11

„A co to teda přesně je,“ zeptala jsem se, když jsem přejížděla světlem baterky sem a tam po noční pláži, „po čem se mám koukat?“

„Nejsem si jistý,“ odpověděl otec Dominik, kterej šel pár kroků přede mnou. „Ale poznáš to, až to najdeme.“

„Skvělý,“ zamumlala jsem.

Nebyla žádná sranda sešplhat po tý kozí stezce za tmy. Kdybych tušila, co otec Dom navrhne za akci, nejspíš bych mu radši nevolala. To už snad bylo lepší zůstat doma a civět na Hellraisera III. Nebo se pokusit dodělat úkol z geometrie. A myslím to vážně. Jen si vemte, že jsem dneska odpoledne málem umřela. Pythagorova věta by aspoň nebyla tak nebezpečná, když to člověk porovná.

„Neboj,“ uslyšela jsem za sebou klučicí hlas, ve kterým se tajilo shovívavý pobavení. „Jedovatý břečťan tu neroste.“

Otočila jsem se a vrhla na Jesseho pořádně sarkastickej pohled – i když pochybuju, že to v tý tmě zahlíd. Měsíc, jestli něco takovýho dneska vůbec vyšlo, byl schovanej za tlustou hradbou mraků. Po útesu, ze kterýho jsme šplhali dolů, se plazila mlha a houstla tam, kde cesta strmě klesala. Vířila mi kolem kotníků, jako by se cukala při pomyšlení, že se mě má dotknout. Snažila jsem se nemyslet na všechny ty strašidelný filmy, co jsem viděla a ve kterejch se lidem v tak hustý mlze stávaly příšerný věci. Víte přece, o kterejch bijákách mluvím.

A taky jsem si samozřejmě lámala hlavu s tím, jestli se náhodou proti mně nevynoří šlahouny jedovatýho břečťanu. Jesse vtipkoval, to dá rozum, ale svým tajemným způsobem jako by mi zase četl myšlenky. Představa, že by se mi znova měla udělat ta mokvající vyrážka, byla taky pěkně děsivá.

A radši mi ani nepřipomínejte hady, o kterejch jsem byla přesvědčená, že číhaj stočený všude kolem tyhle žalostný parodie na cestu, aby se mi zakousli do lejtka hned nad mejma martenskama.

„Neroste,“ slyšela jsem huhlání otce Dominika. Mlha ho obtočila a spolykala, a já viděla jen nezřetelně žlutý světlo jeho baterky přede mnou. „Ano, je jasné, že policie tu byla. A tohle musí být místo, kam dopadl ten úlomek svodidel. Tady, kde je poničená tráva, je vidět jeho obrys.“

Klopýtala jsem opatrně za ním a světlo z baterky používala hlavně na to, abych zahnala případný hadí útočníky. Ale taky na to, abych omylem nesešla z cesty a nezřítila se z útesu vysokýho pár set metrů do hučícího příboje pod náma. Jesse už mě dvakrát opatrně stáhnul zpátky, když jsem se vyklonila až ke kraji stezky, abych tam dole vysledovala nějaký podezřelý stopy.

Pak jsem fakticky málem sletěla, když jsem vrazila do otce Doma, kterej se najednou zastavil v půli srázu a kleknul si, aby se zadíval dolů. Vůbec jsem ho neviděla, a on i Jesse mě museli chytit za různý části oblečení a vtáhnout zpátky na cestu. Pěkná ostuda. No fujtajbl!

„Promiňte,“ zamumlala jsem, jak jsem se zastyděla za svou nešikovnost. „Ehm, co to děláte, otče?“

Otec Dominik se zase tak nesnesitelně trpělivě usmál, jak má ve zvyku, a prohlásil: „Zkoumám stopy po tom neštěstí. Zmínila ses o tom, že tvoje matka ví něco víc. Mám pocit, že teď už to vím taky.“

Vytáhla jsem si zip větrovky až k bradě, aby mě na krku nestudilo. V Kalifornii bylo sice jaro, ale tady na útesu nebylo víc než takovejch pět stupňů. Naštěstí jsem si s sebou vzala rukavice – hlavně kvůli ochraně, to přiznávám, před tím jedovatým bejlím. Ale teď mohly splnit eště další účel a zachránit moje prsty před umrznutím.

„Co tím myslíte?“ Ale na čepici jsem zapomněla a špičky uší už mi fakt odpadávaly. Vlasy mi vítr z moře rozfoukával a vháněl do očí.

„Podívej se na tohle.“ Otec Dominik posvítil baterkou na pruh země, tak metr nebo dva dlouhej, kde bylo zvířený bahno a zválená tráva. „Tohle je místo, kam dopadl ten úlomek svodidel. Ale nevidíš tam ještě něco divného?“

Vyplivla jsem si z pusy pramen vlasů a přestala hypnotizovat podezřelý hadí úkryty. „Ne.“

„Přeražená část svodidel zřejmě dopadla na zem v jednom kuse. Auto by se muselo pohybovat skutečně velkou rychlostí, aby přerazilo tak silnou kovovou zábranu. Ale fakt, že ten přeražený kus dopadl na zem vcelku, budí dojem, že kovové nýty, které ho přidržovaly ke konstrukci, musely být zkorodované.“

„Nebo povolené,“ dodal tiše Jesse.

Otočila jsem se k němu. Vzhledem k tomu, že Jesse byl už po smrti, netrpěl teď ani zdaleka tak jako já. Zima mu nevadila, i když mu vítr pořádně lomcoval s košilí, a rozhrnoval mu ji tak, že jsem měla bezva výhled na jeho hrudník. Ten byl, jak asi nemusím dodávat, stejně vypracovanej jako Michaelův, ale ani zdaleka tak tvarohovej.

„Povolený?“ Už podruhý v jednom dni mi zuby samy od sebe začaly drkotat. „Ale co jjje mohlo povolit? Rrrez?“

„Myslím, že v tom měl prsty spíš člověk než příroda,“ vysvětlil mi klidně Jesse.

Podívala jsem se z kněze na ducha, pak zase opačně. Otec Dominik vypadal stejně šokovaně jako já. Vlastně Jesseho na tuhle naši soukromou výpravu nikdo výslovně nezval. Ale zhmotnil se vedle mě, když jsem uháněla po příjezdový cestě dolů k místu, kde mě měl otec Dominik vyzvednout. Reakce otce D. na moje vylíčení toho, jak Michaela málem utopili, a na ty jeho divný řeči v autě byla okamžitá a nesmlouvavá. Musíme vypátrat anděly z RLS, a to hezky rychle!

A nejjednodušší cesta, jak se s nima můžeme setkat, bylo vrátit se na místo, kde umřeli. Jesse měl ovšem pocit, o kterým mi neopomněl poreferovat – že to není zrovna nejvhodnější noční vycházka pro šedesátiletýho kněze a šestnáctiletou holku. Neměla jsem ponětí, před čím si myslí, že by nás jako mohl ochránit – jako před medvědama? Ale přidal se k nám, a jak to tak vypadalo, měl mnohem přesnější představu o tom, co tady hledáme.

„Co chceš říct tím, že v tom měl prsty člověk?“ zeptala jsem se nechápavě. „O čem to mluvíš?“

„Prostě mi připadá zvláštní,“ začal opatrně Jesse, „že tak velká součást toho hrazení se najednou utrhla a spadla jako jeden kus dolů, když zbytek, jak jsme viděli před chvílí, se pod tím nárazem ani neprohnul.“

Otec Dominik zamrkal. „Ty tedy předpokládáš, že někdo uvolnil nýty svodidel, protože předpokládal, že tady dojde k nehodě. Je to tak, Jesse?“

A Jesse kejvnul. Docvaklo mi, kam míří – jenomže až po chvilce.

„Hele, počkej,“ vyhrkla jsem zmateně. „Ty chceš říct, že to Michael uvolnil tenhle kus svodidel a pak shodil Joshe a ty ostatní s autem z útesu?“

„Někdo to rozhodně udělal,“ potvrdil Jesse. „A docela dobře to mohl být tvůj Michael.“

To se mě teda dotklo. Ne to, že si Jesse myslel o Michaelovi něco tak hnusnýho, ale to, že řek tvůj Michael.

„Tak hele –“ spustila jsem. Ale otec Dominik nás, což pro něj nebylo moc typický, přerušil.

„Musím souhlasit se Susannah, Jesse,“ prohlásil. „Rozhodně to vypadá, že tato část svodidel nesplnila svůj účel. Zřejmě musela být nějak poškozená. Ale naznačovat, že ji někdo poškodil úmyslně se záměrem…“

„Susannah,“ ozval se Jesse, „neříkala jsi mi, že Michael se vyjadřoval, jako by neměl zrovna v lásce ty, kteří zahynuli při nehodě?“

„Jo,“ potvrdila jsem nerada, „říkal, že tady stejně jenom zabírali místo. Ale fakticky, Jesse, kdyby to bylo tak, jak říkáš, tak by přece Michael musel vědět, že tudy pojedou. A jak by to moh tak přesně vědět? A musel by tam na ně čekat, až vyjedou do zatáčky, a pak šlápnout na plyn…“

„Ovšem,“ souhlasil Jesse a pokrčil rameny. „Ano.“

„To je zhola nemožné.“ Otec Dominik vstal a začal si oprašovat prach z kolen. „Odmítám na takovou věc jen pomyslet. Ten chlapec že by byl chladnokrevným vrahem? Ty nevíš, o čem mluvíš, Jesse. Má nejlepší vysvědčení z ročníku. Je v šachovém kroužku.“

Poklepala jsem otce Dominika po rameni. „Nerada vám beru iluze, otče,“ ozvala jsem se, „ale i šachisti dokážou zabíjet jako každej druhej.“ Vykoukla jsem nad okraj útesu a zamířila baterkou na místo, kam zábradlí dopadlo. „Zásadní otázka zní: proč?“ upozornila jsem je. „Chci říct, proč by měl udělat něco takovýho?“

„Pokud si pospíšíme,“ mínil Jesse, „brzo to zjistíme.“

Ukázal dolů. Podívala jsem se tam. Mraky se teď na chvíli protrhaly a měsíční světlo dopadlo na úzkej proužek pláže u paty útesu. Zalilo čtyři postavy s mihotavou aurou, který se choulily kolem žalostně skomírajícího táboráčku.

„Panebože,“ zaúpěla jsem, když se mraky zase scucly a plážička zmizela ve tmě. „Celou cestu až dolů? Určitě mě pokoušou!“

Ale otec Dominik už vystartoval, aby byl u nich co nejdřív. Jesse se za mnou zvědavě zeptal: „Co tě pokouše, Susannah?“

„Přece hadi!“ vyprskla jsem a vyhnula se sakra hadovitě působícímu kořeni – aspoň ve světle baterky mi to tak připadalo.

„Hadi,“ vyslovil pečlivě Jesse a dala bych krk za to, že se mu hlas dusil potlačovaným smíchem, „v noci nevylézají.“

To byla pro mě novinka. „Ne?“

„Téměř nikdy. A zvlášť ne za takovéhle chladné, sychravé noci. Mají rádi slunce.“

No, tak to byla trochu úleva. Ale stejnak tady jsou eště klíšťata. Vylejzaj klíšťata v noci?

Trvalo to celou věčnost a měla jsem pocit, že se ráno určitě probudím s dlahama na nohách. Ale konečně jsme přece jen slezli až dolů, i když posledních asi sto padesát metrů bylo tak strmejch, že jsem je prakticky prosvištěla, a vůbec ne úmyslně.

Dole na pláži byl hukot vln eště mnohem, mnohem hlasitější, dost hlasitej na to, aby přehlušil lomoz způsobenej horolezeckým sestupem. Vzduch byl plnej slaný vůně, a když jsme vstoupili na mokrej písek a za náma zůstávaly hluboký stopy – no jasně, za Jessem ne –, docvaklo mi, proč jsem tady odpoledne nezahlídla žádný racky. Zvířata včetně ptáků duchy zrovna moc nemusej.

A tahle plážička duchama zrovna praskala ve švech.

Zpívali. Fakt, nedělám si z vás prču. Seděli a zpívali si u toho jejich směšnýho táboráčku. A neuhodnete co. Zpívali Bednu vod whisky. Hustý. Jako nějaký trempíci.

Řeknu vám, že kdybych měla po smrti trávit svou věčnost takhle, nemohla bych se dočkat, až si to přihasí nějakej mediátor a vysvobodí mě z tohohle utrpení. A to myslím smrtelně vážně.

„Tak jo,“ šeptla jsem, stáhla si rukavice a strčila je do kapsy. „Jesse, ty si vem na starost kluky. Já si beru holky. Otče Dome, vy dávejte bacha, aby nechtěli vzít roha do moře. Už jsem se dneska jednou v oceánu koupala a můžete mí věřit, že voda je pěkně ledová. Já je z ní lovit nebudu.“

Otec Dominik mě chytil za ruku, když jsem chtěla vystartovat k tý zpívající partičce.

„Susannah!“ vykřikl šokovaně. „To přece nemůžeš myslet vážně, že bychom je měli –“

„Otče,“ káravě jsem se na něj zadívala, „dneska odpoledne mě tihle hajzlíci chtěli utopit. Tak teda pardon, jestli se vám zdá, že je dobrej nápad k nim jen tak přijít a zeptat se, jestli s náma nedají nějaký to pivko a pokec, tak mně to teda dobrej nápad nepřijde. Pojďme jim radši rychle nakopat ty jejich nadpřirozený zadky.“

Otec Dominik mi sevřel předloktí eště silnějc. „Susannah, kolikrát ti to budu muset ještě vysvětlovat? Jsme mediátoři. Naším posláním je starat se o ubohé zbloudilé duše, ne jim přidávat další bolest a utrpení aktem násilí –“

„Tak já vám něco povím,“ přerušila jsem ho. „Jesse a já je sejmeme, a pak můžete přijít vy a postarat se o ně jako duchovní tento. Protože, věřte mi, to je jedinej způsob, jak je donutit, aby nás poslouchali. Nejsou to zrovna moc komunikativní týpkové.“

„Susannah!“ okřikl mě zase otec Dom.

Ale tentokrát už nedodal to, co dodat chtěl, protože nám do toho najednou skočil Jesse. „Zůstaňte oba tady, dokud vám nedám znamení, že můžete přijít.“

A pak vykročil přes pláž směrem k nim. Myslím, že už měl asi plný zuby našeho dohadování. Člověk mu to těžko moh mít za zlý.

Otec Dom se za ním zadíval dost ustaraně. „Ach bože,“ zamumlal. „Nemyslíš, že udělá něco… zbrklého, viď, že ne, Susannah?“

Povzdychla jsem si. Jesse bohužel nikdy neudělal nic zbrklýho.

„Ne,“ prohlásila jsem. „Nejspíš si s nima jen zkusí promluvit. Asi to tak bude nejlepší. Teda, že jo, je to duch jako voni… takže by toho měli mít hodně společnýho.“

„Aha,“ zaradoval se otec Dom a přikejvnul. „Už chápu. To je moudré. Velmi moudré.“

Andělé zrovna kopali do tý bedny, ať panstvo nečeká, když si všimli Jesseho.

Jeden z kluků docela barvitě zaklel, ale než se stačili nematerializovat, Jesse promluvil – tím svým tichým a hlubokým hlasem, takže jsme s otcem D. neslyšeli přes ten hukot ani slovo. Viděli jsme jenom, jak s nima Jesse mluví a kolem něj se mihotá taková ta záře, kterou kolem sebe maj všichni duchové. Přitom se pomaloučku přibližoval pískem k nim a nepřestával řečnit.

Otec Dominik, kterej ho se zaujetím pozoroval, zabručel: „To byl vynikající nápad, poslat ho napřed. Vynikající.“

Pokrčila jsem ramenama. „Asi jo.“

Moje zklamání nad tím, že mi vyklouzla z ruky příležitost k pořádný rvačce, bylo asi očividný, protože otec D. najednou odtrhnul oči od skupinky kolem táboráčku a zašklebil se na mě.

„S Jesseho přispěním z tebe snad přece jen uděláme mediátora,“ zamnul si ruce.

Kdyby jen tušil, s kolika duchama jsem si poradila dávno předtím, než jsem tyhle dva potkala, pomyslela jsem si neuctivě. Ale nahlas jsem neřekla nic.

Otec Dominik tiše sondoval: „A jak se baví tvoje kamarádka Gina, když jsi dnes večer pryč?“

„No,“ vyhrkla jsem překvapeně, „baví se tím, že mě kreje.“

Otec Dominik zdvihl obočí – a hlas – v překvapeným nesouhlasu: „Kryje tě? Copak tví rodiče nevědí, že jsi tady?“

„Ale otče,“ zarazila jsem ho sarkasticky, „to jsem podle vás měla mamce vykládat, že vyrážím na Big Sur, abych hodila řeč se čtyřma duchama? Kde to žijete?“

Zatvářil se ustaraně. Jako kněz se samozřejmě nemoh stavět pozitivně k podvádění, zvlášť když šlo o podvádění rodičů, který jeho náboženství učilo ctít a poslouchat. Ale já mám pocit, že pokud by Bůh fakt chtěl, abych dodržovala tohle přikázání, tak ze mě teda neměl dělat mediátora. Tyhlety dvě věci se mezi sebou dost nesnášej, to je vám snad jasný, ne?

„Ale očividně jsi neměla problém svěřit se Gině,“ zabodoval otec Dominik.

„To jsem neudělala. Teda, já se jí nesvěřila. Ona je… prostě… něco tuší. Jednou jsme šly spolu k věštkyni a…“ Hlas se mi pomalu vytratil. Zmínka o madam Zaře mi připomněla to, co říkala Gina, o tý jediný lásce na celej život. Zajímalo by mě, co je na tom pravdy? Teda pokud to vůbec má něco společnýho s pravdou? Otřásla jsem se, ale tentokrát to ani náhodou nebylo zimou.

„Chápu,“ ozval se otec Dominik. „Zajímavé. Takže ty nemáš problém svěřit se o svém výjimečném daru kamarádům, ale se svou matkou o tom hovořit nechceš.“

O tomhle už jsme jednou mluvili – a nebylo to tak dlouho –, takže jsem jenom protočila panenky. „Kamarádce,“ opravila jsem ho. „Ne kamarádům. Gina to ví. Ale nikdo jinej. A ani ta neví všechno. Neví například nic o Jessem.“

Otec Dominik stočil pohled směrem k táboráčku. Vypadalo to, že Jesse je hluboce zabranej do konverzace s Joshem a ostatníma. Jejich tváře, v záři ohníčku zbarvený do oranžova, byly obrácený jeho směrem, oči upřený na něj. Bylo fakt divný, že si zapálili ten ohýnek. Nemohli cejtit teplo plamenů, stejně jako se nemohli opít pivem, který se pokoušeli lohnout ze sámošky, nebo se utopit. Zajímalo by mě, jak toho vůbec docílili. Na podpálení ohně bylo přece zapotřebí spousta kinetický síly.

Všichni čtyři zářili stejnou slabou září jako Jesse – ne dost silnou, aby ji člověk mohl i za tak temný noci rozeznat, ale dost zřetelnou na to, aby bylo jasný, že nejsou tak docela… no, lidský asi není ten správnej přívlastek, protože lidský teda určitě nebyli. Ale každopádně bejvávali.

To správný slovo by bylo asi naživu.

„Otče?“ zeptala jsem se najednou, „věříte na věštkyně? Teda, chci říct, že fakt dovedou věštit? Že jsou jako mediátoři?“

Otec Dominik nevzrušeně odpověděl: „Jsem si jistý, že některé z nich ano.“

„No,“ začala jsem ze sebe sypat rychle, než jsem si to stačila rozmyslet, „ta věštkyně, co jsme k ní s Ginou zašly, poznala, že jsem mediátor. Nic takovýho jsem jí neřekla, ale nějak to zjistila. A řekla mi takovou bláznivou věc. Aspoň Gina to tvrdí. Já si to moc nepamatuju. Ale podle Giny mi řekla, že v životě zažiju jen jednu opravdickou lásku.“

Otec Dom se na mě zadíval. Byla to jen má divoká představivost, anebo se fakticky zatvářil tak pobaveně? „A tys plánovala, že jich budeš mít víc?“

„To zrovna ne,“ vypadlo ze mě rozpačitě. Vás by to taky rozhodilo, jen si to vemte. Ten chlapík je přece kněz, a k tomu učitel. „Ale zní to dost divně, nebo ne? Ta věštkyně, ňáká madam Zara, zdůrazňovala, že se zamiluju jen jednou, a že mi ta láska vydrží celej život.“ Polkla jsem. „Nebo celou věčnost. Už nevím přesně.“

„Ach,“ vydechnul otec Dominik. Najednou vůbec nevypadal pobaveně. „Má milá…“

„Takhle nějak o tom mluvila. No, tak jsem myslela… že třeba ta ženská nevěděla, o čem mluví, viďte? Že to jen tak hrála?“ navrhla jsem s nadějí.

Ale otec Dominik, k mýmu značnýmu zklamání, prohlásil: „Ne, Susannah. To se mi nezdá. Nemám pocit, že by si vymýšlela.“

A řekl to tak… nevím. Tak nějak, že mě to přinutilo zvědavě se zeptat: „Zamiloval jste se někdy, otče?“

Začal po něčem štrachat v kapsách svýho kabátu. „Uhm,“ zahuhlal.

Věděla jsem, co tak zoufale hledá: cigarety. Ale taky jsem věděla, že tam žádný nemá. Skoncoval s tím už před pár lety, a u sebe v kanceláři měl jen jednu krabičku pro případ nouze. Ale teď rozhodně ležela v zásuvce jeho stolu v ředitelně akademie.

Ale taky jsem z toho, jak se po nich začal shánět, poznala, že je nervózní. Vždycky dostával chuť na cigaretu, když věci nešly přesně tak, jak si naplánoval.

Takže zamilovanej byl. To bylo jasný už z toho, jak se snažil vyhnout mýmu pohledu.

Ne že by mě to nějak zvlášť překvapilo. Otec Dominik byl starej a kněz a tak, ale byl to fakt řízek mezi seniorama – něco jako Sean Connery.

„Bylo to už dávno,“ vypravil ze sebe konečně. „Jedna dívka, před mnoha lety…“

Aha. Představila jsem si, nevímproč, Audrey Hepburnovou. Znáte ten film, co v něm hraje jeptindu? Třeba se otec Dom a jeho milá potkali ve škole pro kněze a jeptindy! Možná to byla zakázaná láska jako Ptáci v trní a tak!

„A poznal jste ji předtím, ehm, než jste složil slib, nebo jak se tomu říká?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo rozumně. „Nebo až potom?“

„Předtím, samozřejmě!“ Jeho hlas zněl šokovaně. „Pro rány boží, Susannah!“

„Jen mě to tak zajímalo.“ Sledovala jsem Jesseho u táboráčku, aby si otec D. nemusel připadat tak trapně, jako že na něj zírám nebo tak něco. „Jestli se vám o tom nechce mluvit, tak to je v pohodě, fakt.“ Jenomže jsem se nemohla zarazit. „A byla to –“

„Byl jsem v tvém věku,“ řekl rychle otec Dominik, jako by pospíchal, aby to už měl z krku. „A chodil jsem tenkrát na střední školu jako ty. Ona byla o něco mladší.“

Dělalo mi trochu potíže představit si otce Dominika na střední. Dokonce jsem neměla ponětí, jakou barvu měly jeho vlasy, než mu zbělely do tohohle sněhobílýho odstínu.

„Bylo to…“ pokračoval otec D. a do jeho blankytnejch očí se mu vloudil nepřítomnej výraz. „Prostě… nemělo to žádnou budoucnost.“

„Chápu,“ prohlásila jsem. Protože jsem to najednou fakt chápala. Nevím, jak mi to tak najednou mohlo dojít, ale něco ve způsobu, jak vyslovil nemělo to žádnou budoucnost, mi prozradilo až dost. „Ona byla duch, že jo?“

Otec Dominik se nadechnul tak ostře, až jsem se trochu lekla, jestli třeba nedostal srdeční záchvat nebo něco na ten způsob.

Ale dřív, než jsem stačila vyskočit a zavolat sanitku, Jesse se odpoutal od ohníčku a vydal se k nám.

„Podívej,“ upozornil mě s očividnou úlevou otec Dominik. „Jesse se vrací.“

Už dávno jsem přestala mít takový ty záchvaty znechucení, když se Jesse zčistajasna zjevil v okamžiku, kdy jsem to nejmíň čekala – nebo si to nejmíň přála. Teď už jsem byla skoro vždycky ráda, že ho vidím.

Ale v tuhle chvíli ne. Teď zrovna jsem si hrozně přála, aby byl někde na opačným konci světa. Protože jsem měla silný tušení, že už se mi nikdy nepovede nakousnout s otcem Dominikem tuhle záležitost podruhý.

„V pořádku,“ informoval nás Jesse, když se dostal tak blízko, abysme ho slyšeli. „Myslím, že teď vás už vyslechnou, otče, a nebudou se snažit utéct. Připadají mi dost vystrašení.“

„Nechovali se zrovna moc vystrašeně, když se mě dneska odpoledne snažili utopit,“ zabrblala jsem.

Jesse se na mě podíval a v jeho tmavejch očích mu problesklo pobavení – i když teda co je zábavnýho na tom, že mě někdo skoro utopil, to mi fakt nedochází.

„Myslím,“ začal shovívavě vysvětlovat, „že když si vyslechneš to, o čem vyprávějí, pochopíš, proč se zachovali právě takhle.“

„To teda chci vidět,“ odfrkla jsem si.

12

Asi na mně bylo vidět, že jsem naštvaná – a kdo by taky nebyl, kdyby mu Jesse přerušil tak intimní konverzaci s otcem Domem? Ale fakt jsem neviděla důvod k tomu, aby se naklonil k mýmu uchu, když jsem vykročila k naší milý partičce, a zašeptal mi do ucha: „Chovej se slušně.“

Znechuceně jsem po něm loupla očima. „To já přece vždycky,“ odsekla jsem.

A že neuhodnete, co udělal pak? Rozesmál se! A že by nějak mile, o tom teda žádná. To si pište.

Když jsem došla k těm čtyřem, neviděla jsem v jejich výrazech nic, co by mě přesvědčilo o tom, že jsou to jiný duchové než ty, co se mě snažili oddělat už jednou – ne, dvakrát – během dvou dnů.

„Tak moment,“ ozval se Josh, když mě poznal. Vyskočil na nohy a podezíravě si mě přeměřil. „To je přece ta mrcha, co –“

Jesse si rychle pospíšil do kruhu plamenů. „Podívejte,“ ozval se diplomaticky, „vysvětlil jsem vám, kdo jsou ti dva lidé –“

„Tys tvrdil, že nám chtějí pomoct,“ vyjekla Felicia z toho místa, kde seděla. Dlouhá sukně večerních šatů se kolem ní rozprostírala jako okvětní plátky. „Ale tahle holka mě dneska odpoledne kopla do obličeje!“

„Pardon,“ řekla jsem kousavě, „ale nesnažili jste se mě takhle náhodou utopit?“

Otec Dominik se spěšně postavil mezi mě a duchy a chlácholil nás: „Děti, děti, přece se tady nebudete hádat. Přišli jsme vám pomoct, pokud to dokážeme.“

Josh Saunders se vyjeveně zeptal: „Vy nás vidíte?“

„Vidím,“ potvrdil slavnostně otec Dominik. „Susannah a já jsme, jak vám Jesse vysvětlil, mediátoři. Vidíme vás, a chceme vám pomoci. Máme dokonce povinnost vám pomáhat. Ale pochopte, že máme také povinnost postarat se o to, abyste nikomu neublížili. Proto se vás Susannah dnes odpoledne snažila zastavit, a také, jestli jsem to správně pochopil, už včera.“

Tohle přimělo Marka Pulsforda k tomu, že vyplivnul fakt hodně sprostý slovo. Felicia Bruceová do něj šťouchla loktem a sykla: „Sklapni. Je to kněz.“

„To teda není,“ vyjel na ni útočně Mark.

„Ale je,“ trvala na svým Felicia. „Nevidíš ten bílej kolárek, co má kolem krku?“

„Jsem kněz,“ ozval se rychle otec Dominik, aby utnul jejich hádku hned v zárodku. „Říkám vám čistou pravdu. Můžete mi říkat otče Dominiku, a tohle je Susannah Simonová. A teď k věci. Pochopili jsme, že pociťujete jistou zášť vůči panu Meduccimu –“

„Zášť?“ Josh jako přimrazenej zíral na otce Doma. „Zášť?! To ten pitomec může za to, že jsme po smrti!“

Akorát že jeho výraz byl o dost silnější než slovo pitomec.

Otec Dominik zvedl svý šedý obočí, ale Jesse se do toho trpělivě vložil: „Myslím, Joshi, že byste měli říct otci Dominikovi a Susannah to, co jste vyprávěli mně, aby pochopili, oč tu jde.“

Josh, kterýmu motýlek visel ochable kolem krku a pár knoflíků u frakový košile měl rozepnutejch, zvednul ruku a roztaženýma prstama si nervózně prohrábnul blonďatý vlasy. Musel to bejt zaživa moc hezkej kluk. Měl všechno, co si moh přát – hezkej zevnějšek, inteligenci i peníze (protože jeho rodiče museli bejt dost zazobaný, když si mohli dovolit posílat syna na Střední školu Roberta Louise Stevensona, která patřila k těm nejdražším). S tímhle vším to musela bejt dost velká dřina pochopit, jak může mít zrovna on takovej výjimečnej pech ve svým krátkým, spokojeným životě.

Takhle brzo si umřít.

„Heleďte,“ začal. Hučení vln i praskání jejich ohníčku rázem přerušil jeho hlubokej hlas. Kdyby Josh Saunders zůstal naživu, mohl bejt, kým si zamanul, pomyslela jsem si nečekaně. Profesionálním sportovcem, možná i prezidentem. Vyzařoval takovou tu zdravou sebedůvěru.

„V sobotu večer jsme jeli na ples,“ pokračoval. „Na ples, chápete? A pak nás napadlo, že bysme si mohli vyjet a zaparkovat –“

Carrie mu skočila do řeči. „Vždycky jsme v sobotu pozdě večer parkovali na Vyhlídce.“

„Na vyhlídkovým místě,“ vysvětlila Felicia.

„Je tam krásně,“ přidala se Carrie.

„Fakt krásně,“ potvrdila Felicia a loupla očima po otci Dominikovi.

Civěla jsem na ně. Z koho si to tady utahujou? Každej přece ví, co se dělá v zaparkovanejch autech na Vyhlídce.

A že tam nikdo nikam nevyhlíží.

„Jo,“ převzal štafetu Mark. „A navíc tam nejezdí žádný policajti, co by nás nutili zvednout kotvy. Chápete?“

Ach tak. Taková pravdomluvnost je fakticky osvěžující.

„No tak jo,“ shrnul to Josh. Ruce měl strčený do kapes kalhot. Teď je vyndal a natočil dlaně proti nám. „Takže jsme si vyjeli. Všechno v pohodě, jasný? Stejně jako každou jinou sobotní noc. Ale nebylo to stejný. Protože tuhle poslední noc, když jsme jeli do zatáčky – víte, jak je tam ta spirálovitá zatáčka – do nás něco vrazilo –“

„Jo,“ vyhrkla Carrie. „Žádný světla, žádná houkačka, nic. Jenom šlupka!“

„Nalítli jsme na svodidla,“ pokračoval Josh. „Nic velkýho. Nejeli jsme nijak zvlášť rychle. Pomyslel jsem si, sakra, nárazník bude v háji, a chtěl jsem to stočit zpátky. Ale on do nás vrazil znova –“

„Ale to přece –“ ozval se šokovaně otec Dominik.

Josh ale pokračoval, jako by ho nevnímal.

„A když do nás vrazil podruhý,“ vysvětloval, „tak už jsme vyletěli ze silnice.“

„Jako by tam ani žádný svodidla nebyly,“ dodala Felicia.

„Přelítli jsme rovnou sem,“ Josh vrazil ruce zpátky do kapes, „a probrali se až tady dole. Mrtví.“

Když domluvil, nastalo ticho. Všichni jsme mlčeli. Aby bylo jasný, pořád tady hučel příboj a praskal ohýnek. Vítr přifoukal z moře spršku slaný vody, která mi přistála na vlasech a okamžitě zmrzla v malinký ledový krystalky. Posunula jsem se blíž k ohni, abych se trochu zahřála…

A pak jsem to najednou pochopila, v jediným záblesku. Jako to, proč si andělé z RLS dali takovou práci s rozděláním táboráčku. Protože to byla věc, co by udělali zaživa. Zapálili by si oheň, aby se zahřáli. Co na tom, že teď už jeho teplo necejtěj? O to přece vůbec nejde. Bylo to přesně to, co by na tomhle místě udělali jako živí.

A bejt zase živí bylo to jediný, co si všichni přáli.

„Strašné,“ politoval je soucitně otec Dominik. „Strašné. Ale vážně, děti moje, snad si nemyslíte, že to bylo něco jiného než nehoda –“

„Jaká nehoda?“ Josh zůstal na otce Dominika nechápavě civět. „Tohle nebyla žádná nehoda, otče. Ten kluk – ten Michael – to udělal úmyslně.“

„Ale to je směšné,“ zaprotestoval otec Dominik. „Naprosto směšné. Proč by pro všechno na světě dělal takovou věc?“

„To je jednoduchý,“ utrousil Josh a pokrčil ramenama. „Žárlí.“

„Žárlí?“ Otec Dominik se zatvářil poděšeně. „Možná si to neuvědomuješ, mladý muži, ale já znám Michaela Meducciho od první třídy, a vím, že je to velmi nadaný student. A oblíbený mezi spolužáky. Jak by u všech svatých mohl… Ne, ne. Je mi líto, ale určitě se pleteš, chlapče.“

Nebyla jsem si vůbec jistá, v jakým vesmíru to otec Dominik žije – v nějakým, kde je Michael Meducci oblíbenej mezi spolužákama –, ale rozhodně se neprohnal s tím naším. Pokud jsem věděla, Michaela Meducciho neměl na misijní akademii rád nikdo – a ani ho nikdo neznal, teda mimo šachovej kroužek. Ale já jsem tady jenom pár měsíců. Třeba se mejlím.

„Možná je nadanej,“ připustil Josh, „ale je to trouba.“

Otec Dominik se na něj nechápavě zadíval. „Trouba?“ opakoval.

„Slyšel jste dobře.“ Josh potřásl hlavou. „Podívejte, otče, to jsou holý fakta. Ten váš Michael Meducci je nula. Nula. Ale my –“ ukázal na sebe a pak na svý kámoše, „my, na druhý straně, jsme někdo. Na naší škole jsme nejoblíbenější. Na RLS se nestane nic bez našeho souhlasu. Večírek nestojí za nic, když se tam neobjevíme my. Ples je nuda, když na něj nedorazí andělé z RLS – Josh, Carrie, Mark a Felicia. Už je vám to jasný?“

Otec Dominik se zatvářil zaskočeně. „Ehm,“ odkašlal si. „Ne tak úplně.“

Josh protočil panenky. „Je ten chlápek normální?“ zeptal se Jesseho a mě.

Jesse odpověděl bez úsměvu: „Naprosto.“

„Tak jo.“ Josh pokračoval. „Takže já to vidím takhle. Ten Meducci je možná geniální intoš, ale co jako? To nic neznamená. Já měl nejlepší průměr celý čtyři roky. Držím školní rekord ve skoku o tyči. Jsem útočník v basketbalovým týmu. Celý tři roky v kuse jsem byl předsedou studentský rady. Jen tak ze srandy jsem tohle jaro zkusil dát dohromady produkci školního představení Romea a Julie, a taky se mi to povedlo. A víte co? Přijali mě na Harvard. Na první pokus.“

Josh se na chvilku odmlčel. Otec Dominik už otvíral pusu, aby k tomu něco podotknul, ale Josh se do toho zase opřel.

„A kolik sobotních večerů trávil Michael Meducci tak, že seděl u sebe v pokoji a pařil videohry? No? Nebo se vás zeptám jinak: kolik takovejch večerů, co myslíte, jsem já strávil s joystickem? Ani jeden. A chcete vědět proč? Protože se mi eště nestalo, abych v sobotu večer neměl co dělat. Vždycky byl nějakej večírek, kam jsem šel, nebo jsem měl rande s nějakou holkou. A nejen tak s kdejakejma holkama, to si pište, ale s těma nejhezčíma a nejoblíbenějšíma holkama z celý školy. Tady Carrie“ – ukázal na Carrii Whitmanovou, která seděla v písku ve svejch bleděmodrejch večerních šatech – „dělá na částečnej úvazek modelku v San Francisku. Natočila pár reklam. Zvolili ji Miss RLS.“

„Dva roky po sobě,“ upřesnila Carrie svým skřehotavým hláskem.

Josh přikejvnul. „Dva roky po sobě. Už vám to dochází, otče? Myslíte, že Michael Meducci měl někdy rande s modelkou? Já si teda myslím, že sotva. Má snad Michael Meducci kámoše jako já? Tady Mark je kapitán fotbalovýho týmu a dostal plný sportovní stýpko na Kalifornskou univerzitu!“

Mark, kterej očividně nepatřil v týhle partě mezi geniální mozky, jen zabručel: „A nezapomeň na Méďu.“

„Proč na mě?“ vypískla Felicia.

Josh přitakal. „Jasně, a co Markova holka? Felicia je kapitánka roztleskávaček, vedoucí tanečního kroužku, jo, a za svoje školní výsledky dostala Národní prospěchový stipendium. No, a když si tohle všechno přerovnáte v hlavě, co vás musí napadnout? Proč by si ubožáček typu Michaela Meducciho měl přát, aby lidi jako my byli po smrti? Jednoduchý jak facka: protože nám závidí!“

Ticho, který zavládlo po jeho slovech, bylo stejně pronikavý jako slaná vůně moře ve vzduchu. Nikdo ani necek. Andělé si sebevědomě vychutnávali svou výlučnost, a otec Dominik byl celej zkoprnělej z jejich argumentace. Jesseho pocity už mi tak jasný nebyly, ale vypadal spíš trochu znuděně. Řekla bych, že pro kluka, kterej se narodil před víc jako sto padesáti lety, výrazy jako Národní prospěchový stipendium nic moc neznamenaj.

Odtrhla jsem svůj jazyk z patra, kde byl přilepenej celou tu dobu. Po tom zběsilým sestupu na pláž jsem měla hroznou žízeň, a moc jsem vnitřně nejásala ani při představě, jak se budeme s otcem Dominikem vracet k jeho autu. Ale navzdory všem těmhle obtížím jsem se musela ozvat.

„Anebo,“ zachraptěla jsem, „by to mohlo nějak souviset s jeho ségrou.“