Jedenáct
Podle nepřítomnosti stínů na stěně poznal, že zaspal, jak se jeho tělo marně snažilo obnovit část energie, kterou včerejší noci vyčerpal na vrhání kouzel. Jazyk měl jako podešev, pleť napjatou a kosti jako odlité z olova. Brzy bude u mé postele čekat otrok se sklenicí džusu připraveného hned po mém probuzení. Ale ono brzy mu momentálně bylo k ničemu. Podíval se na hodiny – jedenáct padesát šest, nula tři, nula čtyři, nula pět – a pak zrak odtrhl dřív, než se nechal ještě více polapit do plynutí času. Zbývala mu polovina dne k tomu, aby se nasytil a našel ká, které tak jasně zářilo.
Toporně se posadil, slezl z postele a klopýtal do koupelny. Zesnulý doktor Rax, který během své pestré kariéry přišel do styku se sanitárními zařízeními na březích Nilu, či spíše jejich nedostatkem, považoval severoamerické vodovody a kanalizace za osmý div světa. Zatímco mu litry a litry horké vody vyháněly ztuhlost z ramen, byl nakloněn tomu s ním souhlasit.
Když dojedl bohatou snídani a líně popíjel šálek kávy – závislost, kterou, zdá se, sdílela všechna dospělá ká, jež pozřel – nepociťoval už tíhu svého věku a byl připraven čelit novému dni.
Nad městem se pro změnu klenula bezmračně modrá obloha, a přestože bledé listopadové slunce nijak zvlášť nehřálo, pohled na ně s radostí uvítal. Vzal si šálek kávy k řadě oken, která zabraňovala okolním stěnám, aby se kolem něj sevřely, a díval se do ulice pod sebou. Navzdory zákonům, jež nutily většinu podniků v den zvaný neděle zavírat, využívala spousta lidí krásného počasí k procházce venku. Mnozí z těchto lidí vedli za ruku malé děti.
Protože dlouhá řada na míru šitých kouzel s mnoha složitými úrovněmi vlivu, kterou seslal minulou noc, ho vyčerpala a moc, jež mu zbývala, stěží stačila k tomu, aby se udržel v teple, vybral si dítě, jehož ká by mu doplnilo energii. Používal moc způsobem, jakého by se v dobách, kdy nezapřísahaných duší bylo málo, a základní ochranu měli dokonce i otroci, nikdy neodvážil, ale protože dnes mu v nasycení nic nebránilo, neviděl důvod ke zdrženlivosti. Žádné z úmrtí se nedalo vystopovat až k němu – čirá nutnost ho už před tisíciletími naučila, že musí brát v potaz i fyzický svět – ale i tím se už brzy bude moci přestat znepokojovat. Až se policie a její političtí páni odevzdají Akhekhovi, bude on jakožto velekněz absolutně nedotknutelný.
Neměl představu, kolik zapřísahaných akolytů jeho pán potřebuje, aby získal dost síly ke stvoření dalšího jemu podobného. Třiačtyřicet byl nejvyšší počet, jakého se mu kdy podařilo dosáhnout, ale protože to bylo v okamžiku, kdy Thovtovi kněží dostali rozkaz zasáhnout, domníval se, že čtyřicet čtyři nebo čtyřicet pět bude stačit. Skutečnost, že oněch třicet ká, která zatím shromáždil, bylo získáno nátlakem, představovalo jen minimální rozdíl. K jejich přesvědčení využil co nejmenší možné části jejich ká – ve dvou případech šlo o opravdu zanedbatelné kousíčky – a v průběhu sesílání kouzel zaznělo dost pravdy na to, aby všechny přísahy platily. Třicet donucených bude mít hodnotu nejméně třiadvaceti dobrovolných, což byl úctyhodný začátek.
Po obřadu se už nebude muset tolik magicky angažovat a nebude se muset ani tak často krmit.
„A až si najdu tebe, můj jasný a zářící…“ položil prázdný šálek ke zbytku snídaňového servisu a zvedl večerní plášť, který generální prokurátor našel přede dveřmi knihovny. „… už se možná nebudu potřebovat sytit nikdy.“ Přejížděl prsty po saténových záhybech a těšil se ze záře ve své paměti. Tohle ká bude mezi ostatními v tomto městě plát jasně jako svatozář a teď, když se ho dotkl, se už před ním nedokáže ukrýt. Cítil mírnou zvědavost nad tím, jaký člověk je asi nositelem takového ká – protože šlo o pouhého člověka, jeho přítomnost nenesla stopy po doteku žádného boha nebo čaroděje – ale zvědavost byla jen bledým odleskem jeho touhy.
Večerní plášť mu sklouzl k nohám. Možná že půjde tomu mladíkovi jeho oděv vrátit, a jakmile se jejich prsty setkají, pohlédne mu do očí a…
Až se stane pánem takové moci, nebude nic, co by nedokázal.
~~~
Tony si nebyl jistý, co ho toho rána vyhnalo z jeho sklepního bytu, ale cosi ho probralo ze spánku a vypudilo na ulici. O nic moudřejší nebyl ani po dvou šálcích kávy a vdolcích s kousky čokolády, které si dal u Druxy’s.
S rukama vraženýma v kapsách stál na rohu Yongovy a Bloorovy ulice a čekal na rozednění, nenuceně naslouchaje hovorům kolem sebe. Ty, které se týkaly problémů perspektivní střední generace, ignoroval, o to větší pozornost věnoval hloučku pouličních výrostků stěžujících si na zimu. V tuto část roku se ti, kdo žili po parcích a autobusových zastávkách, starali v první řadě o to, aby přežili nadcházející zimu, a pak o to, kde sehnat něco k jídlu, něco ke kouření, trochu peněz. Mluvili o tom, kde se dá nejlépe žebrat, něco šlohnout, ve které pasáži je bezpečno, který polda občas přimhouří oko, koho sebrali, kdo umřel. Tony prožil na ulici skoro pět let a věděl, které řeči jsou o něčem podstatném, a které jen prázdným mlácením slámy. Nikdo podle všeho neříkal nic, co by mu nějak naznačilo, z čeho je tak nervózní.
Ubíral se po Bloorově ulici na západ, hubená ramena nahrbená proti chladu. Nová bunda, kterou měl na sobě, koupená za peníze z počestné a stálé práce, ho hřála víc než dost, ale zvyk je železná košile. I po dvou měsících si tou prací nebyl příliš jistý a obával se, že zmizí stejně náhle, jako se objevila, a spolu s ní i jeho pokoj, teplo, pravidelná strava… a Henry.
Henry mu důvěřoval, věřil v něj. Tony nevěděl proč a ani ho to nijak zvlášť nezajímalo. Ta víra a důvěra mu stačily samy o sobě. Henry se stal jeho kotvou. Nemyslel si, že by to mělo něco společného s tím, že Henry je upír – ačkoli musel uznat, že je naprosto úžasný fešák, a vůbec mu nevadilo, že sex s ním je ten vůbec nejlepší, jaký kdy měl, a rozpalovala ho už jen pouhá vzpomínka na něj – myslel si, že to spíš souviselo s tím, že Henry je… inu, prostě Henry.
Pocit, který ho vyhnal na ulici, neměl nic společného s Henrym, přinejmenším v konkrétní rovině. Pocity spojené s Henrym vždycky poznal.
Tony se posadil na nízkou zídku před ředitelstvím společnosti Manulife, protřel si spánky a přál si, aby pocit zase zmizel. Měl na nedělní odpoledne lepší plány než se potloukat venku a snažit se přijít na to, odkud se vzali mravenci, které cítil mezi ušima.
Kopal patami o beton a sledoval promenádu kolemjdoucích. Pak upoutalo jeho pozornost dítě ve vaku na zádech. Skoro nebylo vidět, jak bylo navlečené do čepice, rukavic, šály a oteplovaček. Usmál se na ně a uvažoval, jestli se vůbec může hýbat. Bože, první roky života stráví jen koukáním na to, co má přímo před nosem. Nejspíš z něj vyroste politik.
Zdálo se, že dítě s radostným zaujetím hledí na muže jdoucího vedle něj, a zároveň za zády rodičů, ačkoliv ten, pokud Tony mohl soudit, nedělal nic, čím by přitáhl jeho pozornost. Pravda, nevypadal vůbec špatně, měl sice trochu prošedivělé vlasy a nos jako skobu, ale bylo na něm něco, co Tonymu připadalo přitažlivé.
Asi má rád děcka. Určitě kouká na… na… kristepane, ne.
Dětská tvář pod světle modrou čepicí s řadou žlutých kachniček s hranatými hlavami náhle pozbyla jakéhokoli výrazu. Silná vrstva oblečení ho sice udržela ve vzpřímené poloze s rukama vystrčenýma ven, ale Tony bez sebemenšího stínu pochybností věděl, že dítě je mrtvé.
Kolem srdce se mu sevřela ledově studená ruka. Ve vlasech muže, který šel vedle dítěte, nebylo po šedinách ani stopy.
On ho zabil. Tony si tím byl tak jistý jako ještě ničím v životě. Nevěděl, jak to provedl, a ani ho to nezajímalo. Dobrý bože, on ho zabil.
A pak se muž otočil, podíval se přímo na něj a usmál se.
Tony běžel, nechaje se vést čirým instinktem. Zazněly klaksony. Lehká srážka a někdo začal nadávat. Všechno ignoroval a běžel dál.
Když už ho ani hrůza neudržela v pohybu, sesul se ve stínu průchodu a přes železitý pocit v hrdle nabíral velkými doušky vzduch do plic. Třásl se po celém těle a s každým nádechem mu pod žebra a do plic zajel nůž, zubatý a ostrý jako břitva. Vyčerpání zahalilo scénu, jíž byl právě svědkem, jako do rubáše, utlumilo její naléhavost a dovolilo mu podívat se na ni znovu a s odstupem.
Ten muž, nebo co to vlastně bylo, zabil dítě pouhým pohledem.
A pak se otočil a podíval se na mě. Ale já jsem v bezpečí. Tady mě nenajde. Jsem v bezpečí. V uličce se neozvaly žádné kroky, nikdo ho neohrožoval, ale jemu se stejně ježily vlasy a svaly mezi lopatkami měl svázané na uzel. Nemusel mě sledovat. Čeká na mě. Bože. Ježíšikriste. Já nechci umřít.
Dítě bylo mrtvé.
Budou si myslet, že usnulo. Budou se smát tomu, co všechno děti dokážou zaspat. Pak přijdou domů a vyndají ho ven a ono nebude spát. Jejich dítě bude mrtvé a oni nebudou vědět, kdy, jak ani proč se to stalo.
Protřel si tváře dlaněmi.
Ale já to vím.
A on ví, že to vím.
Henry.
Henry mě ochrání.
Jenže slunce nezapadne ještě celé hodiny a Tony nedokázal přestat myslet na to, jak rodiče dítěte přijdou domů a zjistí… Prostě to tak nemohl nechat. Musel to někomu říct.
Vizitka, kterou vytáhl z kapsy, už zažila lepší časy. Třebaže byla špinavá a pomačkaná, jméno a telefonní číslo na ní po dlouhé roky představovaly jeho pojítko s jiným světem. Pevně ji svíraje v upocené ruce, Tony opatrně vylezl ze skrýše a vydal se hledat telefonní automat. Viktorka bude vědět, co dělat. Viktorka to věděla vždycky.
~~~
„Detektivní kancelář Nelsonová. Momentálně zde není nikdo, kdo by mohl váš telefonát vyřídit, ale pokud po zaznění signálu zanecháte své jméno a telefonní číslo spolu s krátkým zdůvodněním, proč se se mnou chcete spojit, ozvu se vám, jak nejdříve to bude možné. Děkuji vám.“
„Do prdele.“ Tony práskl sluchátkem a opřel se čelem o plast telefonního aparátu. „Co teď?“ Vždycky mohl vytočit ještě číslo na zadní straně vizitky, ale Tony z nějakého důvodu pochyboval, že detektiv-seržant Michael Celluci bude rád, že mu hodil na hlavu něco takového. „Ať je to, co je to. Ježíši, Viktorko, kde jsi, když tě potřebuju?“
Zastrčil vizitku zpátky do kapsy a – poté co opatrně prozkoumal kolemjdoucí davy – vyklouzl ven z budky. Pošilhávaje po nebi, začal se ubírat zpátky k Yongově a Bloorově. Věděl, kde je Henry, a věděl, že hodiny, které ho ještě dělily od soumraku, potrvají zbytek jeho života jen zdánlivě. Pokud bude mít štěstí.
~~~
Ten kluk ho viděl, jak se krmí, nebo si přinejmenším uvědomil, že se krmí. Očividně se i v tomto věku našlo pár takových, kteří si kolem svých životů nevystavěli bariéry skepse. Celý incident byl sice zajímavý, ale pro něj nepředstavoval nebezpečí. Komu by to ten kluk asi řekl? Kdo by mu uvěřil? Možná si ho později najde, a pokud ho nebude možné využít, byl stále dost mladý na to, aby mu jeho život posloužil jako bohatý zdroj energie.
Pro tuto chvíli měl veškerou energii, kterou mohl potřebovat. Cítil se úžasně. Život dítěte s jeho takřka naprosto nenaplněným potenciálem bylo radost pozřít. V dávné minulosti si příležitostně koupil otrokyni, pokud měl dost peněz, nechal ji oplodnit některým akolytou a pozřel život jejího dítěte přímo v okamžiku zrození. Porodní bolesti otrokyně a její následné zoufalství nad ztrátou dítěte přinesl jako oběť Akhekhovi. Taková lahůdka ovšem vyžadovala pečlivý výběr při koupi a pak neustálé sledování, protože děti některých žen mohly být vzaty pod ochranu bohů, i pokud ještě spočívaly ve svém lůně. Až znovu vybuduje Akhekhův chrám, bude se snad moci tímto způsobem sytit dle libosti, když teď bylo tak málo aktivních božstev.
Zvýšil tělesnou teplotu o další dva stupně, čistě proto, že měl právě energie nazbyt. Byl až příliš hezký den, než aby se vracel mezi čtyři stěny svého hotelového pokoje. Projde se do parku, vyhradí si kousek místa a nasaje pár slunečních paprsků, zatímco bude pátrat po ká, které tak jasně zářilo.
~~~
„Miku, tady Vicki. Jsou asi dvě deset, neděle odpoledne. Zavolej mi, až budeš mít čas mluvit.“ Zavěsila sluchátko a sáhla po bundě. Teď, když věděli, že jsou do toho zapleteni vysocí policejní důstojníci, a vzhledem k tomu, že ho titíž důstojníci z případu přednedávnem sami odvolali, byla tu pravděpodobnost, že Cellucimu odposlouchávají telefon. Nijak velká pravděpodobnost, samo sebou, ale Vicki neviděla důvod, proč by na ni neměla brát ohled jen proto, že je tak nepatrná. Koneckonců, naháněli přece staroegyptskou mumii, a kdo by chtěl spočítat, jak pravděpodobné je tohle.
„Mumii starověkého Egypťana jménem Anwar Tawfik.“ Hodila si přes rameno kabelku. „Kolik vsadíte, že to není jeho pravé jméno?“ Ale i tak to bylo jediné jméno, které měli, takže plánovala strávit odpoledne prověřováním hotelů nakupených kolem Královského muzea v Ontariu. Vše nasvědčovalo tomu, že zůstal v této oblasti, a z toho, co jí řekl Henry, vyplývalo, že pan Tawfik jezdí nejraději první třídou. Krátce se pozastavila nad tím, kde asi na takový životní styl bere peníze, a pak zamumlala: „Možná má platinovou kreditní kartu Egyptský Express. Tu si s sebou berete i do hrobu.“
Henry.
Henry se chtěl dostat od toho tvora a jeho slunečních vizí tak daleko, jak jen to bylo možné. Ani to nemusel říkat, bylo to na něm vidět na první pohled. Pochybovala, že bude ochoten, nebo dokonce schopen, znovu se té mumii postavit.
„Takže mám za to, že je to na mně.“ Sklouzly jí brýle, tak si je znovu usadila na kořeni nosu. „Přesně jak to mám nejradši.“
Neurčitý pocit prázdnoty ignorovala.
~~~
Jeho ká proletělo nad celým městem a nenašlo ani stopy po onom životě, kterého se na tak krátký okamžik dotklo minulé noci. Ká s takovým potenciálem by mělo zářit jako maják a pátrání po něm by mělo být jen záležitostí sledování jeho jasného světla. Věděl, že existuje, viděl ho, cítil ho. Nemělo by být schopné se před ním ukrýt!
Tak kde bylo?
Spojení mezi nimi trvalo méně než kratičký, úžasný okamžik, pak se mladík vrhl z okna a zmizel, ale i tak letmý dotek by mu měl poskytnout přístup k jeho ká. Pokud ho dokáže najít.
Zemřel snad oné noci? Nasedl na jeden z těch zázračných létajících strojů tohoto věku a odletěl? Jeho frustrace sílila čím dál víc. Otřel se už o tisíc ká, která ani všechna dohromady nezářila tolik jako to jediné, po němž toužil.
A pak ucítil, jak jeho vlastní ká uchopila vyšší moc, a na okamžik pocítil náhlý, vše zahrnující strach. To, že ho poznal, ho zmírnilo jen nepatrně.
Proč jsi mi nedal utrpení té, kterou jsem si vyvolil?
Pane, já… Prošel celým ká té ženy a nasbíral veškeré informace, jež k potěšení svého pána potřeboval. Původně měl v úmyslu uvést vše do pohybu už předchozí noci. Kdyby to byl udělal, utrpení by již započalo. Dotek vetřelcova ká mu to zcela vypudil z mysli.
Žádné výmluvy.
Nijak nezáleželo na tom, že bolest existovala pouze na duchovní úrovni. Jeho ká vykřiklo.
~~~
„Jste v pořádku?“
Ucítil, jak ho silné ruce berou za paži, zvedají ho do sedu, a věděl, že ochranná kouzla byla prolomena. Otevřel oči, pomalu, protože to bolelo.
Zpočátku, zatímco se prodíral ven ze sítí bolesti, ho napadlo, že mladík, který stojí tak starostlivě vedle něj, je tím mladíkem, který mu včera unikl a který byl zodpovědný za to, že naplnění touhy jeho boha bylo pozdrženo. Který byl zodpovědný za agonii, do níž jej pán ze své vůle uvrhl. O chvíli později viděl, že má světlejší vlasy, tmavší pleť a oči spíše šedé než světle hnědé, ale tou dobou už na tom nezáleželo.
„Upadl jste.“ Mladík se nejistě usmál. „Mohu pro vás něco udělat?“
„Ano.“ Donutil se zvednout hlavu, kterou měl jako střep, aspoň natolik, aby mu mohl pohlédnout do očí. „Můžeš skočit pod metro.“
Mladíkovi se rozšířily panenky a jeho obličejových svalů se zmocnila křeč.
„Tvé poslední slovo musí být Akhekh.“
„Ano.“ Nohy ho trhavým pohybem odnesly pryč. Řeč těla křičela do světa ne.
Cítil se lépe. Na tomhle donucení nebylo nic jemného, ale nebylo to ani třeba. Mladík bude žít už jen tak krátce, že vyvolávat kolem něj zdání normálnosti by bylo jen plýtváním. Cítil, že ho pán v těsném závěsu sleduje a opájí se jeho zoufalstvím a panikou. Ten mladík věděl, co se chystá udělat, jen si v tom nedokázal zabránit.
Doufal, že si tím pána usmíří do doby, než mu bude moci doručit tu, již si vyvolil.
~~~
Vicki se zastavila před hotelem Park Plaza a podívala se, co má na sobě. Její přijatelné boty, šedé manšestrové kalhoty a světle modrý kabát s podšívkou byly naprosto dostačujícím oblečením pro většinu míst ve městě, ale nemohla se zbavit pocitu, že jakmile vejde dovnitř, bude se cítit jako šupák. Hotely, v nichž obvykle pátrala po podezřelých, nemívaly dveřníka, a pokud před nimi někdo postával, byl tam proto, aby lidi uvnitř varoval, kdyby se blížila policie. Přilehlé obchody zpravidla prodávaly cigarety a kondomy, ne náhrdelníky se smaragdy a diamanty za sedm tisíc dolarů. Jejich okna bývala neprůhledná, protože byla zabedněna překližkou, a nikoliv proto, že by byla vykládaná zlatem.
Přece se nenechám zastrašit nějakým barákem. Park Plaza ležel na Bloorově ulici přímo naproti muzeu a byl tak prvním logickým místem, kde zahájit pátrání po Anwaru Tawfikovi. Pevným krokem prošla kolem dveřníka, otáčecími dveřmi se prohnala takovou rychlostí, že kdyby v nich byl ještě někdo jiný, srazila by ho k zemi, a ve veliké, zeleným mramorem vykládané hale naplněné tichou ozvěnou se znovu zastavila.
Určité věci však byly všem hotelům společné. Za recepčním pultem seděly dvě utahané úřednice a před ním čekalo na zápis jedenáct lidí – jedenáct dobře oblečených lidí, uvědomila si Vicki. Tiše si povzdechla a stoupla si do fronty, truchlíc po ztrátě odznaku, který by ji toho čekání ušetřil.
~~~
Než došel k hotelu, kráčel už znovu téměř jistým krokem. Ohromné množství energie, které pozřel z ká dítěte, fungovalo jako nárazník mezi hněvem jeho pána a jakýmkoliv trvalým poškozením. V minulosti se staly případy, kdy se po takovém střetnutí odplazil po břiše a trvalo mu celé dny strávené v bolesti a strachu, než znovu nabral sil. Naštěstí již brzy složí přísahu noví akolyté a pozornost jeho pána už nebude upřena výhradně směrem k němu.
Akhekh, ačkoli nepatřil mezi mocnější božstva, si byl velmi dobře vědom služeb, které mu výměnou za nesmrtelnost náleží.
Dveřník oblečený v livreji si pospíšil otevřít a on prošel za matné sklo do haly a pak se náhle zastavil, když ucítil dotek povědomého ká.
Vypadala podobně tomu, jak se sama vnímala, ačkoli ve skutečnosti byla o něco méně vysoká, o něco méně blond a měla značně výraznější čelist. Co tady ale vyvolená jeho boha dělá? Natáhl se a lehce se dotkl povrchu jejích myšlenek. Po všech nocích, které strávil jeho mapováním, před ním její ká nemohlo nic utajit.
Když odhalil důvod její přítomnosti, zamračil se. Hledala ho? Nebyla přece žádný čaroděj, aby si uvědomovala jeho toulky svým nitrem… aha, hledala ho, protože o to byla někým požádána. Očividně v muzeu neodvedl tak důkladnou práci, jak si myslel. Na tom nesejde. Usmál se. Jeho pán teď získá dvakrát tolik utrpení, neboť plány, které pro paní Nelsonovou připravil, se daly upravit tak, aby zahrnovaly rovněž detektiva-seržanta Michaela Celluciho, a to dokonce aniž by musel hledat detektivovo ká.
Ale prozatím nebylo vhodné, aby vyvolená rušila klid jeho útočiště. Aniž by se dotkl jejího vědomí, překryl parametry jejího pátrání falešnou vzpomínkou.
~~~
Co tu dělám? Proč stojím znovu ve frontě? divila se Vicki, potřásla hlavou a obrátila se k východu. Teď mi přece neřeknou nic víc, než co už mi řekli před chvílí. Výsledky počítačového vyhledávání se daly změnit, Anwar Tawfik nemuselo být jméno, pod kterým se zapsal, a pokud o něm hotelový manažer nikdy neslyšel, nemohla udělat nic jiného než pátrat v ostatních hotelích v této oblasti.
Možná ji později napadne ještě něco jiného, co by mohla zkusit.
~~~
„Ano, byl to velmi příjemný večer, paní Zottiová. Děkuji vám. A teď, kdybych mohl mluvit s vaším manželem…“ Zatímco čekal, až si generální prokurátor převezme hovor, rozhlížel se po městě. Když stál kousek od panelových oken, nepůsobil na něj zbytek pokoje tak stísněným dojmem.
„Přál jste si se mnou mluvit, pane?“
„Předpokládám, že jsi sám.“
„Ano, pane. Přepojil jsem hovor do své pracovny.“
„Dobře.“ Bylo nutné položit mu tu otázku, neboť kvůli účinkům ovládacího kouzla začaly Zottieho mentální schopnosti nepředvídatelným tempem chátrat. Naštěstí byla jeho spolupráce nezbytná pouze do okamžiku, kdy ostatní složí své přísahy.
„Dávej pozor, chci, abys zařídil něco důležitého…“
~~~
S nepřáteli se Henry během života již střetl – střetl a porazil je – ale jeho přirozenost mu odepřela schopnost postavit se slunci. Vicki mu nabídla možnost odejít – pochopila by, kdyby utekl před tvorem, nad nímž neměl šanci zvítězit.
Ona by to pochopila. Ale pochopil bych to já?
Přinutil svaly k poslušnosti, svěsil nohy z postele a posadil se. Za víčky mu stále tančily zlaté paobrazy slunce.
Když se postavím tomuhle knězi-čaroději, postavím se slunci. Když se postavím slunci, postavím se smrti. Smrti jsem už čelil.
Jenže to nebyla pravda. Ne když si doopravdy myslel, že zemře. Hluboko v srdci vždycky věděl, že je silnější a rychlejší. Byl lovec. Byl upír. Byl nesmrtelný.
Tentokrát, poprvé za čtyři sta padesát let, čelil smrti, v niž věřil.
„A nabízí se otázka, co s tím udělám?“
Jedna věc byla přetrpět sny, když nevěděl, jak nebo proč přicházejí, něco úplně jiného bylo nechat je pokračovat s vědomím, že byly seslány. Musel si být vědom mé přítomnosti už od okamžiku, kdy se probudil v muzeu. Ale i když věděl kdo, neustále ho pronásledovala otázka proč. Možná že ten sen o žhnoucím slunci vyjadřoval varování, šíp vystřelený nad jeho hlavu se vzkazem: Tohle ti můžu udělat, pokud se mi zachce. Nestav se do cesty mým plánům.
„Což opět nastoluje otázku útěku. Dopustím, aby bylo po jeho, nebo se mu mám znovu postavit?“ Vyskočil na nohy a rázným krokem přešel místnost, s hlavou vztyčenou a planoucíma očima. „Jsem syn krále! Jsem upír. Já před nikým utíkat nebudu!“
S hlasitým zapraskáním rozlomil v rukou dveře od skříňky. Chvíli na ně hleděl, pak nechal oba kusy dopadnout na zem. Nakonec však hněv ani vznešená slova nic neznamenaly. Nemyslel, že by se dokázal Tawfikovi znovu postavit a zapomenout na to, že se musí postavit rovněž slunci.
Náhlé zazvonění telefonu mu ve velmi lidské reakci vehnalo srdce až do hrdla.
~~~
„Tak dobře, pan Fitzroy říká, že můžeš jít nahoru.“ Tony přikývl, třesoucí se rukou si sčísl vlasy ze tváře a spěchal k vnitřním dveřím. Starý vrátný ho neviděl rád, stále cítil pod tenkou svrchní vrstvou kluka z ulice a myslel na zloděje, feťáky a pobudy. Tonymu bylo naprosto ukradené, co si stařík myslí – zvláště dnes v noci. Jediné, co chtěl, bylo dostat se k Henrymu. Henry dá všechno do pořádku.
Greg se díval, jak ten kluk běží k výtahu, a zamračil se. Bojoval ve dvou válkách a strach hlodající až v morku kostí poznal na první pohled. Neviděl toho kluka rád – součástí práce vrátného bylo nevpouštět dovnitř právě takové, jako byl on – a ani neschvaloval jeho vztah s panem Fitzroyem, ať už za ním stálo cokoliv, ale takový strach nikomu nepřál.
Henry cítil zápach strachu přes celý byt, a když se mu Tony vrhl do náručí, stal se téměř neodolatelným. Přitáhl pevně uzdu Hladu povzbuzenému přítomností tak bezbranně se nabízejícího těla, odložil vlastní strach stranou a tiše držel mladíka v objetí tak dlouho, dokud neucítil, jak se jeho svaly uvolňují a chvění ustává. Když si myslel, že se mu dostane odpovědi, odstrčil Tonyho jemně na délku paže a zeptal se: „Co se děje?“
Tony si protřel řasy zkropené vlhkostí, příliš vyděšený, než aby předstíral, že tam nebyly slzy. Kůže pod očima vypadala, jako by tam měl modřiny, a musel polknout, jednou, dvakrát, než dokázal promluvit.
„Viděl jsem, dnes odpoledne, dítě… on ho jednoduše…“ roztřásl se po celém těle, Henryho přítomnost mu konečně dovolila se uvolnit. „A teď, on přijde… chci říct, vždyť jsem ho viděl, jak to dítě zabil!“
Henrymu se stáhly rty, když zaslechl náznak toho, že by někdo chtěl ohrožovat jednoho z jeho lidí. Odtáhl Tonyho, který se nijak nevzpouzel, k pohovce a posadil ho. „Nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ řekl takovým tónem, že Tony neměl na vybranou a jednoduše mu musel věřit. „Řekni mi, co se stalo. Od začátku.“
Zatímco Tony mluvil, nejprve pomalu a pak stále rychleji, jako by závodil s vlastním strachem, musel se Henry odvrátit. Přistoupil k oknu, položil jednu ruku na sklo a rozhlédl se po městě. Toho černovlasého a černookého muže znal.
„Zabíjí děti,“ řekla mu Vicki.
„Přijde si pro mě,“ plakal Tony.
„Protože jsme to jediné, co mu stojí v cestě.“ Dokonce i Mike Celluci měl v jeho hlavě svůj hlas.
Cítím slunce. Do svítání zbývají celé hodiny a já cítím slunce.
„Henry?“
Pomalu se otočil. „Půjdu na místo, kde jsi ho naposledy viděl, a pokusím se ho vystopovat.“ Vůbec nepochyboval o tom, že pozná jeho pach, rozliší ho mezi stovkami jiných pachů, které zůstaly na betonu po listopadovém odpoledni. A pokud najde i brloh té stvůry, co pak? Nevěděl. Nechtěl to vědět.
Tony vydechl. Věděl, že ho v tom Henry nenechá. „Můžu tady zůstat? Než se vrátíš?“
Henry přikývl a zopakoval: „Než se vrátím,“ jako by to byla jakási mantra zajišťující mu bezpečný návrat.
„Potřebuješ, potřebuješ se najíst, než půjdeš?“
Pomyslel si, že nemůže, ne, jíst ne… „Ne. Ale děkuji ti.“
Tony si shrábl vlasy z tváře a podařilo se mu vyloudit roztřesený úsměv a náznak pokrčení ramen. „Hej, ne že bych proti tomu něco namítal, nebo co.“
Henry jeho úsměv opětoval, protože on sám by proti tomu něco namítal ještě méně než tento smrtelný chlapec. „Dobrá.“
Zařinčel telefon a obě hlavy se prudce otočily s takřka stejným výrazem paniky ve tváři. Henry ho rychle znovu překryl maskou, takže když se k němu Tony otočil a zeptal se: „Chceš, abych to vzal?“ vypadal, jako by měl vše pod kontrolou a mohl klidně odpovědět: „Ne. Já to vyřídím.“
Zvedl sluchátko dřív, než stihlo doznít druhé zazvonění. Dostal se k telefonu v čase mezi dvěma údery srdce. Skoro stejně dlouho mu trvalo, než znovu našel hlas.
„Haló? Henry?“
Vicki. Tón hlasu byl nezaměnitelný, vyjadřoval rovným dílem zlost i starostlivost. Nevěděl, co vlastně čekal. Ne, to nebyla pravda, věděl přesně, co čekal, jen přesně nevěděl proč. Kdyby se s ním Anwar Tawfik rozhodl spojit, nepoužil by k tomu telefon.
„Henry?“
„Vicki. Ahoj.“
„Děje se něco?“ Opatřila ta slova profesionálním podtónem, který mu sděloval, že ví, že se něco děje, a aby jí to koukal vyklopit.
„Nic se neděje. Je tady Tony.“ Slyšel, jak Tony za jeho zády přesunul svou váhu na pohovce.
„Co je s Tonym?“
Samozřejmý závěr. Mělo mu dojít, že k němu dospěje. „Má problém. Ale já se o to postarám. Dnes v noci.“
„Jaký problém?“
„Vteřinku.“ Zakryl mikrofon, pootočil se a povytáhl tázavě obočí.
Tony pochopil a zavrtěl hlavou, prsty zaťaté hluboko do polštáře. „Neříkej jí to, člověče. Víš, jaká Viktorka je. Zapomene, že je jen člověk, prostě tam naběhne, vyprovokuje toho chlápka, a než se nadějeme, bude po ní.“
Henry přikývl. A já nejsem jen člověk. Já jsem noc. Já jsem upír. Chci, aby byla se mnou. Nechci čelit tomu tvorovi sám. „Vicki? Nechce, abych ti to říkal. Jde o, ehm, problém s jedním chlápkem.“
„Ach tak.“ Neodvažoval se následnou odmlku ničím vyplňovat. „No, já chci dnes večer strávit nějaký čas s Mikem, informovat ho, co víme, že se děje. Varovat ho.“ Znovu ta odmlka. „Pokud mě nepotřebuješ…“
Co vycítila? Poloviční lež? Jeho strach? „Budeš tu před svítáním?“ Bez ohledu na to, co se stane dnes v noci, chtěl, aby byla s ním, pokud se dožije dalšího úsvitu.
„Budu.“ Znělo to jako přísaha.
„Tak ode mě pozdravuj detektiva.“
Vicki vyprskla. „Radši ne.“ Její hlas změkl. „Henry? Buď opatrný.“ A byla pryč.
Malá část hrůzy ztratila sílu. Bylo úžasné, jak moc může prosté „buď opatrný“ znít jako „miluji tě“. Drže její slova – tón jejího hlasu – jako talisman, prošel si s Tonym ještě jednou údaje o místě, kde k tomu došlo, nasoukal se do kabátu a vyšel do noci. Trochu pochybné útěchy mu dodal fakt, že si nyní mohl být alespoň jistý tím, že nepřichází o rozum.
~~~
Mnohá z kouzel, která se učil dlouhá léta, bylo nutné přizpůsobit nové době a novému místu. Bohužel se nyní nacházel v kultuře, jíž bylo jen máloco svaté, a najít náhražky nebylo snadné. Za dávných časů byl ibis uctíván do té míry, že se jeho jméno stalo synonymem posvátna, což dělalo z jeho zobáku, krve a kostí velmi mocné magické přísady. Z nějakého důvodu pochyboval o tom, že by dosáhl stejného účinku, kdyby vykuchal kanadskou husu.
Náhle se prudce narovnal v křesle a otočil se čelem k oknu. Byl venku. A byl blízko. Zvedl se na nohy a začal na sebe házet vycházkové oblečení. Jeho ká už žádné hledání nepotřebovalo, samo mladíkovo vědomí postačí k tomu, aby ho našel.
Nevěděl, jak se to úžasné světlo dokázalo během dne schovat, ačkoli měl za to, že se to brzy dozví. Tak či onak.
~~~
Henry vysledoval pachovou stopu až na jihovýchodní roh Bloorovy a Queen’s Park Road, kde se rozdělila. Jedna část mířila na sever, druhá na jih. Pomalu se postavil, oprášil si koleno, kterým klečel na betonu, a uvažoval, co by měl udělat. Věděl, co chtěl udělat: chtěl se vrátit k Tonymu, říct mu, že tvora nenašel, a místo vlastního strachu se vypořádat s mladíkovým strachem.
Jenže tak to nefungovalo. Přijal za Tonyho odpovědnost. To čest ho vyhnala do ulic a čest mu nedovolí, aby se vrátil.
Noc vystřídala den, byla chladná a jasná, přesně to počasí, při němž se pach drží při zemi a lovci jedou za svými psy.
Jeho nejlepší přítel, bratr jeho srdce, Henry Howard, hrabě ze Surrey, mu jel po boku, jejich valaši uháněli po zamrzlém rašeliništi jeden vedle druhého. Kdesi vpředu zaštěkali chrti a kořist, již jen nevelký kus před smečkou, se z posledních sil zoufale snažila uniknout smrti, která jí šlapala na paty. Henry neviděl přesný okamžik, kdy ji psi dostihli, ale pak se ozval takřka lidský výkřik bolesti a jelen se válel na zemi.
Držel se v uctivé vzdálenosti od zmítajícího se klubka vrčících psů, neustále dorážejících na to veliké zvíře a míhajících se mezi bijícími kopyty a nebezpečným parožím, ale Surrey zajel s koněm tak blízko, jak to jen šlo, naklonil se ve třmenech a upíral oči na smrtící boj, na hrdlo a na gejzíry horké krve, kouřící v mrazivém listopadovém vzduchu.
„Proč?“ otázal se později hraběte ze Surrey, když sál naplnila vůně pečené zvěřiny a oni seděli před krbem, zutí a v teple.
Surrey se zamračil a elegantní linie jeho černého obočí klesla ke kořeni nosu. „Nechtěl jsem, aby tak nádherné zvíře zemřelo nadarmo. Říkal jsem si, že možná najdu báseň…“
Jeho hlas se vytratil do ztracena, a tak ho Henry pobídl: „A našel jsi?“
„Ano.“ Zamyšleně se zamračil. „Ale myslím, že je pro mě moc rudá. Napíšu jen o lovu a nechám jelena žít.“
O nějakých čtyři sta padesát let později odpověděl Henry stejnými slovy jako tenkrát. „Ale na konci lovu vždy čeká smrt.“
Stopa vedoucí na jih byla již téměř pohřbena pod jinými kroky toho dne. Stopa vedoucí na sever se zdála být výraznější, jako by jí šel více než jednou, například z hotelového pokoje a zase zpátky. Henry přešel Bloorovu ulici, došel ke kostelu na rohu a zůstal stát tak naprosto nehybně, že proud nočních chodců protékal hladce kolem něj.
Věděl, že se černovlasý, černooký muž blíží.
2024 ©