Linie krve: kapitola 13

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 14. 6. 2011 v kategorii Linie krve - Tanya Huffová, KREVNÍ POUTA: kniha 3, přečteno: 587×

Třináct

„Detektivní kancelář Nelsonová. Momentálně zde není nikdo, kdo by mohl váš telefonát vyřídit, ale pokud po zaznění signálu zanecháte své jméno a telefonní číslo spolu s krátkým popisem vašeho problému…“

„Můj problém jsi ty, Nelsonová,“ zavrčel Celluci, když pokládal sluchátko zpět do vidlice. Zlobně pohlédl na hodiny visící na stěně v kuchyni. Deset dvacet pět. Dokonce i v této dopolední hodině, teoreticky už dávno po špičce, mu cesta autem z Downsview do centra města zabere v podstatě celých pětatřicet minut, které ještě zbývaly. Už si nemohl dovolit čekat ani o chvíli déle. Cantree měl přirozeně námitky proti tomu, aby se mu detektivové courali do práce, jak se jim hodilo.

Bylo tu samozřejmě ještě jedno číslo, na které mohl zavolat. Fitzroy sám už bude dávno zalezlý v té své rakvi, ale Vicki mohla být u něj v bytě.

Celluci si odfrkl. „Vlastně v bytě ne, v jeho bytové jednotce v soukromém vlastnictví.“ Bože, to je tak šosácký výraz. Lidé bydlící v bytových jednotkách v soukromém vlastnictví jedli syrové ryby, pili nealkoholické pivo a kvůli jejich investičnímu potenciálu sbírali karty baseballových hráčů. Jasně, Fitzroy nic z toho nedělal, ale i tak si na tenhle životní styl hrál. A ta červená knihovna? Už dost zlé bylo, že tyhle kraviny mohl vůbec psát chlap, ale to, že je psal i někdo jako… jako… jako Fitzroy, bylo…

Ne. Fitzroyovi volat nebude. Město je veliké, Vicki může být kdekoliv. S největší pravděpodobností doprovodila domů mladého Tonyho a teď ukládala ke spánku jeho. Pomyšlení na Vicki v tak mateřské roli mu vykouzlilo na rtech sardonický úsměv a myšlenka, která následovala, způsobila, že mu obočí vyjelo skoro až k vlasům.

Ukládat Tonyho ke spánku?

Ne. Celluci zavrtěl rozhodně hlavou. Úvahy o Fitzroyovi mu dělaly z hlavy splachovací záchod. Nasoukal se do bundy, sebral ze stolu klíče a zamířil ke dveřím. Vicki měla nepochybně dobrý důvod, proč mu nevolala. Důvěřoval jí. Možná že Tonyho obavy nebyly tak úplně nepodložené – Fitzroy utrpěl při střetu s mumií nějaké zranění a ona ho zavezla tam, kam se… zranění spisovatelé romantické literatury obvykle vozí. Důvěřoval jejímu vrozenému zdravému rozumu, že nepoužije informace, jež Fitzroy možná získal, a nepůjde po té mumii sama…

„A jestli na mě v kanceláři nebude čekat vzkaz od ní, popadnu ten její vrozený zdravý rozum a zmlátím ji s ním do bezvědomí.“

Zazvonil telefon.

„Skvěle načasováno, Vicki, právě jsem byl na cestě ke dveřím. A kde jsi k čertu vůbec byla? Říkal jsem ti, že první co uděláš, bude, že mi zavoláš!“

„Celluci, sklapni na chvíli a poslouchej mě.“

Celluci zamrkal. „Dave?“ Jeho parťák nezněl ani trochu šťastně. „Co se děje. Nejde o to dítě, že ne?“

„Ne, ne, je v pořádku.“ Slyšel, jak se Dave na druhé straně linky zhluboka nadechl. „Podívej, Miku, budeš se muset na chvíli vypařit. Cantree tě chce nechat sebrat a předvést.“

„Cože?“

„Má na tebe zatykač.“

„Na základě jakého obvinění?“

„Vypadá to, že žádného. Je to zvláštní…“

„To je nějaký zasraný vtípek.“ Celluci se zazubil a náhle se mu ulevilo. „Snad jsi na to neskočil, nebo jo?“

„Jo. Skočil. A ty bys měl taky.“ V Davově hlase zaznělo cosi, co mu smazalo úsměv z tváře. „Nevím, co se tady dnes děje, ale trochu tady přeházeli pár oddělení, bez varování, a ten zatykač je platný. Nikdy jsem neviděl, že by se Cantree tvářil kvůli něčemu tak vážně.“

„Do prdele.“ Šlo spíše o věcnou poznámku než kletbu.

„To mi povídej, kamaráde. Nejsem si jistý, že bych se měl ptát, ale co jsi udělal?“

„Byl jsem ve špatný čas na špatném místě a zjistil jsem něco, co jsem neměl.“ Celluci zvážil, co mu Vicki řekla o večírku u generálního prokurátora. Cantree. Zatraceně! Ten hajzl zmanipuloval jednoho z mála čestných policajtů ve městě. Musel předpokládat, že Fitzroy viděl přesně to, co řekl, ale z pomyšlení na to, jak Cantree – právě on – slepě skáče podle toho, jak někdo jiný píská, se mu dělalo fyzicky nevolno. A skáče mi rovnou po hřbetě. Až si budu příště myslet, že v Torontu řádí nějaká mumie, dám si tu svou užvaněnou pusu na zámek. „Voláš mi z velitelství?“

„Vypadám snad jako blázen?“ odpověděl suše Dave. „Jsem v Taco Bell na Yongově ulici.“

„Dobře. Podívej, Dave, Tady nejde zdaleka jen o mě. Hlídej si záda a drž se teď chvíli hodně, hodně při zemi.“

„Hej, to mi nemusíš říkat. Tady se děje něco pěkně divného a já nikdy netoužil po osobní prohlídce, při které tě svléknou do naha. Jak zůstaneme ve spojení?“

„Ehm… dobrá otázka.“ Ke vzkazům na záznamníku se mohl dostat i na dálku, a pokud budou krátké, nebude sice čas na to, aby linku vysledovali, ale odposlouchávat budou, což by přivedlo do maléru i Davea. Byla tu slušná pravděpodobnost, že napíchnou telefon i Vicki. Cantree si dobře uvědomoval, jak blízcí si bývali a jak blízcí si i zůstali. Bude nejlépe, když se bude držet od Vickiina bytu co nejdál. Což znamenalo držet od Vickiina záznamníku i Davea.

„Mohl bys zavolat ty mně.“

„Ne. I kdyby neměli podezření, že jsi mě varoval, určitě ti budou odposlouchávat telefon. Bylo by ode mě logické, abych zavolal právě tobě. K čertu s tím vším!“ Práskl dlaní do stolu a hleděl na oranžový poznámkový papírek, snášející se k zemi. Fitzroy? Proč ne. „Mám tu jedno číslo, na kterém můžeš nechat vzkaz. Nemůžu zaručit, že ho dostanu dřív než po setmění, ale mělo by být bezpečné. Nauč se ho nazpaměť, nikam ho nepiš a volej z…“

„Z veřejného automatu. Miku, já mám taky výcvik.“ Dave mu číslo třikrát zopakoval, aby se ujistil, že si ho dobře pamatuje, a pak ho varoval. „Měl bys už raději vypadnout. Cantreemu se nemuselo chtít čekat, až dorazíš sám. Mohl pro tebe poslat auto.“

„Už jdu. A Dave? Díky.“ Parťáci, na které se dá spolehnout i v případě, když vám opravdu teče do bot, už zachránili před smrtí více policajtů než tisíc nablýskaných kousků výstroje. „Máš to u mě.“

„Kdyby jen tohle. Ještě pořád mi dlužíš za půl tuctu obědů, nemluvě o tom, jak jsem ti zachránil kůži před tím parchantem z účetního oddělení. No nic, buď opatrný.“ Zavěsil dřív, než Celluci stačil odpovědět.

Buď opatrný. Jasně.

Za doprovodu vytříbeného libreta italských nadávek naházel Celluci do levné sportovní tašky s nápisem Blue Jays pár kousků oblečení, nějaké noviny a krabičku nábojů. Neměl čas převlékat se ze saka, ale jakmile to půjde, vymění ho za městskou uniformu – rifle a černá kožená bunda fungovaly v Torontu lépe než plášť neviditelnosti. Nepočítaje plnou kapsu drobných, měl v peněžence sedmdesát sedm babek a další stovku si pro případ nouze schovával přilepenou pod sedadlem v autě. Peníze si vezme, ale auto tu bude muset nechat.

Cestou ke dveřím se zastavil a znovu se podíval na telefon. Neměl by nechat na Fitzroyově záznamníku vzkaz pro Vicki? Po krátké úvaze to zamítl. Cantree si pravděpodobně nechá vyjet všechna čísla, na která během posledních pár dní volal, a kdyby se na tom seznamu objevilo Fitzroyovo číslo…

„Ještě že jsem mu předtím nezavolal.“ Vypadalo to, že se mu jeho ego protentokrát vyplatilo.

Zajistil dveře řetězem, zabouchl je a uslyšel cvaknutí západky. Jeho bezpečnostní systém navrhl jeden z nejlepších bytových lupičů ve městě. Cantree by je pravděpodobně nechal rozmlátit – policisté byli často méně šetrní než ti, které zatýkali – ale aspoň zpomalit by to ty hajzly mělo.

Přes ocelí vyztužené dubové dveře velmi slabě uslyšel zvonit telefon. Mohla to být Vicki. Nemohl si dovolit ztrácet čas tím, že by se vracel a zvedl to. Jestli to byla Vicki… no, Vicki se o sebe vždycky uměla postarat, a kromě toho, ta byla prozatím v bezpečí. Cantree chtěl jeho, ne ji.

~~~

Zadržovací cela páchla zvratky, močí a levným chlastem nasáklými do polyesteru – známka pobytu příliš mnoha zoufalých lidí a příliš velkého nedostatku peněz. V jednom rohu se choulilo půl tuctu unaveně vypadajících kurev čekajících na ranní výlet k soudu a dívalo se, jak s Vicki smýkli na lavici.

„Za co tady je?“ zeptala se vysoká bruneta a upravila si cosi, co bylo buď hodně širokým páskem, nebo velmi krátkou sukní.

„Po tom je ti hovno,“ zabručel Mallard, zatímco zápolil s pouty a silně tlačil Vicki ramenem ke zdi.

Šlapka obrátila oči v sloup. Jiná přikývla.

„Co to mělo být?“ otázal se Gowan. Díky tomu, že stál mimo klec, zahlédl výraz, který Mallardovi unikl. „Máš nějaký problém s tím, jak ti důstojník odpověděl?“

„Ne,“ řekla takřka servilním tónem. „Žádný problém.“

Gowan se usmál. „To rád slyším, dámy.“

S pokorným výrazem ve tváři na něj za zády jedné ze svých kolegyň udělala obscénní gesto prstem. Pracující holky se brzy naučily, že existují dva základní typy policajtů. Skoro všichni byli prostě normální kluci, kteří jen dělali svou práci, ale byla tu odporná menšina těch, kteří netoužili po ničem jiném než po zámince, aby mohli vytáhnout obušek a pasovat se do role soudce. Když jim osud postavil do cesty druhý typ policajtů, musely jim – pokud si chtěly zachovat svou profesi – lézt do zadku tak rychle a vehementně, jak jen to šlo.

S tichým zaklením Mallard prudce otočil pouty na Vickiiných zápěstích, aby se lépe dostal klíčem k zámku. „Zatracený krám, nějak se to zaseklo… už.“ Pouta mu vklouzla do dlaní a Mallard se narovnal. Bez jeho opory se Vicki odlepila od stěny a převrátila se bokem na lavici.

Ačkoliv měla pocit, že její vědomé pohybové funkce má na povel někdo jiný a všechny mozkové závity jí ucpala bramborová kaše, uvědomovala si zcela jasně všechno, co se kolem ní děje. Tohle bylo Metropolitní nápravné zařízení Západ na Kruhové ulici. Mallard s Gowanem hodili její tašku službu konajícímu důstojníkovi a ji samotnou vlekli dál kolem něj se slovy: „Počkej, až uslyšíš, co má na triku tahleta…“ Očividně měli v úmyslu nechat ji v zadržovací cele. Zavřenou. Řekli přece, že mají zatykač.

Co se to k čertu děje?

Podařilo se jí zaostřit na Mallardův obličej. Ten parchant se usmíval.

„Je to taková škoda, když se na šikmou plochu dostane polda,“ řekl zřetelně.

Polda? K čertu s tebou, neříkej, že jsem polda. Tady ne!

Sehnul se a štípl ji prstem do tváře, dost silně na to, aby to cítila i přes omámení drogou, a pak jí jemně upravil brýle na nose. „To abys o nic nepřišla.“

Nenechávej mě tady! Nemůžeš mě tady jen tak nechat, ty hajzle! Ta myšlenka jí zaburácela hlavou, ale jediné, co se dostalo ven, bylo jen přerývané zasténání.

„Vždycky si budu pamatovat, jak právě teď vypadáš.“ Usmál se ještě víc, pak se otočil a zmizel z jejího zorného pole.

Nedokázala otočit hlavu dost rychle na to, aby viděla, jak odchází.

NE!

Na betonové podlaze zazvonily podpatky a Vicki se snažila zaostřit na mladou ženu tyčící se nad ní.

Kristepane…

„Zasraná policajtka.“

Špičky bot měla nebezpečně ostré. Naštěstí nevěděla, jak je nejlépe využít. Obešlo se to bez zlomenin.

Vicki si snažila vrýt tu výrazně nalíčenou tvář do paměti dřív, než jí bolest semkne víčka.

„Nech ji být, Marian. Stejně je moc sjetá na to, aby něco vnímala.“

Cítila, jak jí po horním rtu stéká hlen. Cítila, jak se jí v místech, kde se bokem dotýkala podlahy, vpíjí do riflí cosi vlhkého. Za celý svůj život se ještě necítila tak zoufale bezmocná.

~~~

Kdesi jinde.

Zaplály rudé oči a Akhekh začal sát.

~~~

„Jak dlouho myslíš, že bude ta droga účinkovat?“

Gowan pokrčil rameny. „Netuším, pár hodin. Je to ta samá věc, která se používá na odchyt medvědů. Co na tom sejde, jak dlouho bude účinkovat. Po tom, co o ní rozhlásíme, jí nikdo neuvěří ani slovo.“

„Ale co když si vezme právníka?“

„Tam, kam poputuje, si žádného právníka nevezme.“

„Ale…“

„Klídek, Mallarde.“ Gowan opatrně vyjel z parkoviště a mávl na řidiče hlídkového vozu, který právě přijížděl. „Cantree říkal, že potřebuje pár dní, aby sehnal dost důkazů a mohl té mrše, kterou jsme mu předali, něco přišít. Teď už je to jeho problém.“

„A její.“

Rotný Gowan přikývl. „A její,“ zopakoval s potěšeným přikývnutím.

~~~

Šlapky někdo odvedl. Vicki ani nevěděla kdy. Čas plynul tak pomalu, že mohla být zavřená už celé dny.

Centimetr po centimetru vysoukala jednu paži po zdi dost vysoko na to, aby se mohla dlaní zachytit za okraj lavice. Chtělo to čtyři pokusy, než se konečně zachytila dost pevně, a další tři, než si vzpomněla, jak se ohýbá loket. Konečně seděla, sice stále na podlaze, ale rozhodně si polepšila.

To ohromné fyzické úsilí, které musela vynaložit, aby se dostala tak daleko, ji zatím chránilo před panikou, ale teď viděla – díkybohu za to, že jí nevzali brýle – jak se na ni valí v rozbouřených rudých vlnách, které udeřily do vnitřní strany jejích očí, stáhly se a udeřily nanovo. Jediné srozumitelné slovo v tom hřmícím přílivu bylo NE, a tak se ho křečovitě držela a využívala k tomu, aby nebyla stažena pod hladinu.

NE! Já se nevzdám!

Prudké plácnutí přes pravou tvář jí poskytlo nový bod, na který se mohla zaměřit, a podařilo se jí částečně vymanit.

„Hej? Povídám, můžeš chodit?“

Vicki zamrkala. Strážná. Panika ustoupila ještě víc a její místo vyplnil příliv úlevy. Zjistili, co se stalo, a přišli pro ni. Pokusila se usmát a přikývnout, obojí najednou nešlo, takže se jí nepodařilo ani jedno, a vrhla všechny síly do zoufalé snahy postavit se na nohy.

„No tak, holka, vstávej, zaber. Bože,“ zasupěla strážná, když nakonec musela zvednout větší část Vickiiny váhy. „Proč musí být všichni feťáci tak zatraceně velcí?“

Druhá strážná, stojící u dveří do klece, pokrčila rameny. „Tahle alespoň nesmrdí. Já beru rozhodně radši feťáky než opilce. Po drogách mi nikdo nepozvrací boty.“

„Nebo mně,“ přitakala první strážná. „Tak jo, už stojíš. A teď pěkně levá noha, pravá noha. Jestli tě budeme muset nést, nikomu z nás se to líbit nebude.“

Vyznělo to spíš jako výhrůžka než povzbuzení, ale Vicki si toho nevšimla. Mohla chodit. Byla to šouravá, nejistá a pomalá chůze, ale pohyb vpřed to byl, a třebaže obě strážné se tvářily pouze spokojeně, Vicki byla štěstím bez sebe. Účinky drogy už určitě pomíjely.

Její úleva ještě vzrostla, když ji vzaly rovnou ke službu konajícímu důstojníkovi a posadily ji na dřevěnou židli.

Už jsem jednou nohou venku…

„Takže,“ řekl, jakmile se zavřely dveře a oni zůstali sami, „ti dva důstojníci, kteří vás přivedli, mi doporučili, abych s vámi sepsal protokol.“

Sepsal protokol?

Poklepal prsty na zatykač. „Nechali mi tu číslo, na které si můžu zavolat pro oficiální vysvětlení. Už se nemůžu dočkat. Policajti, kteří zneužívají svého postavení k tomu, aby obtěžovali malé děti, s mými lidmi moc nevycházejí a nevycházejí popravdě ani se svými spoluvězni. Měl jsem pocit, že si myslí, že by nikdo další neměl vědět, co jste udělala.“

Já jsem nic neudělala!

„Neměli ponětí, jakou drogu jste si to vzala, a já nemůžu čekat, až z vás vyprchá – tedy jestli vůbec vyprchá – takže jednoduše opíšeme údaje ze zatykače.“

Dobře. Žádnou paniku. Jakmile zadá mé jméno do systému, někdo ho pozná.

„Terri Hanoverová…“

Panebože.

„… věk: třicet dva… sto sedmdesát pět centimetrů… šedesát šest kilogramů…“ Mlaskl jazykem. „Nějaké to kilo jsme shodili, co?“

Jsem to já, ale není to mé jméno. Detektivové dostali falešnou identifikaci a ty údaje stále pravděpodobně figurují v její složce. Co se tu k čertu děje?

Klapot jeho prstů do klávesnice náhle zněl jako zatloukání hřebíků do klece, která se kolem ní začala stavět. Nemohla tam jen tak sedět a dopustit to.

„Já nejsem ta, za kterou mě prohlašují!“

Jenže její ústa odmítla slova zformulovat. Nevyšlo z ní nic kromě hrdelních zvuků a pramínku slin, který jí stekl po bradě a začal pomalu odkapávat do prohlubně u klíční kosti.

„A teď,“ odsunul klávesnici stranou a sáhl po telefonu, „se podíváme, co nám k tomu řeknou na velitelství.“

~~~

„Kancelář generálního prokurátora. Okamžik, prosím, čeká na váš hovor.“

Telefon za Zottieho stole se rozezněl, ale generální prokurátor na něj jen hleděl a nechápavě se usmíval.

„Zvedni to,“ poručil mu tiše Tawfik. Tenhle chlap už dlouho nevydrží. Naštěstí to ani nebylo zapotřebí.

„Tady Zottie. Ach ano, seržant Baldwin. No, vlastně to nejsem já, s kým potřebujete mluvit. Vydržte chvíli…“ Podal sluchátko Tawfikovi, a když ten začal mluvit, upadl opět do stavu poloviční letargie.

Generální prokurátor? Panebože, pak to znamená, že…

Po počátečním nadšeném pozdravu už toho službu konající důstojník mnoho neřekl. Nakonec se i jednoslabičné odpovědi ztratily v prázdném pohledu.

Tentokrát se panika vrátila spolu se slovy.

Dostala mě sem ta mumie. Ne Mallard a Gowan. Mumie.

Kristepane, měla jsem si uvědomit, že ovládá i Cantreeho. Ale proč? Jak? Vždyť o mně neví. Henry. Henry s ní mluvil. Zradil mě Henry? Nechtěně? Nebo úmyslně? Nebo Mike. Dozvěděla se o Cellucim. Byl tam. V muzeu. Dostala Celluciho. Vzala si, co potřebovala vědět. Jsem jen další nepohodlná osoba. Miku? Jsi mrtvý? Jsi mrtvý? Jsi mrtvý?

Nemohla dýchat. Bolel ji každý nádech. Nemohla si vzpomenout, jak se dýchá.

Ta… mumie… musí… být… zastavena. A jestli je Mike Celluci mrtvý? Jeho smrt musí být pomstěna. Pom… stěna. První slabiku vdechla, druhé dvě vydechla. Pom… stěna. Pom… stěna. Pom… stěna.

„Rozumím.“

Čemu rozumíš?

„Provedu.“

S rozšířenými zorničkami, neschopna podívat se někam jinam, Vicki sledovala, jak pokládá telefon, bere do rukou zatykač a jde s ním ke skartovačce.

NE!

Byla zadána do systému, a pokud šlo o systém, nyní patřila sem až do doby, kdy ji předvolají k soudu. Datum předvolání k soudu bylo uvedeno na zatykači. Bez zatykače tu shnije zaživa.

Mohla bych na toho seržanta skočit. Vzít ho jako rukojmí. Zavolat novináře! Zavolat… zavolat někoho. Nemůžu jen tak zmizet! Ale její tělo ji stále odmítalo poslouchat. Cítila, jak se jí svaly napínají a zase ochabují, a pak se začala třást, aniž by to mohla zastavit nebo ovládat.

Seržant Baldwin se podíval na skartovačku, zamračil se a prohrábl si jednou rukou ofinu šedivých vlasů. „Dicksonová!“

„Seržo?“ Strážná, která předtím zvedla Vicki na nohy v zadržovací cele, otevřela dveře a strčila hlavu do kanceláře.

„Chci, abyste paní Hanoverovou prohledala a pak ji vzala na Zvláštní oddělení.“

„K těm cvokům?“ Dicksonová povytáhla obočí. „Jste si jistý, že by neměla jet do nemocnice? Nevypadá moc dobře.“

Seržant si odfrkl. „To nevypadal ani ten kluk, když s ním skončila.“

„Jasně.“

Vicki slyšela, jak se strážné zostřil hlas. Pedofilní násilníci se obecně setkávali jen s pohrdáním. Kolem paže se jí sevřely silné prsty a zvedly ji ze židle. Smýkaly jí ke dveřím, zatímco se usilovně snažila vzpomenout si, jak se chodí.

„Jo, a Dicksonová? Měl jsem na mysli důkladnou prohlídku.“

„Ale no tak, seržo!“ Strážná trochu povolila sevření a začala proti rozkazu odmlouvat. „Já prováděla tu poslední.“

„A tuhle provedete taky. Tady máte.“

Vicki slyšela, jak Dicksonová zasupěla, když chytila něco těžkého, a podařilo se jí otočit hlavu aspoň natolik, aby viděla, že je to její černá kožená kabelka.

Strážná na to objemné zavazadlo nevěřícně hleděla. „A co s tím mám dělat?“

„Přišlo to s ní. Až ji budete mít pod zámkem, můžete ty věci zařadit do její složky.“

„To zabere celé dny.“

„Tím větší důvod pustit se do toho co nejdřív.“

„Proč já?“ zamumlala Dicksonová, hodila si tu tašku přes rameno a táhla Vicki z kanceláře.

Sevření kolem její paže už znovu nenabylo původní síly. Když šli úzkou chodbičkou v zádveří, pokusila se Vicki vykroutit a sáhnout po tašce. Kdyby ji dostala do rukou, stala by se z ní slušná zbraň. Neměla tu být. Cokoliv, co upoutá pozornost…

„Nedělej to,“ povzdechla si Dicksonová, bez většího úsilí s ní narazila o stěnu a pak ji znovu postrčila vpřed. „Nemám dneska moc dobrý den.“

Svlékací prohlídka byla horší, než si Vicki předtím dokázala představit, ačkoliv jakmile cestou po chodbě znovu získala určitou kontrolu nad hrubou motorikou, nebyla tak zlá, jak by být mohla. Uvězněna uvnitř vlastní hlavy nemohla dělat nic jiného než to vydržet. Dicksonovou z ničeho neobviňovala, strážná konala jen svou povinnost, ale jakmile se dostane ven, naservíruje Gowanovi s Mallardem k snídani vlastní koule. Ta představa jí dodala sílu.

Dicksonová si stáhla gumové rukavice a hodila je do koše. „Tyhle věci se vyrábějí pouze ve dvou velikostech,“ řekla, zatímco vyměňovala šaty, které Vicki předtím svlékla, za vězeňský mundúr. „Příliš velké a příliš malé. Dokážeš se obléct sama, Hanoverová?“

„Johhh…“ Můj bože, to bylo skoro slovo. Zkusila to znovu a utopila tak v tomto malém vítězstvím nad vlastním tělem svůj pocit ponížení. „Johhh, johhh, johhh.“

„Jasně, jasně, pochopila jsem. Ježíši, ty už zase slintáš.“

S každým kouskem oblečení se jí vracela malá část vlády nad tělem. Její pohyby byly stále trhané a nejisté, ale nějak se jí podařilo nasoukat do modré vězeňské uniformy, ignorujíc znuděný pohled strážné, ignorujíc vše kromě bitvy, kterou sváděla s vlastním tělem. Ruce fungovaly. Prsty ne. Smysl pro rovnováhu byl pořád ošemetný a větší pohyby ji skoro povalily, ale ona se opřela o stěnu a nasoukala se do spodního prádla, riflí a bot. Tričko ji skoro dostalo. Nemohla najít otvor pro hlavu a začala se jí zmocňovat panika. Zasáhly ruce zvenku a stáhly ho dolů, málem i s nosem.

„Hni sebou, Hanoverová. Nemám na tebe celý den.“

Bavlněná mikina se širokým véčkem byla o něco snazší.

Droga už vyprchává. Díkybohu. Jakmile budu zase moci mluvit, tak někomu prasknou bubínky. Opatrně, jako by navlékala nit do jehly, se Vicki natáhla po brýlích. Dicksonová byla rychlejší.

„Na to zapomeň. Prostě budeš muset mžourat.“

Nikdy ji nenapadlo, že jí nenechají brýle. Samozřejmě že ne. Ne na Zvláštním oddělení. Brýle se daly použít jako zbraň.

Ale já bez brýlí nevidím.

Opustila ji veškerá vyrovnanost, kterou se jí podařilo získat spolu s vládou nad svaly.

Budu slepá.

Právě tohle ji nejvíce děsilo od doby, kdy jí diagnostikovali retinitis pigmentosa.

Slepá.

„Neh!“ Použila vlastní paži jako klacek, srazila strážné ruku stranou a pokusila se hmátnout po brýlích ležících na hromadě použitého šatstva. Ale nedokázala dost rychle sevřít prsty a prudké odstrčení ji poslalo zpátky ke stěně.

„Hele, nic takového! Začni se vzpouzet a dostaneš kazajku. Jasné?“

Vy to nechápete. Moje brýle…

Něco z Vickiina strachu se jí muselo ukázat ve tváři. Dicksonová se zamračila a odměřeným hlasem řekla: „Podívej se, Hanoverová, přesvědči cvokaře, že na Zvláštní oddělení nepatříš, a ty brýle ti vrátíme.“

Naděje. Psychiatr ji vyslechne. Možná dokonce pozná tu drogu.

„A teď pojď, nemám celý den. Sakra, jenom sepsat všechno to, co máš v tašce, mi nejspíš potrvá většinu směny.“

Svět se scvrkl do rozmazaného tunelu. Vicki se jím šourala a srdce jí zběsile poskočilo pokaždé, když se před ní bez varování náhle objevily dveře, nábytek nebo nějací lidé. O něco s ostrou hranou si narazila koleno a ramenem vrazila do rohu, který neviděla.

Dicksonová si povzdechla, zatímco navigovala svou svěřenkyni prvními zamčenými dveřmi do velké haly. „Možná by ti to šlo lépe, kdybys jednoduše zavřela oči.“

Panoval tam nesnesitelný hluk, byl to lomoz rušné kavárny, kde nikdy neslyšeli o ovladači hlasitosti, a tolika ženských hlasů, že nebylo možné rozeznat jednotlivé zvuky. Všechny pachy vězení přebíjela vůně jídla. Vicki si náhle uvědomila, že od devíti hodin předchozího večera nic pořádného nejedla. Ústa se jí zaplnila slinami a hlasitě jí zakručelo v břiše.

„Skvělé načasování, Dicksonová,“ zavolal nový hlas. „Právě počítáme lžíce. Budeš ji muset nechat tady, než to dokončíme a zamkneme je kvůli úklidu.“

„Paráda, prostě nádhera,“ zamumlala Dicksonová. Vicki se napjala, když ji strážná tlačila dozadu, dokud se neopřela lopatkami o betonovou zeď. „Zůstaň tady. Nehýbej se. Zmeškala jsi oběd, ale vzhledem k tomu, jak tady vaří, to můžeš považovat za štěstí.“

Vicki cítila, jak na ni zírají. Mříže byly jen rozmazaná síť na hranici jejího zorného pole a za nimi nerozeznávala nic než vlnící se moře modrých uniforem.

Postavily se jí všechny chloupky na krku. Jsi tady jenom do doby, než si promluvíš s psychiatrem. Nepotřebuješ nic vidět.

Po pravé straně bylo slyšet cinkání lžiček o plastový tác a pak nad vším tím hlukem opět zazněl hlas nové strážné. „Tak co tu pro nás máš?“

„Úchylačku. Navíc zfetovanou.“

„Agresivní?“

„Skoro nepohyblivá.“

„Trefí se do nočníku?“

„Pravděpodobně.“

„No, díkybohu za drobné radosti. Už tu mám čtyři, které musíme omývat hadicí. Kam ji mám kurva ale strčit, to je otázka. V patnácti z osmnácti cel už mám po třech lidech.“

„Dej ji k Lambertové a Willsové.“

Během dlouhé pauzy, která následovala, si Vicki uvědomila, že obě strážné mluví o ní. Jako by tam nebyla. Jako by na ní nezáleželo. Protože na ní opravdu nezáleželo.

„Tak úchylačka, jo?“ Druhá odmlka zněla mnohem zlověstněji. „Kolik bylo tomu děcku?“

„Nevím.“

„No, myslím, že Lambertová a Willsová jí vytvoří skutečný pocit domova.“ Zvedla hlas. „Tak jo, bando, běžte dovnitř, víte, jak to chodí. Ach jo, Naylorová, vezmi s sebou Chinovou. Víš, že vždycky zabloudí…“

Modré moře se postupně stáhlo, změnilo se v jednotlivé tvary a pak zmizelo. Vicki uslyšela zvuk zavírajících se ocelových dveří.

„Psy… psy… psy…?“

„Co to k čertu blábolíš?“ V zorném poli se jí zhmotnil obličej Dicksonové. Popadla Vicki za nadloktí a táhla ji k dvojitým dveřím vedoucím do vězeňského bloku.

„Psychatl…“

„Aha, psychiatr. Hej, Cowanová, už tu byl dneska cvokař?“

„Jo. Byl. Odešel před obědem.“

„Slyšela jsi. Vypadá to, že si tu pobudeš přinejmenším do středy.“

Středa. Máme za sebou půlku pondělí. Pak úterý. Pak středa. Ale cvokař chodí ráno. Takže vlastně jen dva dny. Půl pondělí, celé úterý a půl středy. Dva dny zvládnu. To dám. I bez brýlí.

Zastavili se před jednou z cel a Vicki by se vsadila o cokoliv, že obě ženy ji ze svých kavalců podezíravě sledují. Cely byly stavěné pro dva lidi, třetí člověk už znamenal předzvěst návalu, který často dosáhl až pěti osob. Měla v úmyslu vejít klidně do cely, ale na prahu jí nohy vypověděly poslušnost a jí se opět začala zmocňovat panika.

„No tak, Hanoverová, hni sebou!“

Postrčení do zad ji katapultovalo vpřed a po třech divokých krocích upadla na kolena.

To je v pohodě. Jsou to jen dva dny. Jakmile přestane působit ta droga, budu v pořádku. Tihle lidé jsou blázni. Já ne. Pomalu a opatrně se zvedla na nohy. Slyšela, jak se za ní zamykají dveře cely a Dicksonová odchází. I kdyby ta mumie dostala Henryho nebo Celluciho – vypořádání se s touhle možností teď bude muset počkat – k psychiatrovi se určitě dostat nemohla. Dva dny. Za dva dny jsem odsud venku.

Postel napravo od ní zaskřípala, jak se žena, která na ní dosud seděla, vyšvihla na nohy. S rukama odtaženýma od boků se Vicki otočila čelem ke své spoluvězeňkyni. Pamatuj, že je šílená. Nejspíš i zmatená. Ztracená. Ty nejsi. Dva dny.

Krátké šedé vlasy a drobná útlá postava. Velké tmavé oči ve tváři jakoby složené z malých bodů. Bylo na ní něco povědomého… ale Vicki neviděla dost dobře na to, aby dokázala určit co.

„No to se podívejme. Každý den je jako malý zázrak.“ Její hlas zněl klidně, zřetelně a děsivě při smyslech. „Není to úžasné, na koho se tady taky dá narazit, Natálie?“

Zabručení z protějšího kavalce mohlo znamenat cokoliv.

Vicki ucítila, jak se jí kolem pravé ruky sevřela suchá dlaň a prsty. Začaly jí bolestivě mačkat klouby. Pokusila se stisk opětovat, ale bez většího úspěchu.

„Jak ráda vás zase vidím, detektive Nelsonová…“

Lambertová. Angela Lambertová. Co ta sakra dělá na Zvláštním oddělení?

„To si ani nedovedete představit jak.“

Ale ano, dokážu…

~~~

„Detektivní kancelář Nelsonová. Momentálně zde není nikdo, kdo by mohl váš telefonát vyřídit, ale…“

„Zatraceně, Vicki, kde kurva vězíš?“ Celluci práskl telefonem a práskl za sebou i dveřmi telefonní budky. Vicki nikdy nepoužívala záznamník, pokud byla doma. Takže doma nebyla. Tak kde byla? Nechal vzkaz na Fitzroyově záznamníku a několikrát zavolal do Vickiina bytu z několika různých míst ve městě.

Pravděpodobně pracovala někde venku, sledovala mumii, shromažďovala informace, možná dokonce prala prádlo nebo nakupovala. Neměl důvod předpokládat, že by mohla být v nebezpečí.

Cantree hledá mě. Dave by mi řekl, kdyby do toho byla zatažená i ona. Problém byl v tom, že Cantree, o podstatné části sboru nemluvě, věděl o jejich vztahu. A jestli Fitzroy zjistil o té mumii něco, o čem se Vicki domnívala, že to může použít, a šla to udělat hned, byli Cantree a celá metropolitní police nejmenší z jejích starostí. Bývala dobrá policajtka. Jedna z nejlepších. Nikdo se nestane jedním z nejlepších, aniž by se přitom naučil, že se nemá vrhat proti vyšším silám.

Tím jsme vyloučili Cantreeho i mumii, řekl Celluci sám sobě. Vicki je v pořádku. Neexistuje důvod, proč bych si měl myslet, že je v nebezpečí jen proto, že mi nezavolala, když předtím řekla, že to udělá. Pokud je tu někdo uprostřed řeky sraček a bez pádla, jsi to ty.

Zapálil si cigaretu, vrazil ruce do kapes a ploužil se ulicí. Snažil se nevdechovat – oblak cigaretového kouře tvoří takřka neproniknutelnou kamufláž v případě, že si lidi myslí, že hledají nekuřáka. Šlo o jeden z Vickiiných triků, jak pracovat v přestrojení. Náhle si uvědomil, jak moc se spoléhal na její pomoc. Jasně, když ji potřebuje Fitzroy, tak to se může přetrhnout, ale kde je, když teče do bot mně…?

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a jedna