Pět
Hleděl na stůl s prostřenou snídaní – miskou jahod a kousky melounu, třemi vajíčky na šesti křehkých plátcích pečeného libového hovězího, kukuřičnými vdolky, sklenicí chlazené broskvové šťávy a konvičkou čerstvě uvařené kávy – se spokojeným úsměvem propustil mladou ženu, která mu ji přinesla, a otevřel si výtisk celonárodních novin. Když si nechal donést ranní vydání všech tří torontských deníků, bylo mu okamžitě jasné, který by si měl přečíst nejdříve. Jen v jednom z nich bylo více textu než obrázků.
Poté co pozřel ká onoho dítěte, strávil zbytek dne opatřováním vhodného oděvu a ubytování. Prodavači v malých a velmi exkluzivních obchůdcích s pánským oblečením podél Bloorovy ulice byli tak posedlí společenským postavením, že jejich uhranutí bylo až trapně snadné, a později reagoval manažer hotelu Park Plaza na jeho vzhled a aroganci tak dobře, že skoro žádnou magii ani používat nemusel.
Zapsal se pod jménem Anwar Tawfik, jež vytáhl z ká doktora Eliáše Raxe. Své pravé jméno nepoužil od dob Merinara, prvního z faraónů, a v době, kdy ho chytili a spoutali Thovtovi kněží, už byl nazýván takovou spoustou přízvisek, že mohli poutací kouzlo vrhnout jen na to, čím, ale nikoliv kým byl. Kdyby bývali měli jeho pravé jméno, neunikl by tak snadno.
Hotel Park Plaza si zvolil proto, že měl výhled jak na muzeum, tak na sídlo provinční vlády, ležící trochu dále na jih. Vlastně z oken rohového pokoje viděl obě budovy. Muzeum pro něj mělo jen jistou dávku sentimentálního významu. Co se Queen’s Parku týče, ten je ode dneška prakticky jeho.
Za starých časů, kdy ti, kdo měli světskou moc, vládli též mocí náboženskou, kdy mezi těmito dvěma neexistoval rozdíl a faraón byl žijící Horus, musel svou mocenskou strukturu budovat od samých základů, od bezprávných a nespokojených. V tomto věku byla církev násilím držena v odluce od státu, čímž mu byl stát vydán na milost a nemilost.
Za dávných dní nacházel sotva tolik nezapřísahaných ká, aby si jimi prodlužoval život, a veškerou mocí, již nashromáždil, úzkostlivě šetřil, aby on i jeho bůh nezemřeli navěky. Nyní, když bylo zapřísahaných tak málo, už nebylo šetření nutné. Mohl použít veškerá kouzla, jichž se mu zachtělo, a podrobit mocné své vůli s vědomím, že davy existují jen proto, aby se měl na kom krmit.
Akhekh, jak věděl, nedokázal tuto situaci náležitě ocenit. Jeho pán měl… prosté chutě. Chrám, pár akolytů, trocha uměle vyvolaného zoufalství a Akhekh byl spokojen.
Složil noviny na čtvrtiny, nalil si šálek kávy a pohodlně se opřel, vychutnávaje si teplý dotek říjnového slunce na tváři. Procitl ve studené, šedivé zemi, kde mu pod nohama na vlhké půdě tlelo listí barvy krve. Stýskalo se mu po čistých zlatých liniích pouště, po přítomnosti Nilu, vůni koření a potu, ale protože svět, který postrádal, už dávno neexistoval, hodlal si přivlastnit aspoň tento.
A upřímně řečeno, neviděl nikoho, kdo by mu v tom mohl zabránit.
~~~
„Oddělení vražd. Detektiv-seržant Celluci. Jste si jistý? Cože ji způsobilo?“
Dave Graham sledoval, jak se jeho parťák mračí, a v duchu se sázel sám se sebou, kdo je asi na druhé straně linky. Ještě stále čekali na pár hlášení, i když už obdrželi fotografie a laboratorní analýzy obsahu odtoku pod dřezem.
„Jste si jistý, že v tom není nic jiného?“ Celluci zabubnoval prsty o desku stolu. „Jo. Jo, díky.“ Přestože byl viditelně naštvaný, zavěsil s přehnanou jemností – oddělení už odmítalo dále vyměňovat rozbitá sluchátka. „Doktor Rax zemřel, protože se mu zastavilo srdce.“
Aha, koroner. Dlužil si čtvrťák. „A proč se tomu dobrému muži zastavilo srdce?“
Celluci si odfrkl. „Nevědí.“ Zvedl šálek, zakroužil jím, aby zvířil sedlinu, která se zformovala během uplynulých dvou hodin, a napil se. „Zjevně se prostě zastavilo.“
„Drogy? Nemoc?“
„Nada. Našly se sice stopy zápasu, ale žádný důkaz o úderu do hrudi. Asi čtyři hodiny před smrtí měl sendvič, sklenici mléka a kousek borůvkového koláče. Podle změn ve svalech byl mírně unaven.“ Celluci si shrnul z čela příliš dlouhou kadeř vlasů. „Doktoru Raxovi bylo dvaapadesát a byl zdráv. Chytil nahého vetřelce v dílně egyptologického oddělení a zastavilo se mu srdce.“
„Inu,“ pokrčil rameny Dave. „To se stává.“
„Co se stává?“
„Že se srdce zastaví.“
„Blbost.“ Celluci zmuchlal kelímek a zahodil ho do koše na odpadky. Trefil se na jeho okraj – kelímek zacákal okraj stolu několika kapkami kávy a zapadl dovnitř. „Dvě úmrtí z důvodu nevysvětlitelného selhání srdce ve stejné místnosti během necelých dvaceti čtyř hodin, to je…“
„Pěkně blbá náhoda.“ Dave zavrtěl hlavou nad výrazem svého parťáka. „Žijeme ve světě plném stresu, Miku. Jedna kapka navíc a už se vezeš. Ellis uviděl něco, co ho vyděsilo, jeho srdce to nevydrželo, zemřel. Doktor Rax vyrušil lupiče, prali se, jeho srdce to nevydrželo, zemřel. Kardiovaskulární selhání, ať už k němu došlo nebo nedošlo v přímém důsledku násilí, nespadá pod naši pravomoc.“
„Svatá pravda,“ zabručel Celluci.
„No, já jsem připraven přijmout závěr, že nejde o vraždu, a hodit to na krk klukům od vloupaček.“
Celluci sundal nohy ze stolu a postavil se. „Já ne.“
„Proč ne?“
Chvíli nad tím přemýšlel a nakonec pokrčil rameny. Vlastně to nedokázal zdůvodnit ani sám sobě. „Říkej tomu předtucha.“
Dave si povzdechl. Nesnášel, když se vyšetřování opíralo pouze o intuici, ale Celluciho počet zatčení byl rozhodně dost vysoký na to, aby se mu jedna dvě předtuchy mohly tolerovat. Vzdal to. „Tak kam máš namířeno?“
„Do laborky.“
Zatímco se díval, jak si to jeho parťák rázuje pryč, uvažoval, jestli by neměl do laboratoře zavolat a varovat je. Už měl ruku na sluchátku, když si to rozmyslel. „Ne.“ Opřel se v židli a zazubil se. „Proč bych si měl užívat jenom já?“
~~~
„Tohle že je kousek plátna?“ Celluci hleděl do plastové obálky a rozhodl se, že to bude Doreen věřit. „Z čeho pochází?“
„Ze staroegyptského obřadního roucha, pravděpodobně velikosti šestnáct XL. Mělo empírový pas, řasené rukávy a… jak to mám sakra vědět?“ Doreen Chui si založila ruce na prsou a probodla detektiva pohledem. „Donesl jsi mi dvaadvacet milimetrů šlemu, který se právě vykoupal v kyselině, a já z něho vytáhla čtvereční milimetr plátna. Další zázraky ode mě nečekej.“
Celluci o krok ustoupil. Drobné ženy v něm vždycky vzbuzovaly neurčitý pocit nervozity. „Promiň. Co mi o něm můžeš říct?“
„Dvě věci. Za prvé, je staré.“ Zvedla varovně ruku. „Jak staré, to nevím. Za druhé, na jednom vláknu je trocha pigmentu složeného zhruba půl na půl z krve a rostlinného barviva. Také starého. Nic, co by nějak souviselo se včerejší mrtvolou. Alespoň co se cenných tělních tekutin týče.“
Podíval se na smítko šedohnědé substance. Raymond Thompson mu řekl, že rakev pochází z období osmnácté dynastie. Nebyl si jist, kdy přesně panovala, ale pokud by se ten kousek plátna podařilo datovat do stejného období… budoval tu případ proti mumii, jejíž existenci všichni vehementně popírali. To by mělo jít hladce jako návštěva právníka. „Nemohla bys mi náhodou zjistit, jak staré to je, viď?“
„Mám provést uhlíkovou analýzu?“
„No, ano.“
„Chcípni, Celluci. Jestli chceš, abych ti provedla tenhle typ analýzy – za předpokladu, že bych měla dost velký vzorek, což já nemám – tak přesvědči město, aby mi přestalo zkracovat rozpočet a já si na to mohla opatřit vybavení a sehnat personál.“ Udeřila dlaní do stolu. „Do té doby tu máš cár plátna se skvrnou od krvavé barvy. Kapišto?“
„Takže ty jsi s tím skončila?“
Doreen si povzdechla. „Nenuť mě, abych ti to znovu vysvětlovala, detektive. Měla jsem špatné ráno.“
„Dobře.“ Opatrně zasunul obálku do kapsy u saka a pokusil se o omluvný úsměv. „Díky.“
„Jestli mi chceš vážně poděkovat,“ zamumlala, „dej vyhlásit, že se veškeré plánované vraždy odkládají, dokud nedodělám všechny resty.“
~~~
Doktorka Shanová podržela průsvitnou obálku proti světlu, pak zavrtěla hlavou a položila ji zpátky na stůl. „Když říkáte, že je to kus plátna, detektive, tak vám věřím, ale obávám se, že vám nedokážu říct ani z čeho je, ani jak je staré. Až doděláme inventuru a zjistíme, co nám chybí, pak se možná dozvíme, co bylo do toho dřezu spláchnuto…“
„Muselo to být něco, co v lupiči vzbudilo obavy z prozrazení,“ mumlal si Celluci.
„Proč?“ Tenhle detektiv má ale opravdu velmi pronikavý pohled, uvědomila si doktorka Shanová, když se k ní otočil. A velmi přitažlivé hnědé oči s tak dlouhými a hustými řasami, že by pro ně většina žen vraždila. S námahou posadila svůj myšlenkový vlak zpátky na koleje. „Chci říct, proč by nemohlo jít o bezúčelný vandalismus?“
„Ne, je to příliš cílené a precizní. Vandalové by možná polili pár vašich exponátů kyselinou, ale už by je pak nesplachovali do dřezu. A,“ povzdechl si a shrnul si z čela loknu černých vlasů, „rozhodně by tím nezačali. Nejdřív by pár věcí rozházeli po zemi. Co ta směs krve a barvy?“
„No to je opravdu zvláštní,“ zamračila se doktorka Shanová na cár plátna. „Jste si jistý, že ta krev byla opravdu smíchána s barvou a nepotřísnila ji až později?“
„Jsem si jistý.“ Naklonil se v židli, opřel se předloktími o kolena, ale pak se zase musel narovnat, protože ho pouzdro s pistolí rýplo do zad. „V naší laboratoři to s krví vážně umí. Mají spoustu praxe.“
„Ano, to nejspíš mají.“ Povzdechla si a posunula vzorek po stole směrem k němu. „No, potom mě napadá jen jediné historické vysvětlení – že se jedná o kus kouzla.“ Opřela se, propletla si prsty a mentorským tónem pokračovala: „Většina egyptských kněží byla zároveň čaroději a jejich kouzla se nejen zpívala, ale když šlo o tak důležitou záležitost, že vyžadovala i jejich fyzickou reprezentaci, také psala na pruhy plátna nebo papyru. Příležitostně, když bylo zapotřebí opravdu velmi mocného kouzla, smíchal čaroděj svou krev s barvou, aby tak s magií spoutal vlastní životní energii.“
Celluci položil ruku na obálku. „Takže tohle je část velmi mocného kouzla.“
„Vypadá to tak, ano.“
Dost mocného na to, aby dokázalo uvěznit mumii v její rakvi? zeptal se v duchu. Rozhodl se, že si tuhle otázku nechá pro sebe. To poslední, co chtěl, bylo, aby si doktorka Shanová začala myslet, že mu straší ve věži a že si vzal jako instruktážní materiál filmy starého dobrého Borise Karloffa. „V laboratoři se zmínili o uhlíkové dataci…?“
Doktorka Shanová zavrtěla hlavou. „Příliš malý vzorek. Je zapotřebí alespoň pět centimetrů čtverečních. Proto se církev tak dlouho vzpouzela dát k analýze Turínské plátno.“ Upřela zrak kamsi do hlubin paměti, pak potřásla hlavou a usmála se. „Přinejmenším jde o jeden z důvodů.“
„Doktorko Shanová?“ Zaklepání na dveře a jejich otevření proběhlo víceméně souběžně. „Omlouvám se, že ruším, ale říkala jste, že chcete výsledek té inventury, jakmile bude dokončena.“ Když asistentka kurátora kývla, vešla Doris do místnosti a položila na stůl štos papírů. „Nic nechybí, ani se nezdá, že by se s něčím hnulo, jen v temné komoře jsme našli celou hromadu použitého filmu. Každičký snímek na všech třiceti svitcích je přeexponovaný a máme taky spoustu videokazet, na kterých není vidět nic než šum.“
„Víte, co na nich bylo?“ zeptal se Celluci a postavil se. Doris se tvářila mrzutě. „Popravdě nemám tušení. Všechno, co jsem poslední dobou fotila, jsem si dohledala.“
„Mohla byste je dát stranou? Někoho pro ně pošlu.“
„Tak to je nechám, kde jsou.“ Cestou ke dveřím se Doris zarazila a znovu se na policejního důstojníka otočila. „Ale jestli budou potom ještě použitelné, chtěla bych je zpátky. Videokazety nerostou na stromech.“
„Udělám, co bude v mých silách,“ ujistil ji. Když se za ní zavřely dveře, otočil se zpátky k doktorce Shanové. „Škrty v rozpočtu?“
Nevesele se zasmála. „A kdy ne? Kéž bych vám mohla dát víc. Když vaši lidé odešli, znovu jsem prošla kancelář doktora Raxe a nepřišla jsem na nic, co by chybělo, s výjimkou toho saka.“
Což jim poskytlo alespoň lupičovu přibližnou velikost – pokud vůbec nějaký lupič existoval. Muzeum mělo vynikající ostrahu a neexistovaly důkazy, že by do něj někdo vcházel nebo z něj vycházel. Mohlo jít o interní záležitost, možná se tu potloukal kamarád mrtvého uzklízeče a zpanikařil, když doktor Rax dostal infarkt. Během včerejších výslechů několikrát zaznělo jméno doktora Von Thorna jako jednoho z lidí, které měl doktor Rax nejméně v oblibě. Možná se tu potloukal a zpanikařil on – až na to, že Von Thorna už také vyslechli a ukázalo se, že má neprůstřelné alibi, nemluvě o extrémně ochranářské manželce. Tak jako tak, stále zbývalo několik možností, jež se zjevně neexistující mumií nijak nesouvisely.
Zatímco se Cellucimu o překot honily hlavou nejrůznější teorie, jedna jeho část se zalíbením sledovala, jak doktorka vstala od stolu a zamířila k němu.
„V telefonu jste se zmínil, že chcete vidět sarkofág,“ řekla cestou ke dveřím.
Následoval ji. „To bych rád, ano.“
„Víte o tom, že v dílně už není? Přesunuli jsme ho na druhou stranu chodby do skladiště.“
Když procházeli kanceláří, cítil na sobě pohled sekretářky oddělení. „Proč se tady pořád potloukáš?“ říkaly její oči. „Proč nejsi tam venku a nechytáš toho, kdo to udělal?“ Byl to pohled, jaký dokázal rozpoznat na padesát kroků jen podle toho, jak se mu opíral do zad. Za ta dlouhá léta se ho naučil ignorovat. Téměř.
„Uvidíte, že je přece jen příliš veliký, než aby se kolem něj dalo pořád chodit.“ Doktorka Shanová se zastavila na protější straně místnosti a vytáhla klíče. „Proto jsme ho přesunuli.“
Zatímco dveře do dílny byly světle žluté, ty do skladiště hraničily s reflexní oranžovou.
„To má být barevné kódové označení?“ otázal se Celluci.
Doktorka Shanová přejížděla pohledem z jedněch dveří na druhé. Pak lehce nakrčila čelo a nakonec řekla: „Nemám nejmenší tušení.“
Podle Celluciho názoru vypadal sarkofág jako obyčejná obdélníková bedna z černého kamene. Musel doopravdy přejet prsty podél jeho hran, než se mu podařilo najít štěrbinu, kde byla horní část nasazena na spodní. „Jak dokážete poznat, že něco takového spadá do šestnácté dynastie?“ zeptal se, zatímco v podřepu hleděl do otevřeného konce.
„Převážně proto, že jediný další nalezený sarkofág tohoto typu byl do šestnácté datován mimo jakoukoliv pochybnost.“
„A ta rakev je z osmnácté?“ Viděl lehké stopy v místě, kde dříve spočívala.
„Rozhodně.“
„Není to neobvyklé? Takhle smíšená časová období?“
Doktorka Shanová se opřela o sarkofág a založila si ruce na prsou. „No, nikdy předtím jsme na to nenarazili, ale může to být tím, že jsme zatím objevili jen velice málo neporušených pohřebišť. Když už najdeme nějaký sarkofág, obvykle chybí rakev úplně.“
„S něčím takovým by se dost špatně utíkalo,“ zamumlal Celluci, narovnal se a prohlížel si koncový panel. „Nějaké teorie?“
„Ohledně toho smíšení?“ Doktorka Shanová pokrčila rameny. „Možná že rodina zesnulého šetřila peníze.“
Celluci zvedl oči a usmál se. „Sehnali ji se slevou z druhé ruky?“
Doktorka Shanová se přistihla, že úsměv opětuje. „Možná.“
Celluci lehce povytáhl panel ve žlábcích nahoru a pak ho stejně jemně spustil zase dolů. Na vnitřní straně byl deseticentimetrový převis blokující spodní okraj. Zamračil se.
„Co se děje?“ zeptala se doktorka Shanová a naklonila se trochu nervózně dopředu. I když byl víceméně nezničitelný, přece jen šlo o tři tisíce let starý artefakt.
„Taky mohli zvolit tento typ proto, že jakmile se něco ocitlo uvnitř, bylo v podstatě vyloučeno, že by se to zase dostalo ven. Na těchhle dveřích se nedá najít žádný úchop, a protože jsou zasouvací, hrubá síla s nimi taky nic nesvede.“
„Ano. Ale o to obvykle nejde…“
„Ne, jistě že ne.“ Pustil panel a udělal krok vzad. Možná měl Dave pravdu. Možná se na neexistující mumii příliš upnul. „Jen mě to tak napadlo. Při mé práci se naučíte dávat dohromady podivné detaily.“
„V té mojí taky.“
Opravdu měla úžasný úsměv. A nádherně voněla. Poznal Chanel č. 5, tutéž voňavku, kterou používala Vicki. „Podívejte, je…“ mrkl na hodinky. „… jedenáct čtyřicet pět. Co takhle oběd?“
„Oběd?“
„Jíte přece, nebo ne?“
Na okamžik se zamyslela a pak se zasmála. „Ano, jím.“
„Takže jdeme na oběd?“
„Řekla bych, že jdeme, detektive.“
„Mike.“
„Rachel.“
Jeho babička vždycky říkávala, že jídlo je nejrychlejší cesta k přátelství. Jistě, jeho babička byla stará Italka z venkova a její představa oběda se skládala přinejmenším ze čtyř chodů, zatímco to, co měl na mysli on, se více blížilo hamburgeru s hranolky. I tak se bude moci doktorky Shanové – Rachel – při jídle zeptat, co si myslí o nemrtvých.
Když Celluci odcházel toho dne z muzea podruhé, zamířil k telefonní budce na rohu. Oběd byl… zajímavý. Doktorka Rachel Shanová byla fascinující žena, inteligentní, sebejistá, se sametovou rukavičkou na ocelovém jádru. Což byla příjemná změna, protože on a Vicki se sebou obvykle v rukavičkách nejednali. Líbil se mu její ironický smysl pro humor, rád se jí díval na ruce, když během hovoru načrtávala ve vzduchu jednotlivé možnosti. Přiměl ji, aby mu vyprávěla o Eliáši Raxovi, o tom, že když byl zaujat nějakou myšlenkou, často nehleděl napravo ani nalevo, o jeho oddanosti muzeu. Zmínila se také o jeho rivalitě s doktorem Von Thornem a Celluci si udělal mentální poznámku, aby to prověřil. Téma mumie nenadnesl.
Vlastně nejblíže se dostali k analýze nemrtvých během vzrušené diskuse o starých hororech. Její názor na ně mu zabránil, aby se byť jen v teoretické rovině zmínil o myšlence, která ho podle všeho posedla.
Posedla… Vrazil ruce hluboko do kapes a nahrbil ramena proti mrazivému větru. Zkusme raději najít nějaké jiné slovo, ano?
Když na to přijde, existovala pouze jediná osoba, která by si nejdříve vyslechla všechno, co měl na srdci, a až pak by mu řekla, že se úplně zbláznil.
~~~
„Nelsonová. Soukromá vyšetřovatelka.“
„Ježíši, Vicki, je jedna sedmnáct odpoledne. Neříkej mi, že ještě spíš.“
„Víš co, Celluci…“ Bylo slyšet, jak zívla a pohodlněji se uvelebila v křesle. „… začínáš se chovat jako moje matka.“
Slyšela, jak se zasmál. „Strávila jsi noc s Fitzroyem?“
„Ne tak docela.“ Když se konečně dostala do postele – poté co prospala větší část dne – musela nechat v ložnici rozsvíceno. Když ležela ve tmě, nemohla se zbavit pocitu, že je zase vedle ní, prázdný a bez života. Moc toho nenaspala a i ta trocha spánku byla neklidná a plná snů. Těsně před úsvitem zavolala Henrymu. Přestože ji ujišťoval – a měla podezření, že současně tím ujišťoval i sám sebe – že přinejmenším dnes ráno nemá v úmyslu odevzdat se slunci, ještě dlouho po jeho východu nemohla usnout kvůli pocitu viny, že není s ním. Pospávala a probouzela se celý den.
„Podívej, Vicki,“ Celluci se nadechl tak zhluboka, že to bylo slyšet i po telefonní lince, „co víš o mumiích?“
„No, ta moje mi někdy pěkně leze na nervy.“*)
Následné ticho neznělo ani trochu pobaveně, proto pokračovala. „O těch starověkých nabalzamovaných Egypťanech, nebo o hororových příšerách v obvazech?“
„O obojím.“
Vicki se na sluchátko zamračila. Tohle jediné slovo postrádalo ten nádech arogantní sebedůvěry, která obvykle podmalovávala vše, co Celluci řekl. „Děláš na tom případu z muzea.“ Věděla to, všechny troje noviny se o něm zmiňovaly jako o vyšetřujícím důstojníkovi.
„Jo.“
„Chceš mi o tom povyprávět?“ Dokonce i v dobách nejtvrdšího soupeření se navzájem bombardovali nápady, potom je v prudkých hádkách rozebrali až na holé základy a z nich pak znovu stavěli celý případ.
„Myslím…“ povzdechl si a její obočí se stáhlo ještě níž. „… že ti budu potřebovat vidět do obličeje.“
„Teď?“
„Ne. Já se pořád živím prací. Co tak zajít na večeři? Platím.“
A sakra, tohle je vážné. Postrčila si brýle na nose. „V šest U šampióna?“
„V pět třicet. Sejdeme se tam.“
Vicki chvíli seděla a upírala pohled na telefon. Ještě nikdy neslyšela Celluciho hlas znít tak nejistě. „Mumie…“ utrousila nakonec a zamířila do své pracovny k hromadě novin označené „k recyklaci“. Rozložila je na posilovací lavici a začala projíždět očima články o nedávných úmrtích v muzeu. O čtyřicet pět minut později zvedla ruční činku a začala bezmyšlenkovitě posilovat biceps. Paměť ji neklamala, podle detektiva-seržanta Michaela Celluciho žádná mumie neexistovala.
~~~
Bylo chladno a pršelo, když kráčel z Queen’s Parku do svého hotelu, ale byl přece říjen a nacházel se v Torontu. Když došlo podle ká doktora Raxe ke splnění těchto dvou podmínek, chladno a déšť následovaly s naprostou samozřejmostí. Rozhodl se, že to bude prozatím brát jakou novou zkušenost, kterou je nutné prozkoumat a protrpět, ale že později, jakmile získá jeho bůh větší moc, se s počasím bude možná dát něco udělat.
Zatím to byl nanejvýš plodný den – a to ještě neskončil.
Dopoledne strávil zkoumáním proudů moci vířících ve velkém sále plném překřikujících se mužů a žen. Říkali tomu interpelace. To jméno se mu zdálo přiléhavé, neboť ačkoliv otázek bylo mnoho, jen velmi málo z nich se dočkalo odpovědi.*)
Potěšilo ho, že vláda – a ti, kdo usilovali o místo v ní – se za tisíce let nijak podstatně nezměnila. Egyptské provincie se velmi podobaly provinciím této nové země, byly v podstatě samosprávné a pod moc centrální vlády spadaly jen formálně. Byl to systém, jemuž rozuměl a s nímž uměl pracovat.
Udiven tím, jak málo rozuměla politice obě dospělá ká, jež pozřel, přesvědčil písaře – nyní se mu říkalo tiskový mluvčí – aby s ním pojedl. Poté co vynaložil sotva dost moci na to, aby se tomu muži zvlnil povrch mysli, už jen seděl a naslouchal takřka dvouapůlhodinovému proudu informací jak profesionálního, tak osobního charakteru, týkajících se poslanců Provinčního parlamentu. Vzít si ká onoho muže by bývalo rychlejší, ale dokud neupevnil moc, neměl v úmyslu nechávat za sebou sérii mrtvol. Zastavit ho sice nemohli, ale on nestál ani o zdržení.
Později odpoledne měl v úmyslu sejít se s mužem nazývaným generální prokurátor. Generální prokurátor řídil policii. Police byla v podstatě stálá armáda. Připraví si příslušná kouzla a začne budovat říši z pozice síly.
Potom tu bylo ještě pár neuzavřených záležitostí. Jakmile uvede do chodu budoucnost, postará se o ta dvě ká, jež stále nesla vzpomínky na něj, vzpomínky, jež musely být vymazány.
~~~
Vicki pošoupla chladnoucí houbu po talíři a zašilhala na Celluciho. Úroveň osvětlení v restauraci stačila na to, aby viděla jeho obličej, ale zdaleka nepostačovala k tomu, aby mohla rozpoznat detaily jeho výrazu. Měla na to myslet, když tuhle restauraci navrhovala, a teď ji dohánělo k zuřivosti, že ji to nenapadlo. Příště to bude u McDonald’s, a to přímo pod tou největší zářivkou, jakou tam najdu.
Zatímco jedli, pověděl jí o případu a předložil jí prostá fakta zbavená zkreslující příměsi vlastních názorů. Tím položil základy a nyní nastal čas dát se do díla.
Ještě chvíli ho sledovala, jak si pohrává s čajovým šálkem – v jeho rukou vypadala ta keramická mistička směšně malá – pak se natáhla přes stůl a klepla ho přes prsty hůlkou. „Buď, anebo,“ navrhla.
Celluci hmátl po hůlce a minul. „A to se říká, že po jídle je s konverzací amen,“ zamumlal a setřel si z ruky sezamovo-citrónovou omáčku. Podíval se na zmuchlaný ubrousek a pak na ni.
Možná to bylo jen nedostatkem světla, ale Vicki by přísahala, že se tváří váhavě, a pokud ona věděla, Michael Celluci se ještě nikdy v životě váhavě netvářil. Když mluvil, dokonce to váhavě i znělo, a Vicki se v žaludku usídlil mrazivý pocit.
„Říkal jsem ti, jak mi komisařka Trembleyová pověděla o mumii, když jsem s ní to ráno mluvil?“
„Jo.“ Vicki si nebyla jistá, že se jí líbí směr, jakým se to ubírá. „Ale všichni ostatní tvrdili, že tam žádná nebyla, takže se musela mýlit.“
„Myslím, že se nemýlila.“ Nahrbil se a položil obě ruce dlaněmi na stůl. „Já myslím, že tu mumii viděla, a taky si myslím, že je ta mumie zodpovědná za obě úmrtí, k nimž v muzeu došlo.“
Mumie? Kráčející trhavým krokem centrem Toronta, táhnoucí za sebou tlející obvazy a způsobující infarkty? V dnešní době působila ta představa spíše směšně. Samozřejmě, stejným dojmem by působil šprt s pentagramem nakresleným v obývacím pokoji, rodina vlkodlaků chovajících ovce poblíž Londýna, a když se to vezme kolem a kolem, stejně směšně působila i představa Henryho Fitzroye, nemanželského syna Jindřicha VIII., upíra a spisovatele romantické literatury. Vicki si upravila brýle na nose, předklonila se a opřela si bradu do dlaní. Život býval podstatně jednodušší. „Řekni mi proč,“ povzdechla si.
Celluci začal vypočítávat argumenty na prstech. „Každý, s kým jsme mluvili – a tím myslím opravdu každý – byl překvapen, že by někdo znovu zapečetil prázdný sarkofág. Jediná věc, kterou vetřelec zničil, byla identifikována jako součást mocného kouzla. Jediné, co se ztratilo, byl společenský oblek a pár bot.“ Zhluboka se nadechl. „Myslím, že sarkofág nebyl prázdný. Myslím, že Reid Ellis strkal nos, kam neměl, něco probudil a stálo ho to život. Myslím, že tomu tvorovi chvíli trvalo, než znovu načerpal sílu, pak vylezl z rakve a zničil obvazy a kouzlo, jež ho předtím poutalo. Myslím, že ho doktor Rax vyrušil, byl přemožen a zabit. Myslím, že potom se nahá mumie oblékla do jeho saka a bot a opustila budovu. Myslím, že jsem se zbláznil, a po tobě chci, abys mi řekla, že to není pravda.“
Vicki se opřela, mávla na číšníka a naznačila, že chtějí účet. Pak si znovu posunula brýle na nose, i když to ve skutečnosti nebylo třeba. „Já myslím,“ řekla pomalu, zatímco zápolila se silným pocitem déjà vu – určitě to byla jen náhoda, že oba muži v jejím životě trpí v současné době pocitem, že přicházejí o rozum – „že jsi jedním z duševně nejzdravějších lidí, s jakými jsem se kdy setkala. Ale jsi si jistý, že tvé nedávné… zážitky nezpůsobují, že děláš unáhlené závěry o nadpřirozených příčinách?“
„Já nevím.“
„Proč si nikdo v muzeu na žádnou mumii nepamatuje?“
„Já nevím.“
„A pokud mumie existuje, jak a proč zabíjí lidi?“
„Zatraceně, Vicki! Jak to mám k čertu asi vědět?“ Zamračil se na účet, hodil na stůl dvě dvacky a postavil se. Číšník se dal na rychlý ústup. „Nemůžu se opřít o nic jiného než o svůj subjektivní dojem a jeden nepřímý důkaz, a vůbec kurva nevím, co mám dělat.“
To už alespoň neznělo váhavě. „Promluv si s Trembleyovou.“
Zamrkal. „Cože?“
Vicki se zazubila a zvedla se. „Promluv si s Trembleyovou,“ zopakovala. „Běž na 52. obvod a zjisti, jestli tu mumii opravdu viděla. Pokud ano, máš případ. Ačkoliv,“ dodala po chvilkovém zamyšlení, „jen sám pánbůh ví, kam s ním pak budeš moct jít.“ Zavěsila se do něj, spíše kvůli pocitu sounáležitosti, než že by na cestu z matně osvětlené restaurace potřebovala průvodce.
„Promluv si s Trembleyovou.“ Zavrtěl hlavou, provedl ji kolem Pekingské kachny a vedl ke dveřím. „Nemůžu uvěřit, že mě to nenapadlo.“
„A když řekne, že mumii neviděla, zkontroluj její protokoly. I kdyby si to tvoje strašidlo pohrávalo se vzpomínkami, o policejních postupech nejspíš ví kulové.“
„A když to bude k ničemu?“ zeptal se, jakmile vyšli na Dundasovu ulici.
„Miku,“ Vicki jej zastavila a nekonečné davy procházející čínskou čtvrtí se rozdělily a proudily dál kolem nich. „Mluvíš, jako bys chtěl věřit, že se městem potlouká mumie.“ Lehce ho klepla volnou rukou do tváře. „Teď máme oba dost rozumu, abychom tu možnost nevylučovali, ale doutník je občas jen doutník, Sigmunde.“
„O čem to k čertu mluvíš?“
„Možná je za tím mumie, možná jen mírný Oidipův komplex.“
Vzal ji za ruku a znovu se dali do kroku. „Nevím, proč jsem to vůbec nadnesl…“
„Já zase nevím, proč tě nenapadlo promluvit si s komisařkou Trembleyovou.“
„Ty mě v tom hodláš pěkně ráchat, co?“
Usmála se na něj. „To si piš.“
*) Anglická slovní hříčka. Slova „mumie“ a „máma“ mohou v angličtině znít dost podobně. (pozn. překl.)
*) V angličtině to přiléhavé vskutku je, neboť tam se interpelacím poslanců na členy vlády říká „Question period“, čili čas pro otázky. (pozn. překl.)
2024 ©