7

„Uhm,“ připustila jsem. „Ano.“

Bylo sice těžký to odhadnout, v tom přítmí a tak, ale řekla bych, že chlápkovi za stolem bylo asi tolik jako mýmu nevlastnímu otci. Pětačtyřicet, nebo tak nějak. Na sobě měl svetr a pod ním takovou tu košili na knoflíčky, co většinou nosí Bill Gates. Vlasy mu už na temeni hlavy znatelně řídly. Cee Cee měla recht: byly hnědý s nádechem do zrzava.

A taky nebyl ani náhodou tak pohlednej jako jeho syn.

„Posaďte se,“ vyzval mě pan Beaumont. „No jen si sedněte. Jsem moc rád, že vás poznávám. Tad mi o vás tolik vyprávěl.“

Hm. Super. To by mě zajímalo, co by teď říkal, kdybych mu prozradila, že Tad ani neví, jak se jmenuju. Ale protože jsem pořád ještě hrála malou zuřivou reportérku, jenom jsem se usmála a zabořila se do pohodlnýho koženýho křesílka před jeho stolem.

„Dáte si něco?“ nabídl mi pan Beaumont. „Čaj? Limonádu?“

„Ach, to ne, děkuju vám,“ odmítla jsem. Bylo dost těžký nezírat na akvárium za jeho zádama. Bylo zabudovaný do zdi, sahalo přes celou její šířku a bylo plný rybiček všech barev, co jste si jen dokázali představit. Na dně akvária, přímo v písku, byly schovaný světla, který osvětlovaly místnost podivným, vodově vybledlým světlem. Obličej pana Beaumonta, žíhanej tím zvlněným světlem, vypadal trochu jako Moff Tarkinish. Víte, v tý poslední bojový scéně se spřísahancema Černý hvězdy.

„Nebudu vás obtěžovat,“ reagovala jsem vychovaně na jeho nabídku občerstvení.

„Jaké obtěžování, prosím vás. Joši nám to přinese.“ Pan Beaumont sáhl po telefonu, který trůnil uprostřed viktoriánsky působícího psacího stolu. „Mám mu zavolat, aby vás obsloužil?“

„Ne, vážně,“ trvala jsem na svým. „To je dobrý.“ A zkřížila jsem nohy, protože mi byla pořád ještě zima, jak jsem předtím trčela venku u strážní budky.

„Ale vám je chladno,“ všiml si pan Beaumont, „dovolte, zapálím v krbu.“

„Ale ne,“ zaprotestovala jsem chabě. „Vážně, to je… v pořádku…“

Můj hlas se pomalu vytrácel. Pan Beaumont neudělal to, co by udělal Andy – teda že by vstal, strčil pod připravený polena starý noviny, škrtnul zapalovačem a strávil asi půl hodiny foukáním do plamínků a nadáváním.

Pan Beaumont místo toho zdvihl dálkový ovládání, stiskl tlačítko a v krbu z černýho mramoru se okamžitě rozhořel bujarej oheň. Hnedka jsem cítila, jak mě to zahřívá.

„No ne,“ vyhrkla jsem. „To je… pohodlný.“

„Viďte?“ Pan Beaumont se na mě usmál. Jeho zrak se z nějakýho důvodu zastavil na křížku, co mi visel kolem krku. „Nikdy jsem nebyl pro ohniště v domě. Neumím moc dobře zapalovat. Přiznám se, že jsem nepatřil zrovna mezi nejlepší skauty.“

„Ha ha,“ zasmála jsem se zdvořile. Měla jsem pocit, že šílenější už by to mohlo bejt jen v případě, kdyby se ukázalo, že tenhle chlapík má hlavu tý mrtvý ženský někde v mrazáku, připravenou pro transplantaci k tělu Cindy Crawfordový, hned jak to tělo bude k dispozici.

„No, jestli si teď teda můžeme promluvit, pane Beaumonte…“

„Ale jistě. Tak nejvlivnější lidé v Carmelu, je to tak? Na kolikáté příčce jsem? Asi jednička, předpokládám.“

Rozesmál se ještě hlasitěji. Usmála jsem se na něj. Sice to na sobě nenávidím, ale připouštím, že tenhle okamžik mám nejradši. Fakt. Něco dost zásadního se mnou nebude v pořádku.

„Ve skutečnosti, pane Beaumonte,“ vyslovila jsem zřetelně, „o vás žádný článek do školních novin nepřipravuju. Jsem tady, protože mě někdo požádal, abych vám vyřídila vzkaz, a tohle byla jediná možnost, jak se k vám dostat. Vás je dost složitý kontaktovat, jestli mi rozumíte.“

Nepřestával se usmívat, ani když jsem mu vysvětlila, že jsem se vetřela dovnitř pod falešnou záminkou. Určitě měl pod stolem nějaký tlačítko, kterým moh přivolat ochranku, ale nic takovýho neudělal. Anebo pokud jo, tak jsem si ničeho nevšimla. Založil si ruce na prsou a s pohledem pořád upřeným na můj zlatej křížek prones: „Ano?“ Takovým tím čistě vyčkávacím tónem.

„Ten vzkaz,“ pokračovala jsem a narovnala se, „je od ženy – promiňte, ale nevím, jak se jmenuje –, která už nežije.“

Jeho výraz se ani v nejmenším nezměnil. Očividně byl mistrem v pokerovým skrývání emocí.

„Řekla, že vám mám vyřídit,“ mluvila jsem dál, „že jste ji nezabil. Že vás z ničeho neobviňuje. A ani vy se nemáte z ničeho obviňovat.“

A tohle už vyvolalo reakci. Vystřelil rukama před sebe, chytil se za okraj stolu, a naklonil se ke mně s okouzleným výrazem.

„Tohle vám řekla?“ zeptal se dychtivě. „Ta mrtvá žena?“

Nejistě jsem ho pozorovala. Nebyla to zrovna obvyklá reakce lidí, kterým jsem doručovala zprávy od nebožtíků. Většinou jim tekly slzy. Nevěřícnej úžas ve tváři. Ale ne tenhle – koukněte se na to – podivně vzrušenej zájem.

„Ano,“ potvrdila jsem a vstala.

Ne snad, že by mě chování pana Beaumonta tak vyděsilo. Ani že by mi zvonilo v uších tátovo varování. Ale moje instinkty mediátora mi napovídaly, že je nejvyšší čas se zdekovat, a to hned. A když mi něco špitají moje instinkty, obvykle je poslechnu. Zjistila jsem, že je to docela zdraví prospěšná metoda.

„Tak fajn,“ uzavřela jsem. „Nashledanou.“

Otočila jsem se a zamířila zpátky k výtahu. Ale když jsem stiskla ovladač, nic se nestalo.

„A kde jsi viděla tu ženu?“ Hlas pana Beaumonta za mnou zněl jenom zvědavě, nic víc. „Tu mrtvou?“

„Zdálo se mi o ní,“ zalhala jsem a bezvýsledně se pokusila otevřít dveře výtahu. „Přišla za mnou ve snu. Pro ni bylo hrozně důležitý, aby vám dala vědět, že vás z ničeho neobviňuje. A teď jsem splnila, co jsem jí slíbila, takže mohl byste mě nechat jít? Slíbila jsem mamce, že budu v devět doma.“

Ale pan Beaumont dveře výtahu neuvolnil. Místo toho pronesl udiveným hlasem: „Zdálo se ti o ní? Mluvíš ve snech s mrtvými? Jsi okultistka?“

Sakra, zaklela jsem v duchu. Mohlo mě to napadnout.

Že on bude jeden z těch vyznavačů New Age? Že má postel postavenou v tý zóně bez patologickejch zlomů a v koupelně aromaterapeutický svíčky? Má někde v domě malou pracovnu, zasvěcenou zkoumání mimozemšťanů?

„Jo,“ řekla jsem unaveně, protože když už to došlo tak nedaleko, nedalo se dost dobře vycouvat, „jo, jsem okultistka.“

Ať se vykecá, myslela jsem si. Jen ať si mluví, a já budu zatím hledat, kde nechal tesař díru. Popošla jsem k prvnímu oknu, ukrytýmu za těžkým sametovým závěsem.

„Ale heleďte, fakt vám už nic víc nemůžu říct, chápete?“ pokračovala jsem jakoby v konverzaci. „Měla jsem prostě jen takovej sen. O tý mrtvý ženě, která vypadala, ehm, že byla moc hezká a prima, když byla ještě naživu. Je to škoda, že je po smrti, ehm. Kdo to vlastně byl? Vaše… manželka?“

Při slově manželka jsem prudce odhrnula závěs. Čekala jsem, že za ním bude okno, kterým bych mohla rychle vyskočit ven do bezpečí. Prostě přehodit nohy přes parapet a zmizet. To nebyl problém. Udělala jsem to už snad stokrát.

Okno tam bylo, to je fakt. Vysoký přes dva metry, se spoustou malejch jednotlivejch tabulek, upevněnejch v okrasnejch rámech.

Ale okenice – víte, takový ty, co zdobí průčelí domu a mají většinou jen dekorativní účel – někdo zavřel. Pevně, na závoru. Tak, aby se mezi nima neprotáhnul ani paprsek světla.

„To musí být úžasně vzrušující,“ pronesl za mnou pan Beaumont, zatímco jsem zírala na okenice a přemýšlela, jestli by se mi je podařilo rozrazit, kdybych do nich kopla hodně velkou silou. Ale jak moh člověk tušit, co ho čeká za nima? Mohli jsme bejt deset metrů vysoko. Už jsem párkrát provedla pár dramatickejch seskoků, ale chtěla bych aspoň vidět, kam to vlastně budu padat.

„Mám na mysli nadpřirozené schopnosti,“ pokračoval Tadův otec za mejma zádama. „Zajímalo by mě, jestli se můžeš kontaktovat i s dalšími mrtvými osobami, které jsem znal. Existuje pár nebožtíků, co bych si s nimi rád promluvil.“

„Jenomže tak –“ pustila jsem závěsy a vydala se k dalšímu oknu, „– to nefunguje.“

Totéž. Okno bylo ubedněný zavřenejma okenicema. Ani náznak slunečního svitu neměl šanci dostat se dovnitř. Vlastně to vypadalo, že okenice nejsou zavřený. Vypadalo to, jako by byly spíš zatlučený.

Ale to je směšný, ne? Kdo by si zatloukal okenice natrvalo? Zvlášť když je pod nima taková nádherná vyhlídka na oceán, jakou Beaumontův dům určitě má.

„No, ale když se na to soustředíš –“ Beaumontův hlubokej hlas mě provázel k dalšímu oknu, „– můžeš určitě komunikovat i s nějakými dalšími. Chci říct, když se ti to povedlo už jednou. Teď už to půjde samo, ne? Samozřejmě ti zaplatím.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. I poslední okno bylo zatlučený zvenčí.

„Ehm,“ zamumlala jsem neurčitě a spustila poslední závěs. „Máte agorafobii?“

Pan Beaumont si asi konečně všiml, co to provádím, protože prohodil: „Ach tak. Ano. Mám alergii na sluneční světlo. Nedělá mi dobře na kůži.“

No jasně. Ten chlap je magor.

V místnosti byly jen jedny další dveře, ale ty byly za zádama pana Beaumonta, poblíž akvária. Představa, že bych se musela dostat do blízkosti toho cvoka, mě zrovna nepovznášela, a tak jsem se otočila zpátky k výtahu.

„Prosím, můžete mi je otevřít, abych se mohla vrátit domů?“ Zalomcovala jsem znova dveřma výtahu a pokoušela se nedávat najevo strach. „Moje mamka je moc přísná, a když se nevrátím včas, tak… mě zmlátí.“

Vím, že to znělo dost přehnaně – zvlášť pro toho, kdo někdy viděl mou mamku ve zprávách, jak recituje svoje příspěvky. Mamka vůbec nepůsobí jako agresivní týpek. Ale musím přiznat, že něco v tom chlapovi ve mně vzbuzovalo opravdickou hrůzu. Chtěla jsem prostě odtud, a bylo mi fuk, jak moc kvůli tomu budu muset lhát. Vymyslela bych si cokoli, co by dokázalo zapůsobit.

„Myslíš,“ pokračoval nevzrušeně pan Beaumont, „že kdybych byl úplně tiše, mohla bys přivolat ducha té ženy, abych si s ní mohl na chvíli promluvit?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Otevřete mi ty dveře?“

„Nejsi zvědavá, jak to myslela?“ zeptal se pan Beaumont. „Vždyť ti přece řekla, že se nemám obviňovat z její smrti. Jako bych se nějakým způsobem podílel na tom, že je mrtvá. Copak nechceš vědět, co to všechno znamená? Chci říct, jestli jsem, nebo nejsem –“

A právě v tu chvíli, k mý značný úlevě, dveře výtahu povolily. Ale ne proto, že by je uvolnil pan Beaumont. Vůbec ne. Otevřely se, protože tím výtahem někdo přijel.

„Dobrý den,“ pozdravil blonďák, mnohem mladší než pan Beaumont. Na sobě měl oblek a kravatu. „Kohopak to tady máme?“

„To je slečna Simonová, Marcusi,“ představil mě pan Beaumont. „Je médium.“

Marcus se z nějakýho důvodu zadíval taky na můj řetízek. Anebo ne na řetízek, ale na krk.

„Médium, říkáš?“ Jeho zrak mi přejížděl po hrdle až k výstřihu svetru. „Tak o tom jste se tady vy dva bavili? Joši říkal něco o článku do školních novin…“

„Ne, ne.“ Pan Beaumont zamával paží, jako by chtěl zaplašit celej ten výmysl s článkem. „To si ta dívenka jen vymyslela, aby se ke mně dostala a mohla mi vyprávět o svém snu. Byl to vážně moc zajímavý sen, Marcusi. Zdálo se jí o ženě, která mi vzkazuje, že jsem ji ve skutečnosti nezabil. Nezabil jsem ji, Marcusi. Není to zajímavé?“

„To jistě je,“ souhlasil Marcus. Položil mi ruku na rameno. „No, jsem rád, že jste si tak dobře popovídali. Ale obávám se, že slečna Simonová už pospíchá domů.“

„To ne,“ vyhrknul pan Beaumont a poprvé se za stolem vztyčil. Byl dost vysokej, jak jsem si všimla. A měl zelený manšestráky. Zelený!

Fakt. Jestli chcete něco vědět, tak tohle na tom bylo to nejšílenější.

„Sotva jsme se začali líp poznávat,“ prohlásil lítostivě pan Beaumont.

„Slíbila jsem mamince, že se do devíti vrátím,“ vychrlila jsem rychle na Marcuse.

Marcus nebyl hlupák. Postrčil mě rychle do výtahu a řekl přes rameno Beaumontovi: „Tak to musíme slečnu Simonovou vrátit mamince včas.“

„Počkejte.“ Pan Beaumont vystartoval kolem stolu za námi. „Neměl jsem ani čas se –“

Ale Marcus naskočil do výtahu za mnou a zabouchl za sebou.

8

Kabina se začala pohybovat. Pořád jsem nedokázala určit, jestli jedeme nahoru, nebo dolů. Ale na tom vlastně nezáleželo. Hlavní bylo, že jsme se dostali pryč z dosahu pana Beaumonta. To bylo taky jediný, na čem mi teď záleželo.

„Jéžiši,“ vydechla jsem. Až teď, když už jsme byli podle všeho v bezpečí, jsem si dovolila rozklepat se. „Co je to za chlapa?“

Marcus se na mě pátravě zadíval.

„Zranil vás snad nějak pan Beaumont, slečno Simonová?“

Zamžikala jsem na něj. „Ne.“

„To rád slyším.“ Marcus vypadal, jako by se mu trochu ulevilo, ale okamžitě se to pokusil zakrýt úřední maskou. „Pan Beaumont,“ prohlásil důležitě, „je dnes večer velice unaven. Je to velmi významný a velmi zaměstnaný člověk.“

„Je mi líto, že vám to musím říkat zrovna já, ale ten chlap je něco mnohem horšího než unavenej.“

„Může to tak vypadat,“ prohodil lehce Marcus. „Pan Beaumont nemá čas zabývat se holčičkami, co si z něho utahují.“

„Utahují?“ opakovala jsem šokovaně. „Poslouchejte, pane, já…“ Co to proboha melu?! „Vážně jsem měla, ehm, sen, a slíbila jsem –“

Marcus se na mě unaveně zadíval. „Slečno Simonová,“ pronesl tichým hlasem, „opravdu jen velmi nerad bych kontaktoval vaše rodiče. A pokud mi slíbíte, že už pana Beaumonta nebudete nikdy obtěžovat s touhle směšnou historkou, tak jim nezavolám.“

Skoro jsem se nahlas rozesmála úlevou. Rodiče?! Měla jsem strach, že zavolá policii! Rodiče zvládnu, to je v pohodě. S policií by to bylo mnohem horší. V každým ohledu.

„No,“ vyhrkla jsem, když se výtah zastavil, Marcus otevřel dveře a vedle mě chodbou k tomu nádvoří, kde měli bazén, „tak dobře.“ Pokusila jsem se propašovat do svýho hlasu trochu podrážděnosti. „Slibuju.“

„Děkuji vám,“ pronesl klidně Marcus.

Pokýval hlavou a vykročil se mnou k východu.

Nejspíš by mě vykopnul ven bez dalších řečí. Ale jak jsme pochodovali kolem bazénu, všimla jsem si, že v něm někdo plave. Nejdřív jsem ho nepoznávala. Byla fakt pořádná tma a na obloze nesvítil měsíc ani hvězdy, protože ji zakryly těžký bouřkový mraky. Jediným osvětlením na nádvoří byl reflektor na umělým ostrůvku uprostřed bazénu, umístěnej pod hladinou. V jeho světle vypadal plavcův obličej podivně deformovanej, trochu jako tvář pana Beaumonta ve světle zářivek v akváriu.

Ale najednou se plavec přiblížil k okraji bazénu, protože jeho vodní rozcvička byla zřejmě u konce, vytáhnul se nahoru a vydal se pro osušku, kterou si přehodil přes lehátko.

Strnula jsem.

A nejen proto, že jsem ho poznala. Strnula jsem, protože se člověku nestává den co den, že by viděl řeckýho boha v celý jeho kráse.

A to byl teda fakt. Tad Beaumont v plavkách, to byl pohled, co stál za ten strach. V modrým světle, který na něj z bazénu dopadalo, vypadal jako Adonis, a s těma kapkama vody, co mu stýkaly z tmavejch vlasů na ramena… Jeho svaly sice nebyly tak nápadný jako u Jesseho, ale přinejmenším měl slušně vypracovaný bicáky.

„Ahoj, Tade,“ pozdravila jsem ho.

Podíval se mým směrem. Utíral si zrovna svoje adonisovský tělo do osušky. Teď s tím na chvíli přestal a přejel mě očima.

„Jé, ahoj,“ pozdravil, když mě poznal. Po tváři se mu rozlil širokej, upřímnej úsměv. „To jseš ty?“

Cee Cee měla pravdu. Nemá vůbec ponětí, jak se jmenuju.

„Jasně,“ potvrdila jsem. „Susannah Simonová. Viděli jsme se na večírku u Kelly Prescottový.“

„Já vím. Pamatuju se na tebe.“ Popošel ke mně, s ručníkem přehozeným kolem ramen. „Jak se máš?“

Jeho úsměv stál taky za to, to vám řeknu. Jeho tatík nejspíš nechal u ortodontistů pořádnej balík, ale každej cent se vyplatil, o tom teda žádná.

„Ty tuhle mladou dámu znáš, Tade?“ zeptal se Marcus. Jeho hlas zněl značně nedůvěřivě.

„No jasně,“ potvrdil Tad. Stál teď těsně vedle mě a kapky vody zářily v jeho tmavejch vlasech jako diamanty. „Já ji vyprovodím.“

„Dobře,“ řekl Marcus. A protože očividně nedokázal vymyslet nic, co by se k tomu dalo ještě dodat, zopakoval trochu nejistě: „Dobře.“

A potom, po dlouhým a trapným okamžiku ticha, to zopakoval potřetí a dodal k tomu: „Takže já vás teď můžu opustit. Tade, ukážeš slečně Simonové cestu?“

„Jasně,“ souhlasil zase Tad, a když pak Marcus zmizel ve skleněnejch dveřích, naklonil se ke mně a spiklenecky zašeptal: „Nezlob se. Marcus je fajn, ale dělá si se vším trochu moc hlavu.“

Vzhledem k tomu, že jsem za sebou zrovna měla setkání s jeho šéfem, neměla jsem to Marcusovi zase tak moc za zlý. Ale to jsem Tadovi říct nemohla, takže jsem jenom prohodila: „Chápu. Věřím, že je moc fajn.“

A pak jsem mu odvyprávěla tu historku o článku pro školní noviny. Tušila jsem, že pokud na to u nich doma přijde řeč, jeho otec zrovna nebude namítat: „Ale ne, kvůli tomu tady vůbec nebyla. Přišla mi vypravovat o mrtvý ženský, kterou jsem nezabil.“

A i kdyby to udělal, měla jsem pocit, že takovýmu cvokovi nemůže uvěřit ani vlastní syn.

„Aha,“ pokýval vážně Tad, když jsem mu vylíčila svou neexistující reportáž. „Tak to je super.“

„To jo,“ přitakala jsem a fabulovala dál. „Netušila jsem, že je to tvůj táta.“ Jéžišikriste, ve lhaní mě teda fakt hned tak někdo netrumfne. „Já jsem vlastně nevěděla, jak se jmenuješ příjmením. To je fakt překvapení. Hele, mohla bych si půjčit telefon? Potřebuju si zavolat kvůli odvozu domů.“

Tad se na mě překvapeně podíval. „Potřebuješ odvoz? To je v pohodě. Já tě odvezu.“

Nemohla jsem si pomoct, abych si ho neprohlídla od hlavy až k patě. Aby bylo jasný, byl prakticky nahej a tohleto… No tak dobře, nebyl úplně nahej, měl takový ty plavkový šortky, co mu sahaly skoro ke kolenům. Ale pro mě byl dost nahej na to, abych rychle odvrátila oči.

„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Díky.“

Sledoval můj pohled až ke svejm mokrejm plavkám.

„No jo,“ zamumlal a krásně rozpačitě se usmál. „Jenom na sebe rychle něco hodím. Počkáš tady na mě?“

Popadl ručník, kterej měl přehozenej přes ramena, do ruky, a vystartoval směrem k domu –

Ale zarazil se, když jsem ohromeně vyhrkla: „Panebože! Co to máš na krku?“

Nahrbil okamžitě ramena a otočil se zpátky ke mně. „Nic,“ zamumlal rychle.

„Nic to teda určitě nebude,“ prohlásila jsem jistě a vykročila směrem k němu. „Máš nějakou hroznou –“

A pak, jak se můj hlas pomalu vytrácel, mi pohled sklouznul na vlastní ruce.

„Hele,“ pronesl Tad, celý nesvůj, „to je jen alergie. Na jedovatej břečťan. Já vím, že to vypadá hrozně. Mám to už pár dní. Vypadá to hůř, než to ve skutečnosti je. Nechápu, jak jsem to mohl chytnout, zvlášť tady vzadu, ale –“

„Ode mě.“

Zvedla jsem obě ruce. V modrým světle z bazénu vypadaly puchejře trochu směšně – a úplně stejně jako vyrážka na jeho krku.

„Na tom Kellyině večírku jsem se zamotala do nějakejch šlahounů,“ vysvětlovala jsem. „A chvilku potom jsme spolu tancovali.“

Tad se zadíval na moje ruce. Potom se začal smát.

„Promiň,“ řekla jsem zahanbeně. Cítila jsem se fakt pod psa. To já jsem ho zmrzačila. Tohohle úžasně sexy a přitažlivýho kluka. „Víš, já nevěděla –“

Ale Tad se nepřestával smát. A já se rozesmála s ním.