Deset
„Och, můj bože.“
„Co se děje?“
Vicki si navlhčila rty. „Vůbec nic. Vypadáš… ehm, dobře.“ Henry měl na sobě černý večerní plášť lemovaný šarlatovou stuhou, splývající v dramatických záhybech až na zem, oděv, který se stal tradičním oblekem pro slavnostní příležitosti, poté co ho proslavilo hned několik filmů z přelomu století. Celkový efekt byl úžasný. A nešlo jen o kontrast mezi černou a bílou, mezi sošně bledou tváří a nečekaně zářivou rudozlatou korunou Henryho vlasů. Ne, Vicki usoudila, že celé kouzlo spočívá v tom, jak se v něm Henry nese. Jen málo mužů by mělo tu sebejistotu, pěstěnou aroganci, aby i v takovém hávu budili dojem, že se cítí pohodlně. Henry vypadal jako, inu, jako upír. Takový, na jakého byste chtěli narazit v temné uličce. Několikrát. „Vlastně vypadáš víc než dobře. Vypadáš úžasně.“
„Děkuji ti.“ Henry se usmál a uhlazoval si rukáv saka, dokud z něj nevyčnívalo jen půl centimetru bílé manžety. Na pravé ruce se mu leskl masivní zlatý prsten. „Jsem rád, že se ti líbí.“
Cítil, jak ho spolu s pláštěm halí i stín věků, cítil, jak Henry Fitzroy, který píše romány pro ženy a občas je mu dovoleno hrát si na detektiva, splývá se širším celkem. Dnes bude kráčet mezi smrtelníky jako stín uprostřed jejich jasných světel a okázalosti, jako noční lovec. Panebože, už se začínám chovat stejně melodramaticky, jako postavy z mých knížek.
„Stejně si pořád myslím, že máš tedy pořádnou drzost, že jdeš na ten večírek v přestrojení za upíra. Není to příliš velké riziko?“
„A jaké riziko? Že mě odhalí?“ Přehodil si přes ruku plášť a v klasické póze hraběte Draculy z Hammerových filmů se na Vicki upřímně zahleděl. „To, nač se díváš, je jako trik vypůjčený z povídky Odcizený dopis, něco, co je skryto na místě, které je všem na očích. A nedělám to poprvé. Představ si to jako kouřovou clonu. Halloween si žádá převlek. Jestliže je Henry Fitzroy upírem o Halloweenu, pak jím očividně není po zbytek roku.“
Vicki si přehodila nohu přes opěradlo křesla a potlačila zívnutí. „Touhle logikou si nejsem moc jistá,“ zamumlala. Brzké vstávání a pozdní uléhání si začalo vybírat daň a čtyřhodinové odpolední zdřímnutí dokázalo jedině to, že se její vnitřní hodiny rozhodily ještě víc. Necelý rok poté, co opustila policejní práci s její čtyřiadvacetihodinovou pracovní dobou, stála v údivu nad tím, jak rychle ztratila schopnost se přizpůsobit. Začala po večerech posilovat, trochu si tím rozproudila krev a smyla ze sebe část únavy. Poté co se objevil Henry, se všechno dalo do ještě rychlejšího pohybu.
Henryho zašimralo v nose, když zaregistroval, že její pach náhle zesílil. Povytáhl obočí a zamumlal: „Vím, na co myslíš.“
Cítila, jak se červená, ale podařilo se jí udržet poměrně nenucený tón hlasu, zatímco změnila polohu v křesle a zkřížila nohy. „Nezačínej nic, co nemůžeš dokončit, Henry. Už jsi jedl.“
Svůj Hlad ukojil už před nějakou chvílí – bylo to nezbytné, pokud měl strávit celý večer v těsné blízkosti smrtelníků a být schopen myslet i na něco jiného než na život proudící pod jejich oblečením a kůží, ale Vickiin zájem mu znovu trochu přibrousil ostří. „Já si nic nezačal,“ poznamenal a ani se nenamáhal skrýt úsměv. „Nejsem to já, kdo se tady vrtí na…“
„Henry!“
„… křesle,“ dořekl tiše, když zazvonil telefon. „Omluv mě na okamžik. Dobrý večer, u telefonu Henry Fitzroy. Á, ahoj, Caroline. Ano, už jsme se nějakou dobu neviděli. Většinou jsem pracoval na své nejnovější knize.“
Caroline. To jméno Vicki poznala. Třebaže Henry nebyl o nic víc jejím výhradním majetkem než ona jeho, nedokázala se ubránit jisté… inu, samolibosti. Nejenže s Henrym sdílela lože, což se o té druhé ženě říci nedalo, s ní se Henry navíc podělil i o tajemství své přirozenosti, které té druhé ženě nikdy nesvěřil. „Bohužel na dnešní večer už něco mám, ale děkuji za pozvání. Ano. Snad. Ne, já zavolám tobě.“
Když zavěsil, potřásla Vicki hlavou. „Doufám, že víš, že v pekle mají speciální místo pro lidi, kteří pořád slibují, že zavolají, ale nikdy to nedodrží.“
„Pravděpodobně budou mít plno dřív, než nadejde můj čas.“ Henryho hlas se vytratil do ztracena. A možná že ne. Dokud se mu nepřestávalo zdát o slunci, mohl se každý úsvit stát jeho posledním. Poprvé nahlédl za možnost své smrti na všechny záležitosti, které by nechal nedokončené. Chvíli tiše stál s rukou lehce položenou na telefonu a pak se rozhodl.
Vicki zvědavě sledovala, jak jde směrem k ní a pokleká, bere její ruce do dlaní, večerní plášť rozprostřený kolem svých nohou. Třebaže nenamítala nic proti tomu, aby jí u nohou klečeli pohlední muži, zmocnil se jí tísnivý pocit, že tahle situace jí bude brzy hodně nepříjemná.
„Máš pravdu, nemám v úmyslu jí zavolat,“ začal. „Ale myslím, že bys měla vědět proč. Mohu se nasytit při náhodném setkání s cizím člověkem a nebudu se kvůli tomu cítit nijak provinile, ale když se krmím z Caroline, cítím, že zrazuji vás obě. Ji, protože jí dávám tak málo z toho, čím jsem, a tebe, protože tobě jsem se odevzdal celý.“
Vicki se náhle cítila víc vyděšeně než samolibě a snažila se mu vysmeknout. „Neříkej…“
Henry ji pustil, ale zůstal, kde byl. „Proč ne? Zítřejší úsvit může být ten, na nějž čekám.“
„No to teda nebude!“
„To nemůžeš vědět.“ V tomto okamžiku byla jeho smrt méně důležitá než to, co jí chtěl říct. „Co se změní, když to řeknu?“
„Všechno. Nic. Já nevím.“ Zhluboka se nadechla a zatoužila, aby bylo větší šero a ona neviděla jeho tvář tak ostře. Aby on neviděl tu její. „Henry, můžu s tebou spát. Můžu tě krmit. Můžu být tvůj přítel a tvůj strážce, ale nemůžu…“
„Nemůžeš mě milovat? Nemiluješ mě?“
Milovala ho?
„Kvůli tomu, co cítíš k Mikovi?“
„Cellucimu?“ Vicki vyprskla. „Nebuď blázen. Mike Celluci je můj nejlepší přítel, ano, mám ho ráda. Ale nemiluji ho a nemiluji ani tebe.“
„Ne? Ani jednoho z nás? Nebo oba?“
Oba dva…?
„Nežádám tě, aby sis zvolila, Vicki. Nežádám tě dokonce ani o to, abys přiznala, co cítíš.“ Henry se postavil a znovu si upravil plášť na ramenou. „Jen jsem si myslel, že bys měla vědět, že tě miluji.“
Měla po celém těle tak silný pocit napětí, že při každém nádechu téměř cítila bolest. „Já vím. Vím to už od minulého čtvrtku. Tady.“ Položila si lehce ruku na prsa. „Odevzdal ses zcela do mých rukou bez jakýchkoli jisticích lan. Jestli tohle není láska, tak se jí to zatraceně hodně blíží.“ Vstala, opatrně od něj poodešla a pak se znovu otočila čelem k němu. „Já to udělat nemůžu. Přišla jsem k tobě s příliš mnoha lany. Když je všechna odříznu, tak – tak se rozsypu.“
Rozhodil rukama. „Nežádám od tebe žádný závazek. Jen jsem ti to chtěl říct, dokud můžu.“
„Máš před sebou věčnost, Henry.“
„Ten sen o slunci…“
„Sám jsi mi řekl, že už sis na něj skoro zvykl.“ Jestli účinky snu zesílily a on jí o tom nic neřekl, zakroutí mu krkem.
„Jsem přesvědčen, že i Damoklés si na ten meč zvykl, ale i tak je to jen otázka času.“
„Času! Ježíšikriste, podívej se na hodiny! Ten večírek začal už před půl hodinou. Měli bychom s sebou raději pohnout.“ Vicki popadla tašku a zamířila ke dveřím.
Henry k nim dorazil dlouho před ní, rozpolcen mezi hněvem a pobavením nad tím, jak náhle změnila téma. Zavířil saténovým pláštěm a zastoupil jí cestu. „My?“
„Jo, my. Já budu čekat v autě jako záloha.“
„Ne, to nebudeš.“
„Ano, budu. Uhni mi z cesty.“
„Vicki, pro případ, že bys zapomněla, tam venku je tma a ty nic nevidíš.“
„No a?“ Svraštila obočí a rozohnila se. „Mám sluch. Mám čich. Můžu v tom zasraném autě sedět celé hodiny a nedělat nic. Ale jdu s tebou. Na tyhle věci nemáš výcvik.“
„Já že na tyhle věci nemám výcvik?“ zopakoval Henry pomalým hlasem. „Čtyři sta let se pohybuji společností lidí jako neviditelný lovec – v jejich středu.“ Když mluvil, nechal sklouznout svou masku civilizovanosti. „A ty se mi odvažuješ říct, že na tyhle věci nemám výcvik?“
Vicki si navlhčila rty, neschopna odvrátit zrak, neschopna se pohnout. Myslela si, že si už zvykla na to, čím Henry je, teď si však uvědomila, jak zřídka to vídá. Po boku jí stekl pramínek potu a náhle se jí zoufale chtělo jít na záchod. Jasně. Upír. Pořád na to zapomínám. Půlka její mysli chtěla vzít nohy na ramena a neohlížet se zpět, zatímco druhá mu chtěla podkopnout nohy a srazit ho k zemi. Panebože, Vicki, zklidni už ty své zatracené hormony.
„Tak dobře,“ hlas se jí třásl jen trochu, „máš v tom daleko víc zkušeností, než kdy budu mít já. Jedna nula pro tebe. Ale já s tebou stejně půjdu a budu na tebe čekat v autě.“ Než stačil otevřít ústa, podařilo se jí zvednout varovný prst. „A neříkej mi, že je to příliš nebezpečné,“ varovala ho. „Dnes večer už nebudu čelit ničemu nebezpečnějšímu, než je to, proti čemu stojím právě teď.“
Henry zamrkal a pak se rozesmál. Po čtyřech stech padesáti letech už dokázal rozeznat, kdy prohrál.
~~~
„Tohle je dobré. Tohle je velmi dobré.“ Rozhlédl se po místnosti plné mocných mužů a žen a vnitřním zrakem je už viděl, jak se sklánějí před Akhekhovým oltářem a dávají svou moc spolu s těmi, kteří jí podléhali, do rukou jeho boha.
George Zottie kývl hlavou, potěšen z potěšení svého pána.
„Budu mezi nimi nějakou dobu procházet. Smíš mě představovat, jak uznáš za vhodné. Později, až budou přechovávat vzpomínky na mne a budu se moci dotknout jejich ká, přivedeš mi je do místnosti, kterou jsem připravil – tak, abych mohl postupně mluvit se všemi o samotě.“
~~~
Henry nemusel využít svého vlivu, aby se dostal do velikého domu generálního prokurátora na Summersidské ulici, a ani neočekával, že ho bude muset příliš použít, aby v něm mohl zůstat. Ze samotného příchodu na tento večírek implicitně vyplývalo právo se ho účastnit. Kývl na mladíka, který mu otevřel dveře, a proplul kolem něho směrem k největší koncentraci zvuku. Služebnictvo žádná vysvětlení nepotřebuje: fakt, který má moderní společnost tendenci zapomínat.
Obrovský obývací pokoj sloučený s jídelnou byl vyzdobený v umírněně halloweenském stylu. Ve dvojici starožitných stříbrných svícnů plály černé a oranžové svíce, stůl pokrýval světle oranžový ubrus, květiny, jak v menších vázách, tak v ohromné váze uprostřed, byly černé růže a sklenice na víno byly z černého křišťálu – Henry doufal, že neobarvili na oranžovo také víno. Dokonce i číšníci, kteří se ladně pohybovali davem s podnosy zákusků či s nápoji, měli na sobě černé a oranžové šerpy a kravaty stejných barev.
Vzal si sklenici minerálky, usmál se tak, až se číšníkovi rozbušilo srdce, a přesunul se dál do místnosti. Mnoho žen na sobě mělo dlouhé róby z nejrůznějších historických období a na kratičký okamžik se mu vybavil dvůr jeho otce ve Windsoru, palác krále Slunce ve Versailles, taneční sál prince regenta v Brightonu. Uhladil si neexistující záhyb na saku a zapřemýšlel, jestli neměl raději využít příležitosti a obléci se do pestrých barev, které jsou mužům tohoto věku obvykle odepřeny.
Kostýmy mužů se pohybovaly ve škále od velmi extravagantních až po mírně upravené běžné oblečení – pokud tedy hnědý tvídový oblek neměl představovat někoho, koho Henry nepoznal. Dva další upíři na sebe hleděli přes široká ramena keystonského strážníka.*)
Protože všichni přítomní policisté přišli ke svým policejním útvarům dávno předtím, než došlo k uvolnění požadavků na minimální výšku uchazeče, byli rozložitých postav, většinou jak vysocí, tak statní. Několika z nich přidala po dlouholeté práci za kancelářským stolem na váze ještě izolační vrstva tuku. Naproti tomu politiky nebylo v davu díky malému podílu svalové hmoty na celkovém objemu těla nijak obtížné rozlišit.
Henry byl nejen nejmenším mužem v místnosti, rozdílem několika centimetrů, ale také vypadal nejmladší. Nic z toho nehrálo roli. Tito lidé uznávali moc, výška a věk u nich zřetelně hrály druhé housle.
„Zdravím vás, já jsem Sue Zottiová.“
Manželka generálního prokurátora byla drobná žena se zářivýma černýma očima a dlouhými kaštanovými vlasy vyčesanými do mohutného drdolu. Její tmavě zelená sametová róba v tudorovském stylu dodávala majestát tomu, co se ve společenských rubrikách nejednou označovalo za tichou krásu. Převládl v něm instinkt a Henry zvedl podanou ruku ke svým rtům. Nezdálo se, že by jí to nějak vadilo.
„Henry Fitzroy.“
„Už jsme se někdy setkali?“
Po jeho úsměvu začala dýchat trochu přerývaně. „Ne, nesetkali.“
„Škoda.“ Chtěla se ho zeptat, u kterého policejního sboru slouží nebo jestli snad není mladým členem personálu úřadu jejího manžela, ale všechny otázky se ztratily v jeho očích. „George je v knihovně s panem Tawfikem, jestli s ním potřebujete mluvit. Ti dva tam už strávili větší část večera.“
„Děkuji vám.“
Měla pocit, že dokonaleji jí nikdo v životě nepoděkoval, a odcházela ponořena v úvahách, proč George toho příjemného mladíka nikdy nepozval na večeři.
Henry usrkl ze své sklenice minerálky. Tawfik. Jeho protivník byl podle všeho v knihovně.
~~~
Při otevřených oknech bylo v autě zima, ale protože byla prakticky slepá, nemohla si Vicki dovolit blokovat i ostatní smysly. Ve vzduchu byl cítit kouř ze spáleného dřeva, tlející listí a drahá voňavka – usoudila, že to poslední je pro tuhle čtvrť typické – a z dálky se k ní nesly zvuky jedoucích aut, bouchání dveří, jež někdo poměrně blízko zavíral, otevíral a zase zavíral, zvonění telefonu, který se dožadoval zvednutí, a to buď velmi blízko, nebo vedle otevřeného okna, hlas pozdního koledníka přemlouvajícího matku, aby s ním zašla ještě do jednoho domu. Na chodníku na protější straně ulice kráčely dvě pubertální holky a probíraly události uplynulého dne. Měla pocit, že čím více se jí zhoršuje zrak, tím lepší má sluch – nebo prostě jen musela věnovat více pozornosti tomu, co slyší.
Vicki nepochybovala, že pouze na základě sluchu by tyhle holky dokázala identifikovat i před soudem. Jeden pár bot bez podpatků, jedny lodičky, lehké zašustění polyesterových rukávů při tření o polyesterovou bundu, takřka melodické cinkání maličkých kovových náramků, navzájem se doplňující, takže každá musela mít na sobě jeden pár. První zněla, jako by měla plnou pusu žvýkačky, druhá, jako by měla plnou pusu rovnátek.
„… a ona se na něj úplně tlačila kozama.“
„Chceš říct, že se na něj tlačila těmi vycpávkami.“
„Ne!“
„No jo, a pak má ještě tu drzost říct, že Bradleyho fakt miluje…“
A co vy, děti, můžete vědět o lásce? pomyslela si Vicki, když se dostaly mimo doslech. Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII., vévoda z Richmondu, říká, že mě miluje. Co vy na to? povzdechla si. Co na to já?
Přejela prstem po mřížce větrání na palubní desce BMW a pak si znovu povzdechla. Dobře, takže se bojí smrti, to dokážu pochopit. Když žijete více než čtyři sta let ve tmě a pak se vám najednou začne zdát o slunci… Náhle ji něco napadlo. Ježíšikriste, možná se bojí, že zemře dnes v noci. Možná si myslí, že na tu mumii nebude stačit. Začala cloumat páčkou dveří, ale zarazila se dřív, než se jí podařilo opravdu otevřít. Nebuď směšná, Vicki. Je to upír, dravec, expert na přežití. Přítel. A miluje mě.
A teď mi to nejspíš bez ohledu na souvislosti přijde na mysl pokaždé, kdykoli na něho pomyslím. Zvedla oči k nebi, které nemohla vidět. Nejdřív Celluci, který si se mnou najednou „chce promluvit“, a teď Henry a jeho vyznání. Copak nestačí, že nám ve městě řádí mumie? Máme zapotřebí ještě tohle?
To je od chlapů typické – chtít komplikovat vztahy, které jsou naprosto v pořádku.
Sklouzla po koženém sedadle dolů, dokud neměla hlavu v jedné úrovni s dolním okrajem okénka, zavřela oči a rozhodla se čekat. Jen proto, že nic jiného dělat nemohla.
~~~
Jelikož lampy v chodbě vydávaly jen matně oranžové světlo – a šířily tím halloweenskou atmosféru i mimo oblast samotného večírku – sahaly temné stíny vrhané zakřiveným schodištěm až ke dveřím do knihovny. Ukryt v kapse temnoty se Henry zahalil do svého pláště a opřel se o tapety ze surového hedvábí. Zvažoval další postup.
Podle Sue Zottiové byl v knihovně jen generální prokurátor a pan Tawfik – ale on cítil na druhé straně zdi tři životy a nic nenasvědčovalo tomu, že by některý z nich přednedávnem unikl z těsné kobky, v níž strávil tři tisíciletí. Všechna tři srdce bila ve stejném rytmu a…
Ne. V naprosto identickém rytmu.
Se zježenými chloupky na krku se Henry ještě více odtáhl od světla. Srdce nebijí v naprosto synchronizovaném rytmu jen čirou náhodou. Vlastně to zatím zaslechl pouze jedenkrát, v roce 1537, když v mdlobách a zesláblý ztrátou krve přitiskl ústa k ráně v Christinině prsu a pil, nevědom si ničeho kromě tepla jejího doteku a bolestivého tlukotu vlastního srdce, bušícího ve shodném rytmu s jejím.
Co se to v té místnosti děje?
Poprvé Henry pocítil lehkou stísněnost při pomyšlení na přímé střetnutí se stvůrou, která byla tak dlouhou dobu pohřbena. Nejsilnějším a nejvíce vše pohlcujícím zážitkem v jeho životě byl okamžik proměny, ne jen za sedmnáct předcházejících let, ale i po všech čtyřech stech padesáti letech, která následovala, a pokud mumie dokázala ovládnout takové množství energie…
„Myslíš, že toho čaroděje a kněze v jedné osobě zvládneš?“ otázal se ho nedávno Celluci.
Jeho odpověď byla výsměšná. „Nejsem bez šancí.“
V minulosti už čaroděje porazil, spoléhaje na svou sílu a rychlost a na moc své mysli, jenže oni se drželi pravidel, která znal, a nepřišli v doprovodu vlastního temného božstva.
„Myslíš, že toho čaroděje a kněze v jedné osobě zvládneš?“
Hlas z jeho vzpomínky získal sarkastický tón a Henry svraštil obočí. Rozhodně neměl v úmyslu poskytnout Cellucimu to potěšení, aby byl svědkem, jak se vzdává bez boje.
Všechna tři srdce se odmlčela, pak dvě z nich začala opět bít v tandemu a jen jedno pokračovalo ve svém vlastním rytmu.
Musel se do té knihovny nějak dostat. Možná zahradou…
Pak se osamocené srdce přiblížilo ke dveřím a Henry ztuhl. Klika se pohnula, dveře se otevřely a na chodbu vyšla žena s krátce střiženými, prokvetlými vlasy. Henry v ní poznal předsedkyni ontarijského nejvyššího soudu. Poznal ji podle fotografie v novinách, i když se fotografovi nepodařilo zachytit její do očí bijící sebedůvěru a smysl pro humor. Šlechtický kostým, který měla na sobě, dobře vyjadřoval obojí.
Zatímco ji Henry sledoval, otřela ve věrohodné úkloně podlahu pérem na klobouku a řekla: „Můžeš v této záležitosti počítat s mou plnou podporou, Georgi. Pane Tawfiku. Uvidíme se všichni na obřadu. Řeknu inspektorovi Cantreemu, že se teď chcete setkat s ním.“ Pak si se širokým úsměvem znovu nasadila klobouk a zamířila chodbou zpět na večírek. Nezdálo se, že by byla očarovaná.
Nyní bylo v knihovně slyšet jen dvě tlukoucí srdce – Tawfikovo a prokurátorovo – a zněla jako jediné. Skrz otevřené dveře Henry zaznamenal, jak se jeden tichý hlas zamyšleně ptá: „A jaký je inspektor Frank Cantree?“
„Nebude snadné ho přesvědčit.“
„To je dobře. Dáváme přednost práci se silnými muži, můj pán a já. Déle vydrží.“
„Cantree věří, že nezávislost vede k lepším výsledkům než konformismus.“
„Zajímavé.“
„Říká se, že se nedá zkorumpovat.“
„I toho se dá využít.“
Využít k čemu? ptal se v duchu Henry. V hlase toho muže bylo cosi, co mu připomínalo otce. To mu nijak zvláštní útěchu nepřineslo. Jeho otec byl krutý a machiavelistický vládce, který mohl s jedním dvořanem hrát ráno tenis a před západem slunce ho nechat popravit za zradu. Zamračil se a stále nehybně sledoval, jak se chodbou blíží rozložitý chlap v pirátském kostýmu. Měl pružný krok a držení těla člověka, který je neustále připraven k boji, a ve tváři téměř podezíravý výraz. Jak výraz, tak držení těla říkaly „policajt“ natolik silným hlasem, že Henry pochyboval, že byl někdy k něčemu dobrý při práci v utajení.
Nově příchozí se zastavil na prahu s jednou masitou rukou spočívající na jílci plastového tesáku, který mu visel u pasu. Zdálo se, že ho nějaký instinkt varoval před nebezpečím hrozícím uvnitř místnosti. Pak pečlivě a až agresivně neutrálním hlasem řekl: „Pane Zottie? Chtěl jste se mnou mluvit?“
„Á, inspektor Cantree. Pojďte prosím dál.“
Sotva Cantree překročil práh, vrhl se Henry vpřed, těžký plášť nechal sklouznout z ramen na podlahu. Na krátké vzdálenosti se dokázal pohybovat skoro tak rychle, že ho oči smrtelníka nemohly zachytit, ale ne v případě, kdyby za sebou táhl metry látky. Proklouzl inspektorovi za širokými rameny, tiše jako stín se podél stěny pokryté knihami přehnal místností a ukryl se za bariérou dlouhého, těžkého závěsu.
Příhodné, pomyslel si, opět zcela nehybný, přitisknutý zády k oknu s chodidly vytočenými do stran tak, aby nevyčnívala. Na pozadí tepotu tří srdcí slyšel, jak se zavírají dveře a jak pod inspektorovou váhou skřípají prkna v podlaze. Nikdo nekřičel na poplach, jeho příchod zůstal nepovšimnut.
~~~
Něco ucítil. Otřelo se to o jeho ká se vší nevinnou silou pouštní bouře a takřka jej to vytrhlo z lehkého transu, v němž se po většinu večera udržoval. Než stačil zareagovat, odvrátily dotek jeho ochranné bariéry, které vztyčil spíše ze zvyku, než že by měl pocit, že jich bude zapotřebí. Teď mohl mít naději, že to znovu najde, kdyby je spustil.
Na okamžik zvažoval hodnotu toho, co tento večer dělá, oproti tak lákavému potenciálu, a nakonec se s lítostí rozhodl nechat bariéry vztyčené. Jeho pán vnímal tento večer jako první setkání jádra akolytů – čímž také byl – a nesl by značně nelibě, kdyby ho v takový okamžik přerušil kvůli osobním zájmům.
Ten dotek byl neřízený, náhodný a tudíž bude muset počkat.
Ale v pozadí jeho mysli přetrvávala úžasná vzpomínka na něj a on přísahal, že nebude muset čekat dlouho.
„Inspektor Frank Cantree, pan Anwar Tawfik.“
Henry o centimetr rozhrnul závěs, skrývaje pohyb za tichý zvuk dotýkajících se rukou.
„Posaďte se, prosím, inspektore. Pan Tawfik má návrh, který vás podle mého názoru bude velmi zajímat.“
Sledoval, jak si inspektor sedá na drahou koženou pohovku, a viděl, jak se generální prokurátor Zottie přesouvá na druhou stranu místnosti, kde se postavil vedle vysokého křesla, jehož opěradlo se nacházelo necelý metr od jeho skrýše, a dostává se tak přímo do linie pohledu mezi Henrym a Anwarem Tawfikem.
Tohle začíná působit dojmem jakéhosi levného hororu, mumlal si v duchu Henry, ve kterém se z křesla zvedne příšera a podívá se do kamery na druhé straně místnosti. Řekl bych, že se svým příchodem na scénu počkám na příhodnější čas. Měl v úmyslu zasáhnout poté, co Cantree opustí místnost, a předtím, než inspektorovo místo zaujme další vysoce postavený činitel. Zottie byl pouhý smrtelník, s tím se mohl vypořádat jedna dvě. Co se týče mumie – pokud Tawfik skutečně byl onou mumií – dokázala, že jí nedělá problémy brát nevinné životy. Henrymu nijak zvlášť nezáleželo na tom, jaké k tomu má důvody. Její čas zemřít nastal už před tisíciletími.
Z místa kde stál, viděl, jak Cantree neustále těká pohledem po místnosti, sleduje, všímá si, ukládá do paměti. Šlo zjevně o zvyk společný všem policejním důstojníkům, protože Henry viděl jak Vicki, tak Celluciho provádět vlastní variaci na dané téma.
Pak začal Tawfik mluvit a jeho hlas byl tichý a naléhavý. Henrymu to znělo jako nic neříkající fráze o zákonném pořádku, ale Cantree podle všeho slyšel něco víc. Pohyby jeho očí se zpomalily, dokud se neustálily na muži – na tvoru – sedícím v křesle. Jistá slova se začala opakovat a po každém z nich inspektor přikývl a výraz jeho tváře byl čím dál prázdnější. Po tváři mu bez povšimnutí skanula stružka potu – v knihovně bylo o dobrých deset stupňů tepleji než ve zbytku domu.
Henry ucítil mrazení v zádech, zatímco rytmus Tawfikovy řeči získával stále hypnotičtější ráz a jistá klíčová slova se začala opakovat častěji a častěji. Byla to magie, to Henry cítil, jakkoli méně tajemně to mohlo vypadat, ale magie zcela se vymykající jeho chápání. Dobrá či zlá kouzla by mohl vycítit, ale tohle nebylo ani jedno, ani druhé. Tohle jednoduše bylo.
Když všechna tři srdce začala bít v jediném rytmu, Tawfik se odmlčel a pak řekl. „Jeho ká je otevřeno.“
„Franku Cantree. Slyšíš mě?“
„Ano.“
„Od tohoto okamžiku je tvým prvotním úkolem poslušnost ke mně. Rozumíš?“
„Ano.“
„Za všech okolností budeš chránit mé zájmy. Rozumíš?“
„Ano.“
„Budeš chránit mě. Rozumíš?“
„Ano.“ Ale tentokrát se Cantreeho ústa po jednoslabičné odpovědi nepřestala pohybovat.
„Co je?“
Přestože kouzlo mělo zcela znemožnit jakýkoli svobodný pohyb, Cantreeho rty sebou lehce trhly, když odpověděl: „Za závěsy za vaším křeslem někdo stojí.“
Na zlomek vteřiny se na scéně rozhostilo mrtvé ticho, pak Henry prudce rozhrnul závěsy a vrhl se vpřed, setkal se tváří v tvář s tvorem vstávajícím z křesla a ztuhl.
Zachytil zmatený dojem zlatých kožených sandálů, plátěné bederní roušky, širokého opasku, náhrdelníku z těžkých perel z poloviny pokrývajícího nahou hruď, vlasů příliš hustých a černých, než aby mohly být pravé, a pak se černidlem zvýrazněné oči pod parukou upřeně zadívaly do jeho a jediné, co spatřil, bylo veliké zlaté slunce uprostřed azurové oblohy.
Ve slepé panice odtrhl zrak, otočil se a vrhl se oknem ven.
~~~
Přestože věděla, že to není možné a noc pro ni už temnější být nemůže, zmocnil se Vicki náhle pocit, že se setmělo ještě víc. Jako by nějaký temný mrak zahalil měsíc, který neviděla, a stíny zhoustly. S napjatými smysly pomalu vystoupila z auta a nechala dveře zavřít – zavřít, ale ne zaklapnout. Jedno rychlé trhnutí by rozsvítilo vnitřní světlo a přinejmenším by jí umožnilo najít cestu zpátky.
Když už obyvatelé téhle čtvrti platí tak vysoké daně, jeden by si myslel, že by jim sem mohli dát o pár pouličních lamp víc.
Zdálo se, že noc na něco čeká, a tak Vicki čekala s ní. Pak, nepříliš daleko odsud, zaznělo řinčení rozbíjeného skla, prudké lámání drobných větví a zvuk neuvěřitelně rychle se přibližujících kožených podrážek pleskajících v panickém úprku o asfaltový povrch.
Nebyl čas na přemýšlení, na zvážení dalšího postupu. Vicki udělala krok od auta přímo do dráhy přibližujícího se zvuku.
Oba šli k zemi.
Ta srážka jí vyrazila dech a čelisti do sebe narazily s takovou silou, až se jí otřásly všechny zuby. Věnovala krátkou chvilku, aby poděkovala všem bohům, kteří ji náhodou poslouchali, že si nepřekousla jazyk, a stačila se zachytit něčeho, co na omak působilo dojmem klopy z drahého materiálu. Při přistání se udeřila hlavou o chodník, a i když byl náraz poměrně lehký, rozžehl jí na vnitřní straně víček působivý ohňostroj. Nějakým způsobem se jí podařilo udržet. Co to vlastně drží, přesněji řečeno co před okamžikem držela, si uvědomila teprve v okamžiku, kdy její zápěstí uchopily studené ruce a bez sebemenšího úsilí je od sebe odtrhly. „Henry? K čertu, to jsem já, Vicki!“
Útočiště. Slunce vychází. Musí se vrátit do svého útočiště.
Vicki sebou mrskla a na poslední chvíli se obtočila Henrymu kolem pravé nohy. Jestli ho nedokáže zastavit, možná by ho mohla aspoň zpomalit.
„Henry!“
Na noze mu viselo jakési závaží a bránilo mu v útěku. Předklonil se, aby ho od sebe odtrhl, a vtom ho zalila vlna známého pachu a překryla strach.
Vicki.
Řekla, že bude stát po jeho boku, až po něm sáhne úsvit, aby si ho vzal. Že s ním bude bojovat. Bojovat za něj. Že ho nenechá shořet.
Útočiště.
Napětí ve svalech povolilo a prsty, drtící její rameno, ztratily stisk. Zkusmo ho pustila, připravena vrhnout se znovu vpřed, kdyby se chtěl dát opět na útěk.
„Auto je hned vedle.“ Popravdě tak trochu ztratila představu, kde se auto přesně nachází, ale doufala, že se Henry otočí a uvidí ho. „Pojď. Můžeš řídit?“
„My-myslím, že ano.“
„Dobře.“ Další otázky mohly počkat. Nejen že by jí ozvěna nárazu lebky o chodník znemožnila slyšet odpovědi, ale ze zvuků, které úprku předcházely, usuzovala, že Henry právě opustil dům plný policejních důstojníků zavřeným oknem. Každým okamžikem se mohli pustit do pronásledování, a to by vedlo k celé spoustě dalších otázek, na něž neexistovaly odpovědi.
Paní Nelsonová, můžete nám říct, proč se váš přítel v zadržovací cele za úsvitu proměnil v hromádku kouřícího popela?
Jednou rukou se pevně držela Henryho saka, zatímco se hnal k autu, a nepustila ho, dokud se druhou rukou nedotkla známého kovového povrchu. V okamžiku, kdy si uvědomila, kde je, se nasoukala do svého sedadla a pak ho jen úzkostlivě sledovala – či spíše jeho stín na pozadí svítících kontrolek na palubní desce – jak startuje motor a opatrně vyjíždí z parkovacího místa. Neměla tušení, proč se z domu generálního prokurátora nehrnou lidi jako vosy z rozkopnutého hnízda, ale rozhodně si nestěžovala, že mají volnou únikovou cestu.
„Henry…?“
„Ne.“ Většina syrové hrůzy už pominula, ale ani Vickiina přítomnost nemohla úplně zahnat jeho strach. Cítím slunce. Do úsvitu zbývají ještě celé hodiny, a já cítím slunce. „Nech mě nejdřív dostat se domů. Potom možná…“
„Až budeš připravený. Já můžu počkat.“ Její hlas byl záměrně uklidňující, i když ho ve skutečnosti chtěla popadnout, zatřást s ním a dožadovat se odpovědi na otázku, co se tam stalo. Jestli je tohle Henryho reakce na mumii, tak máme větší problém, než jsme si mysleli.
~~~
„Mám se za ním pustit, pane?“
„Ne. Jsi vázán kouzlem a kouzlo ještě není dokončeno,“ vyplivl ze sebe a jeho hněv téměř viditelně sršel kolem něj.
„Ale ostatní…“
„Neslyší nic z toho, co se v této místnosti děje. Neslyšeli, jak se rozbilo okno. Nebudou nás vyrušovat.“ S námahou se opět přinutil soustředit na složité kouzlo nátlaku, jehož invokace zůstávala z poloviny nedokončená. „Až skončím s inspektorem, pak můžete prohledat pozemek. Ne dříve.“
Inspektor Cantree pohodil hlavou a z podpaží kostýmu mu začal prosakovat pot. Obrátil oči v sloup a svaly na hrdle se mu začaly stahovat, aby vydaly výkřik.
„Ostatním to neublížilo, pane.“
„Já vím.“
Ká, jež se ho předtím dotklo svým velkolepým, nekonečným potenciálem moci, se nacházelo na dosah ruky, a přece jej okolnosti donutily, aby ho nechal uniknout.
To ho nijak netěšilo.
Ale teď věděl o jeho existenci – a co bylo důležitější, ono vědělo o něm. Bude schopen znovu je nalézt. To ho nesmírně těšilo.
~~~
Když Vicki v ostrém světle výtahových zářivek konečně viděla Henryho tvář, nebylo na ní nic znát. Absolutně nic. Stejný výraz by mohla mít socha vytesaná z alabastru. To není dobré…
Do kabiny přistoupili tři puberťáci – oblečení do čehosi, co mohly, ale nemusely být kostýmy – věnovali Henrymu jediný pohled a zůstali stát ve svém rohu bez jediného slova, jediného zachichotání, dokud nevystoupili v pátém patře.
Všechno zlé je k něčemu dobré, zamumlala si pro sebe Vicki, když jeden po druhém tiše vystoupili.
Poslední z nich si na odchodu dodal kuráž, zastavil se ve dveřích a dramaticky zašeptal: „Za co jde?“
Proč ne?
„Za upíra.“
Kučery nabarvených vlasů poskočily na ramenou pošitých flitry. „Ani omylem,“ zazněl pohrdavý odsudek těsně předtím, než se za ním zavřely dveře kabiny.
Vicki odemkla dveře bytu vlastními klíči a pak kráčela Henrymu těsně v patách, když rychlými kroky prošel předsíní a zamířil do ložnice. Když se vrhl na postel, sáhla po vypínači.
„Cítím slunce,“ řekl tichým hlasem.
„Ale do svítání zbývá ještě několik hodin.“
„Já vím.“
~~~
„Plukovník Mustard, v knihovně, s mumií…“
Henry na ni upřel pronikavý pohled zpod zamračeného obočí. „O čem to mluvíš?“
„Co?“ Vicki sebou trhla a spustila ruku podél těla. Právě si prstem prohmatávala bolestivou bouli na zadní části hlavy. Naštěstí se zdálo, že její letmé setkání s dlažbou před domem generálního prokurátora nebude mít trvalé následky. Škoda, zrovna teď by se mi otřes mozku tolik hodil… „Aha. Nic. Jen jsem přemýšlela nahlas.“ Návštěva večírku je posunula kupředu pouze v tom ohledu, že nyní věděli to, na co měli dříve jen podezření, totiž že mumie opřádá kouzly lidi, kteří ovládali ontarijské policejní složky, a buduje si tím soukromou armádu. Nepochybně měla v úmyslu založit vlastní stát s vlastním státním náboženstvím. Přivedla si s sebou koneckonců i boha.
Znali její jméno, Anwar Tawfik. Byl to muž, kterému pomohla z výtahu u kanceláře generálního prokurátora. Neubránila se lehkému soucitu: po třech tisících letech strávených v rakvi by trpěla silnou klaustrofobií taky. I tak jsem měla toho hajzla shodit do výtahové šachy, dokud jsem měla příležitost.
Plácla se rukou do stehna. „Myslím, že to, o co se pokouší, se jí nemůže podařit, ale i tak při tom zemře spousta lidí. A nám nikdo neuvěří, dokud se do toho nepustí.“
„Nebo ještě pěkně dlouhou dobu poté, co se do toho pustí.“
„Co tím chceš říct?“
„Koho zavolá řadový občan, když nastanou potíže?“ nadhodil Henry.
„Policii.“
„Policii,“ přikývl Henry.
„A policii má pod kontrolou. Kurva, kurva, kurva, kurva.“
„Velmi výstižně řečeno.“
Vickiin úsměv se spíše blížil vrčení, když si poposedla na kraji postele. „Zdá se, že je to na nás.“
Henry si zakryl oči předloktím. „Ještě že máte mě.“
„Podívej, už se ti zdá o slunci celé týdny a pořád funguješ normálně.“
„Normálně? Skákání z oken knihovny rozhodně není něco, čemu bych já říkal normální.“
„Alespoň víš, že nepřicházíš o rozum.“
„Ne. Byl jsem proklet.“
Vicki mu odtáhla ruku z obličeje a naklonila se nad ním. Rozptýlené světlo z lampy jen tak tak dosahovalo k jeho očím, ale navzdory stínům, které je zakrývaly, si pomyslela, že vypadají tak lidsky jako nikdy předtím. „Chceš to vzdát?“
„Co?“ V jeho smíchu zazněl lehký nádech hysterie. „Vzdát se života?“
„Ne, ty hlupáku.“ Uchopila ho jednou rukou za čelist a zatřepala mu hlavou ze strany na stranu, doufajíc, že z jejího doteku nepozná, jaký má o něj strach. „Chceš vzdát ten případ?“
„Já nevím.“
*) Další odkaz na éru grotesek, tentokrát Keystone Cops. (pozn. překl.)
2024 ©