11

„Ach, bohyně,“ řekla Cee Ceeina teta Pru. „Už je to tady zase. Devátá stezka. To je tak zvláštní…“

Vyměnily jsme si s Cee Cee pohledy. Zvláštní nejspíš nebyl ten nejvýstižnější výraz.

Ne že by to bylo nepříjemný. Vůbec ne. Nebo aspoň pro mě určitě ne. Paní Pru Webbová byla roztomilá podivínka. To bylo jistý.

Její dům voněl nejrůznějšíma vůněma z aromatickejch svíček, který blikotaly úplně všude. A jako pozorná hostitelka nám všem hned nabídla sklenici domácí limonády. Trochu mě zklamalo, že do ní zapomněla přidat cukr, ale taková zapomnětlivost se někomu, kdo udržuje styky s nadpřirozeným světem, dá odpustit. Teta Pru nám se smíchem vyprávěla, že její učitel, největší duchovní guru okultistů ze západního pobřeží, si stěží pamatuje vlastní jméno, když má pořád co dělat s tolika nešťastnejma dušema.

A kromě toho byla naše krátká návštěva celkem poučná. Tak například jsem se podle čar na dlani dozvěděla, že až dospěju, čeká mě zajímavá práce na poli lékařskýho výzkumu (tak to teda bude něco!). Cee Cee se proslaví u filmu a z Adama bude astronaut.

Vážně. Astronaut.

Připouštím, že jsem na jejich oslnivý budoucí kariéry trochu žárlila, protože mi připadaly mnohem víc vzrušující než ta moje, ale snažila jsem se svou závist krotit.

Ale vzdala jsem se snahy – a Cee Cee taky – usměrňovat Adama. Dřív než jsem ho stačila zarazit, odvyprávěl tetě Pru můj vymyšlenej sen a ta nebohá žena se teď pokoušela – aby nám vyhověla – vyvolat ducha Deirdre Fiskeový pomocí tarotovejch karet a spousty brumlání.

Ale nějak se jí to nedařilo, protože vždycky když začala otáčet karty, narazila na tu samou.

Devátou stezku.

Vypadalo to, že ji to pořádně míchá. Teta Pru – řekla mi, že ji tak mám taky oslovovat – potřásla hlavou, shrnula karty na hromádku, zamíchala je, zavřela oči, vytáhla jednu z balíčku a položila ji před nás, abysme se na ni podívali.

Potom otevřela oči, podívala se na ni taky a vyhrkla: „Zase! To nedává smysl.“

To teda měla recht. Důvod, proč by měl někdo přivolávat duchy pomocí tarotovejch karet, nedává moc smyslu… teda aspoň mně ne. Já sama jsem je nedokázala přivolat nijak, ani tím, že jsem vřeštěla jejich jména, a to jsem mediátor. Mluvit s mrtvejma je moje práce.

Jenže duchové nejsou psi. Nepřiběhnou, když je zavoláte. Vemte si třeba mýho tátu. Kolikrát už jsem ho chtěla – potřebovala – zavolat? A taky se ukázal, to jo – tak o tři, čtyři tejdny pozdějc. Duchové se většinou chovají k živejm trochu nezodpovědně.

Ale nemohla jsem dost dobře začít tetě Pru vysvětlovat, že takhle jen maří čas… A tak jsem seděla u stolu a dívala se na ni a myslela na kočku, která si teď snaží prohryzat si v Adamově autě cestu ven z mý tašky.

No, a taky na toho chlapa, co možná byl a možná nebyl upír, ale co byl rozhodně zodpovědnej za zmizení všech těch lidí, a přitom se klidně potuloval na svobodě. A já tady musím sedět se stupidním úsměvem, předstírat, že se úžasně bavím, zatímco se potřebuju rychle dostat domů a zavolat otce Doma, abych se s ním domluvila, jak v případě Zrzka Beaumonta postupovat dál.

„Ach, děti moje.“ Teta Pru byla moc hezká – albínka jako Cee Cee, měla fialový oči a na sobě květovaný šaty ve stejným odstínu. Kontrast jejích světlejch vlasů a purpurový látky byl překvapivě nápadnej… a příjemnej na pohled. Napadlo mě, že Cee Cee bude jednou nejspíš vypadat taky takhle, až vyroste ze svejch štěněcích faldů a rovnátek.

Možná právě proto ji Cee Cee nemůže vystát.

„Co to znamená?“ mumlala si pro sebe teta Pru. „Poustevník. Poustevník.“

Zdálo se, aspoň co jsem si všimla, že tetě Pru se karta s poustevníkem objevuje znova a znova. Ne krab poustevník, ale ten stařec v jeskyni. Nechápala jsem, co má zrovna poustevník společnýho s paní Fiskeovou, ale jedno vám povím: už to začínala bejt pořádná nuda.

„Ještě jednou,“ řekla omluvně teta Pru a vrhla opatrnej pohled směrem k Cee Cee. Ta jí už předtím dala důrazně najevo, že na to nemáme celej den. Ale pokud se někdo potřeboval dostat domů nejdřív, byla jsem to já. Musela jsem brát ohledy na Ackermanovic posvátnou večeři, to dá rozum. Jestli přijdu pozdě, mamka mě zabije.

„Ehm,“ zamumlala jsem, „paní Webbová?“

„Teto Pru, zlatíčko.“

„Dobře. Teto Pru. Mohla bych si od vás zavolat?“

„Ale jistě.“ Teta Pru mi nevěnovala ani pohled, jak byla zaneprázdněná mícháním.

Vyšla jsem z temný místnosti ven do haly. Tam stál na malým stolku starodávnej telefon, s takovým tím kulatým číselníkem. Vytočila jsem naše číslo – po krátkým souboji s vlastní pamětí jsem si ho konečně vybavovala bez diáře, i když jsem ho znala teprve pár tejdnů – a řekla jsem Mimoňovi, kterej ho vzal, aby vyřídil mamce, že jsem nezapomněla na večeři a že už jsem na cestě domů.

Mimoň mě hodně nepříjemně informoval, že má hovor na druhý lince a že není můj osobní tajemník, aby hned běžel vyřizovat moje vzkazy, tak ať jsem tak laskavá a zavolám si pozdějc.

„A s kým mluvíš?“ zeptala jsem se sladce. „S Debbií, svou sexuální otrokyní?“

Mimoň odpověděl tím, že zavěsil. Některejm lidem fakt vyoperovali smysl pro humor už v porodnici.

Položila jsem sluchátko a zůstala na chvíli stát v hale. Obdivovala jsem kalendář se zvěrokruhem a zkoumala, jestli se třeba zrovna nenacházím v nebesky šťastný zóně – když si vezmu, co se stalo s Tadem a tak –, když se za mnou někdo zastavil a houkl na mě: „No? Tak co chcete?“

Vyskočila jsem metr dvacet. Přísahám, že i kdybych to dělala sto let, nikdy si na tohle nezvyknu. Kdybych tak mohla mít nějakou jinou nadpřirozenou schopnost – třeba dělit z hlavy osmimístný čísla, jenom ne tuhle šílenost.

Prudce jsem se otočila. Stála u vstupních dveří bungalovu a na sobě měla zahradnickej klobouk a pracovní rukavice.

Nebyla to ta ženská, co mě probudila v noci. Byla jí podobná, taky byla malá a útlá, se stejným skřítkovským účesem. Ale tyhle táhlo už na šedesátku.

„No?“ Podívala se na mě. „Nemám na tebe celý den. Proč jsi mě volala?“

Udiveně jsem ji pozorovala. Vždyť jsem nic nedělala, jenom jsem tady stála a hloubala nad tím, jestli postavení Merkura ve Vodnáři znamená, že se do mě Tad bláznivě zamiluje.

„Paní Fiskeová?“ zašeptala jsem.

„Ano, to jsem já.“ Postarší dáma si mě prohlížela od hlavy až k patě. „Jsi přece jedna z těch, co mě volali, nebo ne?“

„Uhm.“ Otočila jsem se zpátky k pokoji, kde jsem slyšela mluvit tetu Pru, i když nejspíš ani Cee Cee ani Adam nechápali, o čem to mele. „Ale devátá stezka je tak zásadní…“

Otočila jsem se k paní Fiskeové. „Myslím, že jo.“

Paní Fiskeová ze mě nespouštěla oči. Připadalo mi, že není moc spokojená s tím, co vidí. „No?“ pobídla mě. „Tak co bude?“

Ale kde začít? Tohle byla žena, která zmizela a byla mrtvá asi tak polovinu let, kterou já jsem na světě. Otočila jsem se na tetu Pru a ostatní, jen abych se ujistila, že se nedívají mým směrem, a pak jsem zašeptala: „Potřebuju vědět, paní Fiskeová, jestli to byl pan Beaumont, kdo vás zabil. Bylo to tak?“

Paní Fiskeová se konečně přestala tvářit tak odmítavě. Její světle modrý oči se mi zabodly do obličeje. „Ach můj bože, konečně… konečně to někdo zjistil,“ vydechla šokovaně. „Konečně se to někdo dozvěděl.“

Konejšivě jsem se dotkla jejího předloktí. „Ano, paní Fiskeová,“ přitakala jsem. „Já to vím. A chci ho zastavit, než ublíží dalším lidem.“

Paní Fiskeová shodila mou ruku a vykulila oči. „Ty?“ Vypadala ohromeně, ale teď z jinýho důvodu.

Uvědomila jsem si to, když vybuchla smíchy.

„Ty ho chceš zastavit?“ zakuckala se. „Vždyť jsi ještě dítě!“

„Nejsem dítě,“ ubezpečila jsem ji uraženě. „Jsem mediátor.“

„Mediátor?“ K mýmu úžasu teď paní Fiskeová zaklonila hlavu a rozesmála se ještě víc. „Tak to ti vážně pomůže!“

Chtěla jsem jí říct, že mě ty její posměšky neberou, ale nedala mi čas se ani nadechnout.

„A ty si myslíš, že zastavíš Beaumonta?“ opakovala znova. „Dítě, musíš se ještě hodně učit.“

Nemyslím, že by to znělo dvakrát laskavě. „Podívejte, možná jsem moc mladá, ale vím, co dělám,“ řekla jsem. „Teď mi prosím řekněte, kde najdeme vaše tělo –“

„Zbláznila ses?“ Paní Fiskeová se konečně přestala smát a už jen vrtěla hlavou. „Nic ze mě nezůstalo. Beaumont není amatér. Nenechává za sebou důkazy, to si piš. Nenajdete nic, co by ho mohlo usvědčit. Věř mi. Ten chlap je zrůda. Vysaje z člověka krev.“ Stiskla rty. „I když bych řekla, že ne horší než moje vlastní děti. Prodali moje pozemky těm pijavicím! Poslouchej, když jsi mediátor, vyřiď mým dětem jeden vzkaz. Řekni, že pevně doufám, že za tohle se budou smažit –“

„Hej, Suze!“ V hale se najednou objevila Cee Cee. „Čarodějnice skončila. Bude muset konzultovat se svým guru, protože se jí vůbec nedaří.“

Zachytila jsem horečnatej pohled paní Fiskeový. Počkat! Ještě jsem se jí vůbec nestačila zeptat, jak vlastně umřela! Je Zrzek Beaumont fakticky upír? Vysál z ní krev? Nebo to myslela jako nějakou metaforu?

Ale už bylo pozdě. Cee Cee šla rovnou ke mně a prošla tím, co já jsem vnímala jako malou štíhlou ženu v zahradnickým klobouku a rukavicích. A stará paní se rozhořčeně zamihotala.

Ne, chtělo se mi zaječet. Neodcházejte!

„Brrr,“ otřásla se Cee Cee, jak zachytila chlad z aury paní Fiskeový. „Tak pojď. Zvedáme kotvy. Z tohohle baráku mi naskakuje husí kůže.“

Už se mi nepodařilo zjistit, co přesně chtěla paní Fiskeová vzkázat svým dětem, i když se to asi dalo domyslet, protože ta stará dáma se znechuceným výrazem definitivně zmizela.

Do haly vešla teta Pru a zatvářila se omluvně.

„Moc mě to mrzí, Suze,“ omlouvala se. „Opravdu jsem se snažila, ale Santa Ana je tenhle rok obzvlášť silný a to vyvolává na spirituálních cestách vysokou míru nedorozumění a šumů…“

Tak to je možná důvod, myslela jsem si, proč se mi poprvý v životě povedlo přivolat ducha. Zajímalo by mě, jestli bych to dokázala udělat znova, abych se paní Fiskeový zeptala konkrétně na to, jak ji Zrzek Beaumont zlikvidoval.

Když jsme spěchali k autu, Adam vypadal, že je sám se sebou naprosto spokojenej.

„No, Suze?“ zeptal se pyšně, když mě a Cee Cee otevíral dveře u spolujezdce. „Setkala ses někdy v životě s někým takovým?“

No jasně že setkala! Vzhledem k tomu, že sloužím jako magnet pro nešťastný zbloudilý duše, setkávám se s lidma ze všech sociálních vrstev – včetně incký kněžky, několika zázračnejch léčitelek, a dokonce i jedný ženský, která přišla do Ameriky s Otcema poutníkama a byla upálená u kůlu jako čarodějnice.

Ale protože to vypadalo, že je to pro něj tak důležitý, jenom jsem se usmála a řekla, že tohle přesně ne, což byla svým způsobem pravda.

Cee Cee nevypadala dvakrát nadšená z toho, že jeden z členů její rodiny je pro kluka, kterýho ona nejspíš tajně miluje, zdrojem pobavení. Vsoukala se na zadní sedadlo, seděla tam a mračila se. Cee Cee je přesně ta přímočará jedničkářka, která nevěří ničemu, co nemá vědecký opodstatnění, a hlavně ničemu z toho, co má něco společnýho s posmrtným životem… což zřejmě činí její účinkování na katolický střední škole trochu problematický.

Ale mnohem problematičtější než kamarádčin nedostatek víry nebo moje schopnost přivolat ducha vlastní vůlí mi teď přišlo, co si počnu s Timovým kocourem. Zatímco jsme byli v domě tety Pru, podařilo se mu prokousat v tašce menší díru, kterou se protáhla jeho packa. Teď s ní naslepo zuřivě sekal ostrejma drápama do všeho, co bylo v dosahu – hlavně do mě, protože já tu tašku držela. Nehledě na to, jak pokorně jsem škemrala, si ale Adam odmítal vzít zvíře k nim domů, a když jsem to navrhla Cee Cee, jenom se zaculila. Věděla jsem taky, že není žádná naděje, že bych snad přemluvila otce Dominika k tomu, aby si nechal Hřebíka na faře – sestra Ernestina by to nikdy nedovolila.

Takže mi zbývala jen jedna možnost. A z ní jsem vůbec nebyla nadšená. Když člověk viděl, co proved Hřebík s mou taškou, dovedla jsem si představit, co by asi proved s mým pokojem… Kromě toho jsem tušila, že u Ackermanů jsou asi šelmy kočkovitý zakázaný, vzhledem k Mimoňově alergii na jejich chlupy.

Takže jsem měla na krku toho pitomýho kocoura a tašku ze zverimexu, kde byla klec, plechovky s Kitekatem, miska, kočičí záchod a náplně do něj… když mě Adam vysadil před domem z auta.

„Hele,“ ozval se překvapeně, „kdo to je u vás na návštěvě? Papež?“

Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval… a spadla mi čelist.

Na naší příjezdový cestě trůnila velká černá limuzína se stahovací střechou, přesně taková, o jaký jsem snila, že by mě v ní mohl Tad svízt na maturitní ples!

„Eh,“ hekla jsem pod tíží nákladu a přibouchla dveře Adamova brouka. „Uvidíme se zejtra.“

A pak už jsem spěchala ke dveřím s Hřebíkem, kterej si sakra dával bacha na to, aby ho nikdo nepřehlídnul, protože rozepnul packou zip tašky a teď z ní vystrkoval hlavu, syčel a plival kolem sebe. Když jsem došla na přední verandu, uslyšela jsem z obejváku změť hlasů.

A když jsem otevřela dveře do domu, zjistila jsem, komu ty hlasy patří… no, Hřebíkovi moc nescházelo, aby se z něj stala kočičí pizza, jak těsně jsem ho najednou i s taškou přitiskla k sobě.

Protože na pohovce s mou matkou, v družným rozhovoru a s šálkem čaje v ruce, neseděl nikdo jinej než Thaddeus „Zrzek“ Beaumont.

12

„Ach, Suzie,“ zavolala na mě mamka, když si všimla, že jsem dorazila. „Ahoj, zlato! Podívej, kdo se tady za tebou zastavil. Pan Beaumont se synem!“

To jsem si taky prvně všimla, že je uvnitř i Tad. Stál vedle stěny, na který visely naše rodinný fotografie – naštěstí jich zatím nebylo moc, protože jsme jako rodina fungovali teprve pár tejdnů. Většinou to byly prostě školní fotky, moje a mejch nevlastních bráchů, a taky svatební fotografie mamky a Andyho.

Tad se na mě zazubil, pak ukázal na fotku, na který mi bylo asi sedm – chyběly mi tam všechny přední zuby –, a prohodil: „Tady se moc hezky usmíváš.“

Pokusila jsem se ho oblažit stejně půvabným úsměvem, tentokrát s kompletním chrupem. „Ahoj.“

„Tad a pan Beaumont jeli zrovna okolo,“ vysvětlovala mamka, „a rozhodli se, že se pro tebe staví a vezmou tě na večeři. Říkala jsem jim, že asi nemáš žádné jiné plány. Nemáš, viď, že ne, Suzie?“

Mamce se u pusy skoro dělaly bubliny nadšením, když si představila, že mám jít na večeři s tímhle chlapem a jeho synem. Ale popravdě řečeno, mamka by slintala blahem i z toho, kdybych měla jít na večeři s Darthem Vaderem a jeho synátorem, tak byla hrrr do toho, abych klofnula konečně nějakýho přítele. Všechno, co si mamka přála, by se pravděpodobně vešlo do jediný věty: abych byla normální pubertální dcerunka. S tím by se jí žilo mnohem líp.

Ale jestli se jí zdá, že Zrzek Beaumont by se ideálně hodil na roli tchána, tak to teda brečí na sakra špatným hrobě.

Dalším členem rodiny, kterej mi začal věnovat neúměrnou pozornost, byl Max. Začal čmuchat kolem mý školní tašky a hlasitě poštěkával.

„Ehm,“ vyrazila jsem rychle, „nevadilo by vám, kdybych si odskočila nahoru a odložila si, hm, školní věci?“

„Vůbec ne,“ pronesl hlubokým, příjemným hlasem pan Beaumont. „Vůbec ne. Nepospíchej. Zrovna vypravuju tvé mamince o tom článku. O tom, co píšeš do školních novin.“

„Ano, Suzie,“ přidala se mamka a vstala z pohovky s takovým tím širokým, vstřícným úsměvem. „Vůbec jsi mi nevyprávěla o tom, že děláš pro školní časopis. To je přece ohromné!“

Podívala jsem se na pana Beaumonta. Líně se na mě usmál.

A já se najednou začala cejtit pod psa.

Ne proto, že bych myslela, že k nám pan Beaumont přijel proto, aby se mi zakous do tepny a vysál ze mě krev.

Ale začala jsem mít takovej divnej pocit, že se pan Beaumont ve skutečnosti chystá říct mamce ten pravej důvod, proč jsem se u nich včera večer zastavila. Ne tu verzi s oslavným článkem. Tu o tom, co se mi zdálo.

A to by mamka hned začala větřit vy-víte-co. Kdyby zjistila, že jsem se vetřela do domu k nejbohatšímu podnikateli s realitama v kraji, abych mu vykládala, že mám okultní schopnosti, nejspíš bych schytala zaracha až do maturity.

Ale nejhorší ze všeho bylo, že po tom, co jsem mamce nadělala takový starosti v New Yorku, jsem nechtěla za nic na světě dovolit, aby se trápila tím, že to jde se mnou takhle z kopce i na opačným konci kontinentu. Aby bylo jasný, ona chudák zatím nemá ani stín podezření, že by se to tady mohlo opakovat. Upřímně věří tomu, že to všechno – jak jsem v jednom kuse chodila domů pozdě, někdy v doprovodu policie, zůstávala po škole, schytávala špatný známky – je už jednou provždycky za náma, fuč, tečka, the end. Byly jsme na novým pobřeží a začaly novej život.

A máma byla tak šťastná.

Takže jsem jenom opakovala, aha, jasně, ten článek, co dělám, a věnovala panu Beaumontovi výhrůžnej pohled. Nebo jsem aspoň doufala, že je dostatečně výhrůžnej. A taky jsem doufala, že si z něj vyčte to, co má: nepouštěj si pusu na špacír, kámo, nebo budeš sakra litovat!

I když bylo teda dost sporný, jak moc může masovýho vraha ekologů, jako je Zrzek Beaumont, vyděsit šestnáctiletá středoškolačka.

A taky že nemůže. Vrátil mi můj pohled zpátky, okamžitě a tvrdě, spolu se vzkazem: nebudu si pouštět pusu na špacír, děvenko, když budeš hrát se mnou jako poslušná holčička!

Neznatelně jsem kývla, abych mu dala najevo, že ke mně jeho poselství dorazilo, a vydala se ke schodům.

Když jsem je začala brát po dvou a za patama mi funěl Max, kterej se pořád snažil dostat do mojí brašny, uvědomila jsem si, že je tady taky Tad. A pan Beaumont se mi jistě nebude chtít zakousnout do krku, když u toho bude jeho synáček. Tad, to jsem si byla stoprocentně jistá, žádnej upír není. A není to ani kluk, co by jen tak stál a koukal se, jak mu táta vysává přítelkyni.

A pokud budu mít štěstí, bude tam i ten chlápek Marcus. Marcus taky nevypadal, že by dovolil svýmu zaměstnavateli, aby do mě zatnul tesáky.

Nebyla jsem ani moc překvapená, když se Max před mým pokojem zastavil, zděšeně zavyl a rozběh se zase opačným směrem. Jesseho přítomnost ho děsila.

A Hřebíka bude děsit taky, napadlo mě. Jenže ten bohužel nemá možnost volby.

Zalezla jsem do pokoje, vyndala z tý obrovský tašky ze zverimexu klec a strčila ji do koupelny pod umyvadlo. Pak jsem naplnila ten záchod. Z tašky, kterou jsem odhodila uprostřed pokoje, se ozvalo příšerný, nepozemský zakvílení. Packa s ostrejma drápama se zase prodrala dírou ven a snažila se do něčeho zaseknout.

„Vždyť už jdu,“ mumlala jsem. Naplnila jsem misku vodou, otevřela plechovku s kočičím žrádlem a nasypala trochu granulí na plastovej talířek. Obojí jsem položila na podlahu koupelny.

Pak jsem se opatrně vrátila do pokoje a rozdělala zip brašny.

Hřebík vyrazil ven a začal šílet… no, spíš jako tasmánskej čert než jako normální kočka domácí. Byl úplně mimo. Třikrát obletěl místnost, než si všim misky se žrádlem. Zastavil smykem, dojel až k ní a začal zuřivě hltat.

„Co má proboha,“ uslyšela jsem Jesseho hlas, „tohle znamenat?“

Otočila jsem se k němu. Neviděla jsem ho od tý doby, co jsme se včera tak pohádali. Opíral se o čelo mojí postele – mamka mi zařídila komplet dívčí ložnici se vším všudy, takže postel měla nejen čela, ale i baldachýn s nařasenejma závěsama a tyhlety serepetičky – a pozoroval ostražitě Hřebíka, jako by to byla nějaká tajemná forma života z jiný planety.

„To je kočka,“ zamumlala jsem. „Nemám ji kam dát. Je to jen na chvíli, než jí najdu novej domov.“

Jesse se na Hřebíka pochybovačně zadíval. „Opravdu myslíš, že je to kočka? Nikdy jsem neviděl kočku, která by vypadala takhle. Vypadá spíš… spíš jako ten menší kůň, víš, jak se jim to říká? Poník. Ano. Jako poník.“

„Je to určitě kočka,“ namítla jsem. „Hele, Jesse, mám problém.“

Podíval se na kocoura. „To vidím.“

„Ne kvůli kočce,“ řekla jsem rychle, „ale kvůli Tadovi.“

Jesseho tvář – vypadal uvolněně, dokonce se lehce usmíval – se jako mávnutím proutku zachmuřila. Kdybych si nebyla jistá, že mě bere jen jako kamarádku, přísahala bych, že žárlí.

„Je tam dole,“ spustila jsem rychle, než na mě Jesse mohl zase vytáhnout to svoje dovolilas-mu-moc-na-první-schůzce. „Se svým otcem. Chtěj, abych s nima jela na večeři. Nemůžu se z toho vyvlíknout.“

Jesse zamumlal něco španělsky. Podle toho, jak se tvářil, to rozhodně nebylo nic ve smyslu, že je mu líto, že ho taky nepozvali na žvanec.

„Problém je v tom,“ pokračovala jsem, „že jsem dneska zjistila o panu Beaumontovi pár věcí, co mě trochu… no, znervózňujou. Takže, prosím tě, můžeš pro mě něco udělat?“

Jesse se narovnal. Vypadal dost překvapeně. Ještě nikdy za tu dobu, co se známe, jsem ho nepožádala o pomoc.

„Samozřejmě, querida,“ souhlasil a mně začalo srdce tlouct až někde v krku, jako to dělalo vždycky, když Jesse vyslovil to slovo. A to jsem vlastně ani pořádně nevěděla, co znamená.

Proč jsem tak dojatá?

„Podívej,“ vysvětlovala jsem a hlas mi skřípal ještě víc než normálně, pokud je to vůbec možný, „jestli se nevrátím do půlnoci, můžeš dát vědět otci Dominikovi, aby zavolal policii?“

Zatímco jsem mluvila, vylovila jsem v šatníku jinou tašku, protože ta od Kate Spadeový byla zralá na popelnici, a začala do ní cpát věci, který obvykle beru s sebou, když vyrážím na šichtu. Jako baterku, rukavice, kleště a tohle všechno. Ruličku mincí, kterou si beru od tý doby, co u mě mamka našla a zabavila mi boxera. Sprej s pepřem, vystřelovací nůž a pochopitelně taky tužku. To byla ta nejlepší náhražka dřevěnýho kůlu, jakou jsem dokázala vymyslet. Sice nevěřím na upíry, ale nikdy neuškodí, když se člověk předem trochu posichruje.

„Ty chceš, abych šel za tím knězem?“

Jesse vypadal šokovaně. Ani jsem mu to nemohla mít za zlý. I když jsem mu nikdy výslovně nezakázala jít za otcem Dominikem, taky jsem ho v tom nepodporovala. Nemohla jsem mu samozřejmě přiznat, proč mi tak vadí představa, že by se ti dva měli setkat – otec Dominik by určitě dostal záchvat, kdyby zjistil, kde vlastně Jesse straší –, ale každopádně jsem dávala dost jasně najevo, že o to nestojím.

„Jo,“ potvrdila jsem, „chci.“

Jesse vypadal zmateně. „Ale, Susannah,“ začal, „pokud je ten muž tak nebezpečný, jak si myslíš, proč –“

Někdo zaťukal na dveře. „Suzie?“ Byla to mamka. „Už jsi převlečená?“

„Jo!“ Popadla jsem kabelu, věnovala Jessemu ještě jeden úpěnlivej pohled a vyrazila z místnosti tak rychle, aby za mnou nestačil vystartovat Hřebík, kterej už dobaštil granule a teď se mňoukáním dožadoval dalšího přídělu.

Venku v hale se na mě mamka zvědavě zadívala. „Všechno v pořádku, Suzie?“ chtěla vědět. „Bylas tam tak dlouho…?“

„Ano, jasně,“ odkašlala jsem si. „Podívej, mami –“

„Suzie, nevěděla jsem, že je to s tím chlapcem tak vážné.“ Mamka se do mě zavěsila a vlekla mě ke schodišti. „Je tak hezký! A tak milý! Je od něj moc pěkné, že chce, abys povečeřela i s jeho otcem.“

Zajímalo by mě, jak milej by jí připadal, kdyby věděla o paní Fiskeový. Mamka pracuje jako reportérka v televizních novinách už přes dvacet let. Má doma spoustu novinářskejch cen za investigativní žurnalistiku, takže když si začala hledat místo na západním pobřeží, dostala ho ještě dřív, než stačila otevřít pusu.

Jenže šestnáctiletá albínka s laptopem napojeným na internet zjistila za jediný odpoledne o Zrzkovi Beaumontovi věci, o kterejch mamka nemá ani tušení.

Ale to jen potvrzuje rčení, že lidi stojej jen o ty informace, který chtějí slyšet.

„Jo,“ souhlasila jsem. „Mami, chci ti říct, že pan Beaumont –“

„A co ten tvůj článek do školního časopisu? Suzie, nevěděla jsem, že tě zajímá novinařina!“

Mamka vypadala skoro tak šťastná jako v den, kdy ji Andy požádal o ruku. A když si člověk vezme, že šťastnější jsem ji asi nikdy neviděla – aspoň od tý doby, co táta umřel –, tak to už bylo fakticky něco.

„Suzie, jsem na tebe tak pyšná,“ mlela si pořád svou. „Konečně ses tady našla. Ty víš, jak moc jsem si s tebou v New Yorku dělala starosti. Pořád jsi měla nějaké potíže. Ale teď se všechno změnilo… pro nás obě.“

No a když se odmlčela, mohla jsem jí konečně sdělit: „Hele, mami, Zrzek Beaumont není vůbec milej pán. Nejspíš je to upír. Přinejmenším vrah. Takže nemohla bych se nějak vymluvit, že mám hroznou migrénu a nepojedu s nima na večeři?“

Jenomže jsem to neřekla. Nešlo to. Měla jsem před očima ten pohled, co mi pan Beaumont věnoval, než jsem odkráčela nahoru. Řek by mamce všechno. Řek by jí pravdu. Jak jsem se vetřela k nim domů pod falešnou záminkou a jak jsem mu vykládala o svým snu a o tom vzkazu od mrtvý.

A o tom, jak dovedu mluvit s nebožtíkama.

Ne. To nesmím připustit. Konečně jsem dospěla do toho životního bodu, kdy na mě mamka může bejt pyšná a věřit mi. Bylo to, jako by život v New Yorku byl jen ošklivá noční můra, ze který jsme se tady obě probudily. Tady v Kalifornii jsem oblíbená. Jsem normální. Jsem v pohodě. Stala se ze mě dcera, jakou chce mít každá máma. Už jsem nebyla ten asociální pošuk, co ho v jednom kuse vozí domů policie kvůli tomu, že budí veřejný pohoršení. Nemusela jsem dvakrát tejdně lhát u terapeutky. Nezůstávala jsem v jednom kuse po škole. Nemusela jsem v noci poslouchat, jak moje máma brečí do polštáře, ani pozorovat, jak její tabletky valia tajou jako sníh po každý rodičovský schůzce.

A taky moje pleť – teda až na tu alergickou vyrážku – se tady vyčistila. Stala se ze mě úplně jiná holka.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Jasně, mami,“ souhlasila jsem. „Všechno se pro nás změnilo.“