23

„No?“ zeptal se Jesse. „Jak to přijal?“

„Nechce se mi o tom mluvit.“

Ležela jsem natažená na posteli, nenamalovaná, ve starejch teplákách. Rozhodla jsem se, že se budu k Jessemu chovat přesně tak, jako se chovám ke svejm nevlastním bráchům. Tak budu mít aspoň zaručený, že se do něj nezamiluju. A on do mě už vůbec ne.

Listovala jsem si časopisem Vogue, místo abych si dělala úkol z geometrie, jak jsem měla. Jesse seděl na sedátku nad zálivem a – samozřejmě – choval na klíně Hřebíka.

Potřásl hlavou. „Nedělej fóry.“ Znělo to dost divně – teda jako to, když kluk, kterej má na sobě starodávnou košili s tkanicema místo knoflíků, řekne nedělej fóry. Ale Jesse se učil rychle. „Řekni mi, co on na to?“

Otočila jsem stránku. „Až mi řekneš, co vaše parta udělala s Marcusem.“

Jesse vypadal, že ho ta otázka překvapila. „Nic jsme s ním neudělali.“

„Blbost. Kam teda zmizel?“

Jesse pokrčil rameny a pohladil Hřebíka po hřbetě. Ta pitomá kočka předla spokojeností tak hlasitě, že jsem ji slyšela přes celou místnost.

„Myslím, že se rozhodl trochu cestovat,“ pronesl Jesse tónem neviňátka.

„Bez peněz? Bez kreditek?“ Jediná věc, která po Marcusovi zůstala ležet na zemi, byla jeho peněženka. Jo, a revolver.

„Víš, je to úplně jiný požitek, vidět naši velkou krásnou zem –“ Jesse podrbal kocoura za ušima a ta obluda se slastně protáhla, „– při obyčejném vandrování. Třeba ten chlápek konečně ocení naše přírodní krásy.“

Odfrkla jsem si a zase otočila stránku. „Tak to je za tejden zpátky.“

„To bych neřekl.“

Pronesl to s takovou jistotou, že jsem se na něj podezřívavě zadívala.

„Proč ne?“

Jesse zaváhal. Nechtělo se mu do toho, to bylo jasný jak facka.

„No?“ pobídla jsem ho. „Nebo to snad nemůže ubohá živá bytost vědět? Je to snad informace jen pro zasvěcence? Porušil bys tak pravidla vašeho exkluzivního spolku?“

„Ne,“ prohodil s úsměvem. „Nevrátí se, Susannah, protože mu to nedovolí duše lidí, které zavraždil.“

Nadzvedla jsem obočí. „Co tím jako myslíš?“

„Za mých časů se tomu říkalo posedlost. Nevím, jak tomu říkáte teď. Ale tvoje tažení proti tomu chlapovi pomohlo dát dohromady paní Fiskeovou a ty tři další oběti, jejichž životy má Marcus Beaumont na svědomí. Spojili se a teď si nedopřejí oddychu, dokud ten člověk nebude pykat za svoje hříchy. Může pochodovat z jednoho konce světa na druhý, ale stejně jim neuteče. Budou ho pronásledovat až do smrti. A než umře,“ Jesseho hlas zdrsněl, „bude z něj naprosto zlomený člověk.“

Ani jsem nedutala. Nebylo co dodat. Věděla jsem, že jako mediátor takový chování duchů nesmím schvalovat. Aby bylo jasný, duchové nemaj žádný právo brát život do vlastních rukou, stejně jako ho nemaj živí.

Ale necítila jsem s Marcusem Beaumontem žádnej soucit, vzhledem k tomu, když zabil všechny ty lidi. Věděla jsem, že by ho žádnej normální soud na tomhle světě neodsoudil. Tak co je špatnýho na tom, že bude potrestanej těma, co kvůli němu žijou na onom?

Podívala jsem se na Jesseho koutkem oka. Uvědomila jsem si, že podle toho, co jsem přečetla, za jeho vraždu taky nebyl nikdo potrestanej.

„No,“ řekla jsem opatrně, „myslím, žes udělal to samý… ehm, těm, co zabili tebe, ne?“

Ale Jesse se nedal nenachytat. Jen se usmál a pobídnul mě: „Tak jak to bylo s tvým bratrem?“

„Nevlastním bratrem,“ opravila jsem ho.

Ale nechtěla jsem Jessemu vyprávět nic o tom, co jsme si povídali s Davidem… stejně jako on nechtěl vysvětlit mně, jak vlastně umřel. Ale já mu to nechtěla říct jen proto, že rozebírat to mi přišlo neskutečně trapný… Jesse mi nechtěl prozradit, jak umřel, protože… No, já ani vlastně nevím proč. Ale pochybuju, že z toho důvodu, že by se přitom cítil trapně.

Našla jsem Prófu přesně tam, kde předpokládala mamka. Dělal si u sebe v pokoji úkoly, nějakej projekt, co měl odevzdávat až někdy za dva měsíce. Ale to byl přesně Prófa: proč si neudělat zejtřejší úkol už dneska?

Jeho dále znělo dost bezstarostně, asi nečekal, že to budu já. Nikdy jsem nechodila ke svejm nevlastním bráchům do pokoje, když jsem se tomu mohla vyhnout. Ten věčnej puch špinavejch fuseklí mě dvakrát nelákal.

Ale dneska jsem taky zrovna nevoněla jako jarní louka, takže mi připadalo, že to snáz vydržím.

David vypadal překvapeně, že mě vidí, a tvář mu zrudla skoro tak, jako měl červený vlasy. Okamžitě vyskočil a pokusil se schovat hromadu špinavýho prádla pod deku na neustlaný posteli. Řekla jsem mu, aby se nenamáhal, a když jsem se na tý neustlaný posteli usadila, vyřídila jsem mu to, co jsem měla.

Jak to vzal? No, přinejmenším mi nepokládal takový ty stupidní otázky typu Jak to můžeš vědět? Věděl, že to vědět můžu. Věděl o těch mediátorskejch záležitostech. Ne moc, ale aspoň to, že můžu s duchama komunikovat na běžný úrovni.

Myslím, že právě fakt, že tentokrát jsem komunikovala s jeho zesnulou maminkou, mu vehnal slzy do modrejch očí… a to mě trochu vyděsilo. Ještě nikdy jsem Prófu neviděla brečet.

„Hele,“ řekla jsem polekaně, „hele, to bude dobrý –“

„Jak –“ Prófa popotáhnul nosem jako miminko, aspoň tak mi to připadalo. „Jak vypa-vypadala?“

„Jak vypadala?“ opakovala jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli ho slyším dobře. Když přikývnul, řekla jsem opatrně: „No, vypadala… vypadala moc hezky.“

Oči zalitý slzama se mu rozšířily: „Fakt?“

„Uhm,“ potvrdila jsem. „Tak jsem ji taky poznala, víš. Podle tý svatební fotky tvejch rodičů, co visí dole v obýváku. Vypadala přesně jako na tý fotce, jenom vlasy měla kratší.“

Prófa ze sebe vypravil, ale klepal se mu přitom hlas, jak se snažil nebrečet: „Kdybych ji tak moh vidět… takhle. V poslední době, než umřela, vypadala strašně. Ne jako na tý fotce. Byla v kó-kómatu. Hrozně vyzáblá. A všude kolem ní byly ty hadičky –“

I když jsem seděla kus od něj, cítila jsem, jak se mu do krku derou další vzlyky. Řekla jsem tiše: „Davide, to, co jste s tátou udělali… když jste se ji rozhodli nechat odejít, bylo správný. Přesně tohle chtěla. Proto za mnou přišla, abych ti to vyřídila. Chtěla, abys věděl, že to bylo správný a že s tím souhlasila, chápeš?“

V očích mu tak stály slzy, že jsem skoro nerozeznávala jejich barvu. Chvíli jsme tiše seděli. Pak se mu z oka uvolnila první slza a sklouzla mu na tvář. A druhá.

„Rozumově to ch-chápu,“ prohlásil nešťastně. „A-ale –“

„Bylo to správný,“ opakovala jsem pevně. „Věř mi. Ona to chtěla. Tak se přestaň obviňovat. Má tě moc ráda –“

No. To jsem tomu dala. Slzy se začaly řinout naprosto nekontrolovaně.

„Řekla ti to?“ zeptal se rozklepaným hlasem, kterej mi připomněl, že je přes všechno to svoje dospělácký mudrování pořád jenom malý děcko, ne nelidskej chrlič informací.

„Jasně že mi to řekla.“

Jasně že mi to neřekla. Ale byla jsem si jistá, že by to udělala, kdyby nebyla tak znechucená mou totální neschopností.

A pak udělal Prófa něco, co mě úplně vykolejilo: položil mi obě ruce kolem krku.

Něco tolik citovýho bylo u Prófy tak nečekaný, že mě vůbec nenapadlo, co mám udělat. Zůstala jsem sedět bez hnutí, protože jsem se bála, že kdybych se pohnula, mohla bych Davida poranit jedním z těch kovovejch cvočků na mý motorkářský bundě. Ale když už se nehejbal moc dlouho, natáhla jsem ruku a nejistě ho poklepala po rameni.

„To bude dobrý,“ řekla jsem chabě. „Všechno bude dobrý.“

Brečel ještě asi dvě minuty. Ležel mi kolem krku, vzlykal, a já z toho měla hrozně divnej pocit. Takovej… ochranitelskej.

Konečně se odtáhnul, vytřel si prstem oči a rozpačitě se omluvil: „Promiň.“

„Nic se nestalo,“ hlesla jsem, i když se samozřejmě něco stalo.

„Suze,“ ozval se. „Můžu se tě na něco zeptat?“

Čekala jsem další otázku na jeho mámu, takže jsem jen pokývla: „To víš, že jo.“

„Proč smrdíš rybinou?“

Když jsem se vrátila do svýho pokoje, klepala jsem se. Ne proto, co mi řek Prófa, ani ne kvůli jeho vzrušený reakci na vzkaz od mrtvý mámy. Klepala jsem se kvůli něčemu, co jsem nechtěla říct ani Jessemu.

Protože když jsem ještě objímala Prófu, objevila se vedle jeho rozestlaný postele jeho matka a zadívala se na mě.

„Díky,“ špitla. Viděla jsem, že brečí úplně stejně jako její syn. Ale slzy v jejích očích se leskly vděčností a láskou.

A když všichni tihle lidi kolem mě bulili, bylo snad něco divnýho na tom, že i mně se do očí nahrnuly slzy?

Ale já bulení nesnáším. To ať už mi radši teče krev nebo něco na ten způsob. Brečet je tak…

Tak pokořující.

Takže teď už chápete, proč jsem to Jessemu nemohla vyprávět, nebo ne? Bylo to moc… osobní. Bylo to prostě mezi Prófovou mamkou a jím a mnou. A duchové – dokonce ani děsně přitažliví duchové, co mi už párkrát zachránili život – se do toho nemají co montovat.

Jesse se na mě díval, zatímco já civěla na titulek článku, kterej jsem nedokázala číst; teda aspoň ne s jeho očima v zádech. Co dělat, když vás tajně miluje. No, díkybohu zase jeden problém, co já řešit nemusím.

„Řeknu ti,“ řekl konečně Jesse, „že můžeš být na sebe pyšná. Není moc mediátorů, co by dokázali zastavit masového vraha.“

Pokrčila jsem rameny a obrátila na další stránku. „Bez tohohle pocitu bych se teda dokázala obejít,“ prohlásila jsem upřímně. „A nebyla jsem na to sama. Tys mi pomoh.“ Pak jsem si ale vzpomněla, že když se Jesse objevil, měla jsem přece situaci pevně v rukou. Nebo jsem mu to aspoň tvrdila. „Teda svým způsobem.“

Jenže to znělo nevděčně a tak jsem zdráhavě dodala: „Díky, že ses tam objevil.“

„Vždyť jsi mě volala.“ Měl v prstech kus provázku, kterej teď přidržel Hřebíkovi před očima. Ten se na něj díval, přesně jako kdyby chtěl zabrblat, jestli snad nejsem cvok nebo tak něco.

„Ehm,“ nadechla jsem se. „Já tě nevolala, JASNÝ? Nevěděla jsem, kde trčíš.“

Podíval se na mě a jeho oči ve světle zapadajícího slunce potemněly ještě víc než obvykle. „Zřetelně jsem tě slyšel, Susannah.“

Zamračila jsem se. Tohle už je na mě bylo moc úchylný. Nejdřív se objeví paní Fiskeová ve chvíli, kdy na ni usilovně myslím. A pak to samý udělá Jesse. Ale ani jednoho z nich jsem namouduši nevolala! Ale myslela jsem na ně, to je fakt.

Jéžiši. V tom mediátorství bude asi víc zádrhelů, než jsem si myslela.

„No, tak když už jsme v tom,“ ozvala jsem se vyčítavě, „proč jsi mi taky neřek, že Zrzek je maminčina přezdívka pro Prófu?“

Jesse se zatvářil popleteně. „A jak jsem to mohl tušit?“

No jasně. To mě nenapadlo. Andy a mamka koupili tenhle dům – Jesseho dům – teprve minulý léto. Jesse Cynthii nemoh znát. Jenže…

Stejně o ní něco věděl.

Páni, tihleti duchové. Jak se v nich má člověk vyznat?

„Co říkal ten kněz?“ chtěl vědět Jesse, jako by se snažil změnit rychle téma. „Myslím, když jsi mu řekla o Beaumontových?“

„Nic moc. Pořádně mě zpucoval, že jsem mu hned neřekla o Marcusovi a o tom, co jsme vyšťourali.“ Dávala jsem si pozor, abych se před Jessem nezmiňovala o tom, že otec Dominik byl pořád pěkně naštvanej kvůli němu. Vyhrožoval mi, že o týhle záležitosti si promluvíme zejtra ráno ve škole. Super. Už se nemůžu dočkat. Jak může chudák student excelovat v geometrii, když musí celý dopoledne trávit v ředitelově kanclu?

Zazvonil telefon. Vrhla jsem se po sluchátku, vděčná, že nemusím dál lhát.

„Haló?“

Jesse se na mě lítostivě zakřenil. Bylo na něm vidět, že telefon patří k těm moderním vymoženostem, bez kterejch by se docela dobře obešel. A televize taky. I když se nezdálo, že taková Madonna by mu nějak zvlášť vadila.

„Sue?“

Zpozorněla jsem. Byl to Tad.

„Ahoj.“

„Ehm,“ odkašlal si. „To jsem já. Tad.“

Neptejte se mě, jak tenhle kluk a chlap, co chladnokrevně zametl stopy po několika vraždách, můžou mít stejnou genetickou výbavu. Já sama to nechápu.

Udělala jsem na Jesseho oči. Pak jsem odstrčila časopis, a zatímco Tad mluvil, vytáhla z obálky Ginin dopis a začala ho znova číst.

„Já vím, že jseš to ty, Tade,“ ujistila jsem ho. „Jak je tvýmu tátovi?“

„Ehm,“ odkašlal si Tad, „mnohem líp, fakticky. Víš, vypadá to, jako by mu někdo něco dával – něco, o čem si můj táta myslel, že je to lék – a to mu způsobovalo jistej druh halucinací. Doktoři říkají, že možná právě tomu si myslel, že je… no to, co si myslel.“

„Vážně?“

Kámo, psala Gina, svým velkým, rozkymáceným písmem, to čumíš na drát, viď? Vyrážím na to vaše podělaný západní pobřeží, co ty na to? Tvoje máma zabodovala! A taky tvůj novej nevlastní tatík. Už se těším na ty tvoje bráchy. Nemůžou bejt tak k ničemu, jak píšeš.

Co se takhle vsadit?

„Vážně. Zahájili u něj detoxikační kůru a doufají, že ty látky, ať už je to, co chce, se mu brzo vyplaví z organismu a on bude zase zpátky ve svý kůži.“

„Páni, Tade,“ udělala jsem povinně. „To jsem ráda.“

„Jo. No, asi to bude chvíli trvat, protože, víš, asi bral ty halucinogeny hodně dlouho. Od tý doby, co máma umřela. Víš, nikomu kromě tebe jsem to neřek, ale myslím, že mu ty léky dával Marcus. Ne snad aby mu ublížil nebo tak něco –“

To víš že ne, Tadoušku. Vůbec mu nechtěl ublížit. Chtěl jenom získat kontrolu nad Beaumont Industries, to je celý.

A to se mu taky povedlo.

„Myslím, že byl přesvědčenej, že to taťkovi pomáhá. Když mamka umřela, táta se úplně zhroutil. Řek bych, že strejda Marcus se mu jenom snažil pomoct.“

Jasnačka. Stejně jako se pokoušel pomoct tobě, hošánku, když tě s pistolí u spánku donutil vyměnit levisky za plavky. Vypadalo to, že Tad si dokáže nepohodlný vzpomínky z hlavy vytěsnit bleskovým tempem.

„No, v každým případě,“ pokračoval Tad, „ti musím poděkovat. No, víš, žes neřekla policajtům nic o strejdovi. Já nevím. Možná jsme měli? Ale když teď zmizel a tak… tátovýmu podniku by to asi moc neprospělo…“

Tahle konverzace byla už i na mě trochu moc ujetá. Vrátila jsem se do bezpečí Ginina dopisu.

No, tak co si mám vzít? Myslím jako na sebe. Koupila jsem si teď úplně boží kalhoty od Miu Miu, byly zlevněný na dvacet doláčů, v tom butiku u Filene, ale není tam u vás takový to počasí jako v Pobřežní hlídce? Protože ty kalhoty jsou vlněný. Hele, musíš mě vzít s sebou na nějaký večírky a tancování a tak, protože jsem si nechala udělat nový copánky, a brouku, vsaď boty, že vypadám naprosto DOKONALE. Dělala mi je Shauna a chtěla za to jenom DOLÁČ. No, samozřejmě za to musím hlídat v sobotu jejího pošukanýho brášku, ale to je fuk. Stojí to za to!!!

„No, chtěl jsem ti prostě zavolat a poděkovat ti za všechno.“

Taky, psala dál Gina, dost vážně uvažuju o tom, že bych si dala udělat tetování, než se k vám vypravím. Já vím, já vím. Mamka nebyla odvázaná ani z toho piercingu do jazyka, ale není vůbec jistý, že by to tetování musela vidět, když si ho dám udělat tam, co myslím – chápeš?!?! XXXOOO – G

„Taky jsem ti chtěl říct, že když teď strejda zmizel a táta bude nějakej čas v nemocnici, vypadá to, že si mě teď k sobě vezme teta, co bydlí v San Francisku. Takže na pár tejdnů zmizím. Aspoň než se táta uzdraví.“

Takže Tada už neuvidím, říkala jsem si. Fajn. Jenom bych mu připomínala to, na co by nejradši zapomněl. A kdo by chtěl mít věčně před očima časy, kdy si jeho táta myslel, že je hrabě Drákula?

Sice mě to trochu rozesmutnilo – ale chápala jsem to.

P. S. Koukni na tohle! Objevila jsem suprovej kvelb! Pamatuješ se na tu věštkyni, co ti říkala, že jseš, jak tomu říkala, mediátor? Průvodce duší? No, tak ona tam normálně prodává. Měla totálně špičkový hadry! Fakt. Celá Cynthia Rowleyová.

Do dopisu od Giny byla taky vložená tarotová karta. Nejspíš to byla nějaká sada karet pro začátečníky, protože pod každým obrázkem bylo stručný vysvětlení. Na tomhle obrázku byl starej chlápek s bílou bradkou a lucernou.

Karta Poustevník, uváděl text pod obrázkem patří do Velké Arkány tarotu, která má 22 karet, jež symbolizují 22 písmen hebrejské abecedy, ale také 22 stezek stromu života kabaly. Písmena mají také číselný význam a tato čísla od 1 do 10 se nazývají sefiroty. Strom života je rozdělen do sefirotů, a ty jsou propojeny stezkami života. Poustevník je v této terminologii Devátá stezka.

Gina přimalovala k poustevníkovým ústům obláček jako v komiksu a vepsala do něj: Ahoj, já jsem Suze. Jsem váš duchovní průvodce na onen svět. Tak heleďte, kdo z vás podělanejch duchů mi šlohnul můj lesk na rty?

„Sue?“ dožadoval se Tad odpovědi. „Sue, seš tam?“

„Jo,“ přiznala jsem. „To je škoda, Tade. Budeš mi chybět.“

„Ty mně taky,“ přidal se Tad. „Víš, škoda žes mě ani neviděla hrát.“

„Jo,“ souhlasila jsem, „taky mě to mrzí.“

Tad se svým sametovým sexy hlasem rozloučil a zavěsil. Napodobila jsem ho a snažila se přitom nepodívat na Jesseho.

„Takže,“ ozval se Jesse bez jediný známky lítosti nad tím, že poslouchal naši soukromou konverzaci. „Jak je to s tebou a Tadem? Definitivní konec?“

Zírala jsem na něj.

„Ne,“ řekla jsem konečně, „do toho ti teda absolutně nic není. Ale když už to musíš vědět, Tad se na čas stěhuje do San Franciska.“

Jesse se ani nesnažil schovat spokojenej úšklebek.

Místo abych ho nechala navážet se do mě, vzala jsem tarotovou kartu z Ginina dopisu. Vypadala úplně stejně jako ta, kterou před náma tenkrát vykládala teta Pru. Přišla jí tehdy tolikrát pod ruku kvůli mně? Způsobila jsem to já?

Ale já jsem určitě nebyla průvodce duší. Vždyť se podívejte, jak jsem to zvorala s Prófovou maminkou.

No, ale na druhou stranu jsem to nakonec zmákla. A kromě toho jsem taky pomohla potrestat vraha…

Možná že v těch mediátorskejch záležitostech zase nejsem tak beznadějnej případ.

Seděla jsem na svý posteli a dumala o tom, co si počnu s tou kartou – mám si ji připíchnout na dveře? Nebo by to vzbudilo moc všetečnejch otázek? Mám si ji připevnit do skříňky ve škole? Vtom někdo zaklepal.

„Dále,“ zavolala jsem.

Dveře se otevřely. Stál v nich Mimoň.

„Čau,“ pozdravil. „Večeře je na stole. Táta vzkazuje, že máš přijít dol –“ Jeho stabilně imbecilní výraz najednou rozjasnil odstín záludný radosti. „Co je to? To je kočka?“

Podívala jsem se na Hřebíka. A kývla.

„Uhm,“ potvrdila jsem. „Jo. Ale hele, Mimo-, teda, Brade. Neříkej to svýmu –“

„Tak tohleto,“ oznámil mi zlomyslně Mimoň, „ti zlomí vaz.“