Mediátor 2 Devátá stezka: kapitola 5,6

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 2 Devátá stezka - Meg Cabotová, přečteno: 735×

5

Posadila jsem se.

Byla zpátky.

Vypadala ještě víc mimo než minule. Musela jsem čekat fakt pořádně dlouho, než se uklidnila aspoň natolik, že se mnou byla schopná komunikovat.

Proč?“ zakvílela, když na chvíli přestala vřískat. „Proč jsi mu to neřekla?!

„Podívejte,“ řekla jsem a pokusila se mluvit přesně tím konejšivým hlasem, jak mě to učil otec Dominik, „já to zkoušela, chápete? K tomu člověku není zrovna snadný se dostat. Zkusím to zítra ráno. Slibuju.“

Udělala nějaký divný pohyb, jako by se sesula na kolena. „Myslí, že je to jeho vina,“ zaúpěla. „Obviňuje se z mé smrti. Ale on za to nemohl. Řekni mu to. Prosím.“

Při tý prosbě její hlas strašlivě zaskřípal. Teda, řeknu vám, už jsem pár rozrušenejch duchů viděla, ale tahle bezkonkurenčně vedla hitparádu. Bylo to, jako by se k vám do pokoje najednou přenesla Meryl Streepová přímo z filmu Sophiina volba a sehrála tu velkou srdceryvnou scénu na vašem koberci.

„Heleďte, paní,“ ozvala jsem se, ale pak jsem se zarazila. Vlídná, připomněla jsem si. Buď vlídná.

Ale oslovovat někoho „Heleďte, paní“ asi moc vlídně nezní. Taky jsem si vybavila, jak se Jesse zlobil, že jsem se jí ani nezeptala na jméno, a rozhodla jsem se to napravit. „Poslouchejte, jak se vlastně jmenujete?“

Zavzlykala a místo odpovědi znova zakvílela: „Řekni mu to. Musíš mu to ří-í-íct!“

„Slíbila jsem vám to, ne?“ Jéžiši, a co si myslí, že jsem asi od rána dělala? Copak je to tak jednoduchý? „Dejte mi trochu času, jo? Vyřizovat tohle lidem je trochu choulostivý, jasný? Nemůžu to na něj jen tak vychrlit. Nebo to tak chcete?“

„Ne, bože, to ne,“ řekla. Strčila si do pusy sevřenou pěst a začala si ohryzávat klouby. „Ne, prosím.“

„Tak fajn. Uklidněte se trochu. Jak vám vlastně –“

Ale už byla pryč.

O zlomek vteřiny pozdějc se samozřejmě objevil Jesse. Lehce zatleskal se zdviženýma rukama, jako by byl v divadle.

„Tak tohle,“ prohlásil, když spustil ruce dolů, „bylo tvoje nejlepší představení. Působila jsi starostlivě, i když jsi byla znechucená.“

Sjela jsem ho pohledem a pak podrážděně pronesla: „Hele, nemáš po ruce nějaký řetězy? Že bys s nima řinčel pokaždý, když se budeš blížit?“

Došel až k posteli a posadil se na ni. Musela jsem skrčit nohy, aby mi je nepřisedl.

„Nechceš mi něco říct?“ kontroval.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jsou dvě ráno, Jesse. Jediný, na co jsem teď schopná myslet, je spaní. Pamatuješ se snad, co je to spánek, ne?“

Jesse mě ignoroval. Bohužel to dělal často. „Měl jsem tady návštěvu, není to tak dlouho. Asi ho budeš znát. Pan Peter Simon.“

„To ne,“ zamumlala jsem. A pak, nevím proč, jsem se svezla zpátky do postele a přetáhla si polštář přes hlavu.

„Nechci o tom slyšet,“ bránila jsem se. Můj hlas zněl zpod polštáře dost huhňavě.

Pak už vím jen to, že polštář nějak vyletěl zpod mejch rukou – i když jsem ho držela pořádně pevně – a spad na podlahu. Dá rozum, že to nebylo moc slyšet, protože je měkkej.

Zůstala jsem ležet a mžikala do tmy. Jesse se ani nepohnul. Ale to je ten problém s duchama, jasný? Můžou hejbat s věcma – úplně se vším, co je napadne –, a nemusí přitom ani pohnout malíčkem. Dělají to svou vůlí. To člověku dovede nahnat husí kůži.

„Cože?“ vypravila jsem ze sebe. Hlas mi skřípal ještě víc než normálně.

„Chci vědět, proč jsi řekla otci, že u tebe v pokoji žije muž!“

Jesse vypadal rozčileně. Na ducha byl teda pěkně temperamentní, a když se rozparádil, bylo to na něm znát. Tak zaprvý, věci kolem něj se třásly. A zadruhý, ta jizva v jeho obočí zbělela.

Teď se sice věci v pokoji netřásly, ale jeho jizva ve tmě prakticky zářila.

„Ehm,“ zahuhlala jsem. „No, ale vždyť se mnou v pokoji fakt žije muž. Nevšimnul sis?“

„Jistě, jenže –“ Jesse vyskočil z postele a začal pochodovat kolem ní. „Já tady ve skutečnosti nežiju.“

„Jasně,“ souhlasila jsem. „Ale jenom proto, že jseš technicky vzato mrtvej.“

„To vím,“ zavrčel Jesse a prohrábl si vlasy znechuceným gestem. Už jsem vám říkala, jak má krásný vlasy? Ne moc dlouhý, černý a vypadají tak nějak krepově, jestli víte, co tím chci říct. „Já nechápu, proč jsi mu o mě vykládala. Netušil jsem, že tě to tak obtěžuje. To, že jsem tady.“

Pravda je, že mě to neobtěžuje. To, že je tady. Možná předtím, než mi Jesse párkrát zachránil život. Ale pak mi to nějak vadit přestalo. Úplně.

Akorát mi trochu vadilo, když mi bral cédéčka a nevracel je na místo tak, jak byly srovnaný předtím.

„Taky že ne,“ řekla jsem popravdě.

„Co taky že ne?“

„Neobtěžuje mě, že tady žiješ,“ vysoukala jsem ze sebe. Ne, to bylo zase špatně. „No, hele, ne jako, že tady žiješ, protože… Chci říct, nevadí mi, že tady zůstáváš. Já jenom –“

„Ty jenom co?“

Vyslovila jsem to. Hodně rychle, abych nestačila couvnout. „Jenom mě pořád zajímá, proč vlastně.“

„Proč vlastně co?“

„Proč tady tak dlouho zůstáváš.“

Jen se na mě podíval. Jesse mi nikdy nevyprávěl o tom, jak umřel. Taky nikdy neutrousil ani slůvko o tom, jak žil předtím, než se mu to stalo. Jesse není moc komunikativní typ, dokonce ani na kluka. I když člověk musí vzít samozřejmě v úvahu, že se narodil asi sto padesát let předtím, než v televizi začaly běžet talk show, v době, kdy lidi ještě netušili nic o terapeutech a o tom, jaký výhody má člověk z toho, když dokáže s druhýma sdílet svoje pocity, místo aby je držel pod pokličkou. Když si tohle všechno uvědomíte, tak to vlastně není zase až tak divný.

Na druhou stranu jsem ale měla pocit, že Jesse zvládá svoje emoce bez problémů. Že jenom nechce, abych mu do nich šťourala já. To málo, co jsem o něm dokázala zjistit – tak například jeho celý jméno – jsem vyčetla v jedný starý knize, co mi sehnal Prófa, kde se psalo o historii severní Kalifornie. Ale vlastně jsem se na to Jesseho nikdy neodvážila zeptat. Víte, jako na to, že si měl brát svou vzdálenou sestřenici, která ale milovala někoho jinýho, a jak se Jesse záhadně ztratil cestou na svatební obřad…

Jenže to není zrovna věc, kterou by člověk dokázal tak jednoduše nakousnout.

„Hele,“ řekla jsem, když už ticho začínalo být moc dlouhý a mně bylo jasný, že z Jesseho zase nic nevypadne, „pokud o tom nechceš mluvit, já to respektuju. Já jen doufala, že mezi náma je, no, víš, otevřený a upřímný přátelství, ale jestli jsem moc vyzvídala –“

„A co ty, Susannah?“ vypálil na mě zpátky. „Ty jsi ke mně otevřená a upřímná? Ani bych neřekl. Jak bys na mě jinak mohla poslat svého otce?“

Šokovaně jsem se na posteli posadila. „Táta si na tebe došlápnul?“

Jesse řekl podrážděně: „Nom de Dios, Susannah, a co jsi čekala, že udělá? Co by to bylo za otce, kdyby se mě nepokusil zbavit?“

„Jéžišikriste!“ vyhrkla jsem zahanbeně. „Jesse, neřekla jsem o tobě tátovi ani slovo. Přísahám. Přišel na to sám. Myslím, že za mnou trochu slídil, nebo tak nějak.“ Sice to bylo pokořující, ale musela jsem mu to vysvětlit, no ne? „No, a… cos dělal? Kdy za tebou přišel?“

Jesse pokrčil rameny. „Co jsem měl dělat? Snažil jsem se mu to vysvětlit, jak jsem uměl nejlíp. Koneckonců, moje úmysly nejsou přece nečestné.“

A sakra! Tak to teda prr – „Ty máš se mnou nějaký úmysly?

Já vím, že to teď bude znít hrozně pateticky. Ale nacházela jsem se právě v takovým úseku života, že mi dokonce i zmínka o tom, že duch mladýho kluka má se mnou nějaký úmysly – i když nejsou bohužel z těch nečestnejch –, zvedla náladu. A co byste taky čekali? Je mi šestnáct a ještě nikdy mě nikdo nepozval na rande! Nemám teda nárok bejt trošičku naměkko?

A kromě toho, Jesse je fakt třída. I když je už po smrti.

Ale – a znova bohužel – jeho úmysly se mnou byly očividně čistě platonický, aspoň pokud jsem soudila z toho, že teď místo odpovědi jen zvedl polštář ze země – tentokrát vlastní rukou – a položil mi ho zpátky na obličej.

To nebylo zrovna gesto kluka, co by ze mě šílel láskou nebo něco na ten způsob.

„Tak co ti táta říkal?“ zeptala jsem se a odstrčila polštář zase pryč. „Myslím jako, když jste si vysvětlili, že tvoje úmysly nejsou nečestný?“

„Víš, Susannah,“ začal Jesse a sedl si zase na postel, „za chvilku se uklidnil. Vlastně ho začínám mít rád.“

Odfrkla jsem si. „Jeho mají všichni rádi. Teda měli, když byl naživu.“

„Dělá si o tebe starosti, víš,“ pokračoval Jesse.

„Měl by si dělat starosti s něčím úplně jiným,“ zamumlala jsem. „Ne se mnou.“

Jesse se na mě zvědavě zadíval. „Co tím myslíš?“

„Jéžiši, já nevím. Třeba to, proč je pořád tady, a ne tam, kam mu bylo souzený odejít? To už je slušnej námět k zamyšlení, nezdá se ti?“

„A jak můžeš vědět, Susannah, že mu není souzeno zůstat tady?“ pronesl tiše Jesse. „Nebo mně, když už o tom mluvíme?“

Teď jsem zase zírala já na něj. „Protože tak to prostě nechodí, Jesse. Možná toho o tom, jak dělat mediátora, moc nevím, ale tohle náhodou vím tutově. Tohle je svět živejch. Ty a můj táta a ta paní, co tady kvílela před chvílí – vy sem nepatříte. Zůstáváte tady, protože něco je špatně.“

„Ach,“ hlesl takřka neslyšně. „Chápu.“

Ale nechápal. Viděla jsem, že nechápe.

„Nehodláš mi snad přece tvrdit, že jseš tady šťastnej,“ řekla jsem. „Nehodláš mi snad tvrdit, že by se ti líbilo strašit tady v tom pokoji víc než sto padesát let.“

„Není to tak hrozné,“ prohodil s úsměvem. „Zvlášť v poslední době.“

Nebyla jsem si tak úplně jistá, co tím chce říct. A protože jsem se bála, abych to nezkazila, hlas mi zaskřípal ještě víc než obvykle, když jsem se odhodlala zeptat: „Víš, fakticky mě mrzí, že si na tebe táta došlápnul. Přísahám, že jsem mu nic neřekla.“

„Nedělej si s tím starosti, Susannah,“ pronesl měkce Jesse. „Tvůj otec se mi líbí. Udělal to jenom proto, že má o tebe strach.“

„Myslíš?“ popotáhla jsem pokrývku. „To bych se divila. Spíš bych řekla, že to udělal proto, aby mě dožral.“

Jesse pozoroval, jak nervózně oždibuju lem deky. Pak se najednou ke mně naklonil a sevřel moje prsty ve svejch.

To by neměl dělat. Když jsem na něj byla jednou hodně protivná, zakázala jsem mu, aby na mě šahal, ale to už mi úplně vypadlo z hlavy. Ale stejně. Tohle by dělat neměl. Neměl by se mě dotýkat.

Protože i když je Jesse duch a může procházet zdí a zjevovat se a mizet, jak se mu zachce, je pořád… no, reálnej. Muž. Teda pro mě. To je to, čím se já – a taky otec Dominik – lišíme od ostatních lidí. Nejen že můžeme vidět duchy a mluvit s nima, ale taky je cítíme – úplně stejně jako kohokoli dalšího. Teda jako každýho, kdo je naživu. Protože pro mě a otce Doma jsou duchové stejný jako živí lidi. Mají krev a pot a svaly a horkej dech a tohle všechno. To jediný, co je pro nás odlišuje od ostatních, je taková ta záře kolem nich – myslím, že se tomu říká aura.

Zmínila jsem se už o tom, že mají nadlidskou sílu? Občas na to zapomenu, jenže pak ty následky… Ale už mám pod kůží, že si je radši držím od těla, teda při svý práci. Proto mě taky vždycky nakrkne, když to někdo z nich nerespektuje – jako právě teď Jesse – a dotkne se mě. I když v tom není žádná agrese.

A to, že duchové jsou pro mě fyzicky úplně stejní jako živí lidi – třeba jako Tad Beaumont –, znamená, že se k nim taky chovám jako k živejm. Ne že bych třeba s nima chtěla pomalu kroužit při ploužáku nebo něco takovýho…

Aby bylo jasný, u Jesseho bych o to třeba i stála, ale dovedete si představit, jak bláznivě by to vypadal? Jenom si to představte. Nikdo kromě mě ho nevidí. Kdybych pak navrhla, že vás seznámím se svým přítelem, a ukázala vedle sebe, nikdo by tam nestál. Trochu trapas, nezdá se vám? Vypadalo by to, že jsem si ho vybájila, jako si Hugh Grant v jednom filmu, co jsem nedávno viděla, vybájil neexistující dítě.

A navíc si jsem jistá, že Jesse o mně tímhle stylem neuvažuje. Jako že by se mnou chtěl tancovat ploužák a tak.

Což bohužel zpečetil tím, že mi zvedl ruku do vejšky a podržel ji v měsíčním světle.

„Co se ti to stalo s prsty?“ zeptal se překvapeně.

Podívala jsem se na ně. Vyrážka byla ještě horší než včera. Zvlášť v tom měsíčním světle vypadala moje ruka jako znetvořená. Jako bych byla nějakej mutant.

„Jedovatej břečťan,“ ušklíbla jsem se mrzutě. „Máš kliku, že jseš po smrti, takže se ti něco takovýho nemůže stát. Nikdo mě před tím jedovatým hnusem nevaroval, chápeš to? Palmy, pořád mleli jenom o palmách, jenže –“

„Měla by sis na to přikládat obklady z listů pryšce,“ přerušil mě.

„Jo, bezva.“ Snažila jsem se, aby to nevyznělo moc ironicky.

Zamračil se na mě. „Jsou to takové malé žluté kvítky,“ vysvětlil mi. „Rostou planě. Mají léčivé účinky, víš. Dají se najít tady v kopcích kolem domu.“

„Aha,“ řekla jsem. „Takže na stejnejch místech, jako roste ten jedovatej břečťan, jo?“

„Říká se, že na to pomáhá i střelný prach.“

„No jo,“ řekla jsem skepticky. „Jenomže, Jesse, medicína už trochu pokročila od těch časů před stoletím a půl, kdy se na vyrážku ordinovaly obklady z bejlí a střelnej prach.“

„Dobrá,“ urazil se a pustil moji ruku, „to byl jenom takový návrh.“

„Jo tak,“ zamumlala jsem. „Dík. Ale já věřím hydrokortizonu.“

Podíval se na mě trochu nechápavě. Zřejmě uvažoval o tom, jak moc jsem trhlá. Já uvažovala o tom, jak moc trhlý je, když vám kluk, co se vám líbí, prohlíží ruce s odpornou vyrážkou. Všichni se jich štítili, dokonce ani mamka se jich nedotkla. Ale Jesse jo. Tomu to nevadilo.

To dá rozum, protože on se ode mě nemoh nakazit.

„Susannah,“ pronesl nakonec.

„No?“

„Zacházej opatrně,“ vyzval mě, „s tou ženou. S tou, co tady byla.“

Pokrčila jsem rameny. „Vždyť jo.“

„Myslím to vážně,“ pokračoval Jesse. „Ona není… není ta, co si myslíš.“

„Já vím, kdo to je,“ namítla jsem.

Vypadal překvapeně. Tak překvapeně, jako by se ho to nějak dotklo. „Ty to víš? Ona ti to řekla?

„No, to vlastně ne,“ přiznala jsem. „Ale nedělej si starosti. Mám to pod kontrolou.“

„Ne,“ zarazil mě a vstal z postele. „To tedy nemáš, Susannah. Měla bys být opatrná. Měla bys tentokrát poslechnout otce.“

„Aha, jasně,“ pronesla jsem sarkasticky. „Tak jo. Dík. Myslíš, že bys moh mluvit míň v hádankách? Nebo mě trochu míň děsit? Třeba kdybys mi pro změnu začal chlemtat krev, nebo něco na ten způsob?“

No… řekla bych, že jsem to s tím sarkasmem asi moc přehnala, protože Jesse místo odpovědi zmizel.

Tihleti duchové. Nikdy nepochopí dobrej fór.

6

Cože chceš?“

„Prostě mě vem s sebou,“ opakovala jsem. „Až pojedeš do práce. Máš to při cestě.“

Somna se na mě podíval, jako bych mu navrhla, aby schroustal sklenici nebo tak něco. „Nevím,“ vysoukal ze sebe pomalu. Stál ve dveřích, klíčky od ramblera v ruce. „A jak se pak dostaneš domů?“

„Jeden kamarád mě tam vyzvedne,“ řekla jsem přesvědčivě.

Což byla samozřejmě lež. Neměla jsem tucha, jak se dostanu domů. Ale říkala jsem si, že při nejhorším můžu vždycky zavolat Adama. Teprve nedávno dostal jak řidičák, tak novýho brouka od VW. Je do ježdění takovej blázen, že by mě klidně jel vyzvednout až do Albuquerque, kdybych mu odtamtud brnkla. A tak mi připadalo, že by mu zrovna nemuselo moc vadit, kdyby pro mě měl zajet do domu Thaddeuse Beaumonta na Seventeen Mile.

Somna se pořád tvářil nerozhodně. „Nevím…,“ opakoval zase, skoro jako mentál.

Nejspíš si myslel, že se chystám na nějakou sešlost gangu nebo tak něco. Vypadalo to, že ho nijak zvlášť neberu. Asi od tý příhody na svatbě našich rodičů, kdy mě přistihl, jak si venku s Ginou dávám čouda. Což teda nebylo vůbec fér, protože to bylo jedinkrát v mým životě, kdy jsem si zapálila.

Ale předpokládám, že vřelosti našich vzájemnejch vztahů zrovna neprospělo, když mě nedávno Somna musel jít zachraňovat uprostřed noci. Tenkrát, když rozzuřenej duch pobořil půlku naší školy. No, a já mu přece nemohla vysvětlovat, jak to doopravdy bylo, to dá rozum. Asi si vzal do hlavy, že jsem prostě ten typ holky, co jí na hlavu v jednom kuse padají baráky.

Takže není divu, že mě nechtěl mít vedle sebe v autě.

„Koukej,“ vyzvala jsem ho a rozevřela svůj dlouhej baloňák v barvě velbloudí béžová. „Co hroznýho asi tak můžu podnikat v tomhle oblečení?“

Somna si mě pátravě prohlížel. Dokonce i on musel uznat, že vypadám jako nevinnost sama, v tom bílým pleteným svetru, červený plátěný sukni a nízkejch mokasínech. Dokonce jsem si pověsila na krk i ten zlatej křížek, co jsem vyhrála jako první cenu za esej o válce z roku 1812, kterej nám zadal pan Walden. Myslela jsem, že postarší chlapík jako pan Beaumont by mohl tenhle image ocenit. Ohoz ve stylu malá odvážná školačka.

„Kromě toho,“ zalhala jsem ještě, „je to kvůli škole.“

„Fajn,“ souhlasil konečně Somna, i když při tom vypadal, jako by byl nejradši někde úplně jinde. „Nastup si.“

Vystartovala jsem k ramblerovi, než si to stačil rozmyslet.

Somna dorazil asi po minutě, mátožně se klátil jako vždycky. Vypadalo to, že jeho práce – rozvážení pizzy po domech – musí bejt neuvěřitelně namáhavá. Anebo si jen prostě bral moc směn. Člověk by řek, že musí mít na camaro už po čtrnácti dnech, když takhle maká.

Prohodila jsem něco v tom smyslu, když jsme zahnuli na příjezdovou cestu dolů z kopce.

„No jasně, už bych na ni měl,“ souhlasil nečekaně živě Somna. „Ale chci si ji pořádně vyšperkovat, chápeš? Stereo Alpine, repráky Bose. Tohle všechno.“

Mám jistou teorii o klucích, co mluví o svým autě v ženským rodě, ale měla jsem pocit, že by mi k tomu, aby mě Somna ochotně svezl, moc nepomohla. Takže jsem místo toho vyhrkla. „Týjovka. To bude teda super!“

Náš dům v Carmelu stojí na kopcích, co se táhnou podél údolí. Je z něj nádherná vyhlídka na záliv. Ale teď už se setmělo a cestou jsem viděla jenom světla v oknech domů, kolem kterejch jsme projížděli. Lidi tady v Kalifornii mají doma takový ty obrovský okna, aby jim šlo do místností sluníčko, takže když se večer setmí a oni rozsvítí, dá se pozorovat, co všechno doma dělají. Stejně jako v Brooklynu, kde nikoho ani nenapadlo zatahovat rolety. Připadalo mi to tak nějak domácký, víte.

„A co to zařizuješ? Na jakej předmět?“ zeptal se Somna. To, že vůbec promluvil, mě tak vykolejilo, až jsem nadskočila metr dvacet. Somna totiž mluvil tak zřídka, zvlášť když dělal něco, co ho těšilo – jako že jed nebo řídil –, že jsem na něj úplně zapomněla.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se zmateně.

„No to, co teď jedeš dělat.“ Na vteřinu odtrhnul oči od silnice a zadíval se na mě. „Říkalas přece, že je to kvůli škole, ne?“

„Jo,“ vyjekla jsem. „Uf. No, jasně. Totiž, to… jde o článek, co budu psát do školních novin. Moje kamarádka Cee Cee je šéfredaktorka. Zadala mi to.“

Panebože, to jsem ale neskutečná lhářka. Nemůžu zůstat jen u jedny lži, kdepak. Musím na ni vršit další a další. Jsem nechutná, máte recht. Fakt nechutná.

„Cee Cee,“ opakoval Somna. „To je ta albínská kočka, co s ní sedáváš při obědě?“

Cee Cee by nejspíš dostala embolii, kdyby slyšela, že o ní někdo mluví jako o kočce, ale po technický stránce bylo jeho konstatování správný, takže jsem zahuhlala něco nezřetelnýho na souhlas.

Somna přitakal a pak se na delší dobu odmlčel. Tiše jsme míjeli rozzářený okna honosnejch sídel. Řekla bych, že Seventeen Mile je ta nejhezčí silnice na světě. Vede kolem toho slavnýho golfovýho hřiště Pebble Beach a kolem asi pěti dalších golfovejch klubů. Navíc je na ní spousta dalších malebnejch míst, jako třeba Strom samotář, což je cypřiš, kterej vyrůstá ze skály, anebo Tulení skála, kde bude nejspíš, jo, chytli jste bingo, hodně tuleňů.

Seventeen Mile vede taky nad útesama na tý části pobřeží, který tady říkají Neklidný moře – na rozdíl od klidnýho Pacifiku –, protože pod hladinou je spousta spodních vírů a proudů, který jsou nebezpečný pro plavce. Mezi skalama a obrovskejma vlnama je tady jen úzkej pruh písku plnej lastur a mušlí a slávek, kolem kterejch se vznášejí hejna racků a vyzobávají ze škeblí maso. Sem tam tady moře vyplaví taky nějaký surfaře, dost pitomý na to, že si troufali sjíždět takový vlny.

Pokud po tom prahnete, můžete si koupit barák rovnou na útesu, odkud se na tuhle přírodní nádheru můžete dívat z první ruky. Asi tak za nějakejch pár miliard dolarů.

A přesně tohle udělal Thaddeus Zrzek Beaumont. Patřilo mu jedno z těchhle honosnejch sídel – to největší, jak jsem zjistila, když k němu Somna nakonec zatočil. Dům byl tak obrovskej, že měl i malej strážní domek vedle brány s ostnatým drátem. Za ním vedla dlouhá, ale fakt dlouhá příjezdová cesta k domu. Uvnitř budky seděl hlídač a čučel na televizi.

Somna si prohlížel bránu. „Víš jistě, že to je tady?“

Nasucho jsem polkla. Věděla jsem od Cee Cee, že pan Beaumont je bohatej, ale až doteď jsem neměla ponětí o tom, co slovo bohatej vlastně znamená tady v severní Kalifornii. Pokoušela jsem se k němu dovolat celej den – jednou mi řekli, že má jednání, pak zase, že s někým telefonuje, a tak to šlo pořád dokola. Takže mě napadlo, že osobní kontakt by možná pomohl prolomit ledy. Vlastně už ani nevím, co mě to napadlo. Asi že zazvoním a on přijde ke dveřím a já ho dostanu tím svým nevinným školáckým ohozem.

Jenže – jak jsem si teď uvědomila – tady se k ničemu takovýmu ani nepropracuju.

„Ehm, promiňte,“ řekla jsem do maličkýho mikrofonu na strážní budce. Okna byly z neprůstřelnýho skla, jak jsem si všimla. Buď Tadova otce nemají lidi moc v lásce, anebo je kapánek paranoidní.

Hlídač zvedl oči od televize. Viděla jsem, jak si mě prohlíží. Nechala jsem si baloňák rozepnutej, abych měla jistotu, že uvidí mou plátěnou sukni a pletenej svetr. Pak se mi podíval přes rameno na ramblera. To nevypadalo moc dobře. Nemohla jsem potřebovat, aby mě někdo posuzoval podle mýho přitroublýho nevlastního bráchy a jeho rachotiny.

Zaťukala jsem radši na sklo, abych upoutala hlídačovu pozornost.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně. „Jmenuji se Susannah Simonová a studuji na Misijní akademii ve druhém ročníku. Připravuji článek pro naše školní noviny o nejvlivnějších lidech v Carmelu a doufala jsem, že mi pan Beaumont bude moci poskytnout interview. Ale bohužel se mi nepodařilo dostat ho k telefonu, a ten článek musím odevzdat už zítra, tak jsem si myslela, že kdyby byl doma a našel si na mě chvilku čas…“

Hlídač na mě naprosto konsternované zíral.

„Jsem přítelkyně, ehm, Tada Beaumonta, syna pana Beaumonta,“ soukala jsem ze sebe. „Tad mě zná, takže jestli potřebujete, aby mě identifikoval, tak myslím, že ho můžete klidně zavolat. Pokud mě teda potřebujete identifikovat nebo ověřovat totožnost nebo jak se tomu říká.“

Hlídač pořád jenom zíral. Člověk by řekl, že boháč typu pana Beaumonta by si moh dovolit chytřejšího bodyguarda.

„Ale jestli jsem přišla nevhod,“ uzavřela jsem a otočila se, „tak se nedá svítit. Přijdu někdy jindy.“

Pak hlídač udělal tu nejneuvěřitelnější věc na světě. Naklonil se dopředu, stiskl nějakej čudlík a řekl: „Děvče, vy mluvíte tak rychle, jak jsem to v životě neslyšel. Můžete mi to zopakovat? A teď už pěkně pomalu?“

Takže jsem svůj stručnej projev odříkala znova, jak nejpomalejc to šlo, zatímco za mnou seděl Somna pořád za volantem a túroval motor. Slyšela jsem, jak v autě hraje rádio, a Somna si zpívá s ním. Nejspíš si myslel, že když má vytažený okýnka, je ten jeho křáp zvukotěsnej.

Páni, to se teda plete.

Když jsem teda odříkala svou litanii podruhý, hlídač se trochu usmál, řekl: „Momentíček, slečno,“ a zvedl sluchátko bílýho telefonu. Pak do něj začal povídat něco, co venku nebylo slyšet. Začala jsem si spílat, že jsem si nevzala punčocháče, protože od oceánu fučel ostrej vítr a mně byla na nohy docela kosa. Nakonec už jsem se divila sama sobě, jak mě to vůbec mohlo napadnout.

Pak to v mikrofonu zakřapalo. „Tak, slečno,“ oslovil mě strážce, „pan Beaumont vás přijme.“

A k mýmu úžasu se brána z ostnatýho drátu začala doširoka otevírat.

„Ach,“ vyjekla jsem. „Bože! Děkuju vám! Díky –“

Pak jsem si uvědomila, že když nemluvím na mikrofon, hlídač mě stejně neslyší. Rozběhla jsem se zpátky k autu a škubla s dvířkama.

Somna, kterej zrovna vybrnával kytarový sólo na neviditelnej nástroj, přerušil svoje vystoupení. Vypadal trochu rozpačitě.

„No?“ zeptal se.

„No,“ opakovala jsem po něm a naskočila na místo vedle řidiče, „jsme tady. Dovez mě ještě k tomu domu, jo?“

„Rozkaz, Popelko.“

Trvalo nám snad pět minut, než jsme projeli celou cestu. Nedělám si srandu. Takhle byla dlouhá. Po obou stranách ji lemovaly vysoký stromy, který tvořily něco jako alej. Stromořadí před zámkem. Bylo to úžasný. Za denního světla to muselo vypadat nádherně. Bylo vůbec něco, co by Tad Beaumont neměl? Spoustu peněz, krásnej dům…

Jasně. Potřeboval už jen starou dobrou Susannah.

Somna zajel s autem až před průčelí domu, zastíněný kmenama vysokejch palem, podobně jako polynéskej hotel v Disney Worldu. Vlastně to celý vypadalo, jako by to projektoval sám Disney. Jako takový velký a moderní a kýčovitý. K domu ved kamennej chodník osvětlenej lampama a na jeho konci jsem zahlídla obrovský prosklený dveře, za kterejma někdo stepoval.

Otočila jsem se k Somnovi a řekla: „Tak fajn, jsem tady. Dík za odvoz.“

Somna si zaskočeně prohlížel dům a palmy a osvětlení. „Fakticky máš odvoz domů?“

„Fakticky,“ potvrdila jsem.

„Tak jo.“ Když jsem vystupovala z auta, slyšela jsem, jak mumlá: „Sem teda jsem pizzu ještě nevez –“

Vydala jsem se dlážděnou cestou ke vstupním dveřím. Sotva Somna konečně odrachotil pryč, uvědomila jsem si, že za domem slyším hukot oceánu, i když ve tmě nebylo nic vidět. Když jsem došla až ke dveřím, otevřely se ještě dřív, než jsem se vůbec stačila dotknout zvonku a Japonec v černejch kalhotech a něčem bílým, co vypadalo jako frak majordoma, se mi způsobně uklonil a řekl: „Tudy, slečno.“

Ještě nikdy jsem nebyla v domě, kde by vám otevíral komorník – nehledě na to, aby mě někde oslovovali slečno – takže jsem dost dobře nevěděla, jak se tady mám chovat. Pochodovala jsem za ním do obrovský haly, kde byly stěny obložený opravdickejma kamenama. Mezi nima tekly maličký potůčky a padaly dolů v miniaturních vodopádech.

„Mohu vám vzít váš plášť?“ zeptal se Japonec a já trochu znejistěla, protože jsem v ruce držela kabelu, ze který výmluvně čouhal můj zápisník. Chápete, potřebovala jsem působit přesně tímhle dojmem.

Potom se mi komorník zase uklonil a ukázal: „Tudy prosím, slečno.“

Pak mě nasměroval k dvoukřídlejm skleněnejm dveřím, které vedly na nějaký velký, otevřený nádvoří. Tam stál velkej bazén, kterej ve tmě svítil tyrkysovou modří. Z hladiny stoupala pára, takže byl zřejmě vytápěnej. Uprostřed měl fontánu a umělej skalnatej ostrůvek, ze kterýho proudila voda. Všude kolem bazénu rostly květiny a stromy a ibiškový keře. Fakt prima místo, pomyslela jsem si. Tady bych se ve svejch plavkách od Calvina Kleina a sarongu, řekněme někdy odpoledne po škole, vyjímala dobře.

Pak jsme zase vešli dovnitř, tentokrát do překvapivě obyčejný haly. Tam se mi můj průvodce uklonil potřetí a pronesl: „Počkejte tady, prosím.“ Potom zmizel v jedněch ze tří dveří.

A tak jsem udělala, co po mně chtěl, i když jsem si říkala, jak dlouho to může trvat. Nenosila jsem hodinky, protože všechny, co jsem předtím měla na zápěstí, mi rozmačkaly rozzuřený zbloudilý duše. Ale neměla jsem v plánu strávit s tím chlápkem víc než pár minut. Chtěla jsem se dostat dovnitř, doručit mu vzkaz od mrtvý ženy a zase rychle vypadnout. Slíbila jsem mamce, že budu do devíti doma, a teď už je určitě kolem osmý.

Tihleti boháči. Nikdy se nestarají o to, jestli kvůli nim obyčejní lidi dostanou zaracha.

Japonec se znova zjevil, uklonil se a oznámil mi: „Pán vás nyní přijme.“

Uf. To je teda hustý. Budu muset padnout na kolena?

Musela jsem se trochu krotit. Vyšla jsem z haly a zjistila, že stojím u výtahu. U malýho kouzelnýho výtahu s křesílkem a stolkem uvnitř. Na stolku stála dokonce kytka. Japonec za mnou zavřel dveře a já se ocitla sama v miniaturní místnůstce, která se začala pohybovat. Ale nedokázala jsem určit, jestli stoupá, nebo klesá. Nedalo se to nijak zjistit. Nade dveřma nebyly žádný čísílka, co by ukazovaly patra, a taky tady byl jen jeden čudlík…

Místnost se přestala pohybovat. Když jsem se dotkla dveří, začaly se samy otevírat. A když jsem vystoupila z výtahu, zjistila jsem, že stojím v temný místnosti, s těžkýma sametovýma závěsama, který zakrejvaj okna. Uprostřed jen masivní stůl a za ním obrovský akvárium. Před stolem čekala jedna židle: evidentně na mě. Za ním seděl muž. Sotva mě uviděl, pousmál se.

„Aha,“ pronesl, „tak tohle musí být slečna Simonová.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a jedenáct