17

Gina poposedávala u mě v pokoji, když jsem se vrátila od Mimoně. Jesse i Hřebík byli samozřejmě oba v trapu. Což mě vlastně potěšilo.

„Čauves,“ pozdravila mě Gina a vzhlídla od lakování nehtu na palci. „Kde ses courala?“

Prošla jsem kolem ní ke skříni a začala se prohrabávat ve věcech. „U Mimoně v pokoji,“ vysvětlila jsem jí. „Hele, můžeš mě zase krejt?“ Vklouzla jsem do džínů a začala si zavazovat martensky. „Musím na chvíli ven. Řekni jim, že se koupu. Bylo by dobrý, kdybys nechala chvíli hučet vodu. A pak zase řekni, že mám křeče.“

„Budou si myslet, že máš myom na děloze nebo něco takovýho,“ prohlásila Gina a dívala se, jak si natahuju černej svetr s rolákem. „A kam teda jdeš?“

„Ven,“ řekla jsem stručně. Navlíkla jsem si větrovku, kterou jsem měla včera večer na pláži. Tentokrát jsem si pro jistotu do kapsy nacpala i čepici a rukavice.

„No jistě. Ven.“ Gina potřásla hlavou a zatvářila se znepokojeně. „Suze, je ti dobře?“

„Jasně že je. Proč ta péče?“

„Máš takovej… no, já nevim… šílenej výraz.“

„Je mi dobře,“ potvrdila jsem netrpělivě. „Prostě jsem na to přišla, to je celý.“

„Na cos přišla?“ Gina zašroubovala lak na nehty a postavila se. „Suze, o čem to mluvíš?“

„Co se stalo dneska,“ vyšplhala jsem na sedátko pod oknem. „S našima brzdama. Udělal to Michael.“

„Michael Meducci?“ Gina se na mě zadívala, jako by mi fakt hráblo. „Hele, a víš to jistě?“

„Tak jistě, jako že s tebou teď mluvím.“

„Ale proč? Proč by dělal něco takovýho? Myslela jsem, že tě miluje.“

„Mě možná,“ trhla jsem ramenem a rozrazila okno dokořán. „Ale má nějaký nevyřízený účty s Bradem.“

„S Bradem? Co provedl Brad tak špatnýho Michaelovi Meduccimu?“

„Stál jako trouba,“ vysvětlila jsem jí, „když se utopila jeho mladší ségra. Nebo skoro utopila, to máš fuk. Musím běžet, jo? Dopovím ti to, až se vrátím.“

A pak jsem prolezla oknem a sešplhala na střechu verandy. Venku byla tma a zima a ticho, až na vrzání cvrčků a vzdálenej zvuk, jak vlny narážely o pláž. Nebo to byl hukot aut dole na silnici? To jsem teď nedokázala odhadnout. Asi tak minutu jsem poslouchala, jestli mě někdo dole pod střechou neslyší. Pak jsem sešplhala kousek níž po okapový rouře. Na jejím konci jsem se zarazila. Věděla jsem, že dole je jehličí z borovice, který trochu přibrzdí můj pád.

„Suze!“ Proud světla, který mi svítilo na cestu z okna mýho pokoje, zablokoval stín.

Ohlídla jsem se přes rameno. Gina se vykláněla ven a starostlivě se po mně rozhlížela.

„Neměly bysme –“ Zarazila se. Nějakou vzdálenou částí mozku jsem vnímala, že její hlas zní vyděšeně. „Hele, neměly bysme zavolat policii? Jestli je to o Michaelovi pravda –“

Zírala jsem na ni, jako by mi navrhla, že bych měla skočit z mrakodrapu. „Policii?“ opakovala jsem. „Ani omylem. Tohle je mezi Michaelem a mnou.“

„Suze,“ potřásla Gina hlavou, až jí měděný anténky odskočily, „tohle je vážný. Ten kluk je přece vrah. Fakt si myslím, že musíme zavolat profíky –“

„Já jsem profík,“ připomněla jsem uraženě. „Jsem mediátor, vzpomínáš?“

Gina nevypadala, jako by ji tohle uklidnilo.

„Ale… co chceš dělat, Suze?“

Konejšivě jsem se na ni usmála.

„No,“ spustila jsem, „to je jednoduchý. Jdu mu vysvětlit, co se stane tomu, kdo zkouší zabít někoho, na kom mi záleží.“

A pak jsem seskočila z okapu do tmy.

Nedokázala jsem se ale odhodlat k tomu, že bych si vzala landrover. Myšlenka na to, jak si vyřizuju účty s několikanásobným vrahem, mě ani v nejmenším nerozhodila, ale řídit bez řidičáku? V žádným případě! Místo toho jsem šlohla jedno z těch kol, co Andy skladuje v garáži. Za chvíli už jsem svištěla z kopce a z očí mi stříkaly slzy. Ne snad proto, že bych brečela nebo tak, ale protože mě do tváře šlehal ostrej vítr, jak jsem uháněla směrem do údolí.

Když jsem sjela z toho krpálu, zavolala jsem Michaelovi z budky u supermarketu Safeway. Vzala to nějaká starší paní – určitě jeho matka. Když jsem se slušně zeptala, jestli můžu mluvit s Michaelem, řekla, že jistě, takovým tím natěšeným způsobem, jakým matky obvykle švitořej, když jejich dítěti poprvé zavolá osoba opačnýho pohlaví. Jako bych to neznala. Moje mamka nasazovala tenhle hlas pokaždý, když mi zavolal nějakej kluk, a ona to vzala. Těžko jste se na ni mohli zlobit. Stávalo se mi to málokdy.

Paní Meducciová nejspíš Michaela upozornila, že je to dívka, protože odpověděl mnohem hlubším hlasem než obvykle: „Prosím?“

„Michaele?“ zeptala jsem se jen pro jistotu, že je to fakt on, a ne jeho táta.

„Suze?“ řekl normálním hlasem. „Bože, Suze, jsem tak rád, že jsi to ty! Dostalas můj vzkaz? Volal jsem k vám asi desetkrát! Jel jsem za sanitkou do nemocnice, ale na pohotovost mě nepustili. Jenom kdyby si tě tam nechali na pozorování, říkali. Ale nenechali, viď?“

„Ne,“ uklidnila jsem ho. „Zdravá jako řípa.“

„Díkybohu. Hele, Suze, neumíš si představit, jak jsem se vyděsil, když jsem za sebou slyšel ránu a uvědomil si, že jste to vy –“

„Jo,“ přerušila jsem ho. „Bylo to strašný. Hele, Michaele, lítám v takovým menším průšvihu. Myslíš, že bys mi dokázal pomoct?“

Michael okamžitě zareagoval: „Víš, že bych pro tebe udělal všechno, Suze.“

O tom žádná. Třeba oddělal mý nevlastní bráchy, a navíc mou nejlepší kámošku.

„Zůstala jsem trčet v Safeway,“ prohlásila jsem. „Ale je to dlouhá historie. Zajímalo by mě, jestli bys třeba nemoh –“

„Budu tam,“ vyhrknul Michael, „za tři minuty.“ A zavěsil.

Byl tam za dvě. Sotva jsem stačila schovat kolo mezi dvě rachotiny na parkovišti za obchodem, už jsem viděla, jak projíždí kolem se svým zeleným sedanem z půjčovny a nakukuje skrz výlohu do supermarketu, jako by čekal, že mě uvidí, jak se vozím na tom stupidním houpacím koníkovi na drobáky nebo něco na ten způsob. Popošla jsem k jeho autu a zaťukala na okýnko spolujezdce.

Michael sebou škubnul a ohlédl se za zvukem. Když uviděl, že jsem to jen já, jeho tvář – ve fluoreskujícím světle z palubky eště bledší než obvykle – se trochu uvolnila. Natáhnul se přes sedadlo a otevřel dveře.

„Naskoč,“ pobídnul mě rozjařeně. „Člověče, to je úleva, vidět tě celou.“

„Jo?“ Vklouzla jsem na sedadlo vedle, vtáhla dovnitř nohy a zabouchla za sebou dveře. „No, to i pro mě. Jako že jsem celá. Ha, ha, ha.“

„Ha, ha,“ přidal se Michael, ale jeho smích nebyl zdaleka tak sarkastickej jako můj. Spíš působil nervózně. Nebo mi to tak aspoň připadalo.

„Tak fajn,“ ozval se, když jsme tak seděli v autě se zapnutým motorem před supermarketem. „Chceš, abych tě hodil domů?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj zpříma.

Možná by vás zajímalo, co se mi v takovou chvíli honilo hlavou. Nebo co se honí hlavou člověku, kterej ví, že chce udělat něco, co skončí smrtí jinýho člověka?

Tak to vám klidně povím. Ne že by to sakra k něčemu bylo. Myslela jsem na to, že Michaelovo auto z půjčovny legračně voní. Zajímalo by mě, jestli ho snad poslední uživatel postříkal kolínskou nebo tak něco.

Ale pak mi došlo, že ta kolínská se line ze samotnýho Michaela. Nejspíš na sebe vylil celou lahvičku Caroliny Herrera for Men, než za mnou vyrazil. To jednomu fakt zalichotí.

„Mám nápad,“ pronesla jsem, jako by to byl jen okamžitej rozmar. „Co kdybysme si zajeli na Vyhlídku?“

Michaelovy ruce sklouzly z volantu. Ale hned je zase zvednul a vrátil do polohy za deset dvě, jako to dělají dobrý řidiči.

„Co prosím?“ zeptal se přihlouple.

„Na Vyhlídku.“ Napadlo mě, že možná zase nejsem tak moc přitažlivá, a že by to chtělo přidat na grádech. Takže jsem se natáhla a položila mu dlaň na předloktí. Měl na sobě takovou tu semišovou bundu. Semiš byl pod mejma prstama fakt heboučkej a pod ním jsem cejtila Michaelovy bicepsy, stejně tvrdý a kulatý jako ty Mimoňovy.

„Víš,“ zapředla jsem, „kvůli výhledu. Je krásnej večer.“

Michael už neztrácel čas. Zařadil kvalt a vymotal se s autem z parkoviště dřív, než jsem tu ruku stačila odtáhnout.

„Skvělý,“ prohlásil. Hlas měl možná trochu nejistej, protože si odkašlal a pak trochu důstojnějc prohlásil: „Tak tohle zní super.“

O pár vteřin pozdějc jsme už zahejbali na silnici kolem pobřeží. Bylo teprve deset nebo tak nějak, ale nejelo po ní moc aut. Byl koneckonců všední den. Zajímalo by mě, jestli Michaelovi jeho maminka nařídila, v kolik hodin má bejt doma. Zajímalo by mě, jestli si začne dělat starosti, když tu hodinu nedodrží. Jak dlouho asi bude čekat, uvažovala jsem, než zavolá policii? Nebo než začne obvolávat nemocnice?

„Takže se vlastně nikomu nic nestalo,“ prohodil Michael, zatímco jsme ujížděli po silnici. „Jako při ty nehodě…?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Nikomu se nic nestalo.“

„To je dobře,“ usoudil Michael.

„Fakt?“ Předstírala jsem, že mě teď ze všeho nejvíc zajímá výhled okýnkem do tmy. Ale ve skutečnosti jsem ve skle sledovala odraz Michaelovy tváře.

„Jak to myslíš?“ ozval se rychle.

Pokrčila jsem ramenama. „No, nevím… to jenom…vždyť víš. Brad.“

„Aha.“ Zahihňal se, ale žádnej humor v tom nebyl. „Jasně. Brad.“

„Chci říct, že se s ním snažím vycházet,“ pokračovala jsem, „ale je to fakt těžký. Někdy se chová jako naprostý hovado.“

„To si dovedu představit,“ zareagoval Michael, ale dost mdle.

Otočila jsem se, abych mu viděla přímo do obličeje.

„Víš, co mi řekl dneska večer?“ vypálila jsem bez varování. Nečekala jsem na odpověď, ale hasila jsem si to dál. „Povídal, že byl na tom večírku. Na tom, kde tvoje ségra spadla do toho bazénu.“

Nemyslím, že by to bylo jen v mý fantazii, ale Michaelův stisk na volantu fakticky zkřečovatěl. „Vážně?“

„Jo. Měl bys slyšet, jak o tom mluvil.“

Michaelova tvář, kterou jsem furt viděla jen z profilu, se zachmuřila.

„Co říkal?“

Hrála jsem si s bezpečnostním pásem, kterej jsem měla zapnutej. „Radši ne,“ namítla jsem. „Neměla bych ti to říkat.“

„Ale řekni,“ naléhal Michael. „Chtěl bych to vědět.“

„Je to dost hnusný, víš,“ zamumlala jsem.

„Pověz mi, co říkal.“ Michaelův hlas byl ledově klidnej.

„No,“ začala jsem, „tak jo. Tak teda prohlásil – teda, ne přesně takhle, vždyť ho znáš, jak mluví nesouvisle a že není schopnej dát dohromady kloudnou větu – ale v zásadě řek, že si to tvoje ségra zasloužila, protože tam v první řadě neměla co pohledávat. Říkal, že ji tam nikdo nezval, že to byl večírek jen pro oblíbený. No věřil bys tomu?“

Michael se opatrně vyhnul náklaďáku. „Ano,“ připustil tiše. „Věřil.“

„Myslím tomu, jak o sobě mluvil. Oblíbený lidi. Fakt to řek takhle, oblíbený lidi.“ Zakroutila jsem hlavou. „Ale jak se definuje oblíbenost? To mi teda vysvětli. To by mě zajímalo, proč tvoje ségra byla neoblíbená? Protože nebyla sportovkyně? Nebo roztleskávačka? Nenosila ty správný hadry? Nebo proč?“

„Tohle všechno,“ prones Michael zase tím ledově klidným hlasem.

„Jako by na něčem takovým záleželo,“ odfrkla jsem. „Jako by se to, že je člověk inteligentní a vnímavej a laskavěj k druhejm lidem, vůbec nepočítalo. Ale ono se zatím počítá jedině to, jestli s tebou kámošej ty správný lidi.“

„Bohužel,“ potvrdil Michael, „to takhle často chodí.“

„Přesně,“ dodala jsem. „Já myslím, že je to hovadina. Taky jsem to Bradovi řekla. Povídala jsem mu: ‚Takže vy všichni jste tam jen tak čuměli a nechali tu chudinku holku skoro umřít, protože ji na ten večírek nikdo nepozval?‘ Samozřejmě zatloukal. Ale ty přece víš, jak to bylo.“

„Ano,“ hlesnul Michael. Projížděli jsme nad Big Sur. Silnice se tady trochu zúžila a kolem nás byla najednou daleko větší tma. „Vím. Kdyby moje ségra byla, řekněme, Kelly Prescottová, rval by se jeden přes druhýho, aby ji vytáhli. Nestáli by tam a nechechtali se tomu, jak se topí.“

Bylo těžký uhodnout, jak se tváří, protože měsíc byl vypnutej. Jediný světla, který mi teď mohly pomoct, byly kontrolky na palubní desce. Michael v jejich záři nevypadal moc zdravě, a nejen proto, že svítily nazelenale.

„To se vážně stalo?“ zeptala jsem se. „Tohle že udělali? Smáli se tomu, že se topí?“

Kejvnul. „Jeden z těch chlapíků ze záchranky to vykládal policajtům. Všichni si prej mysleli, že to na ně jen hraje.“ Zase mu ze rtů uniknul ten neveselej smích. „Lila – to přece pro ni bylo všechno, po čem toužila, víš? Bejt oblíbená. Bejt jako oni. A oni stáli kolem a chechtali se. Chechtali se tomu, jak umírá.“

„Já slyšela, že všichni byli pořádně nametený,“ prohlásila jsem. Včetně tvý ségry, kámo – ale to už jsem radši nahlas nedodala.

„To není omluva,“ řekl tvrdě Michael. „Nikdo pro ni nic neudělal, ale nikomu se nic nestalo. Rodiče tý holky, kde byl večírek, sama ta holka – všichni z toho vyvázli. Lila se už možná nikdy neprobere, ale nikdo za to nebude potrestanej.“

Dojeli jsme, jak jsem si všimla, až k odbočce na Vyhlídku. Michael zatroubil, než vjel do zatáčky. Proti nám nikdo. Zatočil obratně na parkoviště, ale motor nechal běžet. Zůstal prostě sedět za volantem a zíral do inkoustový černě, ve kterou se pod náma slilo moře s oblohou.

Byla jsem to já, kdo se natáhnul a otočil klíčkem. Motor ztichnul, a o vteřinu pozdějc zhasly i světla na palubce. Ponořili jsme se do absolutní tmy.

„Tak,“ hlesla jsem. Ticho v autě bylo přímo hrobový. Ani za náma nejezdily žádný auta. Kdybych otevřela okno, bylo by slyšet hvízdání větru a příboj. Ale místo toho jsem jen tiše seděla.

Po chvilce začala bejt tma venku trochu proniknutelnější. Jak si na ni moje oči zvykaly, dokázala jsem dokonce rozeznat, kde se na obzoru setkává temná obloha s eště temnějším oceánem.

Michael otočil hlavu ke mně. „Byla to Carrie Whitmanová,“ prozradil mi. „Ta holka, u který byl ten večírek.“

Kývla jsem, ale neodtrhla oči od horizontu. „Já vím.“

„Carrie Whitmanová,“ opakoval. „Carrie Whitmanová seděla v tom autě. V tom, co sletělo v sobotu z útesu.“

„Myslíš,“ pronesla jsem do ticha, „v tom autě, cos srazil v sobotu z útesu.“

Michaelova hlava se ani nepohnula. Podívala jsem se na něj, ale nedokázala jsem rozeznat jeho výraz.

Zato jsem rozeznala rezignaci v jeho hlase.

„Takže ty to víš.“ Pronesl to jako konstatování, ne jako otázku. „Myslel jsem si to.“

„Myslíš po dnešku?“ Hrábla jsem dolů a rozepnula si bezpečnostní pás. „Po tom, cos mě málem oddělal?“

„Je mi to tak líto.“ Sklopil hlavu, a já mu konečně uviděla do očí. Měl je zalitý slzama. „Suze, nevím, jak se ti –“

„V institutu nebyl žádnej seminář o ufonech, že ne?“ Ostře jsem se na něj podívala. „Tu minulou sobotu večer. Jels sem a odšrouboval nejty ze svodidel. A pak sis tady sednul a čekal na ně. Věděls, že si to sem po plese přihasí. Věděls, že přijedou, a číhals tady na ně. A když jsi uslyšel ten jejich stupidní klakson, vyrazils proti nim. Shodils je dolů z útesu. Chladnokrevně jsi je zabil.“

Michael udělal něco totálně ujetýho. Natáhnul ruku a dotknul se mejch vlasů tam, kde se mi trochu vlnily, jak vykukovaly zpod kšiltovky, kterou jsem měla na hlavě.

„Já věděl, že mi budeš rozumět,“ vyhrknul. „Od první chvíle, kdy jsem tě uviděl, jsem věděl, že ty, ty jediná ze všech mi budeš rozumět.“

Chtělo se mi zvracet. Namouduši by se z toho jeden poblil. Nic mu nedochází! Copak při tom vůbec nemyslí na svou mámu? Na chudáka svou mámu, která byla tak vzrušená z toho, že mu volá holka? Mámu, která má už jedno dítě ve špitále, napůl mrtvý? Nenapadlo mu, jak jí bude, až jejího jedinýho syna usvědčej z vraždy? Copak na tohleto vůbec nemyslí?

Ale možná že ho to napadá. Možná je přesvědčenej, že maminka bude ráda, protože se dokázal pomstít za to, co provedli jeho ségře. Nebo se o to aspoň snažil. Bylo tam přece eště pár dalších dutejch hlav jako Brad… vlastně jsou vinní všichni, kdo byli na tom večírku. Kde bylo psáno, že by se zastavil u Brada? Zajímalo by mě, jak si sehnal seznam účastníků a jestli měl fakt v plánu oddělat všechny, co se tam ukázali? Nebo si namátkou vybral pár z nich?

„Jak ses to ale dozvěděla?“ zeptal se hlasem, kterej měl znít něžně – a z toho se mi chtělo hodit šavli eště víc. „O těch svodidlech? A o tom klaksonu? To přece v novinách nepsali.“

„Jak jsem se to dozvěděla?“ Trhla jsem hlavou, abych se dostala z jeho dosahu. „Řekli mi to.“

Vypadal, jako by se ho můj úhybnej manévr dotknul. „Řekli ti to? Koho tím myslíš?“

„Carrie,“ upřesnila jsem. „A Josh a Felicia a Mark. Ty, který jsi zabil.“

Jeho ublíženej výraz se proměnil ve zmatenej, pak v užaslej a nakonec v cynickej, to všecko v jediný vteřině.

„Aha,“ prohlásil a zase se nervózně zasmál. „No jo. Duchové. Pokoušela ses mě před nima varovat, viď? Zrovna tady, na tomhle místě.“

Dívala jsem se před sebe. „Směj se, jak je libo,“ řekla jsem nevzrušeně. „Ale fakt je, Michaele, že tě pořád chtěj zabít. A po tom, cos proved dneska s naším ramblerem, jsem začala vážně uvažovat o tom, že jim to dovolím.“

Přestal se smát. „Suze,“ začal. „Tvoje fixace na astrální svět je zvláštní, ale to teď nechám plavat. Chci ti říct, že dneska to byla opravdu nehoda. Nečekal jsem, že budeš v tom autě. Plánoval jsem, že pojedeš domů se mnou. Byl to Brad, koho jsem chtěl zabít, ne ty. Šlo mi jen o Brada.“

„A co David?“ připomněla jsem mu. „Co můj malej bráška? Je mu teprve dvanáct, Michaele. On seděl v tom autě taky. Tys chtěl, aby se zabil i on? A Jake? V tu noc, kdy se topila tvoje ségra, nejspíš rozvážel pizzu. Měl taky umřít kvůli tomu, co se jí stalo? A co moje kamarádka Gina? Taky si zaslouží umřít, i když v New Yorku ani netušila, že se tady nějakej večírek vůbec koná?“

Michaelův obličej byl na pozadí oblohy, kterou jsem viděla vykukovat okýnkem za jeho hlavou, bledej jako stěna.

„Nechtěl jsem jim ublížit,“ řekl, pořád tím podivně bezvýrazným tónem. „Nechtěl jsem ublížit nikomu kromě těch, co za to můžou.“

„No, tak tos teda neodved moc dobrou práci,“ sekla jsem ho. „Dalo by se říct, žes odved mizernou práci. Zvorals to, fakticky. A víš proč?“

Viděla jsem, jak se mu za brejlema zúžily zorničky.

„Myslím, že to začínám chápat,“ prohlásil.

„Protože jsi chtěl ublížit lidem, na kterejch mi záleží.“ Polkla jsem. Něco tvrdýho mě tlačilo v krku. „A proto s tím, Michaele, skoncujeme. Právě teď. Právě tady.“

Pořád na mě zíral těma zúženejma zorničkama.

„Ale vždyť jo,“ pronesl tím svým neslaným nemastným tónem. „Skoncujeme, to mi věř.“

Viděla jsem, kam míří. Skoro jsem se rozesmála. Kdyby mě v krku netlačil ten odpornej knedlík, fakt bych se rozesmála.

„Michaele,“ oslovila jsem ho se vší vážností, „tohle na mě vůbec nezkoušej. Ty nevíš, s kým máš tu čest.“

„Ne,“ souhlasil tiše Michael. „Asi nevím, viď? Myslel jsem, že jsi jiná. Myslel jsem, že ty jediná, ze všech lidí ve škole, bys mohla chápat věci z mýho hlediska. Ale teď vidím, že jsi jako všichni ostatní!“

„Ty vůbec nemáš představu,“ řekla jsem upřímně, „jak moc si přeju bejt jako všichni ostatní.“

„Mrzí mě to, Suze,“ připustil Michael a rozepnul si pás. „Opravdu jsem myslel, že ty a já, že budeme… aspoň přátelé. Ale začínám zřetelně chápat, že neschvaluješ to, co jsem udělal. Dokonce si ani nechceš připustit, že ty lidi nikdo – doslova nikdo – nebude postrádat. Vážně tady jenom zabírali místo, Suze. Nedělali vůbec nic smysluplnýho. Vždyť se podívej na Brada. Byla by to taková tragédie, kdyby najednou přestal existovat?“

„Byla,“ potvrdila jsem. „Pro jeho tátu.“

Michael pokrčil ramenama. „To asi jo. Ale stejně si myslím, že by svět byl lepším místem bez všech těch Joshů Saundersů a Bradů Ackermanů.“ Usmál se na mě, ale v jeho úsměvu nebylo nic srdečnýho. „Jenomže ty s tím evidentně nesouhlasíš, jak vidím. Dokonce se mi zdá, jako bys měla v úmyslu mě zarazit. A to si vážně nepřeju.“

„Takže co chceš dělat?“ Loupla jsem po něm pořádně sarkastickým pohledem. „Zabít mě?“

„To nechci,“ opravil mě smutně. „Věř mi.“

A pak si zapraskal kloubama na rukách. Řeknu vám, že to znělo pěkně hrůzostrašně. Nehledě na to, že praskat si kloubama před druhejma lidma je vždycky hnusárna, ale teď mě to vyděsilo obzvlášť – zvlášť ve spojení s představou, jak velký má ten kluk ruce a že rostou z paží, který jsem si dobře prohlídla na pláži: pozoruhodně svalnatejch, prorostlejch silnejma šlachama. Ne že bych já snad byla nějaká křehká květinka, ale takovýhle svalnatý tlapy by mi mohly opravdicky pocuchat frizúru.

„Ale bohužel,“ pokračoval Michael, „mi nedáváš na vybranou, nebo snad ano?“

No jistě. Oběť si za to vlastně může sama, nemám pravdu?

Nevím, jestli jsem to řekla nahlas, nebo se mi to jen honilo hlavou. Bylo to nejspíš takhle: „Teď je nejspíš vhodná chvíle, aby se k nám připojili Josh a jeho přátelé,“ a v tu vteřinu se na trávníku u auta na straně spolujezdce objevili Josh Saunders, Carrie Whitmanová, Mark Pulsford a Felicia Bruceová.

Chvíli tam jen tak stáli a třepotali se, jako by sami nechápali, co se to vlastně děje. Pak se podívali vedle mě, na kluka, co sedí za volantem.

A pak se rozpoutalo hotový peklo.

18

Co vlastně jsem v ta chvíli měla za lubem?

Nevím. Když jsem stála u Mimoně v pokoji, rozhodně jsem přetejkala zuřivostí. Byla to zuřivost, ne pedály kola, co mě dopravilo dolů do města. Zuřivost mě donutila vhodit čtvrťák do automatu a zavolat Michaelovi.

Ale něco z tý zuřivosti se vytratilo, když jsem mluvila s jeho mámou. Jasně, byl to vrah. Jasně, chtěl mě zabít, a taky pár lidí, na kterejch mi záleží.

Ale měl taky matku. Matku, která ho milovala natolik, že byla celá rozrušená z toho, že mu volá nějaká holka – asi poprvé v jeho podělaným životě.

Ale stejně jsem si sedla k němu do auta a vylákala ho na Vyhlídku, i když jsem věděla, co – nebo kdo – tady na něj čeká. A přiměla jsem ho, aby se přiznal. Aby to všechno vyblil na plný pecky.

A pak jsem je zavolala. Z toho se nevykroutím. Zavolala jsem anděly z RLS, a když se objevili, jediný, co jsem udělala, bylo to, že jsem vystoupila z jeho auta.

Tak je to. Nechala jsem je, ať udělají, po čem touží – určitě od tý noci, kdy sami zahynuli.

Heleďte, nejsem na to dvakrát pyšná. A nemůžu ani říct, že bych tam stála a sledovala je s bůhvíjakým potěšením. Když se Michaelovi omotal pás kolem krku a sedadlo s jeho tělem narazilo na volant, nebylo mi zrovna nejlíp.

Ale andělé vypadali, že se baví dobře.

A asi se taky bavili, jejich telekinetický schopnosti se v posledních dnech prudce vylepšily. Už nepotřebovali provazy z chaluh nebo masopustní dekorace. Jejich společná síla byla taková, že dokázala rozsvítit reflektory auta a rozpohybovat stěrače na předním skle. Přes vytažený okýnka jsem zaslechla, že začalo hrát i rádio. Britney Spearsová si vylejvala srdce ve svým nejnovějším slaďáku, zatímco Michaela Meducciho dusil pás kolem krku. Auto se začalo kejvat a zevnitř podivně světýlkovalo, jako by světla palubky byly halogenový zářivky.

A při tom všem andělé z RLS stáli venku, ruce napřažený směrem k autu, oči upřený na Michaela. Víte, i na duchy vypadali strašidelně, pláli tou nadpozemskou září, holky ve večerních róbách a s náramkama, kluci v kvádrech. Při pohledu na ně jsem se otřásla, a nebylo to jen kvůli studenýmu větru, kterej zase tak protivně foukal od moře.

Sice to přiznávám jen nerada, ale byla to Britney, kdo nakonec prolomil moje ztuhnutí. Teda ne že by nebyla roztomilá a ťuťuňuňu, ale umírat, a poslouchat přitom zrovna ji? No nevím. To už mi přišlo jako pořádně hustá kruťárna.

A pak tady byla chudák paní Meducciová. O jedno dítě už skoro přišla – na to vemte jed. Můžu tady takhle stát a koukat se, jak přichází i o to druhý?

O minutu – a možná jen o pár vteřin – dřív by moje odpověď zněla ano. Ale jak mi to teď všechno docvaklo, už jsem najednou nemohla. Nemohla, navzdory tomu, co Michael udělal. Měla jsem už za sebou tolik let mediátorování. Tolik let, tolik mrtvejch. Nemohla jsem stát a dívat se, jak se někdo mění v mrtvolu doslova před mejma očima.

Michaelův obličej byl staženej do křeče a fialověl, brejle mu visely nakřivo, když jsem konečně vykřikla: „Dost!“

Auto se najednou přestalo komíhat. Stěrače utnuly pohyb v půlce. Britneyin ječák se zlomil uprostřed slova a Michaelovo sedadlo pomalu sklouzlo zpátky na místo. Bezpečnostní pás kolem jeho krku se uvolnil natolik, že mu dovolil se nadechnout. Zhroutil se do sedadla, s vyděšeným a nechápavým výrazem, hrudník se mu těžce nadzdvihoval.

Josh mě probodl očima někoho, kdo se právě probudil z transu. „Cože?“ zeptal se. Znělo to znechuceně.

„Promiň. Ale tohle nemůžu připustit.“

Josh a ostatní si vyměnili pohledy. Mark se ozval jako první. Krátce se zasmál. „No jasně.“

Autorádio se znova probudilo k životu a sedan se zase začal divoce houpat ze strany na stranu.

Zareagovala jsem rychle a rozhodně – tím, že jsem praštila Marka Pulsforda pěstí do žaludku. To trochu odpoutalo pozornost andělů, takže Michael stačil otevřít dvířka a vyskočit z auta dřív, než mu v tom stihl někdo zabránit. Zůstal ležet na štěrku a sténal.

Ale Mark se z mýho zásahu zotavil podivuhodně rychle.

„Ty mrcho!“ zasyčel nenávistně, jako bych se ho hluboce dotkla. „Co to děláš?“

„Jo.“ Josh byl očividně popelavej vzteky. Jeho modrý oči byly jako ledový dýky, když je do mě zabodnul. „Nejdřív nám tvrdíš, že ho nesmíme zabít. Pak řekneš, že můžeme. Teď zase říkáš, že nemůžeme. Tak víš co? My už ti na to tvý mediátorování kašlem. Zabijeme ho, a tím to hasne.“

A auto se začalo divoce naklánět se přímo nad Michaela.

„Ne!“ zaječela jsem. „Heleďte, spletla jsem se, jo? Aby bylo jasný, chtěl mě taky zabít, a přiznávám, že jsem asi zpanikařila. Ale věřte mi, takhle nemůžeme –“

„Mluv za sebe!“ okřiknul mě Josh.

V příští vteřině jsem už plachtila vzduchem. Nohy mi vyhodil do vejšky tak silnej náraz, že jsem byla přesvědčená, že Michaelovo auto muselo rovnou explodovat.

Ale když jsem tvrdě dopadla do humusu na druhý straně parkoviště, uvědomila jsem si, že k žádnýmu výbuchu nedošlo. Takhle se mnou zamávala spojená energie čtyř andělů, zaměřená na mě. Odhodili mě stranou tak lehce, jako když vítr zvedne piknikovej stoleček.

A v tý chvíli jsem nejspíš taky pochopila, že teď lítám v maléru. Probudila jsem k životu nestvůru. Nebo spíš čtyři nestvůry, což je mnohem přesnější.

Pokoušela jsem se zvednout zase na nohy, když se vedle mě zhmotnil Jesse. Tvářil se skoro stejně vztekle jako Josh.

„Nombre de Dios,“ slyšela jsem ho zaklít, když si prohlídnul celou scenerii. Pak se podíval dolů na mě. „Co se to tady děje?“ zeptal se rozčileně a natáhnul ke mně ruku, abych mohla vstát. „Jen se na chvíli otočím, a oni zmizí. Tys je zavolala?“

Trhla jsem sebou, ale nebylo to bolestí. Sevřela jsem jeho dlaň a nechala se vytáhnout do stoje.

„Jo,“ přiznala jsem a oprášila si kalhoty. „Ale nechtěla jsem – nechtěla jsem, aby se stalo tohle.“

Jesse se podíval na Michaela, kterej se plazil pryč z parkoviště a z dosahu svýho rozkmitanýho auta.

„Nombre de Dios, Susannah!“ opakoval nevěřícně. „A co jsi čekala, že se stane? Zavedeš toho chlapce ze všech možných míst zrovna sem? A teď po nich chceš, aby ho ušetřili?“ Potřásl nevěřícně hlavou a vystartoval k andělům.

„Ty to nechápeš,“ namítla jsem a rozběhla se za ním. „On mě chtěl zabít. A Prófu a Ginu a Mimoně a –“

„A tak jsi udělala tohle? Susannah, to sis ještě neuvědomila, že nejsi žádný zabiják?“ Jeho temný oči se na mě naléhavě upřely. „Buď tak laskavá a už nic takového nikdy nezkoušej. Jediný člověk, který při tom přijde k úhoně, budeš ty sama.“

Byla jsem tak zaskočená přísností jeho hlasu, že mi do očí vhrkly slzy. Nekecám. Opravdický slzy. Zlosti, to dá rozum! To jsem si aspoň snažila vsugerovat. Bulím, protože jsem na něj naštvaná. Ne proto, že zranil moje city. To teda ani omylem.

Ale Jesse si mýho vzteku nevšímal. Už totiž dávno mířil k andělům. O vteřinu pozdějc se auto přestalo houpat, stěrače ztuhly a rádio zmlklo. Taky reflektory zhasly. Andělé byli silný, to se jim muselo nechat. Ale Jesse byl mrtvej mnohem dýl než oni.

„Vraťte se na pláž!“ nařídil jim.

Josh se fakticky málem rozesmál.

„Děláš si z nás srandu?“ zeptal se.

„Ne, nedělám,“ zavrtěl hlavou Jesse.

„Ani nápad,“ odmítnul Mark Pulsford.

„Jasně,“ přidala se k němu Carrie a ukázala na mě. „Ona nás zavolala. Ona řekla, že můžem.“

Jesse se ani neotočil tím směrem, kterým Carrie ukazovala. Vypadalo to, že je ze mě pěkně znechucenej.

„Ale teď říká, že nemůžete,“ informoval je. „A vy uděláte, co po vás chce.“

„Copak to nechápeš?“ Joshovy oči zase zaplály. Proudila z nich vnitřní energie, který byl plnej. „Zabil nás. On nás zabil!“

„A dojde za to trestu,“ prohlásil Jesse nesmlouvavě. „Ale vám ho nepřísluší vykonat.“

„A komu teda?“ vybuchnul Josh.

„Soudu,“ odpověděl klidně Jesse.

„Hovno!“ vyrazil Josh. „To je pěkná sračka, co nám tady vykládáš, kámo! Čekali jsme celej den, co se bude dít – ten vyschlej flanďák se od nás přece dověděl, co tenhle proved, a přišli si snad pro tohohle degéna maníci v modrým s klepetama? A víš co? Já nevěřím, že k tomu někdy dojde. Tak neměj péči, my s ním dáme řeč.“

Jesse zavrtěl hlavou. Bylo nebezpečný hádat se s čtyřma mladejma duchama naplněnejma běsnivou energií, kterou mohli použít proti němu. Ale on to stejně udělal.

Popošla jsem k němu a viděla, jak se čtyři andělé třesou potlačovaným vztekem. Stoupla jsem si na špičky a zašeptala mu do ucha: „Beru si holky. Ty si vem kluky.“

„Ne!“ Jesse se ke mně zachmuřeně obrátil. „Uteč, Susannah. Zatímco se budou zabývat mnou, utíkej k cestě a zastav první povoz, který pojede kolem. A nech se odvézt do bezpečí.“

Uf. Tak takhle to vymyslel. Hm.

„Abych tě tady s nima nechala samotnýho?“ Zírala jsem na něj. „Hrabe ti, nebo co?“

„Susannah,“ zasyčel, „ty mi nerozumíš. Ublíží ti –“

Rozesmála jsem se. Fakt jsem se rozesmála. Všechno naštvání ze mě vyprchalo.

Jesse měl recht. Nerozuměla jsem tomu.

„Ať si to zkusej,“ prohlásila jsem.

V tu chvíli se na nás vrhli.

Myslím, že andělé se mezi sebou museli domluvit podobně, jako jsem se já domlouvala s Jessem, protože holky vystartovaly proti mně a kluci proti Jessemu. Ne že bych byla nějak zvlášť vyděšená. Heleďte, dva na jednoho je dost nefér poměr, ale myslím, že i včetně tý jejich telekinetický síly to bylo vcelku vyrovnaný. Carrie a Felicia určitě nebyly žádný drsoňky, když byly naživu – to mi bylo jasný hned, jak se do mě pustily. Neměly ani páru o tom, kam je dobrý mířit pěstí, aby to co nejvíc bolelo.

Aspoň jsem si to myslela do chvíle, než do mě začaly bušit. Fakt, kterej jsem nevzala v úvahu, byl ten, že tyhle holky – a jejich kluci jakbysmet – šílely vzteky.

A když se nad tím trochu zamyslíte, tak na to všichni měli nárok. Fajn, možná to byli zaživa pěkný paka – rozhodně na mě nepůsobili jako lidi, se kterýma bych se chtěla kámošit, když si vemete tu večírkovou úchylku a celou tu snobárnu –, ale byli mladý. Mohli z toho vyrůst. Mohli se z nich stát prospěšný – když už ne moudrý – občani.

Ale Michael Meducci jim to překazil. Měli právo kvůli tomu zuřit.

Asi byste mohli namítnout, že jejich chování taky nebylo zrovna košer. To oni přece uspořádali ten mejdan, kde přišla Lila Meducciová k úhoně – nejen kvůli svý blbosti, ale taky kvůli jejich nedbalosti a nedbalosti jejich rodičů.

Ale řekla bych, že je něco takovýho vůbec nenapadlo. To sotva. Andělé z RLS to chápali tak, že byli okradení. Okradení o svou budoucnost. A někdo za to tvrdě zaplatí.

Ten někdo je Michael Meducci. A taky každej, kdo by se jim chtěl postavit do cesty, až to provedou.

Jejich hněv byl neskutečnej. Fakt. Nevzpomínám si, že bych někdy byla takhle totálně, na sto jedna procent rozzuřená. Ne že bych neuměla bejt vzteklá. Zuřila jsem často, ale nikdy ne takhle moc, ani takhle dlouho.

Andělé z RLS šíleli, a teď zaměřili svý šílenství na mě a na Jesseho.

První ránu jsem ani nevnímala, a už na mě dopadla druhá stejnou silou, jako dneska odpoledne narazil ten náklaďák do ramblera. Rozbily mi prostě hubu. Krev se mi rozstříkla po obličeji a trochu postříkala taky ty jejich večerní róby.

Ale ani si toho nevšimly a bušily do mě dál.

Ne abyste si mysleli, že jsem jim to nevrátila. Vrátila. A byla jsem dobrá. Fakticky.

Ale ne dost dobrá. Musela jsem přehodnotit svou teorii o poměru sil. Dvě na jednu, to fakticky není fér. Uvědomila jsem si, že mě Felicia Bruceová a Carrie Whitmanová asi umlátěj.

A nenapadala mě jediná zatracená věc, jak bych tomu dokázala zabránit.

Dokonce jsem ani neměla čas se ohlídnout, jestli si Jesse vede líp než já. Pokaždý když jsem zkusila otočit hlavu, mi do obličeje dopadla další pecka. Za chvíli jsem už neviděla vůbec nic. Oči se mi zalily krví, která nejspíš stříkala z otevřený rány. Buď to, anebo mi praskla v oku nějaká žilka, protože ty šlupky, co mi dopadaly na hlavu, byly pěknej nářez. Doufala jsem, že aspoň Jesse je v pořádku. Jeho už teda mohli těžko zabít, to je logický. Ale mě jo. Hlavou mi letěla jediná myšlenka: a když mě teď zabijou, tak aspoň zjistím, kam se lidi po smrti dostanou. Kam je mediátoři vypakovávaj.

V jedný chvíli během toho šílenýho útoku jsem zavrávorala a zakopla o něco – o něco měkkýho a teplýho. Netušila jsem, co to je, protože jsem nic neviděla – aspoň dokud to nezakvílelo moje jméno.

„Suze,“ řeklo to.

Nejdřív jsem ten hlas vůbec nepoznala. Pak jsem si uvědomila, že Michaela asi ten pás pořádně přiškrtil. Všechno, na co se zmohl, byly tyhle skřeky.

„Suze,“ zavrzal znova. „Co se to děje?“

Hrůza v jeho hlase mi prozradila, že je teď nejspíš stejně vyděšenej jako Josh, Mark, Carrie a Felicia v tu chvíli, kdy do nich vrazil svým autem a katapultoval je z útesu do náruče smrti. To mu neuškodí, pomyslela jsem si nějakou vzdálenou částí svýho mozku, kterej se jinak plně soustředil na to, abych uhejbala dešti ran, co na mě pršel.

„Suze,“ zakvílel Michael pode mnou, „zastav to!“

Jako kdybych mohla. Jako kdybych eště měla nějakou vládu nad tím, co se se mnou děje. Jestli to přežiju – což nevypadalo moc pravděpodobně –, budu se sebou muset províst něco fakt zásadního. Pro začátek budu muset začít trénovat kick-box mnohem svědomitějc.

A pak se něco stalo. Nemůžu vám říct co, protože jsem měla oči zalepený krví, takže jsem neviděla.

Zato jsem něco zaslechla. A to, co jsem zaslechla byly nejspíš ty nejsladší zvuky v mým životě.

Byla to siréna. Policie, hasiči nebo záchranka, to jsem nedokázala odhadnout. Ale blížilo se to blíž a blíž a eště blíž, až jsem zaslechla, jak pneumatiky zaskřípěly na štěrku vedle mě. Rány, který se na mě snášely, najednou ustaly a já jsem se zhroutila na Michaela. Ten mě slabě odstrčil a zaúpěl: „Policajti. Nech mě. Beru roha.“

O vteřinu pozdějc mě zvedly něčí ruce. Teplý lidský ruce, ne ledový ruce ducha.

A ňákej mužskej hlas řekl: „Už je to dobrý, slečno. Držím vás. Postaráme se o vás. Můžete se postavit?“

Mohla jsem, ale když jsem se postavila, zalila mě vlna bolesti – bolesti, kterou jsem už trochu poznávala. Byla to tak prudká bolest, až to působilo směšně… tak směšně, že jsem se musela začít hihňat. Fakticky. Protože to bylo hrozně k smíchu, že něco může bolet tak hrozně moc. Ta bolest znamenala, že mám něco zlomenýho.

Pak se pode mnou podsunulo něco měkkýho a řekli mi, že si na to mám lehnout. Bolest se do mě zabodávala víc a víc, až jsem se bezmocně rozkašlala, zatímco se mě dotýkaly něčí ruce.

A pak jsem zaslechla známej hlas, kterej jakoby z dálky volal moje jméno.

„Susannah, Susannah, to jsem já, otec Dominik. Slyšíš mě, Susannah?“

Otevřela jsem oči. Někdo mi z nich vytřel krev, takže jsem zase viděla.

Ležela jsem na nosítkách sanitky. Všude kolem mě se míhaly rudý a bílý světla majáčků. Dva ošetřovatelé se věnovali tý ráně, kterou jsem měla na hlavě.

Ale ta mě nebolela. To hrudník. Žebra. Pár jich bylo zlomenejch, na to vemte jed.

Tvář otce Dominika se skláněla nad nosítkama. Pokusila jsem se na něj usmát – a taky promluvit –, ale nějak to nešlo. Měla jsem moc opuchlý rty, než abych ze sebe dokázala něco vytlačit.

„Tvoje kamarádka mi zavolala,“ vysvětlil mi otec Dominik, zřejmě jako odpověď na otázku, kterou si přečet v mejch očích. „Řekla mi, že se chceš sejít s Michaelem. Usoudil jsem – po tom, co mi vyprávěla o té vaší dnešní nehodě a co jsi jí vylíčila –, že ho chceš vzít právě sem. Ach, Susannah, kéž bys to byla neudělala.“

„Ten ji teda pěkně zřídil,“ prohodil jeden z ošetřovatelů.

„Děláš si srandu?“ zachechtal se jeho kolega. „Koukni na něj. Nezůstala mu nic dlužná. Ten kluk je hotovej!“

Michael. Mluvěj o Michaelovi. O kom jiným by asi tak mluvili? Nikdo z nich – teda kromě otce Dominika – přece nevidí ani Jesseho, ani anděly z RLS. Viděj jen nás dva, Michaela a mě, a oba pořádně zřízený. Asi si myslej, že jsme se do krve porvali. A kdo jim to může mít za zlý?

Jesse! Když jsem si na něj vzpomněla, srdce mi začalo bouchat pod zlomeným žebrama jako buchar. Kde je Jesse!? Zvedla jsem hlavu a začala se po něm horečnatě rozhlížet v moři modrejch policejních uniforem. Je Jesse v pořádku?

Otec Dominik si mou paniku vyložil špatně, protože mě začal uklidňovat: „Michael bude v pořádku. Má trochu pohmožděný krk, pár šrámů a boulí, ale to je všechno.“

„Hej!“ narovnal se ošetřovatel. Zřejmě byli nachystaný naložit mě do sanitky. „Nedala ses lacino, holka.“ To mluví ke mně! „Poradila sis s ním na jedničku. Vem na to jed, že na tohleto malý dobrodružství hned tak nezapomene.“

„Určitě ne po tu dobu, kterou za to stráví za mřížema,“ dodal jeho kolega a spiklenecky zamrkal.

Když mě naložili do sanitky, zjistila jsem, že Michael nesedí uvnitř, ale že ho nakládaj do jednoho z těch policejních antonů. Vypadalo to, že má ruce spoutaný za zádama. Krk měl sice pohmožděnej, ale mluvit moh. A to pořádně rychle, jak jsem mohla z dálky soudit podle škubání svalů v jeho obličeji – vykládal něco chlápkovi v civilu, zřejmě nějakýmu vyšetřovateli nebo detektivovi. A ten chlápek v obleku si to všechno zapisoval na papíry v deskách, který držel na klíně.

„Vidíš?“ První ošetřovatel se na mě zašklebil. „Zpívá jako kanárek. Nemusíš mít strach, že byste se viděli v pondělí ve škole. Spíš to vypadá, že se neuvidíte pěkně dlouho.“

Přiznal se Michael? uvažovala jsem. A jestli jo, tak k čemu? K vraždě andělů? Nebo k tomu, co proved s naším ramblerem?

Anebo prostě jen vykládá detektivovi, co se mu stalo? Že ho napadla nějaká neviditelná, nehmotná síla – stejná síla, která mi zlomila žebra, rozrazila hlavu a rozbila hubu?

Ale detektiv se netvářil, jako by mu Michael vykládal něco nezvyklýho. Jenže já už věděla zdřívějška, že detektivové se vždycky tváří takhle nezaujatě.

Než za mnou přibouchli dveře sanitky, zaslechla jsem otce Dominika, jak za mnou volá: „Nedělej si starosti, Susannah! Dám vědět tvojí mamince, kde jsi!“

Řeknu vám, jestli mě tím chce uklidnit, tak to teda moc nezvlád.

Ale pak začala působit ta morfinová injekce. A já najednou zjistila, že už mi to začíná bejt putna.