Linie krve: kapitola 15

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 14. 6. 2011 v kategorii Linie krve - Tanya Huffová, KREVNÍ POUTA: kniha 3, přečteno: 616×

Patnáct

„Dobře, jakmile zhasnou světla, přelezeš zeď, přeběhneš dvůr, vnikneš do nouzového východu a…“

„Vyběhnu po třech schodištích a dám se prvními bezpečnostními dveřmi nalevo. Pamatuji si tvé pokyny, detektive.“ Henry vystoupil ze svého černého BMW a otočil se na Celluciho, který zůstal sedět na sedadle řidiče. „Jsi si jistý, že se dokážeš dostat dostatečně blízko ke generátoru?“

„O mě si nedělej starosti, jen buď připraven vyrazit. Nebudeš mít moc času. Jakmile vypadne proud, všechny čtyři strážné se přesunou do bloku A, aby nahodily záložní zdroj. Vicki je na déčku, k tomu se dostanou až naposled. Budeš se taky muset vypořádat s ostatními ženami v bloku. Je krátce po osmé, takže ještě nebudou v celách…“

„Michaeli.“

Celluci sebou trhl. V tónu, jakým jeho jméno vyslovil, zaznělo cosi, co uťalo příval jeho slov a přimělo ho povytáhnout obočí. Přestože věděl, že ten druhý muž má oči oříškové barvy, zdály se mu najednou mnohem tmavší, jako by do sebe nasály část noci.

„Já ji chci dostat ven stejně jako ty. Uspějeme. Bude volná. Tak či onak.“

V těch slovech, v tónu hlasu, v tom muži samotném bylo cosi, co neponechávalo sebemenší prostor pochybnostem. Celluci přikývl. Navzdory všemu pocítil úlevu a pomyslel si, stejně jako tenkrát v kuchyni farmářské usedlosti, že by byl ochoten tohohle… spisovatele romantické literatury… následovat. Jo, jasně. Ale v jeho protestu bylo jen pramálo síly. Olízl si rty a sklopil zrak, a přestože si uvědomoval, že mu to Fitzroy dovolil, nepociťoval kupodivu nad touto demonstrací síly žádnou nelibost. „Nebudeš mít moc času, než nahodí záložní systém, takže budeš muset být rychlý.“

„Já vím.“

Zařadil. „Tak, ehm, buď opatrný.“

„Budu.“ Henry sledoval, jak auto odjíždí. Díval se za ním tak dlouho, dokud jeho koncová světla nezmizela za rohem, pak přešel silnici a pomalým krokem se vydal k věznici. Měl na sobě černé kalhoty a boty s podrážkou ze surové gumy, ale jeho rolák byl sytě vínové barvy. Nebylo nutné, aby vypadal jako padouch z béčkového filmu víc, než bylo nezbytné. Měl s sebou tmavou vlněnou čepici, kterou si hodlal přetáhnout přes vlasy v okamžiku, kdy přeleze zeď. To, že je světlovlasý upír v nevýhodě, pokud jde o nepozorovaný pohyb ve tmě, se naučil krátce po své přeměně.

Z nepříliš velké dálky k němu doléhal hluk dopravy, puštěné rádio, dětský pláč, hovory lidí, kteří nevěnovali pozornost skutečnosti, že kousek od místa, kde žijí své životy, se nacházejí jiní lidé zamčení v klecích. Nebo už možná zapomněli, že to vědí. Henry natáhl ruku a lehce se dotkl vnější zdi, odvraceje citlivé oči od ostré záře světlometů.

Kobky, vězení, nápravná zařízení – jak málo se od sebe navzájem lišily. Cítil utrpení, hněv, zoufalství, všechny ty cihly tím byly doslova nasáklé. Veškerý život, který zde byl uvězněn, byl poznamenán temnotou. Henry nikdy nepochopil teorii, podle které jsou muka věznění lepší než smrt.

„Mají šanci se změnit,“ namítla jednou Vicki, když v novinách vyšel článek s polemikou o trestu smrti.

„Ty jsi navštívila věznice své země,“ reagoval na to Henry. „Jakou šanci ke změně nabízejí? Ještě nikdy jsem nežil v době, v níž by si lidé tak libovali v lhaní sobě samým.“

„Byl bys snad radši, kdybychom to dělali stejně jako tvůj královský otec a přikovávali vězně k pranýři, než nadejde čas useknout jim hlavu?“

„Nikdy jsem netvrdil, že staré způsoby byly lepší, Vicki, ale můj otec alespoň neurážel své vězně neustálým tvrzením, že to dělá pro jejich dobro.“

„On to dělal jen pro své vlastní dobro,“ opáčila a odmítla se o tom dále bavit. Jakmile našel místo u obvodu zdi, které hledal, šel Henry ještě o kus dál, dokud nepřekročil hranici mezi světlomety a nocí. Pak se otočil a čekal. Měl plnou důvěru v to, že Celluci dokáže přerušit dodávku energie, větší důvěru, jak se domníval, než choval Celluci v jeho schopnost proniknout do věznice a dostat Vicki ven – ale on měl také mnohem více času, aby se naučil vidět přes zkreslující brýle, které lidem nasazuje žárlivost.

Byli si hodně podobní, Michael Celluci a Vicki Nelsonová, oba byli pevně svázáni svými představami o Zákonu. Jediný zásadní rozdíl, jehož si Henry mezi nimi všiml, spočíval v tom, že Vicki porušila Zákon kvůli ideálům, zatímco Celluci ho porušil kvůli ní. Byla to ona, nikoliv spravedlnost, co ho loňského srpna v Londýně přimělo mlčet. Byla to ona osobně, nikoliv nespravedlnost, co ho nutilo jednat dnes večer – byť se mu to, co se chystali provést, líbilo jen pramálo.

Nejspíš by nebylo k ničemu, uvažoval Henry, kdyby Cellucimu vyprávěl o tom, jak se už kdysi o podobnou věc pokoušel…

~~~

Henry se právě nacházel mimo Anglii, když zatkli Henryho Howarda, hraběte ze Surrey, a kvůli časové prodlevě, kterou si vyžádalo doručení zprávy o jeho zatčení, a komplikacím, jež vznikají, když cestuje někdo s jeho přirozeností, nedorazil do Londýna dříve než osmého ledna, dva dny před popravou. První noc strávil horečným sháněním informací. Devátého, hodinu po setmění, poté co se rychle nasytil dole v docích, už stál pod černými kamennými stěnami Toweru a díval se vzhůru.

Původně hraběti ze Surrey poskytli pohodlné pokoje s výhledem na řeku, ale jeho pokus o útěk, kdy se za odlivu snažil proklouznout záchodem, mu zajistil přesun do méně příjemných vnitřních místností. Z místa, kde Henry stál, jen tak tak viděl mihotavé světélko v okně cely, kde hraběte věznili.

„Ne,“ zašeptal do noci, „nedokážu si představit, že bys dnes v noci dokázal usnout, ty jeden hrdý, zatracený blázne. Ne s vědomím, že tě ráno čeká špalek.“

Po zvážení všech okolností usoudil, že ve skutečnosti není nutné, aby lezl přes zeď – jakkoliv litoval, že se nebude moci blýsknout tak okázalým gestem – a jako stín mezi stíny se proplížil kolem stráží a vnikl do chodeb Toweru. Pokud se poměry od jeho pobytu u dvora nějak radikálně nezměnily, nebudou je stráže až do východu slunce obtěžovat a po rozednění už budou daleko odsud.

Na okamžik se zastavil a opájel se pohledem na nejlepšího přítele, jakého v životě měl, a také jeho pachem. Uvědomil si, jak velmi ho postrádal. Jeho hubená postava, oblečená celá v černém, seděla za hrubým stolem u úzkého okna, ozářená pouze jedinou lojovou svíčkou. Kolem kotníku měl upevněn těžký železný řetěz, který byl přikován ke kruhu v podlaze. Před chvílí něco psal – Henry cítil pach čerstvého inkoustu – ale nyní měl černovlasou hlavu položenou na předloktí a z linie ramen čišelo čiré zoufalství. Henry cítil, jak se mu kolem srdce svírá ledová pěst a musel se hodně přemáhat, aby nevtrhl dovnitř a s hysterickou vášnivostí muže neobjal.

Místo toho poodstoupil od stolu a tiše promluvil: „Surrey.“

Černá hlava sebou trhla a vztyčila se. „Richmonde?“ Mladý hrabě se prudce otočil, oči vytřeštěné hrůzou, a když viděl, kdo stojí uvnitř jeho cely, vrhl se za řinčení řetězu k protější zdi a přidušeným hlasem zasténal: „To už jsem tak blízko smrti, že slyším volání mrtvých?“

Henry se usmál. „Jsem bytost z masa a krve stejně jako ty. Možná víc, ty jsi hodně zhubl.“

„Inu, zdejší kuchař dělá, co je v jeho skromných silách, ale jsem zvyklý na lepší.“ Surrey mávl rukou s dlouhými prsty v odmítavém gestu, které si Henry tak dobře pamatoval, a znovu si zakryl tvář. „Přicházím o rozum. Žertuji tady s duchem.“

„Já nejsem žádný duch.“

„Dokaž to.“

„Tak se mě dotkni.“ Henry přistoupil blíž a natáhl ruku.

„A zatrať svou duši? To tedy ne.“ Surrey se pokřižoval a nahrbil se. „Ještě krok a zavolám stráže.“

Henry se zamračil. Tohle v plánu nebylo. „Tak dobrá, dokážu ti to, aniž by ses mě dotýkal.“ Chvíli přemýšlel. „Vzpomínáš si, co jsi řekl, když jsme sledovali popravu druhé ženy mého otce, tvé sestřenice Anny Boleynové? Řekl jsi mi, že přestože její odsouzení bylo ze státního zájmu neodvratné, že té chuděry lituješ a doufáš, že ji v pekle nechají se smát, protože jsi byl vždy toho názoru, že její smích je krásnější než její tvář.“

„To by Richmondův duch věděl, neboť jsem to řekl, když on ještě žil.“

„Tak dobrá,“ řekl znovu Henry a pomyslel si: Ještě že jsem přišel tak brzy, tohle může trvat celou noc. „Tohle jsi napsal až poté, co jsem zemřel, a můžeš mi věřit, Surrey, že tvé básně se v nebi ještě nečtou.“ Odkašlal si a tiše zarecitoval:

 

Těch tajemství, co s důvěrou mi svěřil,

těch lehkých žertů, bláznivých hříček lehký vzlet.

Nezradil mé přátelství, on slíbil já vždy věřil.

Dlouhý noci chlad se v jaro změnil hned.

 

… úchvatné to místo,

ztepilý a radostný ten kumpán můj, s nímž já sdílel,

pitek čas, bez zášti žert i vtip…

 

Surrey odstoupil od stěny a jeho tělo se chvělo takovou silou, že roztřáslo i řetěz, ke kterému byl přikován. „To jsem napsal pro tebe.“

„Já vím.“ Měl kopie téměř všech básní, které Surrey kdy napsal. Mladý hrabě vedl značně výstřední život, což mělo často ten následek, že jeho služebnictvo muselo čekat na plat, a tudíž si rádo vydělalo i něco bokem.

 

„Pyšný Windsore, ve stěnách tvých, mi po boku

syna králova, v radosti plynul dětství čas…“

 

„Richmonde?“ Surrey se se slzami v očích vrhl vpřed a Henry ho zachytil v silném objetí.

„Vidíš,“ šeptal do jeho černých, kudrnatých vlasů, „mám tělo, žiji a přišel jsem, abych tě odsud dostal.“

Po chvíli nesouvislého blábolení, v němž se mísila radost i žal, se od něj Surrey odtáhl a otíraje si dlaní tváře, prohlížel si starého přítele od hlavy k patě. „Nezměnil ses,“ řekl a do tváře se mu opět vkradl strach. „Vypadáš úplně stejně, jako jsi vypadal, když jsi… když ti bylo sedmnáct.“

„Ani ty ses moc nezměnil.“ Třebaže za těch jedenáct let trochu přibral a nosil teď knír a nakroucenou bradku, jaká byla u dvora právě v módě, změnila se Surreyova tvář i chování tak málo, že se Henry vůbec nedivil, že se dostal do takového maléru. V devatenácti letech byl jeho milovaný přítel divoký, zbrklý a nezodpovědný. Teď, třebaže mu do třicítky zbývalo jen pár měsíců, zůstával nadále divoký, zbrklý i nezodpovědný. „Pokud jde o to, proč jsem se nezměnil já, inu, to je dlouhá historie.“

Surrey si lehl na postel, s námahou zvedl přikovanou nohu a opřel si ji o pelest. „Já nikam nejdu,“ poznamenal a sardonicky povytáhl ebenové obočí.

Taky že ne, uvědomil si Henry, ne dokud neuspokojím jeho zvědavost. Jestli ho chce zachránit, bude mu muset říct pravdu. „Ty jsi odjel do Kenninghallu za Frances a mě Jeho Veličenstvo poslalo do Sherifbuttonu,“ začal vyprávět.

„Vzpomínám si.“

„No a tam jsem potkal jednu ženu…“

Surrey se zasmál a v tom smíchu zazněl, navzdory zdánlivému klidu, i lehký nádech hysterie. „Slyšel jsem.“

Henry byl rád, že už se nemůže červenat. Byly doby, kdy by po takovém tónu zrudl jako rak. Bylo to poprvé od proměny, co tenhle příběh vyprávěl. Nečekal, že to pro něj bude tak těžké. Přešel ke stolu, aby se mohl při mluvení dívat oknem do noci, a zatímco vyprávěl, probíral se jednou rukou papíry, které tam Surrey nechal. Když domluvil, otočil se čelem k té hrubé posteli.

Surrey seděl na jejím okraji, hlavu složenou v dlaních. Jako by ucítil tíhu Henryho pohledu, pomalu zvedl oči.

Síla zuřivosti a žalu, které se zračily v jeho rysech, způsobila, že Henry o krok ustoupil. „Surrey?“ oslovil ho náhle poněkud nejistým tónem.

„Upír?“

„Ano…“

Surrey se postavil a jen obtížně hledal slova. „Získal jsi nesmrtelnost,“ řekl konečně, „a mě jsi nechal věřit, že jsi mrtvý.“

Zcela překvapený Henry zvedl ruce, jako by každé to slovo bylo jedním úderem.

„Ta smrt, ve kterou jsi mě nechal věřit, mi zasadila ránu, jež stále krvácí,“ pokračoval Surrey hlasem chvějícím se pod tíhou emocí. „Já tě miloval. Jak jsi mě mohl tak zradit?“

„Zradit tě? Jak jsem ti to mohl říct?“

„Proč bys nemohl?“ Svraštil obočí a jeho tón náhle zhořkl. „Nebo sis myslel, že mi nemůžeš věřit? Že bych tě zradil?“ Odpověď si přečetl v Henryho tváři. „Myslel. Nazval jsem tě bratrem svého srdce a ty sis myslel, že bych vydal tvé tajemství světu.“

„Já tě nazval stejně a miloval tě právě tolik, jako ty jsi miloval mě, ale také jsem věděl, Surrey, že podobné tajemství bys udržet nedokázal.“

„A přece mi je svěřuješ nyní, poté co jsi mě vystavil jedenácti letům žalu?“

„Přišel jsem, abych tě dostal ven. Nemohl jsem tě nechat zemřít…“

„Proč ne? Protože by ti moje smrt způsobila stejný žal, jaký jsem snášel tak dlouho já?“ Zhluboka se nadechl a zavřel oči, jeho hrdlo se pohybovalo v zoufalé snaze potlačit slzy chvějící se na hraně každého slova. Po chvíli promluvil tak tichým hlasem, že kdyby byl Henry stále smrtelný, nebyl by ho slyšel. „Uchovám tvé tajemství. Vezmu si ho do hrobu.“ Pak pozvedl hlavu a trochu silnějším hlasem dodal: „Již zítra.“

„Surrey!“ Nic z toho, co Henry mohl říct, ho nepřimělo rozhodnutí změnit. Prosil, žadonil, padl na kolena, dokonce mu nabídl nesmrtelnost.

Surrey ho ignoroval.

„Zemřít jen proto, aby ses mi pomstil, je bláznovství!“

„Richmond, kterého jsem znal, ten chlapec, který mi byl bratrem, zemřel před jedenácti lety. Truchlil jsem pro něj. Stále pro něj truchlím. Ty tu nejsi.“

„Mohl bych tě donutit,“ řekl nakonec. „Mám moc, které se nedokážeš ubránit.“

„Jestli mě odvedeš násilím,“ řekl Surrey, „budu tě nenávidět.“

Na to neměl odpověď.

Zůstal tam a hádal se s ním, dokud ho blížící se východ slunce nedonutil odejít. Příští noc vešel do towerské kaple, otevřel nezapečetěnou rakev obsahující trup a uťatou hlavu Henryho Howarda, hraběte ze Surrey, políbil jeho bledé rty a uřízl loknu vlasů. Jeho přirozenost mu už nedovolovala ronit slzy. Nebyl si jistý, jestli by je ronil, kdyby mohl.

~~~

Sat Superest, stačí zvítězit.“ Henry se vymanil ze sevření vzpomínek. „Měl jsem si vzít Surreyovo heslo za své, nacpat mu ho do chřtánu, hodit si ho přes rameno a vynést ven.“ Inu, dnes byl starší, jistější si sám sebou, jistější si tím, že to, co dělá, je správné, a bylo méně pravděpodobné, že by se nechal zviklat hysterickým chováním. „Měl jsem ho nechat, ať mě nenávidí. Alespoň by byl naživu, aby mě mohl nenávidět.“ Vicki, jak věděl, by nebyla takový blázen. Kdyby byla v Toweru místo Surreye ona, nejprve by se starala o to, jak se dostat ven, a pak by ho klidně nenáviděla.

A nebylo příliš pravděpodobné, že by měla nějaké námitky proti dnešní záchranné akci.

Pokud je při smyslech.

Zatímco se Henry snažil nemyslet na to, co s ní mohly udělat drogy, světlomety pohasly.

~~~

Zbytek odpoledne strávila Vicki tím, že pomocí sluchu a doteků zkoumala hranice vězení. Ke svému překvapení zjistila, že když z celkové rovnice vypustí oči a bude je používat jen pro zkoumání specifických detailů, její orientace se tím zlepší, nikoliv zhorší. Ani si neuvědomila, nakolik se za poslední rok naučila spoléhat na ostatní smysly, dokud se ostatní smysly nestaly tím jediným, na co se mohla spolehnout. Bez brýlí jí byl zrak – nebo spíše jeho nedostatek – spíše na obtíž než ku prospěchu.

Po incidentu ve sprchách se Lambertová triumfálně vrátila k telenovelám, ale Natálie byla Vicki v patách a v jejím nosovém dechu občas zanikal neustálý řev všech čtyř televizorů prokládaný hulákáním žen, které je sledovaly. Největší úspěch měly podle všeho reklamy – Vicki se domnívala, že to mohlo být způsobeno tím, že jim rozuměl největší počet vězeňkyň.

Tu a tam se Natálie natáhla a štípla Vicki záludně do svalu. Díky zbytkové koncentraci drogy v organismu Vicki ještě neměla dostatečnou rychlost ani koordinaci, aby se těmto hadím útokům dokázala vyhnout. Když se to stalo popáté, pomalu se otočila a pohybem prstu si přivolala trapitelku blíž.

„Ječtě jednou to udělej,“ řekla, formulujíc slova tak pečlivě, jak to jen šlo, „a já tě chytnu za zápěctí, přitáhnu ti tě a urfu ti ucho. Pak ti ho dám sežrat. Rozumělac?“

Natálie se zahihňala, ale intervaly mezi štípanci se začaly prodlužovat, až se nakonec odkolébala a šla se dívat na Tak jde čas. Vicki si nebyla jistá, jestli zabrala její výhružka, nebo zda se obryně nakonec nezačala nudit a neodešla si najít jinou oběť.

Kolem večeře dospěla Vicki k závěru, že existuje pouze jediná cesta ven. Za sprchami se nacházel únikový východ. Nebylo ho zevnitř moc vidět a většina vězeňkyň nejspíš ani nevěděla, že tam je, ale devět let strávených v policejním sboru poskytlo Vicki výhodu. Metropolitní nápravné zařízení Západ bylo jedinou ženskou věznicí ve městě, a třebaže počty žen pracujících u policie rok od roku stoupaly, stále jich bylo výrazně méně než mužů. Policistky proto trávily v téhle věznici zcela nepoměrné množství času.

Potíž spočívala v tom, že se dveře otvíraly dovnitř, neměly kliku, nebylo je za co pořádně chytit a jejich zámek byl masivní kus železa.

Který by jakýkoliv jen trochu schopný lupič dokázal otevřít během chvilky, usoudila Vicki po rychlém průzkumu špičkou prstu. Absence šperháku a vhodných příležitostí by samozřejmě jistý problém představovat mohla.

Po večeři, během úklidu, zatímco byly zavřené na celách, seděla Vicki na své matraci v tureckém sedu a zamyšleně šťourala do bavlněného potahu. Matrace na kavalcích byly jen kusy silného molitanu, absolutně nevhodné k čemukoliv jinému než k vytváření bariéry mezi tělem a prkny, ale ty rezervní, volně ležící na podlaze, pocházely ze starých armádních přebytků. Nebyly příliš silné, nebyly moc pohodlné, ale zato se zdálo, že mají kovová péra. Časem by mohla dostat jedno ven a…

Jenže čas právě neměla. Zítra ráno přijde psychiatr udělat prohlídku a pošle ji pryč ze Zvláštního oddělení do standardního bloku – dokud bude všechno řídit mumie, nemá naději na propuštění. Z normálního bloku se nebude utíkat tak snadno – případně v něm byť jen přežít. Bylo pravděpodobné, že ji pozná více vězňů, a v případech, kdy se na opačné straně systému nacházeli i strážní, nebyly ani smrtelné „nehody“ zase tak neobvyklé. Zjevně bude muset cvokaře přesvědčit, že patří právě tam, kde se momentálně nachází.

Vicki se zazubila. Jestli začne hrát blázna, určitě tím dožene Lambertovou k šílenství.

„Co se kurva culíš?“

Vicki se otočila k té části cely, která patřila Lambertové, a usmála se ještě víc. „Jen mě tak napadlo,“ řekla, pečlivě artikulujíc každé slovo, „že v zemi slepých je jednooký, v našem případě jednooká, králem.“

„Už ti kurva přeskočilo,“ zavrčela Lambertová.

„To jsem ráda, že si to myslíš.“ Neviděla, jak se Lambertová tváří, ale slyšela, že Natálie vstává z kavalce, a cítila, jak se pohnul vzduch, když se obryně vydala k ní. A do prdele…

Potlačila téměř neodolatelné nutkání odsednout si co nejdál. Neodvratnému by to stejně nezabránilo. A nehodlám udělat Lambertové tu radost… Úder otevřenou dlaní jí trhl hlavou do strany a málem ji povalil. Vicki využila jeho energie, překulila se a vyskočila na nohy tak, aby stála čelem k rozmazané modré šmouze představující Natálii, a přitom se snažila ignorovat zvonění v uších.

Nalevo od sebe slyšela, jak se Lambertová směje. „Tak ona se chce prát, co? Tohle bude zajímavé. Do ní, Natálie.“

Natálie se zahihňala.

„Tak jo, úklid je hotový!“ Dveře cel se otevřely a zdůraznily kovovým zařinčením volání strážných. „Všechny ven! Robertsová, obleč si ty šaty.“

„Svědí, šéfová.“

„Nezájem. Obleč se.“

Natálie se zastavila a ve Vickiině zorném poli se k ní připojila Lambertová. „Později,“ slíbila a poplácala obryni po masivním bicepsu. „Namlátíš jí později. Ale myslím, že do té doby by měla sedět s námi a dívat se na Kolotoč.“

Panebože… „Nemohla by mě radši zmlátit do bezvědomí?“ zabručela Vicki, snažíc se vyprostit ruku z náhlého drtivého sevření Natáliiných prstů.

Lambertová se naklonila blíž, aby Vicki viděla, jak se usmívá. „Později,“ slíbila znovu.

~~~

Billy Bob Dickey z Tulsy v Oklahomě si právě koupil samohlásku, když náhle zhasla všechna světla. Televizory vypadly v okamžiku, kdy Vanna obracela první ze čtyř éček. Ve vězeňském bloku se rozpoutalo naprosté peklo.

„Zůstaňte všechny v klidu!“ Řev strážných nebylo v té směsici zvuků hrůzy, zuřivosti a hysterické radosti skoro vůbec slyšet. „Vraťte se zpátky do cel. Hned!“

Vicki neměla tušení, kolik toho ostatní vidí či nevidí, ale podle okolních zvuků usuzovala, že i ty s dobrým zrakem jsou téměř slepé. Strážné, jak věděla, poběží do bloku A, kde bude zapotřebí všech čtyř, aby zkoordinovaly ruční nahození záložního zdroje. Blok D zůstane příštích pár minut zcela bez ostrahy.

Království za šperhák. Sám Bůh mi sesílá šanci a já nemám nic, co bych použila… Ježíši! Uskočila stranou, zatímco se pod náhlým přívalem panikařících vězeňkyň převrhl jídelní stolek. Tady to drží pohromadě jen na čestné slovo.

„Kam si kurva myslíš, že jdeš?“ dožadovala se Lambertová. „Já určuju, kdy odejdeme. Natálie, přiveď ji zpátky!“

„Nevidím!“ naříkala Natálie, postavila se a dřevo zaskřípalo úlevou.

„No a co? Ona taky ne!“

Vicki ucítila poryv vzduchu a udělala krok stranou. „Věř mi, řekl, a pojď. Já šel za ním jako dítě – slepý muž mě domů ved…

„Co to kurva blábolíš?“

„To je báseň,“ odpověděla Vicki a snadno se vyhnula dalšímu Natáliinu výpadu, obryně rozpoutala ve vzduchu při pohybu pravou tropickou bouři. „Od W. H. Daviese. Vždycky říkal, že věří, že když všichni oslepnou, mají výhodu ti, kdo v tom už mají praxi.“ Usmála se, předklonila se a využila Natáliiny setrvačnosti k tomu, aby si ji zvedla přes ramena a mrštila s ní do vzduchu.

Zapraskání lámaného dřeva Vicki prozradilo, že její trapitelka právě rozrazila nebohý stolek. „Doufám… že… to bolelo,“ zasípala, když se jí podlomila kolena a klesla na podlahu, lapajíc po dechu. Dobrý bože, ta musí vážit snad sto osmdesát kilo. No není to úžasné, co dokáže adrenalin?

Nahmatala pod prsty patnácticentimetrovou dřevěnou třísku, a stále lapajíc po dechu, ji zvedla. Vzhledem k rozptýlení trosek musel náraz stůl úplně zničit. Ježíšikriste, vždyť to mohlo někoho zabít! Dřepla si na paty a pokusila se třísku zlomit napříč. Ohnula se, ale nepraskla. Tohle nebude smrk… To by bylo městu podobné, kupovat do věznic dubové stoly a pak je nechat rozmlátit. Náhle se jí prudce rozbušilo srdce a utopilo ve zběsilém tlukotu okolní chaos. Dub. Tvrdé dřevo. Tříska s tenkým, pružným hrotem.

Ne. Nesmysl. Ten zámek je sice velký a humpolácký, to jo, ale jenom idiot by se ho pokoušel odemknout pomocí kusu dřeva. Ne.

Proč ne?

Ne že bych si mohla nějak zvlášť vybírat.

Když se Vicki postavila, otřela se o někoho, kdo stál tak blízko ní, že prakticky dýchali stejný vzduch. Do předloktí se jí zaryly malé, silné prsty.

„Natálie tě roztrhá na kusy!“

Záložní generátor mohl naskočit každým okamžikem a Vicki věděla, že nemá moc času, ale existují pokušení, jimž by odolal pouze světec.

„Neměla jsi ke mně chodit tak blízko,“ řekla, vytrhla se Lambertové ze sevření, zkroutila jí paži směrem vzhůru a do strany a pak ji silně nakopla směrem k té její gorile. Už byla na cestě ke sprchám, když se ozvalo přidušené zavrčení, kletba a výkřik bolesti, což ji ujistilo, že cíl byl zasažen.

Betonovou bariéru zajišťující soukromí našla tak, že do ní vrazila, a pak lehce kulhavým krokem pokračovala po hmatu podél jejího hrubého okraje.

Teď už budou hotové s blokem A, nejspíš se pustily do béčka. Tak málo času…

Prostor mezi bariérou a stěnou byl necelé čtyři metry široký. Vicki se přes zející temnou propast vrhla bez pomyšlení na obezřetnost. Mohla by se tak sice vyhnout pár modřinám, ale zaplatila by za to další nocí strávenou za mřížemi. Narazila do protější stěny s takovou silou, že se od ní zase odrazila, ale hned se začala sunout podél ní směrem k ukrytému nouzovému východu.

Když do zmatku za jejími zády zazněl rachot ocelových dveří, leknutím vyskočila a málem upustila dřevěnou třísku.

Jestli se už přesunuly k bloku C…

Konečně nahmatala prsty zámek a klesla před ním na kolena.

A když už tu tak klečím, můžu se rovnou začít modlit, protože nemám nejmenší šanci… a kurva. Cvakla první západka.

Kristepane, na tenhle zámek by mi snad stačily i nehty. Jakmile odsud vypadnu, budu si s někým muset dlouze promluvit. Ty jídelní stoly představují smrtící pasti a zámek je tu pro srandu králíkům. Doufám, že aspoň v mužské věznici jsou na tom líp.

Cvakla druhá západka.

To by se jeden skoro styděl.

Slyšela, jak jedna strážná řve něco o paralyzérech. Podle zvuku byla blízko.

A sakra… Ruce měla kluzké potem a cítila, jak se tříska začíná třepit.

Dobře.

Strážné už se rozhodně dostaly do bloku C. Náhle se jí začalo hůře dýchat.

Už to bude.

Zdálo se, že někdo vyvolal rvačku.

Pořádně jim zatopte, zpomalte je a…

Nebyla to Natálie, koho slyšela dýchat za svými zády? Ne. Jen ozvěna vlastního zoufalého nasávání vzduchu páchnoucího po sprchové plísni.

Už…

Třebaže byly odemčené, zůstávaly těžké dveře pevně zavřené a Vicki si uvědomila, že nemá žádný způsob, jak je otevřít.

„NE!“ Síla nárazu ji udeřila do jednoho kloubu na prstech a pak už se musela klidit z cesty, protože se dveře rozlétly dokořán směrem k ní.

Tu paži, která se kolem ní ovinula a zachránila ji před pádem, ani následné objetí, v němž se náhle ocitla, si nemohla splést s ničím na světě. Každý nerv jí drnčel pod přívalem adrenalinu a ona se mu prudce vytrhla.

„Čert tě vem, Henry!“ Něco ji popadlo a začalo s ní zuřivě třást. Nejspíš hněv. „Proč ti to kurva tak trvalo?“

~~~

Zvuk puštěné sprchy už trval hodnou chvíli. Když konečně ustal, podívali se oba muži na opačných stranách obýváku jeden na druhého.

„Ty ji znáš déle,“ řekl tichým hlasem Henry. „Je v pořádku?“

„Myslím, že je.“

„Já jen, že nemám pocit, že…“ rozhodil rukama.

„Něco cítí?“

„Ano.“

„Všechno to v ní je. Jen je to zamčené za vrstvou hněvu.“

„Má svaté právo být rozzlobená.“

Celluci se zamračil. „Neřekl jsem, že nemá.“

Během zpáteční cesty do Henryho bytu na ně Vicki v hrubých rysech vychrlila vše, co se jí stalo. Oba muži tiše naslouchali. Byli si dobře vědomi toho, že kdyby ji přerušili otázkami nebo vášnivými výlevy, uťali by proud jejích slov nadobro. Když skončila, začal Celluci okamžitě spřádat plány, jak se postarat o Gowana s Mallardem, ale Vicki ho zpražila pohledem zpoza náhradních brýlí, které jí přinesl, a řekla: „Ne. Nevím jak nebo kdy, ale odplata patří mně. Ne tobě. Mně.“

Její tón nenechal nikoho na pochybách, že Gowan a Mallard dostanou přesně to, o co si koledovali.

A pak ještě dodala: „Chci Tawfika,“ a to takovým hlasem, že z toho zamrazilo i Henryho.

Když se vbelhala do obýváku, otočili se k ní. Mokré vlasy měla sčesané dozadu a modřina barvící jednu polovinu její tváře ostře kontrastovala s bledostí druhé poloviny. Ruku, kterou si uhlazovala přední část mikiny, měla ovinutou v obvazu.

Už jsem viděl náboženské fanatiky, pomyslel si Henry, když Vicki přešla k oknu, kteří se tvářili přesně stejně. Oba muži si opět vyměnili ustarané pohledy. Způsob, jakým se pohybovala, nesvědčil o tom, že by se mohla kdykoli zhroutit, ale že mohla kdykoli explodovat.

„Než začneme,“ řekla do noci, „objednejte pizzu. Umírám hlady.“

~~~

„Ale pořád ještě nevíme,“ poznamenal Celluci a pro zdůraznění mávl okousanou kůrkou, „jak se Tawfik o Vicki dozvěděl.“

„Jakmile mu jednou Cantree řekl o tobě, nebyl pro Tawfika problém tu informaci z jeho mysli získat.“ Henry na chvíli přestal pomalu přecházet po místnosti a podíval se dolů na Celluciho. „Cantree by věřil, že řekneš Vicki všechno, co víš, a Tawfik se nejspíš rozhodl tuhle hrozbu eliminovat.“

„Opravdu? Tak proč tak složitý scénář?“ Celluci odhodil kůrku do krabice, postavil se a otřel si ruce. „Proč se jí nezbavil stejným způsobem, jako to udělal s Trembleyovou? Bum bác a hotovo.“

„Nevím.“

„Mně se zdá, že ty jsi byl v jeho přítomnosti a mluvil s ním přinejmenším stejně dlouhou dobu jako Cantree. Jak víme, že jsi mu nic neřekl?“

„Protože,“ krátká odmlka vyplněná čímsi velmi podobným hrozbě, „bych to neudělal.“

Celluci potlačil takřka neodolatelné nutkání sklopit zrak a pokračoval dál stále silnějším hlasem. „Víme, že se dokáže hrabat lidem v myšlenkách – personál muzea je toho důkazem. Jak víme, že ji nezískal z tvé mysli?“

„Ne! Já bych ji nikdy nezradil.“

Cellucimu se zúžily panenky, když konečně rozpoznal zdroj Henryho bolesti stojící v pozadí za jeho vášnivým protestem. Ne, on by ji nezradil. On ji miluje. On ji opravdu miluje. Ten parchant. A teď má strach, že to mohl způsobit on. Že se Tawfik mohl o Vicki dozvědět právě z jeho mysli. „Všiml by sis vůbec, kdyby to udělal?“ Musel tu otázku položit, nebylo to jen otáčení nožem v ráně. Aspoň si myslel, že ne.

„Mou myslí nekráčí nikdo, kdo do ní nebyl pozván, smrtelníku.“ Ale Tawfik se ho dotkl už jen svou pouhou existencí a Henry ve skutečnosti neměl ani ponětí, co všechno mohl kněz-čaroděj pobrat. Navzdory vší předstírané jistotě se to odrazilo i v jeho hlase. Celluci to zaslechl a Henry to věděl.

„Dost.“ Vicki se prudce vyhoupla z křesla a hřbetem ruky si setřela mastnotu z úst. „Nezáleží na tom, jak se o mně dozvěděl. Už je to pryč. To jediné, na čem teď záleží – a tím opravdu myslím to jediné – je najít Tawfika a oddělat ho. Henry, povídal jsi, že ta žena, která odešla z knihovny generálního prokurátora předtím, než do ní vešel Cantree, řekla, že se setkají na obřadu.“

„Ano.“

„A Tawfik sám ti řekl, že je nezbytné, aby noví akolyté složili přísahu jeho bohu, jak nejdříve to bude možné.“

„Ano.“

„No, jelikož víme, že první skupina akolytů se rekrutovala – převážně – z vysokých důstojníků jak metropolitní, tak provinční policie, měli bychom ho raději zastavit dřív, než k tomu obřadu dojde.“

„Jak víme, že už neproběhl?“

Vicki se ušklíbla. „To mi řekni ty. Já byla posledních pár dní mimo.“

„Večírek byl v sobotu. Tawfik se mnou mluvil v neděli.“ Opravdu to jsou pouhé dva dny? „Pondělí…“ Že by nepřišel právě proto? přemítal Henry. Je už teď příliš pozdě?

„Pokud nám to nějak pomůže,“ nabídl Celluci, „tak Cantree byl včera večer doma.“

„Jak to víš?“

„Chvíli jsem sledoval jeho dům.“

„Proč?“

„Uvažoval jsem, že bych se ho mohl zeptat, co se tu sakra děje.“

„A udělal jsi to?“

„Ne.“

„Proč?“

„Protože jsem si vzpomněl, co se stalo Trembleyové, a dospěl jsem k závěru, že bude mnohem zdravější, když se budu držet při zemi. Stačí?“ otázal se Celluci Henryho útočně a pak pokračoval: „Možná by bývalo užitečnější, kdybys takhle důkladně vyslýchal ty Tawfika během té vaší malé procházky. Nebo jste si vy dva noční tvorové natolik užívali vzájemnosti, až jsi úplně zapomněl, že ten parchant je chladnokrevný zabiják?“

„Jsem stejně nesmrtelný jako ty, Richmonde. Nikdy nezestárnu, nikdy nezemřu, nikdy tě neopustím.“

Celluci si tu myšlenku přečetl z Henryho tváře. Vyskočil z křesla a vrhl se napříč místností. „Ty hajzle, přesně tak to bylo, nebo snad ne?“

Henry se postavil jeho výpadu s nataženou paží a Celluci se prudce zastavil, jako by vrazil do zdi. Na kratičký okamžik mu to Henry zatoužil vysvětlit. Ale ta chvíle uběhla. „Nikdy nepodléhej dojmu,“ řekl, zachytávaje detektivův pohled, „že víš, co dělám nebo proč to dělám.“ Nepouštěl jej ze své moci, nutil ho stát a poslouchat. „Nejsem to co ty. Zákony, jimiž se řídím já, nejsou ty samé zákony, jimž sloužíš ty. Jsme velmi, velmi rozdílní, ty a já. Máme společné pouze dvě věci. Ať už jsme s Tawfikem mluvili o čemkoliv, ať už jsem na to já reagoval jakkoliv, to vše se změnilo. Ublížil jednomu z mých lidí, a to nestrpím.“

Když Henry nechal paži klesnout, Celluci se zapotácel. Měl podivný pocit, že by upadl, kdyby se mu Henry nedíval do očí tak dlouho, dokud znovu nezískal rovnováhu. „A ta druhá věc?“ otázal se, ustoupil a shrnul si z tváře loknu černých vlasů.

„Ale no tak, detektive,“ Henry úmyslně přivřel víčka a dovolil Cellucimu odvrátit zrak, kdyby se pro to rozhodl, „nesnaž se mě přesvědčit, že opravdu nevíš o tom druhém… zájmu, který spolu sdílíme.“

Hnědé oči se ještě chvíli upíraly do oříškových. Nakonec si Celluci povzdechl.

„Jestli jste vy dva už skončili,“ vložila se do debaty ostře Vicki, opřela se zády o okno a založila si ruce na prsou, „mohli bychom s tím pohnout.“

„Skončili?“ vyprskl tiše Celluci, otočil se a odkráčel zpátky k pohovce. „Něco mi říká, že jsme ještě pořádně nezačali.“ Odsunul krabici od pizzy stranou a ztěžka dosedl, až pod ním péra v pohovce vyčítavě zaskřípala. „Podívejte, obřady většinou neprobíhají, kdy se komu zamane. Většina náboženství se drží určitého kalendáře.“

Vicki přikývla. „Správná připomínka. Henry?“

„Řekl jen brzy. Nic určitějšího.“

„Zatraceně, přece musí existovat zdroje, ze kterých bychom se mohli dozvědět něco o staroegyptských náboženských obřadech.“ Zúžily se jí zorničky. „Miku…“

„Ehm. Nejblíže, co jsem se já kdy dostal ke starému Egyptu, byl můj malý vedlejšák na výstavě o Tutanchamonovi. A to už je pár let.“

„Och, ty už jsi měl ke starému Egyptu mnohem blíž.“ Vicki se usmála. Nikdy by si nepomyslela, jak bude ráda, že té ženě nadbíhal. „Co ta tvoje přítelkyně, doktorka Shanová?“

„Rachel?“

„Jestli je v tomhle městě někdo, kdo to bude vědět,“ poznamenala Vicki, podávajíc mu sluchátko, „tak je to ona.“

Celluci zavrtěl hlavou. „Nechci do toho tahat další civilisty. To nebezpečí…“

„Tawfik už nikdy takhle slabý nebude,“ řekl Henry tiše. „Jestli nám doktorka Shanová nedokáže pomoci dřív, než dobuduje svou mocenskou základnu, nebudeš ji už schopen ochránit, ne před tím, co nejspíš přijde.“

~~~

„Rachel? Tady Mike. Mike Celluci. Potřebuji ti položit pár otázek.“

Zasmála se a načmárala obrázek sarkofágu na okraj akviziční zprávy, na níž pracovala celý večer. „Cože? Tentokrát mě ani nevezmeš na večeři?“

„Promiň, ale ne.“

V jeho hlase zaznělo cosi, co ji přimělo, aby se narovnala. „Je to důležité?“

„Velmi. Měli staří Egypťané nějaké konkrétní dny, ve kterých kněží temných bohů konali důležité obřady?“

„No, v průběhu kalendářního roku existovaly velmi specifické dny vyhrazené rituálům Seta.“

„Ne, nehledáme žádnou jejich obdobu Vánoc nebo Velikonoc…“

„Nic takového. Set je temný bůh.“

„Jo. Popravdě, o Seta nám nejde. Kdyby chtěl jeden z nižších temných bohů uspořádat mimořádný rituál, kdy by se konal?“

„Možná by mi pomohlo, kdybych měla nějakou představu, proč to chceš vědět.“

„Je mi líto, to ti nemůžu říct.“

Jak věděla předem, že to řekne? „No, mohlo by se to odehrát kdykoli, aspoň myslím, ale temný rituál by se nejpravděpodobněji konal během novu, kdy Thovtovo oko mizí z oblohy. A nejspíš o půlnoci, když Ra, bůh slunce, je nejdéle pryč ze světa a ještě stejně dlouho pryč zůstane.“

„Kde?“

Zamrkala. „Prosím?“

„Kde by se ten rituál konal?“

„Ten váš bůh snad nemá vlastní chrám?“

„Rituál zahrnuje zbudování chrámu?“

Zahrnuje zbudování chrámu? Přítomný čas? Policejní práce v Torontu musela být podivnější, než si myslela. „Pak by se ten rituál odehrál na místě, které kněz pro chrám určil.“

Podle zvuku jeho hlasu měl zaťaté zuby. „Bál jsem se, že to řekneš. Děkuji, Rachel. Moc jsi nám pomohla.“

„Miku?“ Odmlka, která nastala před tím, než odpověděl, jí prozradila, že už málem zavěsil. „Až dokončíš to, na čem právě děláš, řekneš mi, proč jsi to potřeboval vědět?“

„To záleží.“

„Na čem?“

„Na tom, kdo vyhraje.“

Rachel se zasmála nad melodramatičností toho prohlášení a položila telefon. Možná by se měla s detektivem-seržantem Cellucim znovu setkat, byl rozhodně mnohem zajímavější než akademikové a byrokrati.

„Záleží na tom, kdo vyhraje,“ zopakovala po něm a sklonila se nad zprávou. „Dokonce to i znělo, jako by to myslel vážně.“ Náhlé zamrazení, které se jí otřelo o jemné chloupky na krku, připsala na vrub příliš bujné fantazii.

~~~

Vicki se otočila k oknu a zamračila se. „Dnes je nov.“

„Jak to víš?“ otázal se Celluci. „Možná je jenom pod mrakem?“

„Dva dny po novu mi začíná menstruace. Dnes je úterý. Ve čtvrtek to dostanu.“

S tím se nedalo polemizovat. „Jo, ale nov nastává jednou za měsíc,“ podotkl Celluci.

„Tawfik řekl brzy.“ Objala se pažemi a sykla, protože se tím pohybem dostala do bolestivé polohy jedna z jejích četných modřin. „Je to dnes v noci.“

„Dnes nejsme ve stavu, abychom se s ním mohli utkat.“

„Tím chceš říct, že já nejsem ve stavu. Nemáme na vybranou.“

Celluci měl dost rozumu, aby věděl, kdy nemá cenu se hádat. „Ještě pořád ho musíme najít.“

„Přece ti něco musel říct, Henry.“ Pod ní se prostíralo celé město a nabízelo tisíce možností. „Co ti ještě říkal?“

„O poloze chrámu nic.“

„Nebylo to něco o vrcholku hory?“ zeptal se Celluci.

„Svým způsobem. Řekl: ‚Až se nebudu muset schovávat, vykřičím jméno AKHEKH z vrcholu té nejvyšší hory.‘“

„No, v této část země moc hor nemáme. Ať už vysokých nebo nízkých.“

„Ne.“ Vicki přitiskla obě ruce dlaněmi na sklo, když si uvědomila, co upoutalo její pozornost. „Ne, to bych netvrdila. Podívejte.“

Řekla to tak naléhavým tónem, že se oba muži na nic neptali a přispěchali k ní. Měla vytřeštěné oči, přerývaný dech a srdce jí bilo tak silně, že o ni měl Henry skoro strach.

„Na co se to díváme?“ otázal se jemně.

„Věž. Podívejte se na tu věž.“

Na okraji města se jako stín mezi hvězdami vypínala CN Tower. Zatímco se na ni dívali, rozsvítila se část okružního disku, jako by se uvnitř rozzářila obří žárovka. Trvalo to jen okamžik, ale světlo jim zanechalo na sítnici paobraz podobný mastnému oku.

„Mohlo to být cokoli.“ Té námitce nevěřil dokonce ani sám Celluci, ale měl pocit, že ji musel vyslovit. „Na věži se svítí docela často.“

„Je to on. Je tam nahoře. A já ho sundám, i kdybych kvůli tomu musela celou tu zatracenou věž zbořit.“

Nad vyhlídkovou terasou zářila dvě rudá bezpečnostní světla. Byla podivně blízko vedle sebe.

Skoro jako oči.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a čtyři