9

„Zavřené,“ opakoval zamyšleně otec Dominik. „Okenice byly zavřené?“

„No, ne všechny,“ připustila jsem. Seděla jsem v křesle u jeho psacího stolu a oždibovala si svou vyrážku. Hydrokortizon puchejře vysušil, takže místo nich jsem teď měla na rukou jenom šupiny. „Jenom v tý jeho pracovně, nebo co to vlastně bylo. Povídal, že má alergii na sluneční světlo.“

„A říkáš, že se ti pořád díval na krk?“

„No, vlastně na řetízek, co jsem měla kolem krku. Ale když přišel ten jeho asistent, prohlížel si můj krk, jako by čekal, že tam uvidí obrovský cuckfleky nebo co. Ale vy jste si nevšimnul, co je na tom všem divnýho, otče?“

Rozhodla jsem se, že je nejvyšší čás kápnout před starým dobrým otcem Domem božskou. Přinejmenším co se tejkalo tý ženský, která mě v noci budila kvílením. Nedokázala jsem se odhodlat, abych mu řekla pravdu o Jessem – zvlášť když jsem měla pořád na paměti, co se dělo, když mě Tad včera odvezl domů –, ale vzhledem k tomu, že jsem si začínala lámat hlavu s tím, jestli Thaddeus Beaumont senior není doopravdy nějakej nebezpečnej zabiják, napadlo mě, že by se mi pomoc otce Dominika mohla fakticky hodit. Kdybych ho potřebovala dotáhnout před tvář spravedlnosti nebo něco na ten způsob.

„Divný je to,“ pokračovala jsem, „že byl překvapenej, ale tak nějak divně. Jeho překvapilo, že mu ta ženská vzkazuje, že ji nezabil. Z čehož vyplývá – teda aspoň pro mě – že to ve skutečnosti udělal. Že ji zabil!“

Když jsem vešla do jeho pracovny, prováděl si otec Dominik něco pod sádrou nataženým drátěným ramínkem. Nejspíš ho to pod ní svědilo. Teď už se sice neškrabal, ale přesto vypadal trochu roztržitě. Pořád držel v ruce kus drátu z ramínka. Ale aspoň zatím nesáhl po cigaretách.

„Citlivý na světlo,“ mumlal si. „A dívá se ti na krk.“

„Já myslím,“ držela jsem se tématu, „že tu ženskou fakticky zabil. Nebo to aspoň prakticky připustil, no ne? Problém ale je, jak mu to dokázat? Neznáme její jméno, nevíme ani, kde je pohřbená – pokud si vůbec někdo dal tu práci s tím, aby ji pohřbil. Nemáme tělo, který by mohlo posloužit jako předmět doličnej. Kdybysme šli na policii, co jim asi tak řekneme?“

Otce D., abych to tak řekla, plně zaměstnávaly vlastní myšlenky, protože pořád otáčel zohýbaným ramínkem. Nakonec jsem usoudila, že pokud se odebral do říše snů, můžu ho v tom napodobit. Opřela jsem se v křesle, onimrávala si svoje šupiny a začala myslet na to, co se dělo potom, když jsme se s Tadem přestali smát našim znetvořujícím puchejřům – což byla taky jediná část večera, kterou jsem před otcem Dominikem zatloukla.

Tad odešel domů, aby se převlíknul. Čekala jsem u bazénu a z jeho hladiny stoupala pára, která mi zahřívala nohy bez punčocháčů. Nikdo mě neobtěžoval, a poslouchat, jak šumí vodopád, bylo po tom všem dost uklidňující. Tad se znova objevil, vlasy měl pořád mokrý, ale jinak už byl – bohužel – kompletně oblečenej, v džínách a další černý hedvábný košili. Dokonce si taky pověsil na krk zlatej řetěz, i když jsem dost pochybovala, že by ten svůj vyhrál v soutěži o nejlepší esej o Jamesu Madisonovi.

Ale nic z toho jsem nemohla vyslovit nahlas: ani to, že zlatej řetěz mu pravděpodobně rozdráždí vyrážku na krku, ani to, že džíny a černá košile je beznadějná kombinace, styl buran ze Staten Islandu.

Pokoušela jsem se nic z toho nedávat najevo a Tad mě vedl do domu, kde se jakoby zázrakem zjevil Joši s mým baloňákem. Potom už jsme šli rovnou k Tadovu autu – a přísahám bohu, byla to přesně takovej ten černej blejskavej nesmysl, co řídil David Hasselhof v tý show, kde vystupoval předtím, než začal natáčet Pobřežní hlídku. Mělo to hluboký kožený sedadla a stereo, pro který by Somna dokázal vraždit. A když jsem si zapínala bezpečnostní pás, v hloubi srdce jsem doufala, že Tad je dobrej řidič. Umřela bych hanbou, kdyby mě z takovýho auta měl někdo vyprošťovat po havárce.

Tad si samozřejmě myslel, že jeho auto nemá chybu, a on, když v něm sedí, taky ne. No, řekla bych, že někde v Polsku byste fakt mohli bejt za frajera, kdybyste řídili černý porsche a měli přitom na krku zlatej řetěz a na sobě černou košili. Jenže když jste někoho takovýho zmerčili v Brooklynu, bylo vám okamžitě jasný, že je to dealer s drogama, co zrovna dorazil z vidlákova.

Jenže to Tad očividně netušil. Nastartoval a vteřinu nato už jsme letěli po okruhu a proplouvali ostrejma zatáčkama podél pobřeží, jako bysme se vznášeli na létajícím koberci. Tad se mě přitom zeptal, jestli bych cestou nechtěla někam zaskočit a dát si třeba kafe nebo tak něco. Vypadalo to, že když zjistil, že spolu sdílíme krutej osud lidí postiženejch vyrážkou, potřeboval se trochu uvolnit.

Řekla jsem jasně, i když kafe ve skutečnosti nesnáším, a on mě nechal zavolat ze svýho mobilu mamce a omluvit se, že přijdu pozdějc. Mamka byla tak vyvedená z míry, že jsem si konečně vyšla s nějakým klukem, že neudělala nic z toho, co matky obvykle dělávaj, když si dcery vyjdou s chlapcem. Nezeptala se, jak se jmenuje, kdo je jeho matka ani jaký číslo mají na pevnou linku.

Když jsem zavěsila, zajeli jsme do Clutche, což byla očividně oblíbená kavárna lidí z misijní školy. Jak jsem zjistila, uvnitř byli Adam i Cee Cee, ale když viděli, že jsem přišla s klukem, taktně předstírali, že se neznáme. Nebo aspoň Cee Cee. Adam se rozhlížel kolem, a když se k němu Tad otočil zády, šklebil se na něj a dělal různý posunky. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že Tadova vyrážka v tlumeným osvětlení Clutche zářila, anebo jestli tím Adam jen vyjadřoval celkový znechucení nad osobou Tada Beaumonta obecně.

V každým případě jsme se stejně po dvou kapučínech (který si dal Tad) a dvou jablečnejch moštech (pro mě) zvedli a Tad mě hodil domů. Jak jsem s politováním zjistila, nebyl to zrovna ten nejbystřejší z hochů. Vlastně mluvil skoro pořád jenom o basketu, a pokud přestal mluvil o basketu, začal mluvit o plachtění. A když na chvíli opustil obě témata, měl ještě v záloze skoky na lyžích.

Ale jinak působil jako slušňák. Na rozdíl od svýho táty, a to v obou ohledech – pan Beaumont nebyl ani trouba, ani to, čemu by se dalo říct spořádanej člověk. A Tad byl kromě toho taky neskutečně hezkej, ale fakt neskutečně. Takže kdybych hodnotila ten večer na stupnici od jedny do desítky – jednička bída, desítka úžas –, bylo to tak někde mezi sedmičkou a osmičkou.

Ale potom, když jsem mu řekla dík a dobrou noc a pokoušela se rozepnout svůj bezpečnostní pás, Tad se najednou naklonil, objal mě kolem ramen a políbil.

Moje první pusa.

První v životě.

Chápu, že tomu nechcete věřit. Vzhledem k tomu, že jsem taková energická a temperamentní a to všechno ostatní, by si jeden nejspíš řekl, že se na mě slítají kluci jako včely na med už od chvíle, kdy jsem strčila špičku tenisky do puberty.

Ale skutečnost je bohužel přesně opačná. Většinou to kladu za vinu faktu, že jsem biologická zrůda – víte, že jako můžu mluvit s mrtvejma a tyhle věci. Řekla bych, že jenom kvůli tomu jsem nikdy nebyla na rande. Ale vím, že to nebude jenom tím. Prostě nejsem ten typ holky, kvůli který by kluci nemohli usnout. Ne že by je snad nenapadlo mě pozvat na schůzku, ale asi to vždycky nějak rozchodili dřív, než zvedli sluchátko. Nevím, jestli mají pocit, že bych jim vyrazila mandle z krku pěstí, kdyby mě zkusili políbit, nebo jestli je děsí můj jiskřívej intelekt a má výjimečná krása (ha ha ha). No prostě – hoši nějak nemají zájem.

Až na Tada, jak se zdálo. Tad zájem měl. A to hlubokej zájem.

Demonstroval ho tím, že protáhnul náš nevinnej polibek na dobrou noc do regulérního francouzáka. A já si to obrovsky užívala – už jsem ani nemyslela na jeho zlatej řetěz a černou hedvábnou košili –, ale jenom do chvíle, než jsem si uvědomila, co vidím za Tadovejma zádama. Měla jsem otevřený oči, to dá rozum, byla to moje první pusa a nehodlala jsem z ní propást ani vteřinu, jasný?

Na malým zadním sedadle porsche někdo seděl.

Odtáhla jsem hlavu a vyjekla.

Tad na mě zmateně zíral.

„Udělal jsem ti něco?“ zeptal se popleteně.

„Ach ne, prosím,“ pronesla konverzačním tónem osoba na zadním sedadle. „Nenechte se v nejmenším rušit.“

Podívala jsem se na Tada. „Musím běžet,“ vyhrkla jsem, „promiň.“

A prakticky jsem vylítla z auta.

Už jsem byla skoro u domu, tváře mi hořely rozčilením, když mě Jesse dohnal. Měl tak dlouhý nohy, že ani nemusel utíkat, jenom trochu přidal do kroku.

A měl ještě tu drzost dodat: „Je to tvoje chyba.“

„Co je moje chyba?“ zaječela jsem, když Tad po chvilce váhání konečně začal couvat po naší příjezdový cestě pryč.

„Nemělas ho nechat,“ poučil mě Jesse, „zajít tak daleko.“

„Daleko? O čem to sakra mluvíš? Daleko? Co to krucinál znamená?“

„Sotva ho znáš,“ prohodil Jesse, „a už mu dovolíš –“

Prudce jsem se otočila, abych mu viděla do obličeje. Tadovo auto už bylo naštěstí fuč. V opačným případě by se mu naskytnul krásnej výhled: já ve světlech reflektorů, jak se otáčím na příjezdový cestě a hulákám na měsíc, kterej si konečně našel skulinu mezi mrakama.

„Tak to ne!“ řekla jsem hlasitě. „S tím na mě vůbec nechoď, Jesse!“

„Dobrá,“ zavrčel Jesse. V měsíčním světle jsem viděla, že mu v očích hoří tvrdohlavý odhodlání. Ta tvrdohlavost mě nepřekvapovala – Jesse byl ten nejtvrdohlavější člověk široko daleko –, ale nechápala jsem, k čemu se to odhodlává, pokud ne k tomu, že mi zničí život. „Dovolila jsi mu příliš.“

„Jenom jsme se políbili na dobrou noc,“ zasyčela jsem na něj vztekle.

„Jsem sice mrtvý už půldruhé století, Susannah,“ pronesl uraženě Jesse, „ale poznám, jak se lidé líbají na dobrou noc. A obecně, když si lidé dávají polibek na dobrou noc, nechávají jazyky tam, kde mají být.“

„Kristepane,“ zamumlala jsem si. Otočila jsem se k němu zády a vykročila k domovním dveřím. „Nic neřek. Nic jsem neslyšela.“

„Ale ano, řekl jsem to,“ opravil mě Jesse, který mě jediným krokem dohnal. „Vím, co jsem viděl, Susannah.“

„Víš, jak se teď chováš?“ zastavila jsem se na prvním schodě verandy a otočila se, abych na něj líp viděla. „Chováš se jako žárlívej milenec!“

„Nombre de Dios, to tedy nejsem,“ prohlásil Jesse se smíchem. „Nejsem žárlivý –“

„Vážně, tak ne? A odkud se teda bere všechno to nepřátelství? Tad ti nikdy nic neudělal.“

„Tad,“ vyplivl s odporem Jesse, „je…“

A pronesl nějaký neznámý španělský slovo.

Zírala jsem na něj.

„Co že je?“

Zopakoval to ještě jednou.

„Hele,“ vyzvala jsem ho, „mluv laskavě anglicky!“

„To se nedá přeložit,“ prohlásil Jesse a sevřel rty. „Angličtina pro to nemá výraz.“

„Fajn,“ ucedila jsem. „Tak si to sežer.“

„To není chlapec pro tebe,“ oznámil mi Jesse, jako by to všechno vysvětlovalo.

„Vždyť ho sakra ani neznáš!“

„Ale vím toho dost. Vím, žes neposlechla ani mě, ani svého otce, když ses dnes večer vydala k nim domů.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „Přiznávám, že jsem měla trochu nahnáno. Ale Tad mě hodil domů. Tad mi nic neudělal. To jeho otec je divnej, ne Tad.“

„Problém s tebou, Susannah,“ začal Jesse a potřásl hlavou, „je v tom, že si nedáš říct. Myslíš si, že všechno zvládneš sama, že si všechno můžeš dělat po svém.“

„Promiň, že ti to musím připomínat, Jesse,“ pronesla jsem nepříjemně, „ale já si fakt můžu dělat všechno po svým. A zvládám to.“ Ale pak jsem si vzpomněla na Heather, tu mrtvou holku, co by mě málem zabila, nebejt Jesseho. „Aspoň většinou,“ opravila jsem se.

„Tak,“ řekl spokojeně Jesse. „Vidíš? Sama to připouštíš. Susannah, tentokrát musíš požádat o pomoc toho… toho kněze.“

„Fajn,“ sykla jsem. „Udělám to.“

„Fajn,“ opakoval po mně. „To bys měla.“

Byli jsme oba tak naštvaní a tak jsme na sebe zuřili, že se naše zarudlý obličeje, ani nevím jak, ocitly pár centimetrů od sebe. Ale i když jsem byla pořádně vytočená, jak jsem tak ze schodu zírala Jessemu do tváře, najednou jsem už nemyslela na to, že se chová jako žárlivej pitomec.

Místo toho jsem myslela na jeden film, kde hrdina viděl hrdinku, jak se líbá s jiným mužem, a tak ji pak chytil a vášnivě sevřel v náručí a řekl něco jako: „Jestli stojíš o líbání, bejby, proč nejdeš rovnou za mnou?“

A pak se zasmál tím svým padoušským smíchem a začal ji cicmat.

A nedokázala jsem zabránit tomu, abych si nepředstavovala, že přesně tohle by mohl udělat Jesse… i když by mi místo bejby asi řekl querida, tak jako to udělal už párkrát předtím, když zrovna nezuřil, že si dávám s klukama v autech francouzáky.

A tak jsem trochu přivřela oči a pootevřela rty, víte, kdyby se třeba rozhod, že mi mezi ně vsune jazyk…

Ale stalo se jen to, že bouchly vstupní dveře, a když jsem otevřela oči, Jesse se vypařil.

Místo něj stál na přední verandě Prófa, díval se na mě dolů na schody a v ruce držel kornout zmrzliny.

„Ahoj,“ pozdravil mě mezi lízáním. „Co tady venku děláš? Na kohos to křičela? Slyšel jsem tě až v obýváku. Dívám se tam na jeden pořad, víš.“

Řekla jsem vztekle – ale měla jsem spíš vztek na sebe než na jiný lidi –, že na nikoho, a začala šplhat po schodech nahoru.

No a proto, když jsem dneska ráno dorazila do školy, jsem zamířila rovnou k otci Domovi a vylila si srdíčko. Jesse mě už nebude obviňovat z toho, jak dělám, že nikoho nepotřebuju. Není to pravda. Potřebuju spoustu lidí.

A číslo jedna na seznamu potřebnejch je kluk. Někdo, s kým bych mohla chodit, pokud to chcete slyšet natvrdo.

„Citlivý na světlo,“ mumlal si otec Dominik, jak se probíral z transu. „Přezdívají mu Zrzek, ale nemá zrzavé vlasy. Díval se ti na krk.“ Sáhl do jedny ze zásuvek v psacím stole a vyndal z ní balíček cigaret. „Pořád ti to nedochází, Susannah?“

„A co jako?“ zeptala jsem se. „Je to magor, no.“

„To bych neřekl,“ opravil mě otec Dom. „Řekl bych, že je to upír.“

10

Zůstala jsem z toho paf.

„Prosím, otče?“ řekla jsem po chvíli. „Promiňte, ale nevzal jste si náhodou moc těch prášků proti bolesti? Heleďte, já vám nechci brát iluze, ale žádný upíři neexistujou.“

Otec Dom vypadal, že už už krabičku rozdělá a zasune si cigaretu do pusy. V poslední chvíli se ale zarazil.

„Jak to víš?“ zeptal se.

„Jak to vím?“ opakovala jsem zmateně. „Že jako nejsou upíři? No asi tak, jako vím, že neexistuje Santa Claus nebo Zoubková myška.“

„No jistě,“ řekl otec Dom. „Ani duchové vlastně neexistují. Aspoň lidé to tvrdí. Ale ty i já víme moc dobře, že to není pravda.“

„No jo,“ připustila jsem. „Ale duchy vidím. Upíra jsem nikdy neviděla, a to jsem zbrousila už spoustu hřbitovů.“

„Inu, Susannah, netvrdím, že by na tom nějak moc záleželo,“ prohlásil otec Dominik, „ale dělám tu práci mnohem déle než ty, a i když jsem se sám zatím s upírem nesetkal, jsem ochoten připustit existenci takových stvoření.“

„Jo,“ řekla jsem unaveně, „tak fajn, otče. Dejme tomu, že ten chlapík je fakt upír. Jenže Zrzek Beaumont je taky dost významnej člověk. Kdyby vyrážel po setmění do města a hryzal lidi do krku, už by si toho někdo všimnul, nemyslíte?“

„Ne,“ otec Dom zavrtěl hlavou. „Ne, pokud zaměstnává lidi, kteří jsou ho ochotní chránit.“

To už bylo i na mě trochu moc. „No, víte, tohle už zní jako Stephen King,“ ohradila jsem se. „Musím se vrátit na hodinu k panu Waldenovi, nebo si bude myslet, že mě chcete vyhodit. Ale jestli teď po mně budete chtít, abych vzala kůl a zarazila ho panu Beaumontovi do srdce, tak mi zničíte všechny vyhlídky. Tad Beaumont už mě nikdy nepozve na rande, když mu zabiju tátu.“

Otec Dominik odložil cigarety stranou. Ani se neusmál. „Budeme to muset trochu prověřit…“ prohlásil zamyšleně.

Nechala jsem otce Dominika provozovat to, co dělal nejradši – teda brouzdat po netu. Ředitelství Misijní akademie dostalo počítače teprve nedávno, a skoro nikdo nevěděl, jak s nima zacházet. Otec Dominik například neměl ani páru o tom, jak pracuje myš, a jezdil s ní z jednoho konce stolu na druhej, přestože jsem mu řekla už asi tisíckrát, že s ní má pohybovat jen po podložce. Byla by to legrace, kdyby ho to tak nenervovalo.

Zatímco jsem šla chodbou zpátky do třídy, rozhodla jsem se, že bych do toho měla radši zapojit Cee Cee. Byla s webem přece jen v trochu důvěrnějším kontaktu než otec Dom.

Když jsem se vracela do učebny pana Waldena – která byla naneštěstí minulej tejden pořádně poničená, což všichni přičítali zemětřesení, ale ve skutečnosti šlo o zaříkávání agresivního ducha, který se mi trochu vymklo z ruky –, všimla jsem si malýho kluka, co stál vedle hromady trosek tam, kde se předtím tyčila ozdobná klenba.

Nebylo zase tak neobvyklý potkávat na chodbách naší školy malý děcka, protože v misijní akademii byly všechny ročníky od mateřský školky až po maturitní třídu na střední. Ale tenhle kluk byl přece jen něčím neobvyklej.

Trochu zářil.

A navíc, stavební dělníci, co opravovali chodbu, procházeli přímo skrz něj.

Díval se, jak se blížím, jako by tam na mě čekal. A taky že čekal.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Zedníci měli puštěný rádio na plný pecky a nikdo z nich si naštěstí nevšímal švihlý holky, která stojí v chodbě a povídá si sama se sebou.

„Ty jsi mediátor?“ zeptal se kluk.

„Jo, jsem jedna z nich,“ přiznala jsem.

„Prima. Mám problém.“

Zadívala jsem se na něj. Nemohlo mu bejt víc než devět nebo deset. Pak jsem si vzpomněla, že včera při obědě zvonily zvony na věži kostela devětkrát a Cee Cee mi vysvětlila, že je to proto, že právě umřelo jedno dítě ze třetí třídy, co mělo už dlouho rakovinu krve. Bylo těžký říct od pohledu, jestli je to zrovna tenhle kluk – mrtví, co jsem se s nima setkala, nikdy nepředváděli viditelný známky toho, na co umřeli, ale spíš vypadali tak jako předtím, než je skolila nemoc nebo nehoda. Jenže na tomhle dítěti bylo fakt vidět, že mělo leukemii. Teď jsem si vzpomněla, že Cee Cee říkala, jak se jmenoval. Timothy.

„Ty jsi Timothy,“ poznamenala jsem.

„Tim,“ opravil mě a udělal grimasu.

„Promiň. Tak co pro tebe můžu udělat?“

Timothy – ať se mu to jméno líbilo, nebo ne – řekl: „Je to kvůli mojí kočce.“

Pokývala jsem hlavou. „Jasně. A co je s tvou kočkou?“

„Mamka ho nechce mít doma,“ vysvětloval Timothy. Na mrtvý dítě byl pozoruhodně přímočarej. „Vždycky když ho vidí, připomene jí mě a začne brečet.“

„Chápu,“ prohlásila jsem, taky stručně. „A ty bys rád, abych našla tvýmu kocourovi novej domov?“

„Přesně o tohle mi jde,“ souhlasil Timothy.

Pomyslela jsem si, že poslední věc, na kterou mám teď náladu, bylo hledat nějakýmu prašivýmu kocourovi novej domov, ale usmála jsem se a řekla: „To nebude problém.“

„Skvělý,“ řekl Tim. „Ale někdo ho napřed musí chytit.“

A tak se stalo, že jsem nakonec odpoledne po škole trávila na poli za carmelským nákupním střediskem a povykovala: „Na, čičičičí! Na, čičičičí!“

Adam – potřebovala jsem na pomoc jeho i jeho auto – se prodíral vysokou žlutou travou, protože jsem mu ukázala svoje šupinatý ruce a vysvětlila mu, že ode mě snad nikdo nemůže čekat další dobrovolný kontakty s místní vegetací. Na chvíli se zastavil, zvednul ruku, aby si setřel pot z čela – slunce pálilo tak silně, že jsem nedokázala myslet na nic jinýho než na pláž a svěží vítr od moře a taky na ty hrozně sexy plavčíky –, a prohlásil: „No tak jo. Jsem ochotnej akceptovat, že musíme najít kočku toho mrtvýho kluka, ale proč ji hledáme tady na poli? Nebylo by rozumější porozhlídnout se po ní u nich doma?“

„Ne,“ usadila jsem ho. „Timův tatínek se už nedokázal koukat na to, jak se jeho žena rozbrečí pokaždý, sotva zahlídne kocoura, takže ho vzal do auta a vypustil ho někde tady.“

„To bylo od něj úžasný,“ odtušil Adam. „To se hned pozná milovník zvířat. Myslím, že by nebyl takovej problém odvízt tu kočku do útulku, kde by si ji moh někdo vzít.“

„No,“ začala jsem opatrně, „myslím, že u tyhle kočky nebyla moc velká šance, že by si ji chtěl někdo vzít.“ Odkašlala jsem si. „Možná by bylo lepší, když ji zkusíme volat jménem. Možná že pak spíš přiběhne.“

„Tak jo.“ Adam si povytáhl kalhoty. „A jak se jmenuje?“

„Ehm,“ odkašlala jsem si znova. „Hřebík.“

„Hřebík.“ Adam se zadíval k nebi. „Bože. Kočka, co se jmenuje Hřebík. Viděl to kdy svět? Či čí, Hřebíku. Hřebíčku, Hřebíčku, Hřebíčku…“

„Hej, lidi!“ Cee Cee se brodila travou za námi a mávala laptopem.

Pomoc Cee Cee jsem potřebovala taky, i když na trochu jiným projektu. Oba mí noví přátelé, jak jsem zjistila, projevovali odlišnej talent i schopnosti. Ty Adamovy spočívaly především v tom, že vlastnil řidičák i auto, ale Cee Cee zase byla ohromně dobrá ve vyhledávání a zjišťování informací… a v tom, že hrozně ráda pátrala. Poprosila jsem ji, aby toho vyšťourala co nejvíc o Thaddeusi Beaumontovi seniorovi, a Cee Cee se vůbec nezdráhala. Když jsme jeli autem na pole, seděla tiše vzadu a brouzdala po síti – měla totiž externí modem, kterej dostala k narozeninám; už jsem se zmínila o tom, že každej v Carmelu, s výjimkou mý maličkosti, je boháč? – a zůstala tam trčet, i když jsme se s Adamem vydali na lov kočky.

„Hele,“ povykovala Cee Cee, „tohle si musíte poslechnout.“ Listovala tím, co stáhla z internetu. „Zadala jsem jméno Thaddeus Beaumont do vyhledávače a dostala dvanáct odkazů. Beaumont je uvedenej jako majitel, partner nebo investor u třiceti stavebních projektů – většinou jsou to komerční stavby jako multikina, obchodní střediska nebo fitness centra – jenom na poloostrově Monterey.“

„A co to teda znamená?“ chtěl vědět Adam.

„To znamená, že když si jenom tak sečteš rozlohu všech pozemků, který patří Beaumontovi, nebo se na nich nějak podílí, zjistíš, že je největším vlastníkem půdy v severní Kalifornii.“

„Tý jo,“ podivila jsem se. Začala jsem myslet na maturitní ples, co Tada čekal. Někdo, komu patří tolik půdy, by nejspíš moh svýmu jedinýmu synovi pronajmout na maturitní ples limuzínu se stahovací střechou. Je to pitomost, já vím, ale vždycky jsem se v něčem takovým chtěla hrozně svízt.

„Ale jemu ta půda přece ve skutečnosti nepatří,“ namítl Adam. „Tu vlastní ty společnosti.“

„Přesně,“ potvrdila Cee Cee.

„Co přesně myslíš tím přesně!“

„Tak,“ začala Cee Cee, „předně to vysvětluje, proč člověk jako on nebyl postavenej před soud kvůli podezření z vraždy.“

„Z vraždy?“ Okamžitě jsem zapomněla na maturitní ples. „Z jaký vraždy?“

„Ne z jedný vraždy,“ uvedla to na pravou míru Cee Cee. „Mluvíme o sérii neobjasněnejch vražd, ačkoli po technický stránce jsou oběti stále ještě vedeny jako nezvěstný.“

„O čem to proboha mluvíš?“

„No, potom, co jsem si vyjela seznam všech těch stavebních firem, kde se Beaumontovo jméno objevuje, zadala jsem do vyhledávače každou společnost zvlášť. A zjistila jsem pár pěkně kompromitujících skutečností.“ Nastavila nám obrazovku, abysme se mohli podívat. „Vidíte tady tuhle stavbu? Hotel a lázně. A vidíte, jak blízko jsou u vody? To je oblast, kde nebejvaj stavby povolovaný. Kvůli erozi půdy a tak. Ale RezCo – to je jméno tý společnosti, co koupila pozemky, RezCo, chápete? – se nějak podařilo domluvit se s radnicí a povolení dostala. Pak se ale objevily protesty ochránců životního prostředí. Ti tvrdili, že stavba RezCo bude nejen nebezpečná z hlediska stability podloží, ale že bude ohrožovat tulení populaci, která se usadila dole na pláži. No, prohlídněte si to.“

Hbitý prsty Cee Cee se rozběhly po klávesnici a obrazovku vzápětí zaplnila fotografie bláznivě se tvářícího chlápka s kozí bradkou a vedle ní zmenšenej text, kterej vypadal jako novinovej článek. „Tohle je mluvčí tý skupiny, co chtěla chránit tuleně. Zmizel před čtyřma rokama. Od tý doby ho už nikdo nikdy neviděl.“

Zašilhala jsem na obrazovku. V ostrým slunečním světle se písmena nedaly moc dobře přečíst. „Jak to myslíš, že zmizel?“ zeptala jsem se. „Jako že umřel?“

„Možná. To nikdo neví. Jeho tělo se nikdy nenašlo, pokud ho někdo oddělal,“ řekla Cee Cee. „A koukněte na tohle.“ Její prsty zase vyťukaly rychlou melodii do kláves.

„Tahle stavba nákupního centra zase v kraji ohrožovala nějakej vzácnej druh hlodavců, co nikde jinde nežijou. A tahle žena –“ Obrazovku vyplnila další fotka. „Pokoušela se zabránit stavbě a zachránit ty myši nebo co to bylo. Taky zmizela.“

„Zmizela,“ opakovala jsem. „Prostě jen tak zmizela?“

„Prostě zmizela,“ potvrdila Cee Cee. „Takže pro Mount Beau – tak se jmenovala ta společnost tentokrát – byl problém vyřešenej. Chápete?“

„My jo,“ ohradil se za nás Adam. „Ale když zmizeli tihle ekologové a oba měli něco společnýho se společnostma starýho Beaumonta, proč se o to nezačal někdo zajímat?“

„Fajn. Tak zaprvé,“ začala nás školit Cee Cee, „Beaumont Industries byly největším sponzorem v poslední volební kampani při volbě guvernéra. Taky ve volbách značně finančně podporovaly místního šerifa.“

„Zástěrka?“ Adam udělal obličej. „Pokračuj.“

„Člověk by předpokládal, že se vynoří aspoň podezření. Jenže ti lidi nejsou mrtví, jenom zmizeli. Já sama bych řekla, že obecný přístup zodpovědných míst je asi takovej: podívejte, ekologové jsou bohémové, často mění pobyt, a kdo může vyvrátit, jestli se tihle dva nepřesunuli někam, kde mohli protestovat proti ničivějším pohromám?“ Cee Cee se nadechla. „Ale to nemůže bejt tenhle případ.“ Ťukla do klávesy a na obrazovce se rozvinula třetí fotka. „Tahle paní se nehlásila k žádnejm potrhlejm milovníkům tuleňů. Patřily jí pozemky, na který si Beaumont Industries dělaly zálusk. Chtěly tam postavit jeden z těch komplexů s multikinem. Ale ona je nechtěla prodat.“

„Neříkej mi,“ zarazila jsem ji, „že zmizela.“

„Samozřejmě. A po sedmi letech – aby bylo jasný, po sedmi letech můžete dát prohlásit zmizelou osobu úředně za mrtvou – zopakovaly Beaumont Industries stejnou nabídku jejím dětem. A ty na prodej přistoupily.“

„Pitomci,“ odfrkla jsem. Myslela jsem ty dědice. Naklonila jsem se, abych na ni uviděla líp.

A pak jsem dostala něco jako šok. Dívala jsem se na obličej ženy, která mě dvakrát tak decentně probudila.

No, jasně, nevypadala úplně stejně. Ale byla stejně bledá a hubená a měla ten účes. Podobností bylo tolik, že mě to přinutilo vyhrknout: „To je ona!“

Což byla teda ta úplně nejhorší věc, jakou jsem mohla udělat. Adam i Cee Cee na mě vytřeštili oči.

„Jaká ona?“ zeptal se hned Adam.

A Cee Cee řekla: „Tu přece nemůžeš znát, Suze. Zmizela před sedmi rokama, a ty jsi tady sotva měsíc.“

Panebože. To jsem ale blbec.

Nedokázala jsem si ani nahonem vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu, aspoň ne takhle rychle. A tak jsem jen opakovala to, co jsem řekla Tadovu otci: „Zdálo se mi o ní.“

Proč jen jsem tak natvrdlá?!

Nemohla jsem Cee Cee vysvětlit, proč ve skutečnosti potřebuju, aby se podívala na něco o Thadeusi Beaumontovi, stejně jako jsem nemohla přiznat Adamovi, jak je možný, že vím o ztracený kočce Timothyho Maherna. Jen jsem naznačila, že se pan Beaumont choval při naší včerejší schůzce nezvykle. A že mě otec Dominik poprosil, abych se podívala po tý kočce, o který se mu při nedělní zpovědi zmínil Timothyho táta. Jenže otec Dom byl vázanej zpovědním tajemstvím a nemoh mi to tak úplně říct. Jenom jsem si to, jak jsem tvrdila Adamovi, domyslela…

„Zdálo?“ opakoval Adam. „O ženský, která zmizela před sedmi lety? To je šílený.“

„No, tak to asi nebyla ona,“ řekla jsem rychle, dokud byl ještě čas zařadit tam zpátečku. „Totiž, teď si uvědomuju, že to nemohla bejt ona. Ta žena, kterou jsem viděla, byla mnohem… vyšší.“ Jako bych mohla nějak poznat, jak vysokej je někdo, z koho vidím jen fotku na internetu.

Adam navrhnul: „Hele, Cee Cee má tetu, a ta má v jednom kuse sny o mrtvejch a tyhlety věci. Říká, že ji navštěvujou.“

Střelila jsem pohledem po Cee Cee. Proboha, mluvíme snad o dalším mediátorovi? Co se to krucinál děje, že se jich tolik urodilo zrovna tady na tomhle poloostrově? Chápu, že Carmel je oblíbený místo, kam se stěhujou důchodci na odpočinek, ale tohle bylo přece jen moc. Moc směšný.

„Nezdá se jí o mrtvejch,“ namítla Cee Cee a mně se zdálo, že slyším v jejím hlase znechucenej podtón. „Teta Pru mluví s mrtvejma a může vám vyřídit, co povídali. Za malej poplatek.“

„Teta Pru?“ Zašklebila jsem se. „Páni, Cee Cee, proč ses nepochlubila, že máte v rodině médium?“

„Není médium.“ Cee Ceeino znechucení teď vybublalo na povrch. „Je jen praštěná. Je to tak trapný, že je moje příbuzná. Mluvit s mrtvejma. Kristepane!“

„Nedrž to v sobě, Cee Cee,“ povzbuzovala jsem ji. „Svěř se nám s tím, jak se cejtíš!“

„No,“ zavrčela Cee Cee, „pokud chci mluvit slušně –“

„Heleďte,“ přerušil nás Adam, „možná by nám teta Pru mohla poradit, proč –“ Sklonil se nad fotkou na obrazovce, aby si mohl přečíst popisek, „proč se paní Deirdre Fiskeová zjevuje Suze ve snech.“

Vyděšeně jsem se natáhla a přiklapla laptop. „Ne, díky,“ zamumlala jsem.

Cee Cee počítač okamžitě zase otevřela a řekla podrážděně: „Už nikdy se ho nedotýkej, Simonová!“

„Jéžiši, nech toho,“ krotil ji Adam. „Hele, pojďte k ní, bude sranda. Suze tetu Pru ještě neviděla. Bude to pro ni zážitek. Tetička je číslo.“

Cee Cee ironicky zabručela: „Jasně, bude sranda, to je s duševně nemocnejma vždycky.“

Pokusila jsem se vrátit debatu k tomu, co mě zajímalo. „Tak jo, třeba někdy. Cee Cee, máš tam o Beaumontovi ještě něco?“

„Myslíš kromě toho, že pravděpodobně stojí za odstraněním všech lidí, který se postavili proti jeho velkolepýmu záměru zastavět nám všechny lesy a pláže?“ V khaki klobouku, kterej měl chránit její citlivou pleť před sluncem, a ve fialovejch slunečních brejlích na mě Cee Cee zlostně zamžourala přes obroučky. „To ti furt nestačí, Simonová? Pořád ještě uvažuješ, jestli jsi zaměřila svý milostný touhy správným směrem?“

„Jasně,“ přidal se Adam. „Holku přece musí těšit, když ví, že se spojila s chlapcem z takové spořádané, sympatické rodiny, Suze.“

„Heleďte,“ řekla jsem s rozhořčením, do kterýho jsem se musela hodně nutit, „nemáme žádnej důkaz, že je to právě Tadův otec, kdo stojí za zmizením všech těch ekologů a tak vůbec. A navíc, nic jsem s ním nedělala, jo? Jenom jsme se stavili na kafe.“

Cee Cee po mně střelila očima. „Vyrazila sis s ním do kavárny, Suze. To myslí Adam tím, že ses s ním spojila.“

„Aha.“ Proboha, co jsem to za burana? Takže „spojit se“ tady znamená vyrazit si s někým. Něco takhle nevinnýho. „Omlouvám se, já –“

A v tu chvíli Adam zařval: „Hřebík!“

Otočila jsem se a podívala se směrem, kterým ukazoval Adamův napřaženej prst. Tam, z nízkýho suchýho keře, vykukovala ta největší a nejagresivnější kočka, jakou jsem kdy viděla. Byla přesně tak žlutá jako tráva kolem ní, proto jsme ji asi předtím přehlídli. Měla zrzavý proužky, jedno ucho ukousnutý, a tvářila se útočně.

„Hřebíku?“ zavolala jsem vlídně.

Kočka otočila hlavu mým směrem a věnovala mi nenávistnej pohled.

„Panebože,“ vydechla jsem. „Není divu, že ji Timothyho táta neodvez do útulku.“

Vyžádalo si to jistý oběti – především mou perfektní školní brašnu od Kate Spadeový, kterou jsem ukořistila při výprodeji věcí z výloh v SoHo jen s nasazením vlastního života –, ale nakonec jsme Hřebíka přece jen ulovili. Když jsme zatáhli zip, vypadalo to, že kocour přece jen dočasně rezignoval na svý uvěznění. Když jsme zastavili u zverimexu, abysme pro něj nakoupili granule a misku, slyšela jsem, jak si uvnitř brousí drápy o podšívku. Pomalu mi docházelo, že se mi Timothy postaral o pořádnou zábavu.

A Adam taky. Místo aby zamířil k nám, minul odbočku k našemu domu a stoupal dál do kopců, tak daleko, až se červená kopule misijní kaple ztrácela v dálce, maličká jako můj nehet.

„Ne,“ řekla Cee Cee tak neústupně, jak jsem ji s Adamem ještě neslyšela mluvit. „Absolutně ne. Já nechci. Otoč ten auťák. Otoč ho hned teď!“

Ale Adam se jen ďábelsky zašklebil a přišlápnul plyn.

Já, pořád s taškou od Kate Spadeový na klíně, jsem se přidala k Cee Cee. „Hele, Adame, já sice nevím, kam jedeš, ale přinejmenším bych se ráda nejspíš zbavila toho, ehm, zvířete –“

„To bude jen chvilka,“ uklidňoval mě Adam. „Kočce se nic nestane. Neblbni, Cee Cee. Nebuď tak Pru-dérní.“

Cee Cee vypadala tak vykolejeně, jak jsem ji ještě nezažila. „Řekla jsem ne!“ zaječela.

Ale už bylo pozdě. Adam zastavil před malovaným bungalovem, kterej měl pod střechou pověšený zvonky a ty cinkaly ve větru, co vál od zálivu. Velký květy ibišků se otáčely za odpoledním sluncem. Adam vypnul motor brouka a zatáhl ruční brzdu.

„Jenom k ní zaskočíme a pozdravíme ji,“ prohodil konejšivě k Cee Cee. Pak si odepnul pás a vystoupil z auta.

Cee Cee i já jsme zůstaly sedět. Ona vzadu, já vpředu. Z tašky na mým klíně se ozývalo zlověstný vrčení.

„Nevím, jestli se můžu zeptat,“ pronesla jsem, když jsme tak chvíli seděly bez hnutí a poslouchaly cinkot zvonků a Hřebíkovo mručení, „ale kde to jsme?“

Odpověď přišla vzápětí. Dveře bungalovu se rozletěly a objevila se žena se stejně světlejma, skoro bílejma vlasama, jaký má Cee Cee. Jenomže tyhle byly tak dlouhý, že by na nich mohla bez problémů sedět. Zahalekala na nás:

„Pojďte dál! No tak, jen pojďte! Už na vás čekám!“

Cee Cee se na svou tetu ani nepodívala a jenom zamumlala: „Mohla jsem se vsadit. Vidělas to v křišťálový kouli, ty okultní cvoku.“

Připomeňte mi to, až budu mít zase cukání zmínit se před Cee Cee o těch mediátorskejch záležitostech.