19

„Tudy.“

Marcus mě vytrvalým tlakem do zad postrkoval doprostřed místnosti. Pak došel až ke stolu, otevřel zásuvku a vyndal z ní něco malýho a červenýho. A hodil to po mně.

Automaticky jsem po tom drapla, jak zapracovaly moje rychlý reflexy. Pak jsem to podržela v prstech před sebou a snažila se poznat, co to je. V místnosti byla tma, kromě slabýho světla ze žárovek v akváriu.

„Oblíkni si to,“ nařídil mi Marcus.

Byly to plavky. Červený plavky vcelku. Mrskla jsem s nima na psací stůj, jako by mě začaly pálit v prstech.

„Ne, díky,“ vyplivla jsem. „Šerpa přes prsa, to fakticky není můj styl.“

Marcus si povzdychl. Jeho oči se stočily někam za mě. „Tad,“ vyslovil pomalu, „se tolik nezdráhal.“

Otočila jsem se. Ležel na kožený pohovce za mnou, který jsem si předtím vůbec nevšimla. Buď spal, nebo byl v bezvědomí. Vsadila bych spíš na bezvědomí, protože na světě není moc lidí, co si choděj schrupnout v plavkách.

A Tad na sobě neměl nic, kromě těch apartních šortkovejch plavek, ve kterejch jsem měla to potěšení natrefit ho tenkrát u bazénu.

Otočila jsem se zpátky k Marcusovi.

„Tomu nikdo neuvěří,“ vyhrkla jsem. „Jako když venku prší. Nikdo nebude věřit, že jsme si šli v takovýmhle počasí zaplavat.“

„Nepůjdete si zaplavat,“ opravil mě Marcus. Popošel k akváriu a zaťukal prstem na sklo, aby upoutal pozornost barevnejch rybiček. „Vezmete si jachtu mého bratra a budete zkoušet lyžovat na vodních lyžích.“

„V dešti?“

Marcus se na mě lítostivě zadíval. „Vy jste ještě nikdy nejela na vodních lyžích, že ne?“

No, to se teda trefil. Pokud jsem si mohla vybrat, dávala jsem přednost tomu, abych nohama stála na suchý zemi. Přestože jsem se přestěhovala na Divokej západ.

„V tomhle počasí je vodní hladina pro lyžování ideální,“ poučil mě trpělivě Marcus. „Vodní lyžaři – jako třeba můj synovec – se nemůžou dočkat, až začne pršet. A to je taky ta nejvíc vzrušující aktivita pro teenagery, kteří vynechají školu, jen aby mohli strávit společně den… a kteří se, samozřejmě, už nikdy nevrátí ke břehu. Lépe řečeno, nevrátí se živí.“

Marcus si zarmouceně povzdychl. „Bohužel, jak vidíte, Tad si odmítá obléct záchrannou vestu, když jde lyžovat – moc ho omezuje v pohybu –, a obávám se, že přesvědčil i vás, abyste si ji nebrala. Oba se dostanete moc daleko od lodi, pravděpodobně vás srazí velká vlna a… A proud pak pravděpodobně vyplaví vaše těla na pobřeží asi tak…“ Povytáhl si rukáv, aby se podíval na hodinky. „Pravděpodobně zítra ráno. Teď si pospěšte a převlecte se. Musím ještě stihnout oběd s jedním gentlemanem. Chce mi prodat pozemky, které by se výborně hodily pro rychlé občerstvení.“

„Nemůžete přece zabít vlastního synovce!“ Hlas mi zněl ochraptěle, protože teprve teď jsem cítila… no, hrůzu. „Heleďte, tohle z vás asi neudělá nejoblíbenějšího člena rodiny, až se o prázdninách sejdete všichni u babičky.“

Marcusovy rty se sevřely v úšklebku. „Nejspíš mi pořád nerozumíte. Jak vám musím s bolestí v srdci znovu připomenout, slečno Simonová, vaše smrt a podobně smrt mého synovce bude politováníhodným důsledkem tragické nehody.“

„Takhle jste se zbavil paní Fiskeový?“ zeptala jsem se kousavě. „Nehoda na vodních lyžích?“

„To těžko,“ odsekl a obrátil oči v sloup. „Neměl jsem zájem na tom, aby se našlo její tělo. A pokud se nenajde tělo, neexistuje žádný důkaz, že se stala vražda, chápete? Tak. Teď buďte poslušné děvče a oblečte –“

Tomu chlapovi muselo kapat na maják. Aby bylo jasný, ani Zrzek Beaumont s tím svým pocitem, že má trvalý bydliště v Transylvánii, není zdaleka takovej šílenec jako jeho mladší bráška.

„A jak mě k tomu chcete donutit?“ Zírala jsem na něj. „Asi jste pořádně mimo. Ale pokud jste si nestačil všimnout, já mimo nejsem,“ vysvětlila jsem mu po lopatě. „A v žádným případě si tohle neoblíknu. Ať najde mý tělo, kdo chce, najde ho oblečený. Takže díky a nashle.“

„Ach, promiňte,“ ozval se. Kupodivu to doopravdy znělo lítostivě. „Zřejmě potřebujete na převléknutí víc soukromí. Odpusťte mi, že jsem se nedovtípil dřív. Už je to dost dlouho, co jsem byl ve společnosti tak šarmantní mladé dámy.“ Přezíravě sjel pohledem na mou minisukni.

Víc než kdy jindy se mi chtělo vrazit mu prsty rovnou do očí. Ale teď mám aspoň trochu naději, že mě tady nechá na chvíli samotnou. A tak jsem musela odolat. Místo toho jsem zůstala stát a pokoušela se předstírat, že se jako červenám.

„Předpokládám,“ řekl s povzdechem, „že vám můžu poskytnout pět minut.“ Obrátil se a vykročil směrem k výtahu. „Ale uvědomte si, slečno Simonová, že vás do těch plavek dostanu, ať tak, nebo tak. A vidíte, že chudák Tad si nakonec dal říct.“ Pokývl bradou ke gauči. „Bude jednodušší – a taky v každém ohledu méně bolestivé – když sobě ušetříte nepříjemnou proceduru a mně starosti.“

A zabouchnul za sebou dveře výtahu.

Asi bude fakticky vadnej, říkala jsem si. No, když si vemete, že si nechal utýct šanci uvidět bez šatů takovou kočku, jako jsem já? Ten chlap musí mít místo mozku míchaný vajíčka.

Bych řekla.

Zůstala jsem sama v Beaumontově pracovně, teda až na Tada a rybičky, ale nikdo z nich nebyl v tuhle chvíli moc hovornej. Takže jsem začala bleskově hledat nějakou možnost, jak bych odsud mohla vypadnout. Okna, jak už jsem zjistila, byly beznadějný. Ale na stole pana Beaumonta ležel telefon. Zvedla jsem sluchátko a začala vytáčet číslo.

„Slečno Simonová.“ promluvil mi do ucha Marcusův hlas, „tohle je domácí telefon. Doufám, že si nemyslíte, že bychom Tadovu otci ve stavu, v jakém je, umožnili telefonovat ven, že ne? Pospěšte si prosím s tím převlékáním. Nemáme moc času.“

A zavěsil.

Já taky.

Půl minuty v čudu.

Dveře k výtahu byly zamčený. Dveře, který byly na druhý straně místnosti, taky. Pokusila jsem se je rozkopnout, ale byly ze solidního dřeva, takže jenom zavrzaly.

Rozhodla jsem se ještě jednou zkusit okna. Omotala jsem si pěst tlustým sametovým závěsem, rozbila pár malejch skleněnejch tabulek a pak se pokusila vykopnout zavřený okenice.

Nic se nestalo. Vypadalo to, že jsou fakt napevno zatlučený.

Ještě tři minuty.

Začala jsem se rozhlížet kolem po nějaký zbrani. Napadlo mě, že se mi utýct nepodaří, a tak jsem se rozhodla, že bych se mohla schovat za knihovnu vedle výtahu. Až by Marcus vystupoval z výtahu, mohla bych po něm skočit zezadu a přitisknout mu něco ostrýho na krk. A pak bych ho mohla vzít s sebou jako rukojmího, až bych si vymáhala volnej odchod z domu na těch dvou gorilách.

Jasně. Bylo to jako z Bojovnice Xeny. Ale heleďte, byl to aspoň nějakej plán, jasný? Nikomu netvrdím, že nemá chybu. Ale je to prostě to nejlepší, co jsem za těchle podmínek dokázala vymyslet. I když by určitě bylo daleko lepší, kdyby se tady objevil někdo, kdo by mě přišel zachránit. Sice jsem netušila, kdo a jak by to měl províst – teda možná až na Jesseho, kterej dokázal procházet zdí, a nebyl přitom vidět.

Jenže Jesse netušil, že ho potřebuju. Nevěděl, že lítám v maléru. Dokonce neměl ani ponětí, kde to vlastně jsem.

A já neměla žádnou možnost, jak mu to dát vědět.

Kus ostrýho střepu, přemejšlela jsem rychle. Ten bych mohla použít jako zbraň. Začala jsem horečně hledat střep, kterej by mi sednul do ruky, pod tím oknem, který jsem už napůl rozbila.

Dvě minuty.

Sevřela jsem střep do dlaně – kdybych tak měla s sebou svoje duchařský rukavice, to bych se při tom aspoň tak nepořezala – a rychle se s ním vydrápala na knihovnu, což s těma podpatkama nebylo právě nejlehčí.

Minuta a půl.

Podívala jsem se na Tada. Ležel ochable jako rozbitá panenka a jeho obnaženej hrudník se zvedal a klesal v pravidelným rytmu. Byl to sakra pohlednej hrudník, to vám teda řeknu. Sice ne jako ten Jesseho, ale stejně – i když jeho strejda je masovej vrah a táta předsedá spolku magorů, nehledě na tu basketbalovou posedlost – jsem si ho nedokázala vyhnat z hlavy. Teda ten jeho hrudník. Kdyby si Tad uvědomoval, co se s ním děje… za jiných okolností… by mi třeba vůbec nevadilo položit si na ten hrudník čelo.

No, ale když nás odsud nedostanu oba, tak už k tomu nikdy nebudu mít příležitost.

V místnosti bylo ticho, až na Tadovo oddechování a bublání vody v akváriu.

Akvárium.

Prohlídla jsem si ho pořádně. Zabíralo skoro celou stěnu pracovny. Jak ty ryby dostávají krmení? Nádrž byla zapuštěná přímo do stěny, ale nikde jsem neviděla žádnej otvor, kterým by se rybičkám sypalo. Takže se to nějak musí dělat z druhý místnosti.

Do který jsem se nemohla dostat, protože dveře byly zamčený.

Dveřma ne.

Třicet vteřin.

Seskočila jsem z knihovny a rozběhla se k akváriu.

Zaslechla jsem, jak se kabina výtahu přibližuje. Marcus se vracel, přesně na čas. Jenže já, to se rozumí, jsem nebyla hodná holčička a nepřevlíkla se do plavek. Jenom jsem je popadla, když jsem uháněla kolem psacího stolu k akvárku.

Hučení výtahu ustalo. Uslyšela jsem, jak se otvírají dveře. Utíkala jsem dál. Podpatky bubnovaly do parket s hlasitou ozvěnou.

Dveře se otevřely úplně. Marcus zjistil, že jsem neudělala to, co jsem měla, a zavrtěl hlavou.

„Ale, slečno Simonová,“ pronesl zklamaně, „tak vy jste se rozhodla dělat potíže?“

Postavila jsem se vedle křesla před akvárkem. Zvedla jsem nohu a opřela ji o sedák. Na prstě jedný ruky se mi vyzývavě houpaly plavky.

„Promiňte,“ řekla jsem omluvně, „ale červená není moje oblíbená barva.“

Pak jsem oběma rukama popadla křeslo a vší silou s ním mrskla do skla tý obrovský nádrže.

20

Pak už jsem jen zaslechla hromovou ránu.

A vzápětí se masa vody, skla a exotickejch mořskejch tvorů vyřítila rovnou na mě.

Porazila mě a strhla na záda. Obrovská vlna mě popadla s razancí nákladního vlaku a praštila se mnou o protější stěnu. Vyrazila jsem si dech, takže jsem se pár vteřin jen sípavě nadechovala a vykašlávala slanou vodu, protože jsem se jí samozřejmě trochu nalokala.

Když jsem konečně rozlepila oči, všude kolem mě plavaly ryby. Malý i velký, mrskaly se v těch pár číslech vody, který pokrývaly dřevěnou podlahu, a dojemně otevíraly tlamičky v zoufalým pokusu zůstat ještě chvíli naživu. Jednu z ryb to připláclo až na mě a teď zírala se stejně skelným a nečitelným výrazem jako Marcus, když mi vysvětloval, jak přesně mě hodlá zabít.

Pak se nade mnou ozval známej hlas, který mě vytrhnul z omráčenýho hloubání nad životem a smrtí.

„Susannah?“

Zvedla jsem hlavu. Nic by mě už nemohlo překvapit víc. Za mnou stál se starostlivým výrazem ve tváři Jesse.

„Jé,“ vydechla jsem ohromeně. „Ahoj! Kde se tady bereš?“

„Volala jsi mě,“ prohlásil Jesse.

Jak mě vůbec mohlo někdy napadnout, říkala jsem si vyčítavě, když jsem tak na něj civěla v poloze na zádech a s otevřenou pusou, že by nějakej kluk, třeba Tad, mohl bejt tak hezkej jako Jesse? Všechno, od jizvy v obočí až po ty jeho tmavý vlasy, který se mu na krku kroutily, bylo dokonalý. Jesse byl typickej případ kluka, kterýmu se v jednadvacátým století říká řízek.

Zase se choval s tou svou obvyklou starosvětskou zdvořilostí. Naklonil se ke mně a podal mi ruku, abych se mohla zvednout… svou hladkou, snědou ruku bez jedinýho kazu. A bez alergický vyrážky.

Chytila jsem se jí a Jesse mi pomohl vstát.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, nejspíš proto, že jsem zdaleka nepyskovala tak jako normálně.

„Jasně.“ Sice mokrá až na kost a páchnu rybinou, ale v pořádku. „Jenže… já tě nevolala.“

Z protějšího rohu se ozvalo hluboký zavrčení.

Marcus se vyškrábal na nohy. Byl celej pokrytej rybím slizem. „Cos to sakra udělala?“ zasyčel.

Nejdřív jsem si vůbec nedokázala uvědomit, kde to jsem a co tady dělám. Nejspíš se mi to všechno pomotalo v hlavě, když se mnou voda praštila o zeď. Skvělý, pomyslela jsem si ironicky. Amnézie mi teda ještě scházela. Zejtra při písemce z geometrie zazářím.

Potom můj pohled padl na Tada – pořád ještě pokojně oddychoval na gauči a mezi jeho bosejma chodidlama ležela na podlaze chcíplá tropická ryba – a pak jsem se vzpamatovala.

No jasně. Tadův strýc Marcus se nás pokusil zabít. Zabil by nás, kdybych mu to nepřekazila.

Nevím, asi mi to pořád ještě moc nemyslelo. Ale uvědomovala jsem si, že je pro mě důležitý – z nějakýho důvodu – dostat se prázdným akvárkem do druhý místnosti.

A tak jsem se začala brodit tou vodou a říkala si, sakra, moje boty jsou v čudu. Vylezla jsem na podstavec, na kterým předtím nádrž stála, a rozhlídla se kolem sebe, po zatopený podlaze, na který se bezmocně plácaly rybí těla. Světlo z reflektorů, který byly na dně akvárka, teď žíhalo můj obličej.

„Susannah,“ zaslechla jsem Jesseho. Vyhoupl se za mnou a zvědavě mě pozoroval. „Co chceš dělat?“

Ignorovala jsem ho – a Marcuse, kterej se brodil místností a snažil se nenamočit si svoje luxusní mokasíny, který už měl stejně durch, taky.

Stála jsem v rozbitým akvárku a rozhlížela se. Bylo to tak, jak jsem hádala. Ryby se krmily z druhý strany – z místnosti, ve který nebylo nic kromě nástrojů, který nějak souvisely s akváriem a ze který se nedalo dojít nikam jinam než zase zpátky do Beaumontovy pracovny. Žádnej únikovej východ.

Ne že by na tom už teď záleželo. Doufám.

Marcus se prodíral ke mně a hulákal: „Okamžitě slez dolů, nebo tě, přísámbohu, chytím –“

Chytí mě? Jako na udici? Přišlo mi to tak směšný, když jsem viděla všechny ty ryby kolem, že jsem se rozchechtala.

„Susannah,“ varoval mě Jesse, „nemyslím, že bys –“

„Uvidíme, jak dlouho se budeš smát,“ zasyčel Marcus. „Až se k tobě dostanu a zmáčknu tě pod krkem, ty mrcho!“

Najednou mi sklaplo.

„Susannah,“ opakoval Jesse. Tentokrát to znělo polekaně.

„Nedělej si starosti, Jesse,“ řekla jsem naprosto klidně. „Mám to pod kontrolou.“

„Jesse?“ Marcus se rozhlídnul kolem sebe, ale neviděl nikoho, jen Tada na pohovce. „Jsem Marcus. Marcus, jasný? A teď slez, honem. Nemám čas hrát si s tebou na babu…“

Sehnula jsem se a popadla jeden z reflektorů, kterej svítil v písku pod mejma nohama. Na dotek byl pořádně horkej.

Když si Marcus uvědomil, že dobrovolně za ním neslezu, zhluboka si povzdychnul a zalovil rukou v kapse mokrýho páchnoucího saka. Zřejmě se před obchodní schůzkou stačil převlíknout.

„Takže ty si se mnou budeš hrát?“ V Marcusově ruce se zablesklo něco kovovýho. Byl to miniaturní revolver. Dvaadvacítka, řekla bych. Znám to z televize.

„Vidíš to?“ Marcus namířil hlaveň na mě. „Nerad bych tě zastřelil. Koroner mívá trochu sklony k podezíravosti, když má utopená oběť ještě kulku v srdci. Ale když tak tě můžeme nechat rozsekat na kusy lodním šroubem, takže bude dost těžký sesbírat všechny kousky tvýho těla. Ale aspoň tvoje hlava by na pobřeží vyplavat mohla, co říkáš? Bude se to mamince zamlouvat? Tak. Polož to světlo a slez.“

Narovnala jsem se, ale světlo jsem nepouštěla. Držela jsem ho i s černým kabelem, kterej se táhl pískem k reflektoru.

„Tak,“ řekl spokojeně Marcus, „polož hezky to světlo a polez.“

Jesse, který stál za zádama chlapa, co mě chtěl zabít, zvědavě sledoval, co mám v pácu. „Susannah,“ informoval mě. „To, co drží v ruce, je revolver. Chceš, abych –“

„Neboj, Jesse,“ uklidňovala jsem ho a postupovala k okraji nádrže, kde pořád ještě zůstaly trčet zbytky tlustýho skla. „Já to zvládnu.“

„Kdo je tady sakra Jesse?“ znervózněl viditelně Marcus. „Žádnej Jesse tady není. Polož to světlo a –“

Udělala jsem, co chtěl. Teda aspoň zčásti. Aby bylo jasný, omotala jsem si kabel, kterej čouhal z písku, kolem levý nohy a zatáhla za žárovku tak, že se z ní elektrická šňůra vytrhla. Pak jsem zůstala stát s roztřepeným drátem v ruce. V zemi byl kabel pořád zapojenej do zásuvky.

„Skvělý,“ zaskřehotal Marcus. „Zničilas světlo. Tos mi teda ukázala. A teď –“ jeho hlas zesílil, „slez dolů!“

Popošla jsem ke kraji akvárka.

„Nejsem pitomá,“ upozornila jsem Marcuse.

Pobídnul mě revolverem. „Nemel a polez.“

„A ani nejsem,“ dodala jsem, „žádná mrcha.“

Marcusovy oči se rozšířily. Asi mu konečně došlo, co se chystám udělat.

„Ne!!“ zaječel.

Ale už bylo pozdě. Už jsem hodila konec kabelu do kalný vody u Marcusovejch nohou.

Tmou proletěl modrej záblesk. Pak začaly sršet hvězdičky. Marcus zařval.

A pak nás pohltila neproniknutelná tma.