3

„Ach tak,“ zavzdychal otec Dominik. „Andělé z RLS.“

Moc jsem si ho nevšímala. Hrbila jsem se v křesílku před jeho stolem a hrála si s Gameboyem, kterýho asi někdo z učitelů zabavil při vyučování – a kterej se pak nějakým záhadným způsobem ocitnul ve spodní zásuvce ředitelova stolu. Musím na ten šuplík pamatovat, až budeme mít na krku Vánoce. Mám celkem přesnou představu o tom, že by se tam mohly najít šikovný dárečky pro Somnu a Mimoně.

„Andělé?“ zabručela jsem, a nejen proto, že jsem ve skóre zrovna nezabodovala. „Na těhletěch teda nic andělskýho nebylo, jestli to chcete vědět.“

„Podle toho, co se povídá, to byli velice ambiciózní mladí lidé,“ prohlásil otec Dominik a začal přerovnávat papíry, co jich měl pořád plnej stůl. „Třídní hvězdy. Okouzlující chlapci a dívky. Myslím, že tuhle přezdívku vymyslel ředitel jejich školy ve svém tiskovém prohlášení po té tragédii.“

„Uh.“ Pokoušela jsem se procpat divně tvarovanej předmět otvůrkem, do kterýho se podle pravidel měl napasovat. „Andělé, co jako chtěli ukrást velkej karton piva?“

„Podívej.“ Otec Dom konečně našel noviny, na který jsem koukala včera v sámošce, ale na rozdíl ode mě si dal práci s tím, aby četl taky vnitřek. Nalistoval stránku s nekrologama, kde byly fotky obětí. „Podívej se na ně a řekni mi, jestli to byli ti mladí lidé, které jsi viděla.“

Podala jsem mu Gameboye. „Dohrajte tuhle úroveň za mě, jo?“ požádala jsem ho a vzala si od něj noviny.

„Já?“ Otec Dom se vyděšeně podíval na Gameboye. „Ale dítě,“ zamumlal rozčileně, „já přece nevím, jak se –“

„Prostě s tím otáčejte, aby se to dalo prostrčit tím spodním otvorem. Čím víc řad složíte, tím líp.“

„Aha,“ hlesnul. Gameboy začal freneticky pípat a zvonit, jak otec Dom překotně mačkal ovládání. „Dítě moje. Cokoli trochu komplikovanějšího než pasiáns na počítači je, obávám se –“

Jeho hlas se zvolna vytrácel, jak ho hra pohlcovala. A i když já dostala za úkol číst noviny, místo louskání článku jsem ho nadšeně pozorovala.

Otec Dominik je fakticky úžasnej stařík. Většinou ze mě dost šílí, to si teda pište, ale to neznamená, že bych ho neměla ráda. Vlastně mě až udivovalo, že ho mám ráda čím dál víc. Zjistila jsem například, že už se nemůžu dočkat, až ho budu moct vyrušit a povyprávět mu všechno o těch čtyřech, co jsem zahlídla včera v krámě u pláže. Nejspíš to bylo proto, že jsem poprvý po šestnácti letech, kdy jsem o tý svý úžasný „zvláštní“ schopnosti nesměla nikomu ani ceknout, konečně našla někoho, na koho jsem to mohla naložit. Otec Dom měl stejnou „zvláštní“ schopnost – což jsem zjistila hned první den, kdy jsem nastoupila na Misijní akademii Junipera Serry.

Ale otec Dom je samozřejmě lepší mediátor než já. Možná že ne přímo lepší, ale každopádně jinej. Aby bylo jasný, je vážně přesvědčenej o tom, že s duchama se musí jednat asi tak, že je ohleduplně vedete a seriózně jim radíte – stejně jako třeba s živejma studentama. To já vyznávám spíš metodu jdem-rovnou-na-věc-brouku, která často zahrnuje i použití pěstí.

Teda když mrtví odmítnou naslouchat.

Ne všichni, to dá rozum. Je mezi nima pár, co jsou fakt dokonalí posluchači. Jako třeba ten, co bydlí u mě v pokoji.

Ale v poslední době se na něj snažím nemyslet – nebo aspoň ne častějc, než je nutný.

Vrátila jsem se k novinám, který mi otec Dom přistrčil. No jo, tady je máme. Andělé z RLS. Přesně ta čtveřice, kterou jsem včera viděla u Jimmyho, až na to, že na školních fotkách samozřejmě nestrašej v plesovejch hadrech.

Otec Dom měl recht. Byli okouzlující. Atraktivní. Vůdčí osobnosti. Ta nejmladší, Felicia, byla kapitánkou týmu roztleskávaček. Mark Pulsford zase kapitánem fotbalovýho mužstva. Josh Saunders byl předseda maturitního ročníku. A Carrie Whitmanovou vloni na RLS zvolili královnou krásy – což teda zrovna není vedoucí funkce, ale demokraticky zvolená pozice to rozhodně je. Čtyři výborní, aktivní a okouzlující studenti – a všichni to maj za sebou.

A navíc, jak jsem měla tu čest zjistit, zatím ani náhodou netrávěj věčnost někde na nebesích.

Ty nekrology byly hrozně smutný a tohleto všechno, ale já ty lidi přece neznala! Chodili do posledního ročníku Střední školy Roberta Louise Stevensona, což je v Carmelu největší rival akademie, kam chodím já a moji bráchové a kde je ředitelem otec Dom. Bohužel musím přiznat, že naše misijní zadky na vědecký i atletický půdě většinou schytávají od RLS jeden kopanec za druhým. A i když já teda týmovýho ducha dost postrádám, nechyběj mi sympatie ke slabším a poraženejm – a to je ve věčným souboji s RLS jednoznačně naše škola.

Takže soráč, ale prostě nejsem zase až tak dojatá tím, o jaký čtyři skvosty RLS přišla – a zvlášť ne ve světle toho, co jsem o nich včera zjistila.

Ne že bych toho zjistila nějak závratně moc. Vlastně jsem pořád skoro nic nevěděla. Ale včera večer, když jsme se se Somnou a Mimoněm vrátili z picérky, padla na Ginu pásmová nemoc – tady jsme tři hodiny pozadu za New Yorkem, takže kolem devátý nebo tak nějak vyměkla na pohovce, kterou mamka nechala přestěhovat ke mně do pokoje ze svý ložnice, aby Gina mohla spát u mě.

Mně to vlastně tak moc nevadilo. Sama jsem byla ze sluníčka tak zpitomělá, že jsem seděla na svý posteli – na druhým konci místnosti, než spala Gina – a dělala si úkol z geometrie, protože jsem původně mamce slíbila, že ho dodělám dřív, než Gina dorazí.

A právě v tu chvíli se vedle mý postele zhmotnil Jesse.

„Šššt,“ zasykla jsem na něj, když se chystal promluvit, a ukázala jsem na Ginu. Vysvětlila jsem mu už předem, že Gina za mnou letí přes celý Státy proto, aby tady strávila tejden jarních prázdnin, a že bych teda fakt ocenila, kdyby si po dobu jejího pobytu dal pohov.

Aby bylo jasný, fakt není zase taková sranda bydlet v pokoji s předchozím nájemníkem – teda měla bych říct spíš s duchem předchozího nájemníka, protože Jesse už byl asi tak století a půl po smrti.

Na jedný straně jsem naprosto chápala jeho přístup: nebyla to přece jeho vina, že ho v mým pokoji někdo zamordoval. Nebo jsem aspoň předpokládala, že se mu stalo právě to, protože Jesse v tomhle ohledu upovídaností rozhodně netrpí.

A řekla bych, že jeho vina nebylo ani to, že se po smrti neodebral do nebe, do pekla, do dalšího života nebo kam to vlastně lidi odcházej, když umřou, ale místo toho zůstal strašit v místnosti, kde přišel o život. Protože, víte, není moc těch, kdo by po smrti skončili jako duchové. Bože chraň. To by už můj společenskej život stál úplně za starou bačkoru. Ne že by takhle byl nějak zvlášť bouřlivej, když už se ptáte. Ale duchama se stávaj jedině lidi, který tady po sobě nechaj něco nedořešenýho.

Neměla jsem ponětí, jakou záležitost tady měl rozdělanou Jesse – a popravdě řečeno si ani nejsem jistá, že by to věděl sám. Ale stejně nebylo fér – když už jsem byla odsouzená bydlet v jednom pokoji s duchem mrtvýho kluka –, že ten kluk musí bejt navíc k pomilování.

Fakt. Jesse byl tak hezkej, že mě to nemohlo nebrat. Jsem sice mediátor, ale to neznamená, že nejsem lidská bytost z masa a kostí, když už to chcete slyšet na plný pecky.

Každopádně byl zase tady, i když jsem ho prosila, aby za mnou tenhle tejden nechodil, a vypadal tak mužně a přitažlivě a tohle všechno, v tom svým ohozu z devatenáctýho století, co vždycky nosil. Víte, co mám na mysli: takový ty úzký černý kalhoty a hedvábnou bílou košili, rozepnutou až tam dolů…

„Kdy odjede?“ zeptal se Jesse, a naštěstí tak odpoutal mou pozornost od místa, kde se mu rozevírala košile a odhalovala neuvěřitelně vypracovaný břišní svaly. Koukla jsem mu do očí – jeho obličej, pokud to vůbec musím zdůrazňovat, prostě taky neměl chybu, až na takovou bílou jizvičku nad obočím.

Nemusel se nutit do šepotu. Gina ho beztak neslyšela.

„Už jsem ti to říkala,“ zasyčela jsem, protože u mě byla naopak velká pravděpodobnost, že mě uslyší. „Příští neděli.“

„To tu zůstane tak dlouho?“

Jesse vypadal rozčileně. Ráda bych si myslela, že se rozčiluje proto, že každá chvilka, kterou jsem strávila s Ginou, ukrajuje z času, kterej jsem mohla trávit s ním, a proto má na ni vztek.

Ale když mám bejt upřímná, dost silně jsem pochybovala o tom, že by to byl ten pravej důvod. Jsem si sice jistá, že mě má Jesse rád, a všechno tohle…

…a jenom jako kámošku. Jinak ne. Jak by taky moh? Je už sto padesát let mrtvej – takže je mu nějakejch sto sedmdesát, když člověk počítá, že ho zabili ve dvaceti. Jak by se kluk, kterej je už na světě tak dlouho, moh zajímat o šestnáctiletou středoškolačku, která ani nechodila s žádným klukem, a dokonce eště nemá ani řidičák?

To je teda zatraceně nepravděpodobný.

Vlastně jsem věděla naprosto jistě, proč Jesse chce, aby už Gina vysmahla.

Kvůli Hřebíkovi.

Hřebík je náš kocour. Říkám „náš“, protože i když zvířata obecně mívaj z duchů hrůzu, Hřebík má pro Jesseho slabost. Popravdě řečeno, jeho příchylnost k Jessemu se vyrovnává tím, že totálně kašle na mě, i když já jediná ho krmím, čistím mu pelech, a to už ani nemluvím o tom, že jsem ho zachránila před toulavým životem ve špíně carmelskejch ulic.

Ale myslíte si snad, že to pitomý zvíře mi dalo najevo aspoň náznak vděku? Ani nápad. Ale Jesseho zbožňuje. Abych to upřesnila – Hřebík tráví většinu času venku a do mýho pokoje se vrací, jenom když tady ucejtí jeho.

Jako třeba teď. Zaslechla jsem povědomej zvuk tlapek na střeše verandy – Hřebík na ni seskakuje z větví borovice, na kterou se vždycky vyšplhá – a pak už se v okně, který jsem kvůli němu nechávala otevřený, objevila obrovská oranžová noční můra. Seskočil do pokoje a žalostně zamňoukal, jako by tejden nic nejed.

Když ho Jesse uviděl, sehnul se k němu a začal ho drbat za ušima. Kocour ztuhnul blahem a začal vrnět tak hlasitě, že mi bylo jasný, že to musí Ginu v momentě probudit.

„Hele,“ zašeptala jsem omluvně, „je to jen na tejden. Hřebík to přežije.“

Jesse se na mě podíval s výrazem, kterej jako by naznačoval, že jsem na jeho pomyslným žebříčku IQ spadla zase o pár příček dolů.

„O Hřebíka si starosti nedělám,“ prohlásil zachmuřeně.

To už mě popletlo dokonale. Věděla jsem, že si je nedělá ani o mě. Aby bylo jasný, od tý doby, co jsem se sem přistěhovala, jsem se už dostala do několika malérů – no prostě do malérů, ve kterejch mi Jesse dost helfnul. Ale teď se nic nebezpečnýho nedělo. Možná až na ty čtyři mrtvoly, co jsem odpoledne potkala v krámku u Jimmyho.

„Uhm?“ pobídla jsem ho a dívala se, jak Hřebík v extázi zvedá bradu, zatímco ho Jesse drbe pod krkem. „Tak co teda? Gina je v pohodě, víš. Kdyby se o tobě domákla, určitě by nezačala ječet na celej barák nebo něco takovýho. Spíš by si třeba chtěla někdy vypučit tvou košili a tak.“

Jesse se přes pokoj zakoukal na mou návštěvu. Z Giny byla vidět jenom boule pod přikrývkou a pár jasně rezatejch copánků, rozprostřenejch na polštáři.

„Věřím, že je… v pohodě,“ pronesl váhavě. Někdy ho slovník jedenadvacátýho století trochu vyváděl z míry. Ale byli jsme si kvit. Mě zase vytáčely ty jeho španělský výrazy, který měl na jazyku co chvíli a kterejm jsem zase vůbec nerozuměla já. „Jde jen o to, že se něco stalo…“

To mě vymrštilo z postele. Taky to, jak vážně se zatvářil. Znělo to, jako kdyby měl na jazyku, že se stalo to, že si najednou uvědomil, že já jsem pro něj ta pravá, a že celou dobu bojuje s tím, jak neodolatelně ho přitahuju, ale že se rozhodl tenhle boj vzdát, protože už beze mě nedokáže vydržet ani vteřinu.

Jenže pak se Jesse narovnal a prohlásil: „Dozvěděl jsem se něco zvláštního.“

Zklamaně jsem klesla zpátky do polštářů.

„V zemi Mordor se zase soustřeďují síly Zla, Gandalfe?“

Jesse zvedl zmateně obočí. Neměl páru, o čem to melu. Moje občasný pokusy o vtip jsou, pokud se jeho tejče, jen házením perel sviním. A naopak. Není divu, že po mně ten kluk zrovna nešílí láskou.

Povzdychla jsem si a řekla: „Tak co se k tobě zase doneslo duchařskou šuškandou?“

Jesse se často dozvídal věci, který se k němu donesly na úrovni duchovní sféry – věci, který s ním osobně neměly nic společnýho, ale který se často tejkaly mě. Varování nebo něco na ten způsob. Naposled, když se Jesse „dozvěděl něco zvláštního“, jsem málem přišla o kejhák zásluhou jednoho šílenýho stavebního podnikatele.

Takže chápete, proč se mi srdce zrovna nerozbušilo nadšením, když to Jesse zase nakous.

„Jsou tu nějací nováčci,“ řekl a nepřestával hladit Hřebíka. „Hodně mladí.“

Nakrčila jsem obočí a vzpomněla si na ty čtyři v plesovejch šatech a kvádrech u Jimmyho. „No a?“

„Po něčem jdou,“ pokračoval Jesse.

„Jo,“ souhlasila jsem. „Já vím. Po pivu.“

Zavrtěl hlavou. Ve tváři měl teď nepřítomnej výraz, jako by se nedíval na mě, ale někam za mě, jako by nad mým pravým ramenem viděl něco hodně vzdálenýho.

„Chyba lávky,“ řekl pomalu. „Pivo v tom není. Hledají nějakou… osobu. A zuří.“ Jeho temný oči znova zaostřily nablízko a zabodly se do mýho obličeje. „Pořádně zuří, Susannah.“

Jeho pohled byl tak intenzivní, že jsem musela sklopit zrak. Jesse má tak tmavě hnědý oči, že většinou nedokážu určit, kde končí panenka a začíná duhovka. Člověka to trochu zneklidňuje. Stejně jako mě zneklidňuje to, že mě vždycky oslovuje celým jménem. To jinak nikdo nedělá, až na otce Dominika.

„Zuří?“ Civěla jsem na učebnici geometrie. Ale ta parta, co jsem odpoledne viděla, nevypadala moc rozzuřeně. Spíš trochu polekaně, když si uvědomili, že jsem je přistihla při krádeži. Ale rozzuřeně ne. Nejspíš, napadlo mě, mluví Jesse o někom úplně jiným.

„Dobrý,“ řekla jsem, „tak jo. Budu mít oči na šťopkách. Dík.“

Jesse vypadal, jako by chtěl eště něco dodat, ale Gina se najednou zavrtěla, zvedla hlavu a zadívala se mým směrem.

„Suze?“ protáhla ospale. „S kým to tady žvaníš?“

„S nikým.“ Doufala jsem, že z mýho výrazu hned nezjistí, že jí lžu. Nenáviděla jsem, když jsem jí musela lhát. Koneckonců to byla moje nejlepší kámoška. „Proč se ptáš?“

Gina se vyhrabala z polštářů a zůstala zírat na Hřebíka. „Tak tohle je ten slavnej Hřebík, co něm vykládaj tví bráchové? Kristepane. To je ale obluda.“

Jesse, kterej zůstal stát tam, kde byl, se zatvářil dotčeně. Hřebík byl jeho děťátko. Před Jessem jste nesměli nadávat jeho miláčkovi do oblud.

„Já myslím, že je fajn,“ ozvala jsem se varovně. Doufala jsem, že Gina pochopí a sklapne.

„Seš zfetovaná, nebo co?“ houkla na mě. „Simonová, vzpamatuj se. Dyť to má jen jedno ucho.“

V tu chvíli se veliký zrcadlo ve zlaceným rámu nad toaletním stolkem zčistajasna roztřáslo. Stávalo se to vždycky, když se Jesse namíchnul – teda když se pořádně namíchnul.

Ale Gina, která nemohla nic tušit, zírala na zrcadlo s rostoucím vzrušením. „Hele!“ vykřikla. „Už je to zase tady! Je tady další!“

Měla na mysli zemětřesení, pokud vám to nedocvaklo. Ale ani to předtím, ani tohle nemělo se zemětřesením nic společnýho. To jen Jesse vypouštěl přetlak.

Další věcí, kterou jsem viděla, byl Ginin lak na nehty, kterej vystartoval z toaletního stolku, zaplachtil vzduchem, popřel všechny zákony gravitace, přeletěl celou místnost a dopadnul do kufru, kterej si nechala otevřenej na pohovce.

Nejspíš bych měla dodat taky to, že ten lak – smaragdově zelenej – byl bohužel otevřenej. Skončil na kupě věcí, který si nestačila vybalit.

Gina vyrazila vyděšenej výkřik, mrskla peřiny na podlahu a vrhla se ke kufru, aby zachránila, co se dalo. A já? A já vrhla na Jesseho dost znechucenej pohled.

Ale on na to jen: „Nekoukej se na mě takhle, Susannah. Slyšelas, co o něm řekla.“ Znělo to fakticky ublíženě. „Řekla, že je obluda.“

„Já říkám, že je obluda, celou tu dobu, co je tady,“ zasyčela jsem. „A mně nic takovýho nevyvádíš!“

Nakrčil jedno obočí – to, nad kterým měl jizvu – a prohlásil: „Ale v tom je přece rozdíl.“

A pak, jako by mezi náma už nedokázal vydržet ani o vteřinu dýl, v tu ránu zmizel. Nechal za sebou znechucenýho Hřebíka a zmatenou Ginu.

„Tohleto nechápu,“ mumlala a držela v ruce jednodílný leopardí plavky, odshora dolů politý zeleným lakem. „Nechápu, co se to děje. Nejdřív to pivo dneska odpoledne, a teď zase tohle. Řeknu ti, ta Kalifornie je ňáká divná.“

Když jsem si to všechno přechroustávala v hlavě v ředitelně u otce Doma, napadlo mě, že vím přesně, jak si Gina musí připadat: nejspíš má pocit, že tady v jednom kuse plachtí něco vzduchem. Doufám, že hned tak nevyluští tajenku – jako že tady věci plachtěj vzduchem, jenom když se u toho nachomejtnu já.

Ale měla jsem takový divný tušení, že když tu bude celej tejden, nakonec se to domákne. A to hezky rychle.

Otec Dom byl zabranej do Gameboye, kterýho jsem mu pučila. Složila jsem noviny tak, aby stránka s nekrologama zůstala navrchu, a rozčísla ticho: „Otče Dome…“

Prsty mu zběsile poletovaly po tlačítkách, kterejma se hra ovládala. „Ještě minutku, prosím, Susannah,“ zamumlal nepřítomně.

„Ehm, otče Dome?“ Přistrčila jsem mu noviny blíž k očím. „Jsou to oni. Ta parta, co jsem ji včera viděla.“

„Hmm, uhm,“ zahuhlal otec Dom. Gameboy zapípal.

„No, já myslím, že bysme si na ně měli trochu došlápnout. Jesse říkal –“ Teď už otec Dom o Jessem věděl, přestože vztahy mezi nima byly, mírně řečeno, poněkud napjatý. Chudák otec D. má trochu problémy vyrovnat se s tím, že v mým pokoji bydlí nějakej mladík. Hodil o tom s Jessem soukromě řeč, a i když nevím, co z ní vyplynulo – Jesse mu nejspíš přiznal, že se o mě ani v nejmenším nezajímá jako o ženu, nebo zaobaleně řečeno něco takovýho –, otec Dom se ošívá pokaždý, když na to přijde. Takže se o něm snažím mluvit jenom v těch nejnutnějších případech. A tohle je jeden z nich.

„Jesse říkal, že na jejich straně pozoruje velkej neklid,“ řekla jsem a poklepala na noviny, abych mu připomněla, o kom mluvím. „A zuřivost. Zřejmě tady máme tuláky, se kterejma by mohly bejt potíže. Říkal taky, že někoho hledaj. Nejdřív jsem si myslela, že přece nemůže myslet tyhlety“ – ukázala jsem na článek –, „protože mi přišlo, že jediný, co tyhle týpky zajímá, je pivo. Ale je možný, že maj eště nějakej jinej zájem.“ Vražednějšího kalibru, pomyslela jsem si, ale nahlas už neřekla nic.

Ale otec Dom mi jako už párkrát předtím dokonale přečet myšlenky.

„Dobré nebe, Susannah,“ pronesl zhrozeně a konečně se odtrhnul od obrazovky Gameboye. „Nechceš snad říct, že tihle mladí lidé, které jsi viděla a o kterých mluvil Jesse, chystají něco jako… odvetu? Protože musím říct, že to mi připadá značně nepravděpodobné. Víš, podle toho, co o nich píšou, byli tihle andělé skutečnými… skutečnými pilíři jejich školy.“

To mě podrž. Pilíři. Zajímalo by mě, jestli by se o mně někdo vyjádřil jako o pilíři, kdybych teď z fleku natáhla bačkory. Dost o tom pochybuju. Dokonce ani moje mamka by zřejmě nezašla až tak daleko.

Ale nechala jsem si ty pocity pro sebe. Věděla jsem, že otci Domovi by se moc moje kacířský myšlenky nezamlouvaly – a navíc by jim ani nevěřil. „No, ale budete mít oči na šťopkách, že jo?“ řekla jsem místo toho. „A dejte mi vědět, kdybyste něco zjistil. O těch, ehm, andělích.“

„Ale jistě.“ Otec Dom nešťastně potřásl hlavou. „Taková tragédie. Nebohé duše. Tak nevinní. Tak mladí. Bože můj,“ povzdychnul si a zaraženě se vrátil pohledem ke Gameboyovi. „Bože! Nejvyšší skóre!“

Usoudila jsem, že už jsem pro dnešek v ředitelně strávila času až až. Gina, která chodila pořád do naší starý školy v Brooklynu, měla jarní prázdniny jindy než my v Kalifornii. A tak, když přiletěla k nám, rozhodla se chodit se mnou na pár dnů na vyučování – teda pokud nevymyslím nějakej způsob, jak bysme se z toho mohly vyvlíknout. Teď zrovna tvrdla na semináři Světové civilizace s panem Waldenem, a vůbec jsem nepochybovala o tom, že jestli ji tam nechám moc dlouho samotnou, budou z toho jen mrzutosti.

„Tak jo,“ prohodila jsem a vstala. „Dejte mi vědět, jestli o tý partě zjistíte něco novýho.“

„Ovsem, ovšem,“ souhlasil otec Dominik. Jeho pozornost už zase upoutala další hra. „Tak zatím, Susannah.“

Když jsem vycházela z kanceláře, dala bych hlavu na špalek, že jsem z jeho úst zaslechla zaklení – po tom, co Gameboy nesouhlasně zapípal. Ale to mi k němu natolik nesedělo, že jsem se určitě musela přeslechnout.

Jo. Rozhodně jsem se přeslechla.

4

Když jsem se vrátila do hodiny Světovejch civilizací, Kelly Prescottová, můj kámoš Adam, Rob Kelleher – jeden z třídních hezounů a taky Mimoňův nejlepší parťák – a pak eště jeden tichej kluk, co jsem si furt nedokázala vybavit jeho jméno, zrovna končili svůj referát na téma: Závody v jaderném zbrojení – kdo je nyní na tahu?

Bylo to pěkně ujetý téma, to vám teda řeknu. Přece když už jsou komunisti v Rusku konečně v kopru, co je komu po tom?

Ale to byl asi záměr: že bysme se o to měli zajímat. Protože podle toho, co zjistila Kellyina skupina, existujou pořád země, který maj tolik zbraní, že se nám o tom ani nesní. Mnohem víc než my.

„Takže,“ říkala právě Kelly, když jsem vešla do třídy a položila podepsanou propustku na stůl pana Waldena, abych mohla zpátky na místo, „jak vidíte, jsou na tom USA velmi dobře, pokud se týká počtu raket a podobných zbraní, ale pokud se týká třeba počtu tanků, tak taková Čína, která svou armádu systematicky posiluje, je na tom mnohem líp než my,“ Kelly ukázala na graf s rudejma bombičkama, kterej držela v ruce, „a mohla by nás zničit, pokud by si to umanula.“

„Až na to,“ ozval se Adam, „že ve Spojenejch státech je v rukou soukromejch osob asi tolik zbraní, kolik jich má dohromady celá čínská armáda, takže –“

„Takže co?“ vyštěkla Kelly. Bylo celkem jasný, že v jejich seminární skupině se vyskytujou přinejmenším dvě frakce. „Co asi tak zmůžou střelný zbraně proti tankům? Jsem si jistá, že i kdybychom se my všichni Američani postavili a začali střílet ze svejch revolverů, čínský tanky by nás tak jako tak převálcovaly.“

Adam protočil panenky. Bylo evidentní, že není moc odvázanej z toho, že ho přidělili do stejný skupiny jako Kelly.

„Jasně,“ přidal se k ní Rob.

Skupinová práce se hodnotila procentama, podle toho, jak kdo přispěje k referátu. Řekla bych, že tohleto „jasně“ byl suma sumárum celej Robův příspěvek.

Ten kluk, co jsem si nepamatovala jeho jméno, mlčel. Byl to vysokej a kostnatej týpek s brejlema. Měl takovou tu průsvitně bílou pleť, která naznačovala, že na pláži byste se s ním asi stěží potkali. A kapesní komunikátor v jeho košili zase naznačoval, proč asi.

Gina, která seděla za mnou, mě dloubla do zad a strčila mi do ruky lístek z kroužkovýho bloku, do kterýho si bezmyšlenkovitě čmárala.

Kdes ksakru byla? stálo tam.

Odšroubovala jsem pero a napsala: Jak jsem říkala. Říďa mě chtěl vidět.

Kvůli čemu? nedala pokoj Gina. Že bys už zase lítala v těch svejch průšvihách?

Nezlobila jsem se na ni, fakt ne. Popravdě řečeno, v naší bejvalý brooklynský škole jsem měla spoustu nepříjemností kvůli tomu, že jsem nestihla dorazit včas na vyučování. Ale co byste asi tak čekali? Byla jsem jedinej mediátor pro všech pět newyorskejch obvodů. A to je pořádná fůra duchů, to si pište! Tady jsem měla přinejmenším k ruce otce D.

Odepsala jsem jí: Nic takovýho. Otec Dom má patronát nad studentskou radou. Musela jsem mu ukázat přehledy našich výdajů.

Myslela jsem, že takhle nudný téma Ginu definitivně odradí od dalšího výslechu. Ale to jsem se teda šeredně mejlila.

No, a jaký je máte? napsala mi. Jako ty vaše výdaje?

Najednou jsem cejtila, jak mi blok vylítnul z ruky. Když jsem se podívala vzhůru, uviděla jsem Cee Cee, která sedí ve třídě přede mnou a je moje nejlepší kámoška už od chvíle, kdy jsme se přestěhovali do Kalifornie, jak do něj něco zuřivě zapisuje. Za pár vteřin ho zase vrazila přede mě.

Slyšelas to? napsala tam svým rozcapeným rukopisem. To o Michaelovi Meduccim?

Odepsala jsem jí: Asi ne. Kdo je Michael Meducci?

Cee Cee se na mě otočila, hodila přísnej škleb a ukázala na čahouna na stupínku – toho brejlatýho týpka s kapesním komunikátorem.

Aha, vyslovila jsem nehlučně pusou. Heleďte, přestoupila jsem na akademii teprve před dvěma měsícema. Nemusíte mě hned kamenovat, že si pořád nepamatuju všechny lidi jménem.

Cee Cee si vzala notes a začala psát něco, co vypadalo jako vopravdickej román. Vyměnily jsme si s Ginou pohledy a Gina se zatvářila pobaveně. Skoro to vypadalo, že celá moje existence na západním pobřeží je pro ni zdrojem neskonalýho pobavení.

Konečně mi Cee Cee strčila blok, do kterýho mezitím naškrábala: Mike byl řidič toho druhýho auta, který se srazilo na silnici nad Big Sur v sobotu v noci – víš, při tý nehodě, jak se zabili ty čtyři z RLS.

A sakra, pomyslela jsem si. To je teda fakt výhoda, když se člověk spřátelí se šéfredaktorkou školního plátku. Nevím jak, ale Cee Cee vždycky všechno o každým vyčmuchá.

Slyšela jsem, že jel domů od svýho kámoše, psala. Byla mlha, a myslím, že asi do poslední minuty neviděli jeden druhýho, a pak oba řidiči strhli volant. Jeho auto narazilo do skály, ale to jejich prorazilo svodidla a spadlo z vejšky do moře – proto taky všichni v jejich autě zařvali, ale Mikeovi se jen zlomilo pár žeber, protože mu vystřelil airbag.

Zvedla jsem hlavu a zírala na Michaela Meducciho. Vůbec nevypadal, že se před dvěma dny nachomejtnul u dopravní nehody, při který zahynuli čtyři lidi. Vypadal spíš jako kluk, co paří hodně dlouho do noci počítačový hry nebo chatuje na netu o Hvězdnejch válkách. Seděla jsem moc daleko na to, abych dokázala říct, jestli se mu třesou ruce, ve kterejch držel papíry s referátem. Ale ve výrazu jeho tváře bylo něco divnýho – něco, co naznačovalo, že se mu asi fakticky třesou.

Je to fakt příšerný, nadrásala dál Cee Cee, když si vemeš, že to je teprve měsíc, co se jeho ségra – tu nemůžeš znát, chodila teprve do osmý – na večírku u bazénu málem utopila a doteďka leží v kómatu. Skoro to vypadá na rodinný prokletí…

„Takže můžeme říct,“ pokračovala Kelly a už se ani nesnažila, aby to vypadalo, že svůj projev nečte z poznámek (navíc mluvila tak rychle a spojovala slova dohromady tak, že se dalo jen stěží poznat, co chce vlastně říct), „že-Amerika-by-měla-věnovat-mnohem-víc-peněz-na-armádu-aby-nás-Čína-nemohla-napadnout-děkuju-vám-za-pozornost.“

Pan Walden seděl jako obvykle s nohama na stole a díval se z okna na moře, na který bylo vidět z většiny tříd misijní akademie. Když si uvědomil, že třídu rozhejbal horlivej šepot, vrátil se pohledem zase zpátky k nám a na židli se narovnal.

„Výborně, Kelly,“ prohlásil, i když bylo jasný, že nevnímal ani slovo z toho, co říkala. „Má někdo k referátu nějaké dotazy? Ne? Takže prosím další skupinu –“

Pak zbliknul mě, a zeptal se, trochu zvláštním tónem: „Uhm, ano, prosím?“

Protože jsem ani nezvedla ruku, ani nedala jinak najevo, že bych chtěla něco podotknout, bylo dost divný, že se na mě tak obrací. Ale pak se za mnou ozval jasnej hlásek: „No, promiňte, ale ten závěr – že bysme měli hodně zbrojit, abysme se vyrovnali Číňanům – mi zní dost divně.“

Obrátila jsem se dozadu a podívala se na Ginu. Tvářila se naprosto nevinně, ale já ji mám prokouknutou.

Prostě se nudí. Tohle dělá Gina vždycky, když má pocit, že už to začíná bejt vopruz.

Pan Walden se dychtivě narovnal v křesílku a vyhrknul: „Zdá se, že host slečny Simonové nesouhlasí se závěrem, který udělala naše seminární skupina číslo 7. Jak byste na tuto námitku odpověděli?“

„Jak – zní divně?“ vyrazila Kelly, aniž se poradila s někým dalším ze svý skupiny.

„No, myslím si, že ty peníze, o kterejch mluvíš, by se daly použít na vhodnější účely,“ pokračovala Gina, „než že nakoupíme tolik tanků, abysme se vyrovnali ňákejm Číňanům. Chci říct, copak někomu záleží na tom, kdo z nás má víc tanků? To, že jich mají víc, přece neznamená, že by s nima chtěli přijet před Bílej dům a říct, tak nás tady máte, vy kapitalistický svině. Přece jenom je mezi náma je dost velkej oceán, nebo ne?“

Pan Walden málem zatleskal radostí. „A na co myslíte, že by ty prostředky měly být použity, slečno Augustinová?“

Gina pokrčila rameny. „No, třeba na vzdělání, ne?“

„A k čemu je ti vzdělání,“ vyjela na ni Kelly, „když tě pak převálcuje čínskej tank?“

Adam, kterej stál vedle Kelly, protočil panenky. „Možná že když ho věnujeme na vzdělání,“ začal odhodlaně, „budou příští generace natolik moudrý, že se dokážou vyhnout válce, díky rozumný zahraniční politice a inteligentnímu dialogu mezi nejvyššíma představitelama obou táborů.“

„No,“ přitakala horlivě Gina. „To jsem zrovna měla na mysli.“

„Heleďte, co všichni šílíte?“ vyletěla Kelly.

Pan Walden hodil po seminární skupině číslo 7 kousek křídy. Ten s hlasitým plesknutím dopadl na jejich graf a odrazil se od něj. Pan Walden se tak choval často. Často po nás házel křídou, když měl pocit, že mu nevěnujeme náležitou pozornost, zvlášť po obědě, kdy jsme byli všichni ospalí z toho, jak jsme do sebe natlačili tolik párků s kukuřicí.

Ale to, co moc obvyklý nebylo, byla reakce Mikea Meducciho, když na desky s jeho grafem dopadla křída. Mike vyjeknul a uhnul – fakt uhnul, s rukama před obličejem –, jako by se na něj už valily ty čínský tanky.

Pan Walden si toho vůbec nevšímal, jak byl rozrušenej. „Vaším úkolem,“ vysvětlil ostře Kelly, „bylo shrnout situaci a předestřít přesvědčivé argumenty. To, že své oponenty obviníte z šílenství, se za přesvědčivý argument příliš považovat nedá, jak jistě chápete.“

„Ale pane Waldene,“ bránila se plačtivě Kelly, „kdyby se všichni podívali na náš graf, museli by vidět, že Číňani mají mnohem víc tanků než my, a že ani všechno vzdělání na světě nemůže změnit tuhle ne –“

Teprve teď si pan Walden všimnul, jak se Michael hrbí a chrání si rukama obličej.

„Meducci,“ houknul na něj nekompromisně. „Co je to s vámi?“

Pan Walden, pomyslela jsem si, nemá nejspíš ani ánunk o tom, jak Michael strávil tenhle víkend. A nejspíš ani netuší, že jeho ségra leží v kómatu, řekla bych. To, jak Cee Cee dokázala vyšťourat věci, o kterých nevěděj ani naši profesoři, pro mě bylo naprostou záhadou.

„A-nic,“ zahuhlal Mike a vypadal eště bledší než obvykle. Na jeho výrazu bylo něco hodně divnýho. Něco fakt hodně divnýho, a dala bych ruku do ohně za to, že to bylo něco mnohem divnějšího než obvyklý rozpaky třídního ťulpase. „P-promiňte, pane Waldene.“

Scott Turner, další z Mimoňovejch kámošů, co seděl kousek ode mě, zahuhlal potichu – ale každopádně natolik slyšitelně, aby si to mohla užít většina třídy: „P-promiňte, pane Waldene.“ Každopádně to prones přinejmenším tak nahlas, aby to slyšeli skoro všichni – zvlášť Michael, kterýmu bledej obličej přece jen trochu zrudnul, když k němu dolehlo hihňání spolužáků.

Jako místopředsedkyně třídy jsem měla povinnost umravňovat svoje spolužáky při zasedáních studentský rady. Ale brala jsem svý povinnosti fakt vážně a snažila se držet svý bližní zkrátka i při jinejch příležitostech.

Takže jsem se otočila a zasyčela: „Hej, Scotte!“

Scott, kterej se pořád smál vlastnímu vtípku, po mě loupnul očima. A okamžitě se smát přestal.

Nebyla jsem si tak úplně jistá, co mu chci vlastně říct – nejspíš něco o jeho posledním rande s Kelly Prescottovou a jedný pinzetě –, ale pan Walden mě bohužel předešel.

„Turnere,“ oslovil ho chladně, „zítra ráno mi odevzdáte čtyřstránkový esej o bitvě u Gettysburgu. Osmá skupina si připraví svůj referát na zítřek. Dnešní seminář je u konce.“

Na misijní škole se na přestávky nezvoní. Semináře trvají vždycky rovnou hodinu, a předpokládá se, že se z jedný učebny do druhý přesuneme potichu. Dveře ze všech tříd vedou do zastřešený křížový chodby, ze který je úžasnej výhled na dvůr s vysokejma palmama, fontánou a sochou zakladatele akademie Junipera Serry. Misie, která je stará asi tři sta let, přitahuje spoustu turistů a nádvoří školy je láká nejvíc, hned po bazilice.

A nádvoří je taky místo, kde nejradši sedím a medituju o věcech jako… já nevím, třeba o tom, jakej je to pech, když se chudák holka narodí jako mediátor, a ne jako normální člověk, a proč mě Jesse nemá rád, nebo proč mě nemá rád tím jedním určitým způsobem. Bublání fontány a švitoření vrabců v hnízdech mezi trámama chodby, mávání křídel kolibříků v obrovskejch ibiškovejch květech i tichý rozhovory turistů – který pociťujou majestátnost místa a uberou na hlase –, to všechno dělá z nádvoří to správný místo, kde si člověk může posedět a podumat o svým podělaným osudu.

Nádvoří si ale taky oblíbily jeptindy, který tam číhaly na nebohý studenty, aby je mohly přistihnout při tom, že se o přestávkách moc hlasitě baví.

Ale žádná jeptinda samozřejmě nedokáže, aby se ztišila Gina.

„Kristepane, to teda byla síla!“ stěžovala si na plný pecky, když jsme spolu rázovaly chodbou k mojí skříňce. „Co to bylo za šílenou diskusi? Už to vidím, jak Číňani zrovna nasedaj do tanků, aby nás přijeli převálcovat! Jakpak se sem asi tak chtěj dostat, co? Že by přes Kanadu?“

Snažila jsem se nesmát, ale fakt to nešlo. Gina je hrozná.

„Já vím, že ta holka je předsedkyně vaší třídy,“ pokračovala, „ale když už mluvíme o blbejch blonckách –“

Cee Cee, která nás zrovna došla, varovně sykla: „Bacha.“ Ne snad proto, že ona sama je jako albínka nejblonďatější z blondýnek, ale protože jedna z novicek na nás z nádvoří vrhala pěkně nabroušenej pohled.

„Jo, to jseš ty!“ zaradovala se Gina, která naprosto ignorovala její varování a halekala stejně jako předtím. „Simonová, tady Cee Cee říkala, že jde po škole nakupovat!“

„Máma má narozky,“ prohodila omluvně Cee Cee, protože věděla, co si myslím o obchoďákách a spol. Zato Gina, která měla vždycky trochu vybíravou paměť, na to už očividně stihla zapomenout. „Musím jí koupit nějakou voňavku, knížku nebo tak něco.“

„Co ty na to?“ dloubla do mě Gina. „Jdeme s ní? Eště nikdy jsem nebyla v pravým kalifornským hypáči. Chci to tam prošmejdit.“

„Hele,“ upozornila jsem ji, zatímco jsem vyťukávala číselnou kombinaci zámku, „Gap prodává stejný šunty po celý zemi.“

„Kdo tady mluví o Gapu?“ namítla Gina. „Chci se tam koukat na kluky!“

„Jo tak.“ Uklidila jsem si do skříňky učebnici dějepisu a vylovila z ní biologii, kterou jsme měli mít teď. „Promiň. Já zapomněla.“

„Víš, co je tvůj problém, Simonová?“ prohodila Gina a opřela se o sousední skříňku. „Ty vůbec nemyslíš na kluky.“

Přibouchla jsem dvířka. „Ale já myslím na kluky. Často.“

„Ne, to teda nemyslíš,“ hádala se Gina a otočila se k Cee Cee. „Byla tady vůbec někdy na rande?“

„Jasně že byla,“ zastala se mě Cee Cee. „S Brycem Martinsonem.“

„Ne,“ ozvala jsem se.

Cee Cee ke mně natočila panenky. Byla o trochu menší než já. „Jak to myslíš – ne?“

„My jsme s Brycem vlastně nikdy to rande nestihli,“ vysoukala jsem ze sebe neochotně. „Pamatuješ, zlomil si tu klíční kost –“

„Jasně,“ vybavila si Cee Cee. „Při tý nehodě, jak na něj spadnul ten krucifix. A pak přestoupil na jinou školu.“

Jo – při nehodě, která vůbec nehodou nebyla, protože ten obrovskej kříž na něj ze zdi shodil duch jeho mrtvý bejvalky, která mi takhle nefér chtěla překazit randění.

Což se jí taky podařilo.

Ale Cee Cee oznámila jásavým hláskem: „Ale v každým případě bylas na rande s Tadem Beaumontem. Zahlídla jsem vás spolu v Clutchi.“

Gina se vzrušeně zeptala: „Fakticky? Simonová s někým chodila? Povídej a přeháněj!“

Cee Cee se zamračila. „No… vlastně to netrvalo moc dlouho, že jo, Suze? Něco se stalo s jeho strejdou nebo co, a Tad se pak odstěhoval k nějakejm příbuznejm do San Franciska.“

Překlad: poté, co jsem překazila Tadovu strejdovi, kterej si jako vedlejšák přibral docela výnosnou živnost masovýho vraha, jeho pokus o dvojnásobnou vraždu, se Tad s tátou odstěhoval bůhvíkam.

Tomu se říká vděčnost, co?

„Teda,“ zahuhlala zamyšleně Cee Cee, „kluci, co s tebou začnou chodit, mají často dost smůlu, co, Suze?“

Její konstatování mě trochu uzemnilo, a tak jsem řekla dotčeně: „Všichni ne,“ a měla na mysli Jesseho. Jenže pak jsem si uvědomila, že ten

a) je už po smrti, a navíc ho můžu vidět jenom já – takže se s ním můžu jen těžko chlubit jako se svým klukem, a

b) vlastně jsme spolu nikdy na rande nebyli, takže se nedá říct, že bych s ním chodila.

Právě v tu chvíli kolem nás prosvištělo něco, co vypadalo jako rozmazaná khaki šmouha, doprovázená povědomým závanem pánský kolínský. Otočila jsem se a zjistila, že ta šmouha byl Mimoň. Teď právě držel ve svěráku svejch zápasnickejch tlap Michaela Meducciho. Tomu mířil do obličeje prstem Scott Turner a syčel: „ Ty mi ten esej napíšeš, Meducci, jasný? Čtyři stránky vo Gettysburgu do zejtra. A nezapomeň nalinkovat vokraje!“

Nevím, co mě to raflo. Někdy prostě poslouchám svoje instinkty, který nedokážu nijak ovládnout.

Teď jsem strčila svou učebnici Gině a vyrazila do míst, kde stál můj nevlastní brácha. O vteřinku pozdějc jsem ho popadla za chloupky na zátylku.

„Pusť ho,“ zasyčela jsem a škubla mu za to jemný chmejří. Tahle metoda mučení, jak jsem v poslední době zjistila, byla mnohem lepší než to, když jsem ho mlátila do žaludku. Během pár tejdnů si tam vypěstoval nechutně tvrdý svaly, nejspíš jako brnění pro případ ohrožení.

Ale jediná možnost, jak by mi v tomhle moh zabránit, bylo vyholit si hlavu, a k tomu se zatím očividně neodhodlal.

Mimoň zakvákal bolestí a okamžitě Michaela pustil. Ten zavrávoral a začal rychle sbírat knížky, který upustil.

„Suze!“ zaječel Mimoň. „Pusť mě!“

„Jo,“ přidal se k němu Scott. „Tohle tě nemusí zajímat, Simonová.“

„Ale zajímá mě to,“ vysvětlila jsem mu zdvořile. „Všechno, co se děje na týhle škole, mě zajímá, a víš proč?“

Mimoň už znal odpověď. Nebylo to poprvý, co jsem ho takhle drezúrovala.

„Protože seš ta blbá místopředsedkyně!“ zakvičel. „A už mě sakra pusť, nebo přísahám, že to řeknu tátovi –“

Pustila jsem ho, ale jen proto, že se na nádvoří objevila sestra Ernestina. Jeptindy ji nejspíš zavolaly – byla to jejich obvyklá metoda, jak postupovat, když mezi mnou a Mimoněm docházelo k diplomatickejm roztržkám.

„Máte nějaký problém, slečno Simonová?“

Zástupkyně ředitele sestra Ernestina je mohutná ženská, s obrovským křížem v prohlubni neméně majestátních ňader. Má pozoruhodnou schopnost šířit kolem sebe hrůzu jen tím, že se zamračí. Tenhle talent jsem obdivovala – doufám, že se to jednou taky naučím.

„Ne, sestro,“ odpověděla jsem.

Sestra se obrátila k Mimoňovi. „Takže pan Ackerman? Nějaký problém?“

Mimoň si rozmrzele masíroval krk. „Ne, sestro,“ zamumlal.

„Výtečně,“ zrekapitulovala živě sestra. „Jsem ráda, že vy dva už spolu vycházíte tak přátelsky. Takový vřelý vztah mezi sourozenci je inspirací pro nás pro všechny. A teď mazejte do třídy.“

Otočila jsem se a vrátila se k Gině a Cee Cee, který sledovaly celou akci od mý skříňky.

„Jéžiši, Simonová,“ odfrkla si Gina znechuceně, když jsme zamířily do biologickejch laborek. „Není divu, že se od tebe kluci držej radši dál!“