Mediátor 2 Devátá stezka: kapitola 21,22

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 2 Devátá stezka - Meg Cabotová, přečteno: 737×

21

No, možná že zas nebyla až tak neproniknutelná. Pořád jsem viděla Jesseho, kolem kterýho se mihotala obvyklá záře.

„Tak tohle,“ pronesl obdivně, „bylo velice působivé, Susannah.“

„Díky,“ hlesla jsem šťastná, že mě konečně ocenil, protože to se stávalo zřídka. Vlastně za to můžu poděkovat Prófovi a jedný z jeho přednášek na téma dodržování bezpečnosti při manipulaci s elektrickejma spotřebičema.

„A nechtěla bys mi teď něco vysvětlit?“ zeptal se mě Jesse, když přistoupil blíž, aby mi podal pomocnou ruku při sestupu z akvárka. „Co se to tady dělo? Není to tvůj přítel Tad, tam na té pohovce?“

„Uhm.“ Než jsem slezla, sehnula jsem se a zapátrala po kabelu na podlaze. „Postav se, prosím tě, kousek blíž, abych něco viděla –“ Jesse se poslušně posunul tak, že jeho zářící aura osvítila přesně to, co jsem hledala. „Díky.“ Vytáhla jsem kabel a odhodila jeho konec zpátky do akvária. „To jen pro případ,“ vysvětlovala jsem, když jsem seskočila z akvárka na zem, „že by nahodili pojistky dřív, než odsud vypadnu.“

„Ale kdo? Susannah, co se to tady dělo?“

„To je dlouhá historie,“ řekla jsem unaveně. „A já tady nemůžu trčet moc dlouho. Musím zmizet dřív, než se tenhle –“ ukázala jsem bradou na Marcuse, který pořád skučel na podlaze ještě hlasitějc než předtím, „– probudí. Je tady pár jeho kamarádíčků, co by si mě rádi podali, pro případ, že –“ Odmlčela jsem se.

Jesse se na mě tázavě zadíval. „Co se děje?“

„Cejtíš to?“

To byla asi hloupá otázka vzhledem k tomu, jak dlouho byl ten kluk po smrti. Ale vlastně jsem si tím nebyla jistá. Cejtí duchové něco?

Asi jo, protože vzápětí odpověděl: „Kouř.“

Znělo to logicky, ale stejně mě přitom zamrazilo na páteři. Buď to, anebo si nějaká ryba našla cestu pod můj svetr

Zadívala jsem se na akvárko. Za ním, v kumbálu s nářadím, se mihotala narůžovělá záře. Když jsem zpacifikovala Marcuse elektrickým šokem, způsobila jsem asi zkrat na rozvodný desce. Vypadalo to, že chytila a že se oheň rychle šíří na okolní stěny. Vlastně jsem viděla i první oranžový jazýčky, jak vyskakujou za dřevěným obložením zdi.

„Paráda,“ procedila jsem skrz zuby. Výtah byl bez elektriky k ničemu, a já věděla moc dobře, že jiná cesta odsud nevede.

Ale Jesse se netvářil zdaleka tak poraženecky jako já.

„Okna,“ navrhnul a vystartoval k nim.

„To těžko.“ Natáhla jsem se pro telefon na Beaumontově stole a zkusila sluchátko. Hluchej. Jak jsem předpokládala. „Okenice jsou zatlučený.“

Jesse se ohlídnul přes rameno, a světe, div se, zatvářil se pobaveně. „Vážně?“ zeptal se škádlivě.

„Jo.“ Praštila jsem sluchátkem do vidlice. „Zatlučený, Jesse. S těma nehneme.“

„Ty možná ne.“ Ještě ani nedomluvil, a okenice už se začaly třást, jako by s nima lomcovala neviditelná vichřice. „Ale já ano.“

Tohle zase udělalo dojem na mě. „Tý jo!“ vyhrkla jsem. „Já zapomněla, že seš Superman.“

Jesse přešel od pobavení k zmatku. „Co že jsem?“

„No…“ Zavrhla jsem možnost napodobit nějakou postavu ze Supermana. Nemělo to cenu. „To nic.“

Kromě zvuku uvolňovanejch hřebíků – znělo to, jako když se blíží tornádo – jsem taky zaslechla, jak někdo křičí. Nejspíš ty ostrý hoši. Řvali do výtahový šachty jméno svýho šéfa, aby se ujistili, že mu nic nechybí.

Ale odhadla jsem, že v blažený nevědomosti nezůstanou dlouho. Kouř rychle naplňoval místnost. Slyšela jsem pár výbuchů, jak v ohni explodovaly chemikálie – nejspíš životu nebezpečný – na dně rozbitýho akvárka. Jestli se odsud nedostaneme hezky svižně, mám vážný obavy, že se nadejcháme nějakejch jedovatejch sajrajtů.

Naštěstí se zrovna v tu chvíli rozletěly okenice prvního a pak i druhýho okna s takovou silou, jako by je vyrval z pantů nejmíň hurikán. Slyšela jsem ránu, pak ještě jednu, a bylo to. Nikdy jsem nic podobnýho neviděla. Dokonce ani na CNN ne.

Zakouřenou pracovnu zalilo našedlý světlo. Uvědomila jsem si, že venku nejspíš pořád prší.

Ale to mi bylo fuk. Nedoufala jsem, že ještě někdy uvidím modrou oblohu, ať by byla sebevíc zamračená. Běžela jsem k oknu a vykoukla ven do deště.

Byli jsme v horním patře domu. Pod námi leželo nádvoří…

A bazén.

Hulákání ve výtahový šachtě sílilo. Čím víc se valil kouř, tím víc gorily šílely, ale bože chraň, aby je snad napadlo zavolat hasiče. No, vzhledem ke svýmu profesnímu zaměření tohle číslo asi v diáři zrovna zapsaný nemají.

Přeměřila jsem si vzdálenost mezi sebou a bazénem.

„To nebude víc než šest metrů,“ odhadnul Jesse. Kývl směrem k Marcusovi. „Skoč. Já se o něj postarám.“ Střelil temnýma očima směrem k výtahu. „O ně taky, jestli se jim sem povede dostat.“

Neptala jsem se, co myslí tím postarat se. Nemusela jsem. Nebezpečnej záblesk v jeho očích mi odpověděl předem.

Podívala jsem se po Tadovi. Jesse sledoval můj pohled a varovný světýlko se vytratilo. Zamumlal něco španělsky.

„Nemůžu ho tady nechat,“ řekla jsem.

„To ne.“

A to byl taky důvod, proč se Tad začal posunovat. Já ho přidržovala, ale ve vzduchu ho držely Jesseho kinetický schopnosti. Tak jsme ho dopravili až na parapet okna, který pro mě Jesse chvilku předtím vyrazil.

Jedinej způsob, jak dostat Tada dolů a do bezpečí, byl hodit ho do bazénu. To bylo sice dost riskantní, ale když si vemete, co by ho čekalo nahoře – z jedný strany požár, z druhý nájemný vrahouni –, neměl chudák Tad moc na výběr. Musím se soustředit. Nesmím udělat chybu. Kdyby se mi to nepovedlo, může se rozplácnout o nádvoří, a co pak? Nejspíš by si zlámal svůj poďobanej vaz.

Ale jinou možnost nemám. Buď ho shodím dolů a budu riskovat, že z něj možná zbyde placka, anebo ho nechám nahoře, kde z něj zcela jistě bude grilovaný maso. Hlasuju pro palačinku, protože mi připadá, že je pravděpodobnější vylízat se do maturitního plesu ze zlomenin než z popálenin třetího stupně. Takže jsem ze sebe vymáčkla to nejlepší. Nasměrovala jsem ho a shodila. Letěl po zádech jako potápěč z okraje lodi, ale ve vzduchu se otočil a proved to, čemu Mimoň říkal perfektní vrut (kromě dalších aktivit je totiž taky nadšenej, i když naprosto netalentovanej snowboardista).

Tadův perfektní vrut ale naštěstí skončil tím, že se skokan přetočil o sto osmdesát stupňů a spad po zádech rovnou do papínkova bazénu.

Takže abych zabránila tomu, že se mi utopí – lidi v bezvědomí nejsou zrovna prvotřídní plavci –, vrhla jsem se přímo za ním… Ale neodpustila jsem si ještě poslední pohled do místnosti.

Vypadalo to, že Marcus je na nejlepší cestě probrat se z mrákot. Z toho kouře trochu kašlal a vířil kolem sebe vodu z akvárka. Jesse stál za ním se zachmuřeným výrazem.

„Skoč, Susannah,“ pobídl mě, když si všimnul, že váhám.

Přikývla jsem. Ale byla tady jedna věc, kterou jsem potřebovala zjistit.

„Nechceš ho…“ Vlastně jsem se ani nechtěla ptát. Ale musela jsem. „Nechceš ho snad zabít, že ne?“

Jesse se na mě podíval tak nevěřícně, jako bych se ho právě zeptala, jestli chce Marcusovi posypat sejrem pizzu. Odpověděl: „Samozřejmě že ne. Padej.“

A tak jsem teda padala.

Voda byla teplá. Bylo to jako skočit do obrovský horký vany. Když jsem se vynořila nad hladinu – v těch botách to šlo dost špatně –, začala jsem se rozhlížet po Tadovi…

A zjistila jsem, že ho voda probrala. Cákal kolem sebe, vypadal zmateně a plival vodu. Praštila jsem ho párkrát do zad, abych mu trochu pomohla, a odtáhla ho ke kraji bazénu, ke kterýmu se vděčně přilepil.

„S-Sue,“ vykašlal popleteně. „Co ty tady děláš?“ Pak si všimnul mý kožený bundy. „A proč nemáš plavky?“

„Hele, to je dlouhá historie,“ prohodila jsem.

Vypadal, že ho to ještě víc zmátlo, ale to bylo vlastně dobře. Když jsem si uvědomila, kolik toho neví a s kolika věcma se bude muset vypořádat – taťka kandidát na psychiatrickou kliniku, strejda masovej vrah –, bylo jasný, že nepotřebuje okamžitě znát všechny krvavý detaily. Místo toho jsem mu pomohla a odvedla ho na mělčinu. Tam jsme stáli asi minutu, když se otevřely skleněný dveře domu a do nádvoří vyběhnul pan Beaumont.

„Děti!“ vyhrknul. Měl na sobě hedvábnej župan přes šortkový pyžamo a vypadal rozrušeně. „Co děláte tady v bazénu? V domě hoří! Honem vylezte ven!“

Sotva domluvil, zaslechla jsem v dálce vytí sirén. Tak přece jen někdo zavolal hasiče.

„Říkal jsem Marcusovi,“ vykládal pan Beaumont, zatímco držel Tadovi osušku, aby se mohl zabalit, „že s tou elektrikou v pracovně není něco v pořádku. Měl jsem takový divný pocit. Telefonem se vůbec nedalo dovolat ven.“

Pořád jsem stála v mělký vodě. Teď jsem se podívala stejným směrem jako pan Beaumont a zjistila, že se dívám přímo do okna, kterým jsem vyskočila. Valil se z něj hustej kouř. Vypadalo to, že se požár zatím omezuje jen na tuhle část domu, ale stejně vypadal pořádně nebezpečně. Zajímalo by mě, jestli se Marcus a jeho gorily dostanou včas ven.

A pak se někdo v okně vztyčil a shlídnul na mě.

Nebyl to Marcus. A nebyl to ani Jesse, přestože i tahle osoba kolem sebe šířila svítivou záři aury.

A ten někdo na mě radostně zamával.

Byla to Deirdre Fiskeová.

22

Marcuse Beaumonta jsem už víckrát neviděla.

Ale ne, neděste se – neuhořel. Hasiči ho hledali. Řekla jsem jim, že si myslím, že v hořícím patře zůstal ještě nejmíň jeden člověk, a oni dělali, co mohli, aby ho zachránili.

Jenže nikoho nenašli. A vyšetřovatelé, co přišli, když byl požár uhašenej, neobjevili v troskách žádný zbytky lidskýho těla. Byla tam sice spousta ohořelejch ryb, ale žádnej Marcus Beaumont.

A tak se oficiálně pohřešuje.

Přesně tak jako předtím jeho oběti. Zmizel beze stopy, jako by se vypařil.

Zmizení prominentního podnikatele vzrušilo dost lidí. Ještě pár týdnů nato vycházely na tohle téma v místních novinách obsáhlý články a padla o tom zmínka i v televizním vysílání. Ale s osobou, která s Marcusem Beaumontem strávila poslední okamžiky před jeho záhadným zmizením, kupodivu nikdo interview nenatočil. Dokonce se jí ani nikdo nezeptal, co asi tak mohlo víst k takový bizarní události.

Což bylo pravděpodobně jen dobře, když člověk uváží, že ta osoba měla úplně jiný starosti. Tak třeba s domácím vězením.

Jo. Čtete správně. Domácí vězení.

Když si vemete, co všechno jsem ten den udělala špatně, musíte dojít k tomu, že jsem si maximálně oblíkla trochu míň konzervativní model, než jakej odpovídal požadavkům školního řádu. Kdybych si vzala kalhoty Banana Republic místo mini od Betsey Johnsonový, nic z toho by se nestalo. Protože kdyby mě neposlali domů se převlíknout, Marcus by na mě svoje pazoury nikdy nevztáhnul.

Jenže na druhou stranu… pak by pořád ještě běhal po světě, zalíval ochránce životního prostředí do betonovejch kvádrů a shazoval je z bráchovy jachty do moře… nebo jak se to vlastně zbavoval všech těch lidí, co mu byli nepohodlný. Na to jsem vlastně nepřišla.

V každým případě jsem dostala zaracha absolutně nespravedlivě, protože jsem nebyla zrovna v pozici, že bych se dokázala účinně bránit… aspoň ne tak, že bych kápla božskou. A to nešlo.

Vsadím se, že si dovedete představit, jak asi bylo mamce a nevlastnímu tátovi, když u nás před domem zabrzdilo policejní auto, seržant Green otevřel dveře a pomohl vystoupit – mně.

Vypadala jsem, jako bych dělala kompars v nějakým apokalyptickým filmu. No, fakt byl, že sestra Ernestina už mi víckrát nemusí opakovat, že nesmím nosit do školy mini od Betsey Johnsonový. Ta totiž byla úplně na odpis a kašmírovej svetr taky. Kožená motorkářská bunda by se ještě dala zachránit, kdybych někdy přišla na způsob, jak z ní vyvětrat tu rybinu. No a boty, ty byly totálně ztracenej případ.

Lidi, mamka šílela! Ale ne kvůli oblečení.

Andy kupodivu šílel ještě víc. Kupodivu, protože to přece není můj opravdickej rodič.

Ale měli byste vidět, jak mě začal rozebírat v obýváku. Protože tam jsem jim musela vysvětlit, jak je možný, že jsem byla v Beaumontově domě ve chvíli, kdy tam vypuknul požár, místo abych seděla tam, kde jsem měla sedět: teda ve škole.

A jediná lež, kterou jsem si v tu chvíli dokázala vymyslet a která nevypadala moc věrohodně, byla ta historka o článku do novin.

Takže jsem jim nabulíkovala, že jsem odešla ze školy jen proto, abych dokončila interview s panem Beaumontem.

Samozřejmě mi nevěřili. Dozvěděli se totiž ze školy, že mě poslali domů, abych si převlíkla sukni. Otec Dominik se vyděsil, když jsem se nevrátila na vyučování, a okamžitě zavolal mamce i Andy mu do práce a oznámil jim, že jsem se ztratila.

„No,“ vysvětlovala jsem, „byla jsem zrovna na cestě domů, že se převleču, jenže začalo pršet a vedle mě zastavil bratr pana Beaumonta a nabídnul mi, že mě sveze, a tak jsme se domluvili, že mě hodí k nim, abych dokončila ten článek, no a když jsem seděla v pracovně pana Beaumonta, najednou jsem ucítila kouř, a tak jsem vyskočila oknem ven…“

Tak fajn. I já musím uznat, že to celý vypadá pěkně pošahaně. Ale pořád líp než holá pravda, ne? Jak by s nima asi zamávalo, kdyby zjistili, že se mě Tadův strejda Marcus pokusil oddělat, protože jsem toho věděla moc o vraždách, který spáchal ve jménu urbanistickýho pokroku?

To taky nezní moc věrohodně, co? A neprásknul to ani Tad, když ho vyslejchali policajti a požadovali vysvětlení, co dělá doma v plavkách, když je všední den a má sedět ve škole. Myslím, že Tad to nejspíš nechtěl Marcusovi zavařit a taky do toho nechtěl namáčet svýho tátu a tak vůbec. Lhal jako magor, že byl nachlazenej a že mu doktor doporučil, aby se pokusil uvolnit sliznice tím, že se posadí do sauny (to není tak špatnej argument a musím si ho zapamatovat, protože Andy uvažuje o tom, že by přistavěl něco podobnýho zezadu k terase).

Ale Tadův táta, sper ho ďas, kompletně popřel obě naše historky. Trval na tom, že byl u sebe v pokoji a čekal, až mu přinesou oběd, když ho jeden ze služebných informoval, že jeho pracovna je v plamenech. Ani slovo o tom, že by Tad zůstával doma kvůli nachlazení, ani o holce, která na něj měla čekat v pracovně kvůli interview.

No, ale taky tvrdil, že zatímco čekal, až mu přinesou oběd, schrupnul si na chvíli ve svý rakvi.

Přesně tak: rakvi.

To povytáhlo nahoru spoustu obočí a nakonec to přispělo k tomu, že pana Beaumonta odvezli na pár dní na pozorování na psychiatrickou kliniku. A taky to definitivně ukončilo možnou konverzaci mezi mnou a Tadem, protože ten si nastoupil do sanitky, aby tátu doprovodil do nemocnice. Mě zatím policajti beze všech cirátů nacpali do svýho auta, a když si na mě po nějaký době vzpomněli, odlifrovali mě domů.

A místo aby mě tam rodina přivinula na svou hruď jako ztracenou dceru, začalo teprve opravdický vyšetřování. S řevem.

Fakticky nepřeháním. Andy byl skoro bez sebe. Křičel na mě, že jsem měla jít rovnou domů, převlíknout se a vrátit se do školy. Neměla jsem si sedat k nikomu do auta, a už vůbec ne k zazobanýmu chlápkovi, kterýho sotva znám.

Prostě jsem se podle jeho názoru trestuhodně ulila ze školy. Vůbec nebral na vědomí mý argumenty, který jsem opakovala dokola a dokola, že zaprvý jsem se ze školy neulila, ale vlastně byla vykopnutá sestrou Ernestinou, a zadruhý jsem dělala práci pro školní časopis (aspoň podle tý vylhaný historky, na který jsem trvala). Ale to prej ne. Prej jsem „zklamala jejich důvěru“. Dostala jsem zaracha. Na tejden.

Řeknu vám, to člověka skoro nahlodá, jestli radši neměl kápnout božskou.

Skoro.

Ale ne tak úplně.

Byla jsem už připravená odplížit se nahoru do pokoje – kde jsem měla „přemýšlet nad tím, co jsem provedla“ –, když se domů vrátil Mimoň a nonšalantně jim oznámil, jako by se nechumelilo, že kromě svejch dalších hříchů jsem ho taky ráno úplně bezdůvodně praštila do žaludku.

To byla tak nehorázná lež, že jsem se musela ohradit: připomněla jsem mu, že mě k tomu vyprovokoval svou hnusnou poznámkou. Ale Andy nehodlal tolerovat násilí z žádnejch příčin, a tak mi zaracha okamžitě protáhnul ještě o tejden. Protože taky hned uložil tejden Mimoňovi za to, co mi řek, nebrala jsem si to tak osobně, ale stejně mi to přišlo dost hustý. Tak hustý, že když mě Andy konečně nechal na pokoji a odešel z obýváku, musela jsem se na chvíli posadit, tak mě ten jeho záchvat zuřivosti vyčerpal. Zatím jsem ho nikdy neviděla takhle běsnit. No, aspoň ne kvůli mně.

Mamka si sedla do křesílka proti mně. „Opravdu, Suzie,“ začala a ustaraně sledovala, jak se špinavá a mokrá hrbím na naškrobeným potahu křesla, „mělas nám dát vědět, kde jsi. Chudák otec Dominik byl kvůli tobě starostí celý bez sebe.“

„Promiň,“ řekla jsem lítostivě a uhladila si zbytky svý mini, „příště to udělám.“

„No,“ pokračovala mamka, „seržant Green tvrdil, že jsi jim při tom požáru moc pomohla. Takže myslím…“

Podívala jsem se na ni. „Co myslíš?“

„No,“ opakovala zase mamka, „Andy nechtěl, abych ti to říkala teď, ale…“

Najednou vstala – moje mamka, která kdysi točila interview s Jásirem Arafatem – a šla se podívat do jídelny, jestli Andy někde neposlouchá.

Protočila jsem panenky. Láska. Tady vidíte, jak s váma něco takovýho zamává.

A když jsem jima přestala točit, uvědomila jsem si, že mamka – která vždycky v krizovejch okamžicích projevovala horečnatou fyzickou aktivitu – vyzdobila stěny pokoje dalšíma fotkama. Některý z nich jsem ještě nikdy neviděla. Zadívala jsem se na ně pozornějc.

Na stěně přibyla svatební fotka mamky a táty, jak oba stojí na schodech radnice, kde se dali oddat, a svatebčani na ně házejí rejži. Rodiče tam vypadají neskutečně mladě a šťastně. Trochu mě překvapilo, že mamka dala tuhle starou fotku hned vedle tý ze svý druhý svatby s Andym.

Ale potom jsem si všimla, že vedle snímku mámy a táty visí další svatební fotografie, která musela bejt z Andyho svatby s jeho první ženou. Nebyl to živej záběr z terénu, ale taková ta naaranžovaná fotka z ateliéru. Andy tam toporně a trochu rozpačitě stojí vedle hubený holky s dlouhýma hnědejma vlasama, která vypadá jako hipísačka.

Hipísačka, která je mi nějak povědomá.

„Jistě že ti je povědomá,“ ozvalo se za mnou.

„Jéžiši, tati!“ vyjekla jsem a otočila se. „Kdy už s tímhle sakra přestaneš?“

„Dostala ses do pořádnýho maléru, děvenko,“ prohlásil táta jako uražená důstojnost – ale řekněte, může tak vypadat někdo, kdo má na sobě joggingovou soupravu? „Co tě to proboha napadlo?“

„Napadlo mě, že by bylo dobrý,“ zašeptala jsem, „kdyby lidi mohli bezpečně protestovat proti společnostem, který ničej pobřeží severní Kalifornie, a nemuseli si dělat starosti s tím, že skončí v hlubokým neoznačeným hrobě.“

„Nesnaž se mě přechytračit, Susannah. Ty dobře víš, o čem mluvím. Málem tě zabil.“

„Mluvíš jako on.“ Střelila jsem očima po Andym pověšeným na zdi.

„Udělal dobře, že ti dal domácí vězení,“ prohlásil nemilosrdně táta. „To ti dá za vyučenou. Chovala ses bezohledně a lehkomyslně. A nemělas uhodit to dítě.“

„Mimoně? Děláš si srandu?!“

Ale věděla jsem, že to myslí vážně. A taky jsem věděla, že tuhle hádku nemůžu vyhrát.

A tak jsem místo toho znova upřela pohled na Andyho svatební fotografii a řekla tátovi vyčítavě: „Proč jsi mi o ní neřek? Můj život by to dost zjednodušilo.“

„Ale já nevěděl, kdo to je,“ bránil se táta. „Aspoň dokud sem dneska odpoledne tvoje máma nepověsila tuhle fotku.“

„Jak jako, žes to nevěděl?“ Zůstala jsem na něj zírat. „A co tvoje tajuplný varování?“

„No, věděl jsem, že Zrzek Beaumont není ten, koho hledáš. Říkal jsem ti to.“

„Jo. Tos mi teda fakt pomoh.“

„Podívej,“ zatvářil se táta dotčeně, „nejsem vševědoucí. Jen mrtvý.“

Uslyšela jsem, jak na dřevěných parketách zavrzaly mamčiny kroky. „Máma jde,“ sykla jsem. „Zmiz.“

A táta aspoň pro jednou udělal to, co jsem po něm chtěla, takže když se mamka vrátila do obýváku, stála jsem před stěnou s fotkama a tvářila se lítostivě – nebo aspoň tak jako holka, která je prakticky na čtrnáct dní pohřbená zaživa.

„Poslouchej,“ zašeptala mamka.

Odtrhla jsem zrak od fotek. Máma držela v ruce obálku. Byla to jasně růžová obálka s ručně malovanýma obrázkama srdíček a duhy. Přesně takový obrázky vždycky malovala na svoje dopisy Gina.

„Andy chtěl, abych s tím teď počkala,“ vysvětlovala mamka tichým hlasem, „až ti skončí domácí vězení. Ale já nemůžu. Chci, abys věděla, že jsem mluvila s Gininou maminkou a ona souhlasila, že k nám Gina může přiletět příští měsíc o jarních prázdninách –“

Mamka zmlkla, když jsem na ni skočila a chytila ji oběma rukama kolem krku.

„Díky!“ vykřikla jsem.

„Kočičko,“ řekla dojatě mamka a objala mě –, i když trochu opatrně, protože jsem pořád smrděla rybinou, „jsi ráda? Vím, jak moc ti Gina chybí. A vím, jak je to pro tebe všechno těžký – nová škola a noví přátelé, a taky to, že máš najednou nevlastní bratry. Jsem tak hrdá, jak báječně to všechno zvládáš.“ Odstoupila ode mě. Myslím, že mi chtěla dát pusu na čelo, ale byla jsem moc vysoká, dokonce i na mamku. „Nebo aspoň jak jsi to zvládala až do dneška.“

Podívala jsem se na Ginin dopis, který mamka držela v ruce. Gina píše děsně zábavně. Už jsem se nemohla dočkat, až si zalezu do pokojíčku a přečtu si to. Ale… ještě jsem musela něco vyřešit.

Podívala jsem se přes rameno na fotku Andyho a jeho první ženy.

„Ehm, pověsilas tady nějaký nový fotky, viď,“ vysoukala jsem ze sebe.

Mamka sledovala můj pohled. „To ano. Víš, potřebovala jsem se něčím zaměstnat, když jsme nevěděli, co s tebou je. Ale teď už utíkej nahoru a pořádně se vykoupej. Andy dneska peče k večeři speciální pizzu.“

„Jeho první žena,“ řekla jsem s očima přilepenýma k fotce, „Mimoňova, totiž, Bradova máma… umřela, viď?“

„Uhm,“ zamumlala mamka. „Už je to hodně let.“

„A na co?“

„Rakovina vaječníků. Miláčku, dávej pozor na to, kam hodíš šaty, až se svlečeš. Jsou samá saze. Podívej se, ten nový potah na křesle je úplně černý.“

Zírala jsem na fotku.

„Ležela…“ Nevěděla jsem přesně, jak to formulovat. „Upadla do komatu, než umřela?“

Mamka přestala zkoumat potah křesílka, na kterým jsem předtím seděla.

„Přesně tak,“ potvrdila překvapeně. „Těsně před smrtí. Proč?“

„Musel Andy…“ Otáčela jsem v rukou Ginin dopis. „Musel Andy rozhodnout, kdy ji odpojí od přístrojů?“

„Ano.“ Vypadalo to, že mamka definitivně zapomněla na zničenej potah. Dívala se na mě, očividně zaujatá. „Popravdě řečeno, doktoři řekli, že ji ještě dokážou udržovat při životě na přístrojích, ale Andy věděl, že ona sama by tak určitě žít nechtěla. Proč se ptáš?“

„Nevím.“ Podívala jsem se na srdíčka na Ginině dopisu. Zrzek. Jak jsem mohla bejt tak pitomá? Znáš ho, tvrdila Prófova maminka. Bože. Měla bych vrátit mediátorskou licenci! Dá rozum, kdybych nějakou měla, jako že nemám.

„A jak se jmenovala?“ chtěla jsem vědět a pokývla jsem hlavou k fotce. „Myslím Andyho žena.“

„Cynthia,“ odpověděla mamka.

Cynthia. Bože. Jsem fakticky kus vola.

„Můžeš mi pomoct, kočičko?“ Mamka se už zase soustředila na křesílko. Pokoušela se sundat z něj ten zasviněnej potah. „Potřebuju nejdřív vyndat ten sedák, abych to mohla stáhnout –“

Zastrčila jsem Ginin dopis do kapsy a šla mamce pomoct. „Kde je Prófa?“ zeptala jsem se přitom. „Totiž David?“

Mamka se na mě zvědavě zadívala. „Řekla bych, že u sebe nahoře. Dělá si úkoly. Proč?“

„Nic. Musím mu jen něco vyřídit.“

Něco, co jsem mu měla vyřídit už dávno.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a jedenáct