Linie krve: kapitola 14

Čtrnáct

Henry měl na záznamníku čtyři vzkazy. Dva byly od Mika pro Vicki. Jeden od kohosi jménem Dave pro Celluciho, zjevně se nic nezměnilo. Se vzrůstajícím pocitem znepokojení Henry uvažoval, co asi má na mysli oním nic. Čtvrtý vzkaz byl od Tonyho, pro něj.

„Podívej, Henry, já vím, že Viktorka říká, že jsi v pořádku, ale já to chci slyšet od tebe. Zavolej mi. Prosím.“

Sotva stačil zavěsit, poté co mladíka uklidnil, zazvonil telefon znovu.

„Fitzroyi? Celluci. Ozvala se ti Vicki?“

Henry sevřel sluchátko. Plast zaskřípal. „Ne,“ řekl tiše, „neozvala. Proč?“

„Celý den se jí snažím dovolat. Až se ti ozve, varuj ji. Řekni jí, ať se schová. Cantree má na mě zatykač a mohl by ho mít i na ni.“

Cantree. Muž, který byl očarován Henrymu přímo před očima. Podle Vicki se Celluci na policejní stanici svou vírou v mumii nijak netajil, takže nebylo překvapením, že se ho Tawfik rozhodl umlčet. Henry se zamračil. Na Vicki ale Tawfik žádné spojení neměl.

„Co s tím má společného Vicki?“ otázal se.

„Cantree ví, jak jsme si blízcí, Vicki a já.“ Nepochybně to zdůraznil, aby si do Henryho úmyslně rýpl. „Neuvěří ani na minutu, že jsem jí nesdělil všechny podrobnosti ohledně něčeho, na co mám tak vyhraněný názor.“

Henry se prodral vlnou žárlivosti, i když se přes ni dostal jen tak tak. „Jak víme, že už ji nedostal?“

„Dal jsem Davovi Grahamovi, to je můj parťák, tvoje číslo. Jestli ji seberou, dá mi vědět.“

„Graham ti tu vzkaz nechal. Říká, že se nic nezměnilo.“

„Dobře. Cantree ji nemá. Zůstaň doma pro případ, že zavolá. Budu tě kontaktovat. Jakmile budeme vědět, že je v bezpečí, dáme dohromady plán.“

„Přestaň se chvástat, smrtelníku…“

„A ty si nech ty kecy, Fitzroyi. Dokážeš ji najít?“

Dokázal by vystopovat volání její krve, když bylo všude kolem tolik jiných životů? „Ne.“

„Tak zůstaň sedět na zadku! Podívej,“ Henry slyšel, jaké úsilí musí Celluci vynakládat, aby jeho hlas zněl rozumně, „jestli vyrazíš do ulic, nebudeme se moci znovu spojit. Vicki se o sebe dokáže postarat.“

„Ne proti Tawfikovi.“

„K čertu, Fitzroyi, nestojí přece proti Tawfikovi. Ten teď využívá Cantreeho, aby…“

„A co Trembleyová?“

„To ještě neměl po ruce poskoky. Já vím, jak tihle týpci fungují. Jakmile dají dohromady organizaci, sami si už ruce nešpiní.“

„Tawfik není žádný drobný mafián, detektive.“ Henry ta slova procedil skrz zuby a vyplivl je do telefonu. „A o tom, jak funguje mysl nesmrtelných, nemáš nejmenší představu.“ Ignoroval všechno ostatní, co měl ještě Celluci na srdci – a zdálo se, že toho bylo víc než dost – a velmi jemně zavěsil. Vicki byla naživu. Nepřítomnost jejího života by ucítil.

Přijď na roh, kde jsme se poprvé setkali, řekl mu tenkrát Tawfik. A já tě najdu.

Najdi mě, odpověděl Henry v duchu vzpomínce, vydej se do mých rukou a pak mi řekneš, kde je.

Okolní svět se lehce zbarvil do ruda.

~~~

Skončilo to, aspoň na pár hodin. Vicki ležela na zádech na své matraci a snažila se uvolnit svaly natolik, aby dokázala usnout. Přestože každou hodinou získávala zpět více a více vlády nad svým tělem, zauzlované svaly na zádech se odmítaly rozplést. Neměla jim to za zlé.

Angela Lambertová předstírala, že má o pár koleček míň, aby se vyhnula výletu do Kingstonu a tamější ženské věznici. Správná diagnóza ji mohla poslat do relativního pohodlí nemocnice a krátce na to zpátky na ulici. Z jejího chvástání to vyplývalo víc než jasně. Samozřejmě s ním Lambertová nezačala, dokud se neujistila, že Vicki nebyla do věznice nasazena jako policejní špion.

~~~

„Možná si mysleli, že budeš v bezpečí, protože už nejsi u sboru.“ Lambertová obcházela novou spoluvězeňkyni s rukama založenýma na prsou. Vicki se chvíli snažila udržet si ji na očích, skoro upadla a vzdala to. „Jasně, tím, že tě zdrogovali, to přece jen trochu přehnali.“ Když se ujistila, že Vicki vidí, k čemu se chystá, vymrštila nohu a kopla Vicki prudce do lýtka, zarývajíc se špičkou boty hluboko do svalu.

Vicki se pokusila uhnout, ale nedokázala přimět nohu, aby zareagovala včas. Bolestí vyhekla a vrhla se Lambertové po krku.

Lambertová jí lehce uhnula. „Hm, hm, hm, trochu drogy v žilách a už jsi v maléru, co? Slyšela jsem, jak bachařka říká něco o prznění dětiček. Ty víš, co to znamená, viď? Bude jim jedno, jestli schytáš pár modřin. Oni vlastně doufají, že je schytáš. To proto tě dali k nám. Už tu máme reputaci, že to rády hrajem natvrdo.“ Opřela se zády o stěnu a lehce se poškrábala na bicepsu. „Viděla jsem tvoje oči, když jsi mě poznala, takže vím, že tam jsi. A taky vím, co si myslíš. Myslíš si, že jakmile přestane droga působit, zmaluješ mi ciferník. To není špatný plán, jsi větší než já a máš ten váš úžasný výcvik. Ale,“ usmála se, „já mám něco, co ty ne. Pojď blíž, Natálie, ať tě naše nová kamarádka vidí.“

Při její výšce metr sedmdesát pět nebylo mnoho žen, na které by se Vicki dívala zespodu, ale Natálie Willsová byla obr. I když se hrbila, měla určitě přes metr osmdesát, a kdyby se někdy narovnala, musela by dosáhnout na metr devadesát pět až dva metry. Kadeřavá hříva blond vlasů ještě více zdůrazňovala oblé křivky její tváře a lehce vypoulené světle modré oči. Kdysi měla zlomený nos, minimálně jednou, a nesrovnali jí ho dobře. Vicki slyšela její zastřený, nosový dech supící mezerou mezi povadlými rty. Její břicho a prsa napínaly vězeňskou uniformu takřka k prasknutí. Vypadala a pohybovala se, jako by byla tlustá, ale Vicki nehodlala nic sázet na to, že opravdu je.

„Natálie je moje kamarádka,“ zapředla Lambertová. „Viď, že jsi, Natálie?“ Natálie pomalu přikývla a koutky úst se jí zachvěly způsobem, o kterém Vicki předpokládala, že má nejspíš vyjadřovat úsměv. „Natálie je velmi silná. Viď, že jsi, Natálie?“ Natálie znovu přikývla. „Co kdybys naší nové spolubydlící předvedla, jakou máš sílu, Natálie? Zvedni ji.“

Kolem Vickiiných nadloktí se sevřely ohromné ruce a bolestivě jí přimáčkly svaly ke kostem. Nejprve se zvedla pouze její ramena, ale zbytek těla je brzy následoval, až se nakonec její nohy ocitly patnáct centimetrů nad zemí.

No skvělé. Darth Vader v nejlepší formě.

„Velmi dobře, Natálie. Teď s ní zatřes.“

Po prvních pár vteřinách měla Vicki pocit, že se jí utrhl mozek a poletuje volně lebkou sem a tam.

„Pusť ji, Natálie.“

Podlaha se zdála mnohem vzdálenější, než věděla, že ve skutečnosti je. Silně a bolestivě se udeřila koleny o beton a padla dopředu. Na poslední chvíli se jí podařilo strčit paži mezi tvář a podlahu. Kdyby měla něco v žaludku, byla by o to přišla.

„Ty mi tu chceš blít?“ otázala se Lambertová, přidřepla si a popadla Vicki za vlasy. „Vyblij se v mojí cele a pěkně si to vylížeš.“

„Aser fi.“ Ještě stále nemohla zřetelně artikulovat, ale usoudila, že Lambertová nejspíš pochopila, co měla na mysli, protože zakroutila pěstí tak, že jí málem ten chumáč vlasů vyrvala.

„Jakmile droga vyprchá, poputuješ odsud, sotva se tady cvokař ukáže. To bude nejdřív ve středu. Takže ty, já a Natálie máme před sebou dva dny ničím nerušené zábavy.“

Dva dny. Dva dny vydržím cokoliv.

Ale jak tam tak ležela a poslouchala Natáliin vlhký dech, neubránila se Vicki pochybám, jestli je tomu opravdu tak. O fyzické násilí nešlo – kdyby to začalo být příliš zlé, strážné by zasáhly, dokonce i kvůli úchylačce, a ráno už bude v lepším stavu a bude se moci spíš bránit – o co šlo, byla čirá beznadějnost její situace. Byla smetena na lopatku a úhledně začleněna do systému – a tenhle systém uznával chyby jen s krajní nevolí. Cvokař ji sice dostane ze Zvláštního oddělení, ale tím se jen přestěhuje z jedné cely do jiné, k nerozeznání podobné, v jiné části vězení. Tam si bude moci mluvit, jak se jí zamane, ale datum předvolání k soudu nenastane nikdy. A přesně jak říkala Lambertová: „Kdo ti kurva uvěří? Zvrhlá policajtka, pedofilní násilnice, feťačka. To už jsem důvěryhodnější i já.“

Bylo to, skoro jako by se ocitla uprostřed své nejhorší noční můry.

Dva dny tady, ale jak dlouho, než se dostanu ven?

A co Henry a Celluci? Zradil ji Henry? Sebrali Celluciho? Nevědomost vše ještě více zhoršovala.

Oči se jí zalily vlhkostí, než je zuřivým mrkáním zase osušila. Pak se zamračila. Zdálo se jí, že v jedné slze zahlédla odlesk dvou maličkých červených světélek. Nemožné. Neviděla vůbec nic.

Ačkoli v celách nikdy nenastala opravdová tma ale spíše jen šedé příšeří plné stínů, večerka pro Vicki znamenala konec i té trochy zraku, který jí bez brýlí zůstal. Lambertová si té nevýhody brzy všimla a rozhodla se jí naplno využít. Vicki však ke svému údivu zjistila, že jakmile už nemělo smysl pokoušet se na něco zaostřit, bylo všechno o trochu snazší. Zvuky, pachy a pohyby proudů vzduchu kolem jejího těla pro ni byly mnohem užitečnější než její zhoršující se zrak, ačkoliv ne zase o tolik, aby se dokázala vyhnout neustálým útokům. Natálie by si tak vydržela hrát celou noc, ale Lambertovou to brzy začalo nudit a zahnala větší ženu do postele.

Natálie ráda ubližovala lidem – její síla představovala jedinou moc, kterou měla – a Lambertová se ráda dívala, jak se lidem ubližuje. Vicki si tiše povzdechla. Jaké štěstí, že se tyhle dvě našly.

Věděla, že se potřebuje vyspat, ale pochybovala, že se jí to podaří. Cítila bolest na příliš mnoha místech, večeře se pod žebry změnila v tuhý knedlík, matrace se jí podle všeho aktivně snažila zavrtat do ramen a boků a samotný pach toho místa se jí usadil v nose a v ústech a ztěžoval jí dýchání. Ale hlavním důvodem, proč si myslela, že nedokáže usnout, bylo to, že se jí v hlavě neustále honily myšlenky plné zoufalství.

Nakonec si vybralo daň vyčerpání a ona přece jen usnula za zvuků nárazů plastu o beton, jak se žena o dvě cely dál zmítala v polstrovaných poutech a neustále mlátila do zdi hokejovou helmou, již měla na hlavě.

~~~

Henry přitlačil prsty na betonový sloup pouličního osvětlení, o který se opíral, a beton se pod jeho tlakem začal drolit.

Tawfiku! Tady jsem!

„Hej, kámo, neměl bys…“

Kdo se to opovážil? otočil se.

„Svatá Marie, Matko Boží.“ Zarostlý a špinavý opilec zbledl. Takhle se často tvářily jeho noční můry. Jednou špinavou rukou si zakryl oči a potácel se pryč, mumlaje: „Zapomeň na to, chlape. Zapomeň na mě.“

Henry už zapomněl.

Neměl čas zabývat se myšlenkami na smrtelníky. Chtěl Tawfika.

~~~

Cítil hněv Nočního tuláka. Zářil v jeho ká jako jasný plamen.

Najdi mě!

Stál u okna a hleděl dolů do ulice. Třebaže mu v linii pohledu stál roh hotelu, věděl naprosto přesně, kde na něj mladý Richmond čeká. Jeho ká se vrhalo vášnivě vpřed s takovou silou, že by se Tawfikovi stačilo jen zlehka natáhnout, aby se ho mohl dotknout. Jediné, co mu bylo otevřeno, byly stále jen povrchové myšlenky, ale i ty vřely tolika syrovými emocemi, že pouhý povrch mu pro dnešní večer poskytoval dostatečně zábavnou podívanou.

„Nakonec je to přece jen malé město,“ zamumlal a lehce se dotkl skla. „Takže ty se znáš s tou hračkou mého pána i s policejním důstojníkem, který ji poslal, aby mě našla – a který podle všeho dává mým loveckým psům pěkně zabrat.“ Tawfik si náhle vzpomněl na dveře, kolem nichž na cestě myslí vyvolené jen prošel, a usmál se. Dvoje z těchto dveří právě vydaly svá tajemství. To od ní bylo skutečně vznešené, že se tak snažila chránit blízké. „Umím si představit, že tyhle drobné propletence ji dokáží potrápit mnohem víc, než bych to kdy svedl já. Můj pán musí být potěšen.“ Pokud si jich jeho pán ovšem vůbec všiml. Velmi často měl tendence kvůli slepé poživačnosti ignorovat okouzlující detaily. Tawfik si povzdechl. Už dávno, dávno si uvědomil, že se zapřísahal bohu, který postrádá velikost.

NAJDI MĚ!

„Můžeš si vyvádět a řádit, jak je ti libo, Noční tuláku. Já dolů nepůjdu. Ty nyní nemyslíš, ty jen reaguješ.“ Myšlenky se dají zmanipulovat. Reakcím, zvláště pak reakcím někoho, kdo vládne fyzickou silou jako ty, je lépe se vyhnout.

Noční tulák, jak s pobavením konstatoval, ještě nevyrostl z touhy po lásce. Jak bláhové, milovat ty, kteří existují jen proto, aby se bylo na kom krmit. Jako by se smrtelník zaslíbil krávě nebo kuřeti…

Ještě jednou naposledy pohlédl na to žhnoucí, zářivé ká, po němž tolik toužil, a pak mu uzavřel svou mysl a zatvrdil se proti pokušení. „Později si všechno vyjasníme,“ slíbil mu tiše. „Máme spoustu času, ty a já.“

~~~

„Graham. Co je?“

„Nějaké zprávy o Vicki?“

Dave Graham se zvedl na lokti a zamžoural na osvětlená čísla na hodinách. „Ježíšikriste, Miku,“ zasyčel, „jsou kurva dvě hodiny ráno. Nemůže to počkat?“

„Co je s Vicki?“

Dave to vzdal a stulil se kolem sluchátka, aby nevzbudil ženu. „Žádný zatykač v systému není. Nikdo nedostal rozkaz, aby ji sebral. Její byt hlídají, ale to proto, že čekají na tebe.“

„Takže ji už mají.“

„To jako kdo? Cantree?“

„Toho on podle všeho jen využívá.“

„On?“

„Na tom nesejde.“

Dave si povzdechl. „Podívej, možná s tím nemá nic společného. Třeba jen odjela do Kingstonu navštívit matku.“

„Pracovali jsme na stejném případu.“

„Na policejním případu?“ Dave si vyložil dlouhé ticho, které po jeho otázce následovalo, jako odpověď a znovu si povzdechl. „Miku, Vicki už u sboru nepracuje. Tohle bys dělat neměl.“

„Mluvil jsi s Cantreem?“

„Jo, hned poté, co jsem včera ráno mluvil s tebou.“

„A?“

„A jak jsem ti řekl ve svém vzkazu, nic se nezměnilo. Pořád tě chce. Nevím proč. Říkal, že to má něco společného s vnitřní bezpečností, že se ho na to nemám ptát, že se později všechno vyjasní. Poslal mě na sledovačku do Rexdale.“

„Připadal ti divný?“

„Sakra, Miku, celá tahle věc je divná. Možná bys sem měl prostě zajít a vyříkat si to s ním. Cantree tě vyslechne.“

Celluci se rozesmál, ale byl to pramálo veselý smích. „Jediná naděje tohoto města, možná dokonce celého světa, spočívá v tom, že se nenechám sebrat a že se k Frankovi Cantreemu ani nepřiblížím.“

„Jasně.“ Byly dvě hodiny ráno, neměl v úmyslu nechat se zaplést do konspiračních teorií. „Budu mít uši i oči otevřené, ale moc toho dělat nemůžu.“

„Pokud bys něco uviděl nebo zaslechl…“

„Nechám vzkaz. Ne že by bylo nějak pravděpodobné, že bych něco uviděl nebo zaslechl, vždyť jsem ti říkal, že trčím v Rexdale. Už bys měl radši jít, pro případ že mají napíchnutý tenhle telefon… Miku? Dělal jsem si legraci. Celluci? Kristepane…“ Chvíli hleděl na hluché sluchátko, pak zavrtěl hlavou, zavěsil a přitiskl se k měkkým, teplým křivkám své manželky.

„Kdo to byl?“ zamumlala.

„Celluci.“

„Kolik je hodin?“

„Krátce po druhé.“

„Bože můj…“ Zahrabala se hlouběji do peřin. „Už ho chytili?“

„Ještě ne.“

„Škoda.“

~~~

Do snídaně měla Vicki vládu nad většinou svalů zpět; paže a nohy se pohybovaly, když to potřebovala a kam potřebovala, ale na jemnější motorice musela ještě zapracovat. Pokusy použít prsty i k něčemu jinému než jen k základním úchopům přinášely pouze nejisté výsledky a při spojování více než dvou nebo tří slov se jí zauzloval jazyk. Myšlenky přesahující její současnou situaci, pokusy o analýzu či plánování jí i nadále obalovaly mozek bavlnou a přemýšlení o současné situaci nebylo už vůbec k ničemu.

Bez brýlí se snídaně změnila v hromadu čehosi žlutého a hnědého na konci rozmazaného tunelu. Chutnala víceméně přesně tak, jak vypadala.

Nemohla tomu zabránit, a tak při snídani seděla vmáčknutá mezi své dvě spolubydlící z cely, stejně tak si nemohla nevšimnout, jak se od nich ostatní ženy v prostoru haly drží stranou, dovolují jim předbíhat ve frontě na jídlo a zabrat si celou konev kávy jen pro sebe. Natáliina síla v kombinaci se záludností Lambertové je obě pevně umístily na samotný vrchol potravinového řetězce. Těm ze spoluvězeňkyň, které byly více při smyslech, se při pohledu na Vicki zračilo v očích cosi, co se blížilo úlevě, a z jejich výrazů se nedalo vyčíst ani tak radši ty než já jako spíš když jsi to ty, nejsem to já.

Ukázalo se, že bránit sebe a ještě navíc i jídlo je úkol převyšující Vickiiny možnosti. Naváděna Lambertovou snědla Natálie větší část Vickiiny snídaně a k tomu ji pod rozvrzaným a vratkým stolečkem – který se povážlivě nakláněl při každém přesunu váhy – mlátila do stehna tak dlouho, že se pokrylo modrými až černými modřinami. Natálie to celé považovala za strašně zábavné. Vicki ne, ale útoky přicházely z boku, a co neviděla, tomu se nemohla bránit. Z jídla se tak stávala bolestivá a ponižující lekce v bezmocnosti.

Když byly během úklidu znovu zamčené v celách, držela se zády u zdi a snažila se donutit své oči, aby začaly fungovat. Lambertové bohužel netrvalo dlouho, než si zmapovala hranice jejího zorného pole. Zatímco se snažila uhnout ranám konce ručníku namočeného v záchodě, pocítila Vicki náhlé spříznění se všemi dětmi na školních dvorech, na které si každý dovoloval jen proto, že prostě mohl.

Když je pustily zpátky do haly, prošla po hmatu kolem řady stolů a pokusila se promluvit si se strážnou. Věděla, kde by měl strážní pult být, i když ho neviděla.

„Hej?“

„Hej co?“ Hlas strážné zněl pramálo slibně.

„Já ne…“

„Ne. Ne! NE! NE! NE! NEEEEEEE!“

Natálie. Stála přímo za jejími zády. Přestože věděla, co bude následovat, zkusila to Vicki znovu. „Běžte se…“

„NE! NE! NE! NEEEEEE!“

Samotnou by ji to nenapadlo. To ji navedla Lambertová. Vicki zatínala zuby tak silně, až ji rozbolela čelist. Byla ochotná se vsadit, že hluk nikdy neskončí.

„Podívejte!“ zařvala nakonec a bezmocně strčila do ženy, která dělala stodvacetidecibelový doprovod všemu, co řekla. „Já tady nepatřím!“

Pak náhle strčila Natálie do ní, proti Vickiinu obličeji vystřelily železné mříže a na okamžik jí do zorného pole vplula postava strážné. Dicksonová to nebyla. Nebyl to nikdo, koho by Vicki znala.

„Tak to řekni cvokařovi,“ navrhla jí. Její výraz byl někde na rozhraní mezi nudou a otráveností. „A běž od těch mříží.“

„Moje. Na dva dny,“ řekla jí Lambertová, zatímco Natálie odváděla Vicki zpátky k ní.

Celé dopoledne strávili sledováním soutěžních pořadů. Vicki seděla ponořená do jakési letargie, vděčná za to, že na televizi nevidí. To, co slyšela přes hluk čtyřiceti žen namačkaných v místnosti určené pro osmnáct, jí úplně stačilo. Pohled na to, jak půl Ameriky křepčí radostí kolem nezamrzajících ledniček, by ji nejspíš nadobro připravil o rozum.

Oběd byl reprízou snídaně – s tím rozdílem, že se Natálie usadila na její druhé straně, a tudíž ji mlátila do druhého stehna. Jedna žena trpící těžkou demencí hodila talíř proti mřížím a dvě další začaly vyřvávat nahodilá sprostá slova. Kdosi začal výt. Vicki seděla pevně zahleděná do svého talíře. Každé sousto mělo příchuť zoufalství.

Po obědě se atmosféra zklidnila, protože začaly telenovely. Lambertová trůnila před nejlepší ze čtyř televizí s Natálií po boku, což jí zajišťovalo alespoň lokální ticho.

„To je můj manžel, víte. To je můj manžel,“ volala starší žena, ukazujíc na obrazovku. „Máme třináct dětí a psa a dva…“ Její litanii uťalo bolestné zaskučení.

Na okamžik se zdálo, že na Vicki všichni zapomněli. Opatrně našlapujíc, zamířila do sprch. Možná, že když ze sebe vydrhne puch tohoto místa, nebude se cítit tak mizerně.

Betonová zídka oddělující sprchy od společného prostoru se zvedala z podlahy do výše pasu a spouštěla se ze stropu zhruba do výše ramen. Všechno mezi tím zůstávalo odhaleno zrakům spoluvězeňkyň a strážných.

Tady ti na kozy nikdo civět nebude, Vicki, řekla si, zatímco přejížděla jednou rukou po vlhkém betonu. Jsi jen další kus masa. Každému jsi ukradená.

Spousta boxů poblíž vchodu byla už obsazená. V jednom z nich se náhle šmouha tělové barvy rozdělila na dva lidi. Ať už se pod úrovní zídky odehrávalo cokoliv, probíhalo to v takovém soukromí, jak to jen situace dovolovala.

Svléknout si boty, kalhoty a spodní prádlo nebylo tak zlé, ale jakmile si sundala košili a začala si přetahovat přes hlavu tričko, začala ji svrbět kůže na zádech. Nikdy v životě se ještě necítila tak odhalená a zranitelná. Spěšně se ukryla pod minimální ochranu, kterou jí poskytovala voda.

Ztracená v horké páře a bušících proudech vody téměř podlehla iluzi, že je v bezpečí svého domova a že aspoň na chvíli nevypadá její postavení tak beznadějně.

„Dobrý nápad, Nelsonová, ale neměla bys tu být tak sama. Ještě pořád se pohybuješ trochu nejistě a ve sprše lidi někdy uklouznou. Hrozné místo. Dá se tu tak snadno přijít k úrazu…“

Lambertová. A jako obvykle nikoli sama.

Vicki se snažila vykroutit ruku z Natáliina sevření. Natálie zareagovala otočením a málem jí vykloubila loket. Bolestí jí za víčky vystřelily nachové plamínky a sežehly okolní mlhu. Zoufalství se náhle změnilo v hněv.

Neměla šanci. Bylo jí to jedno.

Netrvalo to dlouho.

„Co se tam sakra děje?“

„Nic, šéfová,“ zapředla Lambertová. „Kámoška upadla.“ Dole, kam strážná neviděla, přišlápla lehce Vicki hrdlo.

„Je v pořádku?“

„Jasně, šéfová.“

„Tak ji zvedni a zmizte odsud.“

Natálie se zahihňala, sehnula se a udeřila Vicki do žaludku. Silně.

Vicki sebou trhla, ale jinak to ignorovala. V hlavě jí po tvrdém nárazu na kachličky ještě pořád zvonilo, ale měla pocit, že snad poprvé po celých staletích uvažuje jasně. Lambertová a Willsová představovaly jen drobnou nepříjemnost, nic víc. Jejím nepřítelem byla tři tisíce let stará mumie, která se zmocnila zákona, překroutila ho a uvěznila ji ve spirále, kterou tím vytvořila. Za to zaplatí. Vicki nevěděla, komu ublížila, aby ji mumie našla, jestli Henrymu nebo Cellucimu, ale zaplatí i za to. Aby ji mohla donutit zaplatit, musela být volná, a pokud ji nepropustí systém, bude to muset udělat ona sama.

„Díky,“ zamumlala roztržitě, když ji Natálie trhnutím postavila.

Nebude první, kdo kdy utekl z vězení.

~~~

„Další krásný den v Metropolitním nápravném zařízení Západ. Díky, hoši, tady si ji přebereme.“

Mladá žena zápolila s pouty, syčela a prskala jako velká kočka. Strážné ji ignorovaly, zahákly se jí rukama do podpaží a odvlekly ji pryč.

„Zasrané svině!“ vřeštěla. „Nejste nic než zasrané svině a aspoň doufám, že jsem ti ten zub vyrazila!“

Dave Graham si povzdechl a obrátil se ke svému dočasnému parťákovi. „Vyrazila?“

„Kdepak,“ Detektiv Carter Aiken zašťoural prstem v koutku úst a sykl, když ruku vytáhl a viděl, že má dlaň od krve, „zato mi rozrazila ret.“

„Nebyl to špatný pravý hák.“

Aiken vyprskl. „Z tvého úhlu pohledu vypadal určitě líp. Tady na konci chodby je hajzlík, hned jsem zpátky.“

„Co chceš dělat, strčit si hlavu do záchodu?“

„Kdo říkal něco o hlavě?“ Aiken si slízl krev ze zubů a dramaticky povytáhl obočí. „Už se mi chce, co jsme odešli ze stanice.“

Dave se zasmál, a když druhý muž zmizel za rohem, opřel se zády o zeď. Aiken se mu líbil. Kéž by se setkali za lepších okolností. Kéž by věděl, co se tu k čertu vlastně děje.

„Ahoj, cizinče.“

Narovnal se a otočil. Ta seržantka s plnou náručí počítačových sjetin vypadala povědomě, ale… „Hania? Hania Wojtowiczová? To mě podrž. Kdy z tebe udělali seržantku?“

Zasmála se. „Před šesti týdny, dvěma dny, čtyřmi hodinami a…“ mrkla na hodinky, přičemž málem upustila tu hromadu papírů, „… jedenácti minutami. Ale kdo by to počítal. Co ty tady děláš? Kde je Mike?“

Očividně o Cellucim neslyšela. To mu vyhovovalo, už ho unavovalo pořád o tom mluvit. „Dočasné přeřazení. Víš, jak to chodí. A co ty?“

„Věznice mají menší problém s SSP. To je jejich počítačový program,“ vysvětlila, když se zatvářil nechápavě. „Systém správy pachatelů. Přišla jsem, abych se ho pokusila dát do pořádku.“

„Jestli to někdo dokáže…“ Když se poprvé setkali, právě Haniu povolali, aby zpracovala data nashromážděná v souvislosti s rozsáhlým pátráním po jednom vrahovi v Parkdale. Pokud to dokázal posoudit, to, co s počítačem dokázala, šlo zařadit někam mezi magii a zázrak. Příznivý dojem to udělalo dokonce i na Celluciho, který se předtím nechal slyšet, že všechen ten silikon by se měl vrátit zpátky na pláž, kam patří. „Je to moc zlé?“

Hania pokrčila rameny. „Ani ne. Popravdě, já už jsem svou práci dodělala a jediné, co ještě musí někdo udělat, je zadat všechno tohle,“ kývla hlavou na sjetiny, které nesla, „zpátky do systému.“

„Dobrý bože, to bude trvat několik dnů.“

„Vlastně ani ne, většina těch papírů je prázdná. Jsou to všechno seznamy osobního majetku, a lidí, kteří se tady zapíšou se zavazadly, není moc. I když existují výjimky…“ Otočila jednu stránku a zazubila se. „Poslechni si tohle. Čtyři pera, čtyři tužky, černý zvýrazňovač, plastový laboratorní sáček obsahující šest složených prázdných plastových laboratorních sáčků, kartáč, hřeben, kosmetická souprava obsahující rtěnku a dva tampóny, sedm kuliček v bavlněném váčku, souprava šperháků v koženém obalu, lupa v ochranném pouzdru, tři napůl popsané zápisníky, jeden prázdný, balíček papírových kapesníků, balíček kondomů, balení tabletek proti početí, šroubovák, zavírací nůž, stříkací pistolka ve tvaru ryby, bavlněné polštářky, pinzeta, malé kleštičky, jeden zabalený pár chirurgických rukavic, lahvička ethylalkoholu, silná ruční svítilna se čtyřmi náhradními bateriemi, dvě skoby, $12.73 v různých drobných mincích a nedojedený sáček sýrových tyčinek. A teď mi řekni, co je to za bláznivou ženskou, co nosí tohle všechno v kabelce?“

Davovi chvíli trvalo, než byl opět schopen slova. „Žádná identifikace?“ vypravil ze sebe nakonec.

„Vůbec nic. Dokonce ani účtenka z platební karty, Nejspíš to šlohla chvíli předtím, než ji sebrali. To se občas stává, ale to víš.“

„Jo.“ Občas se to sice stává, ale on si nemyslel, že by se to stalo i tentokrát. „Stojí tam, komu to všechno patří?“

„Nestojí. Ale můžu ti to najít.“ Vyrazila chodbou dál. „Pojď, tady je terminál, který můžeme použít.“

Slepě ji následoval. Věděl naprosto přesně, která bláznivá ženská nosila tohle všechno v kabelce.

„Dave? Detektive-seržante Grahame? Posloucháte mě?“

„Jo. Promiň.“ Až na to, že neposlouchal. Neslyšel nic, protože všechno přehlušoval Celluciho hlas, který mu právě v hlavě pořád dokola opakoval „Takže už ji mají.“

~~~

„Fitzroyi? Celluci. Předpokládám, že kdyby se ti včera v noci podařilo Vicki najít, změnil by sis ohlášení záznamníku tak, abys mi to dal vědět.“ A pokud jsi ji našel a tu zprávu sis nezměnil, pokračoval tón hlasu, urvu ti hlavu. „Dnes v noci zůstaň doma. Přinejmenším dokud nezavolám. Pokusím se dostat do jejího bytu a porozhlédnout se kolem – nikdo nezmizí, aniž by to zanechalo nějaké stopy – ale potom si musíme promluvit. Abychom ji našli, budeme muset spolupracovat.“ To poslední prohlášení znělo jako hozená rukavice dokonce i z maličkého reproduktoru záznamníku.

Navzdory všemu se Henry pousmál. Potřebuješ mou pomoc, smrtelníku. Je na čase, abys to uznal.

„Ahoj, Henry, tady Brenda. Jen ti připomínám, že potřebujeme ten Bič lásky, nebo jak ses to rozhodl pojmenovat, nejpozději patnáctého. Aliston se nám upsal, že na to udělá obálku, a slíbil, že tentokrát nebudou žádné fialové oční stíny. Zavolej mi.“

„Celluci? Dave Graham. Je čtvrt na pět, úterý, třetího listopadu…“

Teď bylo šest dvanáct, osm minut po západu slunce.

„… zavolej mi okamžitě, jakmile dostaneš tuhle zprávu, budu doma celý večer.“ V jeho hlase zaznělo zvláštní napětí, jako by sám nemohl uvěřit tomu, co říká. „Myslím, že jsem ji našel. Není to dobré.“

Henryho prsty se sevřely kolem opěradla židle a jeho zahnutá dubová deska se s hlasitým puknutím rozpadla na půl tuctu kousků. Hleděl na hromadu třísek, ale ve skutečnosti ji neviděl. Tenhle chlap z telefonu, tenhle David Graham, ví, kde Vicki je. Jestli se to chce dozvědět, bude ten vzkaz muset vyřídit Cellucimu.

~~~

Policistům v neoznačených autech nebylo nijak těžké se vyhnout. Zdálo se, že je úkol, který dostali, příliš nezajímá a pohybujícím se stínům na samém okraji chodníku nevěnovali vůbec žádnou pozornost. Pokud šlo o samotné vniknutí do bytu, no, měl přece klíč. Dveře se před ním tiše otevřely a pak se za ním právě tak tiše zavřely. Zůstal tiše stát na zápraží a naslouchal životu, který se pohyboval na konci chodby. Jeho srdce tlouklo rychleji, než by mělo, dech měl krátký a takřka namáhavý. Převažoval pach krve, ale rovnou měrou na něm spočívaly i strach, hněv a únava.

Udělal pár kroků vpřed a na okraji obýváku se zastavil. Přestože byla velká tma, viděl klečícího muže zcela zřetelně.

„Mám pro tebe vzkaz,“ řekl a pocítil zvrhlé potěšení z toho, jak se tomu druhému prudce zrychlil tep.

„Ježíšikriste,“ zasyčel Celluci, vyskočil na nohy a zpražil Henryho pohledem. „Tohle mi už nedělej! Ještě před sekundou jsi tam nebyl! A kromě toho, myslím, že jsem ti říkal, abys…“

Henry se na něj jen podíval.

Třesoucí se rukou si Celluci shrnul z čela loknu černých vlasů. „Tak dobře, máš nějaký vzkaz.“ Rozšířily se mu panenky. „Od Vicki?“

„Jsi připraven si ho vyslechnout?“

„K čertu s tebou!“ Celluci popadl Henryho za klopy koženého kabátu a pokusil se ho zvednout. I když byl vyšší, nepohnul s ním ani o kousek. Chvíli trvalo, než mu to došlo. „Zatraceně!“ zaklel znovu a uchopil kožený kabát ještě pevněji. „Jestli je od Vicki, řekni mi ho!“

Bolest, která se zračila v detektivově hlase, pronikla tam, kam by se to hněvu samotnému nikdy nepodařilo, a v těsném závěsu ji následovalo zahanbení. Co to dělám? Takřka jemně odtáhl Cellucimu ruce od svého kabátu. Nebude mě milovat víc, když ti budu ubližovat. „Ten vzkaz byl od Davea Grahama. Chce, abys mu zavolal domů. Říká, že si myslí, že ji našel.“

Jeden nádech, dva, tři, Celluci poslepu tápal k telefonu. Tma už pro něj nepředstavovala ochranu, ale nepřítele, kterého musel porazit. Henry se natáhl a vedl mu ruce. Zatímco Celluci vytáčel číslo, přesunul se rychle k vedlejší lince do ložnice.

„Dave? Kde je?“

Dave si povzdechl. Henry slyšel, jak svírá mezi zuby měkkou tkáň svého dolního rtu. „Metropolitní nápravné zařízení Západ. Aspoň si myslím, že je to ona.“

„Ty sis to neověřil?!“

„Jo, ověřil.“ Soudě podle jeho hlasu, detektiv-seržant Graham stále nevěřil tomu, co zjistil. „Začnu raději od začátku…“ Pověděl mu, jak narazil na Haniu Wojtowiczovou a jak mu přečetla seznam obsahu té kabelky, jak mu vyhledala vězeňskou složku majitelky, jak její popis odpovídal Vicki Nelsonové, třebaže podle jména šlo o Terri Hanoverovou. „Sebrali ji za sexuálně motivovaný útok proti dvanáctiletému klukovi. Takovou snůšku nechutností jsi ještě nečetl. Snažila se jim něco říct. Co, to nevědí, tak ji šoupli na Zvláštní oddělení.“

„Zdrogovali ji! Ti hajzlové ji zdrogovali!“

„Jo. Jestli je to ona.“ Ale neznělo to, že by o tom měl nějaké pochybnosti. „Kdo za tím je, Miku? Co se tu kurva děje?“

„To ti nemůžu říct. Kde je přesně teď?“

Z jeho odmlky bylo zřejmé, že Dave pochopil, proč se Celluci ptá. „Pořád na Zvláštním oddělení,“ řekl nakonec. „Blok D. Cela tři. Ale osobně jsem ji neviděl. Nechtěli mě tam pustit. Nevím, jestli je to opravdu ona.“

„Já ano.“

„Tohle už zašlo příliš daleko.“ Polkl, jednou a ztěžka. „Zítra jdu za Cantreem.“

„Ne! Dave, promluv si o tom s Cantreem a budeš v tom až po uši jako my. Ještě chvíli drž pusu na zámek. Prosím.“

„Ještě chvíli,“ zopakoval Dave a znovu si povzdechl. „Tak dobře, parťáku, jak dlouho?“

„Já nevím. Možná by sis měl vzít tu dovolenou, kterou máš naplánovanou.“

„Jo, to bych možná měl.“

Tiché cvaknutí, jak Dave Graham na svém konci linky zavěsil, zarezonovalo po celém bytě.

Henry vyšel z ložnice a oba muži na sebe chvíli hleděli.

„Musíme ji dostat ven,“ řekl Celluci. Jediné, co ve tmě viděl, byl bledý ovál tváře. Udělám cokoliv, co budu muset, abych ji dostal ven, bez ohledu na to, jak málo se mi to bude líbit. Budu dokonce spolupracovat i s tebou, protože potřebuji tvou sílu a rychlost.

„Ano,“ přitakal Henry. „Nápravná zařízení“, která znám já, jsou už stovky let minulostí. Potřebuji tvé znalosti. Mé pocity nejsou důležité. Důležitá je ona.

Nevyslovený podtext mezi nimi burácel tak silně, až bylo s podivem, že neprobral policisty, kteří dům sledovali, a nepřiměl je vpadnout dovnitř.