Tři
„Ahoj, mami.“
„Ahoj, zlato. Jak jsi věděla, že jsem to já?“
Vicki si povzdechla a utáhla si pevněji ručník pod pažemi. „Právě jsem vlezla do sprchy. Kdo jiný by to mohl být?“ Její matka byla naprostý přeborník ve volání v nejméně vhodnou dobu. Henry kvůli tomu jednou málem zemřel – nebo že by díky témuž telefonátu jen těsně unikla smrti ona sama? Vicki se zatím nepodařilo najít na tuto otázku plně uspokojivou odpověď.
„Je za pět minut tři čtvrtě na devět, zlato, neříkej mi, že teprve vstáváš.“
„Tak dobře.“
Nastala dlouhá pauza, během níž Vicki čekala, až si matka její poslední poznámku přebere. Slyšela, jak si povzdechla, a pak zaznamenala v pozadí tiché bubnování nehtů o desku stolu.
„Děláš teď sama na sebe, Vicki, ale to neznamená, že se můžeš celý den povalovat.“
„A co když jsem byla celou noc vzhůru kvůli nějakému případu?“
„A byla jsi?“
„Popravdě, ne.“ Vicki si položila jedno bosé chodidlo na kuchyňskou židli a volnou rukou si masírovala lýtko. Včerejší výstup na CN Tower začínal být pěkně cítit. „No, jelikož jsem byla doma před dvěma týdny na Den díkůvzdání…“ Což ti bude muset až do Vánoc stačit. „… čemu vděčím za to potěšení z tvého zavolání?“
„To musím mít nějaký důvod, abych zavolala své jediné dceři?“
„Nemusíš, ale obvykle máš.“
„No, v kanceláři ještě nikdo není…“
„Mami, jednoho dne od tebe bude katedra biologie vyžadovat, abys za ty meziměstské hovory začala platit.“
„Nesmysl, Vicki. Queen’s University má spoustu peněz a volání z Kingstonu do Toronta nestojí přece tolik. Tak jsem si myslela, že využiji příležitosti a zeptám se tě, jak ti dopadla návštěva u očního.“
„Retinitis pigmentosa se nezlepší nikdy, mami. Pořád nemám žádné noční vidění a moje periferní vidění jde taky do háje. Tak co záleží na tom, jak mi dopadla návštěva u očního?“
„Victorie!“
Vicki si povzdechla a postrčila si brýle na nose. „Promiň. Nic se nezměnilo.“
„Takže se to nijak nezhoršilo.“ Z matčina tónu bylo jasné, že omluvu přijímá a souhlasí, že se o tom už nebudou bavit. „Podařilo se ti sehnat nějakou další práci?“
Poslední týden v září dokončila případ pojistného podvodu. Od té doby neměla nic. Kéž by uměla lépe lhát… „Zatím nic, mami.“
„No a co Michael Celluci? On je přece pořád u sboru. Nemohl by ti něco najít?“
„Matko!“
„Nebo ten příjemný pan Henry Fitzroy.“ Jednou, když volala, zvedl telefon a udělal na ni ohromný dojem. „Minulé léto ti přece něco sehnal.“
„Matko! Nepotřebuji, aby mi někdo sháněl práci. Jsem dokonale schopna najít si práci sama.“
„Neskřípej zuby, zlato. A já přece vím, že jsi dokonale schopna najít si práci sama, ale… jejda, právě vešla doktorka Burková, takže budu muset končit. Pamatuj, že kdybys potřebovala, můžeš vždycky jít bydlet ke mně.“
Vicki se podařilo zavěsit, aniž by dala průchod svému temperamentu, ale to jen proto, že si byla vědoma, že by to odnesl její vlastní telefon a nový si právě teď nemohla dovolit. Její matka uměla být tak… tak… No, myslím, že by mohlo být hůř. Má vlastní život i kariéru. Mohla by mě ještě začít uhánět kvůli vnoučatům. Vrátila se do koupelny, kroutíc při tom pomyšlení hlavou. Mateřství do jejích plánů nikdy nezapadalo.
Bylo jí deset, když je opustil otec. Byla dost stará na to, aby dospěla k závěru, že většinu problémů mezi jejími rodiči způsobilo právě mateřství. Zatímco jiné děti obviňovaly z rozvodu samy sebe, ona bez váhání určila za viníka to, co jím podle ní bylo. Mateřství udělalo z mladé a vzrušující ženy, kterou si její otec kdysi vzal, někoho, kdo na něj neměl čas. Když odešel, řídila veškerá její rozhodování nutnost zaopatřit dítě. Vicki dospěla tak rychle, jak to jen bylo možné, a svým osamostatněním poskytla současně svobodu i matce – která ji ovšem nikdy nepřijala v tom duchu, v jakém jí byla nabídnuta.
Vicki si občas říkala, jestli by její matka nechtěla raději nějakou křehkou dcerušku, které by nevadilo nechat si do všeho mluvit. Tyto úvahy ji ovšem o spánek v žádném případě neokrádaly, protože její chování – byť bylo křehkosti a ufňukanosti na hony vzdáleno – nemělo na matčino vměšování se do jejího života naprosto žádný vliv. Přestože byla hrdá na práci, kterou Vicki dělala, měla neustále nějaké poznámky ohledně nebezpečí, jež jí mohlo hrozit, ohledně toho, co řeknou lidé, ohledně mužů ve Vickiině životě, jejích stravovacích návyků, očí a pracovní vytíženosti.
„Ne že by moje pracovní vytíženost byla zrovna ideální,“ připustila Vicki, zatímco si mydlila vlasy. Začínala pociťovat finanční potíže, a jestli se brzy něco nenaskytne…
„Něco se naskytne.“ Opláchla se a zastavila vodu. „Vždycky se něco naskytne.“
~~~
„To je naprosto směšné! To nestrpím!“ Doktor Rax se prudce posadil na židli, až narazil opěradlem do zdi. „Jak se opovažují bránit nám ve vstupu dovnitř!“
„Uklidni se, Eliáši, nebo si uženeš vředy.“ Ve dveřích stála doktorka Shanová, ruce složené na prsou. „Je to jen do doby, než přijde zpráva z pitvy a my budeme s určitostí vědět, že ten chudák uklízeč zemřel na infarkt.“
„Samozřejmě že to byl infarkt.“ Doktor Rax si protřel oči. Celou noc ho pronásledovaly nekonečné noční můry o pohřbení zaživa, které byly tak realistické, že jen uvítal, když ho z nich brzy ráno vysvobodilo zazvonění telefonu. „Policejní důstojník, se kterým jsem mluvil, říkal, že se to dalo poznat už na první pohled. Říkal, že ho ta mumie nejspíš vyděsila k smrti.“ Odfrkl si. Bylo zřejmé, co si myslí o každém, kdo se nechá vyděsit k smrti historickým artefaktem.
Doktorka Shanová se zamračila. „Mumie…?“
„Och, pro boha živého, Rachel. Přece jsi nemohla zapomenout na ten baronův malý suvenýr.“
„Ne, samozřejmě že ne…“ Až na to, že na něj na okamžik opravdu zapomněla.
Doktor Rax si znovu protřel oči. Měl pocit, jako by se mu pod víčka dostala zrnka písku. „Víš, co je na tom zvláštní? Já jsem mladého Ellise znal. Častokrát jsem s ním mluvil, když jsem se tu zdržel déle. Vzato kolem a kolem to měl v hlavě srovnané, ale nemůžu říct, že by měl nějak živou fantazii. Byl bych čekal, že nad čímkoliv, na co by v dílně mohl narazit, nepohne brvou.“ K vlastnímu překvapení se suše zasmál. „Na rozdíl od paní Taggartové.“
Přestože v kancelářích uklízela i nadále, odmítala paní Taggartová od loňského incidentu s mumifikovanou hlavou vkročit do dílny. Nikdo se nikdy nepřiznal k tomu, že by na artefakt umístil kšiltovku, ale protože se doktor Rax nijak zvlášť nesnažil viníka odhalit a místo toho si více než halasně stěžoval na nedostatek podezřelých, zmocnilo se ostatních na oddělení jisté tušení.
„Uvědomuješ si, že tohle pro ni bude poslední kapka?“ povzdechla si doktorka Shanová. „Nejspíš se nechá přeložit na geologické nebo někam jinam, kde nemají žádné kosti, a my přijdeme o nejlepší uklízečku, jakou jsme kdy měli. Už nikdy nebudu moci nechat přes noc papíry na stole.“ To, že ji museli do dílny doprovázet, byla více než dobrá cena za vědomí, že paní Taggartová jako jediná uklízečka v celé budově při úklidu nikdy nenarušila práci v kanceláři. „Když už mluvíme o papírech…“ Mávla rukou na kurátorův zavalený stůl. „Proč ten čas nevyužiješ k dodělání restů?“
„Jakmile se budeme moci vrátit k práci…“
„… dám ti okamžitě vědět.“ Zavřela za sebou dveře a s ustaraně staženým obočím zamířila pomalým krokem do vlastní kanceláře. Její vzpomínky na mumii klouzaly jedna přes druhou, jako kdyby je někdo hodil do míchačky, a ona prostě nedokázala uvěřit tomu, že na okamžik úplně zapomněla, že vůbec existuje. Zjevně mě smrt toho mladíka zasáhla víc, než jsem si myslela.
~~~
Ká, jež si vzal včerejší noci, mu řeklo o divech tak úžasných, že předčily vše, co kdy poznal sám Egypt v celé své slávě. Velké pyramidy nyní vyhlížely jako trpaslíci, a to ne vedle pomníků zbudovaných ke slávě panovníků, ale vedle lesklých mravenišť z kovu a skla postavených pro kariéristy s tlustými zadky. Vozy nahradily čtyřválcové bedny na lejna, které nepobraly více nákladu než chcíplá kachna. Ačkoliv mnoho dalších věcí zůstávalo příliš nejasných, zdálo se, že přinejmenším pivo a byrokracie nedoznaly žádných změn. Nacházel se půl světa daleko od Matky Nilu, v zemi, kde se bitvy sváděly na zmrzlé vodě dřevěnými holemi. Její královna sídlila ve vzdáleném státě a nebyla už ztělesněním Osirise, přestože ten, jenž zde vládl jejím jménem, se očividně považoval za jakéhosi zářivého boha s velkou bradou.
Co však bylo důležitější, bohové, které znal a kteří znali jeho, už podle všeho neexistovali. Už se nebude muset skrývat před vševidoucím okem Thovta panujícím na nočním nebi, ale co bylo hlavní, nikdo nenahradil kouzelníky z kněžské kasty, kteří ho kdysi spoutali. Bohové tohoto nového světa byli slabí a vládli jen nemnohým duším. Mezi nimi bude moci chodit jako lev mezi kozami a bude se sytit, kde se mu zamane.
Poznal, že ten, jehož znali jako Reida Ellise, pocházel z nižší kasty, pouhý dělník, a že informace, které od něj získal, byly ovlivněny jeho nedostatečným postavením. Na tom příliš nezáleželo, neboť on už si dávno vyvolil toho, kdo mu poskytne vše, co potřeboval vědět – historii uběhlého času a způsob, jak dosáhnout úspěchu v nynější době.
Ten život mu rovněž dodal sil. Ačkoli jeho fyzické tělo zůstávalo spoutáno, ká mohlo volně procházet myslemi lidí, kteří o něm věděli…
A jak zoufale málo toho věděli.
S každým dotekem jim kousek vědění vzal; bylo to koneckonců vědění o něm a tudíž s ním mohl volně nakládat. Ti, jejichž mysl byla slabá, na něj zapomněli po prvním doteku, silnější přicházeli o vzpomínky kousek po kousku. Brzy už nezbude nikdo, kdo by věděl, jak ho znovu spoutat.
Bude volný. Toho, jenž to zajistí, se zatím ještě nedotkl za jiným účelem než kvůli posílení jejich vzájemného pouta, a té druhé nechal dost vzpomínek, aby mu mohla pomoci. Sloupnou z něj vázací kouzlo a on opět povstane s obnovenou kouzelnou mocí a bude moci vznést nárok na své místo v tomto podivném novém světě.
Pak se vypořádá i s nimi.
~~~
„Kde jsou všichni?“
„No, protože nikdo neví, kdy je znovu pustí do dílny, řekla jsem jim, aby dodělali veškeré papírování, které potřebují, a pak šli domů.“
Doktor Rax se otočil a hleděl na asistentku. Co jsi jim řekla? chtělo se mu křičet. Máme tady první novou mumii po desítkách let a ty jsi rozpustila můj tým? Ale z jakéhosi důvodu se na půli cesty mezi myšlenkou a řečí jeho slova změnila. „To vypadá rozumně. Nemá smysl je tady zdržovat, když nemají co dělat.“ Zmateně se zamračil.
Když došla ke dveřím, sloupla doktorka Shanová patnácticentimetrový pruh žlutočerné policejní pásky nalepené přes zámek. „Jsem ráda, že souhlasíš.“ Nebyla si tím jistá. Vlastně, když o tom teď tak uvažovala, přišlo jí divné, jak je to možné… možné, že… „A na to, co se chystáme udělat, je přece nepotřebujeme, že?“
„Ne…“ Zmocnil se ho hrozně divný pocit, že jim hrozí smrtelné nebezpečí, a napůl očekával, že dveře při otvírání zaskřípou jako v nějakém levném hororu. Měli bychom odsud vypadnout, dokud je čas. Pak se ocitli v místnosti s mumií a na ničem jiném už nezáleželo.
Společně sejmuli igelitový obal a bez cirátů ho odhodili stranou.
„Stejně se cítím kvůli mladému Ellisovi trochu provinile,“ povzdechla si doktorka Shanová, zatímco vytahovala dva páry bavlněných rukavic z lepenkové krabice opatřené nápisem OBLEČ SI TO, NEBO ZEMŘEŠ! „Příčinou smrti sice mohl být infarkt, ale naše mumie k němu rozhodně přispěla.“
„Nesmysl.“ Doktor Rax si navlékl prsty do rukavic. „I když je to hrozné, i když je to smutné, neneseme v žádném případě zodpovědnost za to, z čeho měl ten mladík hrůzu.“ Vzal širokou pinzetu a sklonil se nad rakví, dýchaje ústy, aby se co nejvíce vyhnul téměř nesnesitelnému cedrovému pachu. Velmi, velmi jemně zachytil proužek látky s hieroglyfy na hrudi mumie v místě, kde končil. „Myslím, že budeme potřebovat nějaké rozpouštědlo. Zdá se, že je to přichycené k vlastnímu plátnu.“
„Cedrová smola?“
„Myslím, že ano.“
Pokračoval v jemném popotahování za prastarý proužek plátna, zatímco doktorka Shanová opatrně navlhčovala jeho konec bavlněným hadříkem namočeným v rozpouštědle.
„Je úžasné, jak málo se tkanina za ta staletí narušila,“ poznamenala. „Já si dala jednu sukni dvakrát do čistírny a už se začíná rozpadat…!“ Prudce ucukla rukou držící hadřík.
„Co se děje?“
„To ta hruď. V místě, kde jsem se jí dotkla, mi připadala teplá.“ Trochu nervózně se zasmála, protože si uvědomovala, jak směšně to zní. „Dokonce i přes rukavici.“
Doktor Rax si odfrkl. „Nejspíš jde o teplo ze svítidel.“
„Máme tu zářivky.“
„Tak dobře, je to vedlejší produkt pomalého a pokračujícího rozkladného procesu.“
„Tak silný, že bych ho cítila i přes vrstvy plátna a rukavice?“
„A co takhle čirá imaginace vyvolaná pomýleným pocitem viny nad smrtí toho uklízeče?“
Podařilo se jí vyloudit drobný úsměv. „Myslím, že s tím se spokojím.“
„Dobře. Můžeme se tedy vrátit k práci?“ Vědomě se vyhýbajíc doteku těla, nanesla další trošku rozpouštědla. „Tohle je nejpodivnější pohřební dispozice, s jakou jsem se kdy setkala,“ zamumlala. „Žádné symboly Osirise, žádná ochranná božstva, žádné amulety se symbolem Tet – a s výjimkou tohoto proužku také absolutně žádné hieroglyfy.“ Svraštila obočí. „Neměli… neměli bychom ho prostudovat, než ho sejmeme?“
„Až bude dole, bude se nám studovat lépe.“
„Ano, ale…“ Ale co? Měla pocit, že myšlenku nedokáže udržet. Náhle se doktor Rax usmál. „Už povoluje. Ustup.“
~~~
Cítil, jak se konec plátna zvedá, s každým jednotlivým hieroglyfem jako by mu spadl z hrudi těžký kámen. Čím více jím pohybovali, tím více se kouzlo natahovalo a trhalo. A pak, s tichým výkřikem proniknuvším kostmi, krví i tkání, se konečně rozpadlo.
Radostně tu bolest uvítal. Agonie představovala první fyzický pocit za tři tisíciletí. Nic není zadarmo a za jeho svobodu nebyla žádná cena dost vysoká. Kdyby byly jeho údy schopny pohybu, byl by se svíjel, ale pohyb se mu vrátí jen pomalu, časem. A tak jen ležel a čelil vlnám rudého žáru převalujícím se podél jeho těla a ženoucím před sebou všechno ostatní. Kéž by mohl ječet…
Konečně začala poslední vlna slábnout a po čase z ní zbylo jen pálení jako po kopřivách a dvojice rudě žhnoucích očí v temnotě.
Můj pane? Měl si uvědomit, že pokud přežil on, musel jeho bůh přežít také.
Záře očí sílila, dokud v jejich světle nespatřilo jeho ká ptačí hlavu svého boha.
Ostatní jsou mrtví, řekl mu.
To mu jen potvrzovalo, co se letmým dotekem dozvěděl od ká patřícího dělníkovi.
Mají tu bohy, ale ne takové, jaké jsme znali. Jeho zobák nebyl stavěn pro úsměv, ale naklonil přitom hlavu na stranu, a on si vzpomněl, že to znamená, že je potěšen. Bylo moudré, že jsem tě stvořil. Skrze tebe jsem přežil i já. Ti noví bohové bývali silní, ale nyní již nejsou. Přísahalo jim jen málo duší. Zbuduj mi chrám, shromažďuj akolyty, dokud nebudu dost silný, abych stvořil další tobě podobné. S tímto světem si můžeme dělat, co se nám zlíbí.
Pak v temnotě znovu osaměl.
Nyní ho již nedrželo nic kromě tisíce let starého plátna, které se už pod tíhou nahromaděného času začínalo rozpadat. On se ale rozhodl chvíli zůstat, kde byl. Jeho ká muselo vykonat ještě jednu krátkou cestu a pak sebere sílu, aby se postavil svému… zachránci.
Zbuduj mi chrám. Shromáždi akolyty, s tímto světem si můžeme dělat, co se nám zlíbí. Vskutku.
Dosud neplánoval, co bude dělat, až získá zpět svobodu, ale teď se zdálo, že bude mít spoustu práce.
~~~
Rachel Shanová vystoupila v přízemí z výtahu a gumové podrážky jejích bot nevydávaly na vykachlíkované podlaze téměř žádný zvuk. Dělala si starosti o Eliáše. Vždycky to byl velmi horlivý muž, odhodlaný udělat z Královského muzea v Ontariu jedno z nejlepších na světě, navzdory rozpočtu a byrokratům, ale za všechny ty roky, co ho znala – a že jich bylo, přiznala si tiše – ho nikdy neviděla tak posedlého.
Přímo v bezpečnostních dveřích se zastavila, aby si dopnula dlouhý kabát. Přestože výhled z vchodu pro zaměstnance omezovala obrovská budova planetária, leskla se na chodníku mezi oběma objekty voda. Jestli nepršelo právě teď, muselo v nedávné minulosti.
Nedávné minulosti… Vrátila se myšlenkami do dílny a k tomu takřka snovému způsobu, jakým vybalili mumii z pruhu plátna. Bez dokumentace. Bez fotografií. Dokonce aniž by udělali jakékoli poznámky o hieroglyfech. Bylo to hodně div…
Náhlý záchvat bolesti jí trhl hlavou dopředu a za očima jí vybuchla rudá světla. Opřela se o bezpečnostní dveře, klouzala vlhkou tváří po hladkém skle a zoufale se snažila udržet na nohou. Je to infarkt? A s tou myšlenkou přišla i vize naprosté a totální bezmoci, mnohem horší než smrt. Ach bože, vždyť jsem ještě tak mladá. Nemohla popadnout dech, nemohla si vzpomenout, jak fungují její plíce, nemohla si vzpomenout na nic kromě bolesti.
Jakoby z velké dálky viděla, jak k ní zpoza druhé strany dveří běží hlídač a daří se mu je otevřít tak, aby ji nestrhl k zemi. Položil jí ruku kolem pasu a napůl ji odvedl, napůl odnesl k židli. „Doktorko Shanová? Doktorko Shanová, jste pořádku?“ Zoufale se zachytila zvuku svého jména. Bolest začala ustupovat a zanechala po sobě pocit, jako by ji někdo zevnitř rozdrásal drátěným kartáčem. Nervová zakončení zapulzovala a na kratičký okamžik bezpečnostní zónu, hlídače i všechno ostatní překrylo obrovské zlaté slunce. „Doktorko Shanová?“
Pak vše zmizelo, jako by to nikdy nebylo. Protřela si spánky, snažila si vzpomenout, co cítila, ale nemohla. „Mám zavolat sanitku, doktorko Shanová?“
Sanitku? To se k ní dostalo. „Ne, děkuji, Andrewe. Jsem v pořádku. Opravdu. Jen náhlá slabost.“
Zamračil se. „Jste si jistá?“
„Rozhodně.“ Zhluboka se nadechla a postavila se. Svět zůstal takový, jaký vždycky byl. Napětí jí spadlo z ramen.
„No, když jste si jistá…“ Stále se tvářil pochybovačně. „Myslím, že jste trochu přepracovaná, a pak do toho navíc ti policajti, co vás nechtěli pustit k vašim věcem až do dnešního rána…“ Vrátil se ke stolu, aniž by ji přestal sledovat bedlivým zrakem. „Takže si tu mumii odvezou?“
„Mumii?“
„Jo. Říkali, že Reid Ellis narazil tam nahoře potmě na mumii a že ho to k smrti vyděsilo.“
„Aha, tuhle mumii.“ Je úžasné, jak se začínají šířit fámy. Usmála se a zavrtěla hlavou. Poté co si u nich v dílně podávali dveře policisté, nemělo smysl, aby jejich oddělení dělalo tajnosti a snažilo si zachránit tvář. Teď jen budou muset vědeckou veřejnost přesvědčit, že od počátku měli v úmyslu koupit prázdný sarkofág. „Žádná mumie nikdy neexistovala, Andrewe. Jen prázdná rakev. Která ovšem, jak předpokládám, může být uprostřed noci právě tak děsivá.“
Andrew se zatvářil trochu zklamaně. „Žádná mumie?“
„Ne.“
Povzdechl si. „No, teď je ta historka rozhodně o dost méně zajímavá.“
„Je mi líto.“ Doktorka Shanová se zastavila s jednou rukou položenou na dveřích a upřela na hlídače pohled, který neměl moc daleko do hrozivého. „Byla bych vám vděčná, kdybyste pustil do oběhu pravdivou verzi.“
Znovu si povzdechl. „Jasná věc, doktorko Shanová. Žádná mumie tu nikdy nebyla…“
~~~
Jeho prsty protrhly prostěradlo pod ním a tep jeho srdce duněl ozvěnou mezi čtyřmi stěnami ložnice. Znovu se probudil se vzpomínkou na oslnivě bílý sluneční disk uprostřed azurově modrého nebe.
„Já nechci zemřít!“
Ale proč tedy to slunce?
Dokud šlo o jedinou noc, mohl se přinutit k tomu, aby to ignoroval, smyl v lovu, v krvi. Dvě noci z toho dělaly skutečnost.
Vymotal se z přikrývky, posadil se na kraj postele s rukama položenýma na stehnech dlaněmi vzhůru. Měl vlhké dlaně. Chvíli na ně hleděl a pak si je začal zuřivě utírat do sucha, zatímco si pokoušel vzpomenout, jestli se za posledních čtyři sta padesát let vůbec někdy zpotil.
Pach jeho strachu naplňoval místnost. Musel mu utéct.
Nahý prošel bytem a zastavil se u velkého okna s výhledem na Toronto. Přitiskl dlaně a čelo na studené sklo a donutil se dýchat dlouze a pomalu, dokud se neuklidnil. Pozoroval proud dopravy na Jarvisově ulici, ulpěl zrakem na velkolepé záři světel o pár ulic dále, označujících Yongovu, přejel očima zlaté proužky nedalekých kancelářských mrakodrapů, kde svědomití zaměstnanci pracovali přesčas, a věděl, že jakmile soumrak přejde do opravdové tmy, objeví se i ostatní děti noci, byť stále lidské. Bylo to jeho město.
Pak se přistihl, že uvažuje, jak by asi vypadalo ve žluté a oranžové záři úsvitu odrážející se ve skleněných věžích, kdyby protínající se stužky asfaltu byly perleťově šedé namísto černé, kdyby se ve městě pod klenbou azurově modré oblohy jako roztroušené drahokamy leskly barvy podzimu… a říkal si, jak dlouho by asi vydržel, kolik by toho uviděl, než by zlatý kruh nebo slunce samo podpálily jeho tělo a on by zemřel – podruhé a tentokrát velmi definitivně. „Ježíši, Pane zástupů, ochraňuj mě.“ Odtrhl se od skla a třesoucími se prsty se pokřižoval.
„Já nechci zemřít.“ Jenže nedokázal dostat obraz sluce z hlavy. Sáhl po telefonu.
„Nelsonová.“
„Vicki, já…“ Co vlastně? Měl halucinace? Přicházel o rozum?
„Henry? Jsi v pořádku?“
Potřebuji s tebou mluvit. Ale náhle ze sebe ta slova nedokázal vypravit.
Zjevně je slyšela tak jako tak. „Už jsem na cestě.“ Její tón neponechával žádný prostor námitkám. „Jsi doma?“
„Ano.“
„Tak nikam nechoď. Vezmu si taxi. Hned jsem u tebe. Ať je to cokoli, vyřešíme to.“
Její jistota trochu ubrala na síle křečovitému sevření sluchátka a zkřivila mu ústa do parodie úsměvu. „Nespěchej,“ řekl jí ve snaze získat zpět trochu sebeovládání, „máme čas až do úsvitu.“
~~~
Ačkoliv částečným důvodem, proč doktor Rax zůstával za stolem a lopotil se s nenáviděným papírováním i dlouho poté, co doktorka Shanová odešla domů, byl pocit viny – dovolil, aby ta hromada papírů dosáhla takřka mamutích rozměrů – byl to spíše neurčitý pocit, že nechal něco nedokončeného, co ho dosud drželo v kanceláři a nutilo takřka napjatě čekat, že se něco stane. Nadrápal podpis pod zprávu o rozpočtu, zaklapl složku a hodil ji do přihrádky VYŘÍZENO. Pak si povzdechl a začal si bezcílně čmárat po stolním kalendáři. Kdyby aspoň nebylo tak zatraceně těžké udržet myšlenky…
Náhle se zamračil, když si uvědomil, že jeho čmárání nebylo zase tak bezcílné. Do kolonky s datem – pondělí 19. října – načrtl cosi podobného gryfovi, zvíře s tělem antilopy a hlavou ptáka, korunované třemi urei a s trojicí křídel. Načrtl zvíře, jež sledovalo jeho sny.
„Když se tak nad tebou zamyslím,“ odsunul židli, aby dosáhl na knihovnu za stolem, „vypadáš hrozně povědomě. Ano… tady tě máme…“ Jeho kresba byla takřka přesnou kopií ilustrace. „Úžasné, co všechno si podvědomí pamatuje.“ Bez ohledu na chladný pocit hrůzy proletěl text očima. „Akhekh, předdynastický bůh Horního Egypta, přejatý do náboženství dobyvatelů jako zlý bůh Set…“ Kniha mu vyklouzla z náhle bezvládných rukou a bouchla o podlahu. Akhekhovy oči, vyobrazené černou barvou, na okamžik zaplály rudým světlem.
Se srdcem až v krku se doktor Rax předklonil a knihu zvedl. Při pádu se zavřela a on rozhodně netoužil znovu ji otevírat.
Eliáši. Pojď. Už je čas.
„Čas na co?“ zavolal, než si uvědomil, že hlas, jemuž odpověděl, zazněl uvnitř jeho hlavy.
Opatrně položil knihu na stůl a pak si třesoucími se prsty promnul spánky. „Skvělé. Nejdřív mám zrakové halucinace. A teď i sluchové. Myslím, že je čas jít domů, dát si velkého panáka skotské a pořádně se vyspat.“
Když se postavil, překvapilo ho, jak slabé má nohy. Držel se za opěradlo židle tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že bude moci jít, aniž by se mu podlamovala kolena, a pak se pomalu vydal napříč pokojem. U dveří sáhl po kabátu, zhasl světlo, a když procházel vedlejší kanceláří, pokoušel se nemyslet na dvojici očí, rudě žhnoucích v temnotě za jeho zády.
„To je směšné.“ Narovnal se v ramenou, zhluboka se nadechl a vydal se chodbou k výtahům. „Jsem vědec a ne nějaký pověrčivý starý blázen, který se bojí tmy. Jsem jen přepracovaný.“ Tiché příšeří chodby zklidnilo jeho roztřesené nervy hojivým balzámem, takže když se dostal ke dveřím do dílny, vrátil se mu tep i dech téměř k normálu.
Eliáši. Pojď.
Otočil se a stanul čelem ke dveřím, neschopen se zastavit. Kdesi v dálce cítil svou ruku, jak sahá do kapsy pro klíč, viděl, jak jím otáčí v zámku, slyšel lehký závan vzduchu, když se dveře otevřely, ucítil cedrovou pryskyřici, jež naplňovala místnost už od okamžiku, kdy rakev poprvé otevřeli, okusil strach. Nohy ho nesly vpřed.
Igelitový obal ležel pohozený stranou.
Rakev samotná zela prázdnotou, až na hromádku plátěných obvazů, které se již začínaly rozpadat.
Fyzické nutkání ho opustilo a on se vyčerpáním opřel o prastaré dřevo rakve. Ze stínů vystoupil muž shrbený věkem, s očima zapadlýma hluboko nad lícními kostmi ostrými jako čepel sekery a s těsně napnutou kůží. Nějakým způsobem dopředu věděl, že k tomu dojde, a toto vědomí mu udržovalo hrůzu přece jen trochu od těla. Už od chvíle, kdy poprvé uviděl onu pečeť, cítil, jak se tento okamžik blíží.
„To… hle znič.“ Zaskřípal muž hlasem, jako když se o sebe třou dva kusy starého dřeva.
Doktor Rax sklopil zrak k plátěným obvazům a pak jej znovu pozvedl k muži, který v nich byl zavinut tak nedávno, že ještě stále nesl na kůži jejich otisk. „Co že mám udělat?“
„Nesmí zůstat… žádný dů… kaz.“
„Důkaz? Důkaz čeho?“
„Že existuji.“
„Ale ty sám jsi důkazem toho, že existuješ.“
„Znič… je.“
„Ne.“ Doktor Rax zavrtěl hlavou. „Můžeš být…“ A pak ho to zasáhlo, konečně to k němu proniklo skrz kuklu osudu či předurčení, jež ho až dosud izolovala od toho, co se ve skutečnosti odehrávalo. Tento člověk, tento tvor, byl pohřben do hrobky v éře osmnácté dynastie před více než třemi tisíci lety. Udržel se na nohou, ale jen proto, že se chytil rakve tak silně, až mu zbělely klouby na rukou. „Jak…?“
Prastará ústa se zkřivila čímsi, co mohlo být úsměvem. „Magie.“
„Nic takového ne…“ Jenže zcela zjevně to existovalo, takže nechal námitku nedokončenou.
Úsměv přešel do mnohem méně příjemného výrazu. „Znič… je.“
Stejně jako ve chvíli, kdy předtím otevíral dveře do dílny, shledal doktor Rax, že je uvězněn v uzavřené části vlastní mysli, zatímco jeho tělo naslouchá cizí vůli. Jen si toho nyní byl vědom. Mlha byla pryč.
Díval se sám na sebe, jak sbírá všechny plátěné obvazy a nese je ke dřezu.
„Tohle… taky.“
Zatímco se ze všech sil snažil zastavit sám sebe, zvedl proužek s hieroglyfy z pracovního stolu a přidal ho ke zbytku. Když vešel do tmavé komory, věděl, že tvor využívá jeho mysl – řešením osmnácté dynastie by byl oheň, nikoli chemikálie. Láhev koncentrované kyseliny askorbové rozloží rozpadající se tkaninu dostatečně důkladně, aby se výsledná kaše dala spláchnout do výlevky, a i když se mu třásly ruce, nedokázal si zabránit, aby ji na ni nenalil. Ze zničení cenných artefaktů ho bolelo srdce a hněv mu dodal sil.
Pomalým trhavým pohybem se otočil a pohlédl do očí tak temných, že se nedalo říct, kde končí zřítelnice a začíná duhovka. „To nebylo nutné,“ podařilo se mu vypravit z úst.
Oči se zúžily a pak rozšířily. „Mám štěstí… že tvůj bůh nerozpoznal… jejich moc.“
„O čem to k čertu…“ Musel se odmlčet, aby se mohl nadechnout. Zní to jako dvě špatně naladěná rádia. „… mluvíš? Můj bůh?“
„Věda.“ Starý hlas zesílil. „Stále jen pouhý stín. Nemá dost sil… aby ti zachránil kůži.“
Doktor Rax se zamračil a jeho myšlenky klopýtaly jedna přes druhou ve snaze najít v nemožném nějaký smysl – nešlo o obrat, jaký by použil Egypťan z dynastické éry. „Mluvíš anglicky. Ale angličtina neexistovala v době, kdy jsi…“
„Žil?“
„Dejme tomu.“ Ten hajzl se dobře baví. Dovoluje mi, abych s ním mluvil.
„Učím se z ká, která si beru.“
„Z ká…?“
„Tolik otázek, doktore Raxi.“
„Ano…“ Stovky, tisíce otázek – a každá zápasila, aby mohla být vyřčena jako první. Možná se ztráta těch artefaktů dala ještě nahradit. Roztřásl se stěží potlačovaným vzrušením. Možná se díry v historii daly zaplnit. „Je toho tolik, co mi můžeš povědět…“
„Ano.“ Na kratičký okamžik se přes prastarou tvář mihlo cosi velice podobného lítosti. „Hrozně rád bych si tady… s tebou klábosil. Ale bohu… žel, potřebuji to, co ty můžeš říct… mně.“
Doktor Rax se jen díval, když ho prastará ruka uchopila za zápěstí v takřka bolestivém stisku. Učím se z ká, která si beru. Ká znamená duše a dnes ráno zemřel mladý člověk a angličtina tenkrát neexistovala… „Ne!“ Začal se propadat do temných hlubin ebenových očí. „To já tě uvolnil! Je toho tolik, co ještě nevím!“ To mu dalo sílu bojovat.
Stisk zesílil.
Vymrštil volnou ruku, vrazil loktem do poličky, smetl na zem prázdnou láhev a nedosáhl ničeho.
Ale bojoval až do konce.
Prohrál svůj boj otázku po otázce.
Jak, proč, kde a co? A nakonec: kdo?
~~~
„Myslím, že nejsi blázen.“
„Ale jak to můžeš vědět?“
Vicki pokrčila rameny. „Protože znám blázny a znám tebe.“
Henry se zprudka posadil na pohovku vedle ní a vzal obě její dlaně do svých. „Tak proč se mi pořád zdá o slunci?“
„Já nevím, Henry.“ Zoufale toužil po ujištění, ale ona nevěděla, kolik mu ho bude muset dát. Tady toho bude zapotřebí mnohem víc než jen „ty můj chudáčku“ a polibek na nos. Vypadal, no, vystrašeně zrovna ne, ale tak nějak zranitelně, a z jeho výrazu se jí udělal knedlík v krku, přes který se jí těžko polykalo, těžko dýchalo. Jediná útěcha, kterou mu mohla nabídnout, spočívala v jistotě, že ať už čelí čemukoli, co se z toho vyklube, nebude proti tomu sám. „Ale jedno vím. My se bez boje nevzdáme.“
„My?“
„Požádal jsi mě o pomoc, pamatuješ?“
Přikývl.
„Takže.“ Přejela prstem po hřbetu jeho ruky. „Říkal jsi, že se to ostatním tvého druhu stává…“
„Kolují historky.“
„Historky?“
„Lovíme sami, Vicki. S výjimkou období přeměny se takřka nikdy s ostatními upíry nestýkáme. Ale historky se k nám donesou…“
„Upíří drby?“
Trochu rozpačitě pokrčil rameny. „Dá se říct.“
„A ty historky říkají, že…?“
„Že občas, když příliš zestárneme, když už nedokážeme unést váhu všech staletí, začne pro nás být noc nesnesitelná a nakonec se odevzdáme slunci.“
„A než k tomu dojde, přijdou sny?“
„Já nevím.“
Sevřela mu ruce do dlaní. „Tak dobře. Vezmeme to krok za krokem. Tebe už život unavil?“
„Ne.“ Aspoň tím si byl jistý a důvod na něj hleděl ze vzdálenosti natažené paže. „Ale, Vicki, i když jsem se velmi změnil, moje mysl je stále v zásadě lidská. Možná…“
„Možná se začínáš opotřebovávat?“ přerušila ho a zesílila stisk. „Plánované vyřazení? Jakmile ti pomalu táhne na páté století, začíná se tvůj organismus hroutit?“ Nakrčila obočí a brýle jí sklouzly na nose. „Tomu nevěřím.“
Henry natáhl ruku a posunul jí brýle zpátky na místo. „Nevírou sny nezaženeš,“ řekl jemně.
„To ne,“ připustila. „Nezaženu.“ Zhluboka si povzdechla a pak jí zacukalo v koutku úst. „Bylo by užitečné, kdyby ta vaše banda mezi sebou trochu komunikovala. Pak byste do toho nešli tak naslepo – možná byste mohli vydávat nějaké informační bulletiny nebo něco takového.“ Na to se usmál. Věděla, že to udělá, a trochu se uvolnila. „Henry, ani ne před rokem jsem nevěřila ani v upíry, ani v démony a vlkodlaky, a ani v sebe samu. Teď už mám víc rozumu. Nejsi blázen. Nechceš zemřít. Takže se ani neodevzdáš slunci. Hotovo dvacet.“
Musel jí věřit. Její přístup smrtelníka, který si nehodlá nechat věšet bulíky na nos, zaplašil přízrak šílenství. „Zůstaneš do rána?“ otázal se. Na okamžik nemohl uvěřit, že ta slova vypustil z úst. Stejně tak mohl říct: „Zůstaň, dokud nebudu bezmocný.“ Význam by byl tentýž. Opravdu jí tolik důvěřoval? Viděl, že to pochopila, a svým váháním mu dávala možnost vzít žádost zpět. Náhle si uvědomil, že ji zpátky vzít nechce. Opravdu jí tolik důvěřoval.
Před čtyřmi sty padesáti lety se ptal: „Můžeme milovat?“
„Můžeš o tom pochybovat?“ zněla tenkrát odpověď.
Ticho se vleklo. Musel ho přerušit, než je oddělí, než ji roztrhá, donutí ji vyslechnout si něco, o čem věděl, že na to není připravena. „Můžeš mě přivázat k posteli, kdybych začal vyvádět nějaké hlouposti.“
„Hlouposti podle mě, nebo podle tebe?“ Hlas měla sevřený.
Když už, tak už. „Podle tebe.“ Usmál se, vtiskl jí do dlaně polibek a otočil se čelem k oknu. Jestliže ho Vicki považovala za duševně zdravého, tak se za takového musel považovat také. Možná že to, proč se mu zdá o slunci, nebylo tak naléhavě důležité jako to, jak s těmito sny naloží. „Jsou věci mezi nebem a zemí…“ zamumlal si pro sebe.
Vicki se opřela o měkké opěradlo pohovky. „Panebože, tohle už mě začíná unavovat.“
2024 ©