Linie krve: kapitola 9

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 14. 6. 2011 v kategorii Linie krve - Tanya Huffová, KREVNÍ POUTA: kniha 3, přečteno: 604×

Devět

Ti lidé, stojící mimo politické kruhy, kteří aspoň někdy uvažovali o politice, mysleli jen na Queen’s Park, přesněji řečeno v něm se nacházející legislativní budovu, mohutnou pískovcovou stavbu s měděnou střechou, situovanou na severním konci Univerzitní třídy. Ačkoliv v této budově skutečně zasedal provinční parlament, skutečná práce se odváděla v bloku výškových kancelářských budov na východ od ní. Úřad generálního prokurátora sídlící na Grosvenorské ulici číslo 25, mezi Yongovou a Bay, se tak nacházel v nejvýchodnější části vládního komplexu.

Vicki si budovu změřila znechuceným pohledem. Ne že by se jí ten oranžový věžák nelíbil – přestože při pohledu z východu či západu vypadal, jako by ho vytáhli z dětské stavebnice moderní architektury – problém spočíval jen v tom, že ačkoliv ty tři bloky, jež ho dělily od Queen’s Park, ještě nepředstavovaly vzdálenost, kterou by se vyplatilo jet městskou hromadnou dopravou, byly už přece jen dost dlouhé na to, aby si během chůze její pravá noha našla tu správnou louži a nechala si natéct vodu do boty.

„Říjnové Toronto. Kristepane. Každá mumie, která má všech pět pohromadě, by skočila na první letadlo egyptských aerolinií a zamířila domů.“ Když prošla kolem skulptury před hlavním vchodem, povzdechla si. Vypadala jako ohromné, k nepoznání zprohýbané hliníkové mříže vězení a její symbolika jí naprosto unikala.

Kývla na policistu držícího službu u informační přepážky a prošla vstupní halou ke slepé chodbě, v níž se nacházely výtahy. Z půltuctu světel na stropě fungovala pouze dvě a celý prostor se tak utápěl v jantarově zbarveném příšeří. Pokud šlo o Vicki, klidně by mohli zhasnout úplně.

Nejspíš to vymyslel nějaký blonďatý chytrolín jako způsob jak ušetřit peníze – těsně předtím, než mu jako každý měsíc zvedli plat. Jednou rukou přejela po mramorovém obkladu stěny, pak po ocelových dveřích a nakonec nahmatala plastovou destičku, na níž bylo umístěno přivolávací tlačítko. Doufejme, že světla uvnitř kabin nechali svítit, jinak nepoznám, jestli už nějaká přijela.

Nechali. Přestože ji z náhlého prudkého světla začaly silně slzet oči, dávala přednost této reakci před nebezpečím, že by po hmatu nakráčela přímo do výtahové šachty. Kromě toho venku lilo jako z konve a mokrá už stejně byla.

Kanceláře generálního prokurátora se nacházely v jedenáctém podlaží a ve srovnání s jinými vládními úřady působily takřka palácovým dojmem. Výrazné barvy a konzervativně moderní zařízení měly za cíl přinejmenším jistou část voličů urazit, většinu pak ohromit. Vicki bylo na první pohled jasné, že jde jen o vnější dojem a že se za zavřenými dveřmi na tomto i ostatních podlažích nacházejí pracovní kóje, v nichž se vyřizuje hlavní díl každodenní agendy.

„Mohu vám nějak pomoci?“

Mladá žena za stolem měla stejnou funkci jako moderní kulisy – udělat dojem a vzbudit pocit jistoty. Vicki, která nesnášela, když se musela chovat příjemně k cizím lidem, by její práci nechtěla, ani kdyby jí dali dvojnásobek peněz. „To doufám. Jmenuji se Nelsonová. Mám na jednu třicet domluvenou schůzku s panem Zottiem.“ Podívala se na hodinky. „Jdu trochu dřív.“

„Žádný problém, paní Nelsonová. Pojďte dál, prosím.“

Je dobrá, zamumlala si pro sebe Vicki, když procházela dvojitými dveřmi, které jí ukázala. I když jsem si dávala pozor, skoro jsem si nevšimla, že by se podívala do seznamu.

Žena sedící za stolem ve vnitřní části oddělení, třebaže stále dělala dojem, pocit jistoty nevzbuzovala, ani co by se za nehet vešlo. „Pan Zottie se vám bude za okamžik věnovat, paní Nelsonová. Posaďte se, prosím.“

Trvalo to podstatně déle než pouhý okamžik, než se dveře kanceláře generálního prokurátora nakonec otevřely. Vicki se snažila při čekání nevrtět. Víkend proběhl bez jakýchkoliv událostí, jejich jediné zdroje informací byly nepřístupné. Když každé ráno ukládala Henryho k spánku, nemohla se rozhodnout, jestli si má dělat starosti, že se mu pořád zdá ten sen, nebo jestli má být vděčná, že zůstává jen u snu a Henry stále nejeví známky toho, že by se chtěl pokusit dostat na slunce. Pak šla domů a vyprala, něco nakoupila, zavolala matce a zabíjela čas. To první, co udělala dnešního rána, bylo, že zatahala za pár nitek a sjednala si tuto schůzku.

„Paní Nelsonová?“ Generální prokurátor George Zottie byl nepříliš vysoký a nepříliš štíhlý muž středního věku s hustými tmavými vlasy a dlouhými černými řasami. „Je mi líto, že jsem vás nechal čekat.“

Měl pevný, rychlý stisk ruky člověka, který nestrávil celý život jen v kanceláři, a Vicki, která politiky z principu pohrdala, usoudila, že je jedním z nejlepších. Během posledních dvou volebních období ho v téhle vysoké vládní funkci udržela kombinace osobní integrity a upřímného respektu obou policejních složek, za něž byl zodpovědný. Pokud současná vláda vyhraje i v příštích volbách, což se zdálo být jisté, měl i třetí volební období v podstatě zaručeno.

Během služby u sboru se s ním Vicki setkala třikrát, naposledy pouhých osm měsíců předtím, než ji její oční vada přinutila odejít. Po slavnostním předávání medailí spolu krátce hovořili a tento rozhovor Vicki vnukl nápad, který jí umožnil se s ním sejít i dnes, plán na zlepšení povědomí o práci policejního sboru u žáků základních a středních škol. Popravdě šlo o tak výborný nápad, že byla napůl odhodlaná pustit se do jeho realizace hned, jakmile se vypořádají s hrozbou mumie. Tedy samozřejmě za předpokladu, že dobro zvítězí.

Jejich rozhovor jí rovněž poskytne měřítko k posouzení jeho – stability? Povědomí o realitě? Posouzení toho, jak silný vliv na něj mumie už má. Nebo jestli na něj vůbec má nějaký vliv. Cokoli, co dnes zjistí, pomůže Henrymu, aby se vyzbrojil na sobotní večer.

Když následovala generálního prokurátora do kanceláře, rozhlédla se rychle kolem. Kvůli téměř naprosté ztrátě periferního vidění to nemohla udělat nijak zvlášť decentně, ale došla k závěru, že by mohl být zvyklý na to, jak lidé při své první návštěvě jeho kancelář očumují. Bohužel, pokud ho mumie už navštívila, nezanechala po sobě žádné nápadné stopy. Žádné kousky tlejících obvazů, hromádky písku, dokonce ani sošku sfingy s hodinami na břiše.

„Nuže,“ usedl za stůl a pokynul jí, aby se posadila na židli, „promluvme si o tom vašem návrhu…“

Vicki vytáhla z tašky dvě složky a jednu z nich mu podala. Zatímco mluvila, sledovala jeho oči, ruce, celkové držení těla a snažila se objevit nějaký náznak toho, že se nachází pod vlivem – ne-li rovnou pod kontrolou – tisíce let starého kněžského čaroděje. Nezdál se být nervózní. Vypadal snad ještě klidnější než na policejní ceremonii, kde strávil celý večer popotahováním za límec saka.

Mám za to, že ztráta vlastní svobodné vůle může jednoho docela zklidnit, usoudila, když dokončila prezentaci. Ale na druhou stranu, stejný účinek by mělo i snížení dávek kofeinu.

„Velmi zajímavé.“ Generální prokurátor zamyšleně přikývl a udělal si rychlou poznámku na horní část první stránky. Vickiiny oči nebyly ve stavu, kdy by dokázaly přečíst obrácený rukopis, ale i tak na něj nepřestala zaostřovat, zatímco on pokračoval. „Mluvila jste o tom s někým z oddělení pro styk s veřejností?“

„Ne, pane. Myslela jsem, že se nejprve pokusím získat vaši podporu.“

„Takže,“ vstal a přešel na druhou stranu stolu, „já se na váš písemný návrh podívám a ozvu se, řekněme, koncem příštího týdne?“

„To mi vyhovuje, pane.“ Vicki se rovněž postavila a zasunula vlastní kopii zpátky od tašky. Doufejme, že nám do té doby nikdo nevysaje život z těla. „Děkuji vám, že jste si udělal čas a vyslechl mě.“

„Dobrý nápad si vždycky rád poslechnu.“ U dveří se zastavil a usmál se na ni. „A tohle dobrý nápad rozhodně je. Včasné osobní setkání se strážci zákonného pořádku by mohlo zbavit drobnou kriminalitu jejího zdánlivého kouzla. O zlepšení povědomí o policejní práci u žáků škol naší provincie se velmi zajímám.“

„Ano, pane, já vím.“ Proklouzla kolem něho. „Proto jsem také přišla.“

Usmál se ještě srdečněji. „Škoda, že jste musela odejít od sboru, paní Nelsonová, byla jste jednou z nejlepších. Kolik pochval jste dostala? Dvě?“

„Ne, pane. Tři.“

„Ano, dobrá práce. Nedokážu si představit, že by vám život civilisty vyhovoval stejně dobře.“

„Ne, stejně dobře ne.“ Upravila si brýle a násilím vytáhla koutky úst vzhůru. „Ale i tak je… zajímavý.“

„To rád slyším.“

Vicki nechala úsměv zmizet v okamžiku, kdy se za ní zavřely dveře. Hodila si tašku přes rameno a prošla vnější kanceláří, zřetelně vnímajíc pohled přísných očí upřených do jejích zad. Dej mi svátek, babo, pomyslela si, když se dostala do bezpečí recepce, nebo zapomenu, na které straně stojím a nacpu ti do nosu svůj bílý klobouk.

Celá návštěva se dala z větší části považovat za ztrátu času. Jestli se George Zottie opravdu nacházel pod vlivem mumie, nic na něm nepoznala. Což nemuselo znamenat nic jiného, než že to ta mrcha dělá moc šikovně. Bože, co bych teď dala za obyčejný rozvodový případ, takový, kde se začíná u padouchovy fotky…

Ozvalo se pípnutí výtahu a Vicki si pospíšila, aby ho stihla dřív, než ho někdo odvolá. Nejprve si myslela, že muž, který se začal hrnout ven, jakmile se dveře otevřely, je opilý, ale okamžik nato si uvědomila, že mu ve skutečnosti není dobře. Jeho pleť měla šedivý nádech, na horním rtu a na čele se mu třpytily kapky potu. Jednou rukou s dlouhými, pečlivě pěstěnými nehty si tiskl k žaludku kašmírový svrchník, druhou slepě šátral do vzduchu.

Vicki se vyhnula pohybující se ruce a zručně ho odvedla k židli. Naštěstí nebyl o mnoho vyšší než ona, protože v okamžiku těsně před usednutím spočívala celá jeho váha na jejích ramenou. Zamumlal něco v jazyce, který neznala, ale protože dle vzhledu patřil k některému severoafrickému etniku, Vicki předpokládala, že jde o arabštinu.

Uvědomila si, že vinou svého zdravotního stavu může vypadat starší a odhadla jeho věk na něco mezi třiceti a čtyřiceti. Byl všedních rysů – dvě oči, nos a ústa s poměrně úzkými rty v obvyklém uspořádání – ale i když mu bylo zle a byl zmatený, vyzařovala z něj citelná síla osobnosti.

Vicki, která se ho snažila udržet ve vzpřímené poloze, se prudce otočila, když se za ní ozval nepovědomý zvuk, a viděla, že recepční právě rozhrnula husté kaštanové závěsy zakrývající řadu oken. Cizinec sebou křečovitě škubl a upřel pohled ven – na šedivou oblohu, na budovu soudního vyšetřovatelství, rovněž postavenou z růžových panelových bloků, a na kousek za ní se nacházející budovu policejního velitelství – a zdálo se, že se uklidnil.

Vicki zamračeně nechala recepční, aby se zručně ujala role ošetřovatelky. Aspoň pokud ona viděla, nic obzvlášť uklidňujícího se venku… Pak jí to došlo. „Trpí klaustrofobií, že?“

„Silnou.“ Mladá žena muži rozepnula dva horní knoflíky svrchníku. „Cesta výtahem pro něj představuje čirou hrůzu.“

„Ale stejně v něm jezdí…“

„Je velmi statečný.“ Její oči získaly poněkud zasněný výraz.

„To by stačilo, slečno Evansová.“ Z vnitřní kanceláře se k nim přes tmavě šedý koberec rázným krokem blížila ona starší žena a z jejího staženého obočí bylo zřejmé, že vyžaduje odpověď na otázku, co Vicki dělá v těsné blízkosti tak důležitého hosta. „Prosím, pane Tawfiku, nechte to na mně.

Vicki odešla dřív, než se k nim dostala. Na druhou stranu, říkala si sama pro sebe, když jela dolů tímtéž výtahem, který se jí náhle jevil o poznání menší než předtím, jestli v něm tahle věc vyvolává tak silnou reakci, a přesto ji i nadále používá, rozhodně je velmi odvážný. Nebo masochistický. Ačkoli neměla představu, jakou diplomatickou funkci cizinec zastává, reakce, které v okolí vyvolával, ji nijak nepřekvapily. Měl v sobě něco, co jí navzdory jeho zdravotnímu stavu připomínalo Henryho.

~~~

„Mohu vám něco přinést, pane Tawfiku?“

„Ne, děkuji vám.“ Nespouštěje oči z okna a z prostoru za ním, donutil se zklidnit dech. Postupně se mu zpomalil tep a křeče, které mu vázaly uzly na střevech, povolily a po chvíli zcela ustaly. Lehce roztřesenými prsty vytáhl z kapsy saka plátěný kapesník a otřel si zpocenou tvář.

Pak se zamračil na obě ženy, postávající na vzdálenost natažené paže. „Byl tady ještě někdo třetí…“

„Pouze návštěva, pane Tawfiku. Nikdo, s kým by se měl někdo jako vy zabývat.“

„To posoudím sám.“ Ani ve stresu, v jakém se předtím nacházel, mu neuniklo, že ká té osoby mu bylo poněkud povědomé.

Vyznačovalo se jistým nádechem, který nedokázal přesně zařadit. „Jak se jmenuje?“

„Nelsonová,“ odpověděla mladší žena úslužně. „Victorie Nelsonová. Pan Zottie ji znal ještě v době, kdy pracovala u policejního sboru.“

Ne. Její jméno mu nic neříkalo. Ale nemohl se zbavit pocitu, že se jejího ká už jednou dotkl.

„Smím oznámit panu Zottiemu, že jste přišel?“

„Smíte.“ Od počátku jim dal jasné instrukce, že nesmí zavolat generálního prokurátora dřív, než se úplně vzpamatuje. Moc musí vycházet ze síly a osobní slabost by ji umenšila jako celek. Ženy byly v této kultuře vychovávány tak, aby o slabé pečovaly, nikoliv aby jimi pohrdaly, a třebaže s tímto přístupem v teoretické rovině nesouhlasil, v praxi ho využíval. Než George Zottie přispěchal do recepce, aby svého nejnovějšího poradce doprovodil do vnitřní svatyně, veškeré účinky výtahu již zcela pominuly. Přetrvávající lehkou nevolnost nebylo navenek nijak vidět, takže na ní nesešlo.

Kráčeje jako první k dvojitým dveřím, cítil na sobě žár pohledu, kterým ho mladší žena sledovala. Tu touhu si vytvořila při prvním letmém doteku jejich ká sama a on, maje za cíl pouze zajistit si její loajalitu, ji tam ponechal. Nebyl to on, kdo ji tam umístil, a ani ji nijak nevítal. Popravdě v něm celá záležitost vzbuzovala neurčitý odpor a to už celá staletí předtím, než ho pohřbili. Starší žena reagovala na demonstraci moci – tomu rozuměl.

Úmysly, které měl s generálním prokurátorem, vyžadovaly důkladnější postup.

Jakmile se ocitli uvnitř kanceláře a dveře za nimi pevně zapadly, natáhl ruku. Zottie poklekl na jedno koleno – na člověka jeho tloušťky s obdivuhodnou elegancí – a přitiskl mu rty na klouby prstů. Když opět povstal, vyzařoval z jeho tváře takřka nebeský klid.

Klíč k Zottiemu mu poskytl písař – tiskový mluvčí. Patnáct set let zkušeností při jednání s úředníky mu umožnilo ho využít. Na jejich první setkání přišel vyzbrojen kouzlem zmatení v dlani. Seslal je prostřednictvím obřadního doteku, aktivoval ho a s jeho pomocí získal klíč k prokurátorovu ká. Za dávných časů by byl tak mocný muž obklopen silnou ochranou, s největší pravděpodobností by zaměstnával vlastního čaroděje s jediným úkolem: aby právě takové manipulaci zabránil. Občas mu stále připadalo obtížné uvěřit, že by to mohlo být tak snadné.

Z George Zottieho toho příliš nezbylo.

Se Zottiem sice mohl jednoho po druhém obejít všechny muže, které k vybudování mocenské základny potřeboval, ale se Zottiem ve své moci už to nebylo zapotřebí, všichni přijdou za ním.

„Bylo to vykonáno?“

„Jak jste rozkázal.“ Generální prokurátor zvedl ze stolu ručně psaný seznam a s lehkou úklonou mu jej nabídl. „Zde jsou ti, jejich přítomnost je vyžadována. Navzdory velmi krátké lhůtě většina pozvaných slíbila, že přijde. Mám ostatní pozvat znovu?“

„Ne. Ty mohu získat později.“ Přelétl seznam očima. Poznával jen několik málo titulů. To nebylo dostačující.

„Potřebuji muže, staršího muže, takového, který strávil ve vládě celý život, ale ne jako politik. Takového, který ví…“ První ká, jehož se zmocnil, mu nabídlo vhodný slovní obrat a on jej s úsměvem použil. „… o kostlivcích ve skříni.“

„Pak potřebujete Briana Mortona. V celém Queen’s Parku není nic, o čem by nevěděl.“

„Zaveď mě k němu.“

~~~

„… k nešťastné události došlo dnes večer v Queen’s Parku. Vysoký vládní úředník Brian Morton byl nalezen mrtev za svým stolem. Příčinou smrti byl infarkt. Morton byl zaměstnancem ontarijské vlády po dvaačtyřicet let. Generální prokurátor George Zottie, na jehož ministerstvu Morton v době své smrti pracoval, prohlásil, že byl inspirací mladším a jeho znalosti a zkušenosti budou všichni hořce postrádat. Vdova po panu Mortonovi vyjádřila přesvědčení, že se její manžel do důchodu, do něhož měl odejít za necelý rok, nijak netěšil a že by si sám přál zemřít tak, jak zemřel, v botách. Pohřební obřad se bude konat v pondělí v chrámu Matky Boží ve Scarborough. A teď přichází Elaine se zprávami o počasí.“

Vicki se zamračila a vypnula televizi. Reid Ellis a doktor Rax zemřeli na infarkt v muzeu. Z muzea pocházela mumie. Brian Morton zemřel na infarkt jako zaměstnanec generálního prokurátora. Byla přesvědčena, že mumie využívá generálního prokurátora k ovládnutí policie a vybudování vlastní soukromé armády. Morton byl starší člověk a jeho smrt mohla být dílem náhody. Ona si to ale nemyslela.

Henry se domníval, že tak se mumie krmí. Už byla na svobodě týden, jak často potřebovala jíst?

Sáhla pro jedny noviny do hromady ležící nalevo od stolu a označené slovy „k recyklaci“ a posadila se s nimi na posilovací lavici, aby si je přečetla. Náhlá úmrtí na veřejných prostranstvích… nejlepší bude začít bulvárem.

První článek objevila ani ne po deseti minutách. Deset čtverečních centimetrů textu umístěného v pravém dolním rohu na stránce dvacet dva by se dalo snadno přehlédnout nebýt jeho titulku. „ZÁHADNÁ SMRT CHLAPCE V METRU.“ Jeho tělo bylo vyneseno ze stanice Osgoodova na lince metra Univerzitní a po příjezdu do dětské nemocnice byl prohlášen za mrtvého. Příčina smrti: srdeční selhání. Osgoodova se nacházela tři stanice jižně od muzea. Datum na novinách bylo dvacátého října. Pouhých pár hodin poté, co zemřel doktor Rax a co všichni začali svědčit, že rakev je a vždycky byla prázdná.

Vicki sevřela ruce v pěst a její prsty protrhly do novin díry. Tomu klukovi bylo dvanáct let. Se zaťatými zuby článek vystřihla a pak zbytek novin pomalu a metodicky roztrhala na tisíc maličkých kousků.

Byly skoro tři hodiny v noci, když se jí podařilo najít zprávu o druhém úmrtí, ukrytou v článku o mateřských školkách, na nichž probíhá inspekce. Ve čtvrtek 22. října se z vrcholu prolézačky Denní mateřské školy Sunnyview zřítilo tříleté dítě. Podle pitvy zemřelo dříve, než dopadlo na zem. Tuhle školku dělil od muzea jen jeden dlouhý blok podél Bloorovy ulice.

V úterý odpoledne, poté co bezpečně uložila Henryho k dennímu spánku a sama si na pár hodin zdřímla, už Vicki stála u drátěného plotu mateřské školky, kde zemřelo druhé dítě. Tohle není žádná překážka, pomyslela si a zacloumala zrezivělým plotem. Rozhodně ne v případě, že si ke všem nebezpečím města připočítáte ještě zmrtvýchvstalé zlo. Nepršelo, přestože nebe bylo šedivé a vzduch byl nasycen vlhkostí, a na hřišti se to hemžilo malými postavičkami. Tu půl tuctu dětí útočilo na věž ze dřeva, pneumatik a provazů, zatímco její čtyři obránci vyzývavě vřeštěli. Jinde si dvě další udělaly dokonalou běžeckou dráhu z prázdného betonového brouzdaliště. Jinde zase dřepělo jiné a nořilo se do hlubokého rozjímání nad louží vody. Tři další se hádali, kdo se jako první projede na klouzačce. A mezi tím vším, v mezerách mezi jednotlivými scénami, kam Vicki její zrak neumožnil proniknout, běhaly, křičely a hrály si další děti.

Mělo jich tam být o jedno víc. Podél plotu došla ke vchodu a se sevřenými rty vešla dovnitř.

~~~

„… dobře, smrt dítěte, které měla na starosti, jí mohla z hlavy vymazat zbytek dne – to jí musím nechat, už jsem se s tím setkala – ale to, jak si to nepamatovala, Henry, to mi prostě nepřipadalo normální.“ Henry zvedl oči od novinových výstřižků, ve tváři pečlivě neutrální výraz. „Tak co se podle tebe stalo?“

„Byla na tom hřišti necelé tři metry od místa, kde spadlo dítě. Myslím, že ji viděla a té ženě vzpomínku vymazala z hlavy stejným způsobem jako lidem v muzeu.“

„Když říkáš, že ji viděla, tak tím myslíš…?“

„Tu mumii, Henry.“ Vicki znovu došla rázným krokem na konec obývacího pokoje a zprudka se otočila, aby začala další okruh. „Myslím tím tu zatracenou mumii!“

„Nemyslíš, že děláš ukvapené závěry?“ Položil jí otázku tak neutrálním způsobem, jak to jen šlo, ale i tak vytáhla ramena a svraštila obočí.

„Co tím chceš k čertu říct?“

„Tím chci říct, že děti někdy umírají. Z nejrůznějších důvodů. Je to smutné a je to strašné, ale stává se to. Já byl jediným dítětem své matky, které přežilo rané dětství.“

„To bylo v patnáctém století!“

„A v tomhle století už děti neumírají?“

Povzdechla si a ramena jí klesla. „Umírají. Jistěže umírají. Ale Henry…“ Půl tuctu rázných kroků ji zaneslo na druhou stranu pokoje k jeho křeslu, kde klesla na kolena a položila své ruce přes jeho. „… tyhle dvě si vzala ta mumie. Já to vím. Nevím, jak to vím, ale vím to. Podívej, policajti jsou cvičeni k tomu, aby sledovali dění kolem sebe. Děláme, tedy dělají to pořád a všude. Možná že ne všechno, co vidí nebo slyší, vědomě rozpoznají jako důležité, ale jejich podvědomí neustále třídí informace tak dlouho, dokud do sebe všechny drobné kousky nezapadnou a nevytvoří celek.“ Pevně ho stiskla a pohlédla mu do očí. „Já vím, že tyhle dvě děti zamordovala mumie.“

Držel její pohled tak dlouho, dokud jí nezačaly slzet oči. Cítila se nahá, zranitelná – byla to přijatelná cena za to, aby jí uvěřil.

„Možná,“ řekl zamyšleně Henry a konečně jí dovolil uhnout pohledem, „že existuje hrstka lidí, kteří dokáží dovést umění sledovat o krok dále, lidí, kteří vidí pravdu…“

„Kristepane, Henry.“ Vzala si novinové výstřižky a postavila se. „Nechoď na mě s těmi metafyzickými nesmysly typu new age. Celý trik spočívá ve výcviku a praxi, nic jiného v tom není.“

„Když myslíš…“ V průběhu staletí viděl spousty věcí, které se nedaly vysvětlit pouhým výcvikem a zkušenostmi, ale jelikož pochyboval o tom, že by Vicki na debatu o těchto zkušenostech reagovala nějak zvlášť pozitivně, nechal to být. „Takže i kdybys měla pravdu ohledně mumie a těch dětí,“ rozhodil rukama, „k čemu nám to je? K jejímu nalezení nás to nijak neposouvá.“

„Omyl.“ Podtrhla to slovo prudkým bodnutím prstem do vzduchu. „Víme, že se zdržuje v okolí muzea a Queen’s Parku. Víme, že pokračuje v zabíjení, a to nejen proto, aby se ochránila před objevením, ale i z jiných důvodů. Kvůli potravě, jestli chceš. Víme, že zabíjí děti. A to,“ zavrčela, „a to je pro nás naléhavý motiv, abychom ji našli a zastavili. Rychle.“

„Hodláš tohle všechno říct detektivovi?“

„Cellucimu? Ne.“ Vicki přitiskla čelo na sklo a hleděla na město. Neviděla dočista nic, jen temnotu. Od chvíle, kdy vešla do Henryho domu, mohlo město klidně úplně zmizet. „Teď je to můj případ. Jen by ho to rozhodilo.“

„Velmi uvážlivé,“ řekl Henry suše. Viděl, jak se jí pohnul sval ve tváři a jak nepatrně povytáhla koutek úst. Její neschopnost něco si nalhávat byla jednou z vlastností, které se mu na ní nejvíce líbily. „Co chceš, abych udělal já?“

„Najdi ji.“

„Jak?“

Vicki se odvrátila od okna a rozhodila rukama. „Známe oblast, ve které se pohybuje. Jsi přece lovec. Myslela jsem, že jsi v rakvi zachytil její pach.“

„Ne takový, který bych mohl využít.“ Pach hrůzy a zoufalství tehdy takřka naprosto překryl jakoukoliv fyzickou signaturu. Henry odsunul vzpomínku stranou stejně jako stíny, které ji obklopovaly. „Já jsem upír, Vicki. Ne lovecký pes.“

„No, je přece taky čaroděj. Nedokážeš vysledovat energetické proudy a takové věci?“

„Pokud jsem poblíž, dokážu je vycítit, když k nim dojde, to ano, stejně jako jsem vloni na jaře cítil ty démonické invokace. Ale,“ zvedl varovně prst, „pokud si vzpomínáš, ani ty jsem nedokázal vystopovat až ke zdroji.“

Vicki se zamračila a začala znovu přecházet sem a tam. „Podívej,“ řekla po chvíli, „poznal bys ji, kdybys ji viděl?“

„Jestli bych poznal staroegyptskou stvůru, která vstala z mrtvých, poté co strávila tisíce let uvězněná v hrobce? Myslím, že ano.“ Povzdechl si. „Chceš po mně, abych hlídal v oblasti kolem muzea, že? Jen pro případ, že by šla náhodou kolem.“

Zastavila se a otočila se k němu čelem. „Ano.“

„Jestli si jsi tak jistá, že bude na tom sobotním večírku, proč bychom nemohli do té doby počkat?“

„Protože dnes je úterý a kdo ví, kolik dalších dětí by mohlo za ty čtyři dny zemřít.“

~~~

Henry si vrazil ruce hluboko do kapes koženého kabátu a posadil se na jednu z laviček ze dřeva a betonu, roztroušených před muzeem. Kolem budovy se proháněl studený, vlhký vítr a v jeho poryvech a nárazech tančilo vířivý tanec smrti tlející listí. Občas kolem projelo nějaké auto a zdálo se, jako by se ono samo i jeho křehký obsah, stěží chráněný před okolní temnotou, snažily dostat co nejrychleji do bezpečí.

To nebude fungovat. Pravděpodobnost, že na mumii narazí, dokonce i v relativně malé oblasti, kterou mu Vicki vymezila, a že ji pozná, protože ji právě napadne vrhnout nějaké kouzlo, byla nepatrně malá. Vytáhl jednu ruku a podíval se na hodinky. Tři dvanáct. Ještě pořád mohl získat dobré tři hodiny na psaní, kdyby hned teď odešel domů.

Pak mu náhodný závan větru přinesl povědomý pach. Vstal, a kdyby ho někdo sledoval, měl by dojem, že najednou zmizel.

Po Bloorově ulici kráčel východním směrem osamělý chodec, límec kabátu vyhrnutý proti chladu, bradu a lokty přitisknuté k tělu, oči napůl zavřené. Henry ignoroval červenou na semaforu na křižovatce s Queen’s Park Road a sledoval stříbrný chochol mužova dechu.

„Dobré ráno, Tony.“

„Ježíšikriste, člověče.“ Tony se snažil získal zpět rovnováhu, o kterou ho Henry připravil, když mu preventivním uchopením za rameno zabránil v instinktivním úniku do strany. „Tohle mi nedělej!“

„Promiň. Vyrazil sis ven nějak pozdě.“

„Ne, vyrazil jsem si brzo. To ty sis vyrazil pozdě.“ Došli k obrubníku a Tony se otočil, aby viděl Henrymu do tváře. „Jsi na lovu?“

„To zrovna ne. Čekám, jestli dojde k sérii několika neuvěřitelných náhod a já se budu moci stát hrdinou.“

„To byl Viktorčin nápad?“

Henry se na mladíka usmál. „Jak jsi to poznal?“

„Děláš si srandu?“ ušklíbl se Tony. „Má to její jasný rukopis. Máš to tu pro ni hlídat, Henry. Dej jí příležitost, dej příležitost jakémukoliv policajtovi – nebo i bývalému policajtovi,“ opravil se, „a bude se snažit řídit celý tvůj život.“

Můj život?“ otázal se Henry a nepatrně nadzvedl masku civilizovanosti.

Tony si navlhčil rty, ale necouvl. „Jo,“ řekl chraplavým hlasem, „i tvůj život.“

Henry si chvíli pohrával se svým Hladem, nechal ho vzrůst, zatímco sledoval linii Tonyho čelisti. Pak mu však znovu pevně nasadil uzdu, když uznal, že žádnou skutečnou touhu po nasycení necítí. „Měl by ses trochu prospat,“ navrhl Tonymu přes divoký tlukot jeho srdce. „Myslím, že na jednu noc sis už vzrušení užil víc než dost.“

„Co…?“

„Cítím jeho pach po celém tvém těle.“ Henry slyšel, jak Tonymu stoupá krev do obličeje, viděl, jak se lehká křivka jeho tváře pokrývá tmavým ruměncem. „To je v pořádku.“ Usmál se. „Nikdo jiný to necítí.“

„Nebyl jako ty…“

„To tedy rozhodně doufám.“

„Chci říct, že nebyl… nebylo to… no, to vlastně bylo, ale… chci říct…“

„Vím, co myslíš.“ Nasytil svůj úsměv příslibem a nenechal ho zmizet z tváře, dokud neuviděl, že Tony pochopil. „Doprovodil bych tě domů, ale mám tu úkol, který musím dokončit.“

„Jo.“ Tony si povzdechl, zatahal se za kalhoty a dal se znovu do kroku. Po pár metrech se otočil. „Hej, Henry. Co se týče těch ztřeštěných nápadů, co Viktorka má. Víš, většinou se ukáže, že zase tak ztřeštěné nebyly.“

Teď bylo na Henrym, aby si povzdechl a rozhodil rukama. „Stejně jsem tady.“

~~~

„… po zaznění signálu zanechte vzkaz.“

„Vicki? Celluci. Jsou čtyři hodiny ve středu odpoledne. Jeden z uniformovaných mi právě řekl, že tě dnes ráno viděl, jak se potloukáš kolem kanálů za muzeem. Co si k čertu myslíš, že děláš? Hledáš mumii, ne nějaké zatracené želvy Ninja.

Mimochodem, jestli na něco přijdeš – a tím mám na mysli opravdu cokoliv – a nedáš mi to okamžitě vědět, nakopnu tě tak, že poletíš až do příštích Vánoc.“

~~~

Ten dům a zahrada vypadaly lehce povědomě, jako vzpomínka z dětství, sahající do tak dávné minulosti, že se k ní nedá přiřadit žádné jméno ani místo. V opatrné vzdálenosti ho obešla, vědouc – dříve než je opravdu spatřila – že u dveří do kuchyně porostou ibišky, dvůr budou pokrývat nepravidelné šedé dlaždice a růže budou rozkvetlé. Byl teplý, slunečný den a trávník voněl tak, jako by ho právě posekali – popravdě, támhle stála, opřená o garáž, stará ruční sekačka, s jakou každé pondělí večer jezdila po trávníku na své maličké zahrádce v Kingstonu.

Baseballová rukavice, kterou zdědila po starším bratranci, ležela u schodu a její šněrování, jež musela opravit, vytvářelo oproti odřené kůži natolik silný kontrast, až si pomyslela, že to tak ve skutečnosti nebylo. Na prádelní šňůře visela její riflová bunda s třásněmi, poslední věc, kterou jí otec koupil, než odešel.

Zdálo se, že zahrada nemá konce. Začala ji zkoumat, pohybujíc se zpočátku pomalu, pak stále rychleji a rychleji, když si náhle uvědomila, že ji něco sleduje. Obešla dům, rozběhla se po pěšině, skočila na zápraží a s rukou na klice se zastavila.

„Ne.“

Chtělo to, aby vešla dovnitř.

Klika se pohnula a její ruka se pohnula s ní. V okně dveří viděla svůj odraz. Musel to být její odraz, i když si na okamžik myslela, že viděla uvnitř domu sebe samu, jak se dívá ven.

Ať už ji v zahradě sledovalo cokoliv, vystoupalo to za ni na zápraží. Cítila, jak se pod jeho kroky hýbají stará, rozvrzaná prkna, a pak v okně zahlédla odraz záblesku v rudě žhnoucích očích.

„Ne!“

Přinutila se pustit kliku a takřka paralyzovaná strachem se otočila.

~~~

Vicki si narazila brýle na nos a zamžourala na hodiny. Dvě čtyřicet šest.

„Na tohle nemám čas,“ zamumlala si pro sebe a s bušícím srdcem se znovu položila mezi polštáře. Za necelé dvě hodiny bude na cestě k Henrymu, což činilo ze spánku momentálně nejdůležitější věc. Přestože ji incident v muzeu očividně vyděsil víc, než by si myslela, analýza snů bude muset zatím počkat. Položila brýle znovu tam, kam patřily, a zhasla světlo. „Kolem příštího páru rudých očí, který mě probudí, udělám pořádný monokl,“ slíbila podvědomí.

Okamžik na to, stále ležíc ve tmě beze spánku, se zamračila. Na tu bundu nepomyslela už roky.

~~~

Ve čtvrtek v noci stál ten dům osaměle na šedé pláni a sen začínal u dveří. Nutkání je otevřít bylo příliš silné, než aby mu dokázala odolat, a tak vešla dovnitř, zblízka sledována. Zachytila jen letmý pohled na interiér prvního pokoje, když světlo potemnělo a ona ho silou vůle držela zhasnuté.

To, co ji sledovalo, chtělo vidět, co je uvnitř. No, ať jí políbí prdel.

~~~

I když měla pocit, že jí někdo opakovaně vrazil hlavu mezi dva kameny, probudila se Vicki s pocitem samolibosti.

~~~

Vzpouzela se mu víc, než očekával. Jeho pán nebude potěšen. Protože neměla žádná ochranná božstva, pouze silně vyvinuté ego, bude to vnímat jako čistě jeho selhání.

Akhekh selhání netrpěl a trestal je takovým způsobem, že cokoliv bylo lepší než čelit jeho hněvu.

Potřeboval více síly.

~~~

Navzdory chladu a vlhkosti bylo páteční odpoledne strávené v parku neskonale atraktivnější než páteční odpoledne strávené nad Rielovým povstáním a učebnicí chemie pro desátý ročník. Brian uchopil Louisu pevněji za ramena a otočil ji tváří k sobě.

Tak tomuhle já říkám vzdělávání! pomyslel si, když rozevřela rty a olízla jazykem jeho jazyk. Jestlipak mě nechá vsunout ruku pod svou… au. Asi ne.

Otevřel oči, jen aby se podíval, jak asi druhý člověk z takového úhlu vypadá, a zamračil se, když spatřil, že je ze vzdálenosti necelého metru a půl sleduje dobře oblečený pán. Skvěle. Úchyl. Nebo policajt. Možná bychom měli… bychom měli…

„Briane?“ Když jeho objetí ochablo, Louise se odtáhla. „Nech toho.“ Jeho hlava jí padla na rameno. „Myslím to vážně, Briane. Děsíš mě. Briane? Můj bože.“

~~~

Znovu se usadil na posteli a shodil pytle s peřím na zem. V brzké době si nechá udělat pořádnou podpěrku hlavy.

Bylo jedenáct čtyřicet tři – posedlost této kultury dělením času na nesmyslně malé jednotky ho nepřestávala udivovat – a ona už bude spát, takže její ká bude nejzranitelnější. Dnes v noci se mu ubránit nedokáže, vrhne proti její obraně veškerou sílu ká, které pozřel dnes odpoledne.

Zavřel oči a vyslal své ká vpřed po cestě, již mu vyznačil jeho pán. Vstoupil skrze obraz očí svého boha.

~~~

Bylo to, jako by ji něco popadlo za loket a táhlo celým domem, sledovalo, třídilo a pátralo. Nemohla se mu vymanit. Nedokázala zhasnout světlo.

Nesměla dovolit, aby našlo to, co potřebovalo.

Až na to, že neměla ponětí, co vlastně hledá.

Vyšli spolu nahoru po schodech a vydali se dlouhou chodbou lemovanou po obou stranách dveřmi. Když sáhli po klice druhých dveří, uviděla linky nakreslené tužkou a data, uvědomila si, kdo čeká uvnitř, a pomyslela si – nebo řekla, nebyla si jistá – „Ne třetí dveře. Cokoliv, jen ne třetí dveře,“ a snažila se je tlačit vpřed.

Zastavilo ji to a vleklo chodbou až do třetího pokoje. Když vyšli zase ven, pokračovali dále. Do druhého pokoje se už nikdy nevrátili.

Očividně to nikdy nečetlo Ezopovy bajky.

Podařilo se jí uchránit matku, Celluciho a Henryho. Všechno ostatní to našlo.

Všechno.

~~~

Věděl, jak moc bude trpět. Chvíli potrvá, než všechno zařídí, dokonce i když už měl pár nezbytných nástrojů na svých místech, ale jeho pán bude s výsledkem na každý pád mimořádně spokojen.

~~~

„Nevypadáš dobře. Jsi v pořádku?“

Vicki posunula ruku na hliníkové baseballové pálce a podařilo se jí vyloudit úsměv. „Jsem v pohodě. Jen trochu unavená.“

„Mrzí mě, že jsem za posledních pár nocí nenarazil na žádnou stopu, ale upřímně řečeno, nic jiného jsem ani nečekal.“

„To je v pořádku. Byla by to hodně velká náhoda. Henry…“ Posadila se na okraj postele a jedním prstem si pohrávala v porostu rudozlatých chloupků uprostřed jeho hrudi. „… ještě pořád se ti zdá ten sen?“

Henry odhrnul prostěradlo a ukázal jí nepravidelnou řadu děr v matraci. „Dnes ráno jsem ji prorazil prsty,“ řekl suše. Znovu prostěradlo narovnal, pak přikryl její ruku svou. „Kdybych nezachytil na polštáři stopu tvého pachu, nevím, jaké další škody bych napáchal.“ Odvrátila zrak a on se rozhodl, že nic víc už neřekne, nepoví jí, že mu dala důvod, aby lpěl na svém zdravém rozumu. Místo toho se zeptal: „Proč?“

„Jen mě zajímalo, jestli se to nezhoršuje.“

„Nijak se to nezměnilo. Už tě unavuje držet u mě stráž?“

„Ne. Já jen, že…“ Nedokázala mu to říct. Sen jí připadal důležitý, dokud probíhal, ale když teď stála tváří v tvář Henryho čiré hrůze, připadal jí hloupě abstraktní a bezvýznamný.

„Jenže co?“ zkusil to Henry, i když z jejího výrazu jasně poznal, že mu to neřekne.

„Nic.“

„Podívej se na to z lepší stránky.“ Zvedl si její ruku k ústům a políbil ji na jizvy na vnitřní straně zápěstí. „Dnes bude ten večírek. Tak či onak, něco už se musí…“

„… stát.“ Vicki vytáhla ruku z jeho dlaní a narovnala Henrymu paži podél těla. Popostrčila si brýle na nose a opřela pálku o okraj postele. „Tak či onak.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a osm