13

Všichni – od otce Dominika až po Carrii Whitmanovou – na mě ve světle ohníčku užasle vytřeštili zrak.

„Prosím?“ ozval se Josh. Ale jeho tón zněl spíš netrpělivě než zdvořile.

„S Michaelovou ségrou,“ upřesnila jsem. „S tou, co teďka leží v kómatu.“

Neptejte se, proč mě to tak najednou napadlo. Možná proto, jak Josh začal vypočítávat všechny ty večírky, kam choděj – a že bez nich se prakticky žádná slezina neobejde. To mě přimělo vzpomenout si na ten jeden konkrétní večírek, o kterým jsme mluvili doma u večeře – ten, co při něm Michaelova sestra spadla do bazénu a málem se utopila. Co se dělo dál? Přijela s ambulancí taky policie?

Rozcuchaný obočí otce Dominika vylítlo nahoru. „Myslíš Lilu Meducciovou? Ale no jistě. Jak jsem na ni jen mohl zapomenout? Je to tragédie, skutečná tragédie, co ji potkalo.“

Jesse se konečně probral, jako by ho to zase začalo zajímat. „A co se jí stalo?“ zeptal se a zvednul bradu z kolen, o který si ji opíral, když tak seděl na balvanu s nohama opřenejma o další kámen.

„Nehoda,“ vysvětlil otec Dominik a potřásl hlavou. „Hrozná nehoda. Zakopla, spadla do bazénu a skoro se utopila. Její rodiče už ztrácejí naději, že se ještě někdy probere z bezvědomí.“

Zabručela jsem: „No, to je jedna verze týhle historky.“ Ta, kterou její rodiče mohli odvyprávět před ředitelem školy, kde dcerunka studuje.

„Ale vynechal jste tu část,“ pokračovala jsem, „že byla na večírku ve Valley, když se to stalo. A že byla jako slíva, když šla ke dnu.“ Zúžila jsem oči a zadívala se na čtyři duchy, co seděli u ohýnku naproti nám. „Tak jako všichni ostatní na tom večírku, protože si nikdo nevšimnul, co se jí stalo, až když už byla pod vodou tak dlouho, že jí to nejspíš poškodilo mozek.“ Podívala jsem se na Jesseho. „Jo, a zapomněla jsem říct, že jí bylo teprve čtrnáct.“

Jesse, kterej pořád seděl na balvanu a objímal si rukama kolena, se teď zadíval na anděly. „Nepředpokládám, že by někdo z vás o tomhle něco věděl?“ zeptal se opatrně.

Mark se zatvářil znechuceně. „Proč by se měl někdo z nás starat o to, že se ségra nějakýho mouly utopí v bazénu?“ chtěl vědět.

„Možná proto, že jeden z vás – a možná vy všichni – jste byli na tom večírku?“ navrhla jsem sladce.

Otec Dominik vypadal užasle. „Je to pravda?“ Kouknul se na andílky. „Opravdu o tom něco víte?“

„Jasně že ne,“ vyštěknul Josh – ale zdálo se mi, že až moc rychle. Ani Feliciino „jak bysme mohli“ neznělo moc přesvědčivě.

Ale byla to Carrie, kdo to prásknul.

„A i kdybysme věděli,“ ozvala se s upřímným údivem, „co na tom záleží? Jestli se nějaká pitomá káča, co si hrála na dospělou, opila na nějakým našem večírku tak, že je teď v kómatu, jak bysme za to my mohli nést nějakou zodpovědnost?“

Zírala jsem na ni. Pak jsem si uvědomila, že to byla Felicia, kdo získal prospěchový stýpko. Carrie Whitmanová byla jenom Miss školy. Zato dva roky po sobě.

„Co takhle, jen tak teoreticky,“ navrhla jsem zase sladce, „začít s tím, že na vašem večírku byl alkohol dostupnej i dětem z osmý třídy?“

„A jak jsme asi měli vědět, že chodí do osmý třídy?“ vyhrkla Felicia, ale vůbec ne sladce. „Chci tím říct, že měla na sobě naplácáno tolik makeupu, že by jí klidně mohlo bejt čtyřicet.“

„Jo,“ přidala se Carrie. „A tenhle večírek byl jenom pro zvaný. A holku z osmý třídy na něj rozhodně nikdo nezval.“

„Když už chcete někoho obviňovat,“ rozohnila se Felicia, „tak co třeba toho idiota, kterej ji na takovej mejdan vůbec přivez?“

„Jasně!“ vykřikla zlostně Carrie.

„Nemyslím, že by to byla jen Susannah, kdo vás obviňuje ze zodpovědnosti za to, co se stalo Michaelově sestře.“ Jesseho hlas zazněl do holčičího vřískotu jako vzdálený dunění hromu. „Myslím, že vás z ní viní i Michael – a že kvůli tomu vás zabil.“

Otec Dominik vydal zvuk, jako by ho Jesseho slova praštily do žaludku jako pěst.

„Ale ne,“ zasípěl. „Ne, nemůžete si přece myslet –“

„Rozhodně to dává větší smysl,“ prohlásil Jesse, „než argumenty tady toho“ – ukázal na chvíli na Joshe –, „že to Michael udělal kvůli tomu, že žárlí, protože… jak to bylo? Aha. Kvůli nějakým schůzkám v sobotu večer.“

Josh se rozpačitě ošil. Zatahal se za klopy svýho večerního saka. „Nevěděl jsem, že to trdlo, co vytáhli z Carriina bazénu, byla Meducciho ségra.“

„Tohle,“ vyrazil otec Dominik, „to už je příliš. Jsem… jsem z toho všeho zdrcen.“

Podívala jsem se na něj, překvapená tím, co jsem zaslechla v jeho hlase. Protože to byla – jestli jsem se nepletla – bolest. Otce Dominika to, co musel vyslechnout, fakticky bolelo.

„Ta dívenka je v kómatu,“ vyslovil pečlivě a upřel svý jasný oči na Joshe, „a ty se o ní takhle vyjadřuješ?“

Josh měl aspoň tolik slušnosti, že se zatvářil zahanbeně. „No,“ vysoukal ze sebe, „to byl jen takovej řečnickej obrat.“

„A vy dvě,“ otec Dominik se obrátil na Carrii a Felicii, „vy jste porušily zákon, nalévaly jste alkohol mladistvé osobě, a teď se ještě odvažujete tvrdit, že si za to ta chuděrka může sama?“

Carrie a Felicia si vyměnily pohledy.

„Ale,“ začala Felicia, „tam pili všichni, a nikomu jinýmu se nic nestalo.“

„Jo,“ přidala se Carrie. „Pili úplně všichni.“

„Na tom nesejde.“ Hlas otce Dominika se teď třásl emocemi. „Kdyby všichni skákali z mostu nad Golden Gate, bude to snad znamenat, že je to normální?“

Jéžiši, pomyslela jsem si. Chudák otec D. potřebuje nutně dostat školení o psychologii dnešního studentstva, pokud si myslí, že se tak otřepaná finta eště někoho dotkne.

Ale pak se mi rozšířily panenky, když se planoucí zrak otce Dominika obrátil ke mně. Ke mně?! Co jsem sakra provedla já?

Ale vzápětí jsem to měla zjistit.

„A ty,“ obvinil mě otec Dominik, „ty pořád trváš na tom, že tihle mladí lidé nezahynuli při nehodě, ale že byli úkladné zavražděni?“

Spadla mi čelist. „Otče D.,“ zkusila jsem to, když se mi ji zase povedlo vrátit do pantů, „teda, promiňte, ale přece je to logický –“

„Ne, není.“ Otec Dominik zdvihl ruku. „Ne, mně se to nezdá logické. Takže ten hoch měl motiv? Dobrá. Ale to z něj ještě nedělá vraha.“

Hledala jsem očima pomoc u Jesseho, ale vypadalo to, že ten je výbuchem otce Dominika zmatenej stejně jako já.

„Ale ty svodidla,“ připomněla jsem mu, „ty ztracený nejty…“

„Jistě, jistě,“ vyplivnul otec Dominik a znělo to na něj pořádně nedůtklivě. „Jenomže zapomínáš na to nejdůležitější, Susannah. Předpokládejme, že na ně Michael skutečně čekal. Předpokládejme, že měl v úmyslu, jakmile vyjedou za roh, do nich narazit. Ale jak mohl vědět, že to bude to správné auto? To mi pověz. Zpoza toho rohu se mohl vyřítit kdokoli. Jak mohl Michael vědět, že teď vyjede to pravé auto? Jak?“

Tady mě dostal. Přešlapovala jsem bezradně na místě, studenej vítr z moře mi vháněl vlasy do obličeje, a dívala se na Jesseho s prosbou o pomoc. Podíval se na mě, a pokrčil rameny. Musel z toho bejt stejně mimo jako já. Otec Dom měl recht. Tohle tady nehraje.

Aspoň dokud se neozval Josh: „Macarena.“

Všichni jsme se na něj podívali.

„Jak prosím?“ zeptal se otec Dominik. Dokonce ani když byl rozčilenej, nezapomínal na zdvořilost.

„No jasně!“ Felicia vyskočila a zakopla o dlouhou sukni svý večerní róby. „No jasně!“

Jesse a já jsme si vyměnili další nechápavý pohledy. „Cože?“ vybafla jsem na Joshe.

„Macarena,“ opakoval Josh. Smál se. A když se smál, vůbec se nepodobal tomu klukovi, co se mě pokoušel dneska odpoledne utopit. Vypadal přesně na to, čím bejval zaživa – chytrej osmnáctiletej kluk, sportovec, tretry zaklesnutý ve startovním bloku života.

Akorát že ten závod už někdo odstartoval bez něj.

„Měl jsem auto svýho bráchy,“ vysvětloval a pořád se šklebil. „Je teď pryč, na koleji. Říkal, že s ním můžu jezdit, když nebude doma. Je větší než moje kára. Jediná pitomá věc na něm je to, že když chcete zahoukat, zatroubí to melodii z Macareny.“

„Je to příšerný,“ informovala nás Carrie.

„A tu noc, kdy jsme umřeli,“ začal to rozvíjet Josh, „jsem zmáčknul klakson, když jsme zahejbali za roh – za ten, kde na nás číhal Michael Meducci.“

„Člověk by přece měl troubit, když jede do tý účkový zatáčky,“ připomněla vzrušeně Felicia.

„A houkačka hrála Macarenu,“ Joshův úsměv se vytratil, jako by mu ho z tváře odfouknul vítr. „A pak do nás narazil.“

„Nikdo na celým poloostrově,“ prohlásila přesvědčeně Felicia a její tvář najednou nevypadala vůbec vzrušeně, „nemá klakson, co troubí Macarenu. Nikdo. Macarena byla hit asi tak tejden dva, co se dostala do hitparády, ale pak totálně propadla. Dneska už to hrajou leda na svatbách a podobnejch akcích.“

„A proto to moh vědět.“ Joshův hlas už nebyl plnej rozhořčení. Teď už zněl jenom smutně. Zadíval se na moře – na moře, který bylo tak tmavý, že se jen stěží dalo rozeznat od zamračený oblohy. „A tak poznal, že jsme to my.“

Najednou se mi horečnatě vybavilo to, co říkal Michael, když jsme spolu seděli v dodávce jeho mámy. Oni se vyřítili do zatáčky, hrozně rychle. Takhle mi to řek. Nehoukali, nic.

Ale Josh teď říká, že houkali. A nejenom houkali, ale že troubili jedním určitým způsobem, kterým se dal Joshův klakson odlišit od všech ostatních.

„Ach Bože,“ ozval se otec Dominik a znělo to, jako kdyby mu nebylo dobře. „Bože můj.“

Naprosto jsem s ním souhlasila. Až na to…

„Ale to pořád nic nedokazuje,“ řekla jsem.

„Děláš si prču?“ Josh se na mě podíval, jako bych ten cvok tady byla já – jako by to nebyl on, kdo dřepí na pláži ve fraku.

„Ne. Susannah má pravdu.“ Jesse se zvednul z kamene a postavil se vedle Joshe. „Je to velice inteligentní mladík, ten Michael. Neexistuje způsob, jak bychom mu mohli dokázat – tedy aspoň před porotou –, že to byla úkladná vražda.“

Joshova brada trochu poklesla. „Jak to sakra myslíš? Přece nás zabil! Teď jsem ti to přece líčil! Troubili jsme, když jsme jeli do zatáčky, a on se proti nám vyřítil a schválně nás srazil z útesu.“

„Ovšem,“ souhlasil klidně Jesse. „Ale pochybuji, že by tohle svědectví obstálo před soudem, příteli.“

Josh vypadal, jako by neměl daleko k breku. „A proč ne?“

„Protože je to svědectví,“ pronesl s klidem Jesse, „mrtvého muže.“

Josh zoufale bodnul prstem v mým směru. „Ona přece není mrtvá. Ona může vypovídat.“

„To nemůže,“ namítl Jesse. „Jak by to asi soudu podala, co myslíte? Že ví přesně, co se tu noc seběhlo, protože jí o tom vypravovali duchové obětí? Domníváš se, že by jí to porota uvěřila?“

Josh na něj zíral dál. Pak najednou sklopil oči ke špičkám bot a zamumlal: „No jo, tak dobře. Takže to musíme vzít do vlastních rukou, je to tak?“

„Ne, to teda nemusíte,“ zarazila jsem ho. „Ze dvou špatnejch věcí se nikdy nestane dobrá – a ze tří už natuty ne.“

Carrie se podívala na mě a zase zpátky na Joshe. „O čem to mele?“ zeptala se nechápavě.

„Nemůžete pomstít svou smrt tak, že zabijete Michaela Meducciho,“ vysvětlila jsem jí. „Soráč. Ale to se nesmí stát.“

Teď se poprvé vyhrabal na nohy i Mark. Podíval se na mě, pak na Jesseho, a pak na otce Dominika. „To je volovina, lidi,“ prones nakonec a vydal se po pláži pryč.

„Takže ten hajzl z toho vyvázne bez trestu?“ vyrazil Josh a výhružně se na mě zadíval. „Zabije čtyři lidi, a nic se mu nestane?“

„To přece nikdo netvrdí.“ Jesse vypadal ve světle ohýnku mnohem zachmuřenějc, než jak jsem ho znala normálně. „Ale to, co stane s tím chlapcem, už není vaše věc.“

„No ne, vážně?“ vyjel na něj ironicky Josh. „A čípak je to teda věc, co?“

Jesse ukázal na mě a na otce Dominika. „Jejich,“ prohlásil tiše.

„Jejich?“ Feliciin hlas zavibroval nevolí. „Proč jejich?“

„Protože jsou to mediátoři,“ prohlásil Jesse. V záři plamenů vypadaly jeho oči jako dva uhly. „Je to totiž jejich práce.“

14

Jedinej problém byl v tom, že mediátoři si nevěděli tak úplně rady, jak se s tou situací vypořádat.

„Heleďte,“ zkusila jsem navrhnout otci Dominikovi, kterej zrovna položil do krabice, kterou jsem držela, bílou svíčku a doloval z ní červenou, „co kdybych zavolala policii, že mám jako anonymní tip. Řeknu jim, že jsem jela po Big Sur tehdy v noci a viděla celou tu havárku, a že to vůbec nebyla nehoda.“

Otec Dominik zasadil rudou svíčku na místo, kde byla předtím bílá.

„A myslíš si snad, že se policisté honí za každým anonymním udáním, které dostanou?“ zeptal se. Ani se neobtěžoval šeptat, protože tady kromě nás nebyla ani noha. Jedinej důvod, proč jsem tišila hlas, byl ten, že mi kostel se vším tím zlatem a sklem a pompou naháněl husí kůži.

„No, třeba by aspoň začali bejt podezíravější.“ Šla jsem za otcem Dominikem, kterej slezl ze žebříku, vzal ho pod paží a přesunul se k další části křížový cesty. „Teda, možná by se začali trochu pozornějc rozhlížet, vzali by Michaela k dalšímu výslechu, nebo něco takovýho. Vsadím se, že by se sesypal, kdyby mu položili ty správný otázky.“

Otec Dominik si vykasal černou suknici svý sutany, když začal šplhat po žebříku.

„A jaké otázky,“ zeptal se a zase vyměnil bílou svíčku za červenou z krabice, kterou jsem mu přidržovala, „by podle tebe byly ty správné?“

„To nevím.“ Ruce mě už pořádně bolely. Ta krabice byla fakt těžká. Svíčky normálně vyměňovaly jeptindy, ale otec Dominik neměl od včerejšího nočního výletu do přírody stání. A tak nabídnul monsignorovi svoje služby – ale naše služby by bylo přesnější, protože mě vyreklamoval z hodiny náboženství, abych mu pomohla. Ne že by mi to zrovna vadilo. Jako skalní agnostik jsem si toho stejně z hodin náboženství nikdy moc neodnesla, i když sestra Ernestina doufala, že mě stihnou obrátit na víru, než dojdu k matuře.

„Myslím, že si policie docela dobře poradí i bez našeho přispění,“ mínil otec Dominik a trochu se svíčkou zacloumal, když se mu zdálo, že se ve svícnu moc kvedlá. „Pokud opravdu i tvoje matka tuší, co jsme zjistili my, nepotrvá to dlouho a Michael dostane předvolání k důkladnějšímu výslechu.“

„Ale co když mamka jenom přeháněla?“ Všimla jsem si, že do kostela vešli nějaký turisti, co obdivujou skleněný vitráže v oknech, a trochu jsem ubrala na hlase. „Teda, že jo, je to přece jen máma. Matky tohle dělávaj. Co když policie ve skutečnosti vůbec nikoho nepodezírá?“

„Susannah.“ Otec Dominik, kterýmu se konečně povedlo utěsnit svíčku tam, kde měla bejt, slezl ze žebříku a podíval se na mě s výrazem, kterej byl směsicí podrážděnosti a sympatie. Všimla jsem si zarudlejch kruhů, co měl pod očima. Po tom včerejším kozím šplhání dolů na plážičku a zase zpátky k autu jsme byli oba hotoví – když už nemluvím o tom citovým náporu, kterýmu jsme byli všichni vystavený tam dole.

Ale stejně byl otec Dominik mnohem čipernější, než byste čekali od chlápka po šedesátce. Já sotva chodila, lejtka mě bolely jako čert, a nemohla jsem přemoct zívání, protože naše tête-à-tête s andělama se protáhlo hodně přes půlnoc. Ale otec Dominik vypadal navzdory kruhům pod očima docela svěží a překypoval potlačovanou energií.

„Susannah,“ zopakoval, ale teď už míň podrážděně a víc soucitně, „slib mi, že nepodnikneš nic takového. Že nezavoláš na policii s žádným anonymním udáním.“

Nadlehčila jsem si krabici se svíčkama v náručí. Dneska ráno ve čtyři mi to přišlo jako docela dobrej nápad, když jsem předtím skoro celou noc čučela do stropu a zběsile vymejšlela, co by se proboha dalo podniknout s andělama a Michaelem Meduccim.

„Ale –“

„A že za žádných okolností“ – otec Dominik si všimnul, že mi dělá problémy bednu udržet, takže si ji ode mě vzal a položil ji na jednu šprusli, „nebudeš s Michaelem Meduccim nic probírat.“

To byl samozřejmě plán B. Uvažovala jsem, že kdyby anonymní udání selhalo, mohla bych si to s Michaelem vyříkat z očí do očí – nebo použít trochu fyzickýho násilí, to podle situace.

„Musíš to nechat na mně,“ nařídil mi otec Dominik, natolik hlasitě, že turista, kterej se zrovna chystal vyfotit oltář, spěšně sklopil foťák a odkvačil pryč. „Chystám se promluvit si s tím mladým mužem sám, a ujišťuji tě, že pokud se opravdu provinil tím ohavným zločinem –“ Nadechla jsem se, ale otec Dominik vztyčil varovně ukazováček.

„Poslechni mě,“ nařídil mi o něco tišejc, ale jen proto, že si všimnul jeptindy, která přišla do kostela s dalšíma černejma povlakama, kterejma se měly přikrejt oltářní sochy Panenky Marie. Jestli jsem to pochopila správně, zůstanou takhle zakrytý až do Velikonoc. Tohleto náboženství je pěkně potrhlá pakárna, jestli chcete slyšet můj názor.

„Jestli se Michael provinil tak, jak tvrdí ti čtyři mladí lidé, donutím ho, aby se přiznal.“ Otec Dominik se zatvářil tak, jako by to snad myslel vážně. Zatvářil se tak hrozivě, že jsem dostala chuť přiznat se sama, i když jsem nic neprovedla. Heleďte, jednou jsem šlohla mamce z peněženky pět doláčů, abych si mohla koupit u Skittles takovou velkou kabelu. Třeba bych se mohla přiznat k tomuhle.

„Tak.“ Otec Dominik odhrnul rukáv černýho roucha a podíval se na svoje timexky. Kněží bohužel nemají takovej plat, aby si mohli dovolit hodinky, který jsou in. „Pan Meducci by měl za mnou přijít už za chvilku, takže bys měla jít, Susannah. Myslím, že bude lepší, když nás ten hoch spolu neuvidí.“

„Proč ne? Přece nemůže mít tucha, že jsme strávili včerejší noc drbáním s jeho oběťma.“

Otec Dominik mi položil ruku na záda a popostrčil mě. „Tak už běž, Susannah,“ pobídnul mě takovým tím otcovským tónem.

A já šla, ale ne moc daleko. Jak se otec D. obrátil, vklouzla jsem do kostelní lavice a přikrčila se v ní. A tam jsem čekala. Vlastně jsem ani nevěděla přesně na co. Ba ne, to bych kecala. Je vám to jasný, že jo: čekala jsem na Michaela. Chtěla jsem vidět, jestli ho otec Dom vážně donutí k přiznání.

Nemusela jsem čekat dlouho. Asi po pěti minutách jsem zaslechla Michaelův hlas, kousek od místa, kde jsem se krčila: „Otče Dominiku? Sestra Ernestina říkala, že se mnou chcete mluvit.“

„Aha, Michael.“ Hlas otce D. nezněl vůbec tak, jak jsem věděla, že se cejtí – naplněnej děsem z představy, že by se jeden z jeho studentů ukázal bejt chladnokrevnej zabiják. Ale mluvil uvolněně, skoro žoviálně.

Uslyšela jsem, jak v krabici zarachtaly svíčky.

„Dobrá,“ řekl pak otec Dom. „Můžeš mi to prosím podržet?“

Napadlo mě, že asi podává Michaelovi krabici, kterou jsem před chvilkou držela já.

„Ehm,“ odkašlal si zmateně Michael. „Jistě, otče.“

Slyšela jsem, jak žebřík se zaskřípěním sklapnul. Otec Dom ho asi složil a odpochodoval s ním k dalšímu bodu křížový cesty. Pořád jsem ho slyšela, ale teď už z mnohem větší dálky.

„Dělám si o tebe starosti, Michaele,“ prohlásil otec Dominik. „Slyšel jsem, že tvoje sestra se pořád ještě neprobrala.“

„Ne, otče,“ odpověděl Michael. Mluvil tak tiše, že jsem mu skoro nerozuměla.

„To je mi moc líto. Lila je velice milá dívenka. Máš ji jistě moc rád.“

„Ano, otče,“ řekl zase Michael.

„Víš, Michaele,“ začal otec Dominik opatrně, „když se našim blízkým, těm, které milujeme, stane něco hrozného, často se… nu, často se potom obracíme zády k Bohu.“

Jéžiši, pomyslela jsem si okamžitě v lavici. Tohle nebude fungovat. Každopádně ne na Michaela.

„A někdy jsme tak rozhořčeni tím, že se něco strašného stalo těm, kteří si to vůbec nezasloužili, že se nejen obracíme k Bohu zády… ale také nás začnou napadat věci… ehm, věci, jaké by nás nikdy nenapadly, kdyby nedošlo k té tragédii. Jako například pomsta.“

To už je lepší, ocenila jsem to v duchu. Jen do něj, otče D.!

„Slečno Simonová!“

Trhla jsem sebou a otočila se. Na konci lavice stála sestra, která přišla do kostela zakrejt sochy, a zírala na mě.

„Ech,“ zaculila jsem se. Zvedla jsem se z kolen a dopadla na sedátko. Viděla jsem, že otec Dominik a Michael k nám stojí zády, a byli dost daleko na to, aby nás slyšeli.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem tu jeptindu. „Jenom jsem se… ehm… dívala, kam mi zapadla náušnice.“

Ale novicka zrovna nevypadala, že by mi věřila.

„Nemáte mít snad právě teď náboženství se sestrou Ernestinou?“ zeptala se přísně.

„Ano, sestro,“ odpověděla jsem pokorně. „Mám.“

„A neměla byste být tedy raději ve třídě?“

Pomalu jsem se vyhrabala do stoje. Ale asi by nevadilo, ani kdybych se rozkašlala. Otec Dominik a Michael už došli tak daleko, že mohli jen těžko něco zaslechnout.

Sunula jsem se se vší důstojností, který jsem byla schopná, ke konci lavice. Když jsem došla až k jeptindě, na chvíli jsem se zastavila.

„Promiňte, sestro,“ omluvila jsem se. A pak, v zoufalým pokusu přerušit nějak trapný ticho, který nás zalilo, když na mě jeptinda civěla s nevyřčeným znechucením, jsem dodala: „Líbí se mi vaše, ehm…“

Jenže jsem zapomněla, jak říkají těm hadrům, co všechny nosí, takže moje poklona vyšuměla mírně do ztracena. I když jsem to snad nakonec trochu zachránila, když jsem mávla rukou směrem k ní a zamumlala: „Víte – tohleto. Dělá to dobrou figuru.“

No, ale asi to nebyla ta nejvhodnější věc, jakou člověk může říct ženský, která se učí na jeptindu, protože novicka zrudla a řekla: „Nechtějte, abych vás musela zase nahlásit, slečno Simonová.“

Což od ní bylo trochu drsný, ne? Vždyť já se jen snažila bejt milá. Ale co. Vypadla jsem z kostela a zamířila zpátky do školy, tou nejdelší oklikou. Nádvoří bylo zalitý poledním sluncem a já si potřebovala trochu spravit svý pocuchaný nervy poslechem bublající fontány.

Jenže moje nervy se rychle zase rozjitřily, když jsem u sochy otce Serry uviděla další novicku, která přednášela skupince turistů o dobrodiní misionářů. Abych se vyhnula tomu, že mě podruhý někdo nachytá bez propustky v době vyučování (proč jsem si na to nevzpomněla a nepumpla otce D. o jednu, ale když on mě tak zblbnul tím přenášením svíček), zapadla jsem na holčičí záchodky, kde jsem vrazila přímo do oblaku hustýho kouře.

Což mohlo znamenat jen jedinou věc.

„Gino!“ vyhrkla jsem a sehnula se, abych zjistila, ve který kabince je – pode dveřma do nich bylo trochu vidět. „Jseš máklá, nebo co?“

Ginin hlas ke mně přivlál z konce chodby, z kabinky u okna, který strategicky otevřela.

„A to jako proč?“ zeptala se a otevřela dveře. Zapálenou cigaretu držela pořád v ruce.

„Myslela jsem, žes toho nechala.“

„Taky že jo.“ Gina se vyhoupla vedle mě na parapet, kam jsem se vyčerpaně sesula. Misie, která byla postavená někdy před rokem 1600 nebo tak nějak, měla zdi z opravdickejch vepřovic, a všechny okna byly zasazený do zdi, která za nima eště o půl metru přečuhovala. Tyhle výklenky sloužily jako příjemný odpočívadla – i když se na ně člověk musel drápat trochu do vejšky –, byl tam chládek a dobře se tam vegetilo.

„Kouřím jenom v mezních situacích,“ vysvětlovala Gina. „Jako třeba během náboženství. Ty víš, že mám zásadní výhrady proti organizovaný víře. Co ty?“

Zvedla jsem obočí. „No, třeba buddhismus mi vždycky připadal super. To převtělování a tyhlety věci.“

„To je hinduismus, brouku,“ opravila mě Gina. „Ale já spíš myslela, co ty a kouření?“

„Aha. Jo tak. No, já tomu nikdy doopravdy nepropadla. Proč?“ Zašklebila jsem se na ni. „Že by ti Somna vykládal svou oblíbenou historku, jak mě viděl s cígem?“

Pořádně se na mě zamračila. „Ne, nevykládal. A ocenila bych, kdybys mu tak neříkala.“

Protáhla jsem obličej. „No tak Jake. Pořádně ho to vytočilo. Radši by sis měla dát majzla, aby tě takhle neviděl, nebo se tě zbaví jako horký brambory.“

„To pochybuju,“ prohlásila Gina a záhadně se usmála.

Nejspíš měla pravdu. Zajímalo by mě, jaký to je bejt jako Gina, když každej kluk, kterej se vám líbí, po vás šílí. Jediný kluci, který kdy šíleli po mně, byli moulové jako Michael Meducci. A o něm se vlastně ani nedá říct, že by po mně šílel. Michael šílel po představě, že já šílím po něm. Což bylo něco, na co jsem nedokázala pomyslet, aniž mi při tom neběhal mráz po zádech.

Zklamaně jsem si povzdychla a podívala se z okna. Od pozemku misie se asi kilák a půl svažoval kopec porostlej cypřišema až dolů k moři, blankytně modrýmu a zářícímu v rozpáleným slunci.

„Nechápu, jak to můžeš vydržet,“ nadhodila Gina a vyfoukla ven obláček šedýho kouře. Podle jejího tónu jsem pochopila, že už zase mele o tý hodině náboženství. „Zrovna tobě to přece musí připadat děsně falešný, když k tomu připočtu tu mediátorskou záležitost.“

Pokrčila jsem ramenama. Včera jsem se dostala domů hodně pozdě, takže na to vysvětlení, co jsem jí „dlužila“, už nebyl čas. Když jsem se proplížila domem až nahoru, Gina už byla dávno tuhá. Což jsem jen uvítala, protože jsem toho sama měla plný kecky.

I když ne tolik, abych dokázala usnout.

„Já nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Nemám představu, kam dojdou duchové po tom, když je vypakuju. Prostě… někam dojdou. Možná do nebe. Možná do dalšího života. Pochybuju, že se to dozvím dřív, než sama natáhnu bačkory.“

Gina namířila další dávku kouře z okna. „Ty o tom mluvíš jako o nějakým vejletě,“ řekla. „Jako že umřem a přestěhujem se na jinou adresu.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „Osobně si myslím, že přesně tak to je, akorát nedokážu říct, co je to za adresu. To fakt netuším.“

„No jo.“ Už bylo skoro po cigaretě. Gina si stoupla na výklenek, kde jsme seděly, naklonila se přes dveře kabinky a zkušeným grifem mrskla špačkem do záchodový mísy. Uslyšela jsem žbluňknutí a pak zasyčení. „A jak to teda probíhalo včera v noci?“

A tak jsem jí to řekla. O andělech z RLS a jak si myslej, že je zabil Michael. Řekla jsem jí o Michaelově ségře a o tý nehodě na silnici nad Big Sur. Vypravovala jsem jí o tom, jak se mu Josh a jeho kámoši snažili pomstít, jak jsme se jim to s otcem Dominikem snažili rozmluvit, jak jsme do nich hučeli skoro půl noci, dokud nepřistoupili na to, že nás nechaj, abysme Michaela pohnali před starou dobrou světskou spravedlnost – před tu, co využívá zákonný normy a nástroje, a ne paranormální metody popravy.

Byla jen jedna věc, o který jsem jí neřekla, a to byl Jesse. Z nějakýho důvodu jsem o něm nedokázala mluvit. Možná kvůli tomu, co říkala ta věštkyně. Možná jsem se prostě bála, že ta madam Zara měla pravdu, že jsem fakt takovej smolař, co se zamiluje jen jednou za celej život, a to do osoby, která

a) mou lásku neopětuje,

b) a není to někdo, koho bych mohla představit svý mamce, protože ten někdo už to má za sebou.

Anebo to bylo jen proto, že… prostě, Jesse byl tajemství, který jsem se snažila udržet v tajnosti dál, jako když se nějaká stupidní holka zamiluje do Carsona Dalyho nebo tak něco. Možná jednou budu stát pod oknem svýho pokoje s velkou cedulí, na který bude nápis Jesse, půjdeš se mnou na maturitní ples? Jako ty holky, co takhle jančej před studiem MTV. Ale pevně jsem doufala, že jestli to se mnou dojde takhle daleko, někdo mě radši odbouchne z milosti nebo něco podobnýho.

Když jsem jí to všechno odvykládala, Gina si povzdychla. „Takhle to ve světě chodí. Vždycky se ukáže, že ty nejhezčí chlápci jsou vlastně šílený vrazi.“

A to myslela Michaela!

„Jo,“ přitakala jsem. „Akorát že on není moc hezkej. Teda pokud se nesvlíkne.“

„Ty víš, jak to myslím.“ Gina potřásla hlavou. „Ale co chcete dělat, jestli se nepřizná otci Dominikovi?“

„Nevím.“ To byla právě věc, která mi v noci nedala spát. „Myslím, že pak budeme muset najít nějaký důkazy.“

„Jo? A kde je chcete sehnat? V důkazovým výprodeji?“ Gina zívla, podívala se na hodinky a seskočila z parapetu. „Za dvě minuty je oběd,“ hlásila. „Co myslíš, že bude dneska za ňamku? Zase párek s kukuřicí?“

„Ten je pokaždý,“ informovala jsem ji. Misijní akademie se fakt nemůže pyšnit tím, že by její jídelna byla v kulinářskejch kruzích vyhlášená. Vlastně jsme ani žádnou jídelnu neměli. Obědvali jsme venku, na lavicích. Bylo to hodně ujetý, dokonce i pro dvě holky z Brooklynu, který už se nedivěj skoro ničemu… jak ostatně dokazovalo i to, že Gina absolutně nezašla nad ničím z toho, co jsem jí zrovna vypravovala.

„Ráda bych věděla,“ pronesla přemítavě, když jsme vyšly z dívčích záchodků do křížový chodby, která se měla za chvilku přeplnit lidma, „pročs mi o tom neřekla dřív. Víš, o tý mediátorský záležitosti. Teda ne, že bych nic netušila…“

Jenže ty nic netušíš, pomyslela jsem si hořce. Nevíš to nejhorší.

„Bála jsem se, že bys to vyslepičila svý mamce,“ bylo to jediný, co jsem se odhodlala vyslovit nahlas. „A že ona by to pak řekla mojí mámě a máma by mě nechala zavřít do cvokhauzu. V mým vlastním zájmu, to dá rozum.“

„To dá rozum,“ opakoval Gina. Podívala se na mě. „Ty jseš ale pako, víš to? Nikdy v životě bych to mámě nevykecala. Neříkám mámě vůbec nic, když na to příde. A rozhodně jí nehodlám nic vykládat – a ani nikomu jinýmu – o tomhle mediátorování.“

Celá nesvá jsem pokrčila ramenama. „Já vím,“ vysoukala jsem ze sebe. „Prostě… asi jsem… no, víš, byla jsem z toho tak vynervovaná. Mám pocit, jako by to tady ze mě tak nějak spadlo.“

„Slyšela jsem, že tohle s lidma Kalifornie dělá,“ souhlasila.

A pak školní hodiny odbily poledne. Dveře ze všech tříd se rozlítly a proti nám se začala valit masa lidí.

Michaelovi trvalo asi jen třicet vteřin, než mě z ní vylovil.

„Ahoj,“ pozdravil. Vůbec nevypadal jako zločinec, kterej se právě přiznal k čtyřnásobný vraždě. „Hledal jsem tě. Co děláš dneska po škole?“

„Nic,“ řekla jsem rychle dřív, než stačila Gina otevřít pusu.

„Víš, už jsem si přivez z půjčovny to auto, tak jsem myslel, kdyby sis chtěla někam vyjet,“ navrhnul sebejistě. „Třeba zase na pláž, nebo jinam…“

Na pláž? Ten kluk má snad výpadky paměti nebo co? Jeden by řek, že po tom, co se mu přihodilo na pláži včera, to bude nejspíš místo, kterýmu by se měl vyhejbat.

I když, ale to nemoh vědět, zrovna na pláži byl už teď naprosto v bezpečí. To kvůli Jessemu. Slíbil, že dohlídne na anděly, zatímco se s otcem Dominikem pokusíme vypáčit doznání z jejich údajnýho vraha.

Zrovna jsem si lámala hlavu s tím, co mu na to odpovědět, když jsem zachytila pohled otce Dominika, kterej šel chodbou proti nám. Těsně předtím, než vkročil do sborovny po boku pana Waldena, kterej něco vykládal a vzrušeně při tom mával rukama, zavrtěl hlavou. Michael stál k němu zády, takže ho neviděl. Ale mně byl vzkaz otce Doma naprosto jasnej.

Michael se nepřiznal.

Což znamenalo jednu jedinou věc: bylo načase, aby se toho ujal profík.

Čili já.

„Jasně,“ řekla jsem a sklouzla pohledem zpátky k Michaelovi. „Možná bys mi moh pomoct s geometrií. Nemůžu se dostat přes tu lekci s Pythagorovou větou. Jestli to nezmáknu, tak z příští písemky totálně vybouchnu.“

„Pythagorova věta přece není tak těžká,“ prohlásil Michael. Vypadal, jako by ho moje problémy pobavily. „Součet čtverců nad oběma odvěsnami pravoúhlého trojúhelníka se rovná čtverci nad přeponou.“

Vyhrkla jsem jenom bezmocně: „Uf?“

„Hele,“ Michael se usmál, „geometrii mám v malíku. Nechceš, abych tě doučoval?“

Podívala jsem se na něj způsobem, o kterým jsem doufala, že bude vypadat jako absolutní obdiv: „Ty bys vážně chtěl?“

„Jasně,“ přitakal.

„Tak začneme hned dneska?“ navrhla jsem. „Po škole?“ Aspirovala jsem na Oscara. Fakt by s ním na mě letos neměli zapomenout. Bezmocná ženuška vzhlížející k panu Úžasnýmu. „Třeba u tebe doma?“

Michael se přece jen na chvilku zatvářil trochu zaskočeně. „No… jasně.“ Ale když se vzpamatoval z překvapení, dodal významně: „Naši stejně nebudou doma. Táta pracuje do noci a máma teď tráví většinu času v nemocnici. Víš, se ségrou. Doufám, že ti to nevadí.“

Zatřepotala jsem na něj řasama, přesně podle scénáře. „Ale ne,“ pípla jsem submisivně. „To bude fajn.“

Zatvářil se potěšeně – ale zároveň trochu nejistě.

„Víš,“ vysoukal ze sebe rozpačitě, když se přes nás přehnala další horda hladovců, „pokud jde o oběd, tak vedle tebe bohužel dneska nemůžu sedět. Mám něco na práci. Ale sejdeme se tady po škole, jo?“

„Jo,“ souhlasila jsem nadšeně, hotová Kelly Prescottová v nejlepší formě. Zřejmě to na kluky fakt zabírá, protože odpelášil sice zmatenej, ale taky pěkně natěšenej.

V tu chvíli mě Gina popadla za ruku, vtáhla mě do dveří a zasyčela: „Co to ksakru děláš, hm? Ty chceš jít s tím klukem k němu domů, jo? A sama?“

Pokusila jsem ji ze sebe setřást.

„Jen klídek, Gi,“ řekla jsem. Somnovo oslovení, který pro ni vymyslel, bylo fakt rozkošný, tuhle zásluhu jsem svýmu nevlastnímu bráškovi jen nerada přiznávala. „Přesně tohle míním udělat.“

„Rande s pravděpodobným vrahounem?“ Gina se zatvářila skepticky. „To se mi moc nezdá, Suze. Ví o tom otec Dominik?“

„Gi,“ zarazila jsem ji. „Jsem už velká holka. Postarám se o sebe sama.“

Její oči se zúžily. „Takže neví, je to tak? Co si myslíš, že jseš? Specialista na volný noze? A neříkej mi Gi.“

„Koukni,“ začala jsem tónem, kterej jsem pokládala za konejšívej. „Je možný, že se o tom Michael přede mnou slůvkem nezmíní. Ale je to moula, nebo ne? Počítačovej magor. A co dělají počítačoví magoři, když něco plánujou?“

Gina vypadala naštvaně. „To nevím,“ odsekla. „A je mi to fuk. Říkám ti…“

„Sepíšou si něco jako itinerář,“ prohlásila jsem přesvědčeně. „Na svým počítači. Vedou si deník, nebo se s tím někomu pochlubí na chatu, možná si stáhnou plánek budovy, co chtěj vyhodit do povětří, nebo něco na ten způsob. Takže i kdybych ho nepřiměla, aby si přede mnou pustil pusu na špacír, pořád se eště můžu dostat k jeho počítači, a vsadím se, že –“

„Gi!“ Somna k nám dorázoval zezadu. „Tak tady jseš! Jdeš na oběd?“

Gininy rty byly sevřený znechucením nad mým plánem, ale Somna si toho pochopitelně vůbec nevšim. A ani Mimoň, kterej se objevil jen o chvilku pozdějc.

„Čau,“ zasípal udejchaně. „Co tady všichni děláte? Pojďte se najíst!“

Pak si všimnul i mojí maličkosti a zašklebil se. „Suze, kdepak máš svůj stín?“

Odfrkla jsem si. „Michael s námi bohužel dneska nemůže poobědvat, protože se musí věnovat neodkladným povinnostem.“

„Jasně,“ zazubil se Mimoň a pak předved necudnej posunek, jako že Michaelovy neodkladný povinnosti spočívají v tom, že nemůže nacpat zpátky do kalhot jistou část těla. Asi to byla spíš narážka na Michaelovy trochu nekoordinovaný pohyby než na to, že by byl obdařenej víc než normální šestnáctiletej exemplář mužskýho pohlaví.

Pokusila jsem se tu pantomimu ignorovat stejně jako Gina – ale u ní to bylo spíš tím, že si toho fakticky nevšimla.

„Doufám, že víš, co děláš,“ pronesla tvrdě a bylo jasný, že nemluví ani k jednomu z mejch nevlastních bráchů, což je oba pořádně rozhodilo. Jak může dát nějaká holka přednost rozhovoru se mnou, když si může povídat s nima?

„Gi,“ ohradila jsem se dotčeně, „za co mě máš? Za amatérku?“

„Ne,“ zavrčela. „Za pitomce.“

Rozesmála jsem se. Nebo jsem si aspoň myslela, že se Gina pokusila o vtip. Teprve pozdějc mi došlo, že na tom fakt vůbec nic k smíchu nebylo.

Když se ukázalo, že Gina měla na stopro recht.