15

Když jsem vystupovala z auta před naším domem, připadala jsem si vyždímaná jako citron. Měla jsem trochu vítr z toho, jestli Marcus nezměnil názor ohledně toho, kdy je nutný podniknout proti mně další nezbytný kroky a jestli už kolem našeho domu nebude stát kordon policajtů, co by mě chtěli odvlíct do basy za to, že jsem napadla pana B.

Ale nikdo se nevynořil z křoví se samopalem namířeným na můj obličej, což vypadalo slibně.

A sotva jsem vešla do domu, mamka se na mě vrhla a chtěla vědět, jaký to bylo. Co jsme měli k večeři? Jak mají zařízenej dům? Pozval mě Tad na svůj maturitní ples?

Prohlásila jsem, že jsem moc unavená na to, abych mohla mluvit, a odkráčela rovnou nahoru do pokoje. Nebyla jsem schopná myslet na nic kromě toho, jak mám proboha dokázat světu, že Zrzek Beaumont je chladnokrevnej zabiják.

No, tak dobře, možná zase ne tak chladnokrevnej, když ho trápí výčitky svědomí kvůli tomu, co udělal. Ale zabiják to byl tak jako tak.

Ale úplně jsem zapomněla na svýho novýho spolubydlícího. Když jsem došla ke dveřím pokoje, uviděla jsem Maxe, jak před nima sedí s vyplazeným jazykem. Všude na dveřích byly stopy po tom, jak se pokoušel dostat se dovnitř. Myslím, že aspoň na čas u něj převážilo rozrušení z toho, že uvnitř je kočka, nad hrůzou, že je tam duch.

„Styď se, pse,“ pokárala jsem ho, když jsem zahlídla škrábance.

Najednou se naproti otevřely Prófovy dveře.

„Ty máš uvnitř kočku?“ chtěl vědět Prófa, ale neznělo to vyčítavě. Spíš jako by ho to zajímalo z důvodu nějaký čistě vědecký analýzy.

„Uhm,“ zamumlala jsem. „Možná.“

„Aha. Já jsem si to myslel. Protože Max, jak víš, se od tvýho pokoje radši drží dál. Ty víš proč.“

A Prófa významně zamrkal. Když jsem se přistěhovala, David mi kavalírsky nabídnul, že si se mnou vymění pokoje, protože v mým – jak mu potvrdily jeho vědecký výzkumy – kolísá teplota, což je známkou paranormální aktivity. I když jsem si pokoj měnit nechtěla, ta obětavost mě dojala. Jeho starší bráchové měli k takovýmu rytířskýmu přístupu pořádně daleko.

„Je to jen na jednu noc,“ vysvětlila jsem mu. „Jako ta kočka v pokoji.“

„Aha,“ prohodil Prófa. „Tak fajn. Protože asi víš, že Brad má alergii na kočičí srst. Alergeny, čili látky vyvolávající alergii, jsou aktivovány uvolňováním histaminu, což je organická sloučenina. Existuje velké množství alergenů – buď jsou obsaženy v některých látkách, jako v případě jedovatého břečťanu, nebo se přenášejí vzduchem, jako Bradova přecitlivělost na kočičí srst. Standardní prevence spočívá samozřejmě v tom, že se vyhýbáš styku s nimi.“

Civěla jsem na něj. „Budu na to myslet,“ řekla jsem nakonec.

Prófa se usmál. „Bezva. Tak dobrou noc. Pojď, Maxi!“

Odtáhl psa pryč a já otevřela dveře do pokoje.

A zjistila, že můj nový spolubydlící je fuč. Hřebík vzal roha, a otevřený okno mi jasně napovídalo kudy.

„Jesse,“ zamumlala jsem.

To Jesse mi pořád otevíral a zavíral okna. Když jsem je večer nechala otevřený, ráno jsem zjistila, že jsou ubedněný. Většinou jsem to oceňovala, protože ranní mlha, která stoupala od zálivu, byla fakt studená.

Ale kvůli jeho dobrejm úmyslům Hřebík zdrhnul.

No, teď jsem se tu pitomou kočku rozhodně chytat nechystala. Pokud se bude chtít vrátit, cestu zná. A pokud ne, tak si myslím, že jsem udělala, co bylo v mejch silách. Udělala jsem přesně to, co po mně malej Timothy chtěl. Našla jsem jeho zatracenýho kocoura a odnesla ho do bezpečí. Jestli to hloupý zvíře odmítá moji péči, to už není můj problém.

Už jsem byla nachystaná vlízt do horký vany, kterou jsem si napustila – vždycky se cítím líp, když se na chvíli ponořím do teplý vody s pěnou –, když najednou zazvonil telefon. Na to jsem nereagovala, protože hovor byl určitě pro někoho dole v hale. Nejspíš volala Debbie Mancusová – navzdory Mimoňovejm protestům, že spolu vůbec nic nemají – nebo nějaká z toho bezejmennýho houfu rozhihňanejch holek, co se furt sháněly po Somnovi… kterej ale nebyl věčně doma, protože v jednom kuse rozvážel tu svou pizzu.

Tentokrát jsem ale slyšela, jak mamka zezdola volá, že je to pro mě: otec Dominik. Myslete si, co chcete, ale moje matka nevidí vůbec nic podezřelýho na tom, že si v jednom kuse telefonuju s ředitelem naší školy. Vzhledem k tomu, že jsem místopředsedkyní třídy, členka studentskýho výboru a ještě vedu kampaň za opravu hlavy ctihodnýho Junipera Serry, je tady celkem dost nevinně vypadajících důvodů, na který můžu konzultace s otcem D. svádět.

Jenže otec Dom mi nikdy nevolal domů kvůli školním záležitostem. Volal jen tehdy, když dostal to svoje neodolatelný nutkání řešit se mnou záležitosti kolem mediátorování.

Než jsem zvedla telefon v pokoji, říkala jsem si – trochu naštvaně, protože jsem už na sobě neměla nic kromě osušky a byla jsem si jistá, že mi voda vystydne dřív, než do ní stačím hupsnout –, co to asi bude tentokrát.

A pak – jako bych se už ponořila do vody, která stačila vychladnout až na nulu – mě zamrazilo na zádech a taky za krkem.

Jesse. Říkala jsem přece Jessemu, než jsem odjela k Beaumontovým, aby zašel za otcem Dominikem.

Ale ne. Určitě tam nešel. Prosila jsem ho, aby tam zašel, jenom když se nevrátím do půlnoci. Jenže jsem přišla v deset. No, vlastně ještě dřív. Ve tři čtvrtě.

Ne, to nebude ono, uklidňovala jsem se. Otec Dominik o Jessem neví. Nic netuší.

Ale když jsem řekla „prosím…,“ řekla jsem to radši hodně opatrně.

Hlas otce Dominika zněl srdečně. „Dobrý večer, Susannah,“ spustil, „promiň, že volám tak pozdě, ale potřeboval bych s tebou probrat něco kvůli studentské radě –“

„To je v pohodě, otče,“ uklidnila jsem ho. „Nikdo nás neposlouchá. Mamka už to dole položila.“

Hlas na druhým konci se totálně změnil. Už nebyl zdaleka tak srdečnej. Zněl rozzlobeně.

„Susannah,“ oslovil mě přísně, „jsem rád, že jsi v pořádku. Ale musím říct, že bych opravdu ocenil, kdybys mi o tom Jessem pověděla dřív.“

A sakra.

„Říká, že je u tebe v pokoji, celou dobu, co ses přistěhovala do Kalifornie, a že ty si jeho přítomnost plně uvědomuješ.“

Musela jsem odtáhnout sluchátko od ucha. No, tušila jsem přece, že otce Dominika rozzuří, jestli se dozví o Jessem. Ale nenapadlo mě, že takhle exploduje.

„Tohle je ta nejhanebnější věc, jakou jsem kdy slyšel,“ prskal otec Dominik. „Co by na to řekla tvá nebohá matka, kdyby to zjistila? Já prostě nevím, co si mám s tebou počít, Susannah. Domníval jsem se, že jsme si mezi sebou vybudovali vztah založený na vzájemné důvěře. Ale ty jsi přede mnou celou dobu tajila tuhle záležitost –“

Naštěstí se právě v tu chvíli ozval tón, kterej oznamoval, že je na lince další hovor. Řekla jsem: „Vydržte minutku, prosím, otče, jo?“

Než jsem stiskla tlačítko, zaslechla jsem ho mumlat: „Neopovaž se mi to pokládat, když s tebou mluvím, mladá dámo –“

Čekala jsem, že na druhý lince bude Debbie Mancusová, ale k mýmu značnýmu překvapení to byla Cee Cee.

„Čau, Suze,“ vychrlila, „hele, dělala jsem si takovej menší průzkum ohledně taťky toho tvýho kluka –“

„Není to můj kluk,“ vylezlo ze mě automaticky. Jo. To už teda ani náhodou.

„No jo, fajn, tak ctitele. No, myslím, že bys měla vědět, že od tý doby, co Beaumontovi umřela manželka – což bylo asi před deseti lety –, začalo to s tím chlapem jít z kopce.“

Nakrčila jsem obočí. „Z kopce? Jako jak? Finančně asi těžko, když člověk vidí, jak si žijou –“

„Ne, finančně ne. Mám na mysli, že když umřela – měla rakovinu prsu a přišli jí na to moc pozdě, takže neboj, nikdo ji neodkrágloval –, pan Beaumont nějak ztratil zájem o vedení svejch společností a stáh se do soukromí.“

Aha. To byl pravděpodobně ten spouštěcí moment, kdy vypukla jeho „nemoc“.

„Ale je tady jedna fakt moc zajímavá část,“ pokračovala Cee Cee. Slyšela jsem, jak ťuká prsty do klávesnice. „Právě tehdy převed Zrzek Beaumont většinu pravomocí a funkcí na svýho bráchu.“

„Bráchu?“

„Jo. Marcuse Beaumonta.“

To mě fakt dostalo. Takže Marcus patřil do Beaumontovic rodiny? Já myslela, že je to jen poskok. Ale není. On je to Tadův strejda.

„No, to jsem našla. Pan Beaumont – Tadův táta – pořád figuruje jako oficiální ředitel, ale ve skutečnosti řídil během posledních deseti let všechny jejich firmy ten druhej Beaumont.“

Strnula jsem.

Panebože. Co když jsem se spletla?

Možná to vůbec nebyl Zrzek Beaumont, kdo zabil paní Fiskeovou. Možná to byl Marcus. Ten druhej Beaumont.

Zabil vás pan Beaumont? To jsem chtěla vědět od paní Fiskeový. A ona přitakala. Ale mohla tím „panem Beaumontem“ klidně myslet Marcuse, ne chudáka Zrzka, co si hraje na upíra.

Ale ne. Počkat. Tadův táta mi přece řekl, že ho mučej výčitky svědomí kvůli všem těm lidem, který zabil. Proto mě k nim přece donutil jet na večeři: chtěl mě využít, protože doufal, že mu pomůžu kontaktovat jeho oběti.

Jenže Tadův táta se do celý tý skládanky vůbec nehodí. Ten by ani nebyl schopnej zabít komára. A jinou lidskou bytost? To už vůbec ne.

Prostě ten, kdo zabil paní Fiskeovou a ty ostatní, musel bejt dost chytrej na to, aby po sobě nenechal žádný stopy… a Tadův táta zrovna nebyl Jack Rozparovač, to je teda stopro.

Ale na druhou stranu, ten jeho brácha…

„Mám z toho tak divnej pocit,“ vysvětlovala Cee Cee. „Hele, já vím, že jim jen těžko něco dokážeme – a navzdory tomu, co si myslí Adam, by bylo dost těžký operovat s něčím, co zjistí teta Pru, u soudu – ale mám pocit, že naše morální povinnost je –“

Další hovor. Odhadla jsem, že otec Dominik – na kterýho jsem v tu chvíli úplně zapomněla – zavěsil, a teď mi rozezleně volá znova.

„Hele, Cee Cee,“ přerušila jsem ji necitlivě. „Hodíme o tom řeč zejtra ve škole, jo?“

„Tak dobře,“ souhlasila zdráhavě Cee Cee. „Jen jsem chtěla, abys to věděla, Suze. Myslím, že jsme tady narazili na něco velkýho, co fakt smrdí.“

Velkýho? Spíš obrovskýho.

Ale na druhý lince nebyl otec Dominik. Zjistila jsem to, když jsem stiskla tlačítko pro přijetí dalšího hovoru.

Byl to Tad.

„Sue?“ ozval se. Pořád ještě mluvil trochu omámeně.

„Aha, ahoj, Tade.“

„Sue, moc mě to mrzí,“ řekla. Ať už byl mimo, nebo nebyl, tohle znělo tak, že jsem mu to věřila. „Nechápu, co se to stalo. Asi jsem byl moc unavenej. Víš, na tréninku nás teď děsně proháněj, a někdy večer prostě vyplivnu… i když nechci.“

Jo, řekla jsem si pro sebe. To se teda vsadím.

„Nelam si s tím hlavu,“ uklidňovala jsem ho. Chudák Tad. Jestli měla Cee Cee pravdu, čekaly ho daleko horší věci, se kterýma si ji bude muset lámat, než to, že to po večeři zalomil.

„Fakt mě to mrzí,“ opakoval tvrdošíjně Tad. „Rád bych ti to nějak vynahradil. Prosím. Co děláš v sobotu večer?“

V sobotu večer? To úplně stačilo, abych zapomněla, že tenhle kluk je nejspíš v úzkým příbuzenským vztahu s masovým vrahem. Co je vlastně na tom? Pozval mě na rande. Na schůzku, chápete? Opravdický rande. V sobotu večer. V mojí hlavě se roztancovaly svíčky a představa francouzáků. Nedokázala jsem skoro ani pípnout, jak jsem se cejtila polichocená.

„Mám zápas,“ pokračoval Tad. „Ale myslel jsem, že by ses třeba mohla přijet podívat, jak hraju, a pak můžeme s klukama vyrazit někam na pizzu nebo tak něco.“

Moje vzrušení rychle kleslo k bodu mrazu.

Dělá si snad srandu? Chce, abych se přijela podívat, jak hraje basket? A pak si vyšla někam s ním a zbytkem košíkářskýho mužstva? Na pizzu? Nemůže to bejt aspoň hamburger? No, možná bych se projednou spokojila i s Big Makem, ale pizza?!

„Sue,“ začal zase Tad, když jsem delší dobu nic neříkala, „nezlobíš se na mě, viď, že ne? Hele, fakt mě děsně mrzí, že jsem na tobě usnul.“

Co mě to proboha napadlo? Mezi náma to nikdy nemůže fungovat. Vždyť já jsem přece mediátor. Jeho táta je upír. Jeho strejda je vrah. A kdybysme se vzali? Po kom by asi tak byly naše děti?

To teda vůbec není jistý. Ani trochu.

A s Tadem taky ne.

„To není proto, že bys mě nudila nebo tak něco,“ pokračoval horlivě. „To, cos vykládala – víš, o tý hlavě sochy a jak ji chcete dát opravit – možná trochu nudný bylo, ale ty určitě ne. Ty mi vůbec nepřipadáš nudná, Susan. Proto jsem neusnul, přísahám.“

„Ale Tade,“ přerušila jsem ho. Ráda bych věděla, kolikrát ještě bude považovat za nutný ubezpečit mě o tom, že vůbec nejsem nudná –, což byla neklamná známka toho, že ve skutečnosti musím bejt neuvěřitelně nudná. A taky kolikrát si ještě poplete moje jméno. „Vzpamatuj se.“

„Cože?“ vyjeknul. „Jak to myslíš?!“

„Myslím, žes přece neusnul, jasný? Ztratils vědomí, protože ti tvůj táta nasypal do kafe rohyphnol nebo podobný svinstvo.“

No, jasně, možná to nebyl ten nejdiplomatičtější způsob, jak dát tomu klukovi najevo, že ho vlastní táta nacpal drogama. Ale na druhou stranu, nikdo mi tady nebude naznačovat, že jsem tak nudná, až z toho jeden ztvrdne. Nikdo.

A kromě toho, nemyslíte, že by to ten chudák měl vědět?

„Sue,“ začal zase, když se na moment odmlčel. V hlase mu zazněl ublíženej tón. „Proč mi říkáš takový věci? Chci říct, jak tě něco takovýho může vůbec napadnout?“

Měla jsem pocit, že už mu nemůžu dál lhát. Bylo tak těžký uvěřit, že nemá o ničem ani páru. Bylo to těžký i pro mě, i když jsem k němu začala cítit něco poněkud nadstandardního.

„Tade,“ ozvala jsem se, „já to myslím vážně. Tvůj táta… se chová tak trochu ujetě, pokud to dokážu posoudit.“

„Ne,“ namítl Tad a znělo to už dost podrážděně. „Nechápu, o čem to mluvíš!“

„Tade,“ opakovala jsem. „Vzpamatuj se laskavě! Tvůj táta si myslí, že je upír.“

„To není pravda!“ Odhadovala jsem, že Tad právě s telefonem povyskočil o dva metry, aby podtrhnul přesvědčivost svýho pobouření. „Jseš totálně vedle!“

Rozhodla jsem se dokázat Tadovi, jak „totálně vedle“ nejsem.

„Nic ve zlým, kamaráde,“ začala jsem, „ale až si příště pověsíš na krk zlatej řetízek, měl by ses zeptat sám sebe, kde se vzaly ty prachy, za který sis ho koupil. Anebo, a to by bylo ještě lepší, by ses měl zeptat svýho strejdy Marcuse.“

„Možná to udělám,“ procedil skrz zuby Tad.

„Možná bys měl,“ souhlasila jsem.

„Udělám to,“ rozhodl se Tad.

„Fajn. Udělej.“

Zavěsila jsem. Pak jsem zůstala sedět, jen tak v osušce, a šokovaně se dívala na telefon.

Panebože. Co jsem to provedla?

16

Přestože jsem před pár hodinama skoro oddělala člověka, kupodivu jsem s usínáním neměla potíže.

Fakticky.

No, byla jsem pořádně unavená, jasný? Ať to berete, jak chcete, byl to fakt dost náročnej den.

A ty telefonáty, co jsem vedla předtím, než jsem si vlezla do postele, mi taky nijak zvlášť nepřidaly Otec Dominik zuřil, že jsem mu neřekla nic o Jessem, a vypadalo to, že Tad mě teď srdečně nenávidí.

A copak náš strejda Marcus? Náš několikanásobnej vrahounek? Lepší na to nemyslet.

Ale vážně. Co jsem měla dělat? Já přece tušila, že otec D. bude soptit, až se dozví o Jessem. A pokud šlo o Tada, kdyby mě můj táta cpal práškama na spaní, rozhodně bych ocenila, kdyby mi to někdo prásknul.

Musela jsem Tada varovat. Měl právo to vědět.

Jenže jsem si teď nebyla jistá, co se vlastně stane, jestli se Tad fakt zeptá Marcuse, co jsem myslela tím, kde se vzaly ty prachy. Snad si bude Marcus myslet, že je to jen nějaká nesrozumitelná narážka na duševní nemoc Tadova otce.

Aspoň doufám.

Protože jestli mě začne podezírat, že jsem se nějak domákla pravdy – jako o tom, jak zmizel prakticky každej, kdo stál v cestě tomu, aby se Beaumont Industries staly největším majitelem stavebních parcel v severní Kalifornii –, mám takový nepříjemný tušení, že se k tomu nepostaví moc shovívavě.

Ale jak moc by mohla starýho harcovníka, jako je Marcus Beaumont, ohrožovat nějaká šestnáctiletá školačka? Ale tak by k tomu měl přece přistupovat, anebo ne? Neměl ani ponětí o celý tý mediátorský záležitosti a o tom, že si můžu promluvit s jeho oběťma a zjistit pravdu o tom, co se jim to vlastně přihodilo.

No, víceméně.

Ale navzdory těmhle úvahám jsem zabrala rychle. Zdálo se mi, že se Kelly Prescottová dozvěděla o tom, že jsme byli s Tadem v kavárně Clutch, a že se nám rozhodla pomstít tím, že nevzala na vědomí moje veto jarnímu plesu, když mě probudilo takový jemný vrnění. Zvedla jsem hlavu a podívala se směrem k sedátku u okna.

Hřebík byl zpátky.

A ne sám.

Vedle Hřebíka seděl Jesse. K mýmu značnýho úžasu ho ta obluda nechala, aby ji hladil po srsti. Ten stupidní kocour, co se pokoušel seknout po mně drápem pokaždý, když jsem se přiblížila na dosah, nechal ducha – něco, co děsí všechny zvířata –, aby ho hladil.

A co bylo ještě divnější, Hřebík vypadal, že se mu to líbí. Spokojeně předl tak hlasitě, až mě to probudilo.

„Tý jo,“ řekla jsem ospale. „To je jako v tom televizním pořadu Věřte, nevěřte.“

Jesse se na mě ušklíbnul. „Myslím, že mě má rád,“ prohlásil.

„Hlavně k sobě moc nepřilněte, vy dva. Nemůže tady zůstat moc dlouho.“

Přísahala bych, že se Jesse zatvářil schlíple. „A proč ne?“

„Protože Mimoň má alergii, to zaprvý,“ začala jsem. „A protože jsem se zatím nikoho nezeptala, jestli bych nemohla mít kočku, to zadruhý.“

„Je to teď přece tvůj domov, stejně jako tvých bratrů,“ pokrčil Jesse rameny.

„Nevlastních bratrů,“ opravila jsem ho. Zamyslela jsem se nad tím, co zrovna řekl. „Jenže si tady stejně pořád připadám spíš jako na návštěvě, než že bych se tady cejtila doma.“

„Počkej pár staletí,“ navrhnul ironicky. „Pak se to srovná.“

„Moc vtipný,“ ocenila jsem jeho poznámku. „Kromě toho mě ten kocour nenávidí.“

„Určitě přeháníš,“ nevěřil mi Jesse.

„Nenávidí, fakt,“ opakovala jsem. „Jen se k němu přiblížím, hned mě zkouší poškrábat.“

„Vždyť tě ani nezná,“ prohlásil Jesse. „Představím vás.“ Zvedl kočku a podržel ji směrem ke mně. „Kocoure,“ oslovil Hřebíka, „tohle je Susannah. Susannah, seznam se s kocourem, prosím.“

„S Hřebíkem.“

„Prosím?“

„S Hřebíkem. Jmenuje se Hřebík.“

Jesse položil zvíře vedle sebe a zděšeně se na ně podíval. „To je ale hrozné jméno pro kočku.“

„To je,“ souhlasila jsem. Pak jsem dodala, takovým tím lehce konverzačním tónem, jestli víte, co tím myslím: „Tak jsem slyšela, žes mluvil s otcem Dominikem.“

Jesse zvedl obočí a bez výrazu se na mě zadíval. „Proč jsi mu o mně neřekla, Susannah?“

Polkla jsem. Co je to s těma klukama? To se tenhle vyčítavej tón učí už v mateřský školce? Tím chci říct, že všichni vypadají tak, jako by to měli perfektně natrénovaný. Teda možná až na Mimoně.

„Hele,“ řekla jsem, „já chtěla. Jenomže jsem věděla, že ho to naštve. Pokud sis nevšim, je to kněz. Ale nemohla jsem tušit, že ho to takhle sebere. Teda to, že mám v ložnici kluka – i když mrtvýho –“ Snažila jsem se, aby to znělo tak omluvně, aby se na mě nezlobil aspoň Jesse. „No, a vysvětlili jste si to vy dva?“

„Kdybych měl volit mezi tím knězem a tvým otcem,“ řekl hořce Jesse, „vybral bych si tvého otce. Každopádně.“

„Fajn,“ vyhrkla jsem, „nelam si s tím hlavu. Zítra ráno vysvětlím otci Dominikovi, kolikrát už jsi mi zachránil život. Potom bude muset změnit názor.“

Zřejmě mi nevěřil, že to půjde tak jednoduše, aspoň soudě podle toho, jak se na mě zamračil. A víte, co bylo na tom nejhorší? Měl pravdu. Otec Dominik se nedal zpacifikovat tak snadno, to jsme už věděli oba.

„Hele,“ řekla jsem, odhodila deku a v šortkách a tričku se vysoukala z postele. „Omlouvám se. Moc mě to mrzí, Jesse. Měla jsem mu to říct včas a seznámit vás sama. Je to moje chyba.“

„Není to tvoje chyba,“ namítl Jesse.

„Ale je.“ Sedla jsem si vedle něj a dávala pozor, aby Jesse seděl mezi mnou a tím zvířetem. „Hele, i když jseš mrtvej, já nemám právo si tě přivlastňovat. To je prostě nevychovanost. Možná bysme se měli sejít všichni tři, ty a já i otec Dominik, a dát si spolu oběd nebo tak něco, a popovídat si, aby viděl, že jseš vážně bezva.“

Jesse se na mě podíval, jako bych byla úplně mimo. „Já přece nejím, Susannah. Na to už jsi zapomněla?“

„Aha. No jo. Na to jsem zapomněla.“

Hřebík podlezl Jessemu pod rukou, takže ten zase zvedl paži a začal ho drbat za ušima. Hrozně mě to s Jessem mrzelo. Vždyť si to vemte: strašil v tomhle domě už nejmíň sto padesát let předtím, než jsem se tady objevila já, a neměl si vůbec s kým popovídat, byl úplně sám, ale úplně… a to mě tak vykolejilo, že jsem se najednou slyšela říkat: „Kdybych mohla něco udělat, Jesse, něco, abys nebyl mrtvej, tak bych to udělala. Cokoli.“

Usmál se. Ale na kočku, ne na mě. „Vážně?“

„Hned teď,“ vyhrkla jsem. A dřív než jsem si stačila uvědomit, co to vlastně melu, jsem vyhrkla: „Jenomže kdybys nebyl mrtvej, asi by ses se mnou vůbec nebavil.“

To ho donutilo, aby se ke mně otočil a překvapeně pronesl: „Samozřejmě že bych se s tebou bavil.“

„Ne,“ trvala jsem na svým a smutně si prohlížela svoje holý kolena, který vypadaly v měsíčním světle tak divně. „Kdybys byl naživu, byl bys teď někde na koleji a chtěl by ses bavit s holkama z univerzity, ne s nějakou nudnou středoškolačkou.“

„Nejsi nudná.“

„Ale jo, jsem,“ přesvědčovala jsem ho. „Jenže ty už jseš mrtvej tak dlouho, že to ani nepoznáš.“

„Susannah,“ přerušil mě. „Poznám to, ano?“

Trhla jsem ramenem. „Nemusíš se snažit, abys mi udělal radost. Já už se s tím smířila. Jsou věci, co se nedají změnit.“

„Jako když je někdo mrtvej,“ dodal Jesse tiše.

Teda tím to moc nevylepšil. Myslím mou náladu. Už takhle jsem byla v pořádný depresi z toho všeho – že Jesse je po smrti, a že i tak ho má Hřebík radši než mě, prostě ze všeho… Jenže pak se Jesse najednou naklonil a chytil mě za bradu, skoro stejně, jako to udělal Tad ten večer v autě. Sevřel mi ji ukazováčkem a palcem, tak nějak něžně, a obrátil můj obličej k sobě.

A pak se všechno vylepšilo.

Místo toho, abych omdlela leknutím – což byl můj první instinkt –, zvedla jsem obličej k němu. Měsíční světlo, který proudilo do místnosti okny nad zálivem, se odráželo v Jesseho tmavejch očích. Cítila jsem, jak do mě z jeho prstů proudí teplo.

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že i když jsem se tak moc snažila, abych se do Jesseho nezamilovala, neodvedla jsem moc dobrou práci. Když mi to došlo, srdce už mi tlouklo pod tenkým tričkem tak silně, že div neproskočilo ven. Když se mě dotýkal Tad, nic takovýho jsem necejtila.

A tak jsem si najednou začala dělat starosti s tím, že by tuhle chvíli mohl využít k tomu, aby mě políbil – jenže takhle pozdě v noci už to bylo pár hodin, co jsem si naposledy čistila zuby, a byla jsem si skoro jistá, že už mám takovej ten zatuchlej ranní dech. Jak by mu taková pusa mohla chutnat?

Ale nebylo mi souzený zjistit, jestli by se Jesse otřás odporem z mýho dechu – ani to, jestli se mě fakt chystal políbit –, protože v tu chvíli se v pokoji zjevila ta šílená ženská, co trvala na tom, že ji Zrzek nezabil.

A vřískala.

Málem jsem vyletěla z kůže. Byl to ten poslední člověk, kterýho bych tady čekala.

„Panebože,“ vyjekla jsem a přitiskla si dlaně k uším, když najednou začala zase kvílet jako požární hlásič. „Co je zase?“

Měla na hlavě kapuci šedý mikiny. Teď ji stáhla dolů a já zahlídla, jak jí po bledejch, hubenejch tvářích stýkají slzy. Teď už jsem nechápala, jak jsem si ji mohla poplíst s paní Fiskeovou. Byla mnohem, mnohem mladší, a taky o dost hezčí.

„Tys mu to neřekla!“ vzlykala.

Zírala jsem na ni. „Ale řekla!“

„Neřekla!“

„Ale řekla, namouduši jsem to udělala.“ Dožralo mě to její nespravedlivý obvinění. „Řekla jsem mu to, už před pár dny. Jesse, že mám pravdu?“

„Řekla mu to,“ potvrdil Jesse tý mrtvý ženský.

Čekali byste, že jeden duch druhýmu spíš uvěří. Jenže ona ne. Zase zaječela: „Neřekla! A mohlas mu to říct. Mohlas to udělat. Stačilo za ním zajít.“

„Počkejte chvíli,“ zarazila jsem ji zděšeně. „Je to Zrzek Beaumont, kterýmu jste chtěla vzkázat, že vás nezabil? Mluvíte o něm?“

Zavrtěla hlavou tak prudce, že se jí vlasy rozletěly do stran a pleskaly jí do tváří, ke kterejm je lepily slzy. „Ne,“ řekla. „Ne! To Zrzek! Zrzek to neudělal!“

„Byl to Marcus…?“ zeptala jsem se zmateně. Pak jsem rychle dodala: „Já vím, že Zrzek to neudělal. Ale obviňoval se z toho, je to tak? To jste chtěla, abych mu vyřídila, ne? Že to nebyla jeho chyba. Byl to jeho bratr, Marcus Beaumont, kdo vás zabil, nemám pravdu?“

„Ne!“ Dívala se na mě, jako by před ní stál slintající dement. „Ne Zrzek Beaumont. Zrzek. Zrzek! Znáš ho přece!“

Znám ho? Znám snad ještě někoho, komu se tady říká Zrzek? V tomhle životě teda fakticky ne.

„Heleďte,“ přerušila jsem ji. „Asi potřebuju víc informací. Nejspíš bychom se měly konečně představit. Jsem Susannah Simonová, ano? A teď vy…?“

Pohled, kterej mi věnovala, by pohnul srdcem i toho nejsebevědomějšího mediátora.

„Ty ho znáš,“ řekla s tak ublíženým výrazem, že jsem se musela podívat jinam. „Ty ho znáš…“

A pak, když jsem se odvážila střelit očima jejím směrem, najednou zmizela.

„Ehm,“ pronesla jsem neochotně k Jessemu, „vypadá to, že jsme asi nenatrefili na toho správnýho Zrzka.“