Mediátor 2 Devátá stezka: kapitola 17,18

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 2 Devátá stezka - Meg Cabotová, přečteno: 710×

17

Hele, no tak dobře, připouštím. Zvorala jsem to.

No ale můžu snad za to? Věnovala jsem tolik času a energie na to, abych si mohla promluvit s Thaddeusem Beaumontem, a teď se ukázalo, že to není ten správnej Zrzek.

Přišla jsem sice na to, že oddělal – nebo spíš jeho brácha; vsadila bych roční kapesný na Marcuse – několik lidí, ale o to jsem zakopla jenom náhodou. Duch, kterej za mnou přišel s prosbou o pomoc, neměl vůbec nic společnýho se Zrzkem Beaumontem ani s jeho povedeným bráškou. Nevyřídila jsem její vzkaz, protože jsem nedokázala uhodnout, kdo to je, i když bych ji očividně měla odněkud znát.

A kromě toho jsem teď žila s vědomím, že vrah paní Fiskeový pořád lítá na svobodě.

A moje půlnoční návštěva se navíc zjevila právě v takový chvíli, že naprosto zničila to, co bylo mezi mnou a Jessem. Po jejím extempore mě už teda Jesse líbat rozhodně nechtěl. Vlastně se choval, jak by ho předtím ani nic takovýho nenapadlo – a když vezmu v úvahu svoje úspěchy na milostným poli, tak ho to asi vážně nenapadlo. Místo toho se začal zajímat, co dělá moje vyrážka.

Vyrážka! No tak teda dík. Je to lepší.

Jéžišikriste. Co si to vůbec namlouvám?

Ale aby bylo jasný, radši jsem předstírala, že se nic neděje. Šla jsem spát, a když jsem se ráno probudila, chovala jsem se jakoby nic. Oblíkla jsem si svoje nejlepší hadry: černou minisukni od Betsey Johsonový, černý pruhovaný punčocháče, kotníkový černý boty à la Batman a fialový tílko se stejně barevným svetrem od Armaniho. Myslela jsem přitom hlavně na to, jak pohnat Marcuse Beaumonta ke spravedlnosti. Sama před sebou jsem dělala, že tím posledním, na co mám myšlenky, je Jesse.

Ne že bych to snad dělala kvůli němu. Protože Jesse už samozřejmě dávno vysmahnul.

Ale jak jsem přitom pobíhala po pokoji sem a tam, zjistila jsem, že už je hrozně pozdě. Somna už hulákal pod schodama, abych sebou ráčila mrsknout. Takže i kdyby se Jessemu nakrásně chtělo, tohle nebyla ta nejvhodnější chvíle, aby se zjevil zrovna teď.

Popadla jsem koženou bundu a vyrazila do haly, kde stál Andy a rozděloval nám, tak jak jsme do něj postupně naráželi, prachy na oběd.

„Kristepane, Suze,“ zděsil se, když mě viděl.

Co je?“ zeptala jsem se uraženě.

„Nic,“ vycouval z toho rychle, „na, tady máš.“

Sebrala jsem pětidolarovku z jeho dlaně, věnovala mu poslední nechápávej pohled a utíkala za Prófou do auta. Když mě uviděl Mimoň, zůstal na mě civět a pak hlasitě zavyl.

„Panebože,“ zaúpěl a ukazoval na mě. „Zachraň se, kdo můžeš!“

Zúžila jsem panenky.

„Máš nějakej problém?“ zeptala jsem se chladně.

„Jo,“ zahýkal, „to teda mám! Netušil jsem, že je Halloween!“

Prófa pronesl suchým tónem: „Není Halloween, Brade. Halloween bude přesně za dvě stě sedmdesát devět dní.“

„Tak to vysvětli tady Královně zombíků,“ poradil mu Mimoň a znova zahýkal.

Nevím, co to do mě vjelo. Nejspíš jsem nebyla v nejlepším rozmaru. A divíte se snad? Když si jen vemu, co všechno se mi přihodilo – od tý chvíle, kdy jsem přizabila pana Beaumonta, až po to, kdy jsem zjistila, že jsem šla celou dobu po špatným Zrzkovi, a to už se ani nezmiňuju o tom, že jsem si konečně musela připustit, co cítím vůči Jessemu… Tohle všechno se mi motalo v šišce.

A dál už si pamatuju jen to, že jsem se otočila a praštila Mimoně pěstí do břicha.

Mimoň zasténal, ztratil rovnováhu, svalil se do trávy, zůstal tam ležet a lapal po dechu.

No jo. Neměla jsem to dělat. Bylo mi z toho samotný nanic.

Ale stejně je to měkkejš. Heleďte, je přece v zápasnickým družstvu, no ne? A ani neví, jak uhnout ráně.

„No teda,“ vyhrknul Somna, když dorazil k autu a uviděl Mimoně, jak se rozvaluje v trávě. „Co se ti sakra stalo?“

Mimoň ukázal na mě a pokoušel se vyslovit moje jméno. Ale vycházely z něj jen skřeky.

„Jéžiši,“ užasnul Somna. Podíval se na mě a zatvářil se zhnuseně.

„Nadával mi,“ pronesla jsem s takovou důstojností, na jakou jsem se zmohla. „Řek mi Královna zombíků.“

„No, a cos čekala, když ses tak vymódila?“ vyštěknul Somna. „Vypadáš jako děvka. Až tě sestra Ernestina zahlídne v týhle sukni, pošle tě z fleku domů.“

Zhrozeně jsem polkla. „Tahle sukně,“ informovala jsem ho povýšeně, „je model od Betsey Johnsonový.“

„Na to ti prdí pes, ať si je třeba od Betsy Rossový. A sestra Ernestina taky. Dělej, Brade, nastup si. Nestíháme.“

Brad se s jeho pomocí postavil. Kroutil se přitom, jako by mu každej pohyb působil nevýslovný muka. Ale Somna nevypadal, že by ho to nějak zvlášť dojímalo. „Já ti říkal, ty vole, ať ji necháš na pokoji,“ prohodil a začal se soukat se za volant.

„Ale ona mě praštila,“ zakňučel Mimoň. „Tohle si teda vypije.“

„Ve skutečnosti,“ zapojil se do konverzace Prófa, když se uvelebil na zadním sedadle a připevňoval si pás, „to není jisté. Statistiky uvádějí, že dokazovat domácí násilí je vždy obtížné, vzhledem k nedostatku svědků i důkazů. Ovšem násilí, kterého se dopouštějí ženy na mužích, zůstává v drtivé většině případů nepotrestáno, protože obětem těchto trestných činů je trapné vypovídat před vyšetřovateli, že byli napadeni ženou.“

„No, mně to teda trapný nebude!“ vyhrknul Mimoň. „Řeknu to tátovi, jen co se vrátíme domů.“

„Posluž si,“ souhlasila jsem kousavě. „Už se těším, jak ti prodlouží zaracha, až mu vylíčím, jaks tenkrát zdrhnul a užíval si na večírku u Kelly Prescottový.“

„To jseš teda vedle!“ zaječel mi zblízka do obličeje.

„Tak jak je možný,“ chtěla jsem vědět, „že jsem tě viděla v šatně u bazénu, jak strkáš Debbii Mancusový jazyk do koláčový dírky?“

Na tohle dokonce i Somna zařičel smíchy.

Mimoň byl v obličeji rudej rozčilením a vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Olízla jsem si prst a předstírala, že s ním zapisuju skóre na neviditelnou tabuli ve vzduchu. Suze 1 – Mimoň 0.

Ale Mimoň byl bohužel ten, kdo se smál naposled.

Když jsme dorazili na ranní shromáždění – každej ročník musel stát v hale odděleně podle pohlaví, kluci na jedny straně, holky na druhý –, který začínalo patnáct minut před vyučováním a kde se kontrolovala docházka a četly se různý oznámení a tyhle věci, zaměřila se na mě sestra Ernestina. Ukázala mi, že mám přijít až k ní pod stožár.

Udělala to před celým druhákem – a samozřejmě taky prvákem – takže si každej mohl pořádně užít jednoaktovku Seřvání jeptiškou za minisukni ve škole.

Ve finále mi nařídila, že se mám vrátit domů a převlíknout se.

Ne že bych se nebránila, na to vemte jed. Argumentovala jsem tím, že společnost, která posuzuje svý členy jen podle vnějšího vzhledu, je předem odsouzená k zániku – což je věta, kterou jsem odposlouchala od Prófy, když minulej tejden bránil svoje levisky. Na akademii mají totiž paranoidní odpor nejen k minisukním, ale i k džínám.

Ale sestra Ernestina na to neslyšela. Nakázala mi, že buď můžu jít domů a převlíknout se, nebo můžu jít k ní do kanceláře a opravovat tam matematický písemky děcek z prvního stupně, dokud nepřijede mamka a nepřiveze mi kalhoty.

No, jestli tohle není trapárna…

Když jsem posoudila obě možnosti, rozhodla jsem se, že se půjdu domů převlíct – i když jsem si neodpustila pár přesvědčivejch argumentů na obranu madam Johnsonový a jejích designérských záměrů. Jenže sukně, která prokazatelně končila nad kolenama vejš než deset centimetrů, nebyla na Misijní akademii Junipera Serry považovaná za nejvhodnější školní oděv. Což se zjistí tak, že sestra Ernestina veme pravítko a změří mi nohy. Samozřejmě před celým ročníkem.

A proto jsem nakonec zamávala na Cee Cee a Adama – oba vedli tu část třídy, která mě hlasitě povzbuzovala, a jejich skandování naštěstí přehlušilo posměšný poznámky, kterýma mě častovala Mimoňova parta –, hodila si na rameno tašku a opustila školní půdu. Dá rozum, že jsem musela jít domů pěšky, protože jsem neměla tu drzost zavolat Andyho a poprosit ho o odvoz, a zatím jsem ještě fakt nestačila zjistit, jestli v Carmelu existuje něco jako hromadná doprava.

Ale ve skutečnosti jsem ani nebyla moc otrávená. Nakonec, co mě vlastně ve škole mohlo potkat tak úžasnýho? Jenom otec Dominik, kterej na mě zase bude soptit kvůli tomu, že jsem mu neřekla o Jessem. No, mohla jsem ho trochu zpacifikovat tím, že bych ho vyvedla z omylu. Tadův táta vůbec není upír – jenom si to namlouvá. A taky tím, že bych mu řekla, co zjistila Cee Cee o Marcusovi. To by mohlo stačit, aby se přestal mít přehnanou péči o to, kdo že to bydlí se mnou v ložnici… teda aspoň na čas.

Jenže jak to můžu dokázat? Tím, že zmizela parta ochránců životního prostředí? To nic nedokazuje. Nebo tím, že mi mrtvá ženská prozradila, že ji pan Beaumont zabil? No, troufám si tvrdit, že to by u soudu zrovna neobstálo.

A nic víc vlastně nemáme. Prostě nic. Nula. Nada.

A přesně tak jsem si připadala, když jsem se ploužila pěšky k domovu. Velká nula v minisukni.

A jako kdyby ten, co má na starosti počasí, chtěl podtrhnout můj pocit, že se mi vůbec nic nedaří, začalo ještě ke všemu poprchávat. Už jsem si zvykla na to, že tady v severní Kalifornii ležela podél pobřeží každý ráno mlha. Valila se z moře a zahalovala záliv, dokud skrz ni nezačalo probleskovat slunce.

Ale dneska se mlha táhla až k mrakům, ze kterejch začalo drobně mrholit. Nejdřív to nebylo tak nepříjemný, ale došla jsem sotva ke školní bráně, když se mi začaly kroutit vlasy. Abych teď strávila celý dopoledne tím, že se je budu pokoušet natahovat. A samozřejmě jsem neměla deštník. Teda ne že bych měla na vybranou. Než ujdu celou cestu až domů, budu vypadat jako šíleně kudrnatej vodník. A ještě ke všemu musím šlapat pořád do kopce. Jenomže nic jinýho se nedá dělat.

Nebo jsem si to aspoň myslela. Protože když jsem otevřela školní bránu a vyšla ven, přibrzdilo těsně vedle mě auto.

Byl to super bourák. Hodně drahej. Černej s metalízou a kouřovejma okýnkama. Zrovna když jsem si ho prohlížela, jedno z oken se stáhlo a ze sedadla za ním se ozval známej hlas.

„Slečna Simonová,“ pronesl radostně Marcus Beaumont. „Právě ta dáma, kterou hledám. Můžete na slovíčko?“

A otevřel mi dveře k sedadlu spolujezdce.

Všechny moje mediátorský neurony začaly blikat na poplach. Nebezpečí! ječely na mě. Zdrhej! nařizovaly mi.

Bylo to neuvěřitelný. Tak Tad to přece udělal. Zeptal se strejdy, co jsem tím asi myslela.

A místo aby to Marcus hodil za hlavu, přijel až sem do školy autem s neprůhledným sklem, aby se mnou prohodil slovíčko.

To znamená jediný.

Že jsem prakticky mrtvá.

Ale než jsem se stačila obrátit a upalovat zpátky do školy, kde – jak jsem si aspoň myslela –, bych byla v bezpečí, otevřely se zadní dveře Marcusova sedanu a z nich vyskočili dva chlápci.

Jestli vůbec existuje něco, co bych mohla říct na svou obranu, tak to, že jsem nikdy nevěřila, že by se Tad tak pochlapil. Heleďte, vypadal jako moc fajn kluk a taky ohromně líbal, ale nevypadal zrovna na to, že by v jeho mozku pořádaly myšlenky dostihy. To byl taky ten důvod – nebo jsem si to aspoň myslela –, proč se Tad tak líbí holkám typu Kelly Prescottový. Kelly je zvyklá hrát všude první housle. A hlavně se podvědomě vyhejbá klukům, co by ji, tak jako já, pokládali za vypatlanku.

Ale bylo jasný, že jsem Tada podcenila. Nejenom že za strejdou zašel, ale navíc v něm očividně vzbudil podezření, že vím víc, než je zdrávo.

A to silný podezření, jak ukazovala přítomnost těch dvou goril, co mě obklíčily a odřízly mi cestu k záchraně.

Když mi ti dva bouchači překazili úmysl vzít nohy na ramena, usoudila jsem, že se budu muset rvát. Neřekla bych, že bych v tomhle byla nějaký ořezávátko. Musím přiznat, že mě to vlastně docela baví, pokud vám to ještě nedocvaklo. No, většinou se peru s duchama, ne s živejma chlápkama. Ale když si to tak vemete, vlastně v tom moc velkej rozdíl není. Aby bylo jasný, nosní přepážka je prostě nosní přepážka. Nesejde na tom, komu ji přerazíte.

Zdálo se, že to Marcusovy ranaře trochu překvapilo. Vlastně se chovali spíš jako spolužáci z jednoho klubu, co jsou spíš zvyklí podávat si půllitry než lidi. Každopádně svýmu šéfovi moc velkou radost neudělali.

Zvlášť po tom, co jsem odhodila svou školní tašku, vykopla nohu proti kolenům jednoho z nich a složila ho čistým chvatem na mokrej asfalt.

Zatímco gorila č. 1 zůstala ležet na zádech a zírala s užaslým výrazem do podmračený oblohy, předvedla jsem další excelentní výkop proti gorile č. 2. Byl moc vysokej na to, abych mu dosáhla chodidlem až na nos, ale povedlo se mi vyrazit mu dech skvěle mířeným kopancem, při kterým jsem mu zabodla deseticentimetrovej podpatek do hrudního koše. Řeknu vám, že to asi musí pořádně bolet. Zavrávoral, ztratil rovnováhu a šel k zemi.

Amatér.

Marcus vyskočil z auta. Stál vedle něj se svejma načechranejma blond vlasama, který už mu taky krabatil déšť, a zasyčel na dvojku: „Ty idiote!“

Měl právo se vztekat, když se nad tím zamyslíte. Dá rozum, platil přece ty dva týpky za to, aby mě dostali, takže odvedli fakt dost nekvalitní práci. Jenže i tak to vypadalo, že někdy si holt člověk sám těžko pomůže.

Určitě byste si řekli, že vzhledem k tomu, že se to všechno děje před tak oblíbenou turistickou atrakcí, jako je misie – a navíc před školou –, si nejspíš někdo všimne, co se děje, a zavolá policajty. No schválně. Že vás přesně tohle napadlo?

Protože jestli jo, tak je jasný, že jste ještě nikdy nebyli v Kalifornii, když prší. Nedělám si srandu: je to jak v New Yorku na Silvestra. Venku se toulají jen hodně otrlí turisti. Ostatní jsou zabedněný doma a čekají, až bude zase čistej vzduch.

Pár aut sice přesvištělo osmdesátkou tam, kde byla povolená rychlost čtyřicet. Doufala jsem, že si nás někdo všimne a řekne si, že dva chlapi na jednu holku, to není moc fér – i když ta holka vypadá tak trochu jako děvka.

Ale naše malá potyčka se překvapivě táhla dost dlouho, než mě Marcus – kterej si konečně uvědomil to, s čím jeho chlápci nepočítali, totiž že nejsem typická žačka katolický školy – složil hnusně zákeřnou ranou do brady.

Ani jsem ho nestačila zaregistrovat. Jak pršelo víc a víc, přilepily se mi vlasy k obličeji, takže se moje periferní vidění pořádně zúžilo. Soustředila jsem se na to, aby se moje koleno trefilo hezky bolestivě do slabin gorily č. 1 – abych mu dala najevo, že to od něj byl blbej nápad, chtít vstávat – a ještě si hlídala dvojku, co se mě pokoušela rafnout za vlasy: tenhle se nejspíš učil zápasit v Mimoňově týmu. Takže jsem si ani nevšimla, že po mně vystartoval sám Marcus.

A najednou mi na rameni přistála těžká ruka a trhla se mnou opačným směrem. A o vteřinu pozdějc mi explodovala hlava. Svět se nebezpečně rozkymácel a já zjistila, že padám. Pak už jsem si uvědomovala jen to, že sedím v autě a brzdy kvílejí.

„Au,“ zamumlala jsem, když hvězdičky v mý hlavě přestaly na chvíli rejdit natolik, že jsem mohla promluvit. Zvedla jsem ruku a ohmatala si čelist. Vypadalo to, že všechny zuby jsou na svým místě. Ale taky to, že tam budu mít takovou modřinu, se kterou si neporadí žádej plastickej chirurg. „To jste mě musel tak praštit?“

Marcus se na mě podíval z vedlejšího sedadla. Jednička řídila a dvojka seděla vpředu vedle něj. Pokud jsem dobře odhadla podle sklonu jejich bejčích zátylků, necítili se zrovna nejlíp. Asi pro ně nebylo moc příjemný sedět v autě s bolavou fasádou a v mokrým a zabláceným oblečení. Mě aspoň trochu chránila před deštěm ta kožená bunda. Ale vlasy byly prostě ztracený.

Ujížděli jsme rychle po okruhu. Voda se rozstřikovala od kol a z oblohy už cedil regulérní liják, žádný mrholení. Kromě nás nebyla na silnici živá duše. Řeknu vám, nikde nevyděsí ta trocha deště lidi víc než v Kalifornii. Zemětřesení? To je brnkačka. Ale pár kapek na šišku srazí rodilýho Kaliforňana do kolen.

„Heleďte,“ začala jsem. „Měli byste si uvědomit jednu věc. Moje máma pracuje jako televizní reportérka v Monterey, pro stanici WCAL, a jestli se mi něco stane, smete vás na lopatku jak Zorro mstitel.“

Marcus, očividně znuděnej mou připomínkou, nakrčil ruku a povytáhnul si rukáv na zápěstí, aby viděl na svý rolexky. „Ale nesmete,“ pronesl klidně, „nikdo nemá tušení, kde jste. Byla to opravdu šťastná náhoda, že jste vyšla ze školy právě v okamžiku, kdy jsme přijížděli. Že by vás některý z těch vašich duchů –“ vyslovil to tónem, kterej asi považoval za sžíravou ironii – „nevaroval, že přijedeme?“

Podmračeně jsem zahuhlala: „To zrovna ne.“ Ani za nic na světě bych mu nepřiznala, že mě poslali domů pro kalhoty, protože jsem porušila módní pravidla misijní akademie. Dnešek už byl beztak dost pokořující.

„A jak jste to chtěli udělat?“ zeptala jsem se přímo. „To jste si pro mě chtěli přijít do třídy a odvlíct mě pryč s bouchačkou u spánku?“

„To jistě ne,“ pronesl zase tím tichým hlasem Marcus.

Pořád jsem ve skrytu duše doufala, že někdo viděl, jak mě Marcus vleče do auta, a zapsal si espézetku jeho drahýho evropskýho bouráku. Možná že za náma začnou každou chvíli kvílet sirény. Policajty snad trocha deště nemůže zastrašit – i když si teda, popravdě řečeno, nepamatuju, že by Kojak nebo Schimanski někdy vyšetřovali v dešti…

Nech ho mluvit, říkala jsem si. Dokud mluví, nebude se tě snažit zabít.

„Tak co teda bylo v plánu?“

„Pokud to musíte tak nutně vědět, šel bych za ředitelem a oznámil mu, že Beaumont Industries se rozhodly sponzorovat celoroční školné jednomu ze studentů misijní akademie a vy že jste jednou z našich finalistek.“ Marcus odstranil neviditelný smítko ze svý nohavice. „A samozřejmě bych naznačil, že požadujeme od studentů individuální pohovor, po kterém vás – jako kandidátku – pozveme na slavnostní oběd.“

Protočila jsem panenky. Představa, že zrovna já bych vyhrála jako nejlepší studentka stipendium, byla prostě směšná. Tenhle chlap zkrátka neviděl moje poslední známky z geometrie.

„Otec Dominik by mě s váma nikdy nenechal jít,“ prohlásila jsem. Jasně. Zvlášť ne po tom, co bych mu tak trochu přiblížila, jak vzrušující večer jsem včera u Beaumontů strávila.

„To se mýlíte. Měl jsem v úmyslu přislíbit škole pěkně tučnou dotaci.“

To mě teda fakt rozesmálo. Tenhle chlap nemá ani ponětí, co je otec Dominik zač.

„Řekla bych, že se nepletu,“ prohodila jsem. „Ale i kdyby, nemyslíte, že by si pamatoval, s kým mě viděl naposled? Že jsem nasedla k vám do auta? Teda až by ho jako vyslýchali policajti, potom, co bych zmizela.“

Marcus se pousmál. „Ale vy přece nezmizíte, slečno Simonová.“

To mě překvapilo. „Nezmizím?“ A proč teda tohle všechno podnikají?

„Kdepak,“ ujistil mě konejšivě Marcus, „nebude ani nejmenší pochybnost o tom, co se vám stalo. Předpokládám, že vaše tělo se najde velmi rychle.“

18

Tak tohle jsem zrovna netoužila slyšet, to vám teda řeknu.

„Podívejte se,“ řekla jsem rychle, „měli byste vědět, že jsem nechala u jedny kamarádky dopis. Když se se mnou něco stane, půjde na policii a předá jim ho.“

Srdečně jsem se na něj usmála. To dá rozum, byla to lež jako věž, ale to přece nemoh tušit.

Anebo jo?

„Myslím, že teď blafujete,“ prohlásil zdvořile.

Pokrčila jsem rameny a snažila se předstírat, že je mi to fuk. „Tak to si kopete hrob.“

„Neměla jste to dělat,“ prohodil Marcus nevzrušeně, zatímco já napínala uši, jestli už konečně neuslyším sirény. „Neměla jste tomu chlapci nic naznačovat. To byla vaše první chyba.“

Jako bych to nevěděla.

„No,“ vysoukala jsem ze sebe. „Myslím, že ten kluk má právo vědět, co mu vlastní táta proved.“

Marcus mi věnoval poněkud zklamanej pohled. „To jsem zrovna neměl na mysli,“ řekl a v hlase mu zazněl náznak opovržení.

„Ne? A co teda?“ Otevřela jsem doširoka oči, jak nejvíc to šlo. Slečna Nevinná.

„Nebyl jsem si jistý, jestli víte o mně, samozřejmě,“ pokračoval Marcus téměř přátelsky. „Aspoň ne do chvíle, než jste se před námi pokusila utéct tam před školou. To byla samozřejmě vaše druhá chyba. Váš evidentní strach ze mě, to je jasný důkaz. Nepochybně toho o mně víte víc, než je pro vás záhodno.“

„Jo, ale počkejte,“ přerušila jsem ho tím nejracionálnějším tónem, „jak jste mi to vysvětloval včera večer? Kdo by věřil tvrzení šestnáctiletý mladistvý delikventky, jako jsem já, když bude stát proti tvrzení známýho a respektovanýho podnikatele, jako jste vy? Vždyť to je jasná věc. Kámošíte přece s guvernérem, když už to musím říct natvrdo.“

„A vaše matka,“ připomněl mi Marcus, „je reportérka WCAL, jak jste neopomněla zdůraznit.“

Já a moje nevymáchaná huba.

Aniž auto ubralo na rychlosti, začalo krouhat ostrý zatáčky. Odhadovala jsem, že jsme najeli na Seventeen Mile.

Nepřemejšlela jsem moc o tom, co dělám. Natáhla jsem se a prudce rozrazila dvířka. Pak už jsem vnímala jen to, jak se na mě řítí svodidla, déšť mě bičuje do obličeje a do očí mi lítá štěrk.

Ale místo toho, abych vyskočila z auta proti svodidlům – za kterýma jsem viděla vzdouvající se vlny Neklidnýho oceánu, jak narážejí do skalisek na úpatí útesu –, zůstala jsem v autě. Marcus mě totiž chytil za koženou bundu tak pevně, že jsem se nedokázala ani pohnout.

„Ne tak rychle,“ varoval mě a snažil se mě vtáhnout zpátky na sedadlo.

To dá rozum, že jsem se nedala jen tak. Šila jsem sebou – díkybohu za tu mini s lycrou – a pokoušela se kopnout tak vysoko, abych ho zasáhla podpatkem do obličeje. Ale Marcusovy instinkty byly bohužel stejně dobře vyvinutý jako ty moje, protože mě chytil za nohu v kotníku a bolestivě mi ji zkroutil.

„Jau!“ zařvala jsem. „To bolí!“

Ale Marcus se jenom zasmál a znova mi s ní trhnul.

Teda řeknu vám, že to bylo fakt drsný. Asi tak na minutu mi vhrkly do očí slzy a viděla jsem rozmazaně. Když se mi podařilo zase trochu zaostřit, zahlídla jsem, že Marcus přirazil dvířka, který se mi předtím povedlo otevřít, přitlačil mě k sedadlu a zapnul pás. Když se mi panenky konečně přestaly točit bolestí, podívala jsem se dolů a zjistila, že se mi pokouší svázat nohy mým vlastním svetrem.

„Hele,“ zaprotestovala jsem chabě, „tohle je kašmír.“

„Nesvážu vás, když slíbíte, že se budete chovat rozumně,“ řekl výhružně Marcus.

„Řekla bych, že se chovám naprosto rozumně,“ namítla jsem, „když zdrhám před maníkem, jako jste vy.“

Marcus nevypadal, že by ho moje logická poznámka nějak dojala.

„Snad nedoufáte, že bych vás nechal utéct,“ prohodil zdvořile. „Musím se o vás postarat. Nemůžu vás přece nechat chodit po světě a vykládat lidem o mé… ehm, unikátní technice řešení složitých problémů.“

„Na vraždě není nic unikátního,“ připomněla jsem mu škodolibě.

Marcus pokračoval, jako by mě nevnímal: „Z historického hlediska se vždy vyskytnou zpátečníci, kteří z nejrůznějších plytkých důvodů brání pokroku. A tito lidé musí být nezbytně… přemístěni.“

„Jasně,“ souhlasila jsem. „Na krchov.“

Marcus pokrčil rameny: „Občas jistě. Ale ne nezbytně. My, kteří se snažíme posouvat civilizaci kupředu, se občas nevyhneme nutnosti obětovat ty, kteří pokrok brzdí –“

„Pochybuju, že by paní Fiskeová souhlasila s tím, že byla obětovaná jako brzda pokroku,“ skočila jsem mu do řeči.

„To, co je pro jednu skupinu lidí služba pokroku, se jiné skupině může jevit jako bezohledné ničení –“

„Jako třeba, když pár nenažranců jako vy ničí naše pobřeží, jen aby si pořádně nahrabali?“

Heleďte, už přece přiznal, že mě zabije tak jako tak. Nemělo smysl snažit se o zdvořilost.

„A právě pokrok – skutečný pokrok,“ pokračoval, jako by mě neslyšel, „vyžaduje od lidí jisté oběti.“

„Třeba oběti na životech?“ Zírala jsem na něj. „Kámo, řeknu ti jedno. Tvůj brácha si myslí, že je upír. Ale z vás dvou jseš větší magor ty.“

Právě v tu chvíli přibrzdilo auto na příjezdovce před Beaumontovým domem. Strážce v budce na nás mávnul, abysme jeli dál, i když skrz okna nemohl vidět, kdo sedí v autě. Řekla bych, že neměl ani páru o tom, že v autě jeho šéfa sedí šestnáctiletá káča, kterou za chvilku zamordujou. A nikdo – vůbec nikdo – neví, kde jsem: ani mamka, ani otec Dominik, ani Jesse. Ani můj táta. Nemám ponětí, co vlastně Marcus plánuje, ale ať to bylo, co chtělo, věděla jsem jistě, že se mi to nebude líbit… zvlášť pokud by mě to mělo přemístit tam, kde teď byla paní Fiskeová.

A to je nejspíš přesně to, co má za lubem.

Bourák přibrzdil. Marcusovy prsty se mi zaťaly do ramene.

„Tak pojď,“ syknul a začal mě táhnout ven z auta tou stranou, kde seděl.

„Počkejte přece chvilku,“ udělala jsem poslední zoufalej pokus přesvědčit ho, že se dokážu chovat dokonale rozumně, pokud mám dost dobrou motivaci. „A co kdybych vám slíbila, že to nikomu neřeknu?“

„Ale ty už jsi to někomu řekla,“ namítl chladně Marcus. „Mému synovci Tadovi, vzpomínáš si?“

„Ale Tad to nikomu vykládat nebude. Nemůže. Je to váš příbuznej. Příbuzný proti sobě nemusej svědčit u soudu a tak.“ Hlava se mi pořád ještě točila z toho, jak mě Marcus praštil, takže jsem nedokázala uvažovat dost rychle. Ale i tak jsem se snažila argumentovat rozumně. „Tad vaše tajemství nevyžvaní.“

„Ne,“ souhlasil Marcus, „to mrtví nedělají.“

Pokud bych do tyhle chvíle ještě nebyla dost vyděšená – a to se pište, že jsem byla –, tak bych se vyděsila teď. Jak to myslí? Chce tím říct, že Tad nepromluví, protože už je po smrti? Zavraždil snad tenhle úchyl vlastního synovce? Kvůli tomu, co jsem mu vykecala?

To ne. Takhle to nechat nemůžu. Nemám ponětí, co chce Marcus dělat se mnou, ale v jedný věci mám naprostý jasno: mýmu klukovi nezkřiví ani vlásek.

I když v tuhle chvíli fakt netuším, jak bych něčemu takovýmu dokázala zabránit.

Když mě Marcus vlekl ven, křikla jsem na jeho nohsledy: „Fakt vám děkuju, chlapci, že jste mi tak pomohli. Víte, vzhledem k tomu, že jsem jen bezbranná malá holka a tohle je masovej vrah a tak vůbec. Fakticky. Byli jste báječní –“

Marcus se mnou pořádně škubnul a já vyletěla z auta za ním.

„Uf,“ vyhrkla jsem, když jsem se postavila na nohy. „Co je to s těma vašima drsňákama?“

„Proč riskovat?“ ušklíbnul se Marcus. Jeho ocelověj stisk na mým rameni zesílil, když mě vlekl za sebou ke dveřím do domu. „Nehodlám po tobě likvidovat další maléry. Je s tebou víc problémů, než by člověk čekal!“

Než jsem si stačila vychutnat ten kompliment, Marcus mě vstrčil do domu. Jeho gorily vystoupily z auta a loudaly se za náma, jako by čekaly, že se najednou osvobodím jako ta ranařka ze seriálu Brutální Nikita a vezmu roha.

V Beaumontovic domě, aspoň pokud se to dalo posoudit v tý rychlosti, s jakou mě po něm Marcus vlekl, se od mý včerejší návštěvy nic nezměnilo. Po panu Beaumontovi ani vidu, ani slechu – nejspíš ležel v posteli a zotavoval se z mýho brutálního útoku. Chudák. Kdybych si včas uvědomila, že ta vraždící bestie je Marcus, a ne jeho bratr, měla bych s tím starým cvokem daleko víc slitování.

Což mi něco připomnělo.

„Kde je Tad?“ zeptala jsem se Marcuse, když mě postrkoval přes nádvoří, kde déšť bubnoval na hladinu bazénu, takže kapky vody vystřikovaly ven a hladina se jemně vlnila. „Kam jste ho zavřel?“

„To uvidíš,“ ujistil mě ponuře Marcus a postrčil mě směrem k výtahu do Beaumontovy pracovny.

Jen co otevřel dveře výtahu a vrazil mě do mrňavý kabiny, skočil tam za mnou. Jeho poskoci zůstali v hale, protože pro ně a jejich vyvinutý svaly už ve výtahu nezbylo místo. Byla jsem ráda, protože vlněnej svetr gorily č. 1 začínal smrdět jako zmoklej čokl.

A zase jsem jen cítila, že se kabina pohybuje, ale nevěděla, jestli nahoru, nebo dolů. Když jsme se rozjeli, měla jsem jedinečnou příležitost prohlídnout si Marcuse pěkně zblízka. Bylo to legrační, ale fakt vypadal jako tuctovej chlápek. Moh to bejt kdokoli – průvodce z cestovky, právník, doktor.

Ale nebyl. Byl to vrah.

Maminka na něj musí bejt pyšná.

„Víte,“ začala jsem znova, „až moje mamka zjistí, co se mi stalo, s Beaumont Industries je utrum. Pošle je ke dnu.“

„Nebude si spojovat vaši smrt s Beaumont Industries,“ informoval mě se starou známou zdvořilostí Marcus.

„To si fakt myslíte? Člověče, něco vám řeknu. V okamžiku, kdy najdou moje zohavený tělo, se mamka promění ve vraždící bestii. Jako ve Vetřelci 2. Viděl jste to? Jak se tam ze Sigourney Weaverový stala ta hnusná potvora? A potom –“

„Nebudete zohavená,“ opravil mě klidně Marcus. Asi zrovna nepatřil k filmovejm fanatikům. Otevřel dveře výtahu a já si uvědomila, že jsme přesně tam, kde to všechno začalo, ve strašidelný pracovně pana Beaumonta.

„Ve skutečnosti,“ vysvětlil mi se samolibým výrazem ve tváři, „se prostě utopíte.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a dvanáct