5

„Sakra,“ prohlásila znalecky Gina, „tohle je teda přesný.“

Cee Cee se pochybovačně zadívala na šaty, který jí Gina vnutila a do kterejch se kvůli ní musela hned oblíknout, abysme na ní mohly okamžitě províst inspekci.

„Já nevím,“ zamumlala pochybovačně.

„Holka, garantuju ti, že ti sednou,“ opakovala Gina. „Tak řekni něco, Suze!“

„Jsou šmrncovní,“ řekla jsem popravdě. Gina měla na oblečení nos. Cee Cee se v nich proměnila z módní šokerky v módní idol.

„Ale nebudeš je moct nosit do školy,“ neodpustila jsem si. „Jsou moc krátký.“ Oděvní kodex misijní akademie jsem měla v krvi po jedny zvlášť tvrdý lekci – přestože byl obecně celkem shovívavej, za žádnejch okolností nepřipouštěl minisukně. A s úspěchem se dalo pochybovat i o tom, že by sestra Ernestina schroustla Cee Ceein novej svetřík, končící kus nad pupkem a lemovanej umělou kožešinou.

„Kam bych to teda nosila?“ nechápala Cee Cee.

„Do kostela?“ navrhla jsem a pokrčila rameny.

Cee Cee mi věnovala obzvlášť sarkastickej pohled, takže jsem dodala: „Hele, tak jo. Můžeš to přece nosit do Clutche a na večírky.“

Cee Ceeiny oči za fialovejma sklama brejlí trochu změkly. „Mě nikdo na večírky nezve, Suze,“ připomněla mi.

„Můžeš to nosit, když pudeš k nám,“ nabídnul jí velkoryse Adam. Užaslej pohled, kterým po něm loupla, mi napověděl, že ať tyhle hadříky stojej sebevíc – a taky že stály, nejmíň půlroční kapesný běžnýho smrtelníka –, Cee Cee se to vyplatí. Má pro Adama McTavishe tajnou slabost celou tu dobu, co ji znám, a pravděpodobně i mnohem dýl.

„Hele, Simonová,“ ozvala se Gina a mrskla sebou do plastikovýho křesílka před občerstvením, „a cos podnikala ty, zatímco já dělala módní poradkyni pro jarní kolekci slečny Webbový?“

Zvedla jsem tašku z Music Townu. „Koupila jsem si cédéčko,“ řekla jsem chabě.

Gina se zděšeně zeptala: „Cože?“

„Cédéčko.“ Nechtěla jsem si kupovat ani to, ale když mě vypustili do divočiny nákupního střediska s rozkazem něco ulovit, zpanikařila jsem a vlítla do prvního obchodu, kterej jsem uviděla.

„Přece víš, co se mnou tohle prostředí dělá,“ prohodila jsem, trochu omluvně.

Gina se ke mně otočila tak prudce, až se jí rozhoupaly měděný copánky. Pak řekla znechuceně Adamovi: „Člověk se na ni nemůže zlobit, co? Je tak sladká.“

Adam přesunul svou pozornost ze Cee Ceeina prudce elegantního modelu ke mně. „No jo,“ souhlasil ochotně. „To teda je.“ Pak se jeho oči rozšířily, když zaostřil na něco za mejma zádama, a dodal: „I když teď se sem zrovna valí někdo, kdo by se pod to asi nepodepsal.“

Otočila jsem se a zmerčila Somnu a Mimoně, jak se loudaj směrem k nám. Pro Mimoně byly obchoďáky prakticky jeho druhej domov, ale co tady pohledává Somna, to jsem teda fakt nechápala. Pokud mu zbyl nějakej volnej čas mezi školou a doručováním pizzy – šetřil si na camaro –, věnoval ho všechen surfování. Nebo chrnění.

Ale to už dorazil až k nám, sesul se do křesílka vedle Giny a prones hlasem, jakej jsem od něj eště nikdy neslyšela: „Ahoj. Zaslechli jsme, že budete tady.“

Najednou mi začalo svítat.

„Hele,“ řekla jsem Cee Cee, která eště pořád hltala očima Adama. Nejspíš se pořád pokoušela dešifrovat, co myslel tím, že ty nový hadry může nosit k nim domů. Byl to sexuální návrh – jak očividně doufala –, anebo jenom konverzační obrat?

„Uhm?“ ozvala se nepřítomně. Dokonce se ani neobtěžovala natočit ke mně hlavu.

Ušklíbla jsem se. Bylo mi jasný, že jsem na to všechno zůstala sama.

„Už máš ten dárek pro mámu?“ připomněla jsem jí.

Cee Cee provinile škubla ramenem. „Nemám.“

„Super,“ já na to, a vtiskla jsem jí do klína tašku se svým cédéčkem. „Vem jí tohle. Je to výběr největších hitů měsíce podle Oprah Winfreyový. Šlo by to?“

„To zní skvěle,“ souhlasila Cee Cee, pořád eště neschopná zadívat se mým směrem, i když už z peněženky vylovila dvacku a držela ji přede mnou ve vzduchu.

Protočila jsem panenky, natáhla se po bankovce, postavila se – a zaječela tak hlasitě, jak jsem jen dovedla, a to takovým tím jekotem, při kterým tuhne krev v žilách. Taky byste ječeli, kdybyste uviděli to, co já: což byl Mimoň, kterej se zoufale snažil vměstnat se svým křesílkem mezi Somnu a Ginu.

Neskousla jsem to, fakt že ne. Heleďte, možná vám připadám trošku drsná a necitelná a taky trochu jetá s tím svým mediátorským vedlejšákem, ale doopravdy, v hloubi duše jsem citlivka. Jsem čestná a inteligentní, a někdy dokonce zábavná. A taky vím, že nejsem žádná obluda. Každý ráno si meju a foukám vlasy, a už jsem párkrát slyšela (sice, od svý mámy, ale to se přece taky počítá), že mám oči jako smaragdy. Tak co v tom sakra je? Jak to, že Gina má dva kluky, co se můžou přetrhnout, aby o ně na vteřinku okem zavadila, a já nemám nikoho? Navíc se zřejmě nelíbím ani mrtvejm klukům, a ty přece zase tolik jinejch příležitostí nemaj!

Honilo se mi to hlavou, eště když jsem stála ve frontě na pokladnu v knihkupectví, s knížkou pro Cee Ceeinu mámu v podpaží. Vtom se mě něco letmo dotklo na rameni. Otočila jsem se a zjistila jsem, že zírám do tváře Michaela Meducciho.

„Ehm,“ vyrazila jsem ze sebe. Držel v ruce příručku o programování a v zářivkovým osvětlení obchodu vypadal eště průhlednějc než normálně. „Ahoj,“ pozdravil mě plaše a nervózně si sáhnul na obroučky brejlí, jako by se chtěl přesvědčit, že tam pořád eště jsou. „Myslel jsem, že to budeš ty.“

Odpověděla jsem „Ahoj, Mikeu,“ a posunula se ve frontě o kousek dál.

Michael se posunul se mnou. „Ty si pamatuješ moje jméno?“ zeptal se potěšeně.

Nemohla jsem přiznat, že až do dnešního rána jsem o něm neměla ani páru, a tak jsem jenom utrousila, že jo, a usmála se.

Možná to byla chyba, teda usmívat se na něj. Michael se přimáčknul těsně ke mně a vyhrknul: „Jenom jsem ti chtěl poděkovat. Víš. Za to, cos udělala svýmu… nevlastnímu bráchovi, dneska ve škole. Víš, jaks ho donutila, aby mě nechal na pokoji.“

„No jo,“ opakovala jsem zase přihlouple. „To nic.“

„Ne, já to myslím vážně. Tohle pro mě zatím nikdy nikdo neudělal – víš, než jsi přišla k nám do školy ty, nikdo si na Brada Ackermana netroufnul. Tomu by snad prošlo všechno. Možná i vražda.“

„Aha,“ zahuhlala jsem. „No, tak teď už mu to prostě neprojde.“

„To ne,“ souhlasil Michael a nervózně se zasmál. „Teď už ne.“

Ženská přede mnou už platila a já se posunula na její místo. Michael taky udělal krok dopředu, jenomže nějak dlouhej, takže na mě prakticky naletěl. „Jé, promiň,“ omluvil se a stáhnul se zpátky.

„To je dobrý,“ hlesla jsem. Začala jsem si říkat, proč jsem radši nezůstala s Ginou – i když mi z toho pohledu na ni hrozilo krvácení do mozku.

„Tvoje vlasy,“ hlesnul Michael takovým tím divným, něžným hlasem, „krásně voní.“

Tak to ne, tohle už je moc! Myslela jsem, že se snad pozvracím z fleku tady na podlahu. Tvoje vlasy krásně voní? Tvoje vlasy krásně voní?!? Kdo si sakra myslí, že je? Bond, James Bond? Nemůžete přece někomu říkat, že mu krásně voní vlasy – aspoň ne v jedenadvacátým století a ve frontě na pokladnu!

Naštěstí pokladní zavřeštěla: „Další!“ a já rychle položila na pás svůj nákup, zaplatila a tiše při tom doufala, že až strčím knížku do tašky a otočím se, Michael už bude fuč.

Ale pletla jsem se. Šeredně pletla.

Nejenže tam pořád byl. Vypadalo to, že knížku o programování má už koupenou – že ji prostě jen nosí s sebou – takže se nemusel ani zdržovat placením, při kterým jsem si plánovala, že mu vezmu roha.

To sakra ne! Funěl mi za krk, i když jsem zamířila ven z obchodu.

Hele, tak jo, řekla jsem si tvrdě. Jeho sestra leží v kómatu. Šla na večírek u bazénu, a místo toho skončila na jipce. To jednoho trochu vykolejí. A co ta šílená nehoda? Je to jen chvilka, co se nachomejtnul u strašlivý dopravní nehody, a dalo by se na to dívat tak, že při ní zabil čtyři lidi. Čtyři lidi, prokrista! Ne naschvál, jasně. Ale stejně – čtyři lidi po smrti, a vy si vyváznete bez jedinýho škrábance. A navíc ta ségra v kómatu… Když to člověk shrne, tenhle kluk má nejspíš pořádně zamotanou šišku, nebo ne?

Tak ho trochu šolíchej, holka. Buď na něho milá.

Ale problém byl v tom, že já už na něj trochu milá byla, a koukněte se, co se stalo: prakticky se mi pověsil na paty.

Michael šel za mnou rovnou do butiku Victoria’s Secret – kam jsem zamířila jen proto, že bych dala hlavu na špalek, že tam žádnej normální kluk nikdy nevkročí. Ne do míst, kde na každým viditelným místě visej podprdy. Lidičky, to jsem se teda sekla.

„A co si myslíš o tom našem referátu?“ zeptal se, když jsem se bezradně zastavila před jedním ramínkem a promnula prstama umělý hedvábí s leopardím potiskem. „Souhlasíš se svou kamarádkou, že Kellyiny argumenty byly tak pošetilý?“

Pošetilý? Co je to proboha za slovo? Ale dřív, než jsem stačila otevřít pusu, visela nám za krkem prodavačka. „Dobré odpoledne,“ pozdravila nás rozjařeně. „Všimli jste si prosím našich slev? Pokud si dnes u nás zakoupíte troje tanga, získáte čtvrté zdarma.“

Nedokázala jsem uvěřit tomu, že opravdicky vypustila slovo tanga před Michaelem! A nedokázala jsem uvěřit ani tomu, že Michael tam stojí a culí se! Slovo tanga bych nevypustila ani před svou mámou! Otočila jsem se na patě a vyrazila z krámu.

„Já normálně do obchoďáku nechodím,“ prohlásil Michael. Držel se mě jako pijavice. „Ale když jsem slyšel, že se sem chystáš, tak jsem si myslel, že bych sem vyrazil a zkusil se tady trochu porozhlídnout. Chodíš sem často?“

Pokusila jsem se zamířit směrem k občerstvovací zóně s marnou nadějí, že bych mohla Michaela setřást v tlačenici před KFC. Ale rázovat se tady moc nedalo. Vypadalo to, jako kdyby se dneska odpoledne rozhodla veškerá dospívající mládež na poloostrově zamířit po škole na nákupy. A navíc byla v obchoďáku zase nějaká ta akce, jakejch tady v jednom kuse bejvaj mraky. Tentokrát to bylo něco na způsob masopustu, takže všude na nás útočily zlatý masky a kostýmy a náhrdelníky a tak. A aby byla celá akce eště víc bombózní, z prosklenýho atria pavilonu nám nad hlavama pluly obrovský, zlatý a purpurový loutky. Byly v nadživotní velikosti, některý tak kolem tří metrů, a visely hlavama dolů. Z nich se bimbaly až k zemi zlatý řetězy a další ozdoby, který měly v nakupujících zřejmě vyvolávat rozvernou náladu, ale každopádně jim dost ztěžovaly manévrování v davu.

„Ne,“ odsekla jsem na Michaelovu otázku. „Snažím se, abych sem nikdy nemusela. Nesnáším nakupování.“

Michael se rozzářil. „Fakticky?“ vyrazil, když se přes něj přelila další vlna středoškoláků. „Víš, já taky! To je teda náhoda! Nejspíš není moc lidí v našem věku, který by neměli rádi takovýhle místa. Člověk je společenskej živočich, víš, a vždycky ho to táhne tam, kde se shromaždujou jiný lidi. Bude to rozhodně známka nějaký biologický dysfunkce, že my dva to vidíme jinak.“

Jeho přednáška mi naznačila, že Michael a můj nejmladší nevlastní bráška Prófa budou mít asi něco společnýho.

Ale taky mě napadlo, že obvinit holku z toho, že trpí biologickou dysfunkcí, není zrovna nejobratnější způsob, jak si naklonit její srdce.

„Možná,“ začal zase Michael, když jsme se zastavili pod jednou šíleně rozšklebenou masopustní loutkou, která visela asi pět metrů nad našima hlavama, „bysme mohli jít někam, kde bude trochu víc klidu. Mám tady mámino auto. Mohli bysme si dát kafe nebo tak něco dole ve městě, kdybys chtěla –“

A vtom jsem to zaslechla. Povědomý zahihňání.

Neptejte se mě, jak jsem to mohla zaslechnout, když kolem nás všichni povykovali jeden přes druhýho, a přes tu hudební kulisu a vřískání nějakýho dítěte, že chce zmrzlinu. Prostě jsem to zaslechla.

Smích. Stejnej smích jako včera u Jimmyho těsně předtím, než jsem si všimla duchů čtyř mrtvejch maturantů.

A to další, čeho jsem si všimla, bylo hlasitý křupnutí – takovej ten zvuk, jako když praskne guma, která byla dlouho našponovaná. Zaječela jsem: „Bacha!“, skočila na Michaela Meducciho a strhla ho na zem.

A dobře jsem udělala. Protože hned v další vteřině dopadla na místo, kde jsme prve stáli, obrovská rozšklebená kebule.

Když se zvířenej prach trochu usadil, zvedla jsem obličej z Michaelovy košile a zadívala se na tu věc vedle nás. Nebyla udělaná z kartonu, jak jsem si původně myslela, ale z plastu. Kousky umělý hmoty se válely všude kolem. Ty nejmenší se eště vznášely ve vzduchu a nutily mě ke kašli. Většina z nich pocházela z obličeje loutky, kterej se na mě teď šklebil už jen jedním okem a bezzubou pusou.

Připadalo mi, že celou věčnost visí kolem nás ticho, rušený jen mým kašlem a přerývaným oddechováním Michaela Meducciho.

Pak nějaká ženská zavřeštěla.

A rozpoutalo se peklo. Lidi se vrhli pryč z hlavní pasáže, aby se dostali mimo hlavy loutek, jako by se z fleku měly utrhnout i všechny ostatní.

No, nejspíš jsem jim to nemohla mít za zlý. Ta věc vážila přinejmenším metrák, možná víc. Kdyby spadla na Michaela, určitě by byl tuhej, nebo aspoň vážně raněnej. O tom jsem nepochybovala.

A nepochybovala jsem ani o tom, komu patřil ten posměvačnej hlas, co se nad náma ozval o vteřinu pozdějc.

„Ale, kohopak to tady máme? No není to roztomilý?“

Vzhlídla jsem vzhůru a uviděla Mimoně a taky vyjevenou Ginu, Cee Cee, Adama a Somnu, jak se nad náma nakláněj.

Dokonce mi ani nedošlo, že pořád ležím na Michaelovi, dokud se Somna nenaklonil dolů a nesundal mě z něj.

„Co to s tebou sakra je,“ zeptal se znechuceně, „že tě člověk nemůže nechat pět minut bez dozoru, aby ti něco nespadlo na hlavu?“

Vytřeštila jsem na něj oči, zatímco mi pomáhal na nohy. Řeknu vám, že se fakt nemůžu dočkat, až vypadne na kolej.

„Haló,“ houknul teď na Michaela Meducciho a proplesknul ho párkrát po tvářích, nejspíš aby ho přived k vědomí – i když jsem dost silně pochybovala o tom, že tohle je metoda doporučovaná v hodinách zdravovědy. Mike měl sice zavřený oči a podle toho, co jsem viděla, dejchal, ale vůbec nevypadal dobře.

Ale facky kupodivu zabraly. Michaelovy víčka sebou zaškubaly a vyjely vzhůru.

„Jseš v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě.

Neviděl ruku, kterou jsem k němu natáhla, protože ztratil brejle. Zmateně zašátral prstama v úlomcích plastu kolem nás.

„M-moje brejle…“ zamumlal.

Cee Cee je našla, zvedla ze země a očistila, jak nejlíp to šlo, než mu je podala.

„Díky,“ hlesnul Mike, nasadil si je a zorničky se mu za sklama rozjely do šířky, když zahlídnul ten masakr kolem nás. Masopustní kebule nás sice minula, ale povedlo se jí rozmašírovat lavičku i kovovej koš na odpadky.

„Jéžiši,“ vyrazil ze sebe.

„Já myslím, že nebejt Suze,“ ozval se šokovaně Adam, „rozsekala by tě ta hlava na cimprcampr. Dost pitomá smrt, co?“

Michael se furt eště rozhlížel po sutinách kolem nás. „Jéžiši,“ opakoval šokovaně.

„Není ti nic, Suze?“ starala se Gina a objala mě kolem ramen.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nic, díky. Teda zlomenýho určitě nic nemám. Co ty, Mikeu? Všechny kosti celý?“

„Jak to může poznat?“ ušklíbnul se Mimoň. Podívala jsem se na něj tak, že si nemoh nevzpomenout, jak jsem ho dneska ve škole drapla za chlupy – a taky že si vzpomněl, protože mu okamžitě sklaplo.

„Jsem v pohodě,“ ozval se Michael. Odstrčil Somnu, kterej mu chtěl pomoct na nohy. „Nechte mě. Povídám, že jsem v pohodě.“

Somna se uraženě stáhnul. „Jasně,“ odseknul. „Promiň. Jenom jsem ti chtěl pomoct. Pojď, Gi. Určitě se nám už rozpustila zmrzlina.“

No tak moment! Vrhla jsem po svým nejstarším skorobráchovi a po svý nejlepší kamarádce užaslej pohled. Co má bejt zas tohle? Gi? Jaká Gi?!

Cee Cee se sehnula k hromadě plastovejch střepů a vydolovala z ní igelitku z knihkupectví. „Jé,“ ozvala se potěšeně, „tohle je ta knížka pro mámu?“

Somna už odcházel směrem k občerstvovacímu nádvoří s rukou kolem Gininejch ramen. Gina!! Moje nejlepší kámoška! Moje nejlepší kámoška že dovolila Somnovi, aby jí kupoval zmrzlinový poháry a aby ji držel kolem ramen? Aby jí říkal Gi?

Michael se zrovna škrábal na nohy, když k nám dorazilo pár chlápků z ochranky, začali ho chytat za lokty a utěšovali ho: „To bude dobrý, chlapče, neboj, sanitka je už na cestě.“

Ale Michael je ze sebe setřás jediným rozzuřeným pohybem. Nevyzpytatelným pohledem se zadíval na rozbitou kebuli a mazal odtud. Černý šerifové za ním zmateně zírali a nejspíš hloubali nad tím, co teď přijde: buď následky jako otřes mozku, nebo soudní vymáhání odškodnýho.

„Tak tomuhle,“ ozvala se Cee Cee a potřásla hlavou, „tomuhle teda říkám vděčnost. Zachráníš tomu klukovi život, a místo aby ti poděkoval, vypaří se jako duch.“

„To je fakt,“ souhlasil s ní Adam. „Hele, Suze, jak to děláš, že když něco padá klukům na hlavu, jseš vždycky po ruce, abys po nich skočila? A jak bych moh zařídit, aby něco spadlo na hlavu taky mně? Já bych si to teda doved užít, fakticky…“

Cee Cee ho praštila do břicha. Adam předstíral, že to bolí, a vrávoral, až narazil na trosky rozbitý plastový hlavy. U ní se zastavil a zíral na tu spoušť.

„To by mě fakt zajímalo, jak se to stalo,“ prohlásil. Kolem nás se už nakupilo dost zaměstnanců z obchoďáku, který kroutili hlavama nad stejnou otázkou a vrhali nervózní pohledy mým směrem. Kdyby tušili, že moje mamka je reportérka televizních novin, nejspíš by se mi vrhli k nohám a cpali by mi do rukou kupony na slevu a poukázky na občerstvení zdarma.

„Řek bych, že je to dost divný,“ rozvíjel Adam svou teorii. „Tyhle krámy tady visí už tak dlouho, a najednou si přijde nějakej Michael Meducci, stoupne si pod ně a –“

„Bum,“ dopověděla Cee Cee. „Jako by to bylo – já nevím. Jako by tam nahoře byl někdo, kdo po něm jede… nebo tak něco.“

Což mi něco připomnělo. Rozhlídla jsem se kolem, jako bych doufala, že uvidím autora toho zahihňání, který jsem předtím zaslechla – než se na nás zřítila ta loutka.

Neviděla jsem nikoho, ale stejnak jsem si byla jistá. Věděla jsem, kdo za tím stojí.

A rozhodně to teda nebyl žádnej anděl.

6

„Dobrá,“ uzavřel Jesse, když jsem mu pozdě večer všechno odvykládala. „Ale víš přece, co musíš udělat?“

„Jasně,“ souhlasila jsem mrzutě s bradou opřenou o kolena. „Musím jí říct o tom pornočasáku, kterej jsem našla pod sedadlem ramblera. To by ji mohlo přesvědčit, že by měla rychle změnit názor.“

Zjizvený obočí mu vylítlo nahoru. „Susannah,“ oslovil mě vážně, „o čem to mluvíš?“

„O Gině přece,“ řekla jsem překvapeně, že to hned nepochopil. „A o Somnovi.“

„Ne,“ zarazil mě Jesse. „Já měl přece na mysli toho chlapce.“

„Jakýho chlapce?“ nechápala jsem. „Jo toho. Ty myslíš Michaela.“

„Toho,“ potvrdil Jesse. „Jestli je pravda to, co jsi mi teď vyprávěla, je ten hoch v obrovském nebezpečí.“

„Já vím.“ Opřela jsem se o lokty. Seděli jsme spolu na střeše verandy, která začínala hned pod oknem do mýho pokoje. Bylo to na jednu stranu moc fajn – sedět si takhle venku pod hvězdama. Byli jsme dost vysoko na to, aby nás nemoh zespodu nikdo zahlídnout – i když Jesseho kromě mě a otce Dominika stejně nikdo vidět nemůže –, a velká borovice, co roste na boční straně verandy, opojně voněla. V poslední době to bylo jediný místo, kde jsme si mohli sednout a mluvit tak, aby nás nikdo neslyšel. Teda hlavně aby nás neslyšel jeden konkrétní člověk, moje návštěva – Gina.

„Tak co s tím hodláš dělat?“ Jesseho bílá košile vypadala v měsíčním světle skoro modře. A odraz světla v jeho havraních vlasech taky.

„Nemám vůbec tucha,“ řekla jsem.

„Nemáš?“

Jesse se na mě zadíval, ale tak, jak jsem to děsně nesnášela. Víte, tak… jako kdyby mě v duchu s někým srovnával. A tím někým, jak jsem tušila, byla María de Silva, ta holka, kterou si měl vzít, než ho odkráglovali. Jednou jsem viděla její portrét. Byla to fakt kráska, aspoň podle měřítek roku 1850. Ale můžete mi věřit, že není žádná sranda žárlit na holku, která umřela dávno předtím, než jste přišli na svět.

A která nosila pořád okruží, takže si vůbec nemusela dělat starosti s tím, jak velkej zadek schovává pod sukní.

„Budeš ty anděly muset najít,“ pokračoval Jesse. „Jak jsem pochopil, ten hoch nebude v bezpečí, dokud je někdo nepřesvědčí o tom, že by měli odejít.“

Povzdechla jsem si. Měl recht. Jesse měl vždycky recht. Jenomže hledat a přesvědčovat o něčem partu pomstychtivejch duchů nebylo zrovna to, čemu bych se teď chtěla věnovat, když tady mám Ginu.

Jenomže na druhou stranu to, čemu se tady chtěla věnovat Gina, zřejmě nebylo proplkat celej tejden jen se mnou.

Opatrně jsem se postavila a přešla po střeše verandy až k parapetu okna mýho pokoje. Ginina postel byla pořád prázdná. Vrátila jsem se pomalu tam, kde seděl Jesse, a sesula se vedle něj.

„Jéžiši,“ zamumlala jsem znechuceně. „Furt je u něj.“

Jesse se na mě zadíval a na tváři se mu objevil nenápadnej úsměv, kolem kterýho se zablesklo měsíční světlo. „Nemůžeš jí mít za zlé,“ řekl zvolna, „že se jí líbí tvůj bratr.“

„Nevlastní,“ připomněla jsem mu. „Ale můžu. Je to had. A má ji ve svým doupěti.“

Jesse se pousmál eště víc, a dokonce i jeho zuby se v měsíčním svitu zamodraly. „Jenom si spolu hrají na počítači, Susannah.“

„Jak to můžeš vědět?“ Ale pak jsem se vzpamatovala. Jasně že to může vědět. Je to přece duch. Dostane se úplně všude. „Fajn. To ale dělali, kdyžs je viděl naposled. Ale co když už mezitím dělaj něco jinýho?“

Jesse si povzdychnul. „Chceš, abych se podíval ještě jednou?“

„Ne!“ odmítla jsem zděšeně. „Jestli se chce spouštět s takovým pitomcem, jako je Somna, nemůžu jí v tom nijak bránit.“

„Brad je tam taky,“ připomněl mi Jesse. „Nebo tam aspoň byl, když jsem se díval naposled.“

„Eště lepší. Spouští se rovnou se dvěma.“

„Nechápu, proč tě to tak trápí,“ poznamenal Jesse. Natáhnul se na střešní tašky tak, že jsem stěží postřehla obrys jeho těla. „Mně se to takhle líbí mnohem víc.“

„Jak takhle?“ nechápala jsem. Nepřišlo mi to moc pohodlný, zvlášť když mě píchalo do zadku jehličí spadaný z borovice.

„Když jsme tady sami,“ vysvětlil a pokrčil nechápavě ramenama. „Jako předtím.“

Než jsem ale stačila odpovědět na to, co – aspoň podle mě – vypadalo jako nezvykle srdečný a možná i romantický vyznání, na příjezdový cestě zasvítily reflektory a Jesse se naklonil přese mě, aby líp viděl.

„Kdo je to?“

Já se nekoukala – nezajímalo mě to. „Asi nějakej Somnův kámoš. Cos to říkal? Že se ti jako líbí, když jsme spolu sami?“

Ale Jesse se snažil proniknout očima tmu. „To nebude Jakeův přítel,“ usoudil. „Ten by kolem sebe nevyzařoval tolik… strachu. Není to ten chlapec – ten Michael?“

„Cože?“

Vyklonila jsem se přes okraj střechy a uviděla malou dodávku, jak parkuje vedle mamčina auta.

V příští vteřině vystoupil z auta Michael Meducci, vrhnul nervní pohled na naše vchodový dveře a s odhodlaným výrazem k nim vykročil.

„Panebože!“ vyjekla jsem zděšeně. „Měls pravdu, je to on! Co mám dělat?“

Jesse jen zakroutil hlavou. „Jak to myslíš, co máš dělat? Víš přece co. Dělalas to už stokrát.“ Když jsem na něj pořád jen zírala, naklonil se ke mně, až se jeho obličej octnul jen pár cenťáků od mýho.

Ale místo toho, aby mě políbil, jak jsem pár vzrušenejch okamžiků doufala, prones – a to dost důrazně: „Jsi mediátor, Susannah. Tak jdi a dělej svou práci!“

Už už jsem otvírala pusu, abych ho zasvětila do toho, že Michael stěží přijel k nám, aby mě požádal o pomoc s tou duchařskou záležitostí. Neměl o ničem takovým ani páru, a už vůbec ne o tom, v čem jedu já. Mnohem pravděpodobnější bylo, že mě přijel pozvat na rande. Něco takovýho by Jesseho nejspíš vůbec nenapadlo, protože tenkrát v roce 1850 asi kluci s holkama moc nerandili – ale teď, na začátku jedenadvacátýho století, to bylo dost pravděpodobný a taky dost běžný. Možná ne u mě, ale většině normálních holek se to běžně stávalo.

Chtěla jsem mu vysvětlit, že to úplně překazí naši jedinečnou šanci bejt chvíli sami, když se ozval domovní zvonek. Slyšela jsem, jak Mimoň někde v domě huláká: „Jdu tam!“

„Bože můj,“ zaúpěla jsem a složila hlavu do dlaní.

„Susannah,“ ozval se Jesse. Tentokrát zazněl v jeho hlase opravdovej zájem. „Jsi v pořádku?“

Otřásla jsem se. Na co to myslím, proboha? Michael Meducci sem nepřijel, aby mě pozval na rande. Kdyby mu šlo o tohle, nejspíš by jako každej civilizovanej člověk zavolal. Ne, ten k nám přijel z nějakýho jinýho důvodu. Nebylo proč si dělat starosti. Ani náhodou.

„V pořádku,“ ucedila jsem a pomalu se drápala na nohy.

„Ale tváříš se nějak divně,“ obvinil mě Jesse.

„Jsem v pořádku,“ opakovala jsem. Začala jsem se hrabat oknem do pokoje stejnou cestou, jakou vždycky používal Hřebík.

Byla jsem už skoro vevnitř, když někdo zaklepal na dveře. „Dále!“ houkla jsem z toho místa, kde jsem zrovna byla, protáhla nohy dolů a zhroutila se do křesílka pod oknem právě ve chvíli, kdy Prófa otevřel dveře a strčil do pokoje svou zrzavou hlavu.

„Ahoj, Suze,“ zašeptal důležitě. „Je tady nějakej kluk a chce tě vidět. Myslím, že je to ten, co jste o něm při večeři pořád mluvili. Víš, ten z toho obchoďáku.“

„Já vím,“ vydechla jsem ke stropu.

„Aha,“ připustil Prófa a trochu se ošil. „A co mám dělat? Hele, tvoje máma mě poslala, abych se podíval, jestli tady nejseš. Mám třeba říct, že se koupeš nebo tak něco?“ Prófův hlas najednou trochu znejistěl. „Tohle vždycky říkají bráchové těch holek, co se u nich někdy stavujeme s kámošema.“

Podívala jsem se na něj. Kdybych si ze tří bratrů Ackermanovejch měla vybrat jednoho, se kterým bych se chtěla ocitnout na pustým ostrově, vybrala bych si určitě Prófu. Měl rezatý vlasy a pihovatěj obličej a eště pořád nedorost těm plachtám, co měl místo uší, ale i když mu bylo teprve dvanáct, byl mnohem chytřejší než jeho starší bráchové.

Při myšlence na to, jak se nějaká pitomá káča vymlouvá na vanu, aby se s tímhle klukem nemusela vidět, se mi ale vzpěnila krev v žilách.

Prófova poznámka mi potvrdila správnost mýho rozhodnutí. Nemohla jsem se před Michaelem Meduccim na nic vymlouvat. Možná to byl moula a odpoledne se v obchoďáku choval jako trubec. Ale stejnak je to lidská bytost.

Že jo.

„Vyřiď mu, že jdu hned dolů.“

Prófa vypadal, jako by se mu znatelně ulevilo. Zašklebil se a roztáhnul pusu v povzbudivým úsměvu. „Tak jo,“ slíbil a zmizel.

Pomalu jsem se vyhrabala na nohy a dovlekla se k zrcadlu. Musím přiznat, že Kalifornie měla fakt pozitivní dopad na mou pleť a vlasy. Mazala jsem se krémem s ochranným faktorem 15, takže jsem měla kůži v obličeji jen jemně opálenou, a proto i bez makeupu vypadala dokonale. Dlouhý hnědý vlasy jsem si tady přestala snažit natahovat a nechala jsem je prostě, ať se vlněj, jak chtěj. Stačilo si jen přetřít pusu leskem a byla jsem připravená. Na sobě jsem si nechala domácí šortky a triko. Nechtěla jsem přece na toho kluka dělat dojem nebo tak něco.

Michael na mě čekal v obejváku, kde si s rukama v kapsách prohlížel moje školní fotky a taky fotky mejch nevlastních bráchů, rozvěšený po stěnách. Můj nevlastní otec seděl v křesle, kde jinak nikdy nesedával, a snažil se s Michaelem bavit. Když jsem vešla dovnitř, zrovna mu nějak docházela řeč. Okamžitě vyskočil.

„No,“ vyhrknul po chvilce ticha, „nechám vás tady, abyste si mohli popovídat.“ A vyšel z pokoje, i když jsem jasně viděla, že se mu do toho moc nechce. Což bylo divný, protože Andy se normálně o moje záležitosti nijak horlivě nezajímal – pokud zrovna nezahrnovaly policejní doprovod nebo něco na ten způsob.

„Suze,“ vyrazil Michael, sotva Andy zmizel. Povzbudivě jsem se na něj usmála, protože vypadal, jako by chtěl samým rozrušením vypustit duši.

„Ahoj, Mikeu,“ řekla jsem s hranou veselostí. „Doufám, že jseš v pořádku? Žádný vážný zranění?“

Odpověděl s úsměvem, kterej měl bejt asi vyrovnanej, ale ve skutečnosti působil totálně vyčerpaně. „Žádný. Jen moje hrdost.“

Ve snaze trochu odlehčit napětí v místnosti jsem skočila na křesílko mý mamky – to s potahem z butiku Pottery Barn, kvůli kterýmu mamka vždycky ječela na psa, když se tam uvelebil – a rozverně prohodila: „To přece nebyla tvoje chyba, že si v obchoďáku nedovedou pořádně přidělat masopustní dekoraci.“

Při tom jsem ho ostražitě pozorovala, zvědavá, co na to řekne. Tuší snad něco? To by mě teda fakticky zajímalo.

Michael zapad do křesla naproti mně. „Tohle jsem zrovna nemyslel,“ vysoukal ze sebe. „Stydím se za to, jak jsem se choval. Víš, místo abych ti poděkoval, tak jsem – tak jsem se zachoval nezdvořile, a proto jsem teď přišel, abych se ti omluvil. Doufám, že se na mě nezlobíš.“

Ne. Netuší nic. Buď nemá nejmenší ponětí, proč na něj ta loutka spadla, anebo je mnohem větší komediant, než bych od něj čekala.

„Uhm,“ zahuhlala jsem. „Jasně. Nezlobím se. Nic se nestalo.“

Ale stalo se. Bylo jasný, že se Michaelovi děje něco ukrutně vážnýho.

„Víš, jde o to –“ Michael vyskočil z křesílka a začal nervózně přecházet po místnosti. Náš dům je nejstarší ze všech domů tady v sousedství – v jeho omítce zůstala dokonce díra po kulce z doby, kdy byl Jesse eště naživu a kdy byl náš dům penzionem pro pokerový hráče, zlatokopy a snoubence, co jeli na svatbu za svejma nevěstama. Andy ho nechal přestavět od základů až na tu díru po kulce, kterou dal zarámovat. Ale stejně teď podlaha trochu sténala pod Michaelovejma nohama, když po ní rázoval sem a zase tam.

„O to, co se mi stalo tenhle víkend,“ dokončil Michael směrem ke krbu. „Od tý chvíle se mi dějou – fakt divný věci.“

Takže on tuší. Něco tuší. Každopádně to byla úleva. Takže mu to nemusím vysvětlovat.

„Jako to, že na tebe padají utržený loutky?“ zeptala jsem se, i když jsem už předem znala odpověď.

„Jo,“ připustil Michael, „něco takovýho.“ Potřásl hlavou. „Ale nechci tě s tím otravovat. Je mi nanic z toho, jak jsem se zachoval.“

„Hele,“ začala jsem konejšivě a pokrčila rameny, „vždyť o nic nejde. Byls v šoku, to je přece pochopitelný, tak už se neomlouvej. Ale jestli mi chceš říct, co se ti stalo o víkendu –“

„Ne!“ Michael, nejtišší kluk, jakýho jsem kdy poznala, to vykřiknul tak hlasitě, jak jsem ho nikdy předtím zakřičet neslyšela. „To není pochopitelný ani omluvitelný. Suze, už to, cos udělala s Bradem – víš, dneska ráno ve škole –“

Zírala jsem na něj dost nechápavě. Vůbec jsem netušila, kam míří. I když jsem asi měla. Fakt, měla.

„A pak jsi mi zachránila život v obchoďáku… Víš, zrovna ve chvíli, kdy jsem se ti snažil dát tak strašně najevo, že nejsem kluk, co čeká, až za něj nějaká holka vybojuje jeho bitvy. Ale tys to udělala znova –“

V puse jsem měla sucho. Vůbec nemířil tam, kam jsem myslela.

„Michaele,“ začala jsem, ale on zvednul ruku, aby mě zarazil.

„Nech mě domluvit!“ vyrazil. „To není proto, že bych nebyl vděčnej za to, cos pro mě udělala. Chci prostě říct… že se mi moc líbíš, a kdyby sis se mnou chtěla vyjít v pátek večer, ukázal bych ti, že nejsem takovej zbabělec, jak jsem se choval během naší dosavadní známosti.“

Zůstala jsem na něj civět. Připadalo mi, jako by mi v mozku najednou přestaly fungovat určitý převody. Nedokázala jsem přemejšlet. Jediný, co mi bzučelo v hlavě, bylo to slovo. Známosti?! Jaký sakra známosti?

„Už jsem se ptal tvýho táty,“ oznámil mi Michael, jak tam trčel uprostřed našeho obýváku. „Říkal, že proti tomu nic nemá, pokud se vrátíš domů do jedenácti.“

Mýho táty? Michael že mluvil s mým tátou? Před očima mi vyskočil bizarní obrázek Mikea, jak mluví s mým taťkou, kterej zčistajasna umřel před deseti lety a teď se vedle mě často zjevoval jako duch, aby mě mučil poznámkama o tom, jak blbě řídím a podobně. S Michaelem by pořádně vyběhnul, to vám teda povím.

„Tvýho nevlastního táty,“ opravil se Michael, jako by mi četl myšlenky.

Ale jak by mi moh číst myšlenky, když byly tak zmatený? Bylo to špatně, tohle všechno bylo špatně. Měli jsme se bavit úplně o něčem jiným. Michael mi měl vypravovat o tý nehodě, a já mu měla laskavým hlasem vysvětlit, že tohle už dávno vím. Pak jsem ho měla varovat před těma duchama, a on by mi buď nevěřil, nebo by mi projevil svůj vděk, a tím to mělo skončit – až na to, že jsem eště musela vyhledat anděly z RLS a rozmluvit jim jejich vražedný choutky dřív, než na něj znova vztáhnou pazouru.

Takhle nějak to mělo probíhat. Ne tak, aby mě pozval na rande. Zvaní na rande nebylo součástí programu. Aspoň v duchařskejch záležitostech zatím nebejvalo.

Už jsem otvírala pusu – tentokrát už ne úžasem, ale abych si připravila nějakou nehoráznou výmluvu. Bože, Michaele, je mi to moc líto, ale tenhle pátek už něco mám, a taky budu něco mít po všechny pátky až do konce svýho života, promiň… Ale vtom se za mnou ozval povědomej, kárávej hlas. „Mysli trochu, než ho odmítneš, Susannah.“

Otočila jsem se a uviděla Jesseho, jak sedí na opěradle křesla, kde se předtím hrbil Michael.

„Potřebuje, abys mu pomohla, Susannah,“ vyhrknul Jesse, svým hlubokým sametovým hlasem. „Je ve velmi vážné situaci, ohrožován dušemi těch, které zabil – i když nešťastnou náhodou. A ty ho na dálku neochráníš. Když si ho teď znepřátelíš, už víckrát nepřipustí, abys mu pomohla, až tě bude doopravdy potřebovat.“

Přimhouřila jsem oči a vrhla na Jesseho výmluvnej pohled. Nemohla jsem mu nijak oponovat, to dá rozum, protože Michael by mě slyšel a myslel by, že si mumlám jen tak pro sebe, nebo něco eště horšího.. Ale to, co jsem měla na špičce jazyka, bylo Podívej, ale tohle už zachází trochu moc daleko, nezdá se ti?

Jenže jsem to nemohla říct. Jesse měl recht. Jedinej způsob, jak jsem mohla mít v merku šílený anděly, bylo mít v merku taky Michaela.

A tak jsem s povzdechem připustila: „Tak jo, dobře. Pátek bude fajn.“

Nemůžu vám říct, co na to odpověděl Michael. Celá ta záležitost byla moc trapná na to, než aby se dala shrnout do pár větiček. Zkusila jsem si představit, že takhle nějak musel na střední škole působit Bill Gates, a začala jsem na něj myslet aspoň v tomhle světle. Vsadím se, že všechny holky, který Billa kdysi odmítly, když je zval na maturiťák, si teď rvou vlasy a tyhlety věci.

Ale abych byla upřímná, dvakrát to nepomohlo. I kdyby měl miliardy dolarů jako Bill Gates, stejně jsem si neuměla představit, že bych nechala Michaela Meducciho, aby mi strkal jazyk do pusy.

Takže Mike se odporoučel a já se podrážděně vydala zpátky do schodů – teda až po tom, co jsem se podrobila křížovýmu výslechu svý mamky, která přišla, hned jak uslyšela, že za ním zaklaply dveře, a chtěla vědět, kdo jsou jeho rodiče, kde bydlí, kam půjdeme v pátek a proč z toho nejsem víc odvázaná? Kluk, co mě pozval na schůzku!

Když jsem se vrátila do pokoje, Gina už byla zpátky. Ležela na pohovce, kterou měla místo postele, a předstírala, že si čte a že nemá ponětí o tom, kde jsem byla. Obešla jsem ji, vytrhla jí ten časák z ruky a praštila ji s ním po hlavě.

„Dobrý, dobrý!“ vyjekla a zvedla s hihňáním ruce, aby uchránila lebku před dalším útokem. „No tak jo, už to vím. A cos mu řekla? Řeklas, že jo?“

„A co jsem asi tak měla říct?“ vyhrkla jsem a praštila sebou na postel. „Dyť skoro brečel.“

Ale už když jsem to říkala, zastyděla jsem se. Michaelovy oči za skly brejlí se sice trochu leskly, to je pravda, ale slzy v nich nestály. Tím jsem si byla jistá.

„Jéžiši,“ pronesla Gina zhnuseně ke stropu. „Nemůžu uvěřit tomu, že máš rande s takovým moulou.“

„Jo?“ zeptala jsem se kousavě. „Nevšimla jsem si, že ty bys byla nějak vybíravá, drahá Gi.“

Gina se překulila na břicho a vážně se na mě zadívala. „Jake není zas tak špatnej, jak si myslíš, Suze,“ prohlásila. „Ve skutečnosti je moc fajn.“

Shrnula jsem situaci jediným výstižným slovem. „Ble.“

Gina se rozesmála a překulila se zase na záda. „No a co?“ zeptala se. „Mám prázdniny. Stejně z toho nic nebude.“

„Hele, slib mi,“ naklonila jsem se k ní, „že se s nima nechceš… to, víš co. Dělat to s některým z těch dvou nebo tak něco.“

Gina se jenom znova zašklebila. „A co ty a ten tvůj moula?“ chtěla vědět. „Vy se snad budete jenom pusinkovat na tvářičky, nebo co z toho bude?“

Sebrala jsem z postele polštář a mrskla ho po ní. Sedla si a se smíchem ho po mně mrskla zpátky. „No co je? Není to snad On s velkým O?“

Klesla jsem zpátky na polštář. Uslyšela jsem povědomý zaškrábání Hřebíkovejch drápů na střeše verandy. „Jakej On?“ nechápala jsem.

„Vždyť víš.“ Gina se zahihňala. „Ten, co o něm mluvila ta věštkyně.“

Zírala jsem na ni. „Jaká věštkyně? O čem to meleš?“

Gina se hihňala dál. „Ale jen se nedělej. Madam Zara. Pamatuješ? Byly jsme u ní na tý školní besídce v šestý třídě. Jak ti řekla, že jseš mediátor.“

„Jo tak.“ Ležela jsem teď úplně bez hnutí. Měla jsem strach, že kdybych se teď pohnula nebo něco řekla, dala bych toho najevo mnohem víc, než chci. Gina něco tuší – ale jen špičku ledovce. Ne dost na to, aby všechno pochopila.

Nebo jsem v to aspoň doufala.

„Ty už si nepamatuješ, co eště říkala?“ nedala se Gina. „Teda o tobě? Že se v životě zamiluješ jen jednou, ale že ta láska potrvá až do konce času?“

Přilepila jsem pohled na krajkovej okraj baldachýnu, kterej visel nad mou postelí. Pak jsem ze sebe vypravila, na jazyku totální sucho: „Ne, nepamatuju se.“

„No jo, tys asi nevnímala moc z toho, co říkala po tý mediátorský věštbě, protože jsi byla v šoku. Jé, hele. Tamhle je ta… kočka.“

Gina se tentokrát vyhnula hanlivýmu oslovení Hřebíka, kterej přeskočil parapet, došel ke svý misce a zamňoukal na znamení, že má jako hlad. To, co se stalo, když ho posledně nazvala obludou – lak, co plachtil vzduchem, a jedno úplně malý lokální zemětřesení – jí nejspíš vězelo živě v paměti. Stejně živě jako to, co prohlásila ta jasnovidka před tolika lety.

Jediná láska na celej život.

Uvědomila jsem si, když jsem sypala Hřebíkoví do misky granule, že mi dlaně plavou ve studeným potu.

„Neumřela bys hanbou,“ začala zase rejt Gina, „kdyby se ukázalo, že to má bejt Michael Meducci? Jako ta opravdová láska?“

„Umřela,“ souhlasila jsem automaticky.

Jenže on to nebyl. Jestli měla madam Zara pravdu – a já o tom nepochybovala, protože ji měla i s tou mediátorskou věcí, a tu zatím na celým světě neodhalil nikdo kromě otce Dominika –, tak jsem věděla naprosto perfektně, koho tím myslela.

A Michael Meducci to teda rozhodně nebyl.