Linie krve: kapitola 7

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 14. 6. 2011 v kategorii Linie krve - Tanya Huffová, KREVNÍ POUTA: kniha 3, přečteno: 576×

Sedm

„… momentálně tu není nikdo, kdo by mohl váš telefonát vyřídit. Jestli mi po zaznění tónu necháte na záznamníku vzkaz, ozvu se vám, jakmile to bude možné. Prosím vás, abyste nepokládali za samozřejmé, že si pamatuji, kam jsem si založil vaše telefonní číslo.“

„Henry? Vicki. Dnes v noci chci prověřit tu dílnu. Egyptologické oddělení je v pátém patře na jižním konci muzea, setkáme se tam, jak nejdříve budeš moci.“ Na vteřinu se zamyslela a potom dodala: „U pultu bude jediný hlídač. Předpokládám, že se dokážeš bez problémů dostat dovnitř.“ Vicki zamračeně položila sluchátko. Jelikož do soumraku stále zbývalo pár hodin, ve skutečnosti neočekávala, že bude s Henrym mluvit, ale náhle se jí zmocnily pochybnosti o tom, jestli bylo moudré nahrávat takový vzkaz na záznamník.

„Jsi směšná,“ ušklíbla se sama sobě. „Pravděpodobnost, že ta Celluciho údajná mumie odposlouchává náhodné telefonní linky nebo se nabourává do Henryho záznamníku, je asi tak vysoká jako…“ povzdechla si a znovu vytočila Henryho číslo. „… že vůbec existuje.“

„Henry? Vicki. Smaž tu pásku okamžitě, jakmile si ji poslechneš.“

„Nejspíš se chovám jako paranoička,“ řekla o chvíli později kusu studené pizzy, když sloupávala ze ztuhlého sýra plátek salámu. Ale protože už měli pět mrtvých a ani v nejmenším netušili, jakými schopnostmi či silami jejich nepřítel vládne, neměla v úmyslu stát se mrtvolou číslo šest nebo rezervovat číslo sedm Henrymu.

K muzeu to od Vickiina bytu netrvalo pěšky ani patnáct minut, ale než se probrodila uličkou mezi McLaughlinovým planetáriem a hlavní budovou muzea, přála si, aby si vzala taxi. Všechno pod úrovní deštníku měla nasáklé vodou a vítr nevynechal jedinou příležitost, aby jí vmetl do tváře studený déšť.

„Nenávidím říjen,“ zamumlala, zatímco využila úzkého přístřešku nadchodu ve druhém patře muzea k tomu, aby si setřásla ze spodního lemu kabátu aspoň malou část nahromaděné vody. Když se narovnala, stekl jí z brady studený pramínek dešťové vody, dostal se jí za límec a hromadil se v dolíku u klíční kosti, kde to konečně vzdal a vsákl do trička.

„Ačkoliv ten říjen by mi zase tak nevadil. Co nesnáším, je déšť.“

U vchodu pro zaměstnance se zastavila a zadívala se dovnitř skrz vnější část skleněných dveří. Jediná cesta k vnitřní části a pak dále do muzea vedla kolem bezpečnostní přepážky s ostrahou. Veliký nápis upozorňoval zaměstnance, aby u sebe neustále nosili bezpečnostní kartu, a návštěvníky, aby se zapsali u pultu.

Vicki se usmála, stáhla si kožené rukavice, nacpala je do kapes a pak otevřela dveře.

„Dobrý večer.“ Rozšířila úsměv natolik, aby zahrnul i pracovníka ostrahy a ten ho ochotně opětoval. Podle oblečení byla seriózní a podle chování též i milá osoba, přesně ten typ člověka, s nímž hlídači jednají nejraději. „Jmenuji se Celluciová. Jdu za doktorkou Rachel Shanovou z egyptologického oddělení.“ Měla za to, že právě tohle jméno ji zaručeně dostane nahoru, a kdyby ho snad strážný poznal, jednoduše by na něj použila tu samou historku, kterou měla v plánu přednést i doktorce Shanové.

„Doktorka Shanová vás očekává?“

„Ne, přímo teď ne.“

„Budu jí muset zavolat.“

„Ale ovšem, samozřejmě.“

O chvíli později už stála ve výtahu a na kabátě měla přišpendlenou kartu se jménem Celluci a číslem čtyřicet dva. K jejímu překvapení ji u výtahu v pátém patře uvítala atraktivní tmavovlasá žena.

„Miku. Co se…“ začala a přikročila blíž, když se otevřely dveře výtahu. Pak, když do chodby vystoupila Vicki, zarazila se, zrudla a o krok ustoupila. „Promiňte, čekala jsem někoho jiného.“

„Detektiva-seržanta Celluciho?“ hádala Vicki. Z Celluciho popisu měla poměrně dobrou představu, o koho se jedná, ale teď uvažovala, co všechno jí zmíněný detektiv o téhle milé paní doktorce zamlčel. Proč mu asi přišla naproti až k výtahu?

„To ano, ale…“

„Vy určitě budete doktorka Shanová.“

„Ano. Jenže…“ Pak se jí podařilo přečíst jméno na kartě a zrudla ve tváři. „Nejste jeho manželka, že ne?“

Vicki cítila, jak teď pro změnu rudne ona. „Ani omylem.“ Zdálo se, že se doktorce Shanové ulevilo, i když se stále tvářila zahanbeně, a Vicki se znovu přistihla při úvahách, co všechno jí Mike neřekl. A jestli by to opravdu chtěla vědět. „Jsem jeho sestřenice,“ pokračovala. „Měl pocit, že si tady nechal nějaké papíry, a protože pracuji hned za rohem v Bloorově ulici, požádal mě, abych se tu stavila.“

„Papíry? Ach tak.“ Doktorka Shanová se otočila a vydala se chodbou dál. „No, jestli tu nějaké zapomněl, sekretářka oddělení, paní Gilbertová, o nich bude vědět. Myslím, že tu ještě je.“

Zatímco kráčely chodbou, všímala si Vicki dveří, zámků, odkud je kam vidět a také doktorky Rachel Shanové. Celluci samozřejmě mohl obědvat, s kýmkoli se mu zachtělo – jejich vztah nebyl nikdy výlučný – ale Vicki si musela přiznat jistou zvědavost. Když o téhle asistence kurátora mluvil, používal tak pečlivě neutrální tón, že jí bylo hned jasné, že o ni má zájem. Takhle neutrální postoj nezaujímal Celluci k ničemu. Podle zběžného pohledu se zdálo, že Rachel Shanová je nadprůměrně vysoká, atraktivní, sebejistá, milá, zdvořilá… a samozřejmě inteligentní, jinak by nemohla dělat svou práci. Panebože, ideální žena devadesátých let. Vsadím se, že vaří, třídí odpad a čte literaturu faktu…

Zacukalo jí v čelisti a Vicki s překvapením přestala skřípat zuby.

„Tak proč nepřišel detektiv Celluci sám?“

„To nevím.“ Doktorka Shanová vyslovila otázku tak agresivně nezúčastněným tónem, jaký Vicki v životě neslyšela. Ta večeře teda musela stát za to, Celluci.

Žádné papíry se samozřejmě najít nepodařilo, ačkoli paní Gilbertová, utahujíc si plastovou kapuci kolem nepromokavého klobouku, slíbila, že se po nich ještě podívá.

„Díky, že jste je hledala.“ Když starší žena spěšně opustila kancelář, zadívala se Vicki na hodinky. Nejvyšší čas, aby se měla k odchodu i ona. Další krok bylo nutné přesně načasovat. Natáhla ruku. „Jsem vám věčná, že jste se mi věnovala, doktorko Shanová.“

„Mrzí mě, že jsme ty detektivovy papíry nenašly.“

Měla pevný stisk a suchou dlaň. Další dva body v její prospěch. „Je na čase, aby si už začal pamatovat, kde co nechává. Ale jestli se objeví, zavoláte mu?“

„Ano, samozřejmě.“

To se vsadím. Náhle musela vynakládat velké úsilí, aby udržela příjemný tón. „Dal vám své telefonní číslo domů?“

„Ano, dal.“

A co přesně znamená ten úsměv Mony Lisy? „No tak vám ještě jednou děkuji. Zpátky k výtahu trefím sama. Vždyť je to jen rovná chodba, tady se snad zabloudit nedá.“

Když se znovu ocitla v přízemí, valil se kolem pultu ostrahy nepřerušovaný proud zaměstnanců, kterým dnes skončila práce. Vicki, pošilhávajíc jedním okem po hodinách, si dala záležet, aby hlídač viděl, jak podepisuje svůj odchod a vrací mu kartu. Za dvě minuty se budou střídat směny.

„A sakra, nechala jsem si nahoře deštník.“ Vrhla vyděšený pohled k vnějším dveřím, do jejichž skla bušily nepřerušované proudy vody, a pak se otočila zpět k hlídači. „Vadilo by vám, kdybych si pro něj ještě zaběhla?“

„Ale ne, jen běžte.“ Sám věnoval dešti znechucený pohled.

Nejlepší lež je taková, která žádnou lží není, bručela si pro sebe Vicki, zatímco vytahovala deštník zpoza jednoho z palácových psů u dveří k oddělení Dálného východu. Proběhla chodbou ke skříni hned za kopírkou. Předtím měla otevřené dveře a zdála se jí jako ideální skrýš. Teď však byla bohužel uzamčená, a kdyby se snažila otevřít zámek paklíčem, byla by na očích každému, kdo by se k ní blížil z kterékoli strany.

„Sakra.“

Otevřené oranžové dveře určitě vedly do dílny, Vicki slyšela doktorku Shanovou, jak mluví o restaurování jakési fresky. Dvoukřídlé žluté dveře naproti nim byly dokořán. Když hlasy z dílny zesílily, Vicki vklouzla dovnitř.

„… takže se zítra na tu sádrovou vycpávku podíváme znovu.“

Už byli na chodbě.

Vicki se otočila. Očividně se nacházela ve skladišti, sarkofág z černého kamene, o kterém mluvil Celluci, ležel na délku paže od ní. A stejně samozřejmé bylo i to, že za chvíli někdo přijde, aby zhasl a zamkl dveře. Jeden rychlý pohled na zámek – nechat se uvěznit uvnitř zaujímalo hodně nízké místo na Vickiině seznamu užitečných způsobů, jak strávit noc – a Vicki se začala rozhlížet a hledat nějakou šikovnou skrýš. Naneštěstí samotné množství uskladněných věcí prakticky znemožňovalo tichý pohyb po místnosti a sarkofág stál tak blízko u dveří, že schovávat se za ním by bylo k ničemu.

Ale uvnitř?

Nasoukala se tam pár sekund předtím, než se dveře do skladiště otevřely.

„Neslyšel jsi něco, Rayi?“

„Vůbec nic, doktorko Shanová.“

„Asi se mi to jen zdálo…“

Moc přesvědčeně to neznělo a Vicki zatajila dech. Chvíli na to se ozvalo tiché cvaknutí a světla zhasla, pak se zavřely dveře a Vicki slyšela, jak se v zámku otočil klíč.

Vnitřek sarkofágu byl kupodivu poměrně prostorný, jelikož byl stavěný na to, aby pojal velikou rakev, ale Vicki neměla v úmyslu se tam nějak zdržovat. Vylezla ven a položila na kamenný kvádr tašku i deštník. Pokud bylo novému hlídači známo, podepsala se do knihy a odešla. Pravděpodobnost, že starý hlídač řekl novému, že se vrátila dovnitř, byla mizivá. Pokud se mumie hrabala lidem v hlavách – a jelikož si na ni nikdo nepamatoval, rozhodně to tak vypadalo – neměl nikdo v hlavě ani důvod, aby z něčeho obviňoval ji.

Na způsob, jakým se dostala přes ostrahu, byla popravdě docela pyšná. Kvůli paranoie, která se po těch dvou úmrtích rozpoutala, by se starým dobrým proplížením neuspěla. To, že se dopustila protizákonného činu – a nezůstalo jen u jednoho – ji sice trochu trápilo, ale protože neměla v úmyslu nikomu ublížit, ba dokonce ani na nic sahat, bude se s tím její svědomí muset nějak vypořádat. Popravdě mu to od doby, kdy potkala Henryho, šlo stále lépe a lépe.

Po hmatu vylovila z tašky baterku a mrkla na hodinky. Slunce zapadne za patnáct minut. Dá Henrymu půl hodiny na to, aby si vyčistil hlavu a dostal se k muzeu, a pak začne pracovat na zámku.

„A mezitím,“ namířila úzký paprsek světla na sarkofág, „se podíváme, co se dá zjistit tady.“

~~~

Henry chvíli stál a díval se, jak Vicki pracuje. Přestože díky bezpečnostním světlům panovalo na chodbě spíše šero než opravdová tma, věděl, že pro Vicki je to jedno a totéž. Zámek, který měla pár centimetrů před obličejem, nemohla vidět o nic víc než jeho samého, a přesto byly doteky, jimiž mechanismus zkoumala, naprosto jisté. Tiše přistoupil o něco blíž a usmál se, když si uvědomil, že Vicki má zavřené oči.

Když zámek povolil – s tak tichým cvaknutím, že to slyšel jen on – řekl jemným hlasem: „Dobrá práce.“

S bušícím srdcem Vicki potlačila nutkání vyskočit na nohy a otočit se. „Moc ti děkuji, Henry,“ zamumlala, dobře si vědoma toho, že nemůže šeptat tak potichu, aby to nebyl schopen zachytit, „právě jsi mě připravil o dobrých šest let života, nemluvě o tom, že jsem si málem nadělala do kalhotek.“ Postavila se, lehce přejíždějíc rukou po dveřích, aby neztratila orientaci. „Teď bychom měli vypadnout z té chodby, než sem někdo přijde…“

Natáhl ruku kolem ní, otočil klikou a pootevřel jedno křídlo dveří. Než ji stačil chytit, prosmýkla se Vicki úzkou škvírou do místnosti za nimi. Udiveně ji následoval a zavřel za sebou. „Ty vidíš?“ otázal se.

„Naprosto nic.“ Přestože v ní noční slepota stále vyvolávala pocity hořkosti, zazněla v jejím hlase i jistá dávka hrdosti. „Ale cítila jsem rozdíl ve vzduchu v místech, kde ty dveře nebyly. A teď udělej něco užitečného a najdi vypínač. Dveře přiléhají dostatečně těsně, z chodby žádné světlo vidět nebude. Nebo aspoň skoro žádné,“ opravila se, když se rozsvítily početné baterie zářivek. Oslněna náhlou záři se obrátila čelem k Henrymu a zahlédla, jak si nasazuje tmavé brýle.

Zazubila se. „Vypadáš jako špion.“ Dlouhý černý kožený kabát a sluneční brýle tvořily exotický kontrast k jeho rudozlatým vlasům a bledé pleti.

Povytáhl obočí. „Copak to právě neděláme? Myslím tím vyzvědačství.“

„Ani ne. Jestli nás chytí, půjde o vloupání a násilné vniknutí.“

Henry si povzdechl. „Úžasné. Vicki, proč jsme tady? Všechny stopy už budou určitě pryč.“

„Možná. A možná ne. Chtěla jsem se podívat na místo činu.“ Vicki si naposledy otřela uslzené oči a přejela místnost pohledem. Musela mít přinejmenším dvě stě metrů čtverečních, možná i víc, vysoké stěny béžové barvy sváděly pohled směrem vzhůru.

Polovinu místnosti zabíraly řady metr a půl vysokých skříněk a tu druhou kovové regály až ke stropu, plné kamenů, keramiky a sošek. Oni se právě nacházeli v části zjevně využívané k papírování, vedle stolu a několika polic napěchovaných knihami. Po jejich levé straně stál před neutrálním pozadím na trojnožce fotoaparát a po pravé straně lemovala stěnu malá kuchyňka – lednička, kredenc a dřez. Citrónově zelené dveře na samém konci pultu vedly do temné komory. Mezi stolem a skříňkami, v jediném dostatečně velkém prostoru, stály dvě polstrované kozy. Na nich spočívala rakev, jejíž víko leželo na nejbližší skříňce. „A kromě toho jsem chtěla, aby ses podíval na tohle.“

Henry si znovu povzdechl. Byl ochoten pomoci, ale upřímně nechápal, k čemu by jim tahle… exkurze… mohla být dobrá. „Jsi si jistá, že je to ta pravá rakev?“

Vicki si artefakt pečlivě prohlížela a křivila přitom rty. Byla by ji poznala i bez Celluciho popisu. Vstávaly jí z ní chloupky na krku, a třebaže ten pocit potlačila, začínala chápat, proč Celluci ve svou mumii tak ochotně uvěřil. „Jsem si jistá.“

S rukama vraženýma do kapes přistoupil Henry k rakvi. Jeho tmavé brýle jí z nějakého důvodu propůjčovaly nereálný vzhled a barvily hady na jejím povrchu do barvy krve. Velmi zlověstné – ale on neměl ani tušení, co by měl hledat. Pokrčil nosem nad stále pronikavým pachem cedru, pak se zamračil a naklonil hlavu k dutině. Zachytil pach života, tak slabý, že by si ho mohl všimnout pouze příslušník jeho rasy.

Se zavřenýma očima vdechoval pach staletí. Ne pouze masa a krve, ale také hrůzy, bolesti a zoufalství…

Nad sebou neměl kámen, ale hrubé dřevo, které ho obklopovalo tak těsně, že se jeho zvedající a klesající hruď dotýkala prken. Všude kolem pach hlíny. Řval, dokud si nerozedral hrdlo, zmítal se a házel sebou v těsném, pohyb omezujícím prostoru…

Henry zprudka otevřel oči a odtrhl se od rakve, od vzpomínek na vlastní pohřeb, a roztřesenými prsty se pokřižoval. Otočil se a uviděl, že ho Vicki sleduje. Z jejího výrazu bylo zřejmé, že si všimla i jeho reakce.

„No?“ zeptala se.

„Něco tam bylo hodně dlouhou dobu vězněno.“

„Něco lidského?“

Pokrčil rameny, tahle zkušenost jím otřásla víc, než byl ochoten přiznat. „Bylo to lidské, když zavřeli víko. Pokud to bylo celou dobu při vědomí, bůhvíčím je to teď.“

Vicki zamyšleně přikývla a Henry si uvědomil, že si jeho reakce nejen všimla, ale že ji i předvídala. „Proto jsi chtěla, abych sem přišel.“ O pohřbu jí řekl téže noci, kdy jí vyprávěl o svém zrodu.

Znovu přikývla, aniž si všimla jeho narůstajícího hněvu. „Pořád mi vykládáš o tom, jak máš ostřejší smysly, tak mě napadlo, že kdyby tu něco nebo někdo tři tisíce let ležel, že bys to poznal.“

„Využila jsi mě.“

Vicki poklesla čelist nad zuřivostí v jeho hlase a nevědomky udělala krok zpátky. „O čem to mluvíš?“ Stěží slova protlačila hrdlem, které jí náhle svíral záchvat strachu. „Jen jsem předpokládala, že nejspíš budeš schopen vycítit…“ Pak si vzpomněla.

„Víš, existuje dobrý důvod, proč většina upírů pochází ze šlechtických rodin. Z krypty se uniká neskonale snáze. Já byl pohřbený důkladně a hluboko a Christině trvalo tři dny, než mě našla a vykopala.“

Když se k ní blížil, navlhčila si rty a navzdory tomu, že jí všechny instinkty radily, aby se dala na útěk, zůstala stát. „Henry, já vůbec nemyslela na to, jak jsi byl pohřbený. Nechtěla jsem vzbudit emocionální reakci, jen fyzickou. Ježíšikriste, Henry!“ Natáhla ruce a položila mu je dlaněmi na hruď. I v ní samotné už začínal narůstat hněv. „Tímhle způsobem bych nemanipulovala ani s myslí nejhoršího nepřítele, tím méně s tou, která patří příteli!“

Ta slova pronikla rudou mlhou a on zjistil, že jí musí věřit. Byl otřesen, zděšen – tím, jak blízko se ocitl bodu, kdy by pustil z řetězu bestii. „Vicki… omlouvám se.“

„To je v pořádku.“ Cítila pod dotekem dlaně jeho studenou a hladkou tvář. Vypadal, jako by sám sebe vyděsil přinejmenším natolik, nakolik vyděsil ji. „Všichni máme spouštěcí mechanismy, které způsobují, že jednáme bezmyšlenkovitě.“

„Jaké jsou ty tvoje?“ otázal se a znovu si pevně narazil masku civilizovanosti s pozlátkem sebeovládání.

„Na to teď nemáme čas,“ vyprskla Vicki. „Za dvanáct hodin se sem začnou vracet lidi.“ Trhla hlavou ke dveřím. Připomněla si, že je poslední dobou pod velkým stresem, a byla ochotná na celý incident zapomenout a jít dál. „Měli bychom prohledat kanceláře. Tady jsme se už dozvěděli všechno, co jsme mohli.“

Henry stál u okna kanceláře a díval se na provoz. Měl vědět, že Vicki by ho nikdy takovým způsobem nezneužila – využila by jeho schopností, to ano, ale nikoli jeho strachu. To, že se každý večer budil s obrazem slunce v mysli, ho posunulo na samotný okraj a zdálo se, že připomínka pohřbu ho postrčila přes něj. Kolik takových připomínek ještě bude, říkal si. Čtyři sta padesát let dlouhý život vám poskytne dost a dost věcí, které mohou být připomenuty.

Možná byl ten obraz známkou toho, že jeho čas vypršel, a pobídkou k tomu, aby to ukončil důstojněji než postupnou ztrátou sebe sama. Pokud šlo o tuto volbu, dával přednost ohni.

„Jauvajs! Krucinál!“

Vicki se bouchla do rohu stolu doktora Raxe a Henry potlačil úsměv. Myšlenky na smrt byly dočasně zaplašeny jejich momentální situací. Když Vicki rozsvítila stolní lampu, odstoupil od okna. „Jsi si jistá, že je to bezpečné?“

„Samozřejmě že jsem,“ řekla Vicki a třela si přitom přední stranu stehna a mžourala jako sova. „Jestli si někdo všimne, že se tu svítí, bude mít za to, že se tu pracuje dlouho do noci, ale pokud si všimne kuželu světla z baterky,“ rychle ji zhasla a skryla v bezedných útrobách kabelky, „bude si myslet, že jde o vloupání.“

„To se učí na policejní akademii?“

„To sotva. Kdysi, když jsem ještě byla v uniformě, si jeden příležitostný kriminálník jménem Weasel vzal za úkol rozšířit moje vzdělání.“

„Nebylo to z jeho strany trochu kontraproduktivní?“ otázal se Henry a došel ke stolu. „Prozrazovat svá tajemství policajtům?“

„No, Weasel nebyl špatný chlap. Jen jeho definice osobního vlastnictví byla poněkud rozvolněná.“ Posadila se a přejela pohledem desku stolu. „A teď, copak tu máme…“

„Co hledáš?“

„To ti řeknu, až to… a podívejme.“ Veliká kniha, ležící na stole jen jednou svou polovinou, měla značnou část stránek zmuchlaných a přehnutých, jako by ji někdo upustil na zem a pak ji urychleně zavřel bez ohledu na její stav. „Bohové a bohyně starého Egypta, třetí vydání.“ Otevřela ji v pomačkané části, přišoupla si ji co nejblíže ke světlu a zamračila se nad těmi nevyslovitelnými jmény. „Tak si říkám, jestli v ní doktor Rax něco nehledal tu noc co zemřel.“

„Je tam nějaká ilustrace, která vypadá jako tohle?“ Henry jí podal stolní kalendář. Na horním listu pořád stálo: pondělí 19. října. Dvacátého října se doktor Rax už nedožil.

Vicki zašilhala na skicu načrtnutou pod datem. Vypadala jako podivná kombinace jeleního těla a ptačí hlavy. Pak se vrátila zpátky ke knize.

„Tady je to. Celkem slušná podoba, pokud to dělal zpaměti. Akhekh? Tohle strašidlo potřebuje ještě jednu samohlásku…“ Promnula si rukou zátylek a zjistila, že očima hledá ujištění u Henryho. Když si uvědomila, že stojí mimo její silně omezený rozhled, cítila se jako blázen a sklonila hlavu, aby pokračovala ve čtení. „Akhekh, předdynastický bůh Horního Egypta, přejatý do náboženství dobyvatelů jako zlý bůh Se… kurva!“ Prudce knihu zabouchla a zůstala sedět, těžce oddechujíc a s vytřeštěnýma očima zírajíc na něco, co Henry neviděl.

„Vicki?“ Popadl ji za ramena a zatřásl s ní, dost silně na to, aby pronikl jejím nepřítomným výrazem. „Co se stalo?“

Zamrkala, zamračila se a ujistila, že pořád může pohnout hlavou. „Mám pocit, jako bych dostala šlehnutí bičem.“

„Vicki!“ Znovu s ní zatřásl, ale trochu citlivěji, už ne tak silně.

Navlhčila si rty a vrhla na knihu jeden krátký pohled. „Oči na tom zobrazení zrudly. Žhnuly. Dívaly se přímo na mě.“

~~~

Zahýbal rameny v nové hedvábné košili a usmál se na svůj odraz. Ten pocit mu přinášel potěšení. Toto století mělo hodně co nabídnout těm, kdo to dokázali ocenit. Až skončí s jeho přestavbou, stane se z něj hotový ráj.

Protože mu chyběla instituce otrokářství a z ní plynoucí jednoduchost služeb, zotročil si vedoucího hotelu a jeho dvě asistentky. Jejich ká se naprosto podrobila jeho, zbylo jim jen velmi málo nezávislosti. Byl to pouze malý začátek, ale času měl spoustu.

Generální prokurátor, s nímž strávil další plodné odpoledne, se nacházel pod podobně silným vlivem. Jelikož bylo nezbytné – přinejmenším prozatím – aby muž dokázal jednat nezávisle a nevzbudil podezření, uplatňoval se tento vliv na mnoha velmi jemných úrovních a reagoval na nesčíslné množství vnějších podnětů. Jeho úkolem bylo poskytovat muže a ženy, kteří by přísahali věrnost Akhekhovi. Jejich ká shromáždí moc v nebi, zatímco oni sami budou shromažďovat moc na Zemi.

Zlomek vteřiny předtím, než jeho vlastní odraz v zrcadle vybledl, zahlédl rudý záblesk a pak už se díval na obraz svého boha. Veleknězi mého nového řádu, řekl.

Zkřížil ruce na prsou a uklonil se. Staletí praxe mu umožnila skrýt znechucení. „Můj pane?“

Otevři mi své ká. Označil jsem první z těch, kdož mi poskytnou potravu.

~~~

Vicki se prosmýkla pod zatemňovacím závěsem a zavřela za sebou dveře do ložnice. Při pomyšlení na Henryho, jak tam leží bez hnutí natažený na posteli, se málem roztřásla. Přestože obvykle nemívala sklony zabývat se myšlenkami na minulost, vzpomínka na odpoledne, které strávila čekáním, až se probere, se jí vryla do paměti natolik silně, že stále nejevila známky blednutí. Dnes ráno to sice nevypadalo, že by se chtěl vrhnout do obětní hranice, ale ona věděla, že má nervy napjaté k prasknutí – jejich malé noční dobrodružství jí to odhalilo více než názorně.

„Upíři by neměli mít nervy,“ mumlala si pro sebe, když vstoupila do obýváku a zvedla tvář vstříc úsvitu. Dohánělo ji k zuřivosti, že pro něj nemůže udělat nic víc než ho sledovat a čekat.

Se zívnutím si sundala brýle a protřela oči. Dostat se z muzea ven bylo o poznání snazší než vniknout dovnitř. Henry se jednoduše podíval hlídači do očí a pak mu oba prošli přímo před nosem. Vicki se neudržela a zamumlala si pro sebe: „Tohle nejsou ti droidi, které hledáte.“ Když se vrátili do Henryho bytu, bohužel se jí nepodařilo pořádně se prospat. Neustále ji vytrhávaly ze spánku sny o bozích starého Egypta a lidských obětech. Slíbila si, že si toho dne později dopřeje pořádný, dlouhý spánek. Potom se zhroutila do červeného sametového křesla a sáhla po telefonu. Jestli Celluci ještě nebyl vzhůru, rozhodně by být měl.

Vzal to po druhém zazvonění.

„Celluci.“

„Dobré ráno, detektive. Jsi dost probuzený, aby sis poslechl nové zprávy?“

Slyšela, jak polkl, a vnitřním zrakem zahlédla, jak stojí v kuchyňce svého domu v Downsview, celý rozcuchaný a neoholený.

„Dobré, nebo špatné?“

„Obojí. Kterou chceš slyšet nejdřív?“

„Tu dobrou, tou bych teď nepohrdnul.“

„Nejsi blázen. V té rakvi opravdu ležela mumie a podle všeho se teď potlouká po Torontu.“

„Skvěle.“ Znovu polkl. „A ta špatná?“

„V té rakvi opravdu ležela mumie a podle všeho se teď potlouká po Torontu.“

„Velmi vtipné. Až budu chtít vědět, kdo je na první metě, tak se tě zeptám.*) Jak ji hodláš najít?“

Vicki si povzdechla. „Nevím,“ přiznala. „Ale něco vymyslím. Možná bych měla zjistit, proč byli Trembleyová s parťákem zabiti, když personálu muzea jen… ehm, vymazala mozek.“

„Možná bych si měl znovu promluvit s doktorkou Shanovou.“

„Vskutku, proč ne. Už teď se zdá, že si o tobě udělala pomýleně idealizovaný obrázek.“ Já kráva! Nemůžu uvěřit, že jsem to vážně řekla. Vicki se udeřila otevřenou dlaní do hlavy. Nejdřív mysli, potom mluv!

Slyšela, jak povytáhl obočí. „Kdy ses potkala s doktorkou Shanovou?“

„Včera v muzeu.“ Kdyby mu to neřekla, dosáhla by jedině toho, že by dospěl k mylnému závěru, že si ho prověřovala. „Během pátrání po tvé mumii.“

„Jasně.“

Úsměv v jeho hlase způsobil, že zaskřípala zuby. „Jdi do prdele, Celluci. Na tyhle blbosti je ještě moc brzo ráno. Jestli ti řekne něco užitečného, tak mi zavolej.“ Zavěsila dřív, než mohl odpovědět.

„Myslí si, že žárlím,“ řekla svému odrazu v lesklém černém povrchu Henryho hudební soupravy. „Proč bych měla žárlit zrovna na Rachel Shanovou, když jsem nežárlila na žádnou z těch kozatých krasotinek, na které během let narazil?“

„Protože doktorka Shanová se ti hodně podobá?“ navrhl její odraz.

Ukázala mu obscénní gesto prstem a zvedla se z křesla. „Na tohle je opravdu ještě příliš brzy ráno.“

~~~

Už přestalo pršet, ale mraky se zdály být tak nízko, že by se jich mohla dotknout rukou, a studený západní vítr Vicki pronásledoval celou cestu Kolejní ulicí až k policejnímu velitelství. Když se pořádně vyspala a dopřála si ke snídani ravioli z konzervy, uvědomila si, že jí pořád dělá starosti, proč inspektor Cantree mluvil se šéfem o běžné vnitřní záležitosti svého oddělení.

„A ne že bych měla nějaké další stopy,“ připomněla si, když čekala na křižovatce na zelenou. Policejní velitelství na druhé straně ulice se vyjímalo jako palác postavený z lega. Spousta lidí to nesnášela, ale na Vicki to vždycky působilo tak nějak vesele a oceňovala kontrast mezi dojmem a realitou.

Na schodech se na okamžik zarazila. Přestože během čtrnácti měsíců, které uběhly od jejího odchodu od sboru, už uvnitř párkrát byla, šlo vždycky o některou z bezpečných oblastí jako třeba o márnici nebo laboratoř, nikdy o oddělení vražd. Aby se dostala do kanceláře inspektora Cantreeho, musela by se vztyčenou hlavou projít celým oddělením. A tam za jejím stolem seděl někdo jiný. Staří přátelé a kolegové stále bojovali o to, aby se z města nestala jedna velká stoka.

Ale žádný z nich nemůže dělat práci, kterou dnes děláš ty, a bojovat s hrozbou, která je právě tak skutečná. To pomohlo. Mrkla na hodinky – dvanáct dvacet sedm. „Ale co.“ Vypjala hruď a sáhla po klice. „Možná budou všichni na obědě.“

To sice nebyli, ale veliká kancelář byla přece jen natolik prázdná, že Vicki, označená propustkou pro návštěvy jako cejchem, zahlédla jen dva lidi, které znala, a jeden z nich měl stěží dost času, aby ji letmo pozdravil, než se musel opět věnovat telefonu. Bohužel osoba číslo dvě měla času na rozdávání.

„No to se podívejme. Jestli to není Viktorie Nelsonová, vracející se ke stádu.“

„Ahoj, Side.“ Ačkoliv si spousta dalších žen u sboru stěžovala, že je tak trochu proutník, Vicki proti detektivovi Sidneymu Austenovi nic osobního neměla. Z profesionálního hlediska si myslela, že nebere svou práci dostatečně vážně, a trochu ji překvapilo, že pořád pracuje v oddělení vražd. „Jak to jde?“

Usadil se na okraj stolu a zazubil se na ni. „Víš, jak to chodí, spousta práce, málo peněz.“ Viděla, že si všiml, jak silné má brýle, a uvažuje, kolik toho asi vidí. „Takže co jsi udělala se svým slepeckým psem?“

„Je z něho guláš.“

V jeho výbuchu smíchu zaniklo, jak skřípe zuby. „Teď vážně, Vicki, jak ti jde život coby soukromé vyšetřovatelce?“

„Není to nejhorší.“

„Jo? Celluci říká, že se ti daří dost dobře.“

Vsadím se, že tiskne místní zpravodaj. „Zvládám to.“

„Slyšel jsem, že i pár ostatních ti přihodilo nějaký případ.“ Všiml si, jak se tváří, a urychleně rozhodil rukama. „Hej, nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo.“

„Tím jsem si jistá.“ Cítila, jak upjatě se usmívá.

Sid zavrtěl hlavou. „Panebože. Ani se nezdá, že jsi pryč už víc než rok. Klidně by ses mohla rovnou vrátit a bylo by to, jako bys nikdy neodešla. A když už o tom mluvíme,“ svraštil obočí v přehnaně zamračeném výrazu, „jak je možné, že ses tu neukázala častěji? Však víš, zastavit se jen na skok?“

Protože to je, jako by mi někdo vrazil do srdce nůž a pomalu s ním otáčel, ty hajzle. Ale to mu říct nemohla. Místo toho pokrčila rameny a zeptala se: „Kdyby ses z téhle díry dostal ty, vracel by ses?“ Dobře věděla, jak mylně si vyloží tón jejího hlasu. „Už musím. Čeká na mě inspektor.“

Když vstoupila do kanceláře inspektora Cantreeho, bylo to, jako by vstoupila do minulosti. Kolikrát už těmi dveřmi prošla? Stokrát? Tisíckrát? Stotisíckrát? Při poslední příležitosti, těsně předtím, než odešla od sboru, byli oba strašlivě zdvořilí. Ta vzpomínka bolela, ale ne tolik, jak se obávala. Měla teď nový život a místo, odkud byl amputován ten starý, se už víceméně zajizvilo.

„Vítejte zpátky, Nelsonová.“ Cantree zakryl mikrofon telefonního sluchátka a trhl hlavou ke kávovaru na baru. „Udělejte si něco k pití, hned se vám budu věnovat.“

Káva měla typicky hustý, černý a zároveň duhový vzhled olejové skvrny. Vicki si nalila polovinu papírového kelímku a přidala do něj dvě velké lžičky smetany v prášku. Předchozí zkušenosti ji poučily, že po prvních doušcích to její chuťové pohárky vzdají a ona bude schopna do sebe nalít i zbytek, aniž by se pozvracela. Jednou kdosi navrhl, že kdyby nabízeli inspektorovu kávu podezřelým, mohlo by je to přimět k přiznání, ale z důvodu potenciálního porušení lidských práv se od tohoto nápadu muselo upustit.

„Takže.“ Když Cantree zavěsil, Vicki si přitáhla židli blíže ke stolu a posadila se. „Rád vás znovu vidím, Nelsonová.“ Zdálo se, že to myslí vážně. „Sleduji vaši kariéru, kdykoli mi to čas dovolí. Máte na kontě hezkých pár usvědčení, stejně jako ztracené psy a nevěrné manžely. Je mi líto, že jsme o vás přišli.“

„Ne tolik jako mně, že jsem musela odejít,“ podařilo se jí vyslovit s křivým úsměvem.

Inspektor přikývl, že rozumí, jak tomu, co řekla, tak i tomu, jak to řekla. „Jak jsou na tom vaše oči?“

„Pořád mi sedí v hlavě.“ Ale jelikož byl jedním ze čtyř lidí na světě, u kterých cítila, že jim dluží slušnou odpověď, pokračovala. „Ve tmě jsou mi v podstatě na houby, ale v jasném světle fungují docela dobře, dokud jsem ochotná stavět se ke světu pořád čelem. Za minulý rok jsem přišla o dalších dvacet pět procent periferního vidění.“

„Mohlo by být hůř.“

„Mohlo by pršet!“ odsekla a zuřivě polkla doušek kávy, ale poté, co si propálil cestu jícnem, ji inspektorův upřený pohled přiměl dodat: „Tak dobře, mohlo by být hůř.“

Cantree se usmál. „Víte, že jste kdykoliv vítána zpátky, ale jelikož je to od doby, kdy jste mi vrátila odznak, poprvé, co jste se objevila na mém prahu, předpokládám, že motivem vaší návštěvy je něco jiného.“

„Byla jsem najata, abych se podívala na ta úmrtí v muzeu, a zajímalo by mě, co byste mi o nich mohl říct vy.“

„Najata kým?“

Vicki jeho úsměv opětovala. „To vám nemohu říct.“

„Tak dobře, řekněte mi jednu věc: Proč netaháte rozumy z Celluciho?“

„Z toho jsem vytahala všechno, co se dalo. Řekl mi, že jste ho z toho případu odvolal. Jen jsem si tak říkala, proč asi.“

„Vy jste si v životě nikdy jen tak něco neříkala, Nelsonová, ale pro vaše minulé zásluhy a protože jsem milý člověk, vám řeknu to, co jsem řekl jemu…“

Zatímco mluvil, Vicki skryla údiv. Říkal jí přesně to, co řekl Cellucimu, slovo od slova, jako by se to naučil nazpaměť a teď to jen mechanicky opakoval. A i když se snažila sebevíc, nic dalšího z něj už nedostala. Nakonec to vzdala a postavila se. „No tak vám děkuji za váš čas a kávu, ale už musím…“ Její pozornost upoutala tlustá obálka smetanové barvy a zpáteční adresa na ní vyvedená ozdobným zlatým písmem. „Vy jdete na svatbu?“ otázala se a vzala ji do ruky.

„Jdu ke generálnímu prokurátorovi na halloweenský večírek.“ Cantree jí vyškubl obálku z rukou a Vicki na něj zůstala hledět.

„Děláte si ze mě srandu?“

„To by mě ani ve snu nenapadlo.“ Práskl obálkou o stůl. „Zdá se, že Jeho Excelence má jakéhosi úžasného nového poradce a chce, aby se s ním seznámili všichni vedoucí oddělení.“

„Koho?“

„Jak to mám vědět? Ještě jsem se s ním nesetkal. Nepochybně nějaký zelenáč, který přišel do města s hlavou plnou skvělých nápadů.“

Vicki natáhla ruku a vytáhla pozvánku z obálky. „Jedenatřicátého. Příští sobotu. Halloween. Večírek v maskách, jak milé.“ Představila si inspektora Cantreeho – který se nápadně podobal Jamesi Earlu Jonesovi – oblečeného jako Thulsa Soudce, padouch v prvním filmu o Conanovi, a potlačila úsměv.

„Jasně, vám to může připadat milé, vy jste to nedostala rozkazem.“ Zašklebil se a Vicki se jen tak tak podařilo zachránit si prsty, jak jí hbitě vyškubl obálku i s pozvánkou z ruky a vrazil ji do horní zásuvky stolu. „Šéf říká, že tam jdeme a žádné omluvy neuznává. Slyšel jsem, že tam budou i kluci od místní OPP, nemluvě o celém slavném oddělení celého slavného generálního prokurátora.“ Úšklebek přešel do zamračeného výrazu. „Přesně ten způsob, jakým nejraději trávím sobotní večery: vést zasvěcené debaty s bandou politiků a politických policajtů.“

„A s velmi mocnými lidmi…“ Všimla si, jak se inspektor tváří, a zašklebila se, maskujíc tím náhlou vlnu úzkosti. „Přinejmenším vám to dali vědět v dostatečném předstihu, takže si stihnete náležitě přepásat bedra.“

„Moje bedra z toho laskavě vynechejte. Tuhle pitomost přinesl dnes ráno zvláštní kurýr.“

„Zvláštní kurýr? Nepřipadá vám to trochu divné?“

Odfrkl si. „Nám nenáleží tázat se po…“ zbytek citátu zanikl ve zběsilém vyzvánění telefonu a Vicki, než se obrátila ke dveřím, jen němě naznačila: Ven trefím sama.

Venku na ulici se Vicki obrátila zpátky k velitelství a zavrtěla hlavou. Nemám z toho vůbec dobrý pocit.

Zdá se, že občas dokáže pravé pocity náležitě vystihnout pouze klišé.


*) Odkaz na komedii, v níž Abbott vysvětluje Costellovi, kde stojí který z baseballových hráčů. Bohužel, hráč na první metě se jmenuje WHO, tedy KDO. Legrační, že? (pozn. překl.)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a devět