Šestnáct
„Co to k čertu děláš?“
Henry zařadil neutrál. „Je žlutá, tak stojím.“
„Proč?“
„Detektive, v rozporu s obecným míněním žlutá na semaforu neznamená ‚dupni na to, brzy bude červená‘.“
„Jo? No, ve zjevném rozporu s tvým míněním na to nemáme celou noc. Rachel říkala, že to začne o půlnoci, a už je jedenáct třináct.“
„A kdyby nás zastavili kvůli menšímu dopravnímu přestupku a zjistili, že máme v autě hledaného zločince, zdrželo by nás to podstatně víc než dodržování pravidel silničního provozu.“
„Mám řídit já?“
Vicki se naklonila dopředu. „Co kdybychom udělali takový kompromis. Miku, ty zmlkni. A Henry, ty na to šlápni. Ani jeden z vás mi nemusí nic dokazovat.“
~~~
Vystoupili z auta na Přední ulici a vyběhli po schodech na nadchod přes železniční koleje u úpatí CN Tower. Třebaže Henry mohl oba smrtelníky lehce předběhnout, srovnal pro všechny případy krok s Vicki.
Bez davů lidí, které naplňovaly toto prostranství během dne, měla celá rozlehlá betonová plocha surrealistickou, opuštěnou atmosféru, ve které zněly ozvěnou dokonce i boty s gumovou podrážkou. Nad širokým, prázdným chodníkem vedoucím k věži blikaly neonové reklamy zvoucí do restaurace, na diskotéku, na Putování vesmírem.
„Ve skutečnosti vás vezmou jen k Jupiteru,“ řekla udýchaným hlasem Vicki, když minuli poslední nápis. „Do půlky Sluneční soustavy. To je mi teda vesmír.“ Běžela podél zdi, dotýkajíc se jí jednou rukou kvůli udržování směru a kvůli podpoře, a vůbec se neobtěžovala obavami, že si nevidí pod nohy. Chodník byl rovný a po tom, čím si prošla, nehodlala dopustit, aby ji zastavil drobný nedostatek světla.
„Jestli je tam nahoře,“ zařval Celluci, když seběhli na druhé straně nadchodu zase dolů a zahnuli k hlavnímu vchodu, „tak se vsadím, že u sebe na vrcholu zablokoval všechny výtahy.“
„To neberu.“ Vicki se opřela do madla skleněných dveří, ale ty se ani nehnuly, jako by byla jen vítr. „Protože ten hajzl zamkl spodní dveře.“
Henry sevřel madlo pod Vickiinýma ruka a zatáhl. Ozvalo se hlasité prasknutí, které zarezonovalo po celé délce věže a odrazilo se od kupole, a madlo se od dveří utrhlo.
„Sakra!“ Zamračila se, nejprve na dveře z matného skla a pak na Henryho. „Dokážeš je prorazit?“
Zavrtěl hlavou. „Ne bez nějaké zbraně. Tohle je dvoucentimetrová vrstva pevného skla. Na tom bych si polámal kosti i já.“
Skoro to vypadalo, jako by konstruktéři věže na podobnou možnost předem mysleli. V jejím nejbližším okolí se nenacházelo nic, co by se dalo k roztříštění dveří využít. Dokonce i jednotlivé úrovně nadchodu spojovaly bloky litého betonu, žádné kovové zábradlí, žádná ocelová bezpečnostní madla.
„Nech to být,“ křikla Vicki, když Henry poklekl a pokusil se vypáčit dlažební kostku. „Plýtváme časem, když se snažíme dostat dovnitř tudy. Celluci má skoro jistě pravdu ohledně těch výtahů.“
Henry se narovnal. „Musíme ho dostat dnes v noci. Než ti lidé složí přísahu. Musíme zastavit jeho boha dřív, než získá dost síly, aby mohl stvořit další jemu podobné.“
„Já vím. Vezmeme to po schodech.“
Celluci zavrtěl hlavou. „Vicki, tamty dveře budou taky zamčené.“
„Ale jsou to kovové dveře – ty Henrymu v ruce nezůstanou.“ Ještě ani nedomluvila a už byla na cestě, kulhala kolem fontánky a dál k zadní části věže. „Nehodlám dopustit,“ zavrčela, když dorazili ke vstupu do schodišťové šachty, „aby se z téhle stavby stal nejvyšší volně stojící chrám nějakého zasraného egyptského boha. Henry…!“
Při prvním zatáhnutí se těžké železné dveře prohnuly a k zemi se jako šedá lavina snesla záplava šupinek z popraskaných vrstev nátěru. Druhé zatáhnutí je vytrhlo z pantů i s velmi drahým a takřka nepoškozeným bezpečnostním systémem zasazeným v rámu.
Překvapivě se to obešlo bez většího hluku.
„Proč nespustil alarm?“ otázal se podezřívavě Celluci a zamračil se na spletité klubko přetrhaných drátů.
„Jak to mám vědět?“ Henry, jehož síla byla tímto výkonem dohnána až k samým hranicím jeho možností, opřel vytržené dveře o stěnu věže a protáhl si namožené svaly. „Možná že Tawfik provádí zápalné oběti a nechce spustit protipožární systém.“
„Nebo je tichý a armáda hlídkových vozů už je na cestě.“
„To je taky možné,“ uznal Henry.
„Takže byste možná měli přestat ztrácet čas mluvením.“ Přestože okolní osvětlení nebylo Vicki skoro k ničemu, poskytlo jí kontrast mezi betonovým kolosem a zející temnou dírou, která představovala jejich jedinou cestu dovnitř. Vyrazila k ní, ale vtom ji Celluci popadl za druhou ruku a prudce ji zastavil.
„Vicki, počkej chvíli.“
„Pusť mě.“ Z tónu jejího hlasu vyplývala hrozba, že pokud to neudělá, utrhne mu paži.
Riskl to. „Podívej, nemůžeme tam jen tak vtrhnout bez jakéhokoli plánu. Necháváš za sebe uvažovat emoce. Sakra, my všichni necháváme za sebe uvažovat tvoje emoce. Jen na vteřinku se zastav a zapřemýšlej – co se stane, až se dostaneme nahoru?“
Zpražila ho pohledem a vykroutila se mu. „Sejmeme Tawfika, to se stane.“
„Vicki…“ Do jejího zorného pole vkročil Henry. „Nejspíš se nám nepodaří se k němu přiblížit. Má ochranu.“
Zúžily se jí panenky. „Jestli se ho pořád ještě bojíš, Henry, můžeš na nás počkat tady dole.“
Za téměř ohlušujícího ticha udělal Henry další krok směrem k ní.
„Omlouvám se.“ Natáhla ruku a zlehka se dotkla jeho hrudi. „Podívej, jak těžké to může být? Mike ho zastřelí hned od dveří. Pochybuji, že má ochranu oproti tomuhle. Pistoli u sebe máš, viď?“
„Jo, ale…“
„To opravdu nepostrádá jistou půvabnou jednoduchost,“ připustil Henry. „Ale pochybuji, že nás nechá přijít tak blízko. V prostoru chrámu bude mít určitě rozmístěna výstražná kouzla, a jakmile jimi projdeme…“ Jeho hlas se vytratil do ztracena.
„Tak ty upoutáš jeho pozornost a Mike ho zastřelí,“ procedila Vicki skrz zaťaté zuby. „Jednoduché, jak jsi řekl. A nejdůležitější je okamžik překvapení a my tu ztrácíme čas!“ Znovu chtěla vyrazit k věži a znovu ji Celluci zastavil.
„Ty počkáš tady dole,“ řekl. Tento týden už o ni jednou málem přišel. Nehodlal tím peklem projít znovu.
„Cože?!“
„Nejsi ve stavu, abys mohla čelit přirozeným překážkám, o nadpřirozených ani nemluvě. Pochybuji, že se vůbec dokážeš dostat nahoru, jsi u konce sil, už teď kulháš, jsi…“
„Tyhle. Starosti. Nechej. Na. Mně.“ Každé slovo zaznělo jako jednotlivá, stěží kontrolovaná exploze.
Henry jí položil ruku na rameno. „Víš, že má pravdu. Já upoutám Tawfikovu pozornost a on ho zastřelí. Sebe jsi do svého jednoduchého plánu nezahrnula.“
„Já se budu dívat, jak umírá.“
„Ty se vystavuješ zbytečnému riziku,“ zavrčel Celluci. „A co když my dva selžeme? Kdo zůstane, aby to zkusil znovu?“
Vicki se mu vytrhla a vrazila mu tvář až před nos. „Cože? Já se zapomněla zmínit o plánu B? Jestli to vy dva poděláte, tak vás smetu na lopatku. A teď mi buď dej svou pistoli, abych ho mohla zastřelit sama, nebo kurva pohni do těch schodů.“
„Má právo tam být,“ řekl Henry vteřinu na to, ačkoli mu to připadalo jako celý život, a z jeho tónu bylo zřejmé, že se mu to nelíbí o nic víc než Cellucimu.
Vicki se k němu obrátila. „Děkuji mnohokrát. Ty už jsi mohl být touhle dobou nahoře!“ Vkráčela do schodišťové šachty a nahmatala první schod. Pak druhý. Nouzová světla ji jen rozptylovala, tak zavřela oči. Dva máme za sebou, zbývá tisíc sedm set osmdesát osm.
„Vicki?“
Neslyšela, kdy se k ní Henry přiblížil, ale vycítila jeho přítomnost kousek za levým ramenem. Nechtěla poslouchat žádné omluvy, vysvětlování ani cokoliv jiného, co jí mohl chtít. „Prostě běž.“
„Ale ty budeš potřebovat pomoc, aby ses dostala až nahoru. Mohl bych tě nést…“
„Ty by ses měl starat o Tawfika, ne o mě. Hni sebou.“ A skrz zaťaté zuby dodala: „Prosím.“
Prošel kolem ní, lehce se dotkl jejího zápěstí přesně v bodě, kde se žíla nacházela nejblíže povrchu, a byl tentam.
„Má pravdu. Tvůj organismus se ještě nestačil nadobro zbavit drogy, nemluvě o zjevných následcích fyzického násilí. Bez pomoci se nahoru nedostaneš.“
Zpražila ten nezřetelný temný stín ve tvaru lidské postavy pohledem. „Ty se jdi taky vycpat a přestaň si o mě dělat starosti.“
Celluci měl dost rozumu a dál už neřekl nic, jen když ji míjel, zaslechla, jak si něco bručí pod nosem.
Snažila se s ním držet krok a její hněv jí to na nějakou dobu skutečně umožnil, ale i tak vzdálenost mezi nimi postupně narůstala. Nakonec zvuk Celluciho kroků splynul s rychlým tlukotem jejího srdce.
Deset schodů a mezanin. Deset schodů a mezanin. Dnes jí to bude nejspíš trvat o něco déle než devět minut a padesát čtyři vteřiny. To, že skoro nic neviděla, nehrálo roli – jakmile našla své tempo, dokázaly si její nohy hledat cestu samy – ale uplynulé dva dny o sobě dávaly vědět s každým pohybem. Všechno ji bolelo.
Deset schodů a mezanin.
Začalo ji pálit na plicích. Každý další nádech musela zaplatit větší dávkou bolesti.
Deset schodů a mezanin.
V levém koleni měla pocit, jako by měla do kosti zaražený hřeb.
Deset schodů a mezanin.
Zvednout pravou nohu, přesunout dopředu levou. Zvednout pravou nohu, přesunout dopředu levou.
Svlékla si bundu a nechala ji ležet, kam dopadla.
Deset schodů a mezanin.
Zbytečné riziko, to mě podrž.
Deset schodů a mezanin.
Samozřejmě že sebe jsem do svého plánu nezahrnula. Copak si opravdu myslí, že si neuvědomuji, jak na tom asi budu, až se dostanu nahoru? Budu mluvit o štěstí, když se udržím na nohou.
Deset schodů a mezanin.
„Má právo tam být.“ Kristepane.
Deset schodů a mezanin.
To si sakra pište, že tam hodlám být. A mám v úmyslu plivnout na Tawfikovu mrtvolu.
Deset schodů a mezanin.
Jednou četla článek o vojákovi, který získal americkou Medaili cti, o tom, jak byl třiadvacetkrát zasažen nepřátelskou palbou, a přesto navzdory zraněním dokázal přeběhnout most a zachránit dalšího člena své jednotky. Tenkrát přemýšlela, co si asi říkal, když to dělal. Měla podezření, že teď už o tom má poměrně jasnou představu.
Zhroutit se můžeš, až to skončí, ne dřív.
Deset schodů a mezanin.
Začaly se jí chvět svaly v nohou, pak v nich ucítila škubání. Každý krok se stal samostatnou bitvou proti bolesti a vyčerpání. Klopýtla, vypadla z rytmu a narazila si holeň o kovovou lištu.
Osm, devět, deset schodů a mezanin.
Protože tak velkou část své váhy vzpírala rukama a pažemi, uvolnil se jí obvaz na rozraženém kloubu – byl celý vlhký, jestli potem nebo krví, to nevěděla a ani ji to nezajímalo. Když jí začal být více na obtíž než ku pomoci, servala si ho a zahodila.
Deset schodů a mezanin.
Menší zlosti vyhořely, až zůstal pouze hněv namířený proti Tawfikovi. Zdrogoval ji a zavřel do vězení, ale co bylo nejhorší, zprznil něco, v co věřila. To je nyní pojilo jako provaz, na kterém ho pověsí, provaz, za který se k němu přitahovala stále blíž a blíž.
Deset schodů a mezanin.
~~~
Henry ucítil výstražná kouzla, jakmile jimi prošel, jako tiché zasyčení na povrchu kůže, po němž se mu zježily všechny chlupy na těle. Neměl ponětí, jakou informaci Tawfikovi sdělily, jestli obecnou nebo konkrétní, ale ať tak či onak, nyní získal čas kritickou důležitost. Po posledních dvou schodištích doslova vylétl. Hluboko pod sebou slyšel supět Celluciho a ještě níže lopotný výstup Vicki. Tlukot jejich srdcí vytvářel ve schodišťové šachtě ozvěnu a jejich dech byl tak hlasitý, až se zdálo, že celá stavba dýchá s nimi. Nejspíš na to bude nějakou dobu sám.
V chodbě vinoucí se kolem středového pilíře věže svítila jen každá čtvrtá zářivka a Henry, který právě vyšel z tmavého schodiště, za to byl vděčný. Intenzita osvětlení, jíž smrtelníci dávali přednost, jej často stavěla do nevýhody a dnes potřeboval na své straně každičkou příznivou okolnost.
Tiše se kradl širokým ohybem a mířil za zvukem zpěvu. Okolní mumlání přinejmenším tuctu hlasů se neskládalo z ničeho jiného než z neustálého opakování jména Akhekh, a to v tak silné a hluboké tónině, že pronikalo pod povrch a rezonovalo v samotných kostech a krvi. Henry, napínaje smysly, nebyl nijak překvapen, když namísto množství jednotlivých srdcí uslyšel vše zahrnující tlukot jednoho jediného.
Nad tento zpěv se zvedal jediný hlas mluvící jazykem, jemuž Henry nerozuměl a jenž plynul v rytmu, který zněl divně i uším, jež už slyšely čtyři a půl století změn. Ať už jeho slova znamenala cokoliv – a Henry měl podezření, že každá slabika, každý tón je opředen hned několika vrstvami významů – především šlo o volání. O něj se otřelo jen svým nejvzdálenějším okrajem, a přesto cítil, jak ho vábí blíž a blíž.
Proběhl kolem půlkruhu prázdných stolů a vtrhl do hlavního vchodu taneční místnosti. Zpěv zesílil.
Tawfik stál na vyvýšené plošině uvnitř půlkruhu ohrazeného čalouněným zábradlím, kde obvykle sedávali diskžokejové, ruce pozdvižené v klasické póze velekněze. Na sobě měl maskáčové kalhoty a plátěné tričko s výstřihem – nešlo o styl, který by byl pro starověký Egypt právě typický, ale on na druhou stranu vůbec nepotřeboval nějaký kostým, aby dal najevo, kým je. Kolem něj to doslova jiskřilo energií vytvářející téměř viditelnou auru.
Po obou stranách tanečního parketu se s pohledy upřenými k Tawfikovi tísnili vysocí důstojníci jak metropolitní, tak provinční ontarijské policie, dva soudci a vydavatel nejvlivnějšího ze tří torontských deníků. Před chvíli si Henry myslel, že slyší tucet hlasů, ale kdyby se měl na svůj sluch spolehnout teď, byl by řekl, že jich je šest, přestože šlo zjevně o více než dvacet lidí. Individuální tóny a zabarvení ve zpěvu splývaly.
Nejabsurdnější součástí scény byla bezesporu obrovská diskotéková koule visící ze stropu, která se pomalu otáčela a vrhala jak na Tawfika, tak na akolyty záplavu pestrobarevných světelných bodů.
To vše Henry zaregistroval v době mezi dvěma údery srdce. Aniž by zpomalil, přichystal se ke skoku na Tawfikova zjevně nechráněná záda.
„AKHEKH!“
U jednohlasného vyvolání jména se Tawfik připojil ke zpěvu, světelné body se začaly zhušťovat, stříbrná koule se přestala otáčet a Henrymu se jen tak tak podařilo dát si ruku před oči. Klopýtl, téměř upadl a snažil se mrkáním zbavit paobrazů, zanechaných nepatrnou částí světelného záblesku, kterému se podařilo proniknout.
Zpěv zesílil a pak náhle poklesl do takřka podprahového mumlání, které se téměř dalo ignorovat, a Henry si uvědomil, že vrchní vrstva kouzla byla dokončena.
„Vměšuješ se do věcí, jež přesahují tvé chápání, Noční tuláku.“ Jeho hlas byl chladný, odměřený a tvořil ostrý protiklad ke zlatému slunci, jež nyní žhnulo v Henryho mysli, větší a zářivější, než bylo před pouhými dvěma dny.
Henry zaťal zuby a bez ohledu na bolest ovinul to slunce hněvem a ztlumil tak oslnivou záři čarodějova života na úroveň, která mu dovolovala jednat. Skrz tančící světelné obrazy viděl, jak se Tawfik mračí ve výrazu někoho staršího, vyrušeného činy mladíka, činy, jež nepředstavovaly žádnou hrozbu, ale byly jen otravné.
„Naštěstí,“ pokračoval Tawfik, stále v roli rodiče hovořícího k dítěti, učitele k žákovi, „jsme dospěli k bodu, kdy krátká přestávka nijak neovlivní konečný výsledek. Máš čas vysvětlit svou přítomnost, než se rozhodnu, co s tebou udělám.“
Na krátký okamžik Henry cítil, jak sklouzává do role, již mu kněz-čaroděj určil. Zavrčel a odvrhl ji. Byl upír, Noční tulák. Už se nenechá znovu ovládnout pouhými slovy. Jeho zmatek, který předtím Tawfik využil a překroutil, už dávno shořel ve výhni zuřivosti nad Vickiiným zmizením a rolí, již v něm starší nesmrtelný sehrál. Ublížil jednomu z mých. To nestrpím.
Už se dostal téměř až k okraji plošiny, na necelou délku natažené paže od Tawfikova hrdla, když zaplály rudé linie a vrhly ho zpět ke stěně sálu.
„Když jsme se poprvé setkali, řekl jsem ti, že mě nemůžeš zničit. Měl jsi mě poslouchat.“ Jeho slova zazněla tvrdě a nesmlouvavě na pozadí mumlavého zpěvu. Tawfik si uvědomil, že přes relativní mládí již není možné Nočního tuláka zmanipulovat, a opustil pózu znuděného pohrdání. Po výzvách minulé noci, které ignoroval, věděl, že dojde ke konfrontaci, ale dnešní noc, kdy měl upírat celou pozornost k Akhekhovi, dnešní noc by pro ni nezvolil.
Dokonce ani obřad zasvěcení nemohl zastínit blížící se záři Tulákova ká. Chtěl ho, toužil po něm víc než po čemkoliv jiném za celý svůj dlouhý život, a od okamžiku, kdy se roztříštila jeho výstražná kouzla, věděl, že za dnešní noci, v této chvíli, vládne dostatečně silnou mocí, aby si mohl vzít to, po čem tak zoufale prahne. Jenže ta moc nenáležela jemu a Akhekh, jakkoliv nazýval svého pána drobným bůžkem, znal bolestivé způsoby, jak uplatnit své vlastnictví. Staletí jej naučila obezřetnosti. Po obřadu, až bude mít Akhekh náladu udílet milosti, tehdy bude mít možnost použít tolik moci, kolik bude chtít, aniž by riskoval hněv svého pána. A jakmile pozře ká Nočního tuláka, už se nebude muset hněvu svého pána bát nikdy.
Jestli k zadržení Nočního tuláka nestačila slova, bylo nutné podniknout jiné kroky. Úsečným gestem nepatrně zvýšil hlasitost zpěvu a pak – opatrně, aby neporušil magické struktury, které již zbudoval, a za použití pouze vlastní síly – začal tkát poutací kouzlo. Smrtelníky, kteří se stále ještě nacházeli ve schodišťové šachtě, mohl až do příchodu ignorovat. Jejich následné zničení se stane součástí obřadu.
Malátný a zhmožděný Henry se toporně zvedal na nohy. Neměl představu, jak daleko ještě Celluci je, protože pach a hlasy akolytů přehlušovaly pach a zvuk blížícího se detektiva.
„Tak ty upoutáš jeho pozornost a Mike ho zastřelí. Jednoduché.“
Nijak zvlášť. Jenže když nezabral fyzický útok, možná by se dala pozornost kněze-čaroděje upoutat jinak. Zjevně se hrozně rád poslouchal. Henry odstoupil od stěny. Existovala jediná věc, kterou by si vyslechl opravdu se zájmem. „Proč jsi napadl Vicki Nelsonovou?“
Tawfik se usmál, plně si vědom toho, o co se to Noční tulák snaží, neboť nahromaděná energie mu umožňovala přístup do všech úrovní tohoto úžasného nesmrtelného ká, s výjimkou těch nejhlubších. Na tom nezáleželo. Za okamžik sešle poutací kouzlo a hned poté začne s třetí, závěrečnou částí volání. A následně se nasytí. Odpověď na Tulákovu otázku poslouží pouze k vyplnění času. „Tu tvou Vicki Nelsonovou si vyvolil můj pán. Abych použil příměr, kterému bys rozuměl, příležitostně si radši objedná specialitu, místo aby si vzal to, co mají v bufetu. Jelikož bohové smějí přímo zasahovat pouze do životů lidí, kteří se zapřísahali do jejich služeb, připravil jsem mu ten pokrm já, a to tak, že jsem umístil vyvolenou do situace optimální beznaděje a zoufalství. Ujišťuji tě, že skutečnost, že šlo o smrtelnici, na které ti záleží, byla čirá náhoda. Bylo pro tebe moc těžké dostat ji z toho vězení ven?“
„Ani ne.“ Henry se zastavil na okraji plošiny, v bodě, kde se jej moc obklopující kněze dotýkala, pulzujíc v synchronizovaném rytmu srdcí sboru akolytů. „Už se skoro dostala ven sama, když jsem dorazil.“
„Je téměř škoda, že dnes v noci přišla s tebou.“ Ká Nočního tuláka zaplálo a Tawfik se skoro ztratil ve vlastní touze. „Snad sis nemyslel, že o tvých společnících nevím? Budu ji samozřejmě muset zabít.“
„Nejdřív budeš muset zabít mě.“
Tawfik se zasmál, ale Henryho výraz se nezměnil a jeho ká plálo jasným a stálým světlem. Pomalu došel k poznání, že toto prohlášení v celé své neuvěřitelnosti vzešlo právě z oněch zapovězených, nejvnitřnějších oblastí jeho ká a tento mladší nesmrtelný to řekl přesně tak, jak to myslel. Šok a zmatek zničil Tawfikovu vládu nad poutacím kouzlem. Ebenové obočí se svraštilo do bolestivě příkrého „V“. „Ty bys za ni položil svůj nesmrtelný život? Za jednu z těch, jejichž celá existence by pro tebe neměla představovat více než chvilkové nasycení?“
„Ano.“
„To je šílenství!“ Když se poutací kouzlo ocitlo v troskách, Tawfik viděl, že přestává mít na vybranou. Od okamžiku, kdy ti dva smrtelníci vstoupili do věže, byla jejich smrt vetkána do struktury obřadu zasvěcení. Ta žena musí zemřít. Její smrt byla zaslíbena Akhekhovi. Ale aby mohla zemřít, bude muset zabít i Nočního tuláka. A jestli Nočního tuláka zabije, přijde celá energie jeho nádherného ká vniveč.
Ne! Jeho ká mi neunikne! Je mé!
Henry neměl představu, co způsobilo, že se Tawfik tak mračí, ale pozornost kněze-čaroděje rozhodně upoutal. Opřel se proti energetické bariéře. Pohnula se.
Mohl bych si jeho ká vzít. Hned teď. Použít moc vyvolanou prvními dvěma třetinami kouzla zasvěcení. Použít moc vysátou z akolytů. Zaplatit za to…
Ale bude opravdu muset zaplatit? Pozření nesmrtelného života mu zajisté poskytne moc srovnatelnou s Akhekhovou mocí. Možná i větší.
Zpěv akolytů začal nabírat na síle. Nastal čas zahájit třetí, závěrečnou část kouzla zasvěcení. Už neměl čas vytvářet další poutací kouzlo. Nehodlal si nechat uniknout Tulákovo nádherné, zářivé ká.
V čase mezi dvěma údery srdce dospěl Tawfik k rozhodnutí, ovinul svou vůli kolem nahromaděné energie a celou ji vrhl do kouzla přivlastnění. Spíše než o svádění, které měl původně v úmyslu, půjde o znásilnění, ale výsledek bude stejný.
Za Henryho víčky vzplálo zlatobílé slunce a on cítil, jak začíná hořet. Cítil sílu, která plameny živila, cítil, jak stravuje okraje jeho těla, cítil… cosi povědomého.
Hlad. Vnímal Tawfikův Hlad.
Pak ucítil, jak Tawfik bere jeho tvář do dlaní a zvedá mu hlavu tak, aby se mu díval do očí. Bezedných ebenových očí.
V uších mu burácel tlukot srdcí akolytů. Ne. Akolytů ne. Nikoliv ten tlukot, který slyšel už od chvíle, kdy se dostal na vrchol věže. Jiný tlukot, trochu rychlejší, než je u lidí běžné, tlukot, který se k němu nesl prostřednictvím dotyku kůže s kůží. Tlukot Tawfikova srdce. Srdce pohánějícího Tawfikovu krev. Navzdory ukradeným staletím života měl Tawfik pach jako smrtelník. Byl smrtelný i tenkrát v parku. Byl smrtelný i nyní.
Henry pustil ze řetězu vlastní Hlad, uvolnil okovy sebeovládání, které byl v civilizovaném světě nucen nosit kvůli přežití.
Ocelové prsty sevřely Tawfikova ramena, až vykřikl, donutily ho pohlédnout za závoj extáze a spatřit hrozbu. Uvědomil si, že na něj z tváře v jeho dlaních vrčí Lovec.
„Noční tulák,“ zašeptal, když si náhle uvědomil, co to drží a jaký význam skrývají legendy, když přestávají být jen legendami. V čase, který mu zabralo vyslovení toho jména, ucítil, jak se mu ká, které toužil pozřít, takřka zcela vysmeklo ze sevření kouzla, a právě na tento okamžik sklouzl pod povrch oříškově hnědých očí, jež náhle získaly tvrdost achátu.
Sevření jeho ramen zesílilo. Kosti začaly povolovat. Tawfik, plný zoufalství, vysál z akolytů ještě více energie a posílil jí ochranné kouzlo – byla to od něj taková hloupost, že se ho dotkl a vyřadil tím veškerou svou ochranu s výjimkou nejzákladnější. Kdyby uvolnil kouzlo přivlastnění, měl dost sil, aby se ze sevření vymanil, ale kouzlo přivlastnění bylo vše, co mu zbývalo. Už nebylo cesty zpět.
Odtrhl pohled od Tulákova a sevřel rukama jeho šlachovité hrdlo. Okamžik na to se i kolem jeho vlastního hrdla sevřela smyčka z kostí a svalů. Pouze magie zabránila tomu, aby mu upírovy prsty rozdrtily průdušnici.
Tohle ká mi neunikne! Udeřil kouzlem přivlastnění proti síle Nočního tuláka.
Slunce se stalo zápalnou obětní hranicí, ale Hlad Henryho provlekl skrze ni v odpověď na volání krve, jež se ozývalo z druhé strany.
~~~
Jak mám kurva střílet na něco takového? Celluci se opřel o stěnu tanečního sálu, a lapaje po dechu, stínil si jednou rukou oči proti bolestivě jasným světlům vrhaným rotující stříbrnou koulí. Ten zatracený parchant měl odvést jeho pozornost, ne s ním kurva tancovat.
Z místa, kde Celluci stál, viděl Fitzroyova záda a kousek nad nimi dlouhé zlaté prsty sevřené kolem jeho hrdla. Lehký úkrok napravo mu potvrdil, že Fitzroy na oplátku svírá hrdlo vysokého tmavého muže, za normálních okolností pravděpodobně velmi pohledného. Přestože nedokázal říct proč, zmocnil se Celluciho prazvláštní pocit, že ten pokus o vzájemné uškrcení naprosto nevystihuje, co se právě děje, a opravdový boj se odehrává někde jinde.
Možná bych je měl nechat, ať se uškrtí, a pak střílet do toho, co zbude. S odjištěnou pistolí vkročil na taneční parket. Tento nový úhel pohledu mu přivedl oba bojující muže do ničím nestíněného profilu. Přestože se jejich trupy klátily sem a tam, vzdáleny od sebe sotva na vzdálenost ruky, oba páry nohou byly pevně vrostlé do země skoro metr od sebe. No, nejsem sice žádný Barry Wu, ale myslím, že přinejmenším můžu zaručit, že netrefím špatné nohy.
Zaujal postoj, podepřel si služební revolver levou rukou a snažil se uklidnit dech. Nejspíš by měl lepší vyhlídky, kdyby počkal, až do něj plíce přestanou pumpovat vzduch jako při astmatickém záchvatu, ale jestli měla Rachel Shanová pravdu, světu moc času nezbývalo. Jednu kulku do kolene, abych si získal jeho pozornost, druhou na doražení.
V tak malém uzavřeném prostoru se zvuk výstřelu rozletěl do všech stran, odrazil se od stěn a vrátil se zpátky. Tam. A zpátky. Střela samotná minula.
„K čertu!“
Se zvoněním v uších pozvedl Celluci zbraň k novému výstřelu, ale žel, přestože se mu nepodařilo způsobit žádnou škodu, získal si pozornost kněze-čaroděje.
~~~
Úlek z té rány mu téměř vytrhl ká Nočního tuláka ze sevření a jen staletí praxe uchránila jeho kouzlo přivlastnění před roztříštěním. Zesílil stisk, vrhl vztek z vyrušení proti vůli mladšího nesmrtelného a v kratičkém okamžiku na nadechnutí, který tím získal, vysál z akolytů další díl energie, aby mohl zavrčet: „Zastavte ho!“
~~~
„Zastavte ho?“ Celluci o krok ustoupil a pak ještě o jeden. „A kurva.“ Natolik se soustředil na boj mezi Fitzroyem a mumií, že naprosto ignoroval půlkruhové řady zpívajících mužů a žen lemující obě strany tanečního parketu. Popravdě, aby mohl zaujmout současnou pozici, musel projít přímo jednou skupinou, aniž by si jí vůbec všiml. Podívejte, byl to dlouhý den. Je toho na mě moc. Ale taková přehlédnutá drobnost by mohla jednoho zabít. Nechápu, jak se mi to mohlo stát.
Ze stínů se vyšouralo něco kolem dvaceti až třiceti lidí a umístili těla mezi svého pána a hrozbu. Aniž by přestali zpívat, začali se s děsivě prázdnými tvářemi pomalu pohybovat směrem k Cellucimu.
Ustoupil o dalších pár kroků a pozvedl pistoli. Ačkoli v mnoha členech skupiny poznal vysoké policejní důstojníky, žádný z nich podle všeho nerozpoznal jeho zbraň a nepřestávali postupovat vpřed. Patnáct let u sboru mu umožnilo zachovat si zdání klidu, ale už cítil, jak se ho plíživě začíná zmocňovat panika.
Takřka horečně pátral po něčem, na co by mohl vystřelit, aby si získal jejich pozornost a donutil je vzít na vědomí, že ten, kdo má pistoli, je on. Bohužel, rotující diskotéková koule poskytovala více než polovinu světla v místnosti. Ustoupil o další krok, rozhodl se a stiskl spoušť.
Stropní dlaždice se rozprskla a poprášila zpívající dav polystyrenem a zvukovou izolací. Celluci sklonil pistoli a snažil se ignorovat ozvěnu dunící uvnitř své lebky.
Zdálo se, že u nich přece jen zafungoval jakýsi pud sebezáchovy a přestali postupovat vpřed, ale živoucí bariéra mezi ním a Tawfikem zůstávala na místě.
Fajn. A co teď?
Z přední řady se vyšoural jediný muž. Navzdory špatnému osvětlení v něm Celluci bez potíží poznal…
„Inspektor Cantree.“
Zatímco se jeho přímý nadřízený šoural vpřed, začala se Cellucimu potit ruka svírající pažbu pistole. Třebaže se v místnosti nacházela spousta vysokých policejních důstojníků, které by dokázal zastřelit s potěšením, Cantree mezi ně nepatřil. Přestože byl černoch, sloužil u sboru dlouho předtím, než byly zavedeny programy pozitivní diskriminace, a navzdory vší špíně, kterou na něj házeli, postupoval do vyšších hodností s nedotčenou vírou ve spravedlnost a smyslem pro humor. To, že Tawfik dokázal vzít slušného člověka, který si toho tolik prožil, a zbavit ho svobodné vůle a cti, způsobovalo Cellucimu skutečné duševní utrpení. Ke své hrůze zjistil, že mu vlhnou oči.
„Inspektore, já vás nechci zastřelit.“
Cantree natáhl mohutnou ruku a za neustálého zpěvu ho jasným gestem vybídl. ‚Dejte mi tu zbraň.‘
Burácení v uších mu takřka znemožňovalo přemýšlet. „Inspektore, nenuťte mě k tomu.“
~~~
Vicki zaslechla výstřel, když se vypotácela ze schodišťové šachty a padla na kolena, tvář přitisknutou ke světle šedému koberci.
Střílení mělo už dávno skončit. Co se to tam k čertu děje?
Pamatovala si jen málo z toho, jak se jí podařilo vylézt posledních pár úseků, ačkoli velmi dobře věděla, že každý pohyb se jí otiskl do svalů a šlach a že si její tělo později vybere svou daň i s úroky za všechna utrpěná příkoří. Předtím dvakrát upadla, a podruhé dokonce chvíli ležela na betonovém mezaninu a svíjela se bolestí, a pouze pomyšlení na to, že Celluci už je nahoře, jí dalo sílu znovu vstát. Její zoufalé zavytí se ještě pořád odráželo od stěn po celé délce věže.
Se zuby zatnutými bolestí nad agonií v lýtkách se doplazila ke zdi a po centimetrech postupovala dál kolem ní, aniž by se obtěžovala postavit na nohy. Stejně by toho nebyla schopna. Jelikož byla místní, a tudíž při mnoha příležitostech sloužila matce jako turistický průvodce, ignorovala hlavní vchod do taneční místnosti a pokračovala dál zakřivenou chodbou tak rychle, jak jí to utýrané svaly dovolovaly. Jediné, co slyšela, byl vlastní přerývaný dech – nádech s příchutí krve, výdech s pachutí porážky.
Přece jsi nemohl vyhrát, ty vykopávko plesnivá. To nepřipustím.
Téměř ve čtvrtině cesty kolem obvodu věže se nacházelo okno, umístěné tak, aby jím mohli turisté sledovat dění na tanečním parketu. Ze strany diskotéky bylo silně zabarvené – vedení zjevně nepředpokládalo, že by tančící měli zájem prohlížet si turisty.
Těsně za ním se k Cellucimu blížila temná řada stínů.
Stále se přidržujíc jednou rukou rámu, poodstoupila Vicki opatrně od okna a narazila si brýle na kořen nosu. Zdá se, že je čas na plán B.
Nedaleko, diskrétně ukrytý ve výklenku ve zdi, se nacházel nouzový východ a za ním skříňka s prosklenými dvířky ukrývající protipožární vybavení. Vicki klopýtla ke skříňce, vteřinu visela na její západce a nakonec se jí podařilo otevřít ji. Uchopila hubici hadice do podpaží, nastavila proud vody na maximální tlak a pak se nechala její váhou opřít proti petlici dveří. Tipovala, že má pět až deset vteřin, než se proud vody dostane ke konci hadice a její tlak ji srazí k zemi.
Tři sekundy na odtlačení dveří tak daleko, aby mohla projít.
Někde tady musí být světlo. Potmě s krizovými situacemi bojovat nemůžete. Další dvě vteřiny, než se dostavila logická odpověď, a šátrající prsty nahmátly známý plastový vypínač.
Poslední vteřina na to, aby zaregistrovala Celluciho stojícího zády ke stěně s namířenou pistolí, inspektora Cantreeho, plazícího se po břiše k němu a zanechávajícího za sebou na tanečním parketu krvavou stopu z postřeleného stehna, dav dvou tuctů mužů a žen s děsivě prázdnými tvářemi šourající se vpřed s prsty zkřivenými do spárů.
Poprvé zaslechla přes protesty svého těla jejich zpěv.
A pak z hubice vyrazil proud vody a málem jí vytrhl hadici z rukou. S bílými klouby, vržená proti zdi a uvězněná ve vzpřímené poloze mezi neodolatelnou silou a nepohnutelným tělesem, bojovala Vicki ze všech sil, aby udržela proud vody tryskající přes taneční parket, kde srážel Tawfikovy loutky k zemi jako kuželky.
~~~
Zpěv byl ostře přerušen a s ním i proud energie, který čerpal od akolytů. Cítil, jak prsty tlačí proti jeho průdušnici čím dal větší silou a jeho vůle je tažena do pasti achátových očí. Zrušit kouzlo přivlastnění již vůbec nepřicházelo v úvahu. Pokud chtěl zvítězit, pokud chtěl přežít, musel dokázat, že jeho vůle je silnější, a pozřít ká Nočního tuláka. Všechno, nebo nic. Uvolnil do kouzla osobní moc.
~~~
Na plošině na protější straně tanečního parketu Vicki uviděla Henryho zápasit s vysokým, tmavovlasým mužem. Tawfik. Musel to být on. Cítila, jak se k ní ze strany připojil Celluci a přebral hadici do svých rukou. „Musí… zůstat dole!“ řval. Pak se vypotácela zpátky na chodbu pro požárnickou sekeru.
„Vicki? Sakra, Vicki, co to děláš?“
Ignorovala ho. Veškerou energii potřebovala k tomu, aby se dostala přes taneční parket, využívajíc těžkou sekeru coby jakousi vycházkou hůl s hlavicí ve tvaru klínu. Když se dostala k plošině, začala se svalů v jejích nohou zmocňovat křeč a Tawfikovy vlasy změnily barvu z černé na šedou.
Se zuby zakousnutými do spodního rtu a zoufale se snažící nasát rozechvělými nosními dírkami do plic dostatečné množství vzduchu konečně stanula za zády kněze-čaroděje. Stálo ji to dva pokusy, než se jí podařilo zvednout sekeru nad hlavu.
~~~
Slunce se stalo planoucím závažím a na ně jako by se pověsily tisíce, stovky tisíc životů. Zápach vlastního hořícího těla začal potlačovat pach krve. Ebenové hlubiny slibovaly chlad, konec. Henry odsunul Hlad stranou a vydal se za nimi.
~~~
Sekera prošla středem Tawfikových zad a s masitým žuchnutím se zarazila až po topůrko. Vicki do rány vložila vše, co jí ještě zbývalo. Prsty, v nichž už neměla sílu, jí sklouzly z topůrka a váha vlastních padajících rukou ji mimoděk vrhla o krok zpátky. Boky narazila do zábradlí lemujícího plošinu, podlomily se jí nohy a klesla rovnou do sedu, víceméně ve vzpřímené poloze, opřená o polstrování.
Tawfik trhl hlavou vzhůru a otevřel ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Jeho ruce uvolnily stisk kolem Henryho hrdla a hmátly za sebe. Otočil se, vytrhl se z Henryho sevření, klopýtl a upadl, záda prohnutá bolestí a ústa stále klapající naprázdno.
Henry se narovnal v ramenou, jeho rty se stáhly a odhalily tesáky. Teď se konečně nasytí…
„Ne, Henry!“
Zavrčel a otočil hlavu po zvuku. Matně, skrz závoj Hladu, rozpoznal Vicki a ohlédl se, aby viděl, na co se s takovou hrůzou v očích dívá.
Ve vzduchu na okraji plošiny planula dvojice rudých očí. Lehký šarlatový opar naznačoval obrysy ptačí hlavy, podivně okřídlené, a antilopího těla.
Tawfik pozvedl jednu ruku s třesoucími se prsty ke svému bohu a bezhlesně prosil o záchranu.
Rudé oči zaplály jasnějším světlem.
Šedé vlasy zbělaly, zkřehly a pak vypadaly, aby odhalily nažloutlou klenbu lebky. Tváře vpadly samy do sebe. Z kostí zmizelo maso a kůže se napjala, napjala se ještě víc, a zmizela. Jedna po druhé odpadly z Tawfikovy natažené ruky drobné kůstky, jak jejich šlachy zetlely a uvolnily se.
Nakonec zůstaly pouze šaty, sekera a jemný šedý prach, snad popel.
A rudé oči byly pryč.
„Jste oba v pořádku?“
Henry se natáhl přes ostatky a lehce se dotkl Vickiiny tváře. Za svých čtyři sta padesát let ještě nikdy necítil Hlad méně. Vicki se podařilo přikývnout. Společně se obrátili čelem k Cellucimu.
„Nic nám není.“ Henrymu se kolem těch slov stáhlo hrdlo a vyšla z něj zbavená všech vyšších a nižších poloh. „A co ty?“
Celluci si odfrkl. „Je mi báječně. Prostě báječně.“ Trhavými a přísně kontrolovanými pohyby sklonil hlavu a podíval se na hromádku prachu. „Vzato kolem a kolem. Proč ho…“ Odmlku vyplnila společná vzpomínka na dvojici rudě žhnoucích očí. „… nezachránil? Vždyť ho přece stvořil.“
Henry potřásl hlavou. „Nevím. Myslím, že se to nikdy nedozvíme. Ale cítil jsem Tawfikův život až do posledního okamžiku. Celou tu dobu si byl vědom toho, že… že…“
„Umírá. Ježíšikriste.“ Vyznělo to spíše jako modlitba než zaklení.
Hromadné sténání, které rychle přešlo do téměř hysterického blábolení, obrátilo jejich pozornost zpět k tanečnímu parketu. Zdálo se, že většina bývalých Tawfikových akolytů se nachází ve stavu šoku. Většina, ale ne všichni.
S provizorním obvazem z trička omotaným kolem nohy a zavěšen z jedné strany do soudce a z druhé do zástupce velitele OPP, se z davu vybelhal inspektor Cantree a zamračil se na trojici na plošině.
„Co se to tu k čertu dělo?“ otázal se.
„Jen do toho, Miku.“ Vicki si opřela hlavu o zábradlí, zatímco se snažila rozhodnout, jestli by měla raději zvracet, nebo plakat, a jestli má vůbec na něco z toho dost sil. „Je to tvůj šéf. Řekni mu to ty…“
~~~
Celluci dorazil do Henryho bytu přibližně hodinu před úsvitem. Měl za sebou dvě nepříjemné hodiny strávené na pohotovostním oddělení nemocnice svatého Michala ve společnosti inspektora Cantreeho, kterému vysvětloval právě tolik, kolik toho chtěl slyšet.
„Uvědomuješ si, jak to vypadá, že?“
„Jo, uvědomuji.“
„Byl bych řekl, že jsi největší lhář, jakého znám, nebýt dvou věcí. Neměl jsem žádný důvod pro to, abych tě nechal zatknout, a přesto si pamatuji, že jsem k tomu vydal rozkaz. A těsně předtím, než jsi mě postřelil, jsem nad tvou hlavou uviděl…“ Navlhčil si rty. „… dvojici rudě žhnoucích očí.“
„Zjevně se sytí zoufalstvím.“
Cantree změnil polohu na nosítkách a sykl. „Rád slyším, že ses netěšil na to, až budeš moci zmáčknout kohoutek…“
Opatrnými kroky přešel obývák, zhroutil se na pohovku a promnul si obličej. „Kristepane, Vicki, smrdíš mastičkami. Měla jsi jít taky do nemocnice.“ Její oči se za brýlemi stáhly do varovných štěrbinek, a tak toho radši nechal. Znovu. Musel prostě věřit, že je dost chytrá na to, aby se nenechala zmrzačit kvůli nějakému chlapáctví. „Tak jak šel ten zbytek?“
Henry se odvrátil od výhledu na město. Noc znovu patřila jen jemu. Téměř prohrál, byl by prohrál, kdyby Vicki ve správnou chvíli nepoužila sekeru. Třebaže tím Tawfik ve skutečnosti nemyslel vůbec nic, měl pravdu, když říkal, že nikdo by neměl kráčet celé ty roky sám. To ty jsi kráčel sám, starče, řekl své vzpomínce na jeho ebenové oči. A to tě nakonec taky zabilo. Já mám na cestě společníky. Já mám někoho, kdo mi hlídá záda. Ty ses kvůli nesmrtelnosti vzdal lidství. Já se vzdal pouze dne. Snům o slunci odzvonilo.
Opřel se zády o okno, založil si ruce na prsou a pohledem cestou k Celluciho tváři lehce pohladil Vicki. „Naštěstí si různí bývalí akolyté pamatovali dost z toho, s čím souhlasili – včetně značně explicitních halucinací během chrámového zpěvu, o kterých nikdo z nich nechtěl mluvit – že jim jako vysvětlení podle všeho bohatě stačilo říct, že je to pryč a nikdy se to nestalo. Ten tvůj inspektor Cantree byl jediný, kdo chtěl vědět, k čemu opravdu došlo. Do rána se většině z nich podaří přesvědčit sebe sama, že se zúčastnili divokého večírku, který se trochu vymkl z rukou.“
„Všem kromě George Zottieho,“ dodala Vicki ze svého křesla. „Tawfik převzal kontrolu nad tak velkou částí jeho mysli, že když zemřel, nic Zottiemu nezbylo. Doktoři říkají, že utrpěl silnou mrtvici a pravděpodobně nebude žít dlouho.“
„Silnou mrtvici,“ zopakoval Celluci a podezřívavě přimhouřil oči, když hleděl přes pokoj na Henryho. „Proč si myslí právě tohle?“
Henry pokrčil rameny. „No, není příliš pravděpodobné, že by dospěli závěru, že jeho mozek zničil prostřednictvím magie tři tisíce let starý egyptský kněz-čaroděj, který se snažil zasvětit chrám svému bohu.“
„Jo? A co vlastně ten jeho bůh? Tawfik je mrtvý. Zemřel taky?“
„Samozřejmě že ne,“ odsekla Vicki dřív, než stačil Henry odpovědět. „Jinak by nebyl mrtvý Tawfik.“
„Podívej, Vicki,“ povzdechl si Celluci. „Řekněme, že je hodně pozdě a jsem na nohou už skoro čtyřicet osm hodin, což je všechno pravda, a zkus mi to vysvětlit.“
„Tawfikův bůh nechal Tawfika zemřít. Tudíž už Tawfika ke svému přežití nepotřeboval.“
„Ale Tawfik mi řekl, že jeho bůh přežil jen díky němu,“ namítl Henry. „Že bůh, v něhož už nikdo nevěří, je opět absorbován do dobra či zla.“
Vicki obrátila oči v sloup. „Tawfikův bůh má lidi, kteří v něj věří,“ řekla pomalým a zřetelným hlasem. „Nás. Uctívání není nezbytné. Pouze víra.“
„Ne, Tawfik ho uctíval.“
„Jasně že jo. Prodal mu svou duši výměnou za nesmrtelnost a tohle byla jeho část dohody. Ale taky strávil pár tisíc let v bezvědomí v sarkofágu a během té doby ho stoprocentně neuctíval. A zdá se, že jeho bůh to v pohodě přežil.“ Posunula si brýle po nose. „Takže dnes v noci udělal Tawfik něco, čím svého boha vytočil. Co, to nevíme. Možná se mu nezamlouvalo místo, které zvolil pro jeho chrám – ačkoliv kterýkoliv bůh živící se beznadějí a zoufalstvím by se v tom brlohu měl cítit jako doma. Možná mu nechutnali ti akolyté, možná se mu nelíbil Tawfikův přístup…“
„Tawfik chtěl být viděn jako všemocný,“ řekl Henry zamyšleně.
„No tak tady to máš.“ Vicki rozhodila rukama. „Možná se obával chrámového převratu. Ať už k tomu měl jakýkoli důvod, rozhodl se Tawfika zbavit. Lepší příležitost se mu ani nemohla naskytnout, protože ty,“ bodla důrazně prstem Henryho směrem, „jsi právě tak nesmrtelný, jako byl Tawfik.“
Celluci se zamračil. „Pak hrozí Henrymu nebezpečí.“
Vicki pokrčila rameny. „Stejně jako nám všem. Známe jeho jméno. Jakmile se oddáme beznaději a zoufalství, vrhne se na nás jako – jako politici na koryto. Uctívání možná k přežití nepotřebuje, ale rozhodně je potřebuje, aby zesílil. Jediné, co pro to musí udělat, je přesvědčit jednoho z nás, aby o něm řekl dvěma přátelům, kteří by o něm řekli dalším dvěma lidem, a tak dále, a už to tu máme zas. Bude chtít Henryho, ten z nás vydrží nejdéle, ale spokojí se i se mnou nebo s tebou.“
„Takže to,“ povzdychl si Celluci, „co tím svým rozvláčným způsobem v zásadě říkáš, je, že to neskončilo. Porazili jsme Tawfika, ale pořád ještě musíme bojovat s jeho bohem.“
K jeho překvapení se Vicki usmála. „S bohem beznaděje a zoufalství bojujeme celý život, Miku. Teď víme, že má jméno. No a co? Je to pořád tentýž boj.“
Pak se její výraz změnil a Celluci, který poznal, že bude zle, vrhl znepokojený pohled na Henryho, který si toho také všiml.
„A teď chci něco říct vám oběma.“ Hlas, který použila, by měla mít zapsán ve zbrojním pasu. „Jestli někdo z vás na mě bude ještě někdy zkoušet ty ochranářské kecy, které jste na mě házeli dnes v noci pod věží, vyrvu mu z těla bijící srdce a donutím ho je sežrat. Vyjádřila jsem se jasně?“
Odpovědí jí bylo nanejvýš výmluvné ticho.
„Dobře. Máte příštích pár měsíců na to, abyste si mě udobřili.“