mediátor

subst, m

(<lat.; angl. v. t. mediator = prostředník, zprostředkovatel) esoterické označení prostředníka mezi světem živých a světem zemřelých. Zřejmě je odvozeno z technického významu slova médium (= látka, která je nositelem určitých fyzikálních vlastností nebo energie).

Mediátoři jsou považováni za průvodce duší, jež nedokáží po smrti samy přejít do další formy existence. Jde o jedince obdařené nadpřirozenou schopností vnímat duše zemřelých jako fyzické osoby, komunikovat s nimi a sloužit jim jako duchovní rádci a průvodci. Na rozdíl od média, které za účelem komunikace kontaktuje duše ze záhrobí, je mediátor schopen vidět všechny zesnulé, kteří ještě neopustili tento svět. Existenci mediátorů připouštějí v různé podobě všechna klasická náboženství.

1

„Tak tomuhle,“ prohlásila Gina, „tomuhle se teda říká život.“

S tím se nedalo než souhlasit. Obě jsme byly nasoukaný v bikinách a vychutnávaly si teplý a slunečný počasíčko na carmelský pláži. Byl teprv březen, ale podle toho, jak na nás pražilo sluníčko, by to jednoho nenapadlo.

Koneckonců – tomuhle se říká Kalifornie.

„Já to žeru,“ rozplývala se Gina. „Ale nechápu, co to každej den děláš.“

Měla jsem oči zavřený a v hlavě se mi promenovala velká, studená dietní cola. Týjovka, měli by tady na pláži eště roznášet pití. Byla to jediná věc, která Carmel Beach chyběla k dokonalosti. Už jsme vypily všechny minerálky z chladicího boxu a z rozpálený pláže to do obchůdku Jimmyho Quicka byla fakticky dlouhá štreka, a po schodech.

„Co že jako dělám?“ zamumlala jsem.

„Chodíš do školy,“ vysvětlila Gina, „když máš tuhle supráckou pláž jen kilák nebo dva od baráku.“

„Je to těžký,“ připustila jsem, pořád se zavřenejma očima. „Ale život od člověka vyžaduje různý oběti a absolvování střední školy je přinejmenším jednou z nich. Slyšela jsem, že bez maturity ti všude házej pod nohy spoustu klacků. Jeden třeba nemůže doufat, že by mu z fleku nabídli místo manažera ve Starbucks, a bez toho by můj život stál za pendrek.“

„Hele, Suze,“ ozvala se Gina. Cejtila jsem, jak se vedle mě vrtí, a otevřela jsem oči. Opírala se o lokty a skrz svoje raybanky skenovala pláž. „Jak to můžeš vydržet?“

No jo, jak vlastně? Pláž byla fakticky úžasná. Pacifik nám ležel u nohou, kam až oko dohlídlo, a jeho barva přecházela od tyrkysově modrý u pobřeží až po ultramarín na obzoru. Jeho mohutný vlny narážely na rozpálenej písek a vyhazovaly surfaře i jejich prkýnka do vzduchu, jako by to byly jen kousky naplavenýho dřeva. Po pravý ruce se v dálce zvedaly zelený útesy Pebble Beach a po levý začínaly na obzoru vystupovat z moře obrovský balvany, ze kterejch rostl Big Sur, skalnatý a divoký zákoutí tichomořskýho pobřeží.

A všude se země koupala v přílivu slunečních paprsků, který zahnaly na útěk mlhu, co se válela po kraji celý dopoledne a hrozila, že překazí naše plány. Bylo to dokonalý. Byl to ráj.

Jenom kdyby mi sem tak někdo aportoval pití.

„Jéžišikriste.“ Gina si posunula raybanky na špičku nosu a zažírala. „Koukni na tohle.“

Podívala jsem se stejným směrem jako ona přes svoje brejle s želvovinovejma obroučkama od Donny Karan. Chlápek z pobřežní hlídky, kterej trůnil ve svý bílý věžičce jen pár metrů od našich osušek, najednou vystartoval, oranžověj záchranářskej plovák v podpaží. S mrštnejma pohybama připomínajícíma kocoura seskočil do písku a rozběh se proti vlnám, pod bronzově opálenou kůží mu naběhly vymakaný svaly a dlouhý blonďatý vlasy za ním vlály.

Turisti chňapli po kamerách a opalovači udělali vztyk, aby měli lepší výhled. Rackové se poděšeně vznesli do vejšky a lidi, co se poflakovali po pláži, rychle uhejbali plavčíkovi z cesty. Odrazil se a skočil, jeho vypracovaný tělo opsalo ve vzduchu oblouk a zařízlo se do vln. O pár metrů dál se vynořil a plaval, nebo spíš klouzal po hladině směrem k plavci, kterýho nejspíš zachytil spodní proud.

K vlastnímu – a teda dost pořádnýmu – pobavení jsem zjistila, že to není jen tak nějakej plavec, ale Mimoň, jeden z mejch nevlastních bráchů, co přišli na pláž s náma. Z fleku jsem poznala jeho skřehotání, když ho plavčík začal táhnout ke břehu a Mimoň vehementně protestoval, nadával mu za to, že se ho snaží zachránit, a vykřikoval, že mu dělá ostudu před kámošema.

Plavčík se ale k mýmu neskonalýmu potěšení nedal, a seřval ho na oplátku jak malýho spratka.

Gina, která uchváceně sledovala průběh dramatu, pronesla líně: „To je ale kus pitomce!“

Jenže to samozřejmě zatím nerozeznala totožnost oběti. Hned po příjezdu mě totiž informovala – a tím mě pořádně vykolejila –, že mám teda sakra štígro, protože mí noví bráchové jsou totálně cool. Dokonce i ten ubožák Mimoň.

Ale Gina nikdy nebyla moc náročná, pokud šlo o kluky.

Teď si povzdychla a hrábla zase po ručníku.

„Tak tohleto,“ prohlásila a připlácla si sluneční brejle zpátky na oči, „bylo fakt hustý. Zvlášť jak ten nádhernej plavčík běžel do těch vln. To jsem si teda chrochtla.“

Za chvilku už se chudák plavčík vlek kolem nás zpátky do svý pozorovatelny a mokrýmu mu to slušelo stejně, jako když byl suchej. Vyšplhal se po schůdkách a chvíli něco vysvětloval do vysílačky. Zřejmě popisoval svůj zásah: odvolávám mayday, odvolávám mayday, neuvěřitelně pitomej svalovec v neoprénový kombinéze, kterej se celou dobu předvádí jako pošuk před newyorskou kámoškou svý nevlastní ségry, je zase mezi živejma. Pak se vrátil ke sledování vln a vytipovávání dalších potenciálních utopenců.

„Džjóva,“ zamumlala roztouženě Gina. „Normálně jsem se zabouchla. Ten plavčík je bombózní. Nejspíš si ho vemu.“

Je vám už jasný, jak jsem to myslela? Vybíravost jí teda fakt chybí.

„Jenže ty by sis vzala každýho maníka v plavkách,“ pronesla jsem znechuceně.

„To není pravda,“ bránila se Gina. Ukázala na skoro plešatýho turistu, kterej se rozvaloval na osušce vedle pořádně přismahlý paňmámy kousek od nás. „Například támhletoho bych teda nechtěla.“

„Jasně že ne. Ten je zadanej.“

Gina protočila panenky. „Jseš žahlá. Zvedej se, dáme něco k pití.“

Vyhrabaly jsme se na nohy, začaly z hromady lovit šortky a sandály a pak se do nich nasoukaly. Osušky jsme nechaly ležet a zamířily přes rozpálenej písek ke strmejm schodům na parkoviště, kde Somna nechal stát auto.

Když jsme se konečně vyšplhaly až na chodník, Gina mi oznámila: „Dala bych si čokoládovej koktejl. Ale ne takovej ten šílenej z pravý čokolády, co tady prodávaj pro vás místní gurmány. Já chci ten umělej, instantní, chemicky přibarvenej koktejl, co pořídíš v Mekáči.“

„Jo, jasně,“ souhlasila jsem, zatímco jsem se pokoušela popadnout dech. Vyšplhat po těchhle schodech teda nebyla žádná prča. A to mám dobrou kondičku, fakt – skoro každej večer cvičím kick-box. „Jenomže to si budeš muset zajet do nějakýho jinýho města, protože tady nejsou vůbec žádný fastfoody.“

Gina protočila panenky. „Co je to za balíkov, prokrista?“ ušklíbla se s předstíraným zděšením. „Žádnej Mekáč, žádný dopravní zácpy, žádná kriminalita, žádná hromadná doprava?“

Ale nemyslela to tak. Od včerejška, co přiletěla z New Yorku, se nad mým novým životem v jednom kuse rozplejvala. Záviděla mi vyhlídku z pokoje přímo na oceán, byla unesená kulinářskou genialitou mýho novýho nevlastního tatíka, a v neposlední řadě se nechala úplně oblbnout tím, jak se na ni mí nevlastní bráchové pokoušeli dělat dojem. Ani neutřela Mimoně a Somnu, který se jeden jako druhej pokoušeli upoutat její pozornost, a neřekla jim, aby se šli vycpat, jak jsem tajně doufala.

„Jéžiši, Simonová,“ utrhla se na mě, když jsem jí to pak vyčetla, „vždyť jsou úplně super! Hele, co jako čekáš, že budu dělat?“

Pardon? Mí nevlastní bráchové jsou super?

Tak to si teda nemyslím.

Ale pokud byste fakt chtěli vidět kluka, co je super, nemuseli jste chodit dál než do sámošky k Jimmymu – obchůdku se smíšeným zbožím, co stojí hned u schodů na pláž. Prodavač Kurt, i když se nemůže pyšnit o moc vyšší inteligencí než nafukovací balon, vypadá na každej pád naprosto senzačně. Když jsem před něj na pultík postavila dietní colu, z bezpečí úkrytu za pokladnou jsem si na něj dovolila vrhnout obdivnej pohled. Byl natolik zažranej do časopisu Svět surfu, že můj žádostivej cukrblik vůbec nezaregistroval. Nejspíš jsem měla trochu úpal nebo něco na ten způsob, protože jsem se přistihla, jak tam stojím a hltám Kurta očima, přestože ve skutečnosti myslím na někoho úplně jinýho.

Na někoho, na koho bych ve skutečnosti vůbec myslet neměla. Ani náhodou.

A to byl nejspíš ten důvod, že když na mě promluvila Kelly Prescottová a svým mazlivým hláskem zašišlala ahoj, vůbec jsem ji nevnímala. Jako by byla vzduch.

Zblikla jsem ji, teprve když mi zamávala rukou před obličejem a zahalekala: „Hej, Suze, vrať se k nám na zem! Čauky!“

Odtrhla jsem oči od Kurta a zjistila, že zírám na Kelly, předsedkyni našeho druháku, oslnivou blondýnku a vlajkonošku módních trendů. Tentokrát na sobě měla košili od smokingu svýho táty, rozepnutou, aby bylo jasně vidět, co má pod ní – což nebylo nic jinýho než olivově zelený háčkovaný bikiny. Měly podšívku v tělový barvě, takže skrz ty díry aspoň neprosvítala holá kůže.

Vedle Kelly stála Debbie Mancusová, příležitostná přítelkyně mýho nevlastního brášky Mimoně.

„To je teda hustý,“ zakvokala Kelly. „Já vůbec netušila, že jseš dneska u vody, Suze. Kam sis dala ručník?“

„Vedle plavčíkovy věže,“ zamumlala jsem zdráhavě.

„To je boží,“ zašvitořila nadšeně. „Skvělý místo. My ležíme hned u schodů.“

Debbie prohodila, možná až moc nenuceně: „Všimla jsem si, že na parkovišti stojí váš rambler. Je s váma taky Brad?“

Brad je Mimoňovo občanský jméno.

„Jo,“ vydechla Kelly. „A co Jake?“

Jake zase to Somnovo. Z důvodů, který jsou pro mě naprosto nepochopitelný, jsou moji dva nevlastní bráchové – Somna, kterej bude letos maturovat, a Mimoň, kterej je ve druháku jako já – na naší misijní škole považovaný za žádoucí úlovky. Jenomže ty holky, co po nich pasou, nejspíš nikdy neměly možnost vidět je u večeře. Tak nechutnej zážitek vám trochu rozšíří obzory.

„Jo,“ odpověděla jsem. A protože jsem tušila, co přijde potom, navrhla jsem radši sama: „Nechcete se k nám přestěhovat?“

„To bude hustý,“ vyhrkla Kelly, „naprosto skvě –“

Vtom se objevila Gina, a Kelly zůstala stát s pusou dokořán.

Musím uznat, že Gina patří k lidem, před kterejma většina obyčejnejch smrtelníků sklapne úžasem uprostřed slova. Má skoro metr osmdesát a její účes momentálně tvořej měděný anténky, který jí trčej z hlavy na všechny strany a vytvářej kolem obličeje rezavou auru, a ta její vejšku eště podtrhuje. Kromě toho má na sobě černý bikiny (osmdesátiprocentní elastan) a přes ně natažený šortky s třásněma, který vypadaj jako jetá plechovka od limonády.

A taky její pleť, která má normálně odstín bílýho kafe, se po celodenním pobytu na pláži proměnila v preso bez mlíka, což bylo v kombinaci se zlatým kroužkem v nose a pomerančovejma vlasama, to dá rozum, dost efektní.

„Bingo,“ oznámila vzrušeně a vedle mý dietní coly postavila na pult karton se šesti čokoládovejma koktejlama. „Čum na drát, kámo. Totálně chemický svinstvo.“

„Ehm, Gino,“ odkašlala jsem si rozpačitě, „tohle jsou holky od nás ze školy: Kelly Prescottová a Debbie Mancusová. Kelly, Debbie, tohle je Gina Augustinová, moje kámoška z New Yorku.“

Gininy oči za raybankama se rozšířily úžasem. Viděla jsem, že nechápe, jak jsem se tak rychle po přestěhování mohla hned s někým skamarádit, když doma v New Yorku jsem přece kromě ní žádnou kámošku neměla. Ale nakonec se ovládla, nedala překvápko najevo a místo toho zdvořile prohodila; „Čauves, holky.“

Debbie zamumlala ahoj, ale Kelly se okamžitě zeptala: „Kdes splašila ty příšerný šortky?“

A zrovna ve chvíli, kdy jí to Gina začala vysvětlovat, jsem uviděla partu čtyř lidí, dvou kluků a dvou holek, jak ve večerních šatech postávaj vedle regálů s opalovacíma krémama.

Možná vám přijde divný, že jsem si jich nevšimla už dřív, ale fakt je, že předtím – eště před chvilkou – tady nebyli. Až teď.

Najednou se tady objevili.

Doma v Brooklynu jsem byla zvyklá vídat i mnohem divnější věci než čtveřici puberťáků v plesovejch hadrech, co se poflakujou v horkým nedělním odpoledni v sámošce u pláže. Jenže tohle nebyl New York, ale Kalifornie, a tady bylo něco takovýho fakt dost neobvyklý. A eště nezvyklejší bylo, že ty čtyři se zřejmě rozhodli lohnout v krámě velkej karton piva.

Nedělám si srandu. Velkej karton, a všichni byli ohozený ve velký večerní, holky dokonce chrastily náramkama. Kurt teda zrovna není kandidát věd, ale jak si kruci můžou myslet, že by si je s tím pivem nechal frnknout – v těch jejich hadrech z maturiťáku?

Honem jsem si zvedla svoje brejle od Donny Karan, abych si je líp prohlídla.

Až potom jsem si to uvědomila.

Kurt je nezastaví, to teda ani omylem.

Kurt je totiž nevidí.

Protože jsou všichni mrtví.

2

Jo, takhle to se mnou je. Já mrtvý vidím a můžu s nima mluvit. Je to takovej můj „zvláštní“ talent. Abysme si rozuměli, takovej ten jedinečnej rys, se kterým se každej rodíme a kterej má na svědomí to, že jsme jedinečný, že se odlišujeme od každýho dalšího na tyhle planetě. Ale jen málokdo z nás ho v sobě doopravdy objeví.

Já se o tom svým dozvěděla, když mi byly asi dva. Přibližně v tý době jsem zahlídla svýho prvního ducha.

Můj zvláštní talent spočívá v tom, že jsem mediátor. Pomáhám nebohejm duším čerstvě zesnulejch, aby se mohly odebrat do další etapy existence – ať už je to třeba v Tramtárii – většinou tak, že napravuju zmatky, který tady po sobě nechali, než vydechli naposled.

Někoho možná napadne, že je to něco fakt úžasnýho – jako to, že můžu mluvit s mrtvejma. Ale jestli se k tomu můžu vyjádřit, tak teda soráč, ale nic úžasnýho na tom není. Tak zaprvý, až na pár vzácnejch výjimek si s mrtvejma nepoplkáte o ničem zajímavým. A zadruhý, tahleta zvláštní schopnost není zrovna něco, čím byste se mohli chlubit před kámošema. Kdo by mi taky věřil?

No, ale každopádně nás teď v sámošce u Jimmyho bylo trochu víc: já, Kurt, Gina, Kelly, Debbie a ty duchové.

Skvělý.

Možná se divíte, proč Kurt a holky nezačali v tu chvíli ječet na celej krám – protože ty čtyři měli kolem sebe takovou tu nepřehlídnutelnou, morbidní záři, která křičela do světa Koukej, jsem mrtvola! Záři, kterou kolem sebe šírej jen duchové.

Jenže Kurt, Gina, Kelly a Debbie je pochopitelně neviděli. To můžu jenom já, protože jsem mediátor.

Je to dost podřadná práce – ale někdo to prostě dělat musí.

Ale jestli k tomu můžu eště něco podotknout, tak zrovna v tuhle chvíli jsem se ke svý profesi moc ochotně nehlásila.

Protože tyhle duchové se chovali dost nechutně. Pokud jsem tomu správně rozuměla, jako že asi jo, pokoušeli se lohnout pivo. To není nic ušlechtilýho za žádnejch okolností, a když jste mrtví, je to možná eště větší pitomost než zaživa. Teda, aby bylo jasný – duchové samozřejmě můžou chlastat, ne že ne. Na Jamajce nechávaj lidi běžně panáky rumu pro Changa Macha, takovýho ducha pro štěstí. V Japonsku zase rybáři nalejvaj kořalku do misek pro svý utopený parťáky. A pište si, že když se hladina v těch obětních nádobách sníží, není to vůbec způsobený vypařováním. Spousta paranormálních bytostí si ráda přihne, když maj z čeho.

Takže pitomost to od těchhle duchů nebyla proto, že by to nedokázali vypít, ale v tom, že byli mrtví teprve krátce, a z toho důvodu eště moc nedokázali koordinovat svoje pohyby. Pro duchy není zrovna snadný hejbat s věcma, dokonce ani s těma relativně lehkejma. Vyžaduje to hodně cviku. I když znám takový, co dokázali fakt hlasitě řinčet řetězama a házet knížkama, a dokonce i těžšíma věcma – třeba směrem na mou hlavu, ale to už je úplně jiná historka.

Ale zdálo se, že zvednout velkej karton piva je zatím nad schopnosti těch nováčků, protože ti kašpaři to prostě nezvládali. Mohla bych jim poradit – ale trochu to komplikoval fakt, že jsem byla jediná, kdo je vidí, a karton s dvanácti flaškama piva, jak se vznáší nad stojanem s opalovacíma krémama, by působil fakticky trochu divně.

Ale zřejmě k nim ode mě doputovala nějaká informace, aniž jsem musela otevřít pusu. Jedna z těch holek – blondýna v ledově modrejch pouzdrovejch šatech – sykla: „Ta v tom černým nás vidí!“

Jeden z kluků – oba měli smoking a vymakaný svaly a nebylo na nich nic tak pozoruhodnýho, aby je od sebe člověk dokázal na první pohled rozlišit – prohlásil: „Blbost. Civí na opalovací mlíka.“

Posunula jsem si sluneční brejle na čelo, aby si teda byli zatraceně jistý, že se dívám přímo na ně.

„Doprdele!“ zavrčel ten kluk a přestal se soustředit na pivo. Exploze dvanácti flašek, který dopadly na zem, polekala každýho v krámě – dá rozum, že až na mě – tak, že všichni nadskočili.

Kurt zvednul oči od stránek Světa surfu a vyjeveně se zeptal: „Co to sakra bylo?“

A pak udělal hodně divnou věc. Shejbnul se pod pult a vytáhnul odtamtud baseballovou pálku.

Gina ho pozorovala s rostoucím zájmem.

„No, tak se předveď, fešáku…“ povzbudila ho.

Ale nezdálo se, že by ji Kurt vnímal. Úplně nás ignoroval a vydal se kolem regálů až ke krémům na opalování, tam, kde se teď na zemi válelo rozlitý pivo. Znova naříkavě zaskřehotal: „Co to sakra bylo?“

Jenomže teď už to sakra skoro spolknul, pokud to chcete vědět přesně.

Gina došla za ním až k hromadě střepů. „Tak to je teda síla,“ řekla a špičkou nohy v sandálu se silnou podrážkou štítivě popostrčila jednu střepinu. „Jak se to mohlo stát? Že by nějaký zemětřesení?“

Když můj nevlastní táta odvážel Ginu z letiště k nám domů a ptal se jí, co by chtěla v Kalifornii vidět, bez váhání mu odpověděla: „Pořádný zemětřesení.“ No, je fakt, že něco takovýho si člověk v New Yorku moc neužije.

„Žádný otřesy tady nebyly,“ prohlásil Kurt pevně. „A tyhlety piva jsou z tamtoho mrazáku u zdi. Jak se mohly dostat až sem?“

K Gině se připojily Kelly a Debbie, aby s ní prozkoumaly škody a žasly nad tím, jak se to mohlo stát. Jenom já se držela zpátky. Sice jsem byla jediná, kdo by jim dokázal nabídnout nějaký uspokojivý vysvětlení – ale dost jsem pochybovala, že by mi uvěřili. Kdybych jim kápla božskou, tak na tuty. Možná Gina. Něco už o tý mediátorský záležitosti tušila – víc než kdokoli jinej, teda až na dvě výjimky: mýho nejmladšího nevlastního brášku Prófu a ředitele naší školy, otce Doma.

Toho, co věděla, ale každopádně nebylo moc. Dovedu si držet svý soukromí pod pokličkou. Aby bylo jasný, věci to dost zjednodušuje.

Usoudila jsem, že bude moudřejší, když se od celý tý záležitosti budu držet co nejdál. Otevřela jsem si limonádu a pořádně si lokla. Ha. Chemie a umělý sladidla. To prostě nemá chybu.

A právě když jsem se vznášela na vlnách blaženosti, všimla jsem si titulku na první straně místního plátku. Čtyři mrtví, psalo se tam, mezi oběťmi půlnoční havárie.

„Možná si to někdo vzal,“ ozvala se Kelly, „že si to koupí, ale pak si to na poslední chvíli rozmyslel a postavil ty piva tady na polici –“

„Jasně,“ přerušila ji dychtivě Gina, „a pak přišlo zemětřesení a smetlo je na zem!“

„Žádný zemětřesení tady nebylo,“ trval na svým Kurt. Jenomže už si nebyl tak jistej jako předtím. „Nebo jo?“

„Já jsem něco cejtila,“ pospíšila si snaživě Debbie.

Kelly se přidala: „Já teda taky.“

„Zrovna před chviličkou,“ pokračovala Debbie.

„Jo,“ souhlasila Kelly.

„Sakra!“ zaklela Gina a založila si ruce v bok. „Chcete mi snad říct, že tady bylo opravdový zemětřesení, a já ho prošvihla?!“

Vzala jsem ze stojanu s novinama jeden výtisk a rozevřela ho.

Životy čtyř studentů maturitního ročníku Střední školy Roberta Louise Stevensona si vyžádala včerejší tragická automobilová nehoda. Po čelní srážce dvou automobilů včera krátce před půlnocí přišli o život Felicia Bruceová (17), Mark Pulsford (18), Josh Saunders (18) a Carrie Whitmanová (18), kteří se vraceli z maturitního plesu. Ke kolizi došlo v nebezpečné zatáčce na dálnici číslo 1. Jejich vůz po srážce přelétl svodidla a zřítil se ze srázu do moře.

„A co při tom člověk cejtí?“ vyptávala se horlivě Gina. „Jenom abych věděla, na co mám dávat bacha, až bude zase nějaký další.“

„No,“ začala váhavě Kelly, „tohle vlastně nebylo zrovna moc veliký. Ale, prostě… až jich budeš mít pár za sebou, tak to zkrátka poznáš. Je to takovej ten pocit, jako… jako když se ti vzadu na krku zježej vlasy.“

„Jo,“ přidala se Debbie. „Zrovna to se mi stalo před chvilkou. Ne že by se pode mnou přímo zachvěla země, ale jako by něco chladnýho prošlo skrz mě, a hezky rychle.“

„To je vončo,“ souhlasila Kelly.

Nehodu zřejmě zavinila hustá mlha, která stoupala včera vpodvečer ze zálivu a zapříčinila zhoršenou viditelnost a zvýšená dopravní rizika po celém pobřeží v oblasti Big Sur.

„To zrovna nezní jako popis zemětřesení, aspoň podle toho, co jsem o něm kdy zaslechla,“ namítla Gina, a ani se nesnažila potlačit skepsi v hlase. „Tohle zní spíš jako nějaká duchařská historka.“

„Ale je to pravda,“ trvala na svým Kelly. „Tady bejvaj kolikrát otřesy tak mírný, že si jich ani nevšimneš, protože jsou hodně místně omezený. Tak třeba, je to asi dva měsíce, nám při jednom takovým lokálním otřesu spadla ve škole celá jedna spojovací chodba. Ale to bylo jediný. Nikde jinde ve městě se nic nestalo.“

Gina vypadala, jako by to na ni neudělalo valnej dojem. A přitom neměla ani páru o tom, co jsem bezpečně věděla já – že se nám zastřešená chodba nezřítila kvůli nějakýmu lokálnímu otřesu, ale v důsledku působení nadpřirozenejch sil, vyvolanejch výměnou názorů mezi mnou a jednou tvrdohlavou barbínou, který se nechtělo na onen svět.

„Moje fenka vždycky pozná, když se chystá zemětřesení,“ tvrdila Debbie. „Odmítá vylízt zpod stolu.“

„A zalezla dneska ráno pod stůl?“ ověřovala si Gina.

„No,“ zaváhala Debbie, „to vlastně ne…“

Nezletilý řidič druhého vozu, jehož jméno policie nezveřejnila, byl při nehodě lehce zraněn, ale po ošetření v carmelské nemocnici byl propuštěn do domácího ošetřování. V tuto chvíli není známo, zda se na srážce obou vozů podílel také alkohol v krvi řidičů. Policie uvedla, že tato okolnost bude předmětem dalšího šetření.

„Koukejte,“ upozornila nás Gina. Sehnula se a zvedla něco z hromady střepů na podlaze. „Tahle to přežila.“ V ruce držela jedinou nerozbitou flašku.

„No jo,“ zabručel Kurt a vzal si ji od ní. „Aspoň něco.“

Zvonek nade dveřma sámošky zaklinkal a dovnitř se nahrnuli mí dva nevlastní bráchové s dalšíma dvěma kámošema ze surfařskýho bratrstva v závěsu. Už si stáhli neoprény, a dokonce někde nechali i svoje prkýnka. Nejspíš si udělali surfpauzu a chtěli se tady demonstrativně uvelebit s plechovkama limonády u pultu, ke kterýmu taky hnedka zamířili.

„Ahoj, Brade,“ zaševelila Debbie roztouženým hláskem.

Mimoň se odpoutal od cíle cesty jen na okamžik, aby jí na pozdrav divným způsobem odpověděl. Divným proto, že i když s Debbií napůl chodil, byla to Kelly, do koho byl zabouchnutej.

Ale co bylo eště horší, od chvíle, kdy k nám dorazila Gina, začal naprosto nehorázně flirtovat i s ní.

„Čauves, Brade,“ pozdravila ho Gina. Její hlas nebyl roztouženej, ani náhodou. Gina nikdy neflirtovala. Mluvila s klukama vždycky na rovinu. To byl taky důvod, proč od sedmý třídy nezažila eště ani jedinej sobotní večer, kdy by ji někdo nepozval na rande. „Tě péro, Jakeu.“

Somna, kterej se zrovna cpal svačinou, se otočil a zůstal na ni civět s plnou pusou. Ze začátku jsem byla přesvědčená, že tenhle kluk jede tvrdě v drogách, protože v jednom kuse vypadal tak nepřítomně. Ale pak jsem zjistila, že je to jenom jeho běžnej výraz.

„Ahoj,“ odpověděl konečně. Pak polknul a udělal hodně zvláštní věc – zvláštní na Somnu.

Usmál se.

To už bylo fakticky hustý. Bydlela jsem s těma klukama už celý dva měsíce – od chvíle, co se moje mamka provdala za jejich tátu a odvlekla mě sem přes celý Státy, abysme tady žili šťastně jako Jedna Velká Rodina. A za celou tu dobu se Somna usmál sotva dvakrát. A teď tady bude slintat blahem nad mou nejlepší kámoškou!

Z toho by se jeden pozvracel. Fakticky pozvracel.

„No,“ spustil Somna, „co takhle jít dolů s náma, holky? Jako k vodě.“

„To záleží na –“ začala pomalu protahovat Kelly, ale Gina šla rovnou na věc.

„A vy chcete jako podnikat co?“

„Jít eště tak na hodinku na pláž,“ vysvětloval Jake. „A pak někam vyrazit na pizzu. Jdeš s náma?“

„Já jsem pro,“ souhlasila okamžitě Gina. „Co ty, Simonová?“

Podívala jsem se směrem, kterým zírala ona – na noviny, který jsem pořád svírala před sebou. Rychle jsem je vrátila Kurtovi do stojanu.

„Jasně,“ vyhrkla jsem. „Jak myslíš.“

Měla jsem pocit, že bych se na tý pizze měla fakt pořádně nacpat. Něco mi našeptávalo, že už brzy nebudu vědět, kam dřív skočit.