„Takhle jsem si jarní prázdniny u vás nepředstavovala,“ prohlásila Gina.

„Hele,“ zvedla jsem oči od stránek Cosma, který mi přinesla, „už jsem ti řekla, že se omlouvám. Co chceš eště slyšet?“

Gina vypadala, jako by ji roztrpčení v mým hlase překvapilo.

„Já jsem přece neřekla, že to nebyla sranda!“ bránila se. „Jenom jsem řekla, že jsem si to představovala jinak.“

„Aha, jasně,“ odfrkla jsem a odhodila časák stranou. „Navštěvovat mě ve špitále, to je fakt sranda.“

S těma stehama v puse jsem nemohla mluvit moc rychle. Taky jsem nedokázala moc dobře vyslovovat. Neměla jsem páru, jak teď vypadám – mamka nařídila všem, dokonce i sestrám v nemocnici, aby mi nepučovali zrcadlo, takže jsem samozřejmě měla podezření, že vypadám absolutně příšerně. Ale asi to bylo moudrý opatření, když si mamka vzala, jak vždycky vyvádím kvůli jedinýmu pitomýmu pupínku. No, jedna věc byla jistá: mluvila jsem hrozně.

„Už to bude jen pár hodin,“ snažila se mě potěšit Gina. „Čekají, až dostanou výsledky z cétéčka, a když to bude v normě, pustí tě domů. Pak spolu můžeme zase vyrazit na pláž. A tentokrát –,“ rozhlídla se kolem, aby se ujistila, že jsou všechny dveře doopravdicky zavřený a nikdo nás nemůže slyšet, „tentokrát tam nebudou žádný otravný duchové, co by nám kazili vegáč.“

Na tom asi něco bude. Michaelovo uvěznění zřejmě anděly moc neuspokojilo a radši by ho stejně viděli mrtvýho. Ale když je otec Dominik přesvědčil o tom, jak těžce bude citlivej a inteligentní kluk jako Michael snášet poměry v kalifornským vězení, upustili od svejch vražednejch choutek. Dokonce poprosili otce Dominika, aby vyřídil Jessemu a mně, že je jim líto, že se dali tak unýst svým hněvem a nadělali z nás fašírku.

Ne že bych už byla připravená na nějaký gesta odpuštění, dokonce ani když mě otec Dominik ujistil, že už se odebrali do svejch posmrtnejch destinací a rozhodně mě už nehodlaj otravovat.

Jesseho názor na tuhle záležitost jsem neznala. Nepoctil ani otce Dominika, ani mě svou přítomností od chvíle, co nás andělé napadli. Bála jsem se, že je na mě pořádně naštvanej. Vzhledem k tomu, že to všechno byla jenom moje vina, jsem se mu zase tolik nedivila. Ale stejně jsem si přála, aby se ukázal – i když jen proto, aby mi pořádně vynadal. Chyběl mi. Hrozně. Víc, než bylo – jak jsem si uvědomovala – zdravý.

Zatracená madam Zara. Vypadá to, že měla recht.

„Měla bys slyšet, jak o tobě mluví celá škola,“ vykládala Gina. Seděla na kraji mý nemocniční postele. Měla na sobě natažený bikiny, přes který si oblíkla strečový minišaty s leopardím potiskem. Skoro to vypadalo, že už nehodlá ztrácet ani minutu a plácne sebou zase co nejdřív na pláž.

„Ne, fakt?“ Pokusila jsem se odpoutat svý myšlenky od Jesseho, ale nebylo to snadný. „A co říkaj?“

„No, tvoje kámoška napsala o tom všem článek do školních novin… Víš, o jedný takový amatérský vyšetřovatelce, jaks měla podezření, že Michael spáchal čtyřnásobnou vraždu, a jaks mu nachystala past –“

„Čili prostě to,“ přerušila jsem ji suše, „co se domákla od tebe.“

Gina se zatvářila nevinně. „Nechápu, o čem to mluvíš. Adam ti poslal tohle –,“ ukázala na pugét růží ve váze na parapetu, „a Jake říkal, že pan Walden uspořádal sbírku, aby ti škola mohla koupit kompletní vydání románů Nancy Drewový. Prej si myslí, že máš nějakou kriminalistickou fixaci nebo co.“

Fixaci. To se teda pan Walden neplete. Akorát že moje fixace nemá nic společnýho s luštěním detektivek.

„Jo, a váš táta se rozhod, že místo ramblera koupí mustanga,“ pokračovala Gina ve svodce.

Udělala jsem grimasu, ale vzápětí jsem toho litovala. Je dost těžký se šklebit, když máte pusu v dezolátním stavu, a to ani nemluvím o těch stehách na hlavě.

„Mustanga?“ zabručela jsem. „Jak se všichni naskládáme do mustanga?“

„Ale ne pro vás. Pro sebe. Vám nechá landrovera.“

No, to už dávalo trochu smysl.

„A co…“ Málem jsem se jí zeptala na Jesseho. Koneckonců s ním teď bydlí – sama, díky tomu, že jsem přes noc zkejsla v nemocnici na pozorování. Jenže ona o něm neví. O Jessem. O něm jsem jí přece nic nevykládala.

A teď to vypadalo, že už ani není důvod jí něco vykládat. Teď, když už se mnou Jesse stejnak nemluví.

„A co Michael?“ zeptala jsem se místo toho. Žádná z mejch předchozích návštěv – mamka, nevlastní táta, Somna, Mimoň, Prófa, Cee Cee, Adam, a dokonce ani otec Dom – se o něm přede mnou slůvkem nezmínili. Doktoři jim nejspíš poradili, že by tohle téma mohlo bejt pro mě moc zraňující.

To zrovna! Víte, co pro mě bylo fakt zraňující? To vám klidně řeknu. Mít dvě zlomený žebra a vědět, že celý tejdny budu muset nosit na pláž jednodílný plavky, abych schovala ty černý a žlutý podlitiny.

„Michael?“ Gina pokrčila ramenama. „No, mělas recht. O tom, že bude mít důkazy ve svým počítači. Policie u nich udělala šťáru a zabavila počítač, kde to všechno našli: deník, emaily, nákres brzdnýho okruhu ramblera. Taky našli klíč, kterým to udělal. Víš, kterým jako odšrouboval ten kus svodidel. Udělali s ním nějaký testy a objevili stopy hliníku. A taky kleště, se kterejma poškodil brzdový hadičky ramblera. Byla na nich brzdová kapalina. Vypadá to, že ten magor se ani neobtěžoval s tím, aby se zbavil všech důkazů.“

To teda jo.

Zadrželi ho a obžalovali z čtyřnásobný vraždy – andělů z RLS – a z dalších šesti pokusů o vraždu: pěti lidí, který chtěl zabít v ramblerovi, když nám to odpoledne poškodil brzdy, a pak z toho, co mi chtěl udělat ten večer na Vyhlídce.

Nevymlouvala jsem jim to. Neměla jsem v úmyslu vykládat věci jako: „Jé, heleďte, tak za mý zranění Michael vůbec nemůže. Víte, to mi udělali duchové jeho obětí, protože jsem jim nedovolila, aby ho oddělali.“

Říkala jsem si, že je naprosto v pořádku nechat je v domnění, že je to Michael, kdo je zodpovědnej za mý zlámaný žebra a za čtyři stehy v hlavě… Nemluvě o těch dvou pod mým spodním rtem. No, když to tak vemete, tak mě přece chtěl zabít, no ne? A to andělé mu to překazili. Když nad tím člověk přemejšlí, vlastně mi zachránili život.

Jo. Aby mě mohli oddělat sami.

„Poslouchej,“ pokračovala horlivě Gina. „Doma to vypadá, že s tím tvým zarachem – víš, za to, žes jako zdrhla z domova a neposlechla mámu a nasedla k němu do auta – se nezačne dřív, než odletím. Takže máme čtyři dny, který spolu můžem proflákat na pláži. Chci říct, že teď přece nemusíš chodit do školy. Ne se zlomenejma žebrama! Nemůžeš přece sedět v lavici! Ale ležet rozhodně můžeš, víš, na osušce. Promluvím si s tvou mámou a vysvětlím jí, že by ti to měla dovolit. Aspoň tohle.“

„To zní dobře,“ souhlasila jsem.

„Sup,“ řekla Gina. Nejspíš chtěla říct super, ale zkrátila to – takovým tím stylem, jakým Somna často zkracuje slova a věty, protože je línej vyslovovat všechny koncovky. Picérka byla prostě „pic“, Gina „Gi“… Nejspíš toho měli společnýho víc, než jsem si myslela.

„Asi si půjdu koupit dietní colu,“ prohlásila a seskočila z postele – ale opatrně, aby mi nestrčila do matrace, protože během její návštěvy už dvakrát přišla sestra a napomenula ji, aby si na to dávala majzla. Jako bych v sobě neměla tolik kodeinu, že se ke mně žádná bolest stejnak nemohla protlačit. I kdyby mi někdo upustil na hlavu sejf, nejspíš bych to vůbec necejtila.

„Dáš si?“ zeptala se Gina mezi dveřma.

„Jasně,“ souhlasila jsem, „ale musíš –“

„Jo, jo,“ prohodila netrpělivě přes rameno, než se za ní dveře zavřely. „Splaším někde brčko, žádný strachy.“

Zůstala jsem v pokoji sama a načechrala si opatrně polštáře pod zádama. Pak jsem zůstala jen tak sedět a zírala do prázdna. Lidi, který maj po těle tolik zranění jako já, k tomu bejvaj dost náchylný.

Ale v hlavě jsem vymeteno neměla. To ne. Myslela jsem na to, o čem se mnou mluvil otec Dominik, když mě před pár hodinama navštívil. Vypadalo to jako ironie osudu, a to pěkně krutá: to ráno po tý noci, kdy zatkli Michaela, se Lila Meducciová probrala z kómatu.

Ne snad, že by se posadila na posteli a chtěla misku ovesnejch vloček nebo tak nějak. Byla na tom furt hodně špatně. Otec Dom říkal, že to potrvá měsíce, možná i roky léčení a rehabilitace, než jí bude zase tak jako před tou nehodou – pokud vůbec. Potrvá eště hodně dlouho, než bude schopná chodit, mluvit, nebo dokonce sama jíst.

Ale byla živá, živá a při vědomí. Nejspíš to paní Meducciový nedokáže vyvážit hrůzu z toho, co proved Michael – ale je to aspoň něco.

Přemejšlela jsem o paradoxech života, když jsem zaslechla zaharašení. Otočila jsem hlavu zrovna ve chvíli, kdy se Jesse chystal zase vytratit.

Přimihotal se neochotně a s rozpačitým výrazem ve tváři.

„Myslel jsem, že spíš,“ pronesl váhavě. „A tak mě napadlo, že přijdu později.“

„Blbost,“ vyplivla jsem. „Viděls, že jsem vzhůru, a tak ses chtěl zdekovat a přijít, až si budeš jistej, že spím.“ Nechtělo se mi tomu věřit – tomu, při čem jsem ho přistihla! Bolelo to. Zjistila jsem, že to bolí víc než moje zlámaný žebra. „To za mnou teď budeš chodit, jenom když o sobě nebudu vědět? Tak to je?“

„Máš za sebou hrozné věci,“ vypravil ze sebe Jesse. Vypadal mnohem zaraženějc, než jsem ho kdy viděla. „Tvoje matka všem doma nakázala, že nesmějí udělat ani říkat nic, co by tě rozrušilo.“

„To, že tě vidím, mě teda nerozrušuje,“ namítla jsem.

To sice ne – ale ublížil mi. Fakt ublížil. Heleďte, mně je jasný, že Jesse má právo bejt na mě naštvanej za to, co jsem provedla – víte, to nalákání Michaela na Vyhlídku, aby ho tam mohli andělé z RLS zabít – ale to, že už se mnou ani nechce mluvit…

To bylo teda drsný.

A asi mi to bylo vidět ve tváři, protože když se Jesse ozval, promluvil tak něžně, jak jsem taky eště nikdy neměla to potěšení.

„Susannah,“ řekl mile. „Já –“

„Ne,“ skočila jsem mu do řeči. „Nech mě mluvit první. Jesse, je mi to hrozně líto. Je mi moc líto, co se stalo včera v noci. To všechno byla moje vina. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem to tak zvorala. A nikdy se ti nemůžu dost omluvit za to, že jsem tě do toho zatáhla.“

„Susannah –“

„Jako mediátor stojím za starou belu,“ pokračovala jsem. Jak jsem jednou otočila kohoutkem, už to nešlo zarazit. „Jsem nejhorší mediátor, co kdy chodil po týhle zemi. Měli by mě vyloučit z mediátorský komory. Vážně. Nechápu, jak jsem mohla udělat něco tak stupidního. A nemůžu se na tebe zlobit za to, že už se mnou nechceš mluvit. Jenom –“ Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že mám v očích slzy. Ale tentokrát jsem se za ně nestyděla. „Víš, já bych jen chtěla, abys to zkusil pochopit. Šel po mý rodině. Nemohla jsem ho nechat, aby z toho jen tak vyklouz. Chápeš to?“

Jesse udělal něco, co eště nikdy neudělal. A taky jsem pochybovala, že by to udělal eště někdy příště.

Stalo se to tak rychle, že jsem si pozdějc nebyla jistá, jestli jsem si to náhodou jen nevymyslela – víte, jako pod těma oblbovacíma práškama a tak.

Ale ne. Jsem si tutově jistá, že natáhnul ruku a dotknul se mý tváře.

No, a to je celý. Je mi líto, jestli jsem vás zklamala. Dotknul se mojí tváře – což byla zřejmě jediná část mýho těla, která nebyla pomlácená, zjizvená nebo zlomená.

Ale na tom teď vůbec nezáleželo. Dotknul se mojí tváře. Pohladil mě – ne konečky prstů, ale otevřenou dlaní. Pak zase tu ruku odtáhnul.

„Ano, querida,“ zašeptal. „Chápu to.“

Srdce mi začalo tlouct tak silně, až jsem si byla jistá, že to musí slyšet. A žebra mě rozbolely, jak asi nemusím dodávat. Vypadalo to, jako by tudy srdce chtělo proskočit ven.

„A jediný důvod, proč jsem se zlobil, byl ten, že jsem nechtěl, aby se ti tohle stalo.“

Při slově tohle zabodnul prst do mýho obličeje. Fakticky jsem musela vypadat příšerně.

Ale bylo mi to buřt. Dotkl se mojí tváře. Ten dotek byl tak jemnej, tak něžnej – a na ducha tak vřelej.

Připadá vám trapný, když přiznám, že mě tohle gesto vystřelilo hlavu štěstím až někam do oblak?

Řekla jsem jako idiot: „To bude dobrý. Dokonce prej ani nebudu potřebovat plastickýho chirurga, říkal doktor.“

Jako kdyby kluk, co se narodil někdy v roce 1830, moh tušit, co je to plastickej chirurg. Bože, to už mám ten mozek fakt vyluxovanej, nebo co?

Ale Jesse se nevypařil. Stál tam přede mnou, jako by chtěl eště něco dodat. Byla jsem nachystaná nechat ho, ať mi říká, co chce. Cokoli. Hlavně když mi zase řekne to querida.

Jenže to dopadlo tak, že už mi neřek nic. Protože v tu chvíli vrazila do pokoje Gina se dvěma plechovkama coly v náručí.

„Víš, co se stalo?“ vyhrkla, a Jesse se zamihotal a s úsměvem určeným jenom mně se vytratil. „Narazila jsem v hale na tvou mamku. Právě mluvila s doktorem. Tvoje výsledky jsou v normě, takže se můžeš začít pakovat. Teď už se čeká jenom na lékařskou zprávu, a ta bude hnedka hotová. Není to bomba?“

Zašklebila jsem se na ni bez ohledu na to, jak moc mě při tom bolela pusa.

„Bomba,“ opakovala jsem.

Gina se na mě podezíravě zadívala: „Proč se najednou tváříš tak přiblble?“ zeptala se.

Nedokázala jsem ten idiotskej úsměv potlačit. „No přece žes řekla, že můžu jít domů.“

„Jo, jenže tys vypadala přiblble už předtím, než jsem ti to řekla,“ namítla Gina a pátravě se na mě zadívala. „Hele, Suze, co je zas? Co se stalo?“

„Nic,“ řekla jsem popravdě. Furt jsem se křenila. „Fakticky nic.“