Mediátor 2 Devátá stezka: kapitola 1,2

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 2 Devátá stezka - Meg Cabotová, přečteno: 798×

Mediator-2 

mediátor

subst, m

(<lat.; angl. v. t. mediator = prostředník, zprostředkovatel) esoterické označení prostředníka mezi světem živých a světem zemřelých. Zřejmě je odvozeno z technického významu slova médium (= látka, která je nositelem určitých fyzikálních vlastností nebo energie).

Mediátoři jsou považováni za průvodce duší, jež nedokáží po smrti samy přejít do další formy existence. Jde o jedince obdařené nadpřirozenou schopností vnímat duše zemřelých jako fyzické osoby, komunikovat s nimi a sloužit jim jako duchovní rádci a průvodci. Na rozdíl od média, které za účelem komunikace kontaktuje duše ze záhrobí, je mediátor schopen vidět všechny zesnulé, kteří ještě neopustili tento svět. Existenci mediátorů připouštějí v různé podobě všechna klasická náboženství.

1

Nikdo mě nevaroval před tím jedovatým břečťanem.

Aby bylo jasný, vykládali mi o palmách. O palmách jsem slyšela celý telenovely. Ale o tý záležitosti s jedovatým břečťanem? Ani ťuk.

„Věc se má tak, Susannah –“

Otec Dominik se zrovna se mnou pokoušel vést zásadní rozhovor. A já se ho pokoušela poslouchat, ale víte co? Vyrážka z jedovatýho břečťanu svědí.

„– že mediátoři, jako jsme my dva, mají velkou zodpovědnost. Odpovídáme za to, že se nebohým duším, které zůstanou uvězněny mezi světem mrtvých a světem živých, dostane náležité pomoci a útěchy.“

Říkala jsem si, jasně, palmy jsou úžasný a tak dál. Bylo to bezva vystoupit z letadla a vidět je všude kolem, zvlášť když jsem taky slyšela o tom, jaká zima může bejt v severní Kalifornii v noci.

Ale co ten zatracenej jedovatej břečťan? Jak to, že nikoho ani nenapadlo, aby mě před ním varoval?

„Víš, Susannah, úkolem mediátorů je pomáhat ztraceným duším dostat se tam, kam se mají po smrti odebrat. Jsme jejich průvodci. Jsme prostředníci mezi naším světem a světem zemřelých.“ Otec Dominik otočil v prstech nenačatou krabičku cigaret a věnoval mi výmluvnej pohled nevinnejch modrejch očí zestárlýho dítěte. „Ale když takový průvodce chytí ducha pod krkem a vrazí mu hlavu do dveří skříňky… ostatně sama jsi poznala, že podobné chování zrovna nevybuduje základy důvěry, kterou musíme vzbuzovat v našich nešťastných bratrech a sestrách.“

Přestala jsem hypnotizovat svý ruce s vyrážkou. Vyrážka. Teda neřekla bych, že je to zrovna nejvýstižnější výraz. Vypadalo to spíš jako plíseň. Dokonce hůř než plíseň. Byly to výrůstky. Zákeřný výrůstky, který vypadaly, že se časem rozlezou úplně všude a moji hladkou kůži (zatím bez pupínků!) pokrejou rudejma mokvajícíma šupinama. Jo, a taky to občas hnisalo.

„Jasná zpráva,“ potvrdila jsem. „Ale když nám naši nešťastný bratři a sestry dělaj potíže, nechápu, proč by měl bejt takovej zločin chtít je trochu zpacifikovat pěstí –“

„Proč to nedokážeš pochopit, Susannah?“ Otec Dominik sevřel balíček cigaret v dlani. Znala jsem ho zatím jen asi dva tejdny, ale už jsem pochopila, že když si začne pohrávat s cigaretama – i když si ve skutečnosti nikdy nezapálí –, znamená to, že ho něco rozčiluje.

A to něco, aspoň teď mi to tak připadalo, v tomhle případě nejspíš souvisí se mnou.

„Právě proto,“ vysvětloval mi, „jsi tím, čemu se říká mediátor. Předpokládá se, že budeš napomáhat zbloudilým duším, aby se jim dostalo spirituálního naplnění –“

„Heleďte, otče,“ přerušila jsem ho a zastrčila přitom svoje hnisající ruce pod stůl. „Nevím, co to bylo za duchy, co jste s nima měl v poslední době to potěšení. Ale ten jeden, o kterým jste se zmínil, toužil po spirituálním naplnění asi tak jistě, jako že si člověk tady v Carmelu bez problémů pošmákne na slušný pizze. To se prostě nemůže stát. Tihle lidi si můžou jít pro mě za mě do nebe, nebo do pekla nebo do dalšího života, třeba jako housenka do Nepálu, ale v každým případě prostě občas potřebujou ten kopanec, co by je tam popostrčil…“

„Ne, ne, ne.“ Otec Dominik se ke mně naklonil. Nenakláněl se moc, protože asi před tejdnem nebo tak někdy se jedna z těch nešťastnejch duší rozhodla, že se vykašle na spirituální naplnění, a místo toho mu zlámala pár kostí. Povedlo se jí zlomit mu nohu, zpřelámat mu skoro všechny žebra, přidat pořádnej otřes mozku, napůl zbořit školu, hele, a víte, do čeho se pustila pak?

No jo. Pokusila se mě zabít.

Otec Dominik se už vrátil do školy, ale byl sešněrovanej v sádře, která mu dole sahala až k prstům u nohy – a nahoře? Kdo ví? Pod tím černým hábitem už to nebylo vidět. Já osobně jsem se snažila o tom moc nedumat.

Ale s berlema vypadal fakt roztomile. Moh by s nima honit ty studenty, co přišli pozdě, sem a tam po hale. Jenomže otec Dominik v naší škole řediteloval a tyhle záležitosti měly na starost novicky. A navíc na to byl stejně moc pohodář a neudělal by nic podobnýho, ani kdyby moh.

I když celou tu záležitost s duchama trochu moc žral, že to tak musím říct.

„Susannah,“ opakoval unaveně, „ty i já, ať už to oceňujeme, nebo zatracujeme, jsme se narodili s neobyčejným darem. Se schopností vidět mrtvé a promlouvat s nimi.“

„Už zase s tím začínáte,“ ozvala jsem se nespokojeně a protočila panenky. „Jako s tím darem. Ale čestně, otče. Já to takhle nevidím.“

A jak bych mohla? Asi tak od dvou let – chápete? Od dvou! – je můj život přeplněnej, nebo možná spíš zamořenej dušema, který hledají spočinutí. Už čtrnáct let se nechávám zneužívat, pomáhám jim, když to jde, a dávám jim jednu pěstí, pokud to nejde. V jednom kuse mám vítr, že někdo tohle tajemství odhalí a zjistí, že jsem biologická zrůda nebo něco na ten způsob – což teda asi jsem, ale pokouším se to zoufale utajit před svou nebohou matkou, která se mnou takovou dobu trpí.

Ale teď se znova vdala a přestěhovaly jsme se do Kalifornie – uprostřed druháku na střední, což bylo teda fakticky hustý, dík –, kde jsem potkala, světe div se, někoho se stejným prokletím, jaký sužuje mě. Otce Dominika.

Jenomže otec Dominik odmítá vidět náš „dar“ ve stejným světle jako já. Pro něj je to skvělá příležitost k tomu, aby pomáhal bližnímu v nouzi.

No jo, vždyť já vím. Pro něj je to samozřejmý. Je kněz. Není šestnáctka, která by fakticky ráda pěstovala taky nějaký společenský kontakty.

Pokud se k tomu ještě můžu vyjádřit, tak „dar“ je pro mě spíš něco, z čeho může mít jeden trochu užitku. Třeba jako nadlidská síla, nebo schopnost číst cizí myšlenky nebo tak něco. Ale to není absolutně můj případ. Žádnou takovou superschopnost nemám. Jsem prostě jen obyčejná šestnáctiletá holka – no, s trochu neobyčejným zevnějškem, jestli se teda můžu trochu pochválit –, který se náhodou přihodilo, že se narodila se schopností mluvit s mrtvejma.

Což je teda fakt něco.

„Susannah,“ oslovil mě znova otec Dom. „Jsme mediátoři. Nejsme… hm, terminátoři. Naší povinností je pracovat ve prospěch zbloudilých duší a vracet je na cestu za jejich osudem na věčnosti. Musíme to ale dělat pomocí vlídných rad a laskavého přesvědčování, ne pěstí ani brazilským exorcismem.“

Při slově exorcismus zvýšil hlas, i když věděl moc dobře, že zaříkávání jsem zvolila až jako krajní prostředek. Není moje chyba, že se přitom zřítila půlka školy. Totiž, technicky vzato za to může ten duch, no ne? Kdepak já.

„Tak dobře,“ řekla jsem a zvedla obě ruce na důkaz, že se vzdávám. „Začnu to teď zkoušet tím vaším způsobem, stačí? Budu vlídná a laskavá. Kristepane. To vaše západní pobřeží. Není něco v těch sendvičích s avokádem?“

Otec Dominik potřásl hlavou. „A jak bys označila svoji mediační techniku, Susannah? Džudo? Nebo karate?“

„To bylo fakt vtipný, otče,“ zamumlala jsem. „Můžu se už vrátit do třídy?“

„Ještě ne.“ Začal si zase pohrávat s krabičkou cigaret, jako by měl fakt v úmyslu je rozdělat. To je teda den… „Jak ses měla o víkendu?“

„Skvěle,“ odfrkla jsem a natáhla k němu svoje hnisající ruce. „Vidíte?“

Přimhouřil oči. „Dobrý Bože, Susannah,“ zamumlal. „Co to kristepane je?“

„Jedovatej břečťan. Je moc bezva, že se mi o něm nikdo neobtěžoval zmínit. Přitom to tady roste všude.“

„Neroste všude,“ opravil mě otec Dominik. „Jenom tam, kde jsou stromy. Byla jsi snad o víkendu v lese?“ Pak se mu za brejlema rozšířily panenky. „Susannah! Doufám, že jsi nešla na hřbitov, nebo ano? Sama?! Vím, že máš pocit, že se ti nemůže nic stát, ale pro takovou mladou dívku není moc bezpečné chodit po hřbitovech, dokonce ani v případě, že je mediátor.“

Svěsila jsem ruce a znechuceně odsekla: „Nechytila jsem to na hřbitově. Nepracovala jsem. V sobotu večer jsem byla u Kelly Prescottový na mejdanu u bazénu.“

„U Kelly Prescottové u bazénu?“ Otec Dominik vypadal zmateně. „Jak jsi mohla zrovna tam narazit na jedovatý břečťan?“

Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem radši měla držet jazyk za zuby. Teď budu muset vysvětlovat – řediteli školy, co je ještě ke všemu kněz –, co se dělo na večírku. Že se kolem půlnoci nebo tak nějak začalo šuškat, že si to můj nevlastní brácha Mimoň (občanským jménem Brad) a jedna holka, Debbie Mancusová, zrovna rozdávají v šatnách u bazénu.

Nejdřív jsem to samozřejmě začala vehementně popírat, protože jsem věděla, že Mimoň má zaracha. Jeho otec – můj novej nevlastní tatík, kterej se oproti typickejm bezstarostnejm kalifornským chlápkům projevuje jako přísnej a zásadovej rodič – mu napařil zaracha za to, že se Mimoň vyjádřil nelichotivě o jednom mým kamarádovi. Řek o něm, že je teplouš.

Takže když jsem zaslechla fámy o tom, že na to Mimoň a Debbie vlítli v šatnách, začala jsem to vehementně popírat. Dala bych ruku do ohně za to, že to jsou jen kecy. Trvala jsem na tom, že Brad – jak říká Mimoňovi každej kromě mě, protože byl tak pokřtěnej, ale vemte jed na to, že Mimoň k němu sedí mnohem líp – je doma a poslouchá ze sluchátek Marilyna Mansona, protože táta mu taky zabavil repráky.

Ale pak mi někdo navrhnul, abych se podívala sama, a já udělala tu chybu, že jsem poslechla. Doplížila jsem se k šatnám, vytáhla se na špičky k okýnku, který mi ukazovali, a mrkla se dovnitř.

Doma jsem nikdy nezahlídla nevlastní bráchy bez šatů. Teda ne, že by mě to zase nějak děsilo, protože to fakt nejsou žádný obludy. Somnu, toho nejstaršího, považuje dívčí osazenstvo Misijní akademie Junipera Serry (brácha je v maturitním ročníku) za výstavního hřebce. Ale to neznamená, že bych umírala touhou vidět ho v boxerkách. A nejmladší Prófa (tomu je dvanáct) je fakticky k pomilování s těma svejma zrzavejma vlasama a odstávajícíma ušima, ale není to zrovna řízek, jestli víte, co tím chci říct.

A pokud jde o Mimoně… Jestli někoho z nich fakt netoužím vidět jen tak, je to on. Můžu zodpovědně prohlásit, že Mimoň je úplně poslední člověk na světě, u kterýho bych o to stála.

Když jsem se ale naklonila dovnitř tím okýnkem, za kterým jsem měla svýho nevlastního brášku uvidět tak, jak ho pánbu stvořil, a navíc při milostným dovádění, naštěstí jsem zjistila, že pověsti dost přeháněly. Mimoň a Debbie se jenom tak muchlali, oba oblečení. No ne, že by mě to neznechutilo. Nebyla jsem zrovna pyšná na to, že se nějakej člen naší rodiny pokouší vrazit jazyk do krku druhý nejpitomější osobě z ročníku. Dá rozum, že druhý hned po něm.

Okamžitě jsem se odtáhla, to se ví. Hele, aby bylo jasný, když budu chtít vidět francouzský cicmání, můžu si pustit video. Nemusím čubrnět pod oknem na špičkách a šmírovat, jak si s tím poradí můj bráška. A pokud jde o Debbii Mancusovou, tak ta by teda rozhodně neměla tolik pít. Nemůže si dovolit ztratit víc mozkovejch buněk, než který už pozabíjela těma oblakama laku na vlasy, co si je vždycky o přestávce v umejvárně stříká na palici.

A právě když jsem se chystala znechuceně odpotácet od okna šatny, postavený nad úzkou štěrkovou cestičkou, zakopla jsem o ten jedovatej břečťan. Jinde to bejt nemohlo. S žádnou jinou květenou jsem se během víkendu do kontaktu nedostala. Takový to zelený s modrým nahoře mi nic moc neříká.

A do těch šlahounů u šatny jsem se zamotala fakt pořádně. Víte, byla jsem dost otřesená tím, co jsem viděla – ty jazyky a všechno –, a taky jsem měla na nohou pantofle s tou tlustou podrážkou, takže jsem prostě ztratila balanc. Chytila jsem se těch popínavejch rostlin na zdi, abych si nestřihla tu ostudu, že bych se svalila rovnou mezi lehátka u Prescottovic bazénu.

Otci Domovi jsem pochopitelně odvyprávěla značně upravenou verzi. Řekla jsem, že jsem se do těch jedovatejch fujtajblů zamotala, když jsem vycházela z bublinkový lázně.

Připadalo mi, že to otec Dominik spolknul. „Měla bys zkusit hydrokortizon, ten na tohle pomáhá,“ poradil mi. „Zajdi si na ošetřovnu. A hlavně si to neškrábej, nebo se ti to rozleze.“

„Jasně. Dík. Jako kdybyste mi radil, abych přestala dejchat. To by teď asi bylo jednodušší.“

Otec Dominik už na můj sarkasmus nereagoval. Vlastně je dost legrační, že jsme oba mediátoři. Nikdy předtím jsem nepotkala nikoho, kdo by na tom byl s mrtvejma tak jako já. Ještě před pár nedělema bych odpřísáhla, že jsem jedinej mediátor na celým světě.

Ale otec Dominik tvrdí, že nás musí bejt víc. Neví samozřejmě kolik a neví ani to, proč právě my jsme ty vzácný bytosti předurčený k zářnejm – a zmínila jsem se už, že taky neplacenejm? – kariérám duchovních průvodců. Napadá mě, že bysme třeba mohli rozesílat bulletin nebo něco na ten způsob. Třeba Mediátorské listy. A organizovat konference. Osobně bych se ujala vedení semináře Pět zaručených metod, jak nakopat duchovi zadek, a nepřijít přitom k úhoně.

Ale to odbočuju. Teda od tématu já a otec Dom. Na dva lidi, co mají společnou tu výjimečnou schopnost komunikovat s nebožtíkama, můžeme bejt jen těžko rozdílnější. I když člověk odhlídne od věkovýho rozdílu – otci Domovi je asi šedesát, mně šestnáct… On je pan Vstřícnej, kdežto já…

No, já teda moc vstřícná nejsem.

Ne že bych to nezkoušela. Ale jako mediátor jsem se naučila jednu věc: že tady na zemi máme zatraceně málo času. Moc málo na to, aby se člověk moh nějak extra mazat s druhejma. A zvlášť ne s těma, co jsou už po smrti.

„Nestalo se kromě té alergie na jedovatý břečťan,“ ozval se otec Dom, „ještě něco, o čem si myslíš, že bych měl vědět?“

Myslela jsem, že by měl možná vědět o všem, co se děje v mým životě. Tak třeba…

Tak co třeba to, že i když je mi stejně jako Mimoňovi šestnáct, ještě nikdy jsem nedostala pusu? A dá se říct, že skoro nikdy mě nikdo nepozval na rande…

Ale pro otce Doma to asi moc neznamenalo, vzhledem k tomu, že se zavázal k celibátu asi tak třicet let předtím, než jsem se vůbec narodila. Chápejte, on by to asi nebral jako něco pokořujícího. Jenže to fakt pokořující bylo. Na večírku u Kelly Prescottový se cicmala spousta lidí – a některý ty polibky měly k nevinnosti pořádně daleko –, ale mě se nikdo ani nepokusil líbnout.

No, jeden kluk, kterýho jsem neznala, mě ve skutečnosti pozval na ploužák. A já souhlasila, ale jenom proto, že Kelly Prescottová na mě hystericky ječela, když pro mě přišel předtím a já ho odmítla. Nevím, asi to byl někdo, do koho je zamilovaná nebo tak nějak. I když pak teda nechápu, jak by ho to, že si se mnou zaplouží, mohlo přivíst na myšlenku, že by měl milovat Kelly. Ale když jsem ho odmítla poprvý, Kelly mě přepadla u sebe v pokoji, kde jsem se zrovna pokoušela učesat. Ta holka měla v očích nefalšovaný slzy a obvinila mě, že jí kazím večírek.

„Kazím ti večírek?“ Byla jsem z toho upřímně paf. Jsem tady v Kalifornii teprve dva tejdny, takže mě ohromuje, jak jsem se už za tak krátkou dobu stačila stát společenským vyvrhelem. Asi takhle: Kelly ze mě byla hotová už proto, že jsem na její mejdan pozvala svoje kámoše, Cee Cee a Adama, který ona a všechny její nohsledky ze druháku misijní školy pokládaj za poděsy. A teď jsem jí ještě ke všemu způsobila nějaký hrozný bezpráví tím, že jsem odmítla tancovat s klukem, kterýho ani pořádně neznám.

„Jéžiši,“ zasyčela na mě Kelly. „Je ze školy Roberta Louise Stevensona, jasný? Je nejlepší hráč z basketovýho týmu. Loni vyhrál veslařský závody na Pebble Beach. A je to ten nejhezčí kluk ve městě, teda kromě Bryce Martinsona. Suze, jestli s ním nepudeš tancovat, přísahám, že už s tebou nikdy nepromluvím!“

„No tak dobře,“ skočila jsem jí do toho. „A proč bulíš?“

„Já jenom chci,“ popotáhla Kelly a vytřela si slzy z očí prstem s perfektně upraveným nehtem, „aby všechno dopadlo dobře… Mně se líbí a já –“

„No tak jo, Kell,“ přerušila jsem ji. „Já si s ním zatancuju, když ho to přesvědčí, že by tě měl milovat.“

I když jsem poukázala na očividnou nelogičnost jejích závěrů, Kelly jen procedila mezi zuby: „Prostě to udělej.“ Přesně tím tónem Čarodějnice ze západu z Čaroděje ze Země Oz, když posílala opice, aby zabily Dorotku a jejího pejska.

Jasně že se od Kelly nenechám zastrašovat! Nic takovýho, ale kdo by chtěl dobrovolně přijít k úhoně?

A tak jsem se vrátila zpátky, ve svejch jednodílnejch plavkách od Calvina Kleina, přes který jsem měla převázanej sarong – to jsem ještě netušila, že jsem před chvílí spadla rovnou do jedovatýho břečťanu. A Kelly šla za svým vysněným princem, aby mu oznámila, že pokud se rozhoupá ještě jednou, půjdu si s ním zatrsat.

Když jsem tam tak stála a čekala na něj, snažila jsem se nemyslet na to, že se mnou chtěl nejspíš tancovat jen proto, že jsem jediná holka na večírku, která má na sobě plavky. Ještě nikdy předtím jsem na mejdle u bazénu nebyla, a tak jsem si myslela, že se tam lidi fakt koupou, a oblíkla jsem se podle toho.

Jenže to tak očividně nebylo. Kromě nevlastního bráchy, kterej byl nepochybně natolik rozpálenej z Debbiina objetí, že si sundal tričko, jsem byla tou nejmíň oblečenou osobou na celým mecheche.

Včetně Kellyina fešáka.

Přiloudal se o pár minut pozdějc, oháknutej naprosto seriózně, v bílejch plátěnejch kalhotách a černý hedvábný košili. Styl vidlák z Jersey. Jenže tady jsme na západním pobřeží, takže jak by to moh tušit?

„Zatancujeme si?“ zeptal se mě fakticky moc příjemným hlasem. Ale sotva jsem ho slyšela, protože v reprákách nad bazénem to zrovna vypalovala Sheryl Crow.

„Hele,“ řekla jsem a odložila svou dietní kolu na stolek, „já ani nevím, jak se jmenuješ.“

„Tad,“ představil se stručně. A pak, už beze slova, mě přitáhl k sobě a začal se mnou pohupovat v rytmu songu.

Až na ten okamžik, kdy jsem skočila na Bryce Martinsona, abych ho strhla z místa, kam o vteřinu pozdějc rozzuřenej duch shodil těžkej dřevěnej trám, to bylo poprvý, co jsem se ocitla tak blízko nějakýmu klukovi – teda živýmu klukovi, jak by se asi slušelo dodat.

A řeknu vám, i když se černá hedvábná košile pokládá v New Yorku za buranskou, mně se líbila. Na dotek byla moc příjemná. Ten kluk byl dost rozehřátej – a mně zase byla v mým koupacím úboru docela zima. To dá rozum, v lednu by jeden předpokládal, že není moc dobrej nápad vyrazit na mejdan v plavkách, ale tohle je přece Kalifornie, no ne? A taky ten Tad hezky voněl, nějakým drahým mejdlem. Byl akorát tak vysokej na to, aby mě jeho dech šimral na tváři takovým tím způsobem, co se vždycky popisuje v romancích.

No, přiznám se bez mučení. Prostě jsem zavřela oči, obtočila paže kolem jeho krku a pohupovala se s ním dvě nejdelší, nejbáječnější minuty svýho života.

Pak písnička skončila.

Tad prones děkuju stejně příjemným hlasem, jako se předtím představil, a pustil mě.

A to bylo všechno. Otočil se a došel zpátky mezi kluky, který se potloukali kolem soudku s pivem, který koupil Kellyin otec a nechal ho tam pod podmínkou, že nikdo nebude cestou domů řídit opilej – a Kelly to fakt hlídala, protože sama nepila a měla u sebe mobil s předvoleným číslem carmelský taxislužby.

Zbytek večera už se mi Tad vyhejbal. Nešel tancovat ani s žádnou jinou holkou. Jenže se mnou už taky ani nepromluvil.

Game over, jak říká Mimoň.

Ale nezdálo se mi, že by měl otec Dominik chuť poslouchat moje zážitky z večírku. Takže jsem řekla: „Nic. Nula. Nada.“

„To je zvláštní,“ prohlásil otec Dominik a zatvářil se zamyšleně. „Vsadil bych se, že se zase objeví nějaké paranormální aktivity –“

„Vy myslíte,“ skočila jsem mu polekaně do řeči, „že se jako měla vynořit nějaká zbloudilá duše?

Teď už otec Dom nevypadal zamyšleně, ale skoro rozzlobeně. „Ano, přesně tak, Susannah,“ potvrdil a sundal si brýle z nosu. Pak si sevřel kořen nosu palcem a ukazováčkem, jako by ho najednou rozbolela hlava. „Právě na tohle jsem myslel.“ Nasadil si brýle zpátky na nos. „Proč? Přihodilo se snad něco takového? Setkala ses s někým? Myslím po tom, co skončila ta nešťastná záležitost, při které málem spadla celá škola?“

Pomalu jsem ze sebe vysoukala: „No… teda…“

2

Poprvý se ukázala asi hodinu po tom, co jsem se vrátila z večírku u bazénu. Asi ve tři ráno, pokud si dobře vzpomínám. A hádejte, co udělala! Objevila se vedle mý postele a začala vřískat.

Fakt vřískat. A fakt nahlas. Probudila mě z toho nejtvrdšího spánku. Popravdě řečeno se mi právě zdálo o Brycei Martinsonovi. V tom mým snu jsme se spolu projížděli po estakádě Seventeen Mile v červeným kabrioletu. Nevím, čí to bylo auto. Asi jeho, protože já zatím nemám ani řidičák. Bryceovy měkký vlasy v barvě zralý pšenice vlály ve větru a slunce se potápělo do moře, takže obloha se barvila do rudý a oranžový a purpurový. Jeli jsme podél pobřeží, víte, nad útesama nad Pacifikem, a mně v těch zatáčkách ani nebylo špatně nebo tak něco.

A najednou mi přímo do ucha začne kvílet ta ženská.

Tak co byste tomu řekli? Může snad o tohle někdo stát?

Samozřejmě jsem se hned posadila, totálně vzhůru. Když se ve vaší ložnici objeví mrtvola a vříská vám nahlas do ucha, tak se vám stane právě tohle. Jako že se z toho naráz probudíte.

Posadila jsem se a mžourala do tmy, která zahalovala můj pokoj – no, protože byla tak hluboká noc. Čas, kdy všichni normální lidi spí.

Ale to si my mediátoři nemůžeme dovolit. Ani nápad.

Pak jsem ji rozeznala, jak tam stojí v měsíčním světle, který proudilo do pokoje oknama k zálivu na druhý straně místnosti. Byla oblečená do vlněnýho svetru s kapucí (ale neměla ji na hlavě), pod ním tričko, tříčtvrťáky a kecky. Měla krátký hnědý vlasy, zastřižený do takový helmy. Nedalo se odhadnout, jestli je mladá, nebo stará, jak měla obličej pokřivenej tím ječením, ale řekla bych, že byla asi tak v mamčině věku.

Což byl taky jedinej důvod, proč jsem nevyskočila z postele a okamžitě jí nezatnula tipec.

Ale nejspíš jsem to měla udělat. Protože, chápejte, nemohla jsem na ni zařvat. Její jekot jsem sice slyšela jenom já – teda když nepočítám ostatní duchy –, ale moje zařvání by okamžitě zburcovalo všechny v domě.

Za chvíli si uvědomila, že už jsem vzhůru, protože najednou přestala vřískat a zamžikala očima. Pak začala hlasitě brečet.

„Je mi to tak líto,“ vzlykala.

„No tak dobře, už vás vnímám,“ řekla jsem. „Takže co vlastně chcete?“

„Potřebuju tě,“ zakvílela. V jednom kuse vzlykala. „Potřebuju, abys někomu něco vyřídila!“

„Tak jo,“ souhlasila jsem. „A co?“

„Řekni mu…“ Otřela si obličej dlaněma a rozšudlala si po něm slzy. „Řekni mu, že to nebyla jeho vina. Řekni mu, že mě nezabil!“

Tak tohle jsem ještě neslyšela. „Mám někomu říct, že vás nezabil?“ nadzdvihla jsem obočí a přeptala se, jen abych se ubezpečila, že ji chápu správně.

Přisvědčila. Vlastně byla docela hezká, napadlo mě, takovým tím způsobem jako opuštěný zvířátko. I když by jí zřejmě neškodilo, kdyby se trochu víc cpala vdolečkama nebo čokoládou, dokud byla ještě naživu.

„Vyřídíš mu to?“ zkoušela to na mě. „Slibuješ?“

„Jasně,“ souhlasila jsem. „Řeknu mu to. Ale komu jako vlastně?“

Podívala se na mě, tak nějak legračně. „Zrzkovi, samozřejmě.“

Zrzkovi? Dělá si prču?

Ale už bylo pozdě. Zmizela.

Prostě si zmizela.

Natřásla jsem si znova spláclej polštář, aby se mi dobře leželo. Zrzek.

Proč zrovna já? A to myslím vážně. Proč zrovna mě musí někdo vyrušit, když se mi zdá o Brycei Martinsonovi? Jenom proto, že nějaká ženská prahne po tom, abych vyřídila nějakýmu Zrzkovi, že ji nezabil… fakt vám řeknu, že mi někdy můj život připadá jako série scének z pořadu Natoč-to, až na to, že v něm z nikoho nepadají kalhoty.

A taky že to vlastně není moc legrační, když se to vezme kolem a kolem.

Vůbec mi nebylo do smíchu, když jsem se konečně uvelebila na polštáři a zavřela víčka, abych se zase propadla do sna, ale vtom se v pokoji uprostřed stříbřitýho měsíčního světla zase někdo objevil.

Tentokrát bez vřískotu. Což byla taky jediná okolnost, za kterou jsem mohla bejt osudu jakž takž vděčná.

Co je?“ zeptala jsem se už pořádně nepříjemně.

Zavrtěl hlavou. „Ani ses jí nezeptala, jak se jmenuje.“

Zapřela jsem se o lokty. Jenom kvůli týhle osobě jsem nosila do postele tričko a šortky. Teda ne že bych zrovna předtím mívala nějak extra ve zvyku potulovat se po domě v průsvitným negližé, ale definitivně jsem si na noční košilky nechala zajít chuť, když jsem zjistila, že mám spolubydlícího opačnýho pohlaví.

Ale jo, čtete správně.

„Jako by mi dala šanci,“ zabrblala jsem.

„Měla ses jí zeptat.“ Jesse si zkřížil ruce na prsou. „Ale tobě to bylo jedno.“

„Promiň,“ řekla jsem kousavě. „Ale tohle je moje ložnice. A budu se v ní chovat ke svejm zesnulejm návštěvníkům, jak uznám za vhodný. Díky.“

„Susannah,“ pronesl tiše.

Měl ten nejněžnější hlas, jakej si vůbec dokážete představit. Dokonce příjemnější než ten Tad na večírku. Hladil jako hedvábí nebo tak něco… myslím ten jeho hlas. Je fakt docela těžký chovat se arogantně ke klukovi s takovým hlasem.

Jenomže já jsem se musela chovat nepříjemně. Protože ani v přítmí jsem nedokázala přehlídnout, jak široký má ramena, jak mu rostou chloupky na prsou, kde měl rozepnutou tu svou starodávnou bílou košili… a jeho olivově snědou kůži pod těma chloupkama… a taky ty nejvymakanější svaly, jaký jsem kdy u kluka viděla. Dokázala jsem dokonce rozeznat i ostrý rysy jeho obličeje, i malou jizvu na jednom z inkoustově černejch obočí, kam ho kdysi něco – nebo spíš někdo – pořádně říznul.

Kelly Prescottová se pletla. Bryce Martinson nebyl ten nejhezčí kluk v Carmelu.

Nejhezčí byl Jesse.

A kdybych se k němu nechovala hrubě, myslím, že by taky mohlo vyjít rychle najevo, že jsem do něj zabouchnutá.

Problém byl v tom, že zamilovat se do ducha není zrovna nejlepší nápad.

„Když už to chceš dělat, Susannah,“ pronesl zase tím svým hebkým hlasem, „nezůstávej v půli cesty.“

„Hele, Jesse,“ ozvala jsem se. Můj hlas nebyl ani náhodou hedvábnej. Byl tvrdej jako skála. No, aspoň jsem v to doufala. „Dělám to už hezky dlouho a zvládla jsem to i bez tebe, jasný?“

„Byla nejspíš hodně citově rozrušená, a ty –“

„No, a co ty?“ přerušila jsem ho. „Vy dva žijete na stejný straně duchovní sféry, jestli se nepletu. Tak proč si sám nezjistíš její hodnost a pořadový číslo?“

Jesse se zatvářil zmateně. Ale i ten zmatenej výraz mu hrozně slušel. Jessemu prostě slušelo všechno.

„Hodnost a co?“ zeptal se.

Občas jsem zapomínala, že Jesse umřel asi tak před sto padesáti lety. Sem tam ho jazykový hříčky z jedenadvacátýho století trochu rozhodí, jestli chápete, jak to myslím.

Jméno,“ přeložila jsem to. „Proč se jí na to nemůžeš zeptat ty?“

Zavrtěl hlavou. „Takhle to nefunguje.“

Jesse vždycky používal takovýhle výrazy. Mluvil tajuplně o duchovním světě, o kterým všichni duchové předpokládali, že já – i když jsem naživu – budu taky leccos vědět. Řeknu vám, to mě pěkně míchalo. Tohle a ta jeho španělština – já španělsky neumím, zato Jesse do ní přechází často, hlavně když je rozrušenej. Takže jsem asi tak z jedný třetiny vůbec nerozuměla tomu, co říká, a rozčilovalo mě to. Teda když už člověk musí mít pokoj dohromady s někým, koho tady zastřelili (nebo jak to vlastně umřel) asi tak kolem roku 1850, když byl náš dům ještě penzionem pro kovboje a zlatokopy anebo – jako v Jesseho případě – pro bohatý rančerský synky, co se měli oženit s krásnejma, bohatejma sestřenicema, ale tragicky zahynuli cestou na svatební obřad.

Nebo to se aspoň stalo Jessemu. Ne snad, že by mi to vypravoval nebo tak něco. Musela jsem si sama zjistit, co se s ním vlastně stalo… i když mi v tom hodně pomoh nejmladší nevlastní bráška, Prófa. Nebylo to totiž zrovna téma, o kterým by se Jesse byl ochotnej bavit. Což bylo trochu zvláštní, protože podle mejch dlouholetejch zkušeností se všichni duchové v jednom kuse chtějí bavit o tom, jak se stalo, že jsou po smrti.

Ale Jesse ne. Ten se chtěl bavit jenom o tom, jak špatně si vedu jako mediátor.

Možná má pravdu, co já vím. Tak třeba podle otce Dominika se ode mě čeká, že budu dělat duchovního průvodce mezi světem živejch a krajinou mrtvejch, jenže já většinu času trávím stížnostma na to, že mě ubohý zbloudilý duše nenechají vyspat.

„Podívej,“ prohlásila jsem, „já chci tý ženský pomoct a taky to udělám, ale ne teď, jasný? Teď se prostě potřebuju trochu vyspat. Jsem úplně hotová.“

„Hotová?“ opakoval zvědavě Jesse.

„Přesně. Hotová.“ Občas jsem Jesseho podezírala, že asi třetinu z toho, co mu vykládám, ani nepochopil, přestože na něj celou tu dobu mluvím anglicky.

„Vycucaná,“ zkusila jsem sama sebe přeložit. „Dobitá. Grogy. Unavená.

„Aha,“ pochopil. Ještě chvíli stál a díval se na mě těma svýma smutnýma černýma očima. Měl totiž takový ty hluboký smutný oči, co nás holky provokujou udělat něco pro to, aby je dotyčnej tak smutný neměl.

Proto jsem si musela pořád připomínat, že na něj mám bejt nepříjemná. Jsem si na stopro jistá, že něco takovýho není podle pravidel. Aspoň ne z hlediska otce Dominika. Aby se do sebe mediátor a duch jako zamilovali a snažili se… ehm… dělat jeden druhýmu radost.

Jestli víte, jak to myslím.

„Tak dobrou noc, Susannah,“ popřál mi Jesse hlubokým, sametovým hlasem.

„Dobrou noc,“ zopakovala jsem hlasem ani hlubokým, ani sametovým. Popravdě řečeno zněl spíš trochu skřípavě. To se mi s Jessem občas stávalo. S nikým jiným ne. Jenom s Jessem.

Což je teda úžasný. Zrovna když člověk nejvíc stojí o to, aby mluvil sexy a zajímavě, docílí jedině toho, že mluví, jako když vržou boty. Prostě úžasný.

Otočila jsem se na druhej bok a přetáhla si peřinu přes obličej, kterej, když mám říct pravdu, byl zrudlej rozpakama. Když jsem se asi po minutě nebo tak nějak odhodlala vykouknout ven, zjistila jsem, že už je fuč. A to jsem ani v nejmenším nechtěla. Jenže tohle je pro duchy typický.

Vemte si jenom mýho tátu. Těch deset let od chvíle, co umřel, se naše vzájemný kontakty uskutečňovaly naprosto nahodile. Ukázal se snad někdy, když jsem ho fakticky potřebovala? Třeba když se mamka rozhodla, že mě přestěhuje z východního na západní pobřeží, a já tady nikoho neznala a připadala si tak osamělá? Ani zatracenou náhodou ne. Po starým dobrým taťkovi ani vidu ani slechu. Vždycky se choval dost nezodpovědně, ale fakt jsem myslela, že se aspoň jednou objeví včas, zrovna když ho budu potřebovat.

A o Jessem jsem jen těžko mohla tvrdit, že by se choval nezodpovědně. Pokud jsem mu vůbec mohla něco vyčítat, tak to, že se chová až moc zodpovědně. Dokonce mi tím zachránil život, a to ne jednou, ale hned dvakrát. A to jsem ho znala jen pár tejdnů. Člověk by dokonce řek, že mu leccos dlužím.

Takže když se mě otec Dominik u sebe v kanceláři zeptal, jestli jsem zase neměla nějaký kontakty s paranormálnem, zalhala jsem, že ne. Lhát knězi je asi dvojnásobnej hřích, ale měla jsem k tomu dobrý důvody: nikdy jsem se otci Domovi o Jessem slůvkem nezmínila.

Prostě mi přišlo, že by z toho asi kapánek běsnil, až by zjistil, že mě v ložnici navštěvuje jeden mladík… chápete, když je kněz a to všechno kolem. Jesse se totiž v mým pokoji z nějakýho důvodu zjevoval poměrně často. No, a práce mediátora spočívá mimo jiný taky v tom, že pomáháte duchovi objevit, co je tím důvodem. Když duch zjistí, proč a co ho drží na půl cesty mezi světem živejch a světem mrtvejch, může to nějakým způsobem dořešit a pak se konečně pohnout o dům dál.

Ale občas – a jsem přesvědčená, že to je právě Jesseho případ – nebožtík ani vzdáleně netuší, proč tady ještě straší. Prostě to jde úplně mimo něj. A pak nasazuju to, čemu otec Dom říká schopnost intuice.

A možná nejsem zase až tak moc dobrá právě proto, že moje intuice sem tam selže. Na tyhle případy fakticky nejsem dost dobrá. Poradím si mnohem líp s duchama, který věděj na puntík přesně, co se jim stalo, ale zkrátka a dobře se odsud sami nechtějí hnout tam, kam by měli odejít… Když prostě nějak tuší, že jejich věčnost by nemusel bejt zrovna výhodnej džob. To jsou z duchů ti úplně nejhorší. Tam už člověk vážně nemá moc na výběr mezi laskavostí a kopancem.

A vypadá to, že zrovna v tom druhým oboru se profiluju líp.

Samozřejmě že otec Dominik je přesvědčenej, že ke všem duchům musíme přistupovat s respektem a úctou, a nepoužívat přitom pěsti.

Ale s tím já nesouhlasím. Jsou duchové, co si nic lepšího než ránu prostě nezaslouží. A mně nijak nevadí, když se toho mám ujmout.

Jasně, ta ženská, co vřískala u mě v pokoji, patří do jiný kategorie. Vypadala, že je slušná, jen hodně rozrušená. O ní jsem otci Dominikovi nevyprávěla proto, že jsem se tak trochu styděla za to, jak jsem se k ní zachovala. Jesse měl recht, když se na mě kvůli tomu naštval. Vlastně jsem na ni byla pěkně hnusná. A když jsem pochopila, že měl recht, došlo mi, že jsem byla pěkně hnusná i na něj.

Tak to vidíte. Nemohla jsem říct otci Domovi ani o Jessem, ani o paní, co ji nezabil Zrzek. Doufala jsem, že se o ni dokážu postarat nějak sama. A pokud jde o Jesseho…

No jasně, Jesse. Tady fakt nemám nejmenší tušení, co bych měla udělat.

Dokonce mě trochu děsí o tom jen dumat, protože ve skutečnosti nemám nejmenší chuť s Jessem něco podnikat.

I když jeho přítomnost znamená, že se nemůžu převlíkat v pokoji, ale jenom v koupelně – vypadalo to, že Jesse má nějakou averzi vůči koupelně, která byla přistavěná k pokoji až v době, kdy už byl po smrti –, a taky to, že nemůžu nosit noční košile…, byla jsem ráda, že tam Jesse je. Jenomže kdybych ho práskla otci Dominikovi, byl by celej divej do toho, aby se o něj nějak postaral a pomoh mu přejít na druhou stranu.

Ale co dobrýho by z toho vzešlo pro mě? Pak už bych ho víckrát neviděla!

Bylo to ode mě sobecký? Aby bylo jasný, kdyby Jesse opravdu toužil přejít na druhou stranu, myslím, že by v tom začal něco podnikat sám. Nebyl to rozhodně jeden z těch duchů Pomozte-mý-ztracený-duši, jako třeba ta ženská, která za mnou přišla se vzkazem pro Zrzka. Ani náhodou. Jesse patřil k těm druhejm: Nestarejte-se-o-mě-jsem-tak-záhadnej. Víte, který mám na mysli. Některý díky tomu postoji dokázali i zabíjet.

Takže teď už chápete, proč jsem lhala, ne? Tak si mě kamenujte.

„Nic se neděje,“ prohlásila jsem. „Žádný novinky, otče. Ani nadpřirozený, ani jiný.“

Byly to jen moje dohady, anebo otec Dominik vypadal doopravdy tak zklamaně? Abych řekla pravdu, měla jsem pocit, že ho vcelku pobavilo, jak jsem málem zbořila celou školu. No fakt. I když mi kvůli tomu dělal kázání, nepřipadalo mi, že by mu moje mediační techniky nějak zvlášť vadily. Vlastně mu to poskytlo prostor pro některý změny a řekla bych, že jako ředitel malý soukromý školy v malým kalifornským Carmelu takovýho prostoru zase běžně moc nemá. Neřekla bych, že to svoje hudrání myslel zas až tolik vážně. I pokud jde o mě.

„Tak dobře,“ uzavřel otec Dom a pokoušel se nedat přede mnou najevo, jak ho nedostatek vzrušujících novinek ze světa duchů zklamal, „to jsem rád.“ Pak se zčistajasna rozzářil. „Slyšel jsem, že se v Sunnyvale stala nějaká tragická nehoda, srazila se tam tři auta. Možná bychom tam měli zajet a podívat se, jestli nějaká ubohá ztracená duše nepotřebuje naši pomoc.“

Podívala jsem se na něj, jako by právě zešílel. „Otče!“ vyhrkla jsem zděšeně.

Začal si třít skla brýlí. „No, to byl… prostě… jen takový nápad…“

„Heleďte, padre,“ zarazila jsem ho a vstala. „Asi bych vám to měla vysvětlit ještě jednou. Já na ten náš dar nekoukám tak jako vy. Nikdy jsem o něj nestála a nikdy jsem z něho nebyla nadšená. Prostě bych ráda žila trochu normálně, jasný?“

Otec Dom vypadal, že ho to vyvedlo z konceptu. „Normálně?“ opakoval. To dá rozum, kdo by proboha chtěl žít zrovna jako já?

„Jo, normálně,“ potvrdila jsem pevně. „Chtěla bych se starat o to, o co se normálně šestnáctiletý holky staraj. Třeba o úkoly a proč mě nikdo nepozve na rande a proč jsou moji nevlastní bráchové takový paka. Osobně nevidím žádnou rozkoš v tom, že se pořád babrám s nějakým duchem, jasný? Takže, jestli mě potřebujou, ať si mě najdou sami. Ale jsem si sakra jistá tím, že po nich sama nepudu.“

Otec Dominik zůstal sedět v křesle. Vlastně s tou svou sádrou ani moc vstávat nemoh. Aspoň ne bez cizí pomoci. „Tebe opravdu nikdo nezve na rande?“ zeptal se, jako by mu to vyrazilo dech.

„No vidíte,“ řekla jsem sarkasticky. „Jeden z divů moderního světa. Když si vezmete, jaká jsem hezká holka a tak vůbec. A teď obzvlášť.“ Natáhla jsem k němu svoje opuchlý ruce s hnisající vyrážkou.

Otec Dom vypadal pořád zaskočeně.

„Ale vždyť jsi tak neuvěřitelně oblíbená, Susannah,“ namítl. „Zvolili tě přece místopředsedkyní druhého ročníku, a to jsi byla ve škole sotva týden! A myslím, že Bryce Martinson se o tebe opravdu zajímal.“

„To jo,“ souhlasila jsem, „zajímal.“ Dokud mu duch jeho bejvalý přítelkyně – na kterou jsem nakonec musela vyrukovat s exorcismem – nezlomil klíční kost a dokud Bryce nepřestoupil na jinou školu. Pak už na mě hezky rychle zapomněl.

„No, tak vidíš,“ řekl spokojeně otec Dom, jako bychom to spolu právě vyřešili. „Takže s tímhle si nemusíš dělat hlavu. Myslím s těmi chlapci.“

Zůstala jsem na něj civět. Chudák starej. Tohle mi úplně stačilo, abych přestala litovat sebe a začala litovat jeho.

„Jdu zpátky do třídy,“ oznámila jsem mu a posbírala ze stolu svoje věci. „Když budu trávit tolik času v ředitelně, lidi ze třídy si nakonec začnou myslet, že se paktuju s establishmentem, a donutí mě rezignovat na funkci místopředsedkyně.“

„Samozřejmě,“ přitakal otec Dom, „na tom něco je. Nezapomeň na propustku. A pokus se zapamatovat si, o čem jsme spolu mluvili, Susannah. Mediátor je ten, kdo pomáhá druhým řešit konflikty. Ne ten, kdo… ehm… jim vráží pěst do obličeje.“

Usmála jsem se na něj. „Budu na to myslet.“

A vážně budu. Fakt. Nevrazím Zrzkovi pěst do obličeje, ani když to bude situace vyžadovat. Radši mu nakopu zadek.

Ať je to, kdo chce.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a dvanáct