Linie krve: kapitola 4

Čtyři

Vicki už viděla tisíce úsvitů, ale žádný způsobem, jakým vnímala tento.

„Cítíš to?“

„Co mám cítit?“ V polospánku zvedla hlavu z Henryho klína.

„Slunce.“

Náhlá dávka adrenalinu ji dokonale probrala. Trhla sebou a zahleděla se Henrymu do tváře. Vypadal velmi soustředěně, obočí svraštělé, zorničky zúžené. Podívala se k oknu. Ačkoli vedlo na jih, nikoliv na východ, obloha se rozhodně začínala projasňovat. „Henry?“

Zamrkal, obrátil se k ní, a když viděl, jak se tváří, zavrtěl hlavou a usmál se. Jeho úsměv byl současně uklidňující i trochu zahanbený. „To je v pořádku, tohle se děje každé ráno. Je to takové varování.“ Jeho hlas přešel do tónu, jakým mluvívají počítače v tuctech vědeckofantastických filmů. „Máte patnáct minut na odchod do minimální bezpečné temnoty.“

„Dobře.“ Vicki se postavila, stále ho držíc za zápěstí. „Patnáct minut. Jdeme.“

„Dělal jsem si legraci,“ protestoval, když ho tahala na nohy. „Tohle varování není zase tak přesné. Je to jen pocit.“

Vicki si povzdechla a úzkostlivě pohlédla z okna. Byla si jistá, že na okrajích města už vidí růžový přísvit. „Dobrá. Je to jen pocit. Co obvykle děláš, když ho pocítíš?“

„Jdu do postele.“

„Takže?“

Chvíli jí zkoumavě hleděl do tváře – opět se soustředěným výrazem – a pak si také povzdechl a přikývl. „Máš pravdu.“ Vyvlékl ruce z jejích, otočil se na patě a přešel přes obývací pokoj.

„Henry?“

I když se zastavil, neotočil se, jen se ohlédl přes rameno.

„Nemusím tady zůstávat, jestli si jsi jistý, že jsi v pořádku.“ Jenže on si jistý nebyl. Proto ji tady taky měl. A i když teď možná litoval, že jí to nabízel – všimla si, že váhá, jako by si to rozmýšlel – důvod, kvůli němuž to udělal, pořád existoval. Zdálo se, že pokud mají oba projít tímto úsvitem, bude se k tomu muset postavit jako ke kterékoliv jiné práci. Klient se obává, že za určitých podmínek by se mohl pokusit o sebevraždu. Já jsem tady proto, abych mu v tom zabránila. S leknutím si uvědomila, že stále čeká, až něco řekne. „Ehm, jak se cítíš?“

Henry sledoval, jak se Vicki vystřídalo na obličeji hned několik emocí. Pro tebe to není o nic snadnější, viď? pomyslel si. „Cítím slunce,“ řekl tiše a natáhl k ní ruku.

Vzala ji s výrazem, který se naučil rozpoznávat jako její pracovní, a společně odešli do ložnice.

Když Vicki poprvé viděla Henryho postel, pocítila iracionální zklamání. Tou dobou už věděla, že netráví dny zavřený v rakvi na vrstvě hlíny ze své domoviny, ale v koutku duše stále doufala v něco trochu exotičtějšího. Široká postel – „Vsadím se, že tvůj otec by hrozně rád měl nějakou podobnou…“ – s bílým bavlněným prostěradlem a tmavě modrou přikrývkou vypadala na její vkus snad až příliš normálně.

Dnešního rána se vymanila z jeho ruky a postavila se přímo do zavřených dveří. Kruh měkkého světla z lampičky na nočním stolku jí neumožňoval vidět v podstatě nic, ale věděla, protože jí to řekl při její první návštěvě, že těžké sametové závěsy na oknech zakrývají vrstvu překližky natřenou načerno a utěsněnou kolem okrajů. Další závěs přímo uvnitř skla skrýval dřevěnou bariéru před zvědavýma očima okolního světa. Byla to bariéra vytvořená k tomu, aby od něj držela v bezpečné vzdálenosti slunce, a rovněž bariéra, kterou, jak Vicki věděla, mohl Henry strhat během několika vteřin, kdyby se pro to rozhodl. Bariérou blokující dveře se stalo její vlastní tělo.

Henry, stojící u postele s prsty na knoflících od košile, si s překvapením uvědomil, že se cítí nesvůj z toho, že se má svléknout před ženou, s níž se miluje – a ze které pije – už celé měsíce. To je směšné. Nejspíš mě odtamtud ani nemůže vidět, světlo je příliš slabé.

Potřásl hlavou a rychle se svlékl, přemítaje o tom, že bezmoc s sebou přináší mnohem větší intimitu než sex.

Nyní už cítil slunce silněji, mnohem silněji než kdy v minulosti, aspoň co si pamatoval. Dnes ráno jsi trochu přecitlivělý. To je všechno. Bože, doufal, že je to všechno.

Vicki, sledující, jak se jí Henryho bledá pokožka míhá zorným polem, když se upír pohyboval dovnitř a ven ze světelného kruhu, si náhle uvědomila, že její postávání u dveří postrádá sebemenší smysl. „Henry? Co tu k čertu dělám?“ Vykročila vpřed a šla tak dlouho, dokud jí jeho tvář nevplula do zorného pole, pak natáhla ruku a položila mu jemně dlaň na nahou hruď, aby mu zabránila v pohybu. „Nedokázala bych tě zastavit…“ Zamračila se, když si uvědomila nedostatečnost svých slov. „Nedokázala bych tě ani zpomalit.“

„Já vím.“ Přikryl její prsty svými a jako vždy se podivil nad jejím žárem, nad pocitem z její krve pulzující hned pod kůží.

„Skvělé.“ Obrátila oči v sloup. „Tak co mám dělat, když se zničehonic rozběhneš za sluncem?“

„Buď tady.“

„To se mám dívat, jak umíráš?“

„Nikdo, dokonce ani upír, nechce zemřít sám.“

Mohlo to znít jako vtip. Neznělo. Copak si sotva před pár hodinami sama neuvědomila, že to je vše, co mu může dát? Jenže tehdy jí nedocházelo, že se to opravdu může stát.

Zatímco trochu ztěžka dýchala a přála si, aby v pokoji bylo více světla a ona mu viděla do obličeje, podařilo se Vicki s rukou neucuknout. Buď tady. Tečka, nebylo to o nic víc, než od ní kdy žádal Celluci. Jen okolnosti byly jiné. „Ježíšikriste, Henry.“ Stálo ji to značné úsilí, ale udržela hlas klidný a vyrovnaný, „nechystáš se mi tu kurva umřít, že ne? Jen si obleč to svoje pyžamo – nebo smoking, nebo v čem to vy nemrtví chodíte spát – a zalez do postele.“

Pustil ji a rozhodil rukama. Význam gesta byl jasný.

„Fajn.“ Ukázala na postel a nespustila ho z očí, dokud neudělal, co mu řekla. Pak si popostrčila brýle na nose a usadila se na okraji matrace. Když napnula zrak, viděla obrysy jeho těla. „Jsi v pořádku?“

„Copak mi dovolíš, abych nebyl?“

„Henry!“

„Cítím, jak se slunce chvěje na obzoru, ale to jediné, na co myslím, jsi ty.“

„Dnes ráno jsi jedna velká hromada klišé.“ Ale díky úlevě v jeho hlase to znělo jako pravda. „Co se stane? Myslím s tebou?“

Pokrčil rameny, až zašustila přikrývka. „Z tvého pohledu nevím. Ze svého odejdu a nevrátím se až do západu slunce. Žádné sny, žádné fyzické vjemy.“ Pod tíhou úsvitu se mu zpomalil hlas. „Nicota.“

„Co mám dělat?“

Usmál se. „Polib mě… na rozloučenou.“

Přitiskla rty na jeho, právě když vyšlo slunce. Cítila, jak se ho zmocnil den. Pomalu se odtáhla zpět do sedu.

„Henry?“

Vypadal tak strašně mladě. Tak strašně zranitelně.

Popadla ho za ramena a silně jím zatřásla.

„Henry!“

Jeho srdce vždycky bilo pomalu, ale teď ho neslyšela bušit vůbec, ani když mu přitiskla ucho přímo k hrudi.

Nemohl jí zabránit, aby mu udělala, co by se jí zlíbilo. Právě se jí odevzdal do rukou, zcela a naprosto.

Buď tady. Tečka, nic víc od ní nikdy nežádal ani Celluci. Tečka, nic víc nežádala na oplátku ani ona od Celluciho.

Buď tady, tečka, znamenalo mnohem víc, když ji o to požádal Henry.

„Henry, ty hajzle.“ Sundala si brýle a protřela si oči klouby na rukou. „Co bych ti k čertu mohla dát já, abychom si byli kvit?“

O chvíli později se vzpamatovala a položila si mnohem prozaičtější otázku. „Co teď? Mám odejít? Nebo mám zůstat a držet u tebe hlídku celý den?“ Zívla tak silně, že si málem vykloubila čelist, moc toho během dlouhého čekání na úsvit nenaspala. „Nebo si mám vlézt k tobě?“

Přejela mu jedním prstem zlehka po tváři. Jeho pleť byla na dotek chladná a suchá. Taková byla vždycky, ale během noci se aspoň hýbal, teď vypadal… neživý jako nikdy předtím. „Tak jo, poslední nápad se zamítá.“ Ani když byla unavená jako teď, by nedokázala usnout vedle těla, jež znehybnil den – vedle nepřítomného Henryho. Prošacovala mu kalhoty ležící na podlaze a našla v kapse klíče.

„Jdu domů,“ řekla, protože potřebovala slyšet alespoň sebe sama, aby zaplašila absolutní ticho. „Půjdu se trochu vyspat a před setměním se zase vrátím. Neboj se, zamknu za sebou. Budeš v bezpečí.“

Lampička u postele měla vypínač u dveří. Vicki se ještě jednou ohlédla, pak ostrůvek bledého světla zhasla a ponořila místnost do úplné a naprosté temnoty.

Už měla ruku na klice a otáčela jí, když si náhle něco uvědomila a zůstala stát jako přimražená. „K čertu, jak se mám odsud dostat?“ Přejela prsty po gumovém těsnění, které lemovalo okraje dveří a zabraňovalo jakémukoliv vniknutí světla. Mohla odejít, aniž by Henryho zničila? To je prostě skvělé. Jemně tloukla hlavou o dveře a ty duněly dutým zvukem souznícím s jejími myšlenkami. Tak já tu zůstanu, abych ho zachránila před sebevraždou, a skončí to tak, že se dopustím vraždy.

Zůstat, nebo jít?

Do předsíně určitě proniká světlo otevřenými dveřmi jeho pracovny, takže když otevře tyhle dveře… Jak přímé by to sluneční světlo muselo být? Jak rozptýlené?

Měli jsme to spolu probrat, dokud byl čas, Henry. Nemohla uvěřit, že ani jeden z nich nemyslel dál než k východu slunce. Samozřejmě měli plnou hlavu jiných věcí.

Nemohla to riskovat. Dveře bytu byly zamčené a zajištěné řetězem. Byl ve stejném bezpečí jako vždycky. Jen měl společnost.

Zavřela oči – dobrovolné vyloučení zrakových vjemů trochu pomohlo – doklopýtala k posteli a lehla si na přikrývku, tak daleko od Henryho netečného těla, jak to jen šlo.

Všechny smysly jí říkaly, že je sama. Jenže ona věděla, že není. Místnost se změnila v jakousi rakev. Cítila, jak na ni doléhá temnota, stala se pro ni truhlou metr osmdesát dlouhou, metr širokou a třicet centimetrů vysokou. Snažila se nemyslet na Edgara Allana Poea a na pohřby zaživa.

~~~

„Jak zemřel?“

„Zastavilo se mu srdce.“ Asistent koronera si shrnul rukavice. „Což koneckonců dříve či později zabije nás všechny. Jestli chcete vědět, proč zemřel, tak se mě na to zeptejte, až ho budu mít pár hodin na stole.“

„Děkuji vám, doktore Singhu.“

Usmál se, zcela nedotčen jeho sarkasmem. „Žiji, abych sloužil.

Nenechávejte ho tu moc dlouho.“ Cestou ke dveřím se zastavil a přes rameno řekl: „Jen tak spatra, vzhledem k poloze těla bych řekl, že zemřel dříve, než dopadl na zem.“

Mike Celluci mávl, jako že slyšel, poklekl u těla a zamračil se.

Jeho partner, Dave Graham, se mu naklonil přes rameno a pískl mezi zuby. „Někdo tu má ale pořádný stisk.“

Celluci souhlasně zamručel. Levé zápěstí lemovaly fialové a zelené modřiny, dokonale vykreslující otisky čtyř prstů a palce. Levá paže ležela natažená směrem od těla.

„Když zemřel, tak ho upustili,“ řekl Dave tiše.

„Taky bych to tak tipoval. Podívej se mu do tváře.“

„Bezvýrazná.“

„Hned napoprvé. Žádný strach, bolest ani překvapení, prostě nic. Vůbec žádná stopa po posledních minutách života.“

„Drogy?“

„Možná. Hezké sako.“ Celluci se postavil. „Proč ho asi nevzali zároveň s botami?“

Dave mu ustoupil z cesty a pokrčil rameny. „Kdo ví, v dnešní době. Vzali mu hotovost, ale nechali mu kreditní karty a osobní doklady. Dokonce mu nesebrali ani průkazku na metro.“

Opatrně se vyhýbajíce křídovým obrysům a skleněným střepům na podlaze, zamířili oba muži ke dřezu. V místech, kde byla nerezová ocel už dříve poškrábaná, se do kovu zažrala vylitá kyselina. Nad odtokem se ještě stále vznášel lehký zápach čpavku.

„Ani stopy po tom, co tam vylil…“

Celluci si odfrkl. „On nebo někdo jiný. Kevine!“ Chlapík z policejní laboratoře, dřepící u boku mrtvoly, zvedl hlavu. „Chci sejmout otisky prstů z toho skla.“

„Z toho skla?“ Pouze dno láhve a část kolem hrdla chráněná šroubovacím uzávěrem zůstala zachována natolik, aby se dala nazvat střepem. „Nemám taky vynalézt lék na rýmu, když už budu v tom?“

„Jak chceš, ale nejdřív chci ty otisky. Harpere!“

Komisař, který právě hleděl do rakve, sebou trhl a prudce se otočil. „Detektive?“

„Zavolejte sem někoho, aby vybral ten sifon… tu zakřivenou část pod dřezem,“ dodal, když viděl Harperův nechápavý výraz. „Je v něm voda, možná dost vody na to, aby dostatečně zředila tu kyselinu a my získali nějakou představu o tom, co se tam vylilo. Kde je ten chlapík, co našel tělo?“

„Ehm, v kanceláři oddělení. Jmenuje se…“ Harper se zamračil a nahlédl do poznámek. „… Raymond Thompson. Je to výzkumný pracovník, už tu dělá asi rok a půl. Dorazili i někteří další členové personálu a jsou tam taky. Je tam s nimi můj parťák.“

„A ta kancelář je?“

„Na konci chodby na pravé straně.“

Celluci přikývl a zamířil ke dveřím. „S tělem jsme skončili. Až si každý urve svůj flák masa, můžete ho odsud odnést.“

„Okouzlující jako vždycky,“ zamumlal Dave a zazubil se. Doprovodil parťáka na chodbu a zeptal se: „Jak to, že toho tolik víš o instalatéřině?“

„Můj táta byl instalatér.“

„Jo? Ty parchante, nikdy jsi mi neřekl, že máš prachů, že bys nemusel pracovat.“

„Nechtěl jsem, aby sis ke mně chodil půjčovat.“ Celluci pokynul hlavou zpátky k dílně. „Co si o tom myslíš?“

„Že by náš dobrý doktor někoho vyrušil?“

„A ten uklízeč, kterého odsud odvezli včera?“

„Myslel jsem, že jsi říkal, že dostal infarkt, když uviděl mumii.“

„Tak kam se poděla?“

Dave svraštil obočí. Rakev byla rozhodně prázdná, a i když dílna přímo překypovala všemožným starožitným harampádím, vsadil by poslední drobné, že tam v rohu žádnou mrtvolu zastrčenou neměli. „Odešel s ní lupič? Doktor Rax ji nasekal na kousky, polil je kyselinou a spláchl do dřezu? Oživla a teď se potlouká městem?“ Všiml si Celluciho výrazu a zasmál se. „Poslední dobou to s prací trochu přeháníš, kámo.“

„Možná.“ Celluci strčil do dveří označených jako „Egyptologické oddělení“ trochu silněji, než bylo nutné. Ale možná že ne.

Kromě uniformovaného policejního komisaře se ve velké kancelářské místnosti nacházelo zhruba půl tuctu lidí a všichni vykazovali různé stupně šoku a příznaků toho, že celé věci nemohou uvěřit. Případně obojího. Dva z nich tiše plakali a na stole před nimi ležela poloprázdná krabice papírových kapesníků. Dva se hádali a jejich hlasy tvořily monotónní hukot na pozadí. Jeden seděl s hlavou v dlaních. Doktorka Shanová, jejíž výraz kolísal mezi žalem a zlobou, se postavila, jakmile oba detektivové vešli do místnosti, a vykročila k nim.

„Jsem doktorka Rachel Shanová, asistentka kurátora. Co se děje? Ne, počkejte…“ Zvedla ruku, než kdokoli z nich stačil promluvit. „To byla hloupá otázka. Já vím, co se děje.“ Zhluboka se nadechla. „Co se bude dít teď?“

Celluci jí ukázal odznak – koutkem oka viděl, jak Dave dělá totéž – a ještě chvíli ho podržel, zatímco ona zaostřila nejdříve na odznak a pak znovu na něj. „Detektiv-seržant Celluci. Můj parťák, detektiv-seržant Graham. Rádi bychom položili panu Raymondu Thompsonovi pár otázek.“

Mladík s hlavou v dlaních sebou trhl a napřímil se. Zorničky měl rozšířené a byl bledý.

„Byli bychom rádi, kdyby kancelář doktora Raxe prozatím zůstala tak, jak je,“ pokračoval Celluci věcným tónem, který většině lidí připadal uklidňující. „Doktorko Shanová…?“

„Ano, ano, samozřejmě. Použijte mou.“ Gestem jim pokynula ke dveřím a pak si propletla prsty na rukou tak těsně, až jí tlakem ztmavly konečky prstů.

„Děkuji vám.“

Vřelý tón jeho hlasu ji nejprve zarazil, ale pak se viditelně uvolnila. Dave užasl, nikoliv poprvé, nad Celluciho schopností vtěsnat do dvou prostých slov: „Vím, že cítíte bolest, ale my na vás spoléháme. Jestli se sesypete vy, sesypou se nám tu všichni.“

Raymond Thompson byl vysoký, hubený, energický muž, který podle všeho nedokázal vydržet v klidu a neustále pohyboval rukou či nohou. Přišel dnes ráno dřív, aby trochu dohnal práci, již přerušilo zkoumání sarkofágu, a našel doktora Raxe ležet na podlaze dílny. „Nedotkl jsem se ani jeho, ani ničeho jiného kromě telefonu. Vytočil jsem 911, řekl jsem, že jsem našel mrtvolu, a šel čekat na chodbu. Ježíši, to je tak… tak… chci říct, sakra, on ho někdo zabil?“

„To zatím nevíme, pane Thompsone.“ Dave Graham se usadil na okraj stolu a líně klátil jednou nohou. „Ocenili bychom, kdybyste si vzpomněl, jak to v dílně vypadalo. Zdálo se vám, že je všechno tak, jak jste to naposledy viděl?“

„Já se kolem nijak zvlášť nerozhlížel. Chci říct, prokristapána, vždyť tam na podlaze ležel můj šéf a byl mrtvý!“

„Ale když jste uviděl to tělo, musel jste se přece zběžně rozhlédnout kolem sebe. Jen abyste se ujistil, jestli je tam ještě někdo další.“

„To jo…“

„A ta dílna…?“

Mladý muž se kousal do rtu ve snaze vzpomenout si, vždyť viděl mrtvé tělo muže, jehož měl rád a současně si ho vážil. „Na podlaze bylo sklo,“ řekl pomalu, „a ležel tam pohozený igelit z té nové rakve – vypadá jako práce z osmnácté dynastie v sarkofágu ze šestnácté, opravdu zvláštní – ale nezdálo se, že by tam něco chybělo. Chci říct, právě se tam restauruje dost cenná fajáns a taky zlatý pektorál a nic z toho z pultu nezmizelo.“

Dave povytáhl obočí. „Fajáns? Pektorál?“

„Fajáns je, inu, takový druh keramiky a pektorál je…“ načrtl dlouhými prsty ve vzduchu jakýsi nesrozumitelný vzor. „No, myslím, že byste si to mohli představit jako takový tlustý náhrdelník.“

„Má i jinou cenu než historickou?“

Ray Thompson pokrčil rameny. „Více než polovinu z něj tvoří osmnáctikarátové zlato.“

Celluci se otočil od okna, ze kterého sledoval tok dopravy na Queen’s Park Road, a i nadále nechal vyptávání na svém parťákovi. Ať už stálo za smrtí doktora Raxe cokoli, byl ochoten se vsadit, že loupež motivem nebyla.

„A co ta mumie?“

„Nikdy žádná nebyla.“

„Ne?“ Přikročil blíž. „Včera ráno jsem tu mluvil s jednou policistkou, právě když vynášeli z budovy tělo toho uklízeče. Řekla mi, že uviděl mumii a dostal infarkt. Že v podstatě zemřel hrůzou.“

„Myslel si, že vidí mumii. Někdo šoupl prázdnou rakev zpátky do kamenného pouzdra a celé to znovu zapečetil. Mysleli jsme, že získáme nový kus historie, a jediné, co jsme našli, byl vzduch.“ Ray se zasmál, krátce a hořce. „Možná doktora Raxe zabilo právě to. Vědecké zklamání.“

„Takže tu žádná mumie nebyla?“

„Ne.“

„Jste si jistý?“

„Věřte mi, detektive, toho bych si všiml.“ Celluci zachytil výmluvný pohled svého parťáka a zamračeně spolkl, co se právě chystal říct. Prozatím byl ochoten uvěřit, že špatně pochopil, co mu Trembleyová vysvětlovala.

Zbytek oddělení jim toho mohl nabídnout ještě méně. Všichni měli doktora Raxe rádi. Občas samozřejmě s kolegy nesouhlasil, ale zavřete dvanáct egyptologů do jedné místnosti a budou mít dvanáct odlišných názorů. Ne, mumie tu nikdy nebyla. Profesní řevnivost?

Doktorka Shanová si povzdechla a shrnula si vlasy z čela. „Byl kurátorem podfinancovaného oddělení provinčního muzea. Dobrá práce, ve srovnání s mnoha jinými dokonce snad i prestižní, ale za vraždu nestála.“

„Mám za to, že jako asistentka kurátora jste na to místo další v pořadí.“ Řekl to pouze jako postřeh, pečlivě věcným tónem.

„Asi ano. K čertu s ním. Jsem snad jediný člověk, který nesnáší papírování víc než on.“ Přitiskla si pěsti k ústům a křečovitě zavřela oči. „Och, můj bože…“ Když za chvíli vzhlédla, měla vlhké řasy. „Omlouvám se. Obvykle tak ufňukaná nejsem.“

„Dnes je poněkud neobvyklý den,“ řekl Celluci jemným hlasem a podal jí papírový kapesníček. „Dave, co kdybys řekl ostatním, že kdo chce, může jít domů? Ale zdůrazni, že jakmile tu lidi z laborky skončí, budeme potřebovat kompletní soupis inventáře dílny. Někteří z nich tu možná zůstanou. Čím dříve budeme vědět, jestli něco nechybí, tím lépe.“

Když Dave odešel, doktorka Shanová se vysmrkala. „Kočírujete můj personál s pěkným přehledem, detektive.“

„Omlouvám se. Jestli byste jim to raději řekla sama…?“

„Ne, to je v pořádku. Děláte to dobře.“ Vsadím se, že když byl mladší, vypadal jako Michelangelův David. Znovu zavřela oči. Bože, já tomu nemůžu uvěřit. Eliáš je mrtvý a já tu sedím a říkám si, jaký je tenhle polda fešák.

„Doktorko Shanová? Jste v pořádku?“

„Nic mi není.“ Otevřela oči a podařilo se jí vyloudit uslzený úsměv. „Opravdu.“

Celluci přikývl. Nemohl si nevšimnout, že doktorka Rachel Shanová má velmi atraktivní úsměv, dokonce i když se v něm zračí tolik žalu. Říkal si, jak asi vypadá, když se opravdu má čemu usmívat.

„Takže.“ Hodila promáčený kapesník do koše na odpadky. „O můj personál jste se už postaral, co jste naplánoval pro mě?“

Z nějakého nejasného důvodu Celluci cítil, jak mu rudnou uši. Odkašlal si a v duchu poděkoval bohu, že se nenechal ostříhat nakrátko. „Mohla byste zkontrolovat kancelář doktora Raxe? Vzhledem ke svému postavení budete nejlépe vědět, jestli se s něčím hýbalo.“

Kancelář kurátora se nacházela na protější straně velké společenské místnosti. Když komisař Harper gestem ukázal k hlavním dveřím, pokynul Celluci doktorce Shanové, aby šla sama.

„Co je?“

„Je tu tisk.“

„Jo. No a co?“

„Neměl by někdo vydat prohlášení, jen aby nevyrazili dveře?“

Celluci se ušklíbl. „Já jim dám prohlášení.“

Když se komisař Harper díval za Cellucim, jak si to rázuje chodbou, nahrbený a s rukama sevřenýma v pěst, říkal si, jestli neměl raději počkat, až seržant Graham skončí se zaměstnanci, které vzal do dílny. Měl pocit, že novináři brzy dostanou prohlášení, které nebudou moci otisknout.

Dav novinářů přešlapujících ve vestibulu poznal detektiva v okamžiku, kdy s ním hlídač vyšel ze dveří.

„No nazdar,“ zamumlal jeden z nich. „To je pan Sympatický z oddělení vražd.“

Chrlili na něj jednu otázku za druhou. Celluci čekal a upíral na tu smečku vražedný pohled tak dlouho, dokud se nezklidnila. Když vřava utichla natolik, že ho mohlo být slyšet, odkašlal si a spustil tónem, z něhož bylo zcela jasné, co si o svém publiku myslí. „Dnes, v brzkých ranních hodinách, byl v dílně egyptologického oddělení nalezen mrtvý muž bílé pleti. Příčina smrti není zatím známa. Samozřejmě očekáváme nějakou lumpárnu, kdyby ne, tak bych tady nebyl. Jestli chcete něco dalšího, budete si na to muset počkat.“

„Co ta mumie?“ Jeden reportér v přední části davu strčil dopředu mikrofon. „Slyšeli jsme, že se mluví o tom, že je v tom zapletená nějaká mumie.“

Ano, co ta mumie? Ačkoliv si stále nebyl zcela jistý její přesností, zopakoval Celluci oficiální verzi. „Žádná mumie tu nikdy nebyla, pouze prázdná rakev, která se v egyptologickém oddělení právě zkoumá.“

„Je zde nějaká možnost, že by ta rakev mohla způsobit obě nedávná úmrtí, k nimž v muzeu došlo?“

„A jak by je asi způsobila?“ otázal se suše Celluci. „Že by na ně spadla?“

„A co nějaká stará kletba?“

Dvě oběti vražedné kletby. Jako by ty titulky viděl. „Nechovejte se jako pitomec.“

Reportér, kterému se podařilo ucuknout s mikrofonem právě včas, se příjemně usmál a otázal se: „Mohu vás citovat, detektive?“

Celluci se usmál právě tak upřímně. „Můžete si to nechat vytetovat přes prsa.“

Když se vrátil nahoru, našel před kanceláří doktora Raxe stát svého parťáka s doktorkou Shanovou.

Dave se k němu otočil, sotva vešel. „Doktorka pro nás něco má, Miku.“

Doktorka Shanová si shrnula vlasy z tváře a poškrábala se na čele. „Možná to nic neznamená…“ pohlédla na Celluciho, který na ni povzbudivě kývl, a pokračovala: „Já jen, že Eliáš si vždycky v kanceláři nechával sako. Kvůli zasedáním výboru a společenským událostem. Nechce ho mít na sobě…“ zarazila se, na okamžik zavřela oči a pak pokračovala. „Nechtěl ho mít na sobě ani o chvíli déle, než bylo absolutně nezbytné. No a když jsem včera večer odcházela, jeho šedé sako, bílá košile a vínově červená hedvábná kravata visely na dveřích. Jsou pryč.“

Oba detektivové si vyměnili identické pohledy. „Co náhradní pár bot?“

„Žádný tu neměl. Vždycky říkával, že pokud někam nemůže jít ve svých škrpálech, nestojí to za to, aby tam vůbec chodil.“ Roztřásl se jí dolní ret, ale s viditelným úsilím se jí podařilo ovládnout. „Sakra, že mi tu ale bude chybět.“

„Jestli byste teď chtěla jít domů, doktorko Shanová…?“

„Díky, ale myslím, že raději půjdu dělat něco užitečného. Jestli mě už nebudete potřebovat, půjdu pomoct s inventarizací.“ Se vztyčenou hlavou prošla místností, u dveří se zastavila a řekla: „Až chytíte toho hajzla, co to udělal, doufám, že mu zaživa vyrvete srdce z těla a hodíte ho krokodýlům.“

„Ehm, to už se nedělá, doktorko.“

„Škoda.“

Když byli sami, Dave si zhluboka povzdechl a posadil se na roh nejbližšího stolu. „Kancelář si budou muset projít kluci z laborky. Tenhle případ je čím dál podivnější.“ Poškrábal se ve vousech. „Začíná to vypadat, jako by doktor Rax vyrušil nahého lupiče. Co za blázna se potlouká naostro po muzeu?“

Hluboce zamyšlený Celluci ho ignoroval. Vzpomínal na jeden pentagram a na tu člověka připomínající bytost v něm, vzpomínal na chlapa, který se svlékl, proměnil a šel mu po krku vlčími zuby ve vlčím těle, vzpomínal na Henryho Fitzroye, který už nebyl člověkem, i když jím kdysi býval. Vzpomínal na to, že věci nejsou vždy tím, čím se zdají být.

Uvažoval, jaký tvor by se asi vynořil po staletích strávených v temnotách, kdy byl uzamčen v bedně, v níž se nemohl ani pohnout.

Jenže tu žádná mumie nebyla.

~~~

Mysl hlídačky pokřivil tak, že mu otevřela vstupní dveře a ještě mu popřála dobré ráno, aniž by se vůbec pozastavila nad tím, proč ten starý pán ve špatně padnoucím saku odchází z muzea několik hodin předtím, než se mělo otevřít. Jakmile byl venku, otočil se, usmál a smazal jí veškeré vzpomínky na celou událost. Pak přešel ulici a sedl si na lavičku, aby si odpočinul a vychutnal šíři prostoru kolem sebe a to, že se může hýbat. Čekal, dokud mu vzpomínky, jež pozřel, neřeknou, že je čas.

První ká, které pohltil, mu posloužilo ke znovuoživení a k zakrytí stop. Druhé mu poskytlo důležité informace, ale jen velmi málo životní síly, jelikož doktoru Raxovi by zbývala už jen necelá třetina let, která již prožil. K tomu, aby získal zpět mládí a dočerpal síly, potřeboval mladé ká s takřka nenačatým potenciálem.

Opatrně, neboť v této zemi panoval krutý chlad a on již spotřeboval velkou část sil jen na to, aby se při čekání udržel v teple, sešel do podzemí a vnořil se do toho, o čem se obě sady ukradených vzpomínek zmiňovaly jako o ranní špičce. Koupil si jízdenku, spíše kvůli vzrušení z nového než z nezbytnosti, a vešel na nástupiště metra. A v té chvíli jej stěny začaly svírat. Rozbušilo se mu srdce v hrudi a on prudce vzpažil ruku, aby na něj nespadl strop. Byl by utekl, kdyby toho byl schopen, ale jeho kosti se proměnily ve vodu a on mohl jen stát a trpět. Ujely tři vlaky, než se uklidnil. Uvědomil si, že prostor není zase tak malý, jak se zpočátku domníval, a že když se v něm mohou volně pohybovat tak ohromní kovoví netvoři, bude tam jistě dost místa i pro něj.

Ujel ještě jeden vlak, zatímco jej s úžasem sledoval – vzpomínky mužů, kteří byli na takové věci zvyklí, nevzdávaly čest velikosti, rychlosti ani hluku, či jen pouhé přítomnosti těch strojů – a pak ještě další, než našel to, co hledal. U dveří do vagónu takřka zakolísal, když viděl, jak málo místa uvnitř zbývá, ale touha po moci byla nakonec přece jen silnější než strach a v posledním okamžiku se vmáčkl dovnitř.

Školáci v identických uniformách pod podzimními kabáty byli namačkaní jeden na druhého tak těsně, že s nimi škubání a kymácení vlaku nemohlo pohnout. Smáli se a povídali si, a dokonce ani ti, kteří by na tyč dosáhli, se tím neobtěžovali, jistí si vědomím, že nemohou spadnout.

Dostal se k nim tak blízko, jak jen to šlo, a začal zuřivě hledat toho nejmladšího. Nevěděl, jak dlouho v tak stísněném prostoru vydrží.

K jeho překvapení nesl jeden z chlapců ochranu, která odmrštila jeho ká zpátky tak silně, až sykl bolestí. Zamumlal si pod nosem kouzlo a pak jen otráveně hleděl na auru zlatého světla. Bohové tohoto věku byli možná slabí, ale jeden z nich se dítěte dotkl – ačkoliv si ono samo nebylo jeho volání ještě vědomo – a to mu znemožňovalo se na něm nakrmit.

Nevadí. Byla tu spousta dalších, kteří žili bez jakékoli ochrany.

Protože neustále těkal zrakem, hledaje cestu ven, trvalo mu velmi dlouho, než zachytil pohledem modré oči chlapce, jehož si nakonec zvolil. Chlapec, který viděl jen neškodného, zoufale se tvářícího starého pána, se usmál, sice trochu zmateně, ale přece jen s ochotou být vlídný. Úsměv mu vydržel až do konce a byl posledním kouskem života, o který přišel.

Okolní masa lidí udrží tělo kluka ve vzpřímené poloze dost dlouho na to, aby se on stačil dostat daleko odsud.

Na příští zastávce se nechal zachytit davem a vyvléct z vlaku. Když kráčel po nástupišti, vypálila mu síla nového ká z hrudi spolu s věkem všechen strach. Ti, kdo si všimli vnějších změn – napřimujících se zad a tmavnoucích vlasů – jim odmítali uvěřit a on jen žasl, jak snadno z povrchu jejich myslí sklouzlo všechno, co přesahovalo omezený rozsah toho, co považovali za možné. Z těchto lidí, z této tvárné hmoty dýchajícího bahna, vybuduje říši, jež zastíní všechny minulé.

~~~

Stejně jako dvě předešlé noci, i tuto Henry procitl s obrazem velikého zlatého slunce vypáleným v mysli. Ale poprvé s sebou nepřinesl strach z šílenství, neboť v jeho útočišti se vznášel tak hustý pach krve, že šílenství vypadalo ve srovnání s Hladem jako zcela nepodstatná maličkost.

„To je dost. Díkybohu, že ses konečně vzbudil.“

Chvíli mu trvalo, než byl schopen souvislejší myšlenky. „Vicki?“ Zpočátku její hlas nepoznal, protože v něm zazníval jakýsi podivný napjatý podtón. Posadil se, na okamžik ji spatřil, jak stojí přitisknutá zády ke dveřím, a pak si musel dát ruku před oči, aby je chránil před náhlou záplavou záře, když rozsvítila.

Jakmile se mu vrátil zrak, byly dveře otevřené a Vicki byla pryč. Sledoval stopu její krve do obývacího pokoje a našel ji schoulenou na pohovce, zatínající prsty hluboko do čalounění. Všechna světla, kolem nichž prošla, byla rozsvícená. Hlad pulzoval v rytmu tlukotu jejího srdce.

Zvedla oči a uviděla, jak se k ní žene. „Henry, ne.“

Kdyby byl mladší, možná by se neudržel, ale jestli se během čtyř set padesáti let něčemu naučil, bylo to sebeovládání. „Co se děje?“

„Strávila jsem celý den zamčená s tebou v pokoji, to se děje!“

„Cože jsi?“

„Jak jsem mohla odejít? Jak jsem mohla otevřít dveře tak, abych nevpustila dovnitř aspoň trochu slunečního světla? A protože jsem měla zabránit tomu, aby ses nechal sežehnout, bylo by rozhodně hodně protismyslné, kdybych tě usmažila. Takže jsem tu zůstala trčet.“ Trhaně se zasmála. „Ještě že tam máš koupelnu.“

„Vicki, to mě mrzí…“ Udělal krok dopředu, ale ona zvedla obě ruce, takže se znovu zastavil, i když ho krev proudící pod jemnou kůží jejích zápěstí zvala blíž.

„Podívej, ty za to nemůžeš. Mělo nás to napadnout oba.“ Zhluboka se nadechla a posadila si brýle pevněji na nos. „Dnes v noci s tebou zůstat nemůžu. Musím odsud vypadnout.“

Potřeboval se nasytit a věděl, že by ji mohl přesvědčit, aby zůstala, přesvědčit ji takovým způsobem, aby si myslela, že to byl její nápad. Přestože tomu příliš nerozuměl, ovládl Hlad a přikývl. „Tak jdi.“

Vicki popadla bundu a kabelku a takřka se rozběhla ke dveřím. Pak se s rukou na klice zastavila, otočila se k němu a podařilo se jí vykouzlit nejistý úsměv. „Co se týče toho, jak se s tebou spí, dvě věci ti musím nechat, Fitzroyi. Nechrápeš a nekradeš deku.“ S těmi slovy byla pryč.

Jelikož to poslední, co ucítil, než ho pohltil den, byl dotek jejích rtů a života za nimi, opájel se Henry představami, jak tato nová intimita asi změní jejich vztah.

Skutečnost se jim ani zdaleka nevyrovnala.

Vicki se opřela o ocelovou stěnu výtahu a zavřela oči. Cítila se jako naprostá sketa. Útěkem Henrymu moc nepomůžu, že? Jenže zůstat prostě nemohla.

Byla tak vyčerpaná, že vydržela spát až do pozdního odpoledne, ale hodiny mezi jejím probuzením a západem slunce patřily k nejdelším, jaké kdy zažila. Jak tam vedle ní ležel, naprosto prázdný, byl jí Henry ještě cizejší, než když pil její krev. Stokrát se vydala ke dveřím a stokrát se rozhodla nechat je zavřené. Je to ložnice na Bloorově ulici, opakovala si neustále. Ale chvějící se vlákno představivosti, o jehož existenci neměla dosud ani tušení, jí odpovídalo: Je to krypta.

Když výtah zastavil v přízemí, narovnala se a pevným krokem vyrazila napříč halou, jako by její napjaté nervy nedrnčely při každém pohybu. Kývla na pozdrav vrátnému, když procházela kolem jeho kukaně, a poprvé za více než rok s radostí vstoupila do noci, v níž nic neviděla.

„Čau, Viktorko!“

Některé věci ani vidět nepotřebovala. „Ahoj, Tony. Dobrou noc, Tony.“ Cítila, jak se dotkl její ruky, a zastavila se. Když zašilhala, dokázala v bledé záři pouliční lampy jakž takž rozeznat světlý ovál jeho tváře.

Mlaskl jazykem. „Teda, vypadáš příšerně. Co se stalo?“

„Dlouhý den.“ Povzdechla si. „Co ty tady děláš?“

„No, víš…“ Rozpačitě si odkašlal. „Dostal jsem takový pocit, že mě Henry potřebuje, takže…“

Aby tu teď mohl být, musel ten pocit dostat dřív než Henry. Úžasné. Jasnozřivý expankáč. Přesně to jí chybělo, aby byl zážitek z dnešního dne kompletní. „A když tě Henry potřebuje, vždycky hned přiběhneš?“ Dokonce i jí samotné to zaznělo příliš příkře a nyní to byla ona, kdo pocítil rozpaky. To, co ve svém hlase zaslechla, znělo hodně jako žárlivost. Henry potřeboval ji a ona odešla.

„Hej, Viktorko, nedělej si z toho hlavu,“ řekl Tony vlídnějším hlasem, jako by jí četl myšlenky. „Pro mě je to snazší. Než se objevil on, já vlastně ani žádný život neměl. Může si mě předělat, jak bude chtít. Ty jsi sama sebou už dlouho. Proto je vás dva těžší sladit.“

Ty jsi sama sebou už dlouho. Cítila, jak jí část napětí padá z ramen. Jestli to někdo dokáže pochopit, pak rozhodně Henry Fitzroy. „Díky, Tony.“

„Bez problémů.“ Uličnický tón byl zpátky. „Mám ti čapnout taxi?“

„Ne.“

„Tak to bych měl už radši jít nahoru.“

„Než si roztrhneš kalhoty?“

„Páni, Viktorko,“ slyšela v jeho hlase čtverácký úsměv, „já myslel, že ty ve tmě nevidíš.“

Poslouchala, jak odchází, slyšela, jak otevřel a zavřel dveře domu, a pak opatrně zamířila k chodníku. V dálce rozeznala matnou záři světel Yongovy a Bloorovy ulice a rozhodla se jít pěšky. V městských ulicích bylo dost světel na to, aby se mezi mohla proplétat, i když přímo neviděla – a právě teď pochybovala, že by snesla pobyt v dalším temném, uzavřeném prostoru.

Tucet kroků od domu se zastavila. Tolik se upnula na únik z Henryho bytu, že se ani nezeptala, jestli měl znovu ten sen. Na okamžik uvažovala o tom, že se vrátí, ale pak se zazubila a zavrtěla hlavou. Byla ochotná se vsadit, že Henry nebude po zbytek noci schopen souvislé myšlenky, o obavách ani nemluvě. Během let strávených na ulici pochytil Tony několik zajímavých dovedností a jednou z nich – a to nikoliv nejméně podstatnou – bylo umění rozptylovat.