3

Ukázalo se, že najít Zrzka nebude zase až taková fuška. Stačilo se zeptat při obědě, jestli někdo nezná chlapíka s touhle přezdívkou.

Většinou to tak snadný nebylo. Vykládala jsem vám už o tý spoustě telefonních seznamů, co jsem musela přelouskat, nebo o těch hodinách, co jsem musela prosedět na internetu? A to už vůbec nemluvím o těch nepřesvědčivejch výmluvách, co jsem si musela vymejšlet pro mamku, když přišel účet za telefon, kde byly provolaný desítky minut na Informace. „Nezlob se, mami, já už to fakt nikdy neudělám. Potřebovala jsem jen zjistit, jestli je někde v okolí obchod, kde by prodávali mokasíny od Manola Blahnika…“

Ale se Zrzkem to šlo mnohem snáz, až jsem si skoro začínala říkat, že to mediátorství fakt není taková dřina.

Ale namlouvala jsem si to předčasně. Ve skutečnosti jsem Zrzka nenašla. Ale našla jsem vodítko.

„Říká vám někomu něco přezdívka Zrzek?“ zeptala jsem se u stolu, když jsme se pustili do oběda – obědvala jsem s nima den co den, takže jsem měla pocit, že si to k nim můžu dovolit.

„No jasně,“ zahuhlal Adam. Cpal se jídlem z domova, který mu vypadávalo z obrovskýho sáčku. „Moje stará teta má kocoura, co se jmenuje Zrzek. Pokud se potřebuješ pomazlit s něčím chlupatým a roztomilým, stačí říct. Sedí to vedle tebe…“

„To zrovna ne. Tenhle Zrzek je člověk. Nejspíš dospělej chlap. A nejspíš místní.“

„Beaumont,“ vyhrkla Cee Cee. Vyškrabávala pudink z kelímku. U nohy jí seděl vypasenej racek a hypnotizoval lžičku v její ruce, jak se vynořuje s trochou krému a putuje směrem do pusy. V misijní škole neměli žádnou jídelnu ani bufet. Obědvali jsme každej den venku, dokonce i teď v lednu. Jenže tohle samozřejmě nebyl newyorskej leden. Tohle byl Carmel, venku příjemný teplo, kolem dvaceti, a z jasný oblohy se v plný polní hlásilo slunce. Podle zpráv o počasí, co jsem občas sledovala v televizi, mělo bejt u nás doma třicet čísel sněhu.

Byla jsem v Kalifornii teprve třetí tejden, ale za celou dobu vůbec nezapršelo. Pořád jsem se ještě nedomákla, kde bysme obědvali, kdyby se zhoršilo počasí a během pauzy na oběd by cedilo.

Ale zato jsem už stačila zjistit, co se stane v případě, že neodoláte a pokusíte se krmit racky.

„Thaddeus Beaumont obchoduje s realitama,“ informovala mě Cee Cee. Dojedla pudink a teď začala loupat banán, kterej vylovila z papírovýho sáčku, co ho měla položenej na lavici vedle sebe. Cee Cee si nikdy nekupovala školní obědy. Měla myslím nějaký výhrady k párku s kukuřicí.

Zatímco loupala banán, pokračovala: „Přátelé mu říkají Zrzek, takže má nejspíš zrzavý vlasy, ale osobně ho neznám. A proč to chceš vlastně vědět?“

Tohle byla vždycky ta nejzáludnější část. Ta chvíle, když se lidi začnou zajímat, na co to vlastně potřebuju. Protože až na otce Doma nikdo vůbec netuší, co jsem to vlastně zač. Myslím tu mediátorskou záležitost. Ani Cee Cee, ani Adam. Dokonce ani moje mamka. Prófa, můj nejmladší bráška, si už leccos vydedukoval, ale na tuty taky neví, která bije. Neví to vůbec nikdo.

Asi tak nejblíž ze všech lidí, co znám, se k tomu dostala moje nejlepší kámoška Gina, ještě v Brooklynu. A to jen proto, že byla se mnou, když se na mě jedna kartářka, jistá madame Zara, podívala s nelíčeným zděšením a vykřikla: „Ty mluvíš s mrtvými!“

Gina měla pocit, že to je super. Jenže ji ani nenapadlo, co to vlastně pro člověka znamená. Jen já vím, co to ve skutečnosti obnáší: nikdy se nemůžete vyspat, máte modřiny, co nedokážete doma vysvětlit, protože vám je udělal ten, koho kromě vás už nikdo nevidí, no, a taky se nemůžete ve vlastním pokoji ani převlíknout do domácího, aby vás duch kovboje nebo někoho, co je mu zrovna sto padesát let, neviděl nahatou.

Nějaký doplňující otázky?

„Jen tak, slyšela jsem něco v televizi,“ odbyla jsem Cee Cee. Fakticky mi nedělá moc dobře, když musím lhát kamarádům. A lhát vlastní mámě, to už je teda pořádně hustý.

„Nejmenoval se tak ten kluk, cos s ním tancovala na večírku u Kelly?“ připomněl mi Adam. „Víš přece. Tad. Ten, co měl hrb a chyběly mu přední zuby a smrděl… Když jste spolu dotancovali, přišlas za mnou a objalas mě a prosilas, abych si tě vzal a tys už nikdy v životě nemusela jít tancovat s někým tak odporným.“

„Aha,“ řekla jsem. „Tak tenhle.“

„To je jeho táta,“ potvrdila Cee Cee. Cee Cee ví úplně všechno, protože je šéfredaktorka – a taky reportérka, sloupkařka a fotografka – školních novin Misijní zprávy. „Tad Beaumont je jedinej syn Zrzka Beaumonta.“

„Jo tak,“ zamumlala jsem. Už mi to trochu začínalo dávat smysl. Jasně. Chce navázat spojení se Zrzkem přes jeho syna. A padla na mě.

„Jaký jo tak?“ Cee Cee vypadala, že ji to začíná zajímat. Je jako houba, jenom místo vody do sebe vcucává informace. „Nechceš mi snad namluvit,“ vyštěkla, „že ses do toho kluka zabouchla nebo tak něco? Proboha, co na něm vidíš? Vždyť se tě ani nezeptal, jak se jmenuješ!“

To je pravda. Sice jsem si to ani neuvědomila, ale bylo to tak. Tad se vůbec nezeptal, jak se jmenuju.

Takže je klika, že o něj mi fakt nešlo.

„Slyšel jsem o Tadovi strašný věci,“ prohlásil Adam a potřásl zasmušile hlavou. „Teda kromě toho, že má ve střevech nestrávený zbytky vlastního dvojčete, má taky nezvladatelný tiky v obličeji, který tlumí tím, že do sebe cpe den co den krabičku Prozaku. A slyšelas, co provádí Prozac s mužským libidem –“

„A co paní Beaumontová?“ skočila jsem mu do řeči.

„Žádná paní Beaumontová není,“ opravila mě Cee Cee.

Adam se teatrálně zachmuřil. „Oběť rozvodu,“ prohlásil. „Chudinka Tad. Není divu, že se staví tak vlažně k otázce věrnosti. Slyšel jsem, že normálně chodí tak se třema, čtyřma holkama najednou. Ale to může taky souviset s problematikou sexuální neukojitelnosti. Ty jeho grupáče ve dvanácti lidech a tak…“

Cee Cee ho ignorovala. „Myslím, že už je to pár let, co umřela.“

„Aha,“ vydechla jsem. Byla ta ženská, co kvílela u mě v ložnici, zesnulá manželka Zrzka Beaumonta? To už by stálo za pokus. „Máte někdo čtvrťák?“

„Proč?“ nechápal Adam.

„Potřebuju si zavolat.“

Ještě než jsem to stačila vyslovit, čtyři lidi u našeho stolu ke mně natáhli ruku s mobilem. Fakticky. Vybrala jsem si ten, kde byla nejmíň zmatená hora tlačítek, vyťukala číslo na informace a zeptala se, jestli mají v databázi Thaddeuse Beaumonta. Operátor mi sdělil, že mají telefon jen na firmu Beaumont Industries. Já na to: „Tak sem s ním.“

Vydala jsem se k prolejzačkám – na misijní akademii byla i základní škola pro děti do dvanácti let a na hřišti, kde jsme obědvali, bylo kromě prolejzaček i pískoviště, co bych se ho nedotkla ani špičkou boty, kvůli těm rackům a vůbec. Ale člověk tam měl aspoň trochu soukromí. Tam jsem v klidu nadatlovala číslo a sdělila recepční, která se mi představila jásavě pozitivním „Beaumont Industries, co pro vás můžu udělat?“, že potřebuju mluvit s panem Beaumontem.

„A koho mám prosím ohlásit?“

Horečně jsem přemýšlela. Mohla jsem samozřejmě říct: „Někoho, kdo ví, co se stalo jeho ženě.“ Jenomže chápete, že to ve skutečnosti nejde. Nevím jistě, jestli za mnou byla opravdu jeho žena, a pokud to byla ona, jestli nelhala a Zrzek ji fakt nezabil. Když se nad tím trochu zamyslíte, nepřijde vám to depresivní? To, že jsem tak mladá, a už musím být tak cynická a podezíravá?

A tak jsem jen řekla, že Susannah Simonovou, což mi přišlo dost nepřesvědčivý. Chci říct, proč by tak důležitej chlápek jako pan Beaumont měl brát hovor od někoho, koho vůbec nezná?

A taky že to netrvalo dlouho. Recepční se vrátila k telefonu a omluvně mi sdělila, že pan Beaumont hovoří na druhé lince a že mu to bude ještě chvíli trvat. Ale může mu vyřídit nějaký vzkaz?

„Ehm,“ nadechla jsem se a rychle se snažila vysoukat ze sebe nějakou věrohodnou historku. „Řekněte mu, že volám z Misijní akademie Junipera Serry, kde… pracuju ve školních novinách… A my připravujeme článek o… o deseti nejvlivnějších lidech z okresu Salinas.“ Nadiktovala jsem jí číslo k nám domů. „A vyřiďte mu, prosím, že nemá volat před třetí, jo? Protože dřív se domů ze školy nedostanu.“

Když recepční zjistila, že jsem školačka, začala mluvit ještě medovějc. „Samozřejmě, zlatíčko. Nedělej si starosti. Vyřídím to panu Beaumontovi. Pa pa.“

Zavěsila jsem. To pa, pa mě dorazilo. Pana Beaumonta čeká pěkný překvápko, až se dovolá k nám domů a zjistí, že ho místo Lois Laneový čeká Krotitelka duchů.

Jenže jak jsem si musela upřímně přiznat, problém je v tom, že Thaddeus „Zrzek“ Beaumont se ani v nejmenším nebude obtěžovat tím, aby mi zavolal. Když jste miliardář, tak pro vás nominace nějakýho zatracenýho školního časopisu mezi deset nejvlivnějších lidí v kraji zase nebude taková pecka, nebo ne? Zůstala jsem kvůli tomu pro jistotu celý odpoledne doma, ale nikdo nezavolal. Nebo aspoň mně.

Tak nevím, proč se mi zdálo, že to bude taková brnkačka. Asi mě ukolíbal falešnej pocit uspokojení z toho, že jsem tak lehce zjistila, koho mám vlastně hledat.

Seděla jsem u sebe v pokoji a obdivovala mokvající boláky na rukou, který se leskly v odlescích zapadajícího slunce, když mě mamka zavolala dolů na večeři.

U Ackermanů se s večeří vždycky hrozně nadělá. Mamka mě už předem důrazně varovala, že budu mít fakt průšvih, pokud se večer neobjevím včas u stolu bez předchozího upozornění. Její novomanžel Andy je totiž kromě toho, že úspěšně podniká ve stavebnictví, taky excelentní kuchař. Vyvářel tyhle opulentní večeře pro svoje kluky už od chvíle, co jim vyrostly zuby. A taky nedělní snídaně s teplejma vdolečkama. Ale můžu snad za to, že se mi z vůně javorovýho sirupu po ránu zvedá žaludek? Řekněte mi, co je špatnýho na tom, dát si ráno bagetu se sejrem, kouskem uzenýho lososa, plátkem citronu a kaparama?

„Tak tady ji máme,“ ohlásila mamka, když jsem se přikladla do kuchyně ve svým domácím oblečení: orvanejch džínsech, černým tričku a černejch botech. Jenom kvůli tomu mě nevlastní bráchové podezírají z toho, že jsem v nějakým gangu. Už mě vysiluje pořád to popírat.

Mamka mi šla naproti a políbila mě na vlasy. Od tý doby, co si mamka vzala Andyho Ackermana – Šikulu Andyho, jak mu říkali v televizní show o tom, jak si lidi můžou zkrášlit domov, kde se ti dva seznámili – a přestěhovala se i se mnou do Kalifornie, kde jsme teď žily společně se třema Ackermanovic klukama, byla mamka neuvěřitelně, až nechutně šťastná.

Řeknu vám, kdybych si měla vybrat mezi jejím tupě blaženým výrazem a javorovým sirupem, těžko říct, z čeho se mi zvedal žaludek víc.

„Ahoj, dítě,“ pozdravila mě mamka a rozcuchala mi vlasy otevřenou dlaní. „Tak jak to dneska šlo?“

„No,“ zamumlala jsem, „skvěle.“

Nezaslechla v mým hlase žádnou ironii, to mi věřte. Mamka zapomněla, co je ironie, ve chvíli, kdy poprvý uviděla Andyho.

„A co ta schůze studentský rady?“ vyptávala se dál.

„Hnus.“

To byl Mimoň. Připadalo mu asi hrozně vtipný, jak se pokusil napodobit můj hlas.

„Jak to myslíš, hnus?“ Andy se nakláněl nad sporákem a otáčel na takovejch těch plotýnkách nad hořákama kukuřičný placky na quesadillu. „Co je tak hnusného na schůzi rady?“

„No jasně, Brade,“ přidala jsem se. „Co tam bylo tak hnusnýho? Osahávali jste se tam snad s Debbií Mancusovou pod stolem nebo tak něco?“

Mimoň zrudnul až po výstřih. Je to zápasník. Má krk tak silnej jako já stehno. A když mu obličej zrudne, jeho krk je ještě červenější. S potěšením jsem se na tom popásala.

„Co to sakra meleš?“ vyhrknul. „Mně se Debbie Mancusová vůbec nelíbí!“

„Se ví, nelíbí se ti,“ souhlasila jsem kousavě. „Asi proto vedle ní sedíš při obědě…“

Mimoňův krk zasvítil purpurovou.

„Davide!“ zařval najednou Andy od sporáku a zvednul hlavu. „Jakeu! Pohněte sebou, vy dva! Polívka je na stole.“

Somna a Prófa, další Andyho kluci, se přištrachali do přízemí. No, Somna se přištrachal. Prófa se přihnal. Byl to jedinej z Ackermanovic kluků, kterýho jsem nezapomínala oslovovat jeho křestním jménem. Ty jeho pihy a zrzavý vlasy a odstátý uši – vypadal prostě jako postavička z kreslenýho seriálu. Navíc mu to fakt myslelo. Viděla jsem v něm potenciální výpomoc při domácích úkolech, i když byl o tři třídy níž než já.

Somnambul zato nebyl použitelnej vůbec k ničemu, teda až na to, že mě vozil do školy a občas i ze školy. Somnovi už bylo osmnáct a měl jak řidičák, tak starý auto, rozhrkanýho ramblera s věčně nefunkčním startérem. Ale fakticky jste dost hazardovali se životem, když jste se posadili k němu do auta, protože se jen občas trochu probral z náměsíčnýho stavu, který se u něj vytvořil jako důsledek spánkovýho dluhu z nocí, kdy rozvážel pizzu. Šetřil si – jak nám s oblibou připomínal při těch řídkejch příležitostech, kdy vůbec otevřel pusu – na camaro. Pokud jsem dokázala posoudit, camaro bylo taky to jediný, co se mu vešlo do hlavy.

„Ona si sedá vedle mě,“ zařval Mimoň. „Já s Debbií Mancusovou nic nemám!“

„Zapoj trochu fantazie,“ poradila jsem mu, když jsem se za ním vydala z kuchyně do jídelny. Mamka mi dala mísu s omáčkou, abych ji odnesla na stůl. Když jsem ji pokládala, naklonila jsem se k Mimoňovi a zašeptala mu do ucha: „Jenom doufám, že jste na Kellyině večírku praktikovali bezpečnej sex. Necejtím se ještě dost zralá, aby mi nějaký dítě říkalo teto.“

„Drž hubu!“ zařval na mě nepříčetně Mimoň. „Ty… ty Opuchlá pracko!“

Zvedla jsem jednu ze svejch opuchlejch pracek a přitiskla si ji k srdci, aby Mimoň pochopil, jak moc mě teď ranil.

„Sakra,“ zasténala jsem, „to mě teda dostalo. Zesměšňovat chudáky lidi, co trpí alergiema, je neuvěřitelně odporný a podlý. Hnus!“

„Jasně, ty vole,“ souhlasil Somna, kterej šel za náma, a praštil Mimoně do ramene. „Co tvoje alergie na kočky, hm?“

Mimoň, na kterýho to už začínalo být trochu moc komplikovaný, se zatvářil zoufale.

„Já se s Debbií Mancusovou nevyspal!“ zaječel. „Nepraktikoval jsem žádnej sex, rozumíš?!“

Všimla jsem si, že si Andy s mamkou vyměnili rychlej a znepokojenej pohled.

„Doufám, že ne, Brade,“ ozval se Mimoňův malej bráška Prófa, kterej dorazil do jídelny jako poslední. „Ale pokud ho budeš praktikovat, nezapomínej použít kondom. Zatímco kvalitní latexový kondom, používaný přesně podle návodu, má procento selhání jen asi dvě celé nula, neúčinnost běžných a méně kvalitních kondomů se pohybuje kolem dvanácti procent. Obecně vzato jsou tedy kondomy spolehlivým prostředkem proti nechtěnému početí v osmdesáti pěti procentech. Pokud se ale používají v kombinaci se spermicidem, jejich účinnost se dramaticky zvýší. A kondomy jsou také nejspolehlivější ochranou – i když samozřejmě ne tak spolehlivou jako pohlavní abstinence – proti pohlavním chorobám včetně viru HIV.“

My všichni – mamka, Andy, Mimoň, Somna i já – jsme na něj vytřeštili oči. Hele, už jsem se zmínila o tom, že je mu teprve dvanáct?

„No,“ prolomila jsem nakonec ticho, „ty se teda vyznáš!“

Prófa pokrčil ramínkama. „Myslím, že člověk by se o tom měl informovat. A i když zatím ještě nejsem sexuálně aktivní, doufám, že se to v blízké budoucnosti změní.“ Pokývl bradou ke kuchyni. „Taťko, myslím, že se ti asi ty omelety pálí.“

Andy vyskočil, aby zachránil quesadilly před připálením. Mamka zůstala stát mezi náma a snad poprvý v životě hledala slova.

„Já…,“ vypravila ze sebe zoufale. „No… Ach. Jo.“

Mimoň ale nepřipustil, aby měl Prófa poslední slovo. „Já se s ní nevyspal,“ opakoval tupě potřetí, „s Debbií Mancusovou jsem –“

„Kristepane, Brade,“ přerušil ho znechuceně Somna. „Dej si laskavě pohov, jo?“

No, já jsem ale věděla, že Mimoň nelže. Viděla jsem nakonec na vlastní oči, že si jenom vyměňovali sliny. Vášeň, která vzplanula mezi Mimoněm a Debbií Mancusovou, měla taky na svědomí to, že jsem si musela mazat ruce kortizonovou mastí. Ale k čemu by člověku byli nevlastní bráchové, kdyby je nemoh aspoň trošinku pomučit? Ne snad, že bych někomu hodlala vykládat, co jsem tam viděla nebo tak něco. Myslete si o mně, co chcete, ale nedonáším. A nechápejte mě špatně: byla bych docela ráda, kdyby naši přišli na to, že Mimoň porušil domácí vězení a zdrhnul na večírek ke Kelly. Připadá mi, že si toho chlapeček z trestu moc neodnes. Pořád ještě říká o Adamovi, že je teplouš.

Ale už to aspoň nedělá, když jsem u toho já. Protože i když je Mimoň zápasník, pořád bych ho ještě dokázala nakopnout tak, že by se zastavil až na Clintonově třídě u nás v Brooklynu.

Ale ani by mě nenapadlo, že bych na něj šla žalovat. To by bylo pod mou úroveň, jasný?

„A co ty, Suzie?“ pokusila se mamka změnit téma, když jsem se posadila na svoje místo u jídelního stolu. „Taky ti připadala schůze rady tak hrozná, jak tvrdí Brad?“

Přisunula jsem se s židlí ke stolu. Sotva mě zbliknul Ackermanovic pes Max, přiloudal se ke mně a strčil mi hlavu do klína. Shodila jsem mu ji. Vrátil ji tam zpátky. I když jsem tady bydlela jen krátce, Max už stačil zjistit, že zrovna na mým talíři zůstává nejvíc zbytků.

Ale jídlo byla taky jediná příležitost, kdy mi Max věnoval pozornost. Jinak se mi vyhejbal jako čert kříži. Ani za nic by nestrčil čumák ke mně do pokoje. Zvířata jsou na rozdíl od lidí citlivý na paranormální jevy. Max cítil Jesseho, a tak se vyhejbal těm částem domu, kde se Jesse objevoval.

„Trefil to správně,“ prohodila jsem a napila se vody s ledem. „Byl to hnus.“

Mamka se ošila. „A o čem jste tam jednali?“

„Dala jsem návrh na zrušení jarního plesu,“ prohlásila jsem. „Promiň, Brade. Chápu, že ses těšil, jak tam vyrazíš s Debbií Mancusovou.“

Mimoň na mě vrhnul přes stůl vražednej pohled.

„Proč chceš proboha zrušit jarní ples, Suzie?“ nechápala mamka.

„Protože je to idiotský plejtvání našima omezenejma finančníma prostředkama,“ vysvětlila jsem jí.

„Ale přece je to ples!“ nedala se mamka. „Když mi bylo tolik, co tobě, tak jsem školní plesy milovala!“

Ale to bylo proto, maminko, žes tam vždycky chodila se svým klukem, chtělo se mi poznamenat. Protože jsi byla hezká a oblíbená a kluci za tebou šíleli. Nebylas patologická anomálie jako já, s opuchlejma prackama a utajovanou schopností promlouvat s mrtvolama.

„No, tak to bys byla u nás ve třídě v menšině,“ utrousila jsem místo toho. „Můj návrh byl přijat k hlasování a prošel většinou dvaceti sedmi hlasů.“

„Aha,“ mamka se zatvářila zaskočeně. „A za co utratíte peníze teď?“

„Za pivo,“ zavtipkovala jsem a střelila pohledem po Mimoňovi.

„O tom nechci slyšet ani v legraci,“ zarazila mě přísně mamka. „Děsí mě, když vidím, jak se tady zvyšuje počet mladistvých, kteří konzumují alkohol.“

Moje mamka je televizní reportérka. Připravuje ranní zpravodajskej blok na místním televizním kanálu v Monterey. Jejím nejlepším kouskem je, že se tváří odvážně, když předčítá na kameru zprávy o tragickejch automobilovejch haváriích. „To není jako v New Yorku. Tam nikdo z tvých kamarádů neřídil, takže to tolik nevadilo. Ale tady… všichni řídí.“

„Až na Suze,“ připomněl Mimoň. Zřejmě se domníval, že jeho povinností je neustále připomínat publiku, že ačkoli už je mi šestnáct, nemám ještě řidičák. Dokonce ani nechodím do autoškoly. Jako by řízení auta byla ta nejdůležitější věc na světě. Jako by mi snad všechen čas nezabírala škola, povinnosti místopředsedkyně druhýho ročníku a zachraňování ubohejch zbloudilejch duší.

„Tak vážně, na co ty peníze použijete?“ nevzdávala se mamka.

Pokrčila jsem ramenama. „Něco věnujeme na opravu sochy našeho taťky zakladatele, Junipera Serry. Musíme ji nechat opravit, než k nám přijede na návštěvu pan arcibiskup.“

„Aha,“ hlesla mamka. „No jistě. Ta socha, co ji zničili vandalové.“

Vandalové. No tak fajn. To si aspoň všichni myslí. Ale hlavu bronzový sochy Junipera Serry nezničili vandalové. Stalo se to, že ten duch mrtvý roztleskávačky, co se mě pokoušel zabít, použil Serrovu obrovskou bronzovou hlavu jako míček na porážení kuželek.

A ta kuželka jsem jako měla bejt já.

„Quesadilly,“ hlásil hrdě Andy, který vešel do jídelny s tácem. „Rychle jezte, dokud jsou teplé.“

Jeho oznámení vyvolalo naprostej mumraj poletujících rukou. Dokázala jsem jen tupě sedět s Maxovou hlavou v klíně a nevěřícně zírat. Když to skončilo, na táce nezbyla ani jediná placka, ale můj a mamčin talíř byly pořád ještě prázdný. Andy si toho všimnul až po chvíli. Položil vidličku a naštvaně vyhrknul: „Hej, kluci! Stalo by se vám snad něco, kdybyste napřed počkali, než si všichni u stolu naberou první porci?“

To je evidentně ani nenapadlo. Somna, Mimoň i Prófa zůstali zaraženě civět do svejch talířů.

„Promiňte,“ ozval se konečně David a přistrčil svůj vrchovatě naplněnej talíř k mamce, až z něj vystříkla omáčka a na ubrus se vysypal sejra. „Dej si ode mě, jo?“

Mamka vypadala, že se jí trochu zvedá žaludek. „Díky, Davide,“ zamumlala, „ale asi si dám jenom salát.“

„Suze,“ řekl konejšivě Andy a odložil ubrousek na stůl. „Upeču ti tu nejkřupavější quesadillu –“

Odstrčila jsem Maxovu hlavu z klína a postavila se dřív, než Andy stačil domluvit. „Nelam si s tím hlavu, víš,“ pípla jsem rychle. „Vlastně si dám radši ovesný vločky, pokud ti to nevadí.“

Andy vypadal, že se ho to dotklo. „Suze,“ pokusil se ještě jednou. „Bude to hned. Posypu ti ji sýrem a –“

„Ne, fakt ne, díky,“ odmítla jsem. „Vlastně jsem si chtěla večer zacvičit kickbox a po sejru mám moc těžko v žaludku.“

„Ale já ti vážně upeču rád další, Suze…“

Vypadal tak dojemně, že jsem neměla na vybranou. „Tak fajn,“ souhlasila jsem, „jednu bych si dala. Ale sněz nejdřív to, co máš na talíři, ať ti to nevystydne. Já zatím skočím do kuchyně a nasypu si vločky, jo?“

A tak jsem se zavřela do bezpečí kuchyně, s Maxem v závěsu – ten pes nebyl vůbec pitomej, takže moc dobře chápal, že od těch tří žroutů u stolu mu neodpadne ani drobeček. Rozdělala jsem krabici s müsli a nachystala si misku. Pak jsem otevřela lednici, abych se podívala, jestli zbylo nějaký mlíko. Právě když jsem prohlížela police se zásobárna, ozval se za mýma zádama hlubokej hlas a vemlouvavě zašeptal:

„Suze.“

Otočila jsem se. Koutkem oka jsem zahlídla Maxe, jak s ocasem staženým mezi nohama peláší pryč z kuchyně, kde se právě objevil další člen prominentního klubu Nemrtvých.

4

Málem jsem vyletěla z kůže.

„Ježíši, tati,“ zamumlala jsem a přibouchla dveře lednice. „Říkala jsem ti, abys mi tohle nedělal.“

Můj táta – nebo spíš duch mýho táty, abych byla přesná – se opíral o kuchyňskou linku, ruce založený na prsou. Vypadal samolibě. Vždycky se tvářil takhle samolibě, když se mu povedlo zjevit se mi za zádama a odříznout mě od denního světla.

„Tak,“ prohodil žoviálně, jako bysme spolu seděli někde v kavárně nad šálkem presa, „jak se máme, holčičko?“

Zírala jsem na něj. Táta vypadal přesně tak, jako vždycky předtím v Brooklynu, když mě oblažoval těma svejma přepadovkama. Měl na sobě to, v čem tenkrát umřel: šedivý tepláky a modrý tričko s nápisem Homeport, Menemsha, Čerstvé plody moře po celý rok.

„Tati,“ řekla jsem dotčeně, „kdes vězel takovou dobu? A co tady děláš? Neměl bys náhodou strašit nový nájemníky v našem bytě v Brooklynu?“

„Jsou hrozně nudní,“ postěžoval si táta. „Mladý rychlokvašky. Kozí sýr a cabernet sauvignon, to je jediný, o čem se dokážou bavit. Tak jsem se zaskočil podívat, jak se tady s mamkou máte,“ vysvětlil a zadíval se do jídelny podávacím okýnkem, který udělal Andy, když se pokoušel přestavět kuchyň přibližně tak, jak asi mohla vypadat někdy v roce 1850.

„To je on?“ chtěl vědět. „Ten s tou plackou – jak se to jmenuje?“

„To je quesadilla,“ vysvětlila jsem mu. „Jo, to je on.“ Chytla jsem tátu za ruku a odtáhla ho doprostřed kuchyně, aby na ně nemohl zírat. Musela jsem šeptat, aby mě vedle nikdo neslyšel. „Tak proto jseš tady? Abys špehoval mámu a jejího muže?“

„Ne,“ popřel to rozhořčeně táta. „Mám pro tebe vzkaz. Ale připouštím, že jsem chtěl beztak zaskočit a trochu prozkoumat terén. Jen abych se přesvědčil, že je pro ni dost dobrý. Myslím ten chlápek.“

Zamračila jsem se na něj. „Tati, tohle všechno jsme už probírali. Slíbils, že se pokusíš odejít, nepamatuješ si?“

Zavrtěl hlavou a nasadil si ten výraz smutnýho štěněte, o kterým doufal, že mě dostane. „Já to zkoušel, Suze,“ pronesl zkroušeně. „Vážně jsem to zkoušel. Jenomže já nemůžu.“

Věnovala jsem mu jeden dost skeptickej pohled. Už jsem vám říkala, že zaživa byl táta – stejně jako jeho matka, u který jsem před stěhováním na čas bydlela – trestní právník? Byl skoro tak dobrej herec jako Lassie. Uměl napodobit smutnýho pejska jako nikdo na světě.

„A proč, tati?“ zeptala jsem se. „Hele, co tě tady drží? Máma je šťastná. Přísahám, že je. Je tak šťastná, že by se z toho jeden pozvracel. A já jsem taky v pohodě. Tak co tě tady drží?“

Zasmušile si povzdechnul. „Říkáš, že jsi v pohodě, Suze,“ opakoval po mně. „Ale nejsi šťastná.“

„Krucinál, nezačínej s tím zase. Víš, kdy bych byla fakt šťastná, tati? Kdybys odešel. To by mi fakt stačilo ke štěstí. Nemůžeš strávit věčnost tím, že za mnou budeš slídit, protože máš o mě starost.“

„A proč ne?“ chtěl vědět.

„Protože,“ procedila jsem skrz zuby, „se z toho brzo zcvoknu!“

Zklamaně zamrkal. „Ty už mě nemáš ráda, je to tak, dítě? Tak dobře. Pochopil jsem. Možná bych mohl zase chvíli strašit babičku. Není to moc velká zábava, protože mě nevidí, ale když budu občas bouchat dveřmi –“

„Tati!“ Ohlídla jsem se přes rameno k okýnku, abych se ubezpečila, že mě nikdo neslyšel. „Hele, a co ten vzkaz?“

„Vzkaz?“ Zmateně zamrkal, ale pak se chytil. „No ano, vzkaz.“ Najednou se zatvářil vážně. „Vím, že ses dneska pokoušela spojit s jedním mužem, Suze.“

Podezřívavě jsem přimhouřila oči. „Se Zrzkem Beaumontem,“ potvrdila jsem. „Jo, to je pravda. No a?“

„To není člověk, se kterým by sis měla něco začínat, Suze,“ prohlásil taťka.

„Ale ale. A proč ne?“

„Nemůžu ti říct, proč ne,“ připustil táta. „Ale buď opatrná.“

Zírala jsem na něj a říkala si, no, může mi mít někdo vůbec za zlý, že mi tohle leze na nervy? „Díky za tajemný varování, tati,“ řekla jsem pak sarkasticky. „Fakt díky.“

„Promiň, Suze,“ omluvil se táta. „Opravdu mě to mrzí, ale ty víš, jak tyhle věci fungujou. Neznám podrobnosti, jsou to jenom… pocity. A moje pocity ohledně toho chlápka Beaumonta mi napovídají, že by ses od něj měla držet dál. Hodně, hodně daleko.“

„No, a to já právě nemůžu,“ řekla jsem. „Promiň, tati.“

„Suze,“ naléhal táta. „S tímhle si sama neporadíš.“

„Ale já nejsem sama, tati,“ bránila jsem se. „Mám přece –“

Zaváhala jsem na poslední chvíli. Málem jsem prokecla, že mám přece Jesseho.

Asi si řeknete, že už o něm táta musí dávno vědět, když věděl taky o tý záležitosti se Zrzkem Beaumontem. To zní logicky.

Ale vypadalo to, že o Jessem neví. Protože kdyby to jen tušil, pište si, že bych si něco vyslechla. Že by nechal jen tak bez povšimnutí fakt, že v ložnici s jeho dcerou bydlí osoba opačnýho pohlaví? Otcové tohle obvykle nesou dost těžce.

„No, mám přece otce Dominika,“ řekla jsem nakonec.

„Ne,“ odmítl taťka a zamračil se. „Ten si s ním taky neporadí.“

Zůstala jsem na něj civět. „Jak víš o otci Domovi? Tati, ty mě špehuješ?“

Táta vypadal zaraženě. „Slovo špehuješ se mi nelíbí. Obsahuje příliš negativních významů,“ postěžoval si. „Prostě na tebe tak trochu dohlížím, to je všechno. Můžeš se snad zlobit na starýho tátu, že si dělá starosti o svou malou holčičku?“

„Tak trochu na mě dohlížíš?! Tati, co je podle tebe tak trochu?“

„Víš co? Něco ti povím. Nejsem taky moc nadšený z toho… Jesseho.“

„Tati!“

„No, co mi k tomu řekneš?“ Táta proti mně namířil ruku takovým tím typickým gestem státního žalobce. „Ten kluk s tebou prakticky bydlí. To není správný. Jsi na to ještě moc mladá.“

„Je přece mrtvej, tati, to sis nevšimnul? Takže to moji pověst neohrozí, nemyslíš?“ Bohužel.

„Ale jak se můžeš převlékat v jednom pokoji s chlapcem?“ Táta se zase jednou strefil do černýho. „Vůbec se mi to nelíbí. Asi bych si s ním měl promluvit. A ty se zatím drž dál od toho pana Zrzka. Slibuješ?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ty tomu nerozumíš, tati. Jesse a já, my spolu pracujeme. Já ne –“

„Myslím to vážně, Susannah.“

A když mi táta řekne Susannah, znamená to, že to fakticky myslí vážně.

Protočila jsem panenky. „No tak dobře. Ale pokud jde o Jesseho, tati… Prosím tě, nic mu neříkej. Má to dost těžký i tak, nemyslíš? Myslím, jako když umřel ještě dřív, než měl vůbec šanci začít žít.“

„Spolehni se,“ slíbil táta a věnoval mi jeden ze svých speciálně nevinných úsměvů. „Zklamal jsem tě snad někdy, holčičko?“

Jasně, chtělo se mi říct. Už mockrát. Tak třeba – kde byl před měsícem, když jsem byla tak vynervovaná ze stěhování do jinýho státu, z toho, že budu chodit jinam do školy, žít s kupou lidí, který vůbec neznám…? A když už jsme u toho, kde byl před tejdnem, když se mě jedna příslušnice jejich kohorty pokusila odkrouhnout? A kde byl v sobotu večer, když jsem se zamotala do toho pitomýho jedovatýho břečťanu?

Ale nic z toho, co jsem měla na jazyku, jsem ve skutečnosti nevyslovila. Místo toho jsem odrecitovala přesně to, co se ode mě čekalo. Víte co. To, jak dítě musí mluvit s dospělejma členama rodiny.

„Ne, tati,“ řekla jsem, „nikdy jsi mě nezklamal.“

Teatrálně mě objal a pak zmizel stejně nečekaně, jako se předtím objevil. Když vešla do kuchyně mamka a rozsvítila velký světlo, už jsem si jen tiše sypala do misky zrní.

„Kočičko?“ zeptala se opatrně, „je všechno v pořádku?“

„Jasně, mami,“ zahuhlala jsem, jak jsem si rychle strčila do pusy mušli nasucho. „Proč se ptáš?“

„Myslím…“ Mamka se na mě pátravě zadívala. „Myslím, že jsem zaslechla, jak říkáš… Neříkalas snad tati?“

Polkla jsem nasucho. Tak na tyhle otázky už mám důkladnou průpravu. „Říkala jsem vrátit. Mumlala jsem si pro sebe, že to mlíko asi zapomněl někdo vrátit do lednice, protože je zkyslý.“

Mamka vypadala, že jí spadl pořádnej balvan ze srdce. Faktem bylo, že mě už mockrát přistihla, jak mluvím s tátou – víckrát, než bych dovedla spočítat. Nejspíš si myslela, že jsem se nedokázala duševně vyrovnat s jeho odchodem. V New Yorku se mě v jednom kuse pokoušela nacpat do křesla svý terapeutky, která se mě zastávala a tvrdila, že nejsem blázen, jen nevyrovnanej teenager. Lidi, mě tak dostat do rukou starej doktor Mendelsohn! Ten by chrochtal blahem.

Ale mamky mi bylo fakt svým způsobem líto. Aby bylo jasný, je to hodná ženská a nezaslouží si mít za dceru mediátora. Chápu, že jsem ji asi hodně zklamala. Když mi bylo čtrnáct, nechala mi zavíst do pokoje vlastní telefon, protože si myslela, že mi bude volat tolik kluků, že by se k nám její přátelé už nikdy nedovolali. Umíte si asi představit, jak hrozně ji muselo zklamat, když zjistila, že mi netelefonuje nikdo kromě mojí nejlepší kámošky Giny? A ta mi navíc volala na mou soukromou linku jen proto, aby mě informovala o hovorech, který vedla s kluky ona. Kluci ze sousedství se tak nějak nehrnuli do toho, aby zvali na rande mě.

„Pokud mlíko zkyslo,“ vyhrkla rozjařeně mamka, „tak se nedá nic dělat! Budeš si muset počkat na Andyho quesadilly!“

„Skvělý,“ zamumlala jsem. „Mami, uvědomuješ si, že tady se člověk musí ukazovat v plavkách celej rok? Nemůžeme se cpát jako nezavřený, jak jsme to dělaly v zimě u nás doma.“

Mamka okamžitě zesmutněla. „Opravdu to tady tak nenávidíš, holčičko?“

Podívala jsem se na ni, jako by se pro změnu zase zbláznila ona. „Jak to myslíš? Proč bych to tady jako měla nenávidět?“

„To, jak mluvíš. Zrovna jsi řekla u nás doma, a myslela jsi v Brooklynu.“

„Fajn,“ přiznala jsem rozpačitě, „tak jo, ale to přece neznamená, že bych to tady nenáviděla. Prostě to jen není domov. Zatím.“

„A co bys potřebovala, aby ses tady cítila doma?“ zeptala se úpěnlivě mamka a shrnula mi vlasy z očí. „Co pro to můžu udělat?“

„Jéžiši, mami,“ zavrčela jsem a uhnula před její dlaní. „Nic pro to nemusíš dělat, jasný? Já si jen potřebuju zvyknout. Dej mi prostě trochu času.“

Ale mamka mi to nespolkla. „Chybí ti Gina, viď? Zatím ses tady s nikým neskamarádila. Myslím tak jako s Ginou. A co bys tomu řekla, kdyby k nám přiletěla na návštěvu?“

Nedokázala jsem si představit Ginu v koženejch kalhotách, s piercingem v jazyku a s afro copánkama, jak se prochází po Carmelu, kde to vypadá, jako by khaki šortky a svetr předepisoval zákon.

Ale řekla jsem: „No, to by bylo fakt bezva.“

I když to nebylo moc pravděpodobný. Ginini rodiče nemají moc peněz, takže ji asi nepošlou přes celý Státy jen proto, aby mi udělali radost. Ale hrozně ráda bych viděla, jak by si Gina poradila s takovou Kelly Prescottovou. Copánky, tím jsem si byla jistá, by přitom pěkně lítaly.

Pozdějc večer – to už jsem měla za sebou půlhodinku kickboxu a úkoly a v břiše Andyho quesadillu – jsem se rozhodla ještě jednou zkusit štěstí se Zrzkem Beaumontem, než vlezu do postele. Získala jsem Beaumontovic číslo domů, který samozřejmě nebylo v seznamu, a to tím nejprohnanějším způsobem: vyhrábla jsem ho z mobilu Kelly Prescottový. Půjčila jsem si od ní telefon během schůze studentský rady pod záminkou, že zavolám kvůli termínu opravy sochy otce Serry. Na Kellyině telefonu byl seznam uloženejch čísel, se kterým zvlád zacházet i mobilní ignorant jako já. Takže jsem z něj nenápadně vylovila Tadovo číslo, než jsem jí ho s díky zase vrátila zpátky.

Jo. Není to moc počestnej džob. Ale někdo to dělat musí.

Ale zapomněla jsem zahrnout do svejch předpokladů, že to může bejt právě Tad, a ne jeho otec, kdo zvedne telefon. Což taky udělal. Hned po druhým zazvonění.

„Haló?“ ozval se.

Okamžitě jsem ho poznala po hlase. Byl to stejnej hlubokej a sametovej hlas, kterým mě v sobotu večer pozval na parket.

No tak dobře, přiznávám. Zpanikařila jsem. Udělala jsem přesně to, co za takových okolností udělá každá normální šestnáctka.

Praštila jsem s telefonem.

Jenže mě nenapadlo, že budou mít digitální přípojku. Takže když telefon vmžiku zazvonil zpátky, myslela jsem, že to bude Cee Cee, která mi slíbila, že večer zavolá a k tomu pomůže mi s úkolem z geometrie – byla jsem v ní dost pozadu a k tomu všechny ty mediátorský povinnosti, že jo… Ne že by zrovna tohle byla omluva, kterou bych mohla použít na Cee Cee, ale…

No, a tak jsem to zvedla.

„Haló?“ ozval se zase ten příjemnej sametovej hlas přímo do mýho ucha. „Nevolali jste právě k nám?“

Zaklela jsem, i když jen v duchu a pro sebe. Nahlas jsem pronesla jenom: „Uhm, možná. To byl omyl. Omlouvám se.“

„Počkej.“ Nevím, jak moh vytušit, že se s tím znova chystám praštit. „Mám pocit, že jsme se už slyšeli. Neznáme se odněkud? Já jsem Tad. Tad Beaumont.“

„Asi ne,“ zalhala jsem. „Spletla jsem se. Už musím běžet. Ještě jednou promiň.“

Zavěsila jsem a pronesla ještě několik kleteb, tentokrát nahlas. Proboha, když už jsem s ním mluvila, proč jsem mu rovnou neřekla, že chci mluvit s jeho tátou? Proč jsem tak neskutečně pitomá? Otec Dom má pravdu. Jako mediátor stojím za starou belu. Kristepane! Jakž takž ještě dokážu konverzovat s mrtvejma, dokonce i zaříkávat agresivní duchy, ale když přijde na mluvení s živejma lidma, proměním se v největšího ňoumu pod sluncem.

A tohle sebehodnocení mi začalo třeštit uvnitř hlavy i o pár hodin pozdějc, když mě zase probudil ten nervy drásající vřískot.