mě.

 

 

 

Ležel jsem v posteli a zíral z okna. Dovnitř proudilo měsíční světlo a bránilo mi usnout. Bylo to k vzteku: spánek byl to jediný, po čem jsem toužil. Skoncovat projednou s tímhle dnem.

Ethane.

Ten hlas zněl tak slabě, že jsem ho skoro neslyšel.

Přejel jsem očima na okno. Bylo zavřený. Ověřil jsem si to.

Ethane, no tak.

Zavřel jsem oči. Západka na okně zarachotila.

Pusť mě dál.

Dřevěný okenice se prudce rozletěly. Možná vítr – až na to, že nefoukal ani vánek. Vylez jsem z postele a vykouknul z okna.

Lena stála v pyžamu na trávníku před naším domem. Z toho budou mít sousedi posvícení. Ammu z toho klepne pepka. „Pojď dolů, nebo jdu já nahoru.“

Klepne ji, to je tutovka. A navrch dostane infarkt.

 

Posadili jsme se na schody před verandu. Já si natáhnul džíny, protože nespím v pyžamu, a kdyby Amma vyšla ven a načapala mě tam s holkou jen v boxerkách, nejspíš bych měl ráno úhlednej mělkej hrob vzadu na zahradě.

Lena se opřela o schod a zadívala se na dřevěnej strop verandy, ze kterýho se odlupoval bílej nátěr. „Na konci ulice jsem se málem obrátila, ale byla jsem na to moc vyděšená.“ Zblízka jsem viděl, že její pyžamo je zelený a purpurový. Vypadalo trochu jako čínskej hábit.

„A když jsem přijela domů, byla jsem moc vyděšená na to, abych to neudělala.“ Začala si dloubat do nalakovanýho nehtu na noze. Tak jsem poznal, že mi chce fakt něco důležitýho říct. „Nevím, jak na to. Ještě nikdy jsem to nemusela nikomu říkat. Nevím, jak to vyzní.“

Prohrábnul jsem si rozcuchaný vlasy. „Ať je to, co chce, mně se s tím můžeš svěřit. Já vím, jaký to je, mít bláznivou rodinu.“

„Ty si myslíš, že se v tom vyznáš. Jenže o něčem takovým nemáš ani páru.“

Zhluboka se nadechla. Ať už mi přijela sdělit kdovíjakou zprávu, muselo to pro ni bejt těžký. Sledoval jsem, jak usilovně hledá správný slova. „Lidi v naší rodině, a já, my… máme takovou moc. Můžeme dělat věci, který normální lidi nedokážou. Už se s tím rodíme. Nedá se to nijak ovlivnit. Jsme prostě to, co jsme.“

Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil. Nebo jsem si myslel, že jsem to pochopil.

Magie.

Kde je sakra ta Amma, když ji potřebuju? Bál jsem se zeptat, ale musel jsem. „A co jako přesně ste?“ Bylo to legrační. Skoro jsem to nemoh vyslovit.

„Zaklínači,“ odpověděla tiše.

„Zaklínači?“

Přikejvla.

„Jako… že umíte kouzlit?“

Další přikejvnutí.

Zíral jsem na ni. Co když je fakt magor? „To jako… že seš čarodějnice?“

„Ethane. To je směšnej výraz.“

Vydechnul jsem. Ulevilo se mi. No jasně, jsem idiot. Špatně jsem ji pochopil. Co mě to napadlo?

„Je to směšný slovo. Jako když někomu říkáš ‚barbíny‘ nebo ‚fanoušci‘. Pitoměj stereotyp.“

Žaludek mi udělal salto. Nějaká část mojí bytosti chtěla vyběhnout po schodech, zamknout za sebou dveře a zalízt pod postel. Ale jiná, ta větší, toužila zůstat. Protože… copak jsem to netušil celou tu dobu? Možná jsem to nevnímal v celý šíři, ale něco jsem o ní přece věděl, něco důležitějšího než to, že nosí náhrdelník s přívěskama z odpadků. Co jsem taky čekal od někoho, kdo dovede přivolat bouřku? Od někoho, kdo se mnou mluví, i když nejsme v jedný místnosti? A kdo dokáže poroučet mrakům na obloze? Kdo otevře okenice mýho okna z předního dvorku?

„Napadá tě nějaký lepší označení?“

„Neexistuje jedno slovo, který by vystihovalo všechny lidi v naší rodině. Ty dokážeš popsat všechny členy vaší rodiny jedním slovem?“

Chtěl jsem nějak uvolnit to napětí, který mezi náma panovalo, chtěl jsem předstírat, že Lena je prostě jako jiný holky, přesvědčit se, že všechno bude zase fajn. „Jo. Pošuci.“

„A my jsme Zaklínači. Což je širokej pojem. Všichni ovládáme nějakou sílu. Je to talent – jako jsou některý rodiny chytrý a jiný zase hezký nebo sportovně nadaný.“

Věděl jsem, jak bude znít další otázka, ale nechtělo se mi ji pokládat. Už jsem věděl, že rozbila to okno jen svejma myšlenkama. Nevěděl jsem, jestli jsem už přichystanej na zjištění, co dalšího ještě dokáže rozbít.

A pak se stalo něco zvláštního: najednou jsem měl pocit, že prostě mluvíme o další bláznivý jižanský rodince. Něco jako jsou Sestry. Ravenwoodovi tady přece bydleli stejně dlouho jako nejstarší rodiny v Gatlinu. Proč by teda měli bejt míň potrhlí? Aspoň jsem si to snažil vsugerovat.

Lena pokládala moje mlčení za špatný znamení. „Věděla jsem, že ti nemám nic vykládat. Varovala jsem tě, ať mě necháš na pokoji. Teď si myslíš, že jsem šílená.“

„Myslím, že seš talentovaná.“

„Myslíš si, že náš dům je bláznivej. Říkals to.“

„No tak zkrátka docela často přestavujete interiér. To je toho.“ Snažil jsem se poskládat si všechny ty souvislosti dohromady. Snažil jsem se ji přimět, aby se usmála. Věděl jsem, kolik ji stálo úsilí, aby mi řekla, jak se věci mají. Nemoh jsem jí nic vyčítat. Rozhlídnul jsem se kolem a uviděl osvětlenej rám okna nad azalkovým keřem, ubedněnýho dřevěnejma okenicema. „Hele. Vidíš to okno támhle? To je tátova pracovna. Celý noci pracuje a celý dny spí. Nevyšel z domu od chvíle, kdy mamka umřela. Nechce mi ani ukázat, co píše.“

„To je tak romantický,“ pronesla tiše.

„Ne, to je ujetý. Ale nikdo o tom nemluví, protože nezbyl nikdo, s kým by se o tom dalo mluvit. Jen Amma, která mi schovává v pokoji kouzla a vříská na mě, když tahám domů starý šperky.“

Měl jsem pocit, že se málem usmívá. „Tak seš možná taky pošuk.“

„Já jsem pošuk, ty seš ujetá. U vás v domě mizej místnosti, u nás zase lidi. Tvůj ujetej strejda nevychází z domu, můj táta pošuk taky ne. Nevím, kde bereš tu jistotu, že se až tak lišíme.“

Lena se s úlevou usmála. „Budu se to snažit brát jako kompliment.“

„Tak to taky je myšlený.“ Díval jsem se, jak se uculuje v měsíčním světle, tentokrát upřímně. V tu chvíli vypadala tak… nevím. Představil jsem si, jak se nakláním blíž a líbám ji. Odsednul jsem si kousek dál, o schůdek nad ní.

„Není ti nic?“

„Ne. Jsem jen utahanej.“ Ale nebyla to pravda.

Zůstali jsme tam na schodech sedět celý hodiny a jen si povídali. Natáhnul jsem se na bok o schůdek vejš, ona na druhej o stupínek níž. Pozorovali jsme noční oblohu. Pak první známky svítání. Dokud se neozvali ptáci.

Když se černá limuzína odlepila od obrubníku, slunce už začínalo vycházet. Díval jsem se, jak Bubu Radley pomalu klusá za autem. Tímhle tempem se na Ravenwood dostane tak k večeru. Občas jsem si říkal, proč to vůbec dělá.

Pitomej pes.

Když jsem položil ruku na mosaznou kliku dveří, skoro jsem se nedokázal přinutit je otevřít. Všechno v mým životě bylo vzhůru nohama – a nic to nemohlo změnit. V mým mozku to vypadalo jako na pánvi, kde Amma smaží míchaný vajíčka. Všechno bylo zmatený a popletený a přeházený.

S-T-R-A-Š-P-Y-T-E-L, tak mi někdy říkávala. Zbabělec na deset. Bál jsem se. Tvrdil jsem Leně, že o nic nejde – co je na tom, že jsou její příbuzný, co vlastně… Čarodějové? Zaklínači? A přihodil k tomu pár zdvořilostí, jak mě to učil táta.

Jasně. O nic nejde. Brnkačka.

Ale to jsem sakra lhal. Musel to poznat i ten pitomej pes.