13

Vůbec nejed.

Pozval mě na večeři, ale sám nejed nic.

Tad jo. Tad se cpal za dva.

No, to kluci dělaj vždycky. Tím chci jen připomenout, jak probíhají večeře u Ackermanů. Je to jak vystřižený z románu Jacka Londona. Jenom místo Bílýho tesáka a smečky polárních psů se kolem žrádla tlačí Somna, Mimoň a Prófa a chňapají po něm, jako by to bylo jejich poslední jídlo v životě.

To Tad se aspoň u stolu uměl chovat. Podržel mi židli, než jsem se posadila. Dokonce používal ubrousek, místo aby si utíral ruce o kalhoty, což je při stolování Mimoňův oblíbenej zvyk. A Tad taky vždycky počkal, až si naberu jako první, i když jídla byla samozřejmě spousta.

Vzhledem k tomu, že jeho táta vůbec nejed.

Ale seděl tam s náma. Seděl v čele stolu se sklenicí červenýho vína – teda aspoň to vypadalo jako víno – a culil se na mě při každým dalším chodu. Jo, čtete to správně: chodu. Ještě nikdy jsem nejedla večeři, kde by se podávalo několik jídel po sobě. Andy sice skvěle vařil, ale většinou servíroval všechno najednou: maso, salát, pečivo, všechno stálo na stole.

U Beaumontů se jednotlivý chody podávaly postupně a servírovali je číšníci ve velkým stylu. Byli dva, takže můj a Tadův talíř vždycky přistály na stole v jedný vteřině, a nikomu nemuselo stydnout jídlo, zatímco čekal, až dostanou i ostatní.

Prvním chodem byla polívka, ve který plavaly kousky čerstvejch humrů. Moc dobrá. Potom přišly na řadu mušle se zeleninovou omáčkou. Potom jehněčí s bramborama pečenejma na česneku. Potom salát, s výbornou zálivkou z vinnýho octa. A nakonec tác, na kterým byly nejrůznější druhy sejrů.

Ale pan Beaumont se ničeho nedotknul. Tvrdil, že má speciální dietu a že už večeřel.

A přestože jsem pořád nevěřila na upíry, nedokázala jsem tam sedět a nepřemejšlet o tom, z čeho se ta jeho dieta skládá, a jestli náhodou nebyla paní Fiskeová a ty ztracení ekologové taky jeden z chodů.

Já vím. To je nesmysl. Já vím. Ale stejně mi to leželo v hlavě. Trochu mi nahánělo hrůzu, jak tam tak seděl v čele stolu, usrkával to svoje víno a smál se, když Tad žertoval o basketu. Pokud jsem to mohla posoudit – přiznávám, že jsem měla trochu problémy se soustředit, když jsem zároveň uvažovala nad tím, proč mi otec D. nedal rovnou láhev svěcený vody, když si poprvé uvědomil, s kým budeme mít tu čest –, byl Tad na škole Roberta Louise Stevensona basketbalová hvězda číslo jedna.

A jak jsem tam tak seděla a poslouchala, jak Tad líčí ty tři koše, co se mu podařilo dát za sebou, začínala jsem si uvědomovat, že nehledě na to, jak krásně líbá, toho moc společnýho nemáme. Nejenom proto, že je potomkem upíra, ale i kvůli tý jeho fascinaci basketem. Já totiž zrovna nemám moc volnýho času na nějaký koníčky, většinu mi zabere příprava do školy a ty mediátorský záležitosti. Ale kdybych ho měla víc, stejně bych ho nestrávila tím, že bych pleskala míčem o parkety v tělocvičně.

No, ale třeba polibky stačí. Možná že líbání je to jediný, na čem mezi holkou a klukem záleží. Možná že je to důležitější než celá ta upírsko-basketbalová záležitost.

Protože když jsme se vydali z jídelny do obývacího pokoje, kde – jak mi řekli – se bude podávat dezert, vzal mě Tad za ruku. Měla jsem na ní ještě pořád šupinatou vyrážku, ale Tadovi to zřejmě nevadilo – nakonec, jeho krk taky ještě nebyl bez poskvrnky –, protože mi tu ruku významně stisknul.

A mě napadlo, že jsem nejspíš doma zbytečně hysterčila, když jsem chtěla po Jessem, aby řekl otci Dominikovi, že má volat policajty, jestli se do půlnoci neobjevím. Říkala jsem si, dobrý, existujou lidi, co si myslí, že pan Beaumont je upír, a další, co ho považujou za vraha. Každopádně si pomoh ke všem těm penězům dost děsivým způsobem.

Ale to ještě neznamená, že je nutně zrůda. Zatím ani nemáme žádnej důkaz, že ty lidi fakticky zabil. Co ta mrtvá žena, co se objevila u mě v ložnici? Ta přece trvala na tom, že ji Zrzek nezabil. Hrozně jí záleželo na tom, aby mu mohla vzkázat, že na její smrti nemá nejmenší vinu. Možná bylo všechno jinak. Možná pan Beaumont není tak strašnej.

„Myslel jsem, že se na mě zlobíš,“ zašeptal mi Tad, když jsme pochodovali za Jošim, který před náma nesl tác s kávou – a bylinkovým čajem pro mě – do obývacího pokoje.

„Proč bych se na tebe měla zlobit?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No, včera večer,“ šeptal Tad, „když jsem tě políbil –“

Najednou jsem si vybavila, jak jsem včera večer zahlídla na zadním sedadle Jesseho a jak jsem zaječela tak, že by to probudilo i mrtvolu. Zrudla jsem a se sklopenýma očima – nedokázala jsem se podívat do těch Tadovejch – jsem tiše zamumlala: „Aha, ty myslíš… to… já jenom… zahlídla jsem pavouka.“

„Pavouka?“ opakoval Tad a zakormidloval se mnou na černou koženou pohovku. Sám se posadil vedle mě. Před náma stál nízkej konferenční stolek, kterej trochu vypadal jako z plexiskla, ale určitě to plexisklo nebylo. „U mě v autě?“

„Mám z pavouků fobii,“ zalhala jsem.

„Aha.“ Tad se na mě zadíval hnědýma očima, který působily ospale. „Já myslel, že si myslíš, že na to jdu moc… no, víš, moc rychle. Když tě jako hned líbám… tímhle způsobem.“

„Ale ne,“ zaprotestovala jsem s úsměvem. Doufala jsem, že se mi povedlo usmát se natolik oduševněle, jako by mi kluci v luxusních sporťákách strkali jazyky do pusy večer co večer.

„To je dobře,“ prohlásil Tad, položil mi ruku kolem krku a začal mě přitahovat k sobě –

Ale vtom vešel do pokoje jeho otec a prohodil: „No, tak kde jsme to skončili? Aha, ano. Susannah, zrovna jsi nám vyprávěla, jak se vaše třída snaží sehnat peníze na opravu sochy otce Serry, kterou poničili minulý týden vandalové…“

Odskočili jsme s Tadem od sebe.

„No jo, to jo,“ vyhrkla jsem. Pak jsem začala líčit celou tu ukrutánsky dlouhou a nudnou historii, včetně prodeje vlastního pečiva a podobnejch ptákovin. Zatímco jsem vykládala, Tad se naklonil nad ten velkej skleněnej stolek a začal si nalívat kafe. Dal si do šálku smetanu a cukr, zamíchal, usrknul…

„– a pak,“ vykládala jsem dál, čím dál tím víc přesvědčená o tom, že ta záležitost s Tadovým otcem musí bejt nějaký hrozný nedorozumění, „jsme zjistili, že je vlastně mnohem levnější dát si vyrobit na zakázku celý bronzový sousoší než platit opravu hlavy, jenže to už by zase nebylo autentický… i když teď si nemůžu vzpomenout, kdo byl vlastně autor. No, a kdybysme dali tu hlavu spravit, stejně by tam byl vidět spoj v těch místech, kde byla uražená. Ale to by se dalo schovat, kdyby se otci Serrovi přidělal kolárek k sutaně. Jenže máme pochybnosti, jestli by to nebyl anachronismus, protože si nejsme jistí, jestli se tehdy nosily sutany s velkýma límcema, a –“

Právě v tu chvíli se Tad najednou začal naklánět dopředu, až upadl obličejem přímo mně do klína.

Zděšeně jsem na něj zírala. To jsem až tak nudná? Bože, už se nedivím, že mě nikdo nezve na rande!

Ale pak jsem si uvědomila, že Tad nespí. Vůbec ne. Byl v bezvědomí.

Podívala jsem se na pana Beaumonta, kterej se smutně díval na záda svýho syna z koženýho křesla naproti nám.

„Panebože,“ vydechla jsem.

Pan Beaumont si povzdechl. „Působí to rychle, co?“ prohodil.

Zhrozeně jsem vyjekla: „Vy jste otrávil vlastní dítě?!“

„Není otrávený,“ bránil se pan Beaumont. Vypadal dotčeně. „Myslíš, že bych ublížil vlastnímu synovi? Je jen trochu nadopovaný. Za pár hodin se probudí a nebude si vůbec nic pamatovat. Jenom se bude cítit báječně odpočatě.“

Pokusila jsem se odstrčit Tada z klína. Nevážil moc, ale byla to mrtvá váha… a tak dostat jeho obličej z mýho klína dalo docela fušku.

„Poslouchejte,“ řekla jsem Beaumontovi, zatímco jsem se snažila vysoukat zpod jeho syna, „radši na mě nic nezkoušejte!“

Jednou rukou jsem přidržovala Tadovu hlavu, druhou jsem nenápadně rozepla tašku. Nespustila jsem ji z očí od chvíle, co jsme sem přišli, i když se Joši několikrát pokusil sebrat mi ji i s kabátem. Pár dávek pepřovýho spreje, říkala jsem si, by mohlo pana Beaumonta odkázat do patřičnejch mezí, kdyby si chtěl se mnou začít něco tělesnýho.

„Myslím to vážně,“ varovala jsem ho důrazně. Ruka mi vklouzla do kabely a sevřela se kolem obalu spreje. „Jestli mi chcete něco udělat, pane Beaumonte, budete toho litovat. Nejsem taková, za jakou mě máte.“

Když to pan Beaumont uslyšel, zesmutněl ještě víc. Pak si znova povzdechl: „To nejsem ani já.“

„To ne,“ souhlasila jsem. Svírala jsem sprej v prstech a pokoušela se z něj v tašce sundat takovej ten ochrannej plastovej klobouček. „Vy myslíte, že jsem jen pitomá malá holka, kterou váš syn přived domů na večeři. Ale nejsem.“

„Samozřejmě že nejsi,“ přitakal pan Beaumont. „bylo to tak zajímavé, když si jsme spolu včera povídali. Ty mluvíš s mrtvými, no a já –“

Podezřívavě jsem na něj zamžourala: „A vy jako co?“

„Já,“ opakoval rozpačitě, „já z nich ty mrtvoly dělám.“

Panebože. Ta ženská v mý ložnici musela bejt úplně mimo, když trvala na tom, že ji nezabil! Samozřejmě že ji zabil. Tak jako zabil paní Fiskeovou!

Tak jako se chystá zabít mě!

„Nemyslete si, že neoceňuju váš smysl pro humor, pane Beaumonte,“ řekla jsem. „To teda fakticky jo. Opravdu si myslím, že jste moc zábavnej a milej člověk, takže doufám, že si to nebudete brát osobně.“

A nastříkala jsem mu plnou dávku spreje rovnou mezi oči.

Nebo jsem to aspoň měla v úmyslu. Vytrhla jsem otevřenej sprej z kabely, namířila ho proti jeho obličeji a stiskla tlačítko. Jenomže jsem uslyšela jenom takový to puf.

V lahvičce žádnej sprej nebyl. Ani kapka.

A pak jsem si vzpomněla na ten vlasovej gel, co mi vytek do tašky, když jsem byla naposledy na pláži, smíchal se v ní s pískem a zasvinil úplně všechno, co jsem tam zrovna měla. Nejspíš se dostal taky do otvoru pepřovýho spreje a ucpal ho.

„Ach,“ řekl překvapeně pan Beaumont. Díval se na mě s očividným zklamáním. „Slzný plyn? To ti připadá fér, Susannah?“

Věděla jsem, co musím udělat. Zahodila jsem nefunkční lahvičku a vystartovala pryč –

Pozdě. Vymrštil paži tak náhle, že jsem ani nezaznamenala žádnej pohyb, a sevřel mi zápěstí tak pevně, že to pořádně zabolelo.

„Radši mě rychle pusťte,“ zasyčela jsem na něj. „Slyšíte? Budete litovat –“

Ale ignoroval mě a pokračoval, bez nejmenší známky nepřátelství, jako bych se před chvílí ani nepokusila ochromit jeho zrakový ústrojí.

„Omlouvám se, jestli jsem se vyjádřil nějak impertinentně,“ pronesl omluvně, „ale myslel jsem to vážně. Bohužel jsem se dopustil několika zásadních chyb v logickém uvažování, které vyústily ve smrt několika lidí, za které jsem odpovědný… A opravdu je pro mě zcela nezbytné, abych se jim pokusil tvým prostřednictvím říct, že toho velice, velice lituji.“

Zírala jsem na něj. „Fajn,“ souhlasila jsem. „To by šlo. Proto jsem tady.“

Ať jsem se pokoušela vyškubnout svou ruku sebevíc, nepovedlo se mi osvobodit se z jeho ocelovýho stisku. Ten chlap byl na něčího tátu překvapivě silnej.

„Chápu, že ti připadám strašný,“ pokračoval. „Třeba jako netvor, možná. Ale to já nejsem. Opravdu ne.“

„Řekněte to paní Fiskeový,“ odsekla jsem a škubla rukou.

Vypadalo to, že mě pan Beaumont vůbec nevnímá. „Nedovedeš si představit, jak je to hrozné. Hodiny a dny, které trávím tím, že se mučím výčitkami svědomí za to, co jsem udělal…“

Volnou rukou jsem se pokoušela nenápadně hrabat v kabele. „No, říká se, že na pocit viny je nejlepším lékem doznání.“ Moje prsty našly ruličku mincí. Ne, to by nešlo. Drží mi zrovna tu ruku, ve který mám větší sílu. „Kdybyste mě nechal zavolat, mohla by sem přijet policie a vy byste jim moh o všem povědět. No, co si o tom myslíte?“

„Ne,“ pronesl vážně pan Beaumont. „To není dobrý nápad. Skutečně mám závažné pochybnosti o tom, zda by policie respektovala mé… no, zvláštní potřeby…“

A pak pan Beaumont udělal něco naprosto nečekaného. Usmál se na mě. Žalostně, ale usmál.

Usmíval se na mě už předtím, to dá rozum, ale to jsem od něj stála mnohem dál, přes celou místnost, nebo aspoň za konferenčním stolkem. Ale teď jsem stála těsně vedle něj. Vedle jeho obličeje.

A když se usmíval, zahlídla jsem něco, co bych nikdy nečekala, že bych mohla zahlídnout v normálním životě: ty nejšpičatější přední zuby, jaký kdy kdo moh mít!

Dobře, přiznávám. Vyděsilo mě to. Sice jsem celej svůj život měla co dělat s duchama, ale to ještě neznamená, že jsem byla připravená na setkání se s živým upírem. Chci říct, že duchové, který jsem znala, byli tak reálný.

Ale upíři? Upíři, to je něco jako noční můra. Bestie. Patologický zrůdy jako Sněžnej muž a Lochnesská příšera. Něco, čemu stejně nikdo doopravdy neuvěří.

Jenže teď se těsně před mým obličejem takovým tím nepříjemným úsměvem můj-syn-studuje-s-vyznamenáním culil skutečnej, živej upír z masa a kostí.

No, teď už jsem chápala, proč mi Marcus, když tenkrát přijel nahoru výtahem, tak civěl na krk. Chtěl se ubezpečit, že se mi jeho šéf nezakousnul do tepny.

Myslím, že právě proto, že mi tohle všechno proletělo hlavou, jsem udělala to, co jsem udělala.

Popadla jsem do prstů ořezanou tužku, vytrhla ji z tašky a vší silou, kterou jsem v sobě našla, ji vrazila do pana Beaumonta.

Na vteřinu jsme oba strnuli. Oba jsme zůstali zírat na tužku, která trčela z Beaumontova hrudníku.

Pak pan Beaumont překvapeně pronesl: „Ach. Tohle…“

A já na to: „Sežer si to.“

Potom přepad dopředu, těsně minul skleněnej stolek a skončil na podlaze, mezi pohovkou a krbem.

Zůstal nehybně ležet celou dobu, kdy já nebyla schopná pohybu a jen si masírovala zápěstí, který mě pekelně bolelo.

Nestala se z něj hromádka prachu, jako to bejvá v upírskejch hororech. Ani se nerozhořel barevným plamenem, jak už jsem to taky viděla v televizi. Nic. Pořád tam jen tak ležel.

A pak se ke mně krůček za krůčkem připlížila zpátky realita a vědomí toho, co jsem udělala: zabila jsem svýmu klukovi tátu!

14

No, tak dobře, Tad vlastně nebyl můj kluk. A já jsem v tu chvíli opravdu a upřímně věřila, že jeho otec je upír.

Ale víte co? Nebyl. A já ho zabila!

Jak neoblíbená budu teď, co myslíte?

V krku mi začal růst knedlík hysterie. Cítila jsem, že za chvíli začnu vřískat. Tohle jsem fakt nechtěla. Ale co mi zbejvalo, v jedný místnosti s klukem v bezvědomí a jeho šíleným taťkou, kterýmu jsem právě prohnala srdcem svou ořezanou tužku číslo dvě? Pořád mě napadalo, že teď mě teda hodně rychle vykopnou ze studentský rady…

Heleďte. Nic neříkejte. Je mi jasný, že v takový situaci byste začali vřískat taky.

Ale dřív než jsem stačila nabrat do plic dost vzduchu, abych spustila sirénu, která by musela přinejmenším přivolat Jošiho a ty dva pingly, co nás obsluhovali, někdo za mnou ostře pronesl: „Co se to tady stalo?“

Obrátila jsem se. Za mnou, se šokovaným výrazem ve tváři, stál Beaumontův tajemník Marcus.

Začala jsem blábolit to první, co mi přišlo na jazyk. „Já to tak nemyslela, přísahám. Ale on mně začal vyhrožovat, a tak jsem ho probodla.“

Marcus, oblečený stejně jako posledně v obleku a kravatě, vykročil ke mně. Ne ke svýmu šéfovi, který ležel na podlaze. Ke mně.

„Jste v pořádku?“ chtěl vědět. Chytil mě za ramena a prozkoumával mě očima od hlavy až k patě… nebo spíš, až ke krku. „Nezranil vás nějak?“

Jeho tvář byla pobledlá obavami.

„Já jsem v pořádku,“ zdůraznila jsem. „Měl byste si dělat starosti spíš o vašeho šéfa…“ Oči mi sklouzly zpátky na pohovku, kde jsem předtím seděla. „A o jeho syna. Otrávenýho syna.“

Marcus vykročil směrem k Tadovi a zkušeně mu nadzdvihl jedno z víček. Pak si k němu klekl a poslouchal, jak dýchá. „Ne,“ řekl konečně, spíš sám k sobě. „Není otrávený. Jenom nadopovaný.“

„Aha,“ vyjekla jsem a nervózně se zasmála. „Tak to je něco jinýho. Pak je to v pořádku.“

Co to tady hrajou za hru? Je aspoň tenhle chlápek normální?

Vypadá tak. Vypadá, jako by se na něco soustředil. Obešel konferenční stolek, přikleknul ke svýmu šéfovi a obrátil ho na záda.

Nemohla jsem se na to dívat. Myslím, že bych nesnesla pohled na to, jak panu Beaumontovi trčí z prsou moje tužka. Teda ne že bych byla tak útlocitná. Vrážela jsem občas duchům do prsou motyky, řeznický nože, stanový tyčky, cokoli, co bylo zrovna po ruce. Jenže to byli duchové lidí, co už to beztak měli za sebou. S duchama je to prostě tak, že si s tím nelámete tolik hlavu, když víte, že už jsou stejnak mrtví. Jenže Tadův táta byl naživu, než jsem ho probodla.

Panebože, jak jsem jen mohla nechat otce Dominika, aby mi nasadil do hlavy ten stupidní nápad s upírem? Co za idioty ještě dneska věří na upíry? Musela jsem bejt asi úplně mimo.

„Je…?“ Nedokázala jsem to ani vyslovit. Musela jsem se dívat jenom na Tada, protože kdybych se podívala tam, kde ležel jeho otec, bála jsem se, že se všechno to jehněčí a brambory a salát objeví zpátky mezi námi. Ale i když jsem byla na pokraji hysterickýho záchvatu, nemohla jsem si nevšimnout, jak hezky Tad vypadá, dokonce i v bezvědomí. Vůbec neslintal ani nic takovýho. „Je… po něm?“

Kristepane, mamka zešílí, až se tohle všechno domákne. Předtím jsem myslela, že by zešílela už z toho povídání s mrtvejma. Ale dovedete si představit, jak bude vyvádět, až zjistí, že jsem nezletilá vražedkyně?

Marcusův hlas mi překvapeně odpověděl: „Samozřejmě že není po něm. Jenom omdlel. Musela jste ho pořádně vyděsit.“

Vrhla jsem rychlej pohled jeho směrem. Marcus se narovnal. V ruce držel mou tužku. Stočila jsem pohled jinam, ale i tak mi žaludek vyletěl až do krku.

„Tak tohle je ta vaše zbraň?“ zeptal se ironicky Marcus. Beze slova jsem přikývla, pořád neschopná podívat se jeho směrem, protože jsem se bála, že uvidím na podlaze Beaumontovu krev. Marcus pokračoval: „Nedělejte si starosti. Ta rána nebude hluboká. Zasáhla jste jen hrudní kost.“

Panebože. Ještě že Zrzek Beaumont nebyl tím, za co jsem ho pokládala, jinak bych měla fakt velký trable. Ani jsem ho nedokázala pořádně proklát. Asi už nemám takovou páru jako zamlada.

Takže to vypadá, že se mi nakonec povedlo jen jediný, a to udělat ze sebe pitomce. Vypravila jsem ze sebe, pořád ještě s tím knedlíkem v krku, kterej mě nutil blábolit trochu z cesty: „Otrávil Tada a pak mě chytil a já z něj měla strach…“

Marcus nechal ležet bezvládný tělo pana Beaumonta na podlaze, popošel ke mně a položil mi konejšivě ruku kolem ramen. A řekl takovým tím uklidňujícím hlasem: „Pssst, já vím, pssst.“

„Je mi to tak líto,“ drmolila jsem dál. „Ale on říkal to o tý citlivosti na světlo, a nic nejed, a když se usmál, měl ty špičatý zuby, a já si fakt myslela, že –“

„– je to upír,“ doplnil k mýmu úžasu Marcus. „Já vím, slečno Simonová.“

Sice mě štve, že to musím přiznat, ale neměla jsem už moc daleko k tomu, abych se rozeřvala. Ale Marcusova poznámka mě donutila zapomenout na to, že už jsem se sípavě nadechovala k prvnímu vzlyku.

„Vy to víte?“ opakovala jsem po něm zpitoměle a tupě na něj zírala.

Přisvědčil. Tvářil se zachmuřeně. „Lékaři tomu říkají chorobná fixace. Bere léky a většinu času se chová normálně. Ale někdy, když ho nehlídáme dost pečlivě, vynechá dávku nebo dvě a… No, sama jste viděla výsledek. Přesvědčí sám sebe, že je nebezpečným upírem, který už zabil spoustu lidí –“

„Jo,“ souhlasila jsem. „Zmínil se o tom.“ A taky vypadal, že ho to pořádně rozhodilo.

„Ale ujišťuju vás, slečno Simonová, že v žádném případě není hrozbou pro veřejnost. Vlastně je téměř neškodný – neublížil by ani kuřeti.“

Vrátila jsem se očima k Tadovi. Marcus si toho musel všimnout, protože řekl rychle: „No, řekněme tedy, že nikoho vážně nezranil.“

Vážně? Když vás vlastní táta nacpe drogama a nechá vás ztratit vědomí, přijde vám, že to není nic vážnýho? A co by na to asi řekla paní Fiskeová a ekologové?

„Nevím, jak se vám omluvit, slečno Simonová,“ prohlásil Marcus. Objal mě kolem ramen a vedl mě od ležících těl, nejspíš směrem k východu. „Velice lituji, že jste se stala svědkem této zneklidňující podívané.“

Otočila jsem se. Za mnou se objevil Joši. Zvedl Tada ze sedačky a zabalil ho do deky, zatímco další dva číšníci se zabývali tělem pana Beaumonta, který se jim podařilo dostat do svislý polohy. Pan Beaumont se potácel, něco mumlal a otáčel hlavou.

Nebyl mrtvej. Očividně ne.

„Samozřejmě vám nemusím připomínat, že nic z toho, co se tady odehrálo –“ Marcusův hlas náhle ztratil omluvný tón, „– by se nestalo, kdybyste na něj včera večer nepřišla s tou svou smyšlenou historkou. Pan Beaumont není zdráv a velmi snadno se rozruší. A zvlášť silně ho rozruší každá zmínka o okultismu nebo o záhrobí. Ten takzvaný sen, který jste mu vyprávěla, jen přispěl k vyvolání tohoto politováníhodného… záchvatu.“

Cítila jsem, že bych se měla aspoň nějak bránit. „No, ale jak jsem tohle mohla vědět?“ namítla jsem. „Když je teda náchylnej k záchvatům, proč ho nedržíte někde pod zámkem?“

„Protože tohle není středověk, mladá dámo.“

Marcus odtáhl svou ruku z mých ramen a zadíval se na mě přísným pohledem.

„Dnešní psychiatři dávají přednost tomu, aby se pacienti typu pana Beaumonta léčili pomocí terapií a medikace v domácím prostředí, místo aby byli izolováni od rodiny,“ informoval mě suše. „Tadův otec se většinou chová přijatelně, aspoň pokud ho nepřijdou otravovat dívenky, co nevědí, že existují věci, do kterých by neměly strkat svůj zvědavý nos.“

Au! To byl teda zásah. Musela jsem si důrazně připomenout, že padouch tady nejsem já. Aby bylo jasný, přinejmenším neběhám po světě a netrvám na tom, že jsem upír.

A nemám na svědomí zmizení několika lidí jen proto, že stáli v cestě mejm stavebním záměrům ohledně novejch obchoďáků a multikin.

Ale přestože jsem si to připomněla, nevěděla jsem, jestli je to tak doopravdy. Teď mi totiž připadalo, že Tadův táta to má v hlavě moc pomotaný na to, aby dokázal zorganizovat něco tak důmyslnýho jako vraždy a únosy. Buďto jsem to nedokázala posoudit, anebo bylo něco úplně jinak… a ani „záchvaty“ to nemohly přijatelně vysvětlit. Jenomže co paní Fiskeová? Byla mrtvá a zabil ji Beaumont, sama mi to řekla. Co když Marcus úmyslně zlehčoval nebezpečnost Beaumontovy psychózy?

Anebo to Beaumont udělal, když ještě nebyl šílenej? Jako chlap, kterej omdlí leknutím jen proto, že do něj malá holka píchne tužkou, teď zrovna nepůsobil dojmem chladnokrevnýho vraha. Ale co když to všechno spáchal, když touhle „nemocí“ ještě netrpěl?

Snažila jsem se to nějak poskládat dohromady, zatímco mě Marcus doved až ke dveřím a podal mi kabát. Pomohl mi do něj a řekl: „Aikiku vás doveze domů, slečno Simonová.“

Ohlídla jsem se a uviděla dalšího Japonce, celýho v černým, jak čeká před vchodem. Zdvořile se mi uklonil.

„Ještě jednu věc bychom si měli vyjasnit.“

Marcus ke mně ještě pořád mluvil tak nějak otcovsky. Vypadal rozrušeně, ale ne doopravdy naštvaně.

„To, co se tu dnes dělo,“ pokračoval důrazně, „bylo jistě podivné, to je pravda. Ale nikdo nebyl zraněn…“

Asi si vzpomněl na Tada – tak jako v tu chvíli já –, protože dodal: „Vážně zraněn. Takže vás snad smím požádat, abyste držela jazyk za zuby a nezmiňovala se nikde o tom, co jste tady viděla. Protože pokud byste přece jen chtěla s někým hovořit o těchto událostech,“ pokračoval tónem, který navzdory obsahu zněl pořád skoro přátelsky, „musel bych se vašim rodičům zmínit o tom podvodu, jehož prostřednictvím jste pronikla k panu Beaumontovi… a podniknout proti vám i další nezbytné kroky.“

Otevřela jsem pusu. Asi tak po vteřině jsem si to uvědomila a zase ji zavřela.

„Ale –“ začala jsem.

Marcus mě ostře přerušil. „Co vám udělal? A udělal to doopravdy?“ Podíval se na mě jako leklá ryba. „Nejsou žádní svědkové, kromě vás. A opravdu si myslíte, že někdo bude věřit mladistvé delikventce, když bude vaše výpověď stát proti tvrzení významného podnikatele?“

Ten hajzl mě dostal. A věděl to.

Usmál se na mě s triumfálním svitem v očích.

„Dobrou noc, slečno Simonová,“ rozloučil se.

Tak. Tohle je fakticky jeden ze zákonů schválnosti v životě mediátora, co platí s železnou neúprosností: vždycky se to podělá dřív, než si stačíte dát zákusek.