Osm
„Našel jsi ty papíry, které sis někam založil?“
„Papíry?“ otázal se Celluci a přidržel jí dveře restaurace.
„Ty papíry, pro které si do muzea přišla tvoje sestřenice.“ Doktorka Shanová zavrtěla hlavou nad jeho nechápavým výrazem. „Včera jsi jí zavolal a požádal jsi ji, aby ti pro ně po práci zašla do muzea…?“
Náhle to Cellucimu celé došlo. „Aha, tahle sestřenice. Tamty papíry.“ Uvažoval, jestli ho Vicki nevarovala záměrně, nebo jestli ji prostě jen nenapadlo zasvětit ho do jejich nového rodinného vztahu. „Dnes odpoledne jsme je našli u nás v kanceláři. Asi jsem ti měl zavolat a dát ti vědět.“ Pokusil se o okouzlující úsměv a v duchu si poznamenal, že si to má s Vicki vyřídit. „Přece jsem ti zavolal a pozval tě na večeři.“
„To ano.“
Nijak zvlášť okouzleně se sice netvářila, ale úplně imunní taky nebyla.
Celluci měl menší problém rozhodnout se, jak ten večer pojmout. Rachel Shanová možná měla informaci, která by jim mohla pomoci mumii dopadnout, což znamenalo, že jí musel klást otázky, a aby to bylo ještě složitější, nemohl se jí zeptat přímo, protože by chtěla vědět, proč se ptá. A to jí říct nemohl.
„Podívej, celá věc se má takhle: ta mumie, která zabila doktora Raxe, teď řádí ve městě a k tomu, abychom ji mohli dopadnout, potřebujeme vědět, co víš.“
„A odkud se ta mumie vzala?“
„Ze sarkofágu ve vaší dílně.“
„Ale vždyť jsem ti říkala, že byl prázdný.“
„Ta mumie se ti hrabala ve vzpomínkách.“
„Haló, číšníku, mohl byste zavolat 911? Večeřím tady se šílencem.“
Ne. Kdyby jí to řekl, jen by se připravil o jediný zdroj informací, který měli. Vědkyně, školená k tomu, aby získávala informace ze zbytků kostí a starých střepů, prostě nebude věřit, že pár těchhle kostí ožilo a spáchalo vraždu – ne, když se přitom mohla opřít pouze o slovo detektiva z oddělení vražd, hubaté soukromé vyšetřovatelky a… spisovatele romantické literatury. Požadovala by důkaz a on jednoduše žádný neměl.
Kdyby jí to řekl, mělo by to také za následek, že by ji už nikdy neviděl, ale v porovnání se smrtí čtyř lidí se její osobní názor na něj náhle jevil jako výrazně méně důležitá záležitost.
Podstatou věci bylo, že on tu informaci potřeboval, a aby ji získal, bude muset využít její zájem o něj – nebo přesněji její vědomí toho, že se o ni zajímá on. Jednou byl svědkem, jak Vicki vytáhla z nějakého chlápka i to, co nevěděl, pouze tím, že na něj dvě hodiny mrkala a každou pauzu v hovoru proložila ohromeným: „Och, opravdu?“ Takhle hluboko snad klesnout nemusel, ale i tak, Rachel Shanová si zasloužila něco lepšího. Dá-li bůh, při příští příležitosti jí všechno vynahradí.
Během večeře ji bez obtíží přiměl k tomu, aby mu vyprávěla o sobě a o své práci. Policisté se už dávno naučili, jak využít lidské záliby v sebeodhalování, a každý rok se úžasná spousta případů vyřešila jednoduše díky tomu, že to pachatel už nevydržel a všechno na sebe vyklopil. Stejně tak nebylo nijak obtížné stočit hovor ke starému Egyptu.
„Mám pocit,“ řekla, když před ně číšník postavil na stůl kávu a zákusek, „že jsem ti měla sdělit pouze své jméno, hodnost a osobní číslo. Takhle důkladně mě nikdo nevyslýchal od doby, kdy jsem obhajovala diplomku.“
Celluci si shrnul z čela loknu vlasů a uvažoval, co by na to řekl. Možná to s tím sondováním trochu přehnal. A možná to nedělal tak nenápadně, jak měl. Touha po upřímnosti se v něm neustále svářila s potřebou být lstivý. „To je jen tím, že je pro mě úleva, když nemusím mluvit o policejní práci,“ řekl nakonec.
Povytáhla hnědé obočí. „Podívejme. Pročpak tomu vůbec nevěřím?“ zamumlala a nalila si do kávy šlehačku. „Snažíš se něco zjistit, něco, co je pro tebe důležité.“ Zvedla bradu a podívala se mu přímo do očí. „Byl bys to zjistil mnohem rychleji, kdyby ses mě na to zeptal přímo. A pak bys tady nemusel ztrácet čas.“
„Já tenhle večer nepovažuji za ztrátu času,“ namítl.
„Aha. Takže už ses dozvěděl, cos potřeboval.“
„Sakra, Vicki, nepřekrucuj moje slova!“
Povytáhla obě obočí a nastalé ticho by se dalo krájet. „Vicki?“
Vážně řekl Vicki. Do háje. „To je jedna stará kolegyně. Hodně se hádáme. Je přirozené, že v diskuzi, jako je tahle, mi vyplave její jméno.“
Obě obočí zůstala povytažená.
Celluci si povzdechl a rezignovaně rozhodil rukama. „Rachel, moc mě to mrzí. Měla jsi pravdu, opravdu jsem potřeboval informace, ale nemůžu ti říct proč.“
„Proč ne?“ Spustila obočí dolů, ale tón jejího hlasu byl slyšitelně chladný.
„Vystavilo by tě to příliš velkému nebezpečí.“ Čekal na námitku, ale když žádná nepřišla, uvědomil si, že čekal na Vickiinu námitku.
„Má to něco společného se smrtí doktora Raxe?“
„Jen nepřímo.“
„Já myslela, že tě z toho případu odvolali.“
Pokrčil rameny. Cokoli, co by jí v tuhle chvíli řekl, by ji mohlo přivést na stopu, a kdyby jí řekl, že si najal Vicki – o jejím nadpřirozeném parťákovi nemluvě – jen by tím všechno zkomplikoval.
„Víš, že ti pomůžu, jak jen budu moci.“
Většina lidí, se kterými se Celluci setkal, dávala muže a policistu do dvou jasně oddělených krabiček. Jisté drobné změny v tónu hlasu a držení těla naznačovaly, že Rachel Shanová první krabičku právě uzavřela a otevřela tu druhou.
Po zbytek večera s ním jednala jako s policejním důstojníkem, a když ji nakonec vysadil u jejího bytu, musel připustit, že ačkoliv měl pocit, jako by právě vystudoval archeologii, aspoň co se údajů týče, nebyl průběh večera zrovna úspěšný. Zjevně neměla v úmyslu pozvat ho dál.
„Děkuji ti za večeři, Miku.“
„Rádo se stalo. Můžu ti znovu zavolat?“
„No, řeknu ti to takhle.“ Upřela na něj pátravý pohled. „Až se rozhodneš, že chceš vidět mě a ne asistentku kurátora egyptologického oddělení Královského muzea v Ontariu, a nebudeš do toho plést jakékoli skryté úsmysly, tak o tom budu uvažovat.“ Věnovala mu letmý úsměv a vešla do budovy.
Celluci potřásl hlavou a vklouzl zpátky do auta. V mnoha ohledech mu Rachel připomínala Vicki. Jen nebyla tak… tak…
„Takže Vicki,“ rozhodl se nakonec, vycouval z příjezdové cesty, a aniž by nad tím nějak přemýšlel, odbočil na východ k Hurónské ulici. Teprve ve chvíli, kdy hledal místo k zaparkování, kterých jako obvykle nebylo v okolí Vickiina domu právě nazbyt, si uvědomil, co to sakra dělá.
Ještě dvakrát objel celý blok, než se uvolnilo místo a on usoudil, že nepotřebuje žádnou výmluvu, že vlastně nepotřebuje ani zvláštní důvod.
Když Vicki zaslechla v zámku klíč, věděla, že to musí být Celluci, a na jeden krátký okamžik pocítila dvě zcela protichůdné reakce. Než otevřel dveře, podařilo se jí vnést mezi chaotické myšlenky řád a připravit se na něj.
Jestli si myslí, že se mu dostane útěchy poté, co s ním byla doktorka Shanová rychle hotová, tak se ošklivě plete. „Co tady k čertu děláš?“
„Proč?“ Hodil si kabát na mosazný háček v předsíni. „Čekáš snad Fitzroye?“
„Co je tobě po tom?“ Sundala si brýle a promnula si oči. „Náhodou ne. Dnes v noci píše.“
„Ten se má. Jak dlouho už tu máš tu kávu?“
„Asi hodinu.“ Znovu si usadila brýle na nose a sledovala, jak si nalévá šálek a hledá v ledničce smetanu. Vypadal, no, kdyby to měla nějak nazvat, asi by řekla, že má melancholickou náladu. Kristepane, možná mu doktorka Shanová zlomila srdce. Její vlastní srdce sebou podivně škublo. Ignorovala to. „Tak co, jaké bylo rande?“
Usrkl doušek kávy. Dvěma rychlými kroky se dostal na druhou stranu její malé kuchyňky a k opěradlu Vickiiny židle. „Šlo to. Co to tu máš za knížky?“
„Dělám si průzkum. Věř tomu nebo ne, ale i když mám titul z historie, o starověkém Egyptě nám toho řekli příšerně málo.“
Celluci za jejími zády se zasmál. „Od historiků žádnou velkou pomoc nečekej.“
Vicki zaklonila hlavu a lišácky se na něj usmála. „Proto taky hledám v mýtech a legendách. Takže, ehm, doktorka Shanová na Celluciho pověstný šarm nezabrala? Vždyť obvykle se každá po padesáti krocích přizná.“
Zatlačil jí hlavu dopředu, odložil šálek s kávou a zabořil jí prsty do ramen. „Nezapojil jsem ho.“
Sykla, částečně bolestí, částečně potěšením. „Proč ne?“ Tohle je něco jako škrábat si svrab, usoudila. Jak s tím jednou začnete, je těžké přestat.
„Protože si to ode mě nezasloužila. Už dost na tom, že jsem s ní strávil večer pod falešnou záminkou. Neměl jsem v úmyslu to spojovat. Bože, ty jsi ale napjatá.“
„To není napětí, to je svalový tonus. Cos myslel tím, že si to od tebe nezasloužila? Máš spoustu špatných vlastností, Celluci, ale nikdy by mě nenapadlo, že mezi ně patří i – jau – falešná skromnost.“
„Zasloužila si upřímnost. Zasloužila si, abych myslel na ni samotnou, ne na to, kolik mi toho může říct.“
No, jak vždycky říká moje matka, když to nechceš vědět, tak se na to neptej. „Ona se ti líbí.“
„Nebuď hloupá, Vicki. Kdyby se mi nelíbila, tak ji nezvu na večeři – mohl jsem to z ní vytáhnout v její kanceláři a vyšlo by mě to podstatně levněji. Vidím ji jako atraktivní, inteligentní, sebevědomou…“
Ta potíž se škrábáním svrabu je samozřejmě v tom, že když se dostanete dost hluboko, začnete krvácet.
„… a v důsledku toho jsem najednou zjistil, že většinu večera myslím na tebe.“ Ještě jednou jí promnul ramena, zvedl šálek a odešel do obýváku.
Vicki otevřela ústa, zase je zavřela a pokusila se najít na to nějakou odpověď. Od samého počátku o svém vztahu nikdy nemluvili, přijali ho a nechali ho být. Když se dali loni na jaře znovu dohromady, bylo to za stejných podmínek. Ten hajzl mění pravidla… Ale pod vrstvou pobouření narazila na vlnu úlevy. Většinu večera myslel na mě. A pod úlevou náznak paniky. Co teď?
Čekal, že něco řekne, ale ona nevěděla, co říct. Bože, prosím, pošli něco, co by odvedlo pozornost!
Ozvalo se zaklepání na dveře. Trhla sebou tak prudce, až jí sklouzly brýle. „Vstupte.“
O chvíli později zamumlala: „Žádala jsem o odvedení pozornosti, ne o katastrofu.“
Celluci prudce narovnal opěradlo křesla. „Já myslel, že dnes v noci máš psát,“ zavrčel, postavil se a vrhl do předsíně zlověstný pohled.
Henry se usmál, úmyslně provokativním způsobem. Věděl, že je v bytě Celluci. Ještě než zaklepal, slyšel jeho hlas, pohyby, tlukot jeho srdce. Ale smrtelníkovi patřily dny, temnotu k nim už nedostane. „Psal jsem. Skončil jsem.“
„Další kniha?“ Slovo kniha vyznělo způsobem, jako by šlo o něco, co se vám po rychlé procházce statkem může přilepit na podrážku.
„Ne.“ Pověsil dlouhý kabát vedle Celluciho bundy. „Ale dodělal jsem práci, kterou jsem si na dnešek naplánoval.“
„To musí být fajn, protože ještě není ani půlnoc. Ale na druhou stranu nejde přece o skutečnou práci.“
„Inu, určitě není tak stresující jako vzít ženu na večeři a předstírat, že o ni máš zájem, zatímco ti jde pouze o to, co ví.“
Celluci vrhl zuřivý pohled na Vicki, jež sebou trhla a spěšně řekla: „To byla rána pod pás, Henry. Mike to udělat nechtěl, ale musel.“
Henry přešel do kuchyně, čímž se oba muži – přestože se nacházeli v rozdílných místnostech – dostali na vzdálenost necelých tří metrů od sebe. Vicki, stále sedící za stolem, se tak ocitla přímo mezi nimi. Blahosklonně kývl hlavou. „Máš naprostou pravdu. Byla to rána pod pás. A já se omlouvám.“
„To sotva, kurva.“
„A ty mě nazýváš lhářem?“ otázal se Henry zdánlivě jemným hlasem, byl to však hlas muže vychovaného udílet rozkazy, hlas muže, jenž se mohl opřít o celá staletí zkušeností.
Celluci neměl na vybranou a musel odpovědět. Jeho hněv měl asi stejnou šanci, že udělá na druhého muže nějaký dojem, jako sněhová vločka v pekle – a dobře to věděl. „Ne,“ procedil skrz zaťaté zuby. „Nenazývám tě lhářem.“
Vicki přejížděla pohledem od jednoho k druhému a cítila silnou touhu jít ven pro pizzu. Proudy probíhající mezi oběma muži byly natolik silné, že když zazvonil telefon, musela se jimi doslova prodrat, aby ho mohla zvednout.
„Ahoj, zlato. Je po jedenácté a je levnější tarif, tak jsem si myslela, že ti ještě zavolám, než půjdu spát.“
Přesně to, co potřebovala. „Špatné načasování, mami.“
„Proč? Co se děje?“
„Mám, ehm, mám společnost.“
„Och.“ Třebaže nevyjadřovaly přímo odsudek, nesly ony dvě hlásky nepřiměřeně silný konverzační náboj. „Michaela, nebo Henryho, drahoušku?“
„Ehm…“ V okamžiku, kdy se odmlčela, Vicki věděla, že to byla chyba. Její matka byla ve čtení ticha hotový mistr.
„Oba dva?“
„Věř mi, mami, že můj nápad to nebyl.“ Zamračila se. „Ty se směješ?“
„To by mě ani ve snu nenapadlo.“
„Ty se směješ.“
„Zavolám ti zítra, drahoušku. Nemůžu se dočkat, až uslyším, jak to dopadlo.“
„Mami, nezavě…“ Vicki chvíli zírala na němé sluchátko, než s ním práskla. „No, doufám, že máte radost.“ Vyskočila ze židle a odkopla ji z cesty. „Tohle mi bude připomínat až do smrti.“ Přejížděla zuřivým pohledem mezi Cellucim a Fitzroyem a o oktávu zvýšila hlas. „Neříkej, že jsem tě nevarovala, drahoušku. Co jsi taky čekala, když chodíš hned se dvěma mladíky… Já vám teda řeknu, co čekám. Čekám, že se oba dva budete chovat jako rozumné lidské bytosti a ne jako dva psi, kteří se rvou o kost. Nevidím sebemenší důvod, proč spolu nemůžeme vycházet všichni tři!“
„Opravdu?“ otázal se lehce nevěřícným tónem Henry.
Vicki, které neunikl jeho sarkasmus, se k němu prudce otočila a vyštěkla: „Zmlkni, Henry!“
„Lhaní jí nikdy moc nešlo,“ zamumlal Celluci.
„A ty můžeš sklapnout jakbysmet!“ Zhluboka se nadechla a posunula si brýle na nose. „A teď, když už tu jsme všichni pohromadě, myslím, že bychom se měli bavit o případu. Má s tím někdo z vás nějaký problém?“
Celluci vyprskl. „To bych se neodvážil.“
Henry rozhodil rukama, význam gesta byl jasný.
Přesunuli se do obýváku, všichni tři si vědomi toho, že se problém pouze odkládá. To Vicki vyhovovalo. Pokud si to potřebovali vyříkat, mohli se do toho pustit, až nebude v palebné linii ona.
~~~
„… takže neexistuje žádný zřejmý důvod, proč zabila Trembleyovou a jejího parťáka, zatímco lidem v muzeu pouze vymazala paměť.“ Celluci usrkl další doušek kávy, zkřivil rty nad její chutí a pokračoval: „Jediný rozdíl v těch dvou případech spočívá v tom, že lidé v muzeu strávili v její těsné blízkosti tři dny, zatímco Trembleyová ji viděla možná tři minuty.“
„Takže k manipulaci s lidskou myslí je zapotřebí čas a fyzická blízkost.“ Vicki chvíli zamyšleně okusovala konec tužky, pak ji vyplivla a dodala: „Proč asi zabila toho uklízeče?“
Celluci pokrčil rameny. „Protože mohla? Možná si po tak dlouhém věznění jen protahovala svaly.“
„Možná měla hlad.“ Henry se naklonil dopředu, aby dodal svým slovům váhu. „Ten uklízeč se tam vyskytl čirou náhodou právě v okamžiku, kdy se probrala k plnému vědomí.“
„Tak co vlastně jedla?“ ušklíbl se Celluci. „Na těle nebyly žádné stopy násilí a na každý pád nechybělo vůbec nic.“
Henry se opřel a opět se nechal zahalit stínem v rohu obývacího pokoje. „To není úplně přesné. Když toho uklízeče našli, to, co chybělo, byl jeho život.“
„A ty myslíš, že ho ta mumie snědla?“
„Smrtelníci si vždy předávali legendy o bytostech, které si prodlužují život tak, že pozřou životy jiných.“
„Jasně, ale to jsou jen legendy.“
Stíny nedokázaly ukrýt Henryho ostrý úsměv. „Stejně jako já. Stejně jako například mumie, které chodí. A démoni. A vlkodlaci…“
„Dobře, dobře! Chápu.“ Celluci si jednou rukou zajel do vlasů. Všechny ty nadpřirozené pitomosti mu vážně lezly na nervy.
Proč on? Proč ne detektiv Henderson? Henderson nosí na kožené tkaničce křišťálový přívěsek, proboha živého. A jak je možné, že než se Vicki zapletla s Fitzroyem, mělo k nadpřirozenému jevu asi tak nejblíže, když se Listům podařilo vyhrát dvakrát za sebou? Jen to, že něco nevidíš, ještě neznamená, že to tam není. Dobře, takže na tohle si odpovědět dokázal. Povzdechl si a zauvažoval, kolik z minulých nevyřešených případů se asi dalo přičíst bubákům, strašidlům a tajemným nočním zvukům. I když by možná hrozně rád, přece jen nemohl z celé téhle patálie obviňovat Fitzroye. „Tak proč zabila doktora Raxe?“
„Pořád měla hlad a doktor Rax vešel do místnosti sám.“
„Ale vždyť musela vědět, že když na tomtéž místě zemřou stejným způsobem dva lidé, začne se vyšetřovat. Proč si dělat takové těžkosti se zametáním stop a pak se dopustit takové hlouposti?“
„Doktor Rax ji přistihl na odchodu a ona se nechala unést.“
„No úžasné,“ obrátila Vicki oči v sloup. „Impulzivní mumie.“ Zívla a postrčila si brýle koncem tužky. „Alespoň víme, že může dělat chyby. Bohužel to vypadá, že její bůh přežil taky.“
Celluci povytáhl obočí až k linii vlasů. „A tohle víme jak?“
„Včera v noci v muzeu…“
„Počkej chvilku,“ zvedl ruku Celluci. „Ty jsi šla včera v noci do muzea? Po zavírací době? Ty ses vloupala do Královského muzea v Ontariu… On si to možná neuvědomuje,“ Celluci bodl prstem do vzduchu Henryho směrem, pak se prudce otočil a zpražil Vicki pohledem, „ale ty víš zatraceně dobře, že je to protizákonné.“
Vicki si povzdechla. „Podívej se, nikam jsme se nevloupali, na nic jsme nesahali, jen jsme se trochu porozhlédli kolem. Je pozdě. Jsem unavená. Jestli mě nehodláš zatknout, tak toho nech.“ Odmlčela se. Dobře věděla, že Celluci nemůže udělat absolutně nic jiného než to přijmout. Pak se usmála a pokračovala: „Na stole doktora Raxe jsme našli jeden náčrtek a následně jsme objevili odpovídající ilustraci v knize o starověkých bozích a bohyních, rovněž na Raxově stole.“
„No a?“
„Ta ilustrace se na mě podívala.“ Polkla a zastrčila si tužku za ucho, aby si mohla do riflí utřít náhle zpocené dlaně. „Její oči žhnuly rudým světlem a dívaly se přímo na mě.“
Celluci si odfrkl. „Kolik světla bylo v té místnosti?“
„Vím, co jsem viděla, Miku.“ Zúžily se jí zorničky. „A retinitis pigmentosa halucinace nevyvolává.“
Chvíli se jí díval do tváře. Pak přikývl. „Má tenhle bůh nějaké jméno?“
„Jo. Akh…“
Henry měl ruku silně přitisknutou na její ústa dřív, než ho kterýkoli z těch dvou viděl se pohnout. „Když vyslovíte jméno nějakého boha,“ řekl jemným hlasem, „upoutáte tím jeho pozornost. Špatný nápad.“
Uvolnil stisk a Celluci čekal na výbuch. Vicki snášela nevybíravé umlčení ještě hůř než většina lidí. Když žádná exploze nenastala, mohl pouze předpokládat, že považuje Fitzroyův čin za opodstatněný, a zamrazilo ho v zádech. Jestli tenhle starověký bůh vyděsil Viktorii Nelsonovou, on na něj rozhodně narazit nechtěl.
Vicki, stále pevně svírající Henryho zápěstí, si navlhčila rty a snažila se nemyslet na to, že by jí ty žhnoucí oči mohly věnovat i delší pohled. Po chvíli jej pustila. „Myslím, že můžeme bezpečně předpokládat, že… tenhle bůh a tahle mumie jsou nějak spojení.“
„Mumie je nejspíš velekněz onoho boha,“ navrhl Celluci. Když na něj Vicki i Henry obrátili udivené pohledy, pokrčil rameny. „No co, koukám na horory.“
„Ne že by byly zrovna věrohodným zdrojem informací,“ poznamenal Henry, když se vrátil do svého křesla ve stínech.
„Jo. Ne všichni se můžeme počítat mezi blízké a osobní přátele hraběte Draculy.“
„Pánové, budou dvě ráno, můžeme s tím pohnout, než vám tu usnu?“ Vicki zívla a opřela se ve sklápěcím křesle. „Já si náhodou myslím, že Celluci má pravdu.“
„Mám já to dnes ale šťastný den,“ zamumlal.
Ignorovala ho. „Kola auta Trembleyové byla otočená, ale auto se dál pohybovalo v přímém směru. K tomu může dojít pouze tehdy, když je ve hře nějaká vnější síla. Zde žádná viditelná vnější síla nebyla. Podle knížek, které teď čtu, byli kněží ve starém Egyptě zároveň čaroději.“
„Říkáš nám tu, že mumie zabila Trembleyovou prostřednictvím magie?“ otázal se nevěřícně Celluci.
„Všechno do sebe zapadá.“
V následném tichu bylo jasně slyšet, jak vodovodní kohoutek v kuchyni vteřinu po vteřině odkapává.
„Ale co,“ povzdechl si Celluci. „Už před snídaní jsem věřil v sedm nemožných věcí. O jednu víc nebo míň…“
„Takže,“ začala Vicki odpočítávat na prstech jednotlivé body, „to, co se pokoušíme najít, je znovu oživený kněz-čaroděj sloužící bohu, který možná – a možná taky ne – žije ze životní síly ostatních, jenž dokáže křivit mysli lidí, co se nacházejí v jeho blízkosti, a který dokáže zabíjet na dálku pomocí kouzel.“
„Skvělé,“ zívnul Celluci do pěsti. „A tady v rohu, Tři šašci.“
„Ťuk, ťuk, ťuk,“ přitakal Henry.*)
Vicki sebou trhla a zahleděla se s hrůzou na Henryho, zatímco Celluci udělal jeho směrem gesto, které se blížilo uznalému přikývnutí. „Tomu by jeden nevěřil,“ zamumlala. Vicki měla teorii, podle níž Tři šašci provozovali sexuálně podmíněný humor, neboť se v životě nesetkala se ženou, které by přišli legrační. Tohle její teorii pouze dokazovalo, neboť chromozom Y byl asi to jediné, co měl Henry s Cellucim společného. A to se říká, že upíři mají vybraný vkus! „Když se vrátíme k tématu, možná byste si vy dva chtěli poslechnout i ten zbytek.“
Celluci, který měl silnou chuť přehrát jeden jejich gag – čistě proto, aby Vicki vyprovokoval k nějaké reakci – si to rozmyslel v okamžiku, kdy mu došlo, s kým by ho hrál. Tři šašci jsou něco, na co si hrajete s kámoši, ne se… spisovateli romantické literatury. „Pokračuj,“ zavrčel.
Henry pouze přikývl. Ani on nechtěl mít něco společného s Cellucim o nic víc než Celluci s ním. Tedy samozřejmě kromě toho jediného, čeho se ani jeden z nich nehodlal vzdát…
„Tak jo…“ Umlčelo ji silné zívnutí, a přestože si pozdě odpoledne na chvilku zdřímla, Vicki věděla, že pokud to brzo nezalomí, v žádném případě nebude za úsvitu při vědomí. Tak to tu rychle zabalíme a honem do postele. „Tak jo, pomineme-li na chvíli čarodějnou složku, o co kněží usilují? Budovat obec věřících. Protože jejich bohové chtějí uctívače. A myslím, že vím, o jakou kongregaci tomu bohu jde.“ Zatímco Celluci potemněl ve tváři, načrtla jim Vicki v hrubých rysech své setkání s inspektorem Cantreem. „Jde mu o policejní sbor, ne jen v Torontu, ale v celé provincii. O vlastní soukromou armádičku a dokonalý začátek světské mocenské základny.“
„Proč by měl nějaký bůh usilovat o získání světské mocenské základny?“ otázal se Henry.
Vicki si odfrkla. „Mě se neptej, zeptej se katolické církve. Podívej, bůh chce obec věřících, kněz mocenskou základnu – tenhle chlápek na mě z nějakého zvláštního důvodu moc altruistickým dojmem nepůsobí – a policie mu poskytne obojí.“
„Tak proč napříč celou provincií? Proč nezačít v jednom městě?“
„Města nejsou dostatečně nezávislá, jsou pod příliš silnou kontrolou vyšších vládních orgánů. Ale když ovládáš provincii, ovládáš stát ve státě. Vezmi si takový Québec…“
„Slabé, Vicki, příliš slabé,“ zavrčel Celluci, jenž konečně propůjčil hlas svému hněvu. Nebyl si jist, co ho dopaluje víc, jestli to, že se ta mumie možná pokouší ovládnout policii, nebo to, že by se jí to podle Vicki mohlo podařit. „Nemáš důkaz, že novým poradcem je právě naše mumie.“
„Mám takové tušení,“ řekla mu Vicki důrazným hlasem. „Tím to začalo u tebe a podívej, kam nás to dovedlo. Cantree opakuje vzkazy od šéfa, jako by to bylo Písmo svaté. Víš, že to se mu vůbec nepodobá.“ Střetli se pohledy. Když Celluci sklopil zrak, Vicki pokračovala. „Jeden z nás musí na ten sobotní večírek u generálního prokurátora jít.“
„Jeden z nás?“ otázal se Henry tiše.
„Tak dobře, ty.“ Vicki prudce narovnala opěradlo křesla a objala si pažemi kolena. „Dobrá polovina z těch lidí bude Mika nebo mě znát, takže ani jeden z nás to být nemůže. Kromě toho je to jen pro zvané a ty jsi moc šikovný v obcházení…“
„Společenských překážek,“ dopověděl za ni, když se odmlčela. „Máš pravdu. Musím to udělat já.“
„Co když se Vicki mýlí a ta mumie tam není?“
Henry pokrčil rameny. „Tak zase brzy odejdu a nic se nestane.“
„A jestli má pravdu?“
Henry se usmál. „Tak se o ni postarám.“
Celluci si vzpomněl na temnou stodolu a bledé prsty svírající se kolem hrdla muže, jemuž zbývalo posledních pár vteřin života. Sklonil zrak, aby se na ten úsměv nemusel dívat. „Myslíš, že toho čaroděje a kněze v jedné osobě zvládneš?“
Popravdě neměl tušení, ale to neměl v úmyslu Cellucimu říkat. „Nejsem bez šancí.“
„Takže ujednáno.“ Vicki vstala, protáhla se a vyhnala mravence ze zad. „Tohle malé sezení bylo velmi užitečné. Po večírku se zase všichni sejdeme a znovu si promluvíme. Děkuji vám oběma, že jste přišli. Jděte domů.“ Dala jim dost jasně najevo, co tím myslí.
„Budu u tebe těsně před úsvitem,“ řekla ve dveřích Henrymu tichým hlasem, aby to Celluci neslyšel. „Nezačínej beze mě.“
Zvedl jí ruku a lehce ji políbil na vnitřní stranu zápěstí. „To by mě ani ve snu nenapadlo,“ řekl jemným hlasem a byl pryč.
Celluci vyšel z koupelny a natáhl se pro kabát. „Příštích pár nocí mám službu, takže nebudu dostupný, ale až to skončí, budeme si muset promluvit. Ty a já.“
„O čem?“
Natáhl ruku a jedním prstem jí lehce posunul brýle na nose. „Co myslíš?“ Tímtéž prstem jí přejel po linii čelisti.
„Miku, ty víš, že…“
„Vím.“ Odešel do předsíně. „Ale i tak si musíme promluvit.“
Dveře se za ním zavřely a Vicki se na ně zhroutila, šátrajíc po zámku. Pro příštích pár hodin netoužila po ničem jiném než po šanci trochu se vyspat. Několik dnů se teď bude soustředit na zastavení té mumie. A pak…
„Ale co,“ doklopýtala do ložnice a stáhla si mikinu přes hlavu. „Pak se to možná nějak vyvrbí…“
~~~
Toužil po úsvitech, jaké si pamatoval, kdy veliký zlatý kotouč stoupal po azurovém nebi, spaloval v poušti všechny stíny, dokud nezářilo každičké zrnko písku. Toužil cítit, jak se mu žár opírá do ramen, zatímco kameny pod nohama stále vyzařují noční chlad. Tohle severské svítání bylo jako ubohá imitace, bledý sluneční kotouč nebyl na zatažené obloze skoro vůbec vidět. Otřásl se chladem a vrátil se z balkónu dovnitř.
Brzy se bude muset vypořádat se ženou, kterou si jeho bůh vyvolil. Během příštích několika dnů použije klíč k jejímu ká, jehož se mu dostalo, a vyzvedne k povrchu její mysli hluboko ukryté zoufalství.
Jeho pán nikdy nevyžadoval smrt, místo toho se živil nižšími a neustále se opakujícími energiemi, vytvářenými temnějšími aspekty života. Po nějaké době se ovšem vyvolení zpravidla modlili, aby to už skončilo. Příležitostně byli i vyslyšeni.
*) Autorka odkazuje na u nás poměrně málo známé komediální trio z éry grotesek, které si říkalo Three Stooges. (pozn. překl.)