Linie krve: kapitola 12

Dvanáct

Henry nehybně čekal, zatímco se k němu druhý muž neustále přibližoval. Cítil se jako králík chycený ve světle reflektorů přijíždějícího auta, plně si vědom toho, že se k němu blíží smrt a zkáza, ale neschopen se pohnout. Slunce za jeho očima zářilo stále jasněji a jasněji, dokud se nezačal usilovně snažit dívat mimo ně.

Pro mě neexistuje způsob, jak s tím bojovat…

A pak zničehonic poznal, proti čemu stojí. Jeho rasa dokázala cítit životy kolem sebe, nejen čichem a sluchem, ale také zvláštním druhem vědomí vlastním nočním dravcům. Vycítil, že to, co se k němu blíží, je druh života, prastarého a zcela nepodobného ničemu, s čím se dosud setkal, a že to slunce představovalo pouze symbol, který si vytvořil, aby se s ním nějak vypořádal.

Uvědomuji si ho od prvního okamžiku, kdy procitl, a nejvíc si ho uvědomuji právě tehdy, kdy jsem nejzranitelnější. Svatý bože, dohnal mě až na práh smrti pouhou svou existencí.

Se zamračeným obočím a zaťatými zuby urputně vyháněl ten život z popředí své mysli a nakonec se mu podařilo zatlačit ho do pozadí a ztlumit světlo kolem něj, i když se ho nedokázal zbavit úplně. Nyní existoval na pozadí všeho, co dělal, ale aspoň už jej neoslepoval.

Noc se vrátila, Henry zamrkal a shledal, že se utápí v zorničkách tak tmavě hnědých, až vypadaly černě. Těsně před tím, než se nad ním zavřela černá hladina, zavrčel a odpoutal se.

„Nepůjdu povolně jako tele na jatka!“

~~~

Do kouzla pozření narazila síla vůle a roztříštila ho. Za celá staletí od doby, kdy ho bůh proměnil, se nesetkal s tak surovou energií.

Měl vědět, že to nebude tak snadné, a ani by se o to nebyl pokoušel, kdyby ho záře druhého ká tolik neoslepila. Tenhle mladík měl ochrany, nejen osobní sílu, ale také silná pouta k jedinému Bohu, který změnil staré zvyky. Každá z ochran sama o sobě by nejspíše stačila, aby mu zabránila vzít si to, po čem tak hluboce toužil, dohromady však tvořily v podstatě neproniknutelnou bariéru.

Ale já tohle ká dostanu. Musím.

Dotkl se pouze nejkrajnějších částí myšlenek svého protivníka. Vycítil v nich sám sebe a ucítil strach. Obojí mu mohlo poskytnout ne sice cestu skrz, ale cestu okolo. Pátral po dalších slabinách, avšak nacházel jen záři nekonečného potenciálu.

„Co jsi zač?“

~~~

Henry, svaly na ramenou stažené do uzlů, pěsti zaťaté tak křečovitě, že si nehty vyryl do dlaní malé půlměsíčky, neviděl důvod, proč mu neodpovědět. Zvolil takový hlas, aby se přenesl přes vzdálenost, která je dělila, ale dál už ne, a vmetl mu odpověď do tváře jako výzvu.

„Jsem upír.“

~~~

Ká, jež pozřel od svého procitnutí, mu poskytla zmatenou koláž obrazů, z nichž většina podle všeho neměla vůbec nic společného s mladíkem, který stál před ním. Třídil informace tak dlouho, dokud nepoznal, proti čemu stojí. Jeho lid je nazýval jiným jménem.

Nebylo divu, že ká toho mladíka plálo tak jasným světlem. Dokud se Noční tuláci krmili krví živých, byli sami nesmrtelní. Tak nesmrtelní jako on sám. Zářilo i jeho vlastní ká jako maják? Škoda, že se to nikdy nedozví, neboť šlo o jediné ká, které nemohl nikdy spatřit.

Jak mocným by se stal, kdyby se nasytil z ká jiné nesmrtelné bytosti! Pak by přestalo být nezbytné jednat skrze ty ubohé lidské nástroje. Od počátku by vládl sám.

Možná… možná by pro něj nebylo nedosažitelným cílem ani místo v radě bohů. Už se viděl obklopen slávou, nikoli pouhý služebník jakéhosi ubohého bůžka, ale sám vládce. Jakkoli ho ta myšlenka vzrušovala, urychleně ji hluboko pohřbil. Kdyby ji Akhekh objevil, vůbec by se mu nelíbila.

Ale pozřít nesmrtelné ká – vždy jej natolik zaslepovalo pomyšlení na to, kolik života mu zbývá, že se nikdy nepodíval na život, který žije, nikdy si ani nepovšiml, že je mnohem delší, než je u smrtelníků obvyklé. Byl, jak zjistil, o mnoho století starší, dokonce i když pominul tisíciletí, jež strávil pohřbený. I tak ale bude muset postupovat opatrně, neboť aby se mohl nakonec nasytit, bude Noční tulák muset spustit obrany. Na jejich prolomení neměl dost moci, dokonce ani s pomocí strachu, který se jimi proplétal.

Proč se mě bojíš, Noční tuláku?

Ačkoli šlo o emoci, kterou mohl využít, nebyla to otázka, již mohl položit. Proto se zeptal jinak.

„Proč mě hledáš, Noční tuláku?“

~~~

Proč vlastně?

„Lovíš na mém území.“

Dost nejednoznačná odpověď na to, aby se v ní skrylo množství dalších motivů, a také, jak si Henry uvědomil v okamžiku, kdy ji vyslovil, čirá pravda.

~~~

Znovu se pokusil číst v jeho ká, proniknout pod povrch, ale nedostal se o nic dál než předtím.

„Chtěl bych s tebou mluvit, Noční tuláku. Projdeme se spolu na chvíli?“

~~~

Henry chtěl říct ne, rozerván mezi touhou utéci a rozsápat tomu tvorovi hrdlo a zhluboka se napít krve, kterou slyšel proudit pod hladkou trubicí hrdla. To první by ho nijak nepřiblížilo uspokojivému řešení. To druhé… no, i kdyby dokázal proniknout obranou, kterou kolem sebe všichni čarodějové měli, o čemž pochyboval, byl nedělní večer a stáli na velké křižovatce v centru Toronta. Spáchat násilnou vraždu před stovkami svědků, třebaže se to dalo nazvat jistým druhem řešení, představovalo alternativu, kterou by pravděpodobně nepřežil ani on sám.

A protože se to jevilo jako nejlepší volba, ne-li přímo jediná, otočil se, srovnal s tím druhým krok a snažil se ignorovat slunce, jež nepřestávalo zářit v jednom koutě jeho mysli.

~~~

Kráčeli po Queen’s Park Road a moc, jež kráčela s nimi, způsobovala, že se za nimi otočila nejedna hlava.

„Jak ti mám říkat?“ otázal se nakonec Henry.

„Používám jméno Anwar Tawfik. Tak mě smíš nazývat i ty.“

„To není jméno, se kterým ses narodil.“

„Samozřejmě že ne.“ Lehce se zasmál způsobem, jakým starší kárá chybujícího žáka. „Používám to jméno od svého procitnutí. Nemám v úmyslu darovat ti moc spojenou s rodným jménem.“ Své rodné jméno neslyšel od doby, kdy se Egypt spojil do jednotného státu. „A já ti mám říkat…?“

„Richmond.“ Třebaže na to označení v minulosti slyšel, šlo o titul, nikoliv jméno, a tudíž by mělo být v bezpečí před jakýmkoliv druhem magie, který by se proti němu dal použít.

Šli ještě o kousek dál, dokud zvuky Bloorovy ulice neutichly, a pak, ve vzájemném souhlasu, zamířili do parku. Byl listopadový večer po západu slunce a oni kráčeli o samotě po pěšinách pokrytých vlhkým spadaným listím, pod téměř holými stromy. Nikdo nezaslechne slova, která mezi nimi zazní, nikdo nebude muset zemřít, protože je zaslechl.

Ostrůvky světla zaháněly temnotu pouze v izolovaných oblastech, nad zbytkem parku se rozprostíral neporušený příkrov noci. Na lavičku, kterou si zvolili, dopadalo jen velmi málo světla jakéhokoli druhu, a když se Henry díval, jak si Tawfik opatrně sedá, došlo mu, že nevidí o moc lépe než pouhý smrtelník.

Takže mám výhodu zraku. Pokud mi k něčemu bude.

Tawfikův pach svědčil o vzrušení, nikoliv o strachu, a jeho srdce bilo jen nepatrně rychleji, než bylo u smrtelníka obvyklé. Proudění Tawfikovy krve volalo Henryho Hlad, dokonce i přesto, že tíha jeho života přehlušovala veškerou touhu po nasycení, kterou upír pociťoval. Henry cítil vlastní strach a jeho vlastní srdce, třebaže podle lidských měřítek stále bilo neskutečně pomalu, bušilo tak rychle a silně, jak to už dlouhé roky nezažil.

Tawfik promluvil jako první a jeho hlas zněl lehce pobaveně. „Máš stovky otázek, proč nezačneš?“

Proč ne? Ale kde? Možná právě tou otázkou, kterou již zodpověděl. „Co jsi zač?“

„Jsem poslední zbývající kněz boha jménem Akhekh.“

„Co tady děláš?“

„Máš na mysli, jak jsem se zde ocitl, v tomto století, na tomto místě? Nebo se ptáš, co dělám teď, když jsem se tu ocitl?“

„Obojí.“

Tawfik se uvelebil na lavičce. „Inu, to je, jak se říká, dlouhá historie, a protože ty máš čas jen do úsvitu…“ Neviděl důvod, proč Nočnímu tulákovi lhát ohledně toho, čím a kým je, a – ačkoliv hodlal volit slova obezřetně – byl také ochoten mluvit o svých plánech. Koneckonců, chtěl si přece získat důvěru mladého pana Richmonda.

Naštěstí mu ká doktora Raxe poskytlo rámcové znalosti o dvacátém století, do nichž mohl svůj příběh zasadit.

„Narodil jsem se kolem roku 3250 před tímto letopočtem v Horním Egyptě nedlouho před Merinarem, jenž byl králem Dolního Egypta a který vytvořil sjednocenou říši rozpínající se podél celého Nilu. V době invaze jsem byl vysoce postaveným knězem Seta – nikoliv toho Seta, jehož si dějiny pamatují. Tehdy to bylo dobré božstvo, bohužel se ocitlo na straně poražených. Po vítězství Horus Starší, nejvyšší bůh Dolního Egypta, Seta svrhl a prohlásil ho za nečistého. Set, jenž byl stále velmi mocný, se stal pouhou součástí nového panteonu.“ Tawfikův hlas získal lehce suchý podtón. „Flexibilita se egyptským bohům rozhodně nedala upřít.

Já, jakožto vysoce postavený kněz, jsem byl svržen spolu se svým bohem, vysvlečen, zbičován a vyhozen z chrámu. Coby pouhý smrtelník tehdy už středního věku jsem si nemohl dovolit luxus podílet se na Setových dlouhodobých plánech. Toužil jsem po pomstě a byl jsem ochoten udělat…“ Odmlčel se a Henry si všiml, že se při vzpomínání mračí. „Byl jsem ochoten udělat cokoliv, abych získal zpět moc a postavení, které jsem ztratil.

Přišel za mnou Akhekh, jeden menší temný bůžek, jemuž se tenkrát v tom nebeském zmatku podařilo získat větší moc než obvykle. ‚Přísahej mi,‘ řekl Akhekh, ‚zasvěť svůj život službě mně a já ti věnuji čas, který ke své pomstě potřebuješ. Učiním tě mocnějším, než jsi kdy byl. Staň se mým knězem a já ti dám moc ničit ká tvých nepřátel. Budeš se sytit jejich dušemi a tím se staneš nesmrtelným.‘“

Tawfik se otočil čelem k Henrymu a upjatě se usmál. „Nemysli si, že mi tu nabídku Akhekh učinil kvůli mně samému. Bohové existují jen tak dlouho, dokud trvá víra v ně. Změna v těch, kteří věří, znamená změnu v bozích samotných. Když už v ně nikdo nevěří, ztratí bohové určitost, vědomí vlastní identity, pokud chceš, a znovu splynou s celkem.“ Zachytil silné negativní vzplanutí ká Nočního tuláka a zdvořile se k němu naklonil. „Chtěl jsi něco říct…?“

Henry neměl v úmyslu říct nic, ale shledal, že na přímou výzvu nedokáže nereagovat. Nebudu jako Petr a nezapřu svého Pána. „Je jen jediný Bůh.“

„Ale no tak, Richmonde.“ Tawfik se nenamáhal zakrýt pobavení v hlase. „Aspoň ty bys měl mít rozum. Jednoho dne snad bude jen jediný bůh, až budou všichni lidé snít a toužit po tomtéž, a už dnes je rozhodně méně bohů než v době, kdy jsem byl pohřben. Ale jediný bůh? Ne. Mohu… tě svému bohu představit, pokud si to přeješ.“

Zdálo se, že noc ještě trochu potemněla.

„Ne,“ procedil Henry skrz zaťaté zuby.

Tawfik pokrčil rameny. „Jak si přeješ. Tak kde jsem to skončil? Ach ano. Samozřejmě jsem Akhekhovu nabídku přijal. To, že přišla od temného boha, pro mě za daných okolností příliš neznamenalo. Zjistil jsem, že pozřením životů, jež v oněch ká zbývaly, mohu nejen prodloužit vlastní život a znásobit sílu svých kouzel, ale že také získávám životní zkušenosti v těchto ká obsažené. Nedocenitelný zdroj pro přechod mezi kulturami, k němuž v průběhu velmi, velmi dlouhého života dochází.“

„Takže když jsi zabil doktora Raxe…“

„Pozřel jsem jeho zbývající životní sílu a dozvěděl jsem se vše, co věděl on. Čím mladší život, tím méně vědomostí, ale o to větší potenciál moci.“

„Takže to dítě, které jsi dnes zabil…“

To Tawfika vytrhlo z uvolněného postoje. „Jak ses to dozvěděl?“ otázal se naléhavě a odpověď ho napadla dřív, než stačil doříct otázku. Ten mladík, který ho při tom sledoval, plně si vědom toho, co se děje – mladík, který před ním v hrůze uprchl – musel utéci pod ochranu Nočního tuláka. Slyšel, že kolem sebe občas shromažďují smrtelníky jako pohotovostní zásoby potravy pro období, kdy se lov stává nejistým. Takže do hry vstoupil další pěšec. Tawfik nedovolil, aby se v jeho hlase nebo na tváři objevilo cokoli dalšího než jeho otázka. Jestli si bude Noční tulák myslet, že na mladíka zapomněl, ztratí jeho obrana svou extrémní sílu a bude snazší ji obejít.

Henry slyšel, jak se Tawfikovi zrychlil tep, ale kněz-čaroděj se o Tonym vůbec nezmínil. Možná se Tony mýlil a unikl nezpozorován. Vzhledem k Tonyho hrůze se to nezdálo příliš pravděpodobné. Možná že Tawfik hraje složitější hru a nepřeje si odhalit karty. Tawfik měl nepochybně své důvody, proč svědka zapírat. Ty Henryho byly prosté, nehodlal zradit přítele. Když odpovídal, nechal ve svém hlase zaznít bestii: „Lovil jsi na mém území.“

Tawfikovi ta hrozba neunikla a odpověděl vlastní, hraje na Tulákův stěží ovládaný strach z něj. „Jak jsi málem zjistil, to dítě, které jsem dnes zabil, mi dalo opravdu velikou moc.“ Další pat. „Mohu pokračovat ve vyprávění…?“

„Pokračuj.“

„Děkuji ti.“ Akhekhova nabídka měla podmínku, nemohl pozřít ká, které již přísahalo jinému bohu. Prvních sto let po dobytí, než se ustálil nový panteon, nebyla o nezapřísahané nouze. Jeho moc vzrostla – a on zjistil, že po ní touží mnohem víc než po pomstě – a kult boha Akhekha nabral na síle. Ale čím více Egypt vzkvétal a prosperoval, tím více lidí bylo spokojeno se svými bohy a nezadaných ká stále ubývalo, tudíž jeho moc – a spolu s ní moc Akhekhova – sílila či slábla v protikladu k moci Egypta. Tento věk se vyznačoval dekadencí, již poznával a byl odhodlán využít – byl zralý pro rituály, které mohl Akhekh nabídnout. Tawfik ovšem neviděl důvod, proč se o něčem z toho Nočnímu tulákovi zmiňovat.

„Díky mně nebyl můj pán, navzdory svému relativně podřízenému postavení v rámci panteonu, nikdy absorbován většími bohy, jak se to stalo mnoha menším bůžkům, a tak jsem v každém věku a na tisících místech podél celého Nilu vztyčoval Akhekhovy chrámy.“ Občas také býval jediný, kdo ho v nich uctíval, ale ani o tom nebylo zapotřebí se zmiňovat. „Tu a tam si ostatní kněží stěžovali, že jsem vystoupil z cyklu života, ale dlouhá staletí ze mě učinila obratného čaroděje – a také mě naučila, kdy je třeba odepsat ztráty a odejít z města – takže mě nikdy nedostali. Jelikož jsem ničil jen ty, kdo neměli žádnou vazbu na nějakého boha, odmítali se do toho ostatní bohové plést.“

„Ale nakonec tě přece jen dostali.“

„Ano. Dopustil jsem se menší chyby v úsudku. To by se mohlo stát každému.“ Tawfikova tvář ukrytá ve tmě se usmála. „Mám ti říct, jak to bylo? Nemá to vůbec nic společného s touto dobou a tímto místem, takže bys to proti mně nemohl využít, ani kdybys chtěl. V době, kterou nyní nazýváte osmnáctou dynastií, třebaže Egypt mimořádně vzkvétal, měla většina šlechty velmi početné rodiny, což zapříčinilo, že značný počet mladých šlechticů neměl co dělat. Akhekhův chrám v takovém společenském klimatu vzrůstal a prosperoval. Můj pán měl více zapřísahaných akolytů než kdykoli předtím od násilného sjednocení. K naší smůle, třebaže tenkrát jsem to za neštěstí nepovažoval, vstoupili do našich řad dva mladší faraónovi synové. To konečně upoutalo pozornost větších bohů.“

Odmlčel se, povzdechl si a zavrtěl hlavou. Když se dal znovu do řeči, ztratil jeho hlas mentorský tón a stal se pouze hlasem muže dělícího se o bolestné vzpomínky.

„Faraónovi synové byli syny znovuzrozeného Osirise a Osiris nedopustil, aby byli zkaženi tím, co on nazýval ohavností. Takže Thovt, bůh moudrosti, navštívil ve snu jednoho ze svých kněží a řekl mu, jak mě mohou přemoci. Má ochranná kouzla byla prolomena a já byl opět vyvlečen z chrámu. Poprvé mě nechali žít, protože můj život byl bezvýznamný. Tentokrát se mě báli zabít, protože můj život už trval tak dlouho. I sami bohové se obávali toho, co by se mohlo stát, kdyby bylo mé ká odesláno k Akhekhovi, zatímco takové množství akolytů nepřestávalo provádět obřady. Neměl jsem tedy být usmrcen, měl jsem být zaživa uložen do hrobky. Tohle všechno jsem se dozvěděl, zatímco mě Thovtovi kněží připravovali k pohřbu.

O tři tisíce let později bylo mé vězení převezeno sem do tohoto města a já byl propuštěn.“

„A člověka, který ti věnoval svobodu, jsi zničil.“

„Jeho zničení mi dalo svobodu. Potřeboval jsem jeho vědomosti.“

„A toho druhého? Toho uklízeče?“

„Potřeboval jsem jeho život. Byl jsem pohřben tři tisíce let, Noční tuláku. Musel jsem se nasytit. Ty bys udělal něco jiného?“

Henry si vzpomněl na tři dny, které strávil pod zemí, zatímco mu Hlad drásal útroby tak dlouho, dokud nepohltil vše, čím byl. „Ne,“ připustil sobě samému stejně jako Tawfikovi, „byl bych se nasytil. Ale,“ setřásl ze sebe vzpomínku, „ty ostatní bych nezabíjel, nezabíjel bych děti.“

Tawfik pokrčil rameny. „Potřeboval jsem jejich energii.“

„Tak sis vzal jejich životy.“

„Ano.“ Poposedl si na lavičce, propletl si prsty a opřel se předloktími o stehna. „Tohle všechno ti říkám, Noční tuláku, abys pochopil, že mě nemůžeš zastavit. Nejsi čaroděj. Thovt a Osiris jsou dávno mrtví a nemohou ti pomoci. Tvůj bůh se nevměšuje.“

Nejprve bič. „Jestli se mi postavíš, budu nucen tě zničit.“

A pak cukr. „Jak to vidím já, máš dvě možnosti: žít a nechat žít, a stejně jsem já ochoten jednat s tebou, nebo se ke mně přidat.“

„Přidat se k tobě.“ Henry to nezopakoval tak zcela ze své vůle.

„Ano. Máme toho hodně společného, ty a já.“

„My dva nemáme společného nic.“

Tawfik povytáhl obočí. „Jistě že ne,“ řekl se sarkasmem ostrým jako břitva. „V tomhle městě žije spousta dalších nesmrtelných bytostí.“

„Vraždíš nevinné.“

„A ty jsi nikdy nezabíjel, abys přežil?“

„Ano, ale…“

„Abys získal energii?“

„Nikoliv nevinné.“

„A kdo je odsoudil?“

„Oni sami svými činy.“

„A kdo tě ustanovil soudcem, porotou a katem? Copak jsem neměl stejné právo ustanovit se do této pozice, jako jsi to udělal ty?“

„Nikdy jsem nezničil nevinného!“ Toho se Henry pevně držel, zatímco slunce za jeho víčky zářilo stále jasněji.

„Nikdo není nevinný. Nebo snad popíráš postoj své církve k prvotnímu hříchu?“

„Argumentuješ jako jezuita!“

„Děkuji. Jsem stejně nesmrtelný jako ty, Richmonde. Nikdy nezestárnu, nikdy nezemřu, nikdy tě neopustím. To ti nemůže slíbit ani jiný Noční tulák.“

Upíři jsou osamělí lovci. Lidé jsou stádní tvorové. Aby přežil v lidském světě, nemůže se upír vzdát vší své lidskosti – všichni, kdo tak učinili, byli rychle zničeni hrůzou, kterou vzbuzovali – a tato dvojí přirozenost se nacházela v neustálé válce sama se sebou. Ale najít společníka, takového, který ani nevyvolá instinktivní krvavé boje o území, ani nezemře právě ve chvíli, kdy se stačil stát nedílnou součástí jeho života…

„Ne!“ Henry vyskočil na nohy a vrhl se do tmy ve snaze uniknout slunci. Uprostřed parku se mu podařilo zastavit a s prsty zaťatými hluboko do živého kmene stromu, starého, sukovitého a o polovinu mladšího než on, se mu postavil na odpor.

„Už tisíce let žiji s vědomím, že jsem nesmrtelný.“ Tawfik nepřestával mluvit, jist si tím, že ho Noční tulák slyší. Sledoval reakce jeho ká a podle nich volil slova. „Jsem nejspíš jediný muž, jakého kdy potkáš, který ví, čím procházíš. Který tě dokáže bezvýhradně přijmout takového, jaký jsi. Také jsem viděl, jak ti, které jsem miloval, stárnou a umírají.“

Henry ho poslouchal navzdory sobě samému a viděl, jak mu ubíhající čas bere Vicki, stejně jako mu vzal všechny ostatní.

„Žádám tě, abys stanul po mém boku, Noční tuláku. Nikdo by neměl kráčet osamoceně skrze staletí, žádný z nás už nemusí být nikdy sám. Už nemusíš kráčet slepě vpřed. Já už prožil léta, která tebe teprve čekají, mohu tu být pro tebe a vést tě.“ Tawfik nedokázal zcela potlačit úžas, když se Noční tulák náhle a tiše objevil znovu vedle něj.

„Ještě jsi mi neřekl, co plánuješ dělat dál.“ Odpověď sama nebyla tak důležitá jako zaplašit slova a zahnat přízrak osamění, který vyvolala. Nemohl jednoduše odejít, proto musel změnit téma.

„Plánuji vybudovat chrám, jak jsem to dělal vždy, když jsem začínal nový život, a shromáždit akolyty, aby sloužili mému bohu. To je prozatím má jediná starost, Noční tuláku, neboť akolyté by měli složit přísahu co nejdříve – bůh si zaslouží uctívače, rituály a všechny ty drobnosti, kvůli kterým je dobré být božstvem.“

„Tak proč se snažíš ovládnout policii a soudní systém?“

„Nová náboženství jsou často pronásledována. Znám způsob, jak tomu zabránit, a tak ho využívám. Až se nebudu muset schovávat, vykřičím jméno AKHEKH z vrcholu nejvyšší hory. A jakmile bude chrám dost velký, aby mi zajistil veškerou moc, kterou potřebuji, budou tví nevinní v bezpečí.“ Tawfik se postavil a natáhl ruku. „Žiješ jako smrtelník, hledáš dočasná řešení, dočasné odpovědi. Proč neplánovat pro věčnost? Proč neplánovat se mnou?“ Nyní měl tak dobrý klíč k Tulákovu ká, že kdyby mu Richmond z vlastní vůle podal ruku, poskytl by mu tento akt důvěry takové háčky, že by se mu mladík už nevysmekl.

Časem si ho za ně přitáhne blíž, a až přijde čas, nasytí se.

Pach a zvuk Henrymu říkaly, že od doby, kdy začal mluvit, Tawfik ani jedenkrát nezalhal.

Henry se cítil mladý, zmatený a vyděšený. Celých sedmnáct let, která prožil jako smrtelník, se usilovně snažil získat lásku a uznání svého otce. Tawfik – který byl starší, moudřejší a nepopiratelně pánem situace – v něm vzbuzoval stejné pocity jako otec. Čtyři sta padesát let osamělých nočních lovů mělo vymazat levobočka, který toužil po jediném: někam patřit. Nevymazalo. Nevěděl, co si má myslet. Hleděl na nabízenou ruku a přemítal, jaké by to asi bylo moci plánovat na delší dobu než jen část jednoho smrtelného života. Být součástí většího celku. Ale jestli Tawfik nelhal…

„Tvůj bůh je temný bůh. Nechci s ním mít nic společného.“

„S mým bohem nemusíš mít nic do činění. Akhekh od tebe nic nežádá. To já tě žádám o partnerství. O přátelství.“

„Ty jsi nebezpečnější než ten tvůj bůh!“ S posledním slovem se Henry vrhl vpřed. Zaplálo rudé světlo a on se ocitl na zemi dva metry daleko.

Tawfik nechal pomalu klesnout ruku k tělu. „Hloupé děcko,“ řekl jemně. „Nezničím tě, i když bych mohl, a nevezmu ani zpátky svou nabídku. Jestli tě jednou unaví věčnost trávená v osamění, přijď na roh, kde jsme se dnes v noci setkali, a já tě najdu.“ Cítil na sobě Tulákův pohled, když se k němu otočil zády a odcházel, nikoli zcela nespokojen s výsledky dnešní práce. Na povrchu ká druhého muže to vřelo emocemi tak spletitými, že by je stěží rozpletl i člověk s tisíciletými zkušenostmi, ale všechny se nakonec vracely zpátky k němu.

~~~

Večerní mše byla už téměř u konce, když Henry vklouzl do kostela a usadil se v jedné z prázdných lavic vzadu. Zmatený a vyděšený přišel na jediné místo, které i po všech těch letech a změnách zůstávalo stále stejné. Tedy skoro stejné. Dodnes mu chyběl rytmus a patos latiny a občas zamumlal odpovědi v jazyce minulosti.

Inkvizice ho z kostela na nějaký čas vyhnala, ale on se opět vrátil, jelikož postrádal přinejmenším kontinuitu bohoslužeb. Občas viděl církev jako nesmrtelnou bytost samu o sobě, žijící stejně jako on během pečlivě předepsaných hodin, přežívající díky krvi smrtelníků, kteří ji obklopovali. A často šlo o krev pramálo metaforickou, neboť ve jménu boha lásky se jí prolilo více než dost…

Vstal spolu s ostatními, drže se pevně teplého dřeva lavice před sebou.

V průběhu staletí došlo samozřejmě ke kompromisům. Církev hlásala, že nemá duši. S tím nesouhlasil. Už za svého života potkal muže a ženy bez duše – neboť o duši lze přijít ze zoufalství, nenávisti či zuřivosti – ale sebe k nim nepočítal. Zpověď zpočátku představovala výzvu, dokud si neuvědomil, že hříchy, jimž kněží dokázali porozumět, obžerství, hněv, chtíč, lenost, se na něj vztahují stejně jako na smrtelníky a že konkrétní činy nejsou důležité. Činil uložená pokání a vždy odcházel s pocitem, že je součástí většího celku.

Až na to, že od proměny nemohl přijmout svátost oltářní.

Takže jsem znovu postaven stranou, vyděděn ze společenství nejvíce se blížícího komunitě, jaké jsem kdy poznal.

Přišlo mu zajímavé, že Tawfik – jediný další nesmrtelný, se kterým se setkal od doby, kdy se rozešel s Christinou – si s sebou přinesl vlastního boha. Možná že nesmrtelní potřebují tento druh kontinuity mimo sebe samé. Přistihl se, jak myslí na to, že by tuhle teorii rád prodiskutoval s Tawfikem a odhodil myšlenku stranou.

Dřevěné opěradlo lavice zasténalo pod jeho stiskem a on urychleně přiměl ruce, aby se uvolnily.

Nebýt slibu daného Tonymu, byl by utekl dřív, než mohl být uveden v pokušení. A nebýt Vicki, nestalo by se pokušení tak silné. Vicki mu nabízela přátelství, možná dokonce lásku, ačkoli to vypadalo, že se děsí toho, co z ní vyplývá, ale v písni její krve zaznívala smrtelnost a každý úder srdce ji posouval o kousek blíže smrti. Za nějaký čas, za velmi krátký čas ve srovnání s tím, který už prožil, bude pryč a krátce po ní i Tony. Pak se znovu navrátí samota.

Tawfik mu slíbil, že osamělost skončí, že bude mít kam patřit déle než po dobu jednoho smrtelného života.

Proč neplánovat pro věčnost?

Za očima mu vzplálo slunce. Podle všeho už nedokázal ze své mysli zcela vypudit vědomí o Tawfikově existenci.

Jestli zemřu, budu mít věčnost, kterou slibuje církev. Jak snadné by bylo zvolit si s příchodem úsvitu tuto únikovou cestu. Jenže sebevražda je hřích.

Ještě větším hříchem by byla bolest, kterou by po sobě zanechal. Kdyby chtěl uniknout tímto způsobem, bude si muset počkat. Náhle mu spadl kámen ze srdce, když si uvědomil, že poprvé za celé týdny, poprvé od doby, kdy začal mít ty sny, dokáže čelit úsvitu beze strachu. Slunce, jež mu Tawfik nutil, ho už nedokázalo tlačit tímto směrem. Ať se dál stane cokoliv – touha, strach a identita zůstávaly nadále složitým propletencem, který nedokázal rozseknout – tohohle už se bát nemusel.

Kněz zvedl jednu ruku, oči nad křivkou lícních kostí téměř zavřené. „Jděte v míru,“ řekl jemným hlasem a znělo to, že to myslí vážně.

Když mše skončila, začalo se shromáždění, složené většinou ze starších přistěhovalců, posouvat k východu. Henry se držel stranou a čekal, zatímco se kněz s každým osobně loučil u dveří. Když se i poslední černě oděná postava ocitla na cestě před kostelem, přistoupil a pohlédl knězi do očí.

„Otče, potřebuji s vámi mluvit.“

Nebylo to jen jeho kněžské poslání, co mu zabránilo odmítnout.

~~~

Bylo sedm deset, když se vrátil do svého bytu, necelých osmnáct minut před východem slunce. Vicki ho potkala u dveří, popadla ho za ruce a prakticky ho vtáhla dovnitř.

„Kde jsi k čertu byl,“ zavrčela. Teď, když byl v bezpečí, se její obavy změnily v hněv.

„Měl jsem dostaveníčko s naší mumií.“

Byla to bezvýraznost jeho hlasu, co k ní proniklo. Jsou věci, s nimiž se můžeš vypořádat pouze tak, že popřeš, že by se tě nějak dotkly. Za ta léta se Vicki setkala dostatečně často s následky vážných traumat, aby tento obranný mechanismus poznala i ve spánku. S úsilím odložila emoce na vhodnější dobu. „Takže jsi ji našel. Tony mi zavolal kolem půlnoci, měl strach, že ta stvůra vysála tvůj život stejným způsobem jako dítěti. Zavezl mě sem Mike. Po východu slunce mu budu muset zavolat a dát mu vědět, co se stalo.“ Pokud mi to ovšem řekneš.

Henry zaslechl z obývacího pokoje klidný a pomalý tlukot srdce.

„Kolem čtvrté Tony konečně usnul na gauči,“ pokračovala. „Vyhodím ho odsud, jakmile bezpečně uložím tebe.“

Stisk, se kterým ho Vicki neúprosně táhla bytem, by byl pro smrtelníka značně bolestivý, a dokonce i Henrymu připadal trochu nepohodlný. Přesto se nijak nepokusil se z něj vymanit, představoval pro něj vítané ukotvení.

Vicki ho nepustila dřív, než došli ke dveřím, zavřeli je za sebou a zatáhli přes ně černý závěs. Nechala ho stát uprostřed místnosti, posadila se na kraj postele a posunula si brýle ke kořeni nosu.

„Kdybys tam zemřel,“ řekla pomalým hlasem, protože kdyby nepromluvila, asi by explodovala, „zanechal bys v mém životě díru, kterou by už nic nemohlo vyplnit. Vždycky jsem nenáviděla pomyšlení na stanovování podmínek…“ Navlhčila si rty. „… lásce, ale jestli ještě někdy vyrazíš proti nepříteli, o jehož schopnostech nic nevíme, nepříteli, o němž je známo, že dovede zabíjet pohledem, nepříteli, který tě minulé noci zahnal na panický útěk, a pak se navíc vrátíš a budeš se tvářit jakoby nic…“ Trhla hlavou vzhůru a pohlédla mu do očí. „… tak ti zakroutím tím tvým zatraceným upířím krkem. Vyjádřila jsem se jasně?“

„Myslím, že ano. Ty sis prošla peklem, tak já bych měl taky?“ Posadil se vedle ní na postel. „Jestli ti to trochu spraví náladu, tak i já jsem jím prošel.“

„Jdi do prdele, Henry, tak jsem to nemyslela.“ Zuřivě si utřela slzu, která za sebou nechávala vlhkou cestičku na její tváři. „Byla jsem strachy bez sebe, že sis vzal větší sousto, než dokážeš sníst…“

„To jsem si taky vzal.“ Zvedl ruku a umlčel ji. „Ale ne proto, že bych si po včerejší noci potřeboval něco dokazovat. Z tak pitomého chlapáctví jsem vyrostl už před třemi stovkami let. Šel jsem tam, protože mě Tony potřeboval.“

Vicki se zhluboka nadechla a narovnala se v ramenou, jako by jí z nich spadlo těžké závaží. Bůh ví, že i ona svého času nemálo riskovala, a díkybohu za to, že on pro to měl důvod, jejž dokázala akceptovat. „Ty jsi takový idiot.“

Henry se předklonil a nasál chuť jejích úst. „A ty máš zase tak neotřelé způsoby, jak říct miluji tě,“ zamumlal do jejích rtů. Teprve když nic nenamítala, uvědomil si, jak velký o něj měla strach. Opětovala jeho objetí s takovou vervou, že se z něj dal vycítit náznak zoufalství. Když se konečně odtáhla, vstal a začal si svlékat tričko. Jestli si nepospíší, stráví den oblečený.

Dívala se na něj a citlivý, úzkostlivý výraz, který se ještě před okamžikem zračil na její tváři, ztvrdl do čehosi, co se spíše blížilo: Tak jo, ať to máme za sebou. „Jsi v pořádku?“

„No, pro začátek bych řekl, že jsem ho nenašel já. To on si našel mě.“ Hodil tričko na podlahu. „A přišel jsem na to, že slunce, o kterém se mi pořád zdá, není ničím jiným než obrazem jeho životní energie.“

„Cože?“

„Očividně jsem na tyhle věci poněkud citlivější než jiní. A teď, když jsem se s ním setkal, se už od něj nedokážu úplně odpoutat.“

„Ty už to slunce vidíš pořád?“

„Vznáší se na okraji mého vědomí.“

„Ježíšikriste, Henry!“

„Děsí mě, Vicki. Nevidím žádný způsob, jak bychom ho mohli porazit.“

Svraštila obočí. „Co ti udělal?“

„Mluvil.“ Henry ohrnul přikrývku a vlezl si do postele. Na obzoru se chvělo slunce, to druhé slunce. „Zavázal mě na uzel a nechal mě, ať se rozmotám sám.“

Posouvala se po posteli tak dlouho, dokud mu opět nehleděla do očí. „A podařilo se ti to?“

„Myslím, že ano. Nevím.“ A nebudu to vědět dřív, než se s ním znovu střetnu. „Strávil jsem celou noc tím, že jsem se snažil nalézt postoj k sobě samému. K církvi. K lovu.“ Natáhl ruku a položil dva prsty na její zápěstí. „K tobě.“

Já se tu starostí málem zblázním a on si lítá venku, modlí se, svačí a šoustá? Pach sexu, který na něm ulpěl, byl sice slabý, ale nezaměnitelný – teď, když si ho byla vědoma. Uklidni se. Každý se s traumatem vypořádává po svém. Alespoň se dostal domů. „A čím ti tedy jsem já?“

„Mým srdcem.“

Zlehka mu položila ruku na holou hruď a přejížděla palcem v hebkých rudozlatých chloupcích. „Tyhle citovky fakt nesnáším.“

„Já vím.“ Téměř se usmál, ale rychle zase zvážněl. „Pokusil jsem se na něj zaútočit. Vůbec jsem se k němu nedostal. Je nebezpečný, Vicki.“

Zjevně tím neměl na mysli úmrtí, ke kterým došlo od chvíle, kdy mumie vylezla z rakve, a lehký stín bolesti, který se mu vkradl do hlasu, jí dělal mnohem větší starosti, než kdyby ho zachvátila nekontrolovatelná panika. „Proč?“

„Protože nedokážu jeho nabídku šmahem odmítnout.“

„Jeho nabídku?“ Vickiino obočí sjelo dolů tak rychle, že se jí brýle zastavily až na samé špičce nosu. „Jakou nabídku? Řekni mi to!“

Chtěl zavrtět hlavou…

… pak se jeho pohyb zpomalil…

… a zmocnil se ho den.

~~~

„Až se vzbudí, chytnu ho a budu s ním třepat tak dlouho, dokud mi nevyklopí všechno, co ví, a projdeme si spolu to, co se stalo, vteřinu po vteřině.“ Vicki si nacpala do úst další sýrovou tyčinku. „Tak to dopadá, když dovolíš, aby se ti do případu pletly hormony,“ zamumlala zuřivě, leč nezřetelně směrem k apatickému holubovi. Protože si dělala o Henryho takovou starost, blábolila z cesty nejprve ona, pak nechala blábolit jeho, a než upadl do bezvědomí, nedozvěděla se od něj absolutně nic použitelného.

„Kdybych udělala se svědkem něco jen z poloviny tak hloupého, když jsem ještě byla u sboru, měla bych na krku obvinění z vážné neschopnosti.“ Slízla si z prstů kyselou pomerančovou šťávu, zavrtěla hlavou a zpražila je pohledem. „A oni se všichni diví, proč si nechci hrát na romantickou citlivku.“ Dobrá, to nebylo fér. Ani jeden z nich se nedivil. Celluci to chápal a Henry akceptoval. Tuhle botu nemohla přišít nikomu jinému než sobě.

„Panebože. Celluci.“ Vrazila napůl nedojedený balíček sýrových tyčinek do tašky a mrkla na hodinky. Na velitelství půjde v jedenáct a jí řekl, aby mu zavolala, než odejde. Vicki uznala, že aspoň tolik mu dluží – ne že by se na to nějak těšila vzhledem k nedostatku podstatných informací. K jejímu překvapení bylo teprve osm padesát tři. Proč měla pocit, že by už mělo být víc? Ten čas tak letí, když se jeden vzteká…

Když se skřípáním zubů viděla, že Henry poklidně spí, vzbudila Tonyho, uklidnila ho, posadila na metro k místu, kde právě pracoval, a ještě mu předtím vrazila do ruky pět babek, aby si mohl koupit něco k snídani, až tam dorazí. Pak nasedla na městskou dopravu opačným směrem, zastavila se v obchůdku paní Kopolousové, aby si koupila svačinu a vyslechla si přednášku o zdravé výživě, zašla za roh, ocitla se na rohu Hurónské ulice a zamířila domů. Z Henryho bytu odešli za deset minut osm, teď bylo za deset minut devět. Ta hodina tak zhruba odpovídala…

„Svítání šetří čas. Moje tělo si myslí, že je za deset deset.“ Povzdechla si. „Moje tělo je úplně pitomé. Mé emoční stavy jsou naprosto nespolehlivé. Sakra, ještě že jsem tak chytrá.“

Na parkovací straně Hurónské ulice bylo jako obvykle auto na autě, takže Vicki nevěnovala pražádnou pozornost hnědému sedanu stojícímu na zákazu zastavení. Prošla kolem něj, uslyšela, jak se za ní otevřely dveře, a ztuhla, když na ni známý hlas zavolal: „Dobré ráno, Nelsonová.“

„Dobré ráno, rotný Gowane.“ Otočila se čelem k němu, ve tváři zcela nepřesvědčivý úsměv. Když ještě pracovala u sboru, rotný Gowan na ní nesnášel absolutně všechno a jeho zášť rostla s každým dalším povýšením, každou další pochvalou, každým drobným uznáním, kterého se jí dostalo, dokud se z toho nestala čistá nenávist. Abychom byli spravedliví, ona jím pro změnu pohrdala. „Á, vidím, že jste si s sebou přivedl komisaře Mallarda.“ Jednou Mallarda nahlásila policejní disciplinární komisi za chování nehodné lidské bytosti. Vždy zastávala názor, že uniforma představuje zodpovědnost a neomlouvá její nedostatek.

Začaly se jí potit dlaně. Ani jeden z nich na sobě neměl uniformu. Ať už měli v úmyslu cokoliv, nevypadalo to dobře.

„Jaké nečekané potěšení vytáhlo vás dva z postele tak brzy ráno?“

Gowanova tvář se rozzářila širokým úsměvem. Nejšťastnějším, jaký u něj kdy viděla. „Skutečné potěšení, opravdu… máme na tebe zatykač, Nelsonová.“

„Cože máte?“

„Já věděl, že když si počkám, zajdeš jednou příliš daleko a nasereš tu špatnou osobu.“

Když se k ní Mallard přiblížil, ustoupila o krok dozadu.

„Mně to připadá, že klade odpor při zatýkání,“ zamumlal a máchl obuškem, který do té doby držel schovaný za nohou.

Ta rána přišla příliš rychle, než aby se jí bylo možné vyhnout. Zasáhla ji přes solar plexus a ona se předklonila, lapajíc po dechu. S touhle věcí mu to šlo vždycky náramně. Každý z chlapů ji popadl za jednu paži, a než se vzpamatovala, hodili ji na zadní sedadlo auta. Mallard si vlezl za ní. Gowan rychle obešel auto a posadil se za volant.

Celý zásah od okamžiku, kdy Gowan poprvé promluvil, netrval ani minutu.

Vicki, s tváří přitisknutou k zatuchlému čalounění, lapala po dechu. Když se auto dalo do pohybu, zkroutil jí Mallard ruce za záda, zacvakl na zápěstí pouta a utáhl je tak těsně, že se jí kovové hrany zařízly až do kosti. Bolestí trhla hlavou vzhůru a jeho pěst ji zase srazila zpátky.

„Tak jo, pojď se prát.“ Zachechtal se a pak ucítila, jak ji tlačí předloktím do zátylku, paralyzuje ji svou váhou.

Brýle jí visely na jednom uchu a představa, že by je ztratila, ji děsila víc než cokoliv, co by jí Mallard nebo Gowan mohli udělat. Ačkoliv to nebude žádná legrace… viděla vězně, které oba muži zavřeli do zadržovacích cel. Od té doby očividně klesli ještě níž.

Když začal zápasit s opaskem jejích riflí, podařilo se jí uvolnit nohu a pokusila se mu prohnat podpatek boty uchem. Popadl ji za kotník a zakroutil s ním.

Ten hnusnej, zatracenej hajzl!

Bolest jí dala na pár vteřin nový důvod k zamyšlení, takže se v ní téměř ztratila jiná, menší, po vpichu jehly.

Jehly?

A do prdele…

Droga zabrala rychle.