Linie krve: kapitola 2

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 14. 6. 2011 v kategorii Linie krve - Tanya Huffová, KREVNÍ POUTA: kniha 3, přečteno: 650×

Dvě

„Mé jméno je Ozymandias, Král králů: Pohleď na mé dílo, ty, kdož jsi Mocný, a zoufej si!“

Detektiv-seržant Michael Celluci se na svou společnici zamračil. „Co to k čertu blábolíš?“

„Blábolíš? Já neblábolím. Přemítala jsem o pomnících, jež staví člověk člověku.“ Vicki Nelsonová si pro jistotu posunula brýle na nose, předklonila se s napnutýma nohama a položila obě dlaně na beton, na němž stála.

Celluci se nad tou ostentativní demonstrací ohebnosti ušklíbl – zjevně mu měla připomenout jeho vlastní omezení – zaklonil hlavu a zahleděl se vzhůru k vrcholku CN Tower. Z pozice u jejího úpatí se věž díky optickému klamu zdála současně nekonečně vysoká i nízká a rozpláclá. Anténu, která prodlužovala její výšku, vidět nebylo, protože se skrývala za oblinou restaurace a vyhlídkového patra. „Přemítání je jako přežvykování u krav,“ zabručel. „A předpokládám, že slovo ‚člověk‘ míníš spíše ve významu rasovém než genetickém.“

Vicki pokrčila rameny, i když v její poloze to gesto skoro zaniklo. „Možná.“ Narovnala se a zazubila. „Ale pro nic za nic se jí neříká nejvyšší volně stojící falický symbol světa.“*)

„Pokračuj ve snění.“ Povzdechl si, zatímco se chytila za levý kotník a zvedla nohu tak, že s tělem svírala skoro pětačtyřicetistupňový úhel. „A přestaň se vytahovat. Už jsi připravená vylézt tam nahoru?“

„Jen čekám, až dokončíš rozcvičku.“

Celluci se usmál. „Tak se připrav na to, že ti dám sežrat svůj zvířený prach.“

Jednoho tisíce sedmi set devadesáti schodů CN Tower využíval coby prostředku k získávání peněz velký počet charitativních organizací. Schod od schodu dostávali lezci přísliby příspěvků od přátel a obchodních partnerů. Tento konkrétní výstup sponzoroval Fond srdce a Vicki i Cellucimu kromě startovního času změřili také počáteční srdeční tep.

„Zjistíte, že vaše umístění je z větší části předem dáno,“ řekl jim dobrovolník, když si na kus papíru zapsal Vickiin puls. „Jste tu jako šestý a sedmá a všichni ostatní jsou zkušení závodníci.“

„Co vás vede k závěru, že my ne?“ otázal se Celluci bojovně. Po posledních narozeninách nastoupil na sestupnou dráhu směrem ke čtyřicítce a začínal být ohledně podobných věcí poněkud citlivý.

„No…“ Mladík nervózně polkl – jen málo lidí dokáže dodat svému hlasu bojovný tón stejně dobře jako policisté. „… oba na sobě máte tepláky a obyčejné běžecké boty. Lezci číslo jedna až pět byli rozhodně aerodynamičtější.“

Vicki se ušklíbla. Moc dobře věděla, co Celluciho k otázce vedlo. Zpražil ji pohledem, ale protože věděl, že by se mu jakýkoli komentář nejspíš pěkně vymstil, nechal ústa zavřená. Když byl jejich startovní čas potvrzen razítkem, rozběhli se ke schodům.

Dobrovolník současně měl i neměl pravdu. Žádný z nich neměl v úmyslu závodit s ostatními lezci nebo se pokoušet o rekordní čas, ale měření sil mezi sebou navzájem už vážněji brát nemohli. Jejich vztah se zakládal na oboustranné soutěživosti už ode dne, kdy se poprvé setkali – ještě jako dva velmi horliví policejní komisaři, jistí si tím, že ať zněla otázka jakkoli, odpovědí jsou oni sami. Michael Celluci se svými čtyřmi lety zkušeností, předčasným povýšením a pochvalou měl k tomuto přesvědčení určitý důvod. Vicki Nelsonová, čerstvá absolventka akademie, v to jednoduše věřila. O čtyři roky později se už Vickiino jméno stalo ve sboru synonymem vítězství a oba zjistili, že sdílejí mnoho společných zájmů. Soutěživost se stala natolik nedílnou součástí jejich stylu práce, že toho jejich nařízení využívali ku prospěchu sboru. O další čtyři roky později, kdy zhoršující se zrak Vicki přinutil volit mezi kancelářskou prací a odchodem, se tento systém zhroutil. Nedokázala zůstat a stát se něčím méně, než byla, takže odešla. A on ji jednoduše nedokázal nechat jít. Řekli si leccos. Trvalo měsíce, než se zhojily rány způsobené těmi slovy, a další měsíce, kdy hrdost bránila oběma stranám učinit první krok. Pak je znovu svedlo dohromady ohrožení města, které oba přísahali chránit, a museli na troskách starého vztahu vybudovat nový.

„Blokování je podvod, ty dlouhoruký hajzle!“

Ukázalo se, že zase tak odlišný není.

Žluté kovové schodiště, spirálovitě stoupající středem CN Tower, bylo sotva přes metr široké – takže vysoký člověk se mohl snadno držet oběma rukama zábradlí po obou stranách a s využitím paží přenést část zátěže na svalstvo horní poloviny těla. A čistě náhodou zabránit komukoli za sebou, aby ho předběhl.

O šest pater výše vyvinula Vicki prudké zrychlení a proklouzla mezi Cellucim a vnitřní stěnou, za což zaplatila škrábanci na lopatkách od vlhké betonové stěny. Hnala se dál, brala schody po dvou a cítila, jak jí Celluci dýchá na paty. Na plošině pět deset se jí běželo po dvou schodech skoro lehčeji než jemu. Na šest čtyřce to bohužel bylo citelně snazší pro Celluciho.

Na první občerstvovací stanici se ani jeden z nich nezastavil.

Ještě dvakrát se vystřídali na vedoucí pozici a zvuk sofistikovaných gumových podrážek dupajících po kovovém schodišti se v uzavřeném prostoru rozléhal jako hřmění vzdálené bouře. Později onoho dne se vrstvené plexisklo oddělující běžce od vyhlídky začne zamlžovat nahromaděnou vlhkostí pocházející ze stovek párů plic, ale zatím bylo ještě brzké ráno a panorama Toronta se kolem nich prostíralo se zřetelností vzbuzující závrať.

Protentokrát vzdala díky za to, že už nemá skoro žádné periferní vidění a tudíž ani ponětí, jak vysoko se vlastně nacházejí. Ještě necelých sto metrů. Maličkost. Její lýtka začínala protestovat a plíce pálily, ale ať se propadne, jestli dá Cellucimu šanci ji předběhnout.

Schodiště změnilo barvu ze žluté na šedou, ačkoli původní nátěr stále ještě místy prosvítal tam, kde druhou vrstvu setřely nesčetné páry nohou. Dostali se ke schodům únikového východu z patra, na němž se nacházely restaurace.

Už tam skoro bude… Celluci byl nyní tak blízko, že cítila na zádech jeho horký dech. Na poslední odpočívadlo doskočil pár vteřin po ní. Jeden dva kroky k otevřeným dveřím. Na rovném úseku její náskok díky svým delším krokům dotáhl. Vicki zoufale hmátla po rámu dveří a prudce vpadla do chodby vystlané kobercem.

„Devět minut, padesát čtyři sekund. Devět minut padesát pět sekund.“

Jakmile popadnu dech, dám mu to pořádně sežrat. Prozatím se Vicki opřela o zeď a ztěžka oddechovala. Srdce jí bušilo s takovou prudkostí, až to rozvibrovalo celé její tělo, a z brady jí odkapával nahromaděný pot.

Celluci se zhroutil na zeď vedle ní.

Přistoupil k nim jeden z dobrovolníků Fondu srdce se stopkami v rukou. „A teď vám změřím cílový tep…“

Vicki a Celluci si vyměnili identické pohledy.

„Myslím,“ podařilo se zasípat Vicki, „že to ani nechceme… vědět.“

Přestože měřená část výstupu byla u konce, zbývaly ještě čtyři úseky schodiště, než se dostanou na vyhlídkové patro a závod oficiálně skončí.

„Devět minut padesát čtyři sekund.“ Celluci si otíral obličej spodním okrajem trička, zatímco mířili zpátky ke schodišti. „To není nejhorší – na starou kobylu.“

„Kdo je u tebe stará kobyla, ty zmetku? Nezapomínej, že na tebe mám pět let.“

„Fajn.“ Podal jí ruku. „To beru.“

Vicki se vytáhla na další schod a cítila, jak se jí pod tepláky viditelně chvěje kvadriceps. „Zbytek dne hodlám strávit ponořená ve vaně s horkou vodou.“

„To zní dobře.“

„Miku?“

„Jo?“

„Až budu příště navrhovat, abychom lezli na CN Tower, připomeň mi, jak se právě teď cítím.“

„Příště…“

~~~

Příslušníkům jeho druhu se sny nikdy nezdají, nebo tomu aspoň vždycky věřil – o sny přišli, stejně jako přišli o den – ale navzdory tomu se poprvé po čtyřech stech padesáti letech probral k vědomí se vzpomínkou, která nijak nesouvisela s jeho bdělým životem.

Sluneční záře. Slunce viděl naposledy v roce1539 aani předtím ho nikdy nespatřil coby zlatý kotouč na azurovém nebi, obklopený žárem jako mihotajícím se štítem.

Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII., spisovatel románů pro ženy a upír, ležel ve tmě, hleděl do neurčita a přemýšlel, co se to k čertu děje. Přicházel o rozum? Jemu podobným se to už v minulosti stalo. Najednou nedokázali snést noc a nakonec se odevzdali slunci a smrti. Byla tato vzpomínka jakousi předzvěstí počátku konce?

Nemyslel si to. Cítil se duševně zdráv. Ale copak by si blázen uvědomoval své šílenství?

„Tohle nikam nevede.“ Stiskl rty, spustil nohy z postele a postavil se. Žádnou vědomou touhu po smrti rozhodně nepociťoval. Ale jestli má jeho podvědomí jiný názor, mělo by se připravit na tuhý boj.

Jenže vzpomínka přetrvávala. Přetrvávala, když se sprchoval. Přetrvávala, když se oblékal. Žhnoucí ohnivý kotouč. Když zavřel oči, viděl ten obraz na spodní straně víček.

Už měl ruku na telefonu, když si vzpomněl, že ona je dnes v noci s ním.

„Zatraceně!“

Během uplynulých několika měsíců se Vicki Nelsonová stala nezbytnou součástí jeho života. Krmil se z ní tak často, jak to jen bezpečnost dovolovala, a krvavý sex utvrdil jejich přátelství, ne-li něco silnějšího. Přinejmenším z jeho strany vztahu.

„Vztah, kristepane! To je mi slovo pro devadesátá léta.“ Dnes v noci s ní chtěl jen mluvit, probrat s ní svůj sen – pokud to tedy vůbec byl sen – a strach, jenž s sebou přinášel.

Prohrábl si blond vlasy, prošel bytem, aby se podíval na světla Toronta. Upíři loví osamoceně, sami se kradou temnotou, ale přesto kdysi bývali lidmi a jejich srdce možná zůstávala lidská, neboť vždy čas od času, během dlouhých let svých životů, hledali společníka, jemuž by se mohli svěřit s tím, čím ve skutečnosti byli. Vicki nalezl uprostřed smrti a násilí, svěřil jí pravdu o sobě a čekal, co mu na oplátku dá ona. Nabídla mu pochopení, nic víc, a on pochyboval, že si vůbec uvědomuje, jak vzácný dar to ve skutečnosti je. Skrze ni měl od jara více styků se smrtelníky než za posledních sto let.

Skrze ni věděli o jeho pravé podstatě ještě dva další lidé. Tony, nekomplikovaný mladík, který s ním příležitostně sdílel lože a krev, a detektiv-seržant, jenž nebyl ani mladý, ani nekomplikovaný a který – i když mu Henry přímo neřekl, že je upír – byl až příliš inteligentní, než aby mohl popírat, co viděl na vlastní oči.

Henry se opřel dlaněmi o sklo a pomalu sbalil ruce v pěst. Dnes večer byla s Cellucim. V podstatě ho ohledně toho varovala, když spolu naposledy mluvili. Dobře. Možná začínal být trochu majetnický. Za starých časů to bývalo jednodušší. Tehdy by patřila jen jemu, nikdo jiný by si na ni nemohl dělat nárok. Jak se opovažovala být s někým jiným, když ji potřeboval on?

V jeho vzpomínce žhnulo slunce, vševidoucí žluté oko.

Zamračil se na město pod sebou. Nebyl zvyklý bojovat se strachem, a tak tím snem nasytil svůj hněv a dovolil si, téměř násilím se přiměl, aby v něm vzrostl Hlad. Nepotřebuje ji. Půjde lovit.

Tisíc světelných bodů města pod ním žhnulo jako tisíc maličkých sluncí.

~~~

Reid Ellis měl muzeum nejradši v noci. Líbilo se mu dělat si práci o samotě, aniž by mu vědci, historikové nebo ostatní členové personálu kladli hloupé otázky. „Jeden by si myslel,“ prohlašoval často před kolegy, „že chlápek se čtyřmi tituly pozná, když je podlaha mokrá.“

Přestože mu práce ve veřejných galeriích nevadila, dával přednost dlouhým chodbám spojujícím kanceláře a dílny. V mezích přiděleného úseku byl svým vlastním pánem. Bez vlezlých nadřízených, kteří by mu hleděli přes rameno a kontrolovali ho, měl plnou svobodu dělat svou práci pořádně a po svém. Plnou svobodu považovat dílny za vlastní maličká muzea, jejichž police často skýtaly po čertech zajímavější kousky, než byly ty vystavené pro platící návštěvníky.

Vyjel s vozíkem do pátého patra, pro štěstí pohladil jednoho z chrámových lvů a zaváhal s rukou položenou na skleněných dveřích oddělení Dálného východu. Možná by měl předtím udělat to egyptologické? Tam obvykle mívali v práci dost zajímavé věcičky.

Možná by se měl nejdříve podívat do jejich dílny. Hned.

Ne, to bych nechal otisky podrážek na podlaze před Von Thornovou kanceláří na konci směny a to opravdu nechci. Vytáhl přístupovou kartu a projel s vozíkem dveřmi. Jak říkávala moje nebožka matka, vytáhni palec ze zadku a dej se do práce. To nejlepší si nechá až na konec. Ať už tam mají cokoli, nikam mu to neuteče.

~~~

Ká se mu vysmeklo z chabého sevření a začalo se vzdalovat. Stále byl zoufale slabý, příliš slabý, než aby je udržel, příliš slabý, než aby je dokázal přitáhnout. Kdyby se mohl pohnout, jeho hlad by ho dohnal k zoufalým činům, ale jelikož byl spoután, mohl jen čekat a modlit se, aby mu bůh poslal nějaký život.

~~~

O nedělní noci byly ulice počestného Toronta takřka liduprázdné, protože městská vyhláška proti nedělním nákupům donutila obyvatele města, aby si hledali jinou zábavu.

Henry ve vlajícím černém koženém plášti rychle kráčel Kostelní ulicí a ignoroval občasné hloučky lidí. Chtěl něco víc než jen příležitost k nasycení – stejně jako jeho Hlad si žádal ukojení i jeho hněv. Na křižovatce Kostelní a Kolejní se zastavil.

„Hej, buzíku!“

Henry se usmál, lehce otočil hlavu a zavětřil v mírném vánku. Byli tři. Mladí. Zdraví. Dokonalí.

„Tak co je, buzíku, jsi hluchý?“

„Možná má v uchu něčího ptáka.“

S rukama v kapsách se pomalu otočil na patě. Opírali se o velikou žlutou zeď Maple Leafs Garden, kluci z předměstí ve vysokých šněrovacích botách a riflích rozpáraných na strategických místech. Očividně si vyrazili do centra za trochou vzrušení. S pravděpodobností jedna ku třem by po něm šli nejspíš tak jako tak, ale jen pro jistotu… úsměv, který jim věnoval, byl úmyslně provokativní a nedal se ignorovat.

„Zasraný buzík!“

Šli za ním na východ, pokřikovali na něj urážky, a když nereagoval, jejich odvaha rostla. Když na křižovatce s Jarvisovou přešli Kolejní, šlapali mu už na paty a vešli za ním do Allenova zahradního parku, aniž je napadlo zauvažovat, proč je tam asi vede.

„Buzík pajdá, jako by měl ještě v prdeli něčího ptáka.“

V tom maličkém parku stály tu a tam roztroušené lampy, byly tam však i hluboké kapsy stínů, které mu poskytnou dostatek tmy. Stále hladovější Henry je vedl dále od cesty a možného objevení a pod nohama mu tiše šustilo spadané listí. Konečně se zastavil a otočil.

Ty tři mladíky už od něj dělila sotva vzdálenost natažené paže. Po dnešku už pro ně noc nikdy nebude jako dřív.

Rozdělili se, aby ho obklíčili.

Nechal se.

„Tak proč nejsi sakra tuhej jako zbytek tvých pošahaných kamarádíčků?“ Jejich vůdce, neboť všechny smečky mají vůdce, natáhl ruku, aby ho strčil do ramene, což měl být této noci první krok k obveselení. Když minul, zatvářil se překvapeně. Když se Henry usmál, vypadal šokovaně. A pak vyděšeně.

O zlomek vteřiny později už cítil ryzí hrůzu.

~~~

Dvoukřídlé dveře do dílny egyptologického oddělení byly natřeny jasnou oranžovou barvou. Když Reid Ellis zasouval přístupovou kartu do zámku, v duchu se ptal, a nikoliv poprvé, proč. Všechny dveře v této části chodby byly žluté nebo oranžové, a třebaže snad díky tomu vypadaly vesele, moc důstojně rozhodně nepůsobily. Ne že by ti týpci z egyptologického oddělení na nějaké důstojnosti nějak zvlášť lpěli. Před třemi měsíci, když Blue Jays prohráli šest zápasů v řadě, našel uvnitř jednu z mumifikovaných hlav posazenou na stole s baseballovou čepicí fešácky naraženou nad seschlým obočím.

Teď, když už baseballová sezóna skončila, přemýšlel, jestli někdo z oddělení nevlastní náhodou hokejovou přilbu. Odpočívejte v pokoji byl ten nejvlídnější epitaf, jaký kdo mohl Listům věnovat, dokonce i tak brzy po zahájení sezóny.

„Tak co tu pro mě dnes večer máte?“ zeptal se, když zajistil jedno z křídel dveří tak, aby jimi mohl projet s vozíkem – popravdě s mytím podlahy na řadě nebyli, ale on byl radši, když mohl frekventované oblasti kolem stolu a u dřezu vyčistit v předstihu – pak se otočil a poprvé pohlédl na nový přírůstek v místnosti. „A do prdele.“

Reidovi náhle zvlhly dlaně a vyschlo mu v ústech, a tak jen stál a koukal. Ona hlava byla neskutečná, jako nějaká filmová rekvizita, a vzbuzovala sice mrazení v zádech, ale dalo se jí snadno zasmát a mávnout nad ní rukou. Ovšem rakev, a navíc obsahující tělo, to už byla úplně jiná káva. Tohle byl člověk, mrtvý člověk, ležel tam zabalený v igelitu a čekal jen na něj.

Čeká na mě? Nervózní smích mu dokázal pouze pohnout rty, nedokázal však zaplašit ticho, které tu obrovskou místnost naplňovalo jako mlha. Možná bych měl jít pryč a vrátit se někdy jindy. Přesto udělal krok vpřed, jeden, pak druhý. Zapomněl rozsvítit a vypínač měl teď za zády. Aby na něj dosáhl, musel by se otočit zády k rakvi, a to nemohl, prostě nemohl. Odražené světlo z chodby bude muset stačit, i když stíny ležící kolem těla dokázalo zaplašit jen stěží.

Lehký závan vzduchu vyvolaný jeho pohybem pohnul okrajem igelitu a ten se zavlnil, jako by ho vítal.

„Kristepane, tohle je na mě moc. Padám odsud.“

Ale nepřestával se blížit k rakvi. S rozšířenými zorničkami sledoval, jak jeho vlastní prsty uchopily igelit a stáhly ho z artefaktu.

Páni, teď jsem si zadělal na pořádný průser. Možná kdyby dal igelit zpátky, jak byl, nikdo by nepoznal, že on… že on… Co to kurva dělám?

Nakláněl se nad rakví a cítil, jak se mu hrdlo chvěje stále rychleji a rychleji přerývaným dechem. Pálily ho oči. Nemohl mrknout. Otevřel ústa. Nemohl křičet.

A pak to začalo.

Nejdřív přišel o své nejčerstvější já: o práci, kterou tu noc udělal, a o všechny ostatní noci předtím, o ženu, dceru, její narození, měla červený obličej a křičela – „Čestně, doktore, opravdu má vypadat takhle? Chci říct, je nádherná, ale je tak nějak zmáčknutá…“ – svatbu, kde se pořádně namazal a skoro upadl, když tancoval s nějakou starou tetičkou. Přišel o noci, které propil se svými kamarády a kdy se potloukal po Yongově ulici – „Ta má ale kozy!“ – z repráků v autě duněli The Grateful Dead a do potahů vsakoval pach piva, trávy a potu.

Přišel o maturitní večírek, ke kterému se mu podařilo dohrabat jen zuby nehty – „Myslíš, že teď bys už mohl zvednout zadek a jít si najít práci, když už máš ten slavný kus papíru se svým jménem?“

Asi ano, tati.“ Přišel o ponížení, když ho nevzali do basketbalového družstva – Nikdy moje jméno nepřečtou. Jsem jediný, kdo přišel na zkoušky a nevzali ho. Panebože, nejradši bych se propadl. – a přišel o bolest, když mu fotbalový míč přerazil nos. Prožil znovu svůj první polibek a opět poprvé pocítil výbušné následky masturbace, po níž mu nevyrašily na dlaních chlupy a která ho ani nepřipravila o zrak. A pak o ně přišel.

V rychlém sledu přišel o matku, otce, příliš mnoho sourozenců, dům, v němž vyrůstal, zápach psích lejn, která se na jejich zahradě shromažďovala celou zimu a s jarním táním se náhle objevila, o plyšového medvídka s odřenou srstí, sladkou chuť bradavky sevřené mezi hladově sajícími rty.

Ztratil první krok, první slovo, první nádech.

Svůj život.

~~~

Ano.

~~~

Se železným sebeovládáním odtáhl Henry ústa od hebké kůže na mladíkově zápěstí, skoro něžně tu paži položil a stáhl mu rukáv bundy tak, aby zakryl malou ranku. Ačkoli dával přednost sycení podnícenému touhou – tento způsob tišení Hladu měl jisté parametry, které mu hněv poskytnout nemohl – bylo čas od času dobré připomenout si vlastní sílu. Pomalu vstal a smetl si z kabátu zetlelé listí. Látky obsažené v jeho slinách se už postarají, aby krvácení ustalo a všichni tři znovu přišli k vědomí dřív, než jim vlhkost a chlad stačí nějak poškodit zdraví.

Podíval se na zem, kde mladíci leželi roztroušení v tmavých stínech pod tisy, a slízl si kapku krve z koutku úst. Kromě modřin jim zanechal ještě dobrý důvod, proč by se měli děsit noci, připomínku, že se v temnotách skrývají i jiní, silnější lovci a že i oni sami se mohou stát kořistí. Žádné nebezpečí, že by byl odhalen, nehrozilo, neboť jejich vzpomínky budou mít spíše charakter pocitů než vjemů a budou silně osobní. Nevěděl, jestli tím nějak změnil jejich postoje a názory, a ani ho to nezajímalo.

Jsem upír. Noc patří mně.

Toto prohlášení mu okamžitě spravilo náladu a on opustil tichou oázu parku, tiše se usmívaje nad vnitřním hlasem své mysli, který jako televizní hlasatel oznamoval: A díky bdělému upířímu strážci jsou ulice opět bezpečné. Sen i dřívější neklid odnesl proud krve.

~~~

Celluci si povzdechl a strčil do kapsy u kalhot lístek za špatné parkování. Od půlnoci do sedmi ráno bylo parkování na ulici před Vickiiným domem možné jen na zvláštní povolení. Čas vyznačený na lístku říkal pět třicet tři. Kdyby vstal o pět minut dříve, mohl si tu dvacetidolarovou pokutu ušetřit.

Bylo hrozně těžké vykopat se z postele. Musel ležet ve tmě dobrých dvacet minut a poslouchat, jak dýchá. Přemýšlel, jestli se jí něco zdá. Jestli se jí zdá o něm. Nebo o Henrym. Nebo jestli na tom vůbec záleží.

„Tím chci říct, Celluci, že nepřistoupím na žádné závazky mimo přátelství.“

To budeme jako kámoši?“

„Přesně tak.“

„S kámoši se do postele neleze, Vicki.“

Vyprskla a přejela mu bosým chodidlem po vnitřní straně stehna. Podařilo se jí zachytit hebkou kůži jeho šourku mezi prsty.

„Vsadíme se?“

A tak to bylo už od počátku…

Podrbal se na strništi a nasedl do auta. Věděl, že jejich přátelství je pevné a jizvy, které oba utržili, když odešla od sboru, už vybledly v pouhé vzpomínky. Jejich sex byl pořád úžasný. Jenže poslední dobou se všechno zkomplikovalo.

Henry není tvůj konkurent, Miku. Ať už se mezi ním a mnou stane cokoliv, nás dva to nijak neovlivní. Jsi můj nejlepší přítel.“

Věřil jí tenkrát, věřil jí i teď. Ale pořád považoval Henryho Fitzroye za příliš nebezpečného, než aby se s ním měla zaplétat. Nejen že byl nebezpečný po fyzické stránce, jak mimo jakoukoliv pochybnost dokázal minulý srpen, on navíc vládl i tím druhem síly osobnosti, v níž by bylo snadné se ztratit. Kristepane, vždyť bych se v ní mohl ztratit i já sám. Nikomu, kdo má takovou moc, by se nemělo věřit. A ani se mu věřit nedalo.

Důvěřoval Vicki. Nedůvěřoval Henrymu. O to v podstatě šlo. Henry Fitzroy si pravidla upravoval podle potřeby, což byl pro detektiva-seržanta Michaela Celluciho zásadní kámen úrazu. Více než jen údajně nadpřirozený, nemrtvý, vládnoucí silami temnot. Vztah mezi ním a Vicki stál na několika velmi pevně daných pravidlech a Celluci zatraceně dobře věděl, že Fitzroy je ctít nehodlá.

Jenže zatím je dodržoval…

„Možná jde v zásadě o to,“ mumlal si pro sebe, zatímco se proplétal bludištěm jednosměrných ulic jižně od Kolejní, „že jsem připraven se usadit.“

Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil všechny důsledky, a náhle měl před očima vizi, jak by Vicki reagovala, kdyby ji požádal o ruku. Neubránil se a stáhl hlavu mezi ramena. Tahle ženská se bála svazku mnohem víc než kterýkoli chlap, jakého kdy potkal.

Když stočil vůz kolem okruhu Queen’s Park, zamračil se. Na hluboké filozofické úvahy ohledně podstaty jeho vztahu s Vicki Nelsonovou bylo příliš brzy ráno – všechno jim klapalo, neměl by do toho šťourat. Všiml si sanitky a policejního vozu stojících před muzeem, ostře otočil auto přes prázdnou šestiproudou silnici a s úlevou vyměnil problematiku svého milostného života za naléhavější záležitosti.

„Detektiv-seržant Celluci, oddělení vražd.“ Jakmile vystoupil z auta, mávl odznakem na blížící se komisařku a zarazil tak hrozící konfrontací ohledně jeho ne příliš legálního řidičského manévru. „Co se děje?“

Mladá žena spolkla to, co se právě chystala říct, a místo toho se jí ze sebe podařilo vypravit: „Komisařka Trembleyová, pane. Poslali sem oddělení vražd? Tomu nerozumím.“

„Nikdo mě neposlal, jen jsem jel kolem.“ Saniťáci právě nakládali tělo se zakrytou tváří. Zjevně ho mrtvého už našli. „Myslel jsem, že se tu zastavím a podívám se, jestli bych nemohl něčím přispět.“

„Nic mě nenapadá, seržante. Zdravotníci říkají, že šlo o infarkt. Myslí si, že kvůli té mumii.“

Před rokem, dokonce ještě před osmi měsíci, by Celluci zopakoval slovo mumie udiveným či pobaveným tónem – možná obojím – ale po událostech minulého dubna, kdy málem vypustil duši při stíhání pekelné stvůry, a části srpna, kdy pobýval ve společnosti vlkodlaků, o čase stráveném ve společnosti pana Henryho Fitzroye nemluvě, už reagoval poněkud extrémnějším způsobem. Realita pro něj nebyla samozřejmostí.

„Mumii?“ zavrčel.

„Byla, ehm, v dílně egyptologického oddělení.“ Komisařka Trembleyová udělala krok zpátky a podivila se, proč detektiv sáhl po zbrani. „Jen tam tak ležela v rakvi. Na jednoho z uklízečů to bylo zřejmě příliš.“ Stále měl ve tváři podivně podezíravý výraz. „Byla mrtvá už hodně dlouho.“ Pokusila se o úsměv. „Myslím, že ani na tenhle případ vás potřebovat nebudou…“

Vtip sice nezabral, ale její úsměv ano a Celluci nechal ruku klesnout k boku. V muzeu samozřejmě měli mumii. Cítil se jako blázen. „Pokud si tedy jste jistá, že nemůžu nijak pomoct…“

„Ano, pane.“

„Dobře.“ Mumlaje si pod nosem, zamířil zpět ke svému autu. To, co opravdu potřeboval, byla horká sprcha, pořádná snídaně a hezká, obyčejná vražda.

Parťák komisařky Trembleyové zaklapl notes a došel k ní. „Kdo to byl?“ otázal se.

„Detektiv-seržant Celluci. Oddělení vražd. Jel kolem, zastavil a přišel se podívat, jestli by nám mohl nějak pomoct.“

„Jo?“ Vypadal, že by se potřeboval pořádně vyspat. „Co si to mumlal, když odcházel?“

„Znělo to jako,“ komisařka Trembleyová se zamračila, „lvi, tygři a medvědi. Pane jo.“


*) „Man“ znamená jednak člověk obecně, jednak „muž“. (pozn. překl.)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a šest