Šest
„Měl jsi ten sen?“
Henry ponuře přikývl. „Žluté slunce žhnoucí na jasně modré obloze. Žádná změna.“ Opřel se zády o okno, ruce vražené hluboko do předních kapes riflí.
„Pořád žádný hlas na pozadí?“
„Žádný co?“
„Hlas na pozadí.“ Vicki hodila na podlahu kabelku a napěchovanou nákupní tašku a pak se svalila na gauč. „Vždyť víš, takový ten druh vyprávění, který vysvětluje, co se ve filmu právě děje.“
„Myslím, že to tak nefunguje.“
Vicki si odfrkla. „Nevím, proč by nemohlo.“ Z jeho tónu bylo jasné, že ho to nepobavilo. Povzdechla si. Tolik ke snaze zmírnit napětí humorem. „No, zatím se to jeví jako v zásadě neškodné. Myslím tím, že tě to k ničemu neponouká.“
Neviděla, že by se pohnul. V jednom okamžiku stál u okna, v příštím se opíral o roh pohovky s tváří pár centimetrů od její.
„Čtyři sta padesát let jsem neviděl slunce. Teď ho vídám ve své mysli pokaždé, když se probudím.“
Přímo do očí se mu nepodívala, měla dost rozumu, aby mu nedávala takovou moc, když měl náladu ji použít. „Podívej, cítím s tebou. Je to, jako by se abstinující alkoholik každé ráno probouzel s vědomím, že večer bude mít na prahu otevřenou flašku chlastu a že stráví celý den přemítáním, jestli bude mít dost sil, aby se z ní na konci dne nenapil. Já myslím, že ty dost sil máš.“
„A když ne?“
„No, pro začátek můžeš přestat s tím zasraným poraženeckým přístupem.“ Slyšela, jak pod jeho sevřením zapraskalo opěradlo pohovky, a pokračovala dřív, než mohl promluvit. „Řekl jsi mi, že nechceš zemřít. Fajn, tak nezemřeš.“
Pomalu se narovnal.
„Dnes ráno jsem tu pro tebe nebyla a je mi to líto, ale větší část dne jsem strávila tím, že jsem o tom přemýšlela.“ Celluciho telefonát jí dodal sebedůvěru ve chvíli, kdy to nejvíce potřebovala. Zatím se jí vždycky dařilo dostát závazkům plynoucím z její poloviny onoho vztahu, a ať se propadne, jestli teď selže. A za tvou důvěru, Henry, ti dám tvůj život. Zvedla si kabelku do klína a vyhrabala z jejích útrob kladivo a hrst skob. „Mám tady zatemňovací závěs,“ šťouchla palcem u nohy do nákupní tašky. „Koupila jsem ho dnes odpoledne v obchodě s divadelními potřebami. Pověsíme ho přes dveře do ložnice. Jakmile usneš, já odejdu. Závěs sem nepustí sluneční světlo z předsíně. Od této chvíle až do okamžiku, kdy tvé malé osobní slunce definitivně zapadne, tě každé ráno uložím ke spánku, a pokud nadejde čas, kdy se nedokážeš ovládnout a vrhneš se na pohřební hranici, zastavím tě.“
„Jak?“
Vicki se natáhla po nákupní tašce. „Jestli skočíš k oknu,“ řekla, „budu mít odhadem tak minutu, možná dvě, než se dostaneš skrz bariéru. Minulé léto jsi dost přesvědčivě dokázal, že i když regeneruješ rychle, nezranitelný nejsi.“
„A když to zkusím dveřmi?“
Plácla se do dlaně levé ruky hliníkovou baseballovou pálkou. „Pak se obávám, že půjde o čelní střet.“
Henry se na pálku chvíli díval, obočí stažené do příkrého „V“, pak pozvedl hlavu a upřeně se zahleděl Vicki do obličeje. „Ty to myslíš vážně,“ řekl nakonec.
Tentokrát pohled jeho očí opětovala. „Jako nikdy předtím.“
Zacukalo mu v čelisti a vrásky na čele zmizely. Pak se mu začaly chvět koutky úst. „Myslím,“ řekl jí, „že tohle řešení je nebezpečnější než samotný problém.“
„O to právě jde.“
Najednou se usmál a byl to jemnější úsměv, než u něj kdy viděla. Vypadal při něm absurdně mladý a jí dodával pocit síly, potřebnosti a zodpovědnosti. „Děkuji ti.“
Cítila, jak se i jí zvedají koutky úst a z ramen jí padá těžký balvan. „Prosím.“
~~~
Henry přiložil k závěsu hroty poslední skoby a zatlačil je do zdi, aniž by se obtěžoval použít kladivo. Slyšel, jak Vicki za jeho zády mumlá: „Frajere.“ Ten závěs byl úžasný nápad. S pálkou si už tak jistý nebyl, ačkoliv pomyšlení na to, jak ho s ní zmlátí do bezvědomí, nepostrádalo jistou brutální jednoduchost, která se mu ve své abstraktní rovině mohla i líbit. Když se nad tím zamyslel přímo, cítil, že samotná Vickiina přítomnost bude stačit, aby si uvědomil, že zemřít nechce.
Slezl ze židle a upravil okraje závěsu. Sahal asi metr za dveře a přinejmenším co do formy připomínal tapiserie, jež kdysi visely v jeho ložnici na Sheriffhutonu, kde měly zabraňovat průvanu. Doufal, že tenhle závěs bude účinnější.
Pálku Vicki odložila na prádelník, kde se na tmavém dřevě matně leskla jako moderní palcát očekávající ruku bojovníka z jedenadvacátého století. Na dvoře jeho otce byl jeden lord, Skot, pokud ho paměť neklamala, jehož oblíbenou zbraní byl právě palcát. Krátce po svém prohlášení vévodou z Richmondu Henry s ústy otevřenými úžasem sledoval, jak ten chlap – takřka jistě to musel být Skot – rozmlátil dřevěné dveře na třísky, načež zcela stejnými údery porazil tři muže za nimi. Udělal tím dojem dokonce i na Jeho královské Veličenstvo, jež poplácalo svého parchanta masitou rukou po útlém rameni a bodře prohlásilo: „Tohle se mečem udělat nedá, chlapče!“
Jak jeho královský otec, tak napůl zapomenutý lord se už dávno obrátili v prach. Ačkoli bylo dost pravděpodobné, že palcát stále visí nad krbem mezi kančími hlavami a šaršouny, nepochybně uběhla staletí od doby, kdy ho naposledy někdo pozvedl v bitvě. Henry přejel prstem po hladkém, chladném hliníkovém povrchu.
„Na co myslíš?“
Vnímal, jak nejistá se Vicki navzdory věcnému tónu cítí. Skoro slyšel, jak si myslí: Co budu dělat, když se rozhodne té pálky zbavit? Nebo, jak znal Vicki, mnohem pravděpodobněji: Pokud se tu pálku rozhodne chytit, přiměje ho úder do ledvin, aby ji pustil? „Jen jsem uvažoval nad tím, jak se z bitev staly stylizované rituály, lišící se podle jednotlivých ročních období.“
Zvedla obě obočí až nad obroučky brýlí. „No, skutečných bitev se vede pořád dost a dost,“ řekla pomalým hlasem.
„To vím.“ Henry rozhodil rukama a hledal slova, jež by jí pomohla pochopit rozdíl. „Ale mám pocit, že ty reálné byly zbaveny veškeré cti a slávy, která se teď věnuje hrám.“
„Musím uznat, že se dá nalézt jen velmi málo cti a ještě méně slávy na tom, když ti nějaký motorkář rozmlátí hlavu řetězem nebo když po tobě v nějaké tmavé uličce skočí feťák s nožem, nebo dokonce když musíš vytáhnout zbraň na opilce, který se tě rozhodne oddělat, ale jestli mě chceš přesvědčit, že se s jakýmkoliv druhem násilí někdy pojila čest a sláva, budeš se muset moc a moc snažit.“
„Nejde o to násilí,“ namítl, „jde o…“
„Vítězství?“
„Ne tak docela, ale kdysi alespoň bývalo jasné, kdo vlastně vyhrál.“
„Možná právě proto se čest a sláva začaly spojovat se sportem – můžeš bojovat o vítězství, aniž bys za sebou nechával nehezkou hromadu mrtvol.“
Zamračil se. „Takhle jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlel.“
„Já vím.“ Podlezla pod závěsem a vstoupila do předsíně. „Čest a sláva jsou poraženým úplně ukradené. Ty jsi vždycky byl na straně vítězů, ať už jako princ, nebo jako upír.“
„A na čí straně jsi ty?“ otázal se poněkud nevrle a vykročil za ní. Ne že by jí naprosto uniklo, co se jí snažil říct, spíše změnila to, jak to vyznělo.
„Na straně pravdy, spravedlnosti a kanadské filozofie.“
„Což je?“
„Z větší části kompromis.“
„Legrační. Nikdy jsi mi nepřipadala jako člověk, který by dobře přijímal kompromisy.“
„To taky nepřijímám.“
Natáhl ruku, uchopil ji za zápěstí a zatáhl, aby se zastavila. Pak si ji otočil k sobě. „Vicki, kdybych ti řekl, že jsem unavený, že už žiji šestkrát déle, než trvá průměrná délka lidského života, a že už toho mám dost, nechala bys mě vyjít na slunce?“
Ani náhodou. Potlačila okamžitou emocionální reakci. Zeptal se jí naprosto vážně, slyšela to v jeho hlase a viděla v jeho tváři, a zasloužil si víc než jen bezmyšlenkovitou citovou odpověď. Vždycky věřila, že život každého člověka patří jen jemu samému a že do toho, co s ním udělá, nikomu nic není. V obecné rovině to fungovalo báječně, ale nechala by Henryho, aby si zvolil odchod do slunce? Buď přátelství znamená v prvé řadě zodpovědnost, nebo neznamená skoro nic. To už si dnes večer jednou ujasnili. „Jestli po mně chceš, abych tě nechala spáchat sebevraždu, budeš mě muset zatraceně dobře přesvědčit, že je ti smrt milejší než život.“
Rozzlobilo ji jen to, že na to myslela. Slyšel, jak se jí zrychlil tep, viděl, jak se jí pod kůži napjaly svaly. „Mohl bych tě o tom přesvědčit?“
„Pochybuji o tom.“
Zvedl jí ruku a vtiskl do dlaně jemný polibek. „Už ti někdo řekl, že jsi velmi panovačná osoba?“ zamumlal do měkké kůže u kořene jejího palce, vdechuje přitom pach krve její pleti.
„Často.“ Vicki se mu vytrhla a otřela si ruku o přední stranu mikiny. Skvělé, přesně tohle potřebovala, další podnět. „Nemá smysl rozjíždět něco, co nedokončíš,“ zamumlala trochu roztřeseným hlasem. „Nakrmil ses včera večer z Tonyho.“
„Pravda.“
„Dnes v noci pít nepotřebuješ.“
„Pravda.“
Vždycky ji rozladilo, že dokáže číst její fyzické reakce s takovou lehkostí a že vždycky ví, zatímco ona může jen hádat. Ovšem příležitostně šlo o čistě akademický problém.
„Na zběsilé šoustání v předsíni jsem už moc stará,“ informovala ho o chvíli později. „Nech toho.“ Jdouc pozpátku, táhla ho k ložnici.
Henrymu se rozšířily panenky. „Vicki, buď opatrná…“
Uchopila ho silněji a zazubila se. „Po čtyřech stech padesáti letech už bys mohl vědět, že ti to neupadne.“
~~~
„Dnes jsem večeřela s Mikem Cellucim.“
Henry si povzdechl a jemně přejel stín žíly v měkké prohlubni pod Vickiiným uchem. I když si vzal jen pár doušků, cítil se sytý a lenivý. „Musíme o něm mluvit teď?“
„Myslí si, že Torontem chodí mumie.“
„Spousta,“ zamumlal jí Henry do krku. „A taky spousta tatínků.“*)
„Henry!“ Dloubla ho loktem těsně pod solar. Rozhodl se věnovat jí pozornost. „Celluci je vážně přesvědčen o tom, že jeden starověký Egypťan povstal z rakve a zabil v muzeu dva lidi.“
„Ty dva, co zemřeli na infarkt?“
„Přesně tak.“
„A ty mu věříš?“
„Koukej, kdyby mi Mike Celluci zavolal, že ho v domě vězní mimozemšťani, tak bych mu možná nevěřila, ale stejně bych k němu pro všechny případy zaskočila s plamenometem. A jelikož jsi největší odborník na zmrtvýchvstání, kterého znám, jdu s tím za tebou a ptám se: Je to možné?“
„Nech mě, ať si to ujasním.“ Henry se převalil na záda a složil si ruce pod hlavou. „Detektiv-seržant Michael Celluci za tebou přišel a řekl: V Torontu řádí mumie. Vraždí egyptology a uklízeče. A nech mě hádat, nemůže to nikomu říct, protože by mu nikdo nevěřil.“
„Tak nějak.“
„Jsi si jistá, že nejde jen o promyšlený aprílový žert?“
„Na to je to příliš složité. Celluci je typ, co sype sůl do cukřenky, a kromě toho je říjen.“
„Na tom něco je. Předpokládám, že ti vysvětlil, jakou logickou úvahou k téhle pito… au, neobvyklé myšlence dospěl.“
„Vysvětlil.“ Odklepávajíc jednotlivé body na Henryho hrudníku, mu Vicki zopakovala všechno, co jí Celluci řekl.
„A pokud komisařka Trembleyová potvrdí, že mumie existuje, co pak?“
Ovinula si kolem prstu rudozlatou loknu jeho vlasů. „Doufala jsem, že mi to řekneš ty.“
„Pomůžeme mu ji zastavit?“
„Jak?“
„Nemám nejmenší tušení.“ Slyšel, jak si povzdechla, cítil její dech na hrudi a lehce ji políbil na temeno. „Požádal tě, aby sis o tom se mnou promluvila?“
„Ne. Ale řekl, že mu nebude vadit, když to udělám.“ Popravdě řekl: Vyhnat čerta ďáblem? Proč ne? Ale ona za jeho úšklebkem vycítila úlevu a získala dojem, že čekal celý večer, až se ho na to zeptá, protože nebyl ochoten požádat o to sám. „Musel jít na hokejový trénink, jinak bych mu navrhla, aby ti o tom řekl sám.“
„Tohle by byl zábavný večer.“
Vicki se zazubila. Celluciho reakce by byla hlasitější a vulgárnější, ale v zásadě podobná.
~~~
Henry se posadil ke stolu a zapnul počítač. Přes hučení ventilátoru slyšel z obýváku pomalé, hluboké oddechování a pod ním pravidelný rytmus odpočívajícího srdce.
„Nečekej, že tu zůstanu každou noc,“ varovala ho se zívnutím Vicki. „Myslím, že většinou se tu ukážu těsně před úsvitem, abych tě uložila. Ale když už jsem tady, mohl bys trochu pohnout s tím svým psaním, zatímco já se trochu vyspím.“ Odešla z ložnice s polštářem pod jednou a dekou pod druhou paží. „Lehnu si na gauč. Je tu lepší vzduch a ty nebudeš muset spát obklopený pachem krve.“
Byl to důvěryhodný, dokonce logický důvod, ale Henry mu nevěřil. Když odcházela z místnosti, všiml si, jak se jí na zádech vyhlazují vrásky napětí. Ještě chvíli poslouchal, jak spí, pak zavrtěl hlavou a obrátil pozornost k obrazovce. Knihu měl mít hotovou do prvního prosince a do šťastného konce mu ještě stále jedna kapitola zbývala.
Hedvábná sukně se vlnila kolem útlých kotníků, jak Veronika přecházela sem a tam svým pokojem v guvernérově vile. Nazítří bude kapitán Roxborough viset, pokud se jí nepodaří najít způsob, jak tomu zabránit. Věděla, že není žádný pirát, ale třebaže k ní byl guvernér více než laskavý, bude mít její slovo ještě nějakou váhu, jakmile se všichni dozví, že se na ostrovy dostala v přestrojení za plavčíka? Že ji kapitán Roxborough odhalil a že…
Zastavila se a pozvedla štíhlé prsty, aby zakryla své rozpálené tváře. Na ničem z toho teď nezáleželo. „Nesmí zemřít,“ přísahala si.
„Nějak se nemůžu odpoutat od představy smrti za úsvitu,“ zamumlal Henry a odsunul se od stolu.
Loni na jaře ho úsvit zastihl mimo bezpečné útočiště a on musel závodit se sluncem o holý život. Ještě stále měl na hřbetě ruky vrásčitou jizvu v místě, kde ho ocejchoval den.
Stalo by se to stejně rychle, uvažoval, nebo pomaleji? Změnilo by se jeho tělo na popel v jediném okamžiku, nebo by hořel pomalu a křičel v agonii až do definitivní smrti?
Přinutil se odvrátit od té myšlenky a soustředil se na pravidelný rytmus Vickiina dechu tak dlouho, dokud se neuklidnil. Muselo tu přece být i něco jiného, na co by mohl myslet.
Celluci je vážně přesvědčen o tom, že jeden starověký Egypťan vylezl z rakve a zabil v muzeu dva lidi. Jednou v Egyptě byl, na samém počátku nového století, hned po smrti doktora O’Mary, když měl pocit, že Anglie je pošpiněna a on musí pryč. Dlouho se tam nezdržel.
~~~
S lady Wallingtonovou se seznámil na terase hotelu Shepheard’s. Seděla tenkrát sama, popíjela čaj a sledovala davy Egypťanů, jak se valí ulicí Ibrahima paši, když ucítila jeho pohled a zavolala na něj. Coby čerstvá vdova krátce po čtyřicítce nenamítala nic proti tomu, aby jí dělal společnost pohledný muž vybraného chování. Naproti tomu Henrymu připadala osvěžující její upřímnost. „Nebuď směšný,“ odpověděla mu, když vyslovil soustrast nad její ztrátou, „to nejlepší, co pro mě Jeho lordstvo kdy udělalo, bylo, že zaklepalo bačkorami dřív, než jsem stačila úplně zestárnout. Takhle si můžu ještě užít svobody.“ A pak mu pod damaškovým ubrusem přejela dlaní po vnitřní straně stehna.
Na veřejnosti byla tak diskrétní, jak jen to společnost roku 1903 vyžadovala. V soukromí byla přesně to, co Henry po incidentu s grimoárem potřeboval. Nikdy jí neřekl, co je, a ona přijímala čas, který strávil mimo její společnost, se stejnou vyrovnaností jako ten, který trávil s ní. Měl vážné podezření, že na denní dobu má jiného milence, a shledal, že obdivuje její výdrž.
Za nocí, kdy se musel krmit z jiných, se držel stranou od anglických a amerických turistů a vklouzával do temných a spletitých uliček staré Káhiry, kde snědí mladící nikdy nevěděli, že za svou rozkoš platí krví.
A pak začal mít pocit, že je sledován. Přestože nedokázal identifikovat žádné zřejmé ohrožení – tmavé oči sledovaly všechny návštěvníky a rozhodně se nezdálo, že by právě jemu věnovaly obzvláštní pozornost – neustále ho svědilo mezi lopatkami. Začal si dávat mnohem větší pozor, když opouštěl bezpečný úkryt nebo když se do něj vracel.
Tou dobou přišel do módy výstup na Velkou pyramidu za měsíčních nocí a lady Wallingtonová ho nemusela ani moc přemlouvat, aby souhlasil, že ji na výpravě doprovodí. Začal mít pocit, že se město kolem něj svírá, jako by to byla veliká a složitá past. Možná mu pár hodin mimo ně pomůže pročistit hlavu.
Vystoupili z kočáru na měsíčním svitem postříbřený písek, jenž se vlnil vzhůru k úpatí pyramid jako čerstvě navátý sníh. Jeho čistotu poskvrňovaly jen jámy označující vypleněné hroby nebo propadlé svatyně. Světlo odňalo pyramidám patinu věků a ony zase vrhaly temné stíny na tvář Sfingy, takže vypadala současně lidštější i méně lidská, jak tajemně shlížela do noci. Stěny Velké pyramidy se bohužel hemžily šplhajícími lidmi nesoucími pochodně a pouštním vzduchem se jasně nesly zvuky jejich stoupání.
„Zatracené horko, už budeme nahoře?“
„Ačkoliv obdivuji Američany jako národ,“ povzdechla si lady Wallingtonová a zavěsila se do Henryho rámě, „existuje pár jedinců, bez nichž bych se docela dobře obešla.“
Jak se blížili k pyramidě, připravili se na útok samozvaných průvodců, prodavačů starožitností a nejrůznějších žebráků obléhajících úpatí pyramidy, kde čekali na svou příležitost pomoci cizincům od jejich peněz.
„Podivné,“ zamumlala lady Wallingtonová, když všichni zůstali na svých místech, kradmo je sledovali zpod turbanů a něco si přitom arabsky mumlali. „I když si myslím, že to hravě zvládneme i bez nich.“ Současně však hleděla na kolos před sebou s jistými obavami. Měla na sobě kompletní večerní róbu a zlézt stěny složené z metr až metr a půl vysokých bloků nebude žádná hračka. Většina žen, jež už šplhaly vzhůru, s sebou měla dva muže, kteří je tahali shora, a jednoho, který je tlačil zespodu.
Henry se zamračil. Pod pachem špíny, potu a koření cítil strach. Když vyskočil na první blok a podal ruku lady Wallingtonové, udělal jeden z domorodců znamení proti zlému oku.
Lady Wallingtonová vysledovala jeho pohled a zasmála se. „Nevšímej si toho,“ řekla mu, když ji s lehkostí vyzvedl na další stupeň, „to je tím, že tvé vlasy vypadají ve světle pochodní červenější než obvykle. Červené vlasy jsou znamením Seta, egyptské verze ďábla.“
„Tak si toho nebudu všímat,“ ujistil ji s úsměvem. Ale jeho úsměv by znamenal víc, kdyby neviděl, jak se hlouček mužů rozběhl do všech stran hned v okamžiku, kdy vylezli do výšky, odkud by je normální člověk už neviděl.
V průběhu let byl vrchol pyramidy odstraněn a zbyla po něm plošina o rozloze přibližně sto čtverečních metrů. Lady Wallingtonová, dýchajíc trochu ztěžka, klesla na jeden z roztroušených kamenů a byla okamžitě obklopena domorodci, kteří se jí snažili prodat cokoli, od špatných reprodukcí papyrových svitků, zaručeně pravých, po prst mumie, o jehož pravosti nebylo pochyb. Henryho ignorovali. Nechal ji věnovat se nákupům a loudavým krokem přistoupil východnímu okraji, kde za obsidiánovou stužkou Nilu viděl mihotavá světla Káhiry.
Přišli ze směru proti větru a pohybovali se tak tiše, že smrtelníkovo ucho by je neslyšelo. Henry zachytil tlukot půl tuctu srdcí a otočil se dlouho předtím, než se stačili připravit.
Jeden muž zasténal a zakryl si ústa špinavou rukou. Další udělal krok vzad s bělmem svítícím přes celé oči. Zbývající čtyři jen ztuhli, kde stáli, a Henry i přes silný pach strachu ucítil ocel a zahlédl ostré zbraně lesknoucí se ve světle měsíce.
„Místo pro zloděje,“ řekl konverzačním tónem a doufal, že je nebude muset zabít.
„Nejsme tu, abychom tě okradli, afríte,“ řekl tiše jejich vůdce a moduloval hlas tak, aby ho žádný z cizinců na pyramidě neslyšel, „ale abychom tě varovali. Víme, co jsi. Víme, co v noci děláváš.“
„Nevím, o čem mluvíte.“ Námitka byla ryze instinktivní a Henry neočekával, že mu uvěří. Už když promluvil, bylo mu z jejich držení těla jasné, že opravdu vědí, čím je a co dělává, a to jediné, co zbývalo zjistit, bylo, co s tím zamýšlejí udělat.
„Prosím, afríte…“ Vůdce rozhodil rukama. Jeho gesto bylo jasné.
Henry přikývl, jedinkrát, a nechal spadnout svou masku lehce suchopárného Angličana. „Co chcete?“ otázal se a tíha staletí dodala jeho hlasu důraz.
Vůdce se poškrábal ve vousech lehce se třesoucími prsty a celá šestice se pečlivě vyhnula Henryho pohledu. „Chceme tě jen varovat. Odejdi. Hned.“
„A když neodejdu?“ Důraz ještě zesílil.
„Pak najdeme místo, kde se skrýváš před dnem, a zabijeme tě.“
Myslel to vážně. Navzdory vlastnímu strachu a ještě většímu strachu mužů za svými zády, Henry ani v nejmenším nepochyboval, že by udělali přesně to, co právě řekl. „Proč mě varujete?“
„Dokázal jsi, že jsi neutrální afrít,“ promluvil další z nich. „Nepřejeme si tě rozzlobit, proto se tě snažíme zbavit neutrálním způsobem.“
„A kromě toho,“ řekl vůdce suše, „naši mladí naléhali.“
Henry se zamračil. „Dal jsem jim sny…“
„Náš národ měl civilizaci v dobách, kdy tito lidé byli ještě divochy.“ Gestem ruky pokynul k turistům, stále se handrkujícím nad suvenýry, čili i k lady Wallingtonové. „Už jsme zapomněli víc, než se oni zatím stačili naučit. Sny neskryjí tvou podstatu, afríte. Vyslyšíš naše varování a odejdeš?“
Henry jim chvíli hleděl do tváří a pod vrstvou špíny a známkami podvýživy uviděl pozůstatky rasy, která kdysi vybudovala pyramidy a vládla říši zahrnující většinu severní Afriky. Tomuto zbytku se uklonil – byla to úklona prince přijímajícího vyslance ze vzdálené, mocné země – a řekl: „Odejdu.“
Už jsme zapomněli víc, než se oni zatím stačili naučit.
Henry zabubnoval prsty na desku stolu. Z nějakého důvodu pochyboval o tom, že by se za těch zhruba devadesát let, která od té doby uplynula, lidstvo nějak významněji poučilo. Pokud měl Celluci pravdu a ulicemi Toronta se opravdu potloukala mumie, mumie vládnoucí mocí starého Egypta, pak se opravdu nacházeli ve velikém nebezpečí.
~~~
„Jdeš navštívit chudé příbuzné, detektive?“
„Jen se chci podívat, jak se žije druhé polovině.“ Celluci se opřel o pult 52. obvodu a zamračil se na ženu sedící za ním. „Už je tady Trembleyová se svým parťákem? Potřebuji s nimi mluvit.“
„Dobrý bože, neříkej mi, že jeden z hochů z oddělení vražd opravdu pracuje už od šesti padesáti ráno. Počkej, jen si to zakroužkuji v kalendáři…“
„Brutonová…“ řekl nepříliš varovným tónem. „Trembleyová?“
„Ježíš, svlékněte chlapa z uniformy a ztratí smysl pro humor. Ne že bys ho měl nějak moc i předtím,“ dodala. „A po ránu jsi byl vždycky pěkně nabručený. Ačkoliv, když tak nad tím přemýšlím, ty jsi býval nabručený i večer.“ Rotná Heather Brutonová sdílela s Cellucim auto památných šest měsíců, kdy oba pracovali jako komisaři, ale vedení je moudře rozdělilo dřív, než mohly vzniknout nenapravitelné škody. „Trembleyová tu ještě není. Chceš na ni počkat, nebo jí mám vyřídit, aby se ti ozvala?“
„Počkám.“
„Utiš se, mé neklidné srdce.“ Sarkasticky mu poslala vzdušný polibek a vrátila se k papírování.
Celluci si povzdechl a přemítal, jestli Vicki věděla, kdo bude mít službu, když mu navrhovala, aby si promluvil s Trembleyovou. Jejímu smyslu pro humor by to přesně odpovídalo…
~~~
„… a pak mi povídá: ‚Nezatkneš ho, mami?‘“
Parťák Trembleyové se zasmál. „Kolik už je Kate?“
„Skoro tři. V listopadu má narozeniny.“ Odbočila z Harbondovy ulice na okruh u Queen’s Parku. „A věřil bys tomu, že na Halloween chce… a do prdele!“
„Co je?“
„Zasekl se plynový pedál!“
Hlídkový vůz se prohnal přes most a se vzrůstající rychlostí se vřítil do zatáčky. Trembleyová se vyhnula maličkému autu z dovozu, bojujíc s řízením. Šlápla na brzdu, jednou, dvakrát, a pak brzda ztratila tlak.
„Kurva!“
Zatáhla za ruční brzdu, co to šlo. Pod autem zaskřípal týraný kov.
Parťák Trembleyové zaťal prsty do palubní desky a hmátl po vysílačce. „Tady je 5239! Auto… Ježíši, Trembleyová!“
„Já to vidím! Já to vidím!“
Prudce trhla volantem doleva. Pneumatiky zapištěly o asfalt. Jen o vlásek se vyhnuli protijedoucímu školnímu autobusu.
„Kopni tam zpátečku!“
„Zadřu motor!“
„No a?“
Svět se zpomalil, když si komisařka Trembleyová náhle uvědomila, že auto nejede tam, kam s ním odbočila. Kola se otočila, ale vůz pokračoval vpřed a zanechávaje za sebou černé pruhy, mířil přímo proti betonovému památníku na rohu Všeobecné torontské nemocnice.
Těsně před nárazem se svět vrátil do normální rychlosti. To poslední, co Trembleyová ucítila, byla úleva. Umírat jako ve zpomaleném filmu by asi nesnesla.
~~~
Celluci, stojící proti větru od oblaků mastného černého kouře, hleděl na vrak hlídkového vozu a do tváře mu sálal žár plamenů. I kdyby některý z policistů zázrakem přežil samotný náraz, dorazil by ho výbuch, který následoval poté, co se vzňal motor. Žár byl tak prudký, že hasičům nezbývalo nic jiného než nechat oheň dohořet a soustředili se jen na to, aby se nerozšířil.
Navzdory brzké hodině se tu už stačil shromáždit malý dav a květinářka, která si právě chystala rozložit na rohu stánek, procházela pod dohledem dvou zdravotníků silným hysterickým záchvatem.
„Fakt divný,“ zaskřehotal Cellucimu za ramenem hlas.
Otočil se a zpražil pohledem špinavého, kymácejícího se chlapíka, který stál za ním. Silně páchl i přes zápach kouře z nehody.
„Já to viděl,“ pokračoval. „Řekl jsem to i poldům. Nevěřili mi.“
„Co jste jim řekl?“ zavrčel Celluci.
„Nejsem ožralý!“ Zakymácel se a chytil se Celluciho bundy. „Ale kdybyste mi dal nějaké drobné…“
„Co jste jim řekl?“ zopakoval Celluci tónem, který si za léta praxe vypěstoval pro komunikaci s opilci.
„Co jsem viděl.“ Muž, stále se drže jeho bundy, se otočil a ukázal špinavým prstem na auto. „Kola mířila do jedný strany. Auto svištělo na druhou.“
„Ani teď ještě není úplně světlo, jak jste to mohl vidět předtím?“
„Ležel jsem v parku. Měl jsem oči v rovině kol.“
O žádný velký park nešlo, byla to spíš zahrádka rostoucí ve středovém pásu, ale stopa černých pruhů vypálených do vozovky vedla hned kolem. Celluci je pozoroval až k vraku a pak sledoval sloup kouře, dokud mu nesplynul se zamračenou oblohou prostírající se nad celým městem.
Kola směřovala na jednu stranu.
Auto jelo na druhou.
Kolem srdce se mu sevřela studená ruka a Celluci se rozběhl k autu. Náhle mu přišlo velmi důležité vidět protokoly, které Trembleyová v pondělí ráno sepsala.
~~~
„Ježíšikriste, Celluci,“ vyštěkla rotná Brutonová s telefonním sluchátkem pod bradou a třemi dalšími lidmi, kteří se dožadovali její pozornosti, „teď vážně není doba na to, abys mě otravoval kvůli nějakým mizerným ztraceným protokolům, ty… Cože?“ Znovu obrátila pozornost k telefonátu. „Ne. Nechci vám zavolat později. Chci, abyste ho našla! Nepřepojujte mě na vedlejší… sakra!“ Naškrábala podpis na formulář před sebou, přejela očima chaos v místnosti a křikla: „Takahaši! Vezmi si to na druhé lince! A teď ty,“ bodla prstem Celluciho směrem, „jestli ten protokol potřebuješ kvůli případu, zavoláš si později. Slyšel jsi mě? Později.“
„Rotná?“ komisař Takahaši zvedl sluchátko, přikrývaje jeho mikrofon dlaní. „Manžel Trembleyové.“
~~~
Hieroglyfy, které předtím vyškrábal do laku hračky policejního auta, už byly zcela nečitelné a natřikrát přeložený kousek papíru zasunutý za přední sedadlo se rozpadl v pouhý popel. Nabral dýmající trosky do časopisu a třesoucí se rukou je vyzvedl z vany. Od doby, kdy toto kouzlo použil naposledy, už uplynulo velmi mnoho času, a tak, jelikož neměl v úmyslu vypálit celý hotel, to udělal takovým způsobem, aby se dal zvládnout každý náhodný únik energie. Protože zapomněl, že palivo, na němž tyto vozy závisí, je vysoce hořlavé, ukázalo se, že se jeho předvídavost plně vyplatila. Takhle jen trochu ožehl sprchový závěs. Bude ho muset dát vyměnit.
Vysypal téměř neidentifikovatelný kus kovu do křišťálového popelníku v obývací části hotelového pokoje a vyčerpaně se zhroutil do křesla. Třebaže k dosažení stejného cíle mohly posloužit i jednodušší prostředky, splnila ranní práce kromě odstranění dvou vzpomínek na jeho mumifikované tělo ještě jeden účel. Dokázal si, že všechny jeho staré dovednosti zůstaly nedotčeny. O psané záznamy z minulé noci se postaral rychlý výlet na policejní stanici a krátká rozmluva s mladíkem za stolem.
Za starých časů by se neopovážil vyčerpat svou moc tak povážlivě jako dnes ráno. Ale za starých časů, kdy bohové sbírali duše takřka okamžitě po narození, by se nemohl nasytit tak snadno jako nyní. Později, možná po obědě, si vyrazí na procházku. Podle ká doktora Raxe se nedaleko odsud nacházela škola pro velmi malé děti.
~~~
„Jdeš pozdě.“
„Když přišla zpráva o nehodě, byl jsem právě na 52. obvodu.“ Celluci se vysoukal z bundy a klesl do židle. K nehodě došlo u kolejí a univerzity, tři menší bloky od velitelství, všichni v budově o ní věděli a polovina dnešní směny se tam už byla podívat.
„Bylo to tak zlé, jak se říká?“
„Horší.“
„Ježíši. Co se podle tebe stalo?“
Celluci se na parťáka zadíval z protější strany stolu. „V hlídce, která při té nehodě zemřela, byli ti uniformovaní, co vyšetřovali v pondělí ráno u muzea.“
„Kristepane, Miku!“ Dave se naklonil přes stůl a ztišil hlas. „Nežijeme v béčkovém hororu! Žádná mumie nikdy neexistovala, a i kdyby ano, určitě by nechodila kolem a nezabíjela lidi. A už vůbec by nezpůsobovala dopravní nehody. Nevím, kam na to chodíš, ale nechtěl bys toho konečně nechat, abychom se mohli věnovat naší práci?“
„Podívej, ty nevíš…“
„Co nevím? Že se v tomhle městě děje spousta divných věcí? Jasně že vím, pár jsem jich zatýkal. Ale tam venku je pořád víc než dost naprosto obyčejné lidské špíny, tak si nevymýšlej další.“ Prohlédl si Celluciho výraz a zavrtěl hlavou. „Jako bych na stěnu házel hrách… Neposlouchal jsi nic z toho, co ti tu povídám.“
„Slyšel jsem tě,“ zavrčel Celluci. Uvědomil si, že nic z toho, co říkal, by nemohlo jeho kolegu přesvědčit, že mimo hranice světa, v němž prožil celý život – a co bylo ještě děsivější, uvnitř těchto hranic – existuje ještě jiný svět.
„Hej vy dva, Cantree vás chce vidět ve své kanceláři.“
„Proč?“ zamračil se Celluci na ženu, která se vzkazem přišla, zatímco Dave už vstával ze židle.
Pokrčila rameny. „Jak to mám sakra vědět? On je tu inspektor, já jenom detektiv.“ Když se Celluci postavil, uhnula mu z cesty. „Možná viděl tvou poslední zprávu o nákladech. Říkala jsem ti, aby sis schovával účtenky.“
Když oba detektivové vešli do místnosti, zvedl inspektor Cantree zrak a gestem ruky jim pokynul, že mají zavřít dveře. „Jde o ta dvě úmrtí v muzeu,“ řekl bez úvodu. „Viděl jsem vaše hlášení. Mluvil jsem o tom se šéfem. Nechte to být.“
„Nechat to být?“ Celluci udělal krok kupředu.
„Slyšel jsi mě. Infarkt není vražda. Nechte to klukům od vloupaček. Chci, abyste pomohli Lackeymu a Dixonovi s tím Griffinovým případem.“
Celluci cítil, jak se mu ruce za zády svírají do pěstí, ale protože šlo o Cantreeho, pravděpodobně jediného policajta ve městě, jehož bezvýhradně respektoval – a to mělo u něj mnohem větší váhu než jeho hodnost a skutečnost, že ten člověk byl Celluciho přímým nadřízeným – udržel temperament na uzdě. „Mám ohledně tohohle případu takové tušení…“ začal, ale inspektor ho přerušil.
„To mě nezajímá. Nejde o vraždu a tudíž to není vaše věc. Nebo věc vašich tušení.“
„Jenže já myslím, že to vražda je.“
Cantree si povzdechl. „Tak dobře. Proč? Předlož mi fakta.“
Celluci semkl rty. „Žádná nemám,“ zamumlal, zatímco Dave hleděl ke stropu, ve tváři pečlivě neutrální výraz. „Jen takové tušení.“
„Tak dobře.“ Cantree si přitáhl přes stůl hromadu složek. „Já ti pár faktů dám. Zatím máme v tomto městě za tento rok evidováno sedmdesát sedm vražd. Nezletilá dívka nalezena rozčtvrcená v jezeře. Muž ubodaný u baru. Doktorka zavražděná na schodišti vlastního domu. Dvě ženy ubité k smrti na parkovišti, a to, kurva, za bílého dne!“ Prudce vstal ze židle, bouchl dlaní do hromady složek a zařval: „Nepotřebuju, abyste si vymýšleli vraždy tam, kde žádné nejsou. Co se týká vás, je tenhle případ uzavřen. Vyjádřil jsem se jasně?“
„Naprosto,“ procedil Celluci skrz zaťaté zuby.
„Křišťálově,“ přidal se Dave a táhl parťáka ke dveřím. Nepustil jeho loket z pevného sevření dřív, dokud nebyli znovu ve své kanceláři. „No tak to bychom, myslím, měli,“ řekl, všiml si, jak se Celluci tváří, a obrátil oči v sloup. „A nebo taky ne…“
~~~
„Nelsonová. Detektivní kancelář.“
„Cantree mě z toho případu odvolal.“
Vicki upustila kabelku a se sluchátkem pod bradou se vysoukala z bundy. Když telefon zazvonil, právě přišla z venku. „Řekl ti proč?“
„Řekl mi, a zde cituji: ‚Podíval jsem se na hlášení. Mluvil jsem o tom se šéfem. Infarkt není vražda‘.“
„A ty jsi mu na to řekl…?“
„Co jsem mu mohl k čertu odpovědět? Kdybych mu řekl, že si myslím, že je v tom zapletená mumie, myslel by si, že jsem se zbláznil. Můj parťák si to už myslí.“
Svým vnitřním zrakem přímo viděla, jak si shrnuje z čela loknu a vjíždí si prsty do vlasů. „A ty si pořád myslíš, že v tom ta mumie je?“
„Protokol, který Trembleyová to pondělní ráno sepsala, se ztratil.“
„A Trembleyová?“
„Je mrtvá.“
Vicki se posadila. „Jak?“
„Autonehoda cestou na stanici. Dnes ráno.“
„Jela jsem kolem ní cestou domů, ale netušila jsem, že Trembleyová byla… uvnitř.“ Hasičským týmům se právě podařilo proniknout do sežehlého vraku. Těla byla spálená tak, že je nešlo ani vytáhnout. „Mluvila jsem s několika uniformovanými. Říkali, že se vůz vymkl kontrole.“
„Mám svědka, který viděl, jak kola míří jedním směrem, ale auto pokračovalo v pohybu původním.“ Celluci se zhluboka nadechl a Vicki i přes telefonní linku slyšela, jak to v něm hučí napětím. „Chci si tě najmout.“
„Co že chceš?“
„Mně Cantree svázal ruce. Ty už pro něj nepracuješ. Najdi tu mumii.“
Poznala v jeho hlase známky posedlosti. Nebylo to poprvé a stejně často je slýchala i ve svém vlastním. Posedlost dělá dobré policajty. A taky je občas ničí. „Dobře. Najdu ji.“
„Informuj mě o každém svém kroku.“
„Budu.“
„Buď opatrná.“
Znovu uviděla roztavený vrak auta. „Ty taky.“
Zavěsila a zamračila se, jak si na něco vzpomněla. Podíval jsem se na hlášení a mluvil jsem o tom se šéfem. „A proč by měl vlastně inspektor Cantree mluvit se šéfem o vnitřní záležitosti svého oddělení?“
*) Opět vtip založený na zvukové podobě slov „maminka“ a „mumie“. (pozn. překl.)
2024 ©