7

Ne že by se Michael nesnažil.

Hned druhej den ráno na mě čekal na parkovišti, když jsme se s Ginou, Somnou, Mimoněm a Prófou vysoukali z ramblera a zamířili na ranní nástup. Michael se zeptal, jestli mi může vzít učebnice. Připomněla jsem si, že se andělé z RLS můžou zhmotnit každou chvíli, aby se ho pokusili zabít, a tak jsem radši souhlasila. Je lepší, když ho budu mít pořád pod dohledem, pomyslela jsem si, než aby se toulal někde, kde na něj nevidím.

Ale nebyla to žádná sranda, řeknu vám. Mimoň za náma působivě předváděl, jako by chtěl hodit šavli.

A pokračovalo to i o polední přestávce, kterou jsem obvykle trávila s Cee Cee a Adamem – jenže teď, když tady byla Gina, se k nám přidali i její nohsledi Somna a Mimoň a houf dalších kluků, který jsem ani neznala jménem, a všichni se předháněli, aby si jich Gina všimla. A do toho všeho se Michael zeptal, jestli si k nám může přisednout. A já zase neměla jinou možnost než s tím souhlasit.

Když jsme po vyučování postávali kolem ramblera a domlouvali se, že bysme měli využít další čtyři nebo pět hodin denního světla k tomu, že si uděláme úkoly na pláži, stál Michael zřejmě někde poblíž. Jak jinak by se moh vyloupnout na carmelský pláži a táhnout za sebou skládací lehátko?

„Jéžiši,“ zamumlala znechuceně Gina a nadzvedla se na svý osušce. „Ne aby ses teď koukala, ale zrovna sem jde tvoje opravdová láska.“

Podívala jsem se. Potlačila jsem zasténání. A posunula se, abych mu udělala místo.

„Jseš snad fakt cvok?“ zeptala se podrážděně Cee Cee. Od ní to fakt sedělo, a nejen když si člověk veme, že v takovým pařáku sedí ve stínu pod slunečníkem, což zas nebylo nic tak divnýho vzhledem k tomu, kolikrát už byla ve špitále s ekzémem od sluníčka.

Ale kromě toho měla taky na hlavě rybářskej klobouk staženej hluboko do čela, dlouhý kalhoty a tričko s dlouhým rukávem. Gina, která se na rozdíl od ní vyvalovala na osušce jako núbijská princezna, zvedla obočí a poznamenala: „To je fakt. Na co si to proboha hraješ?“

„Myslím to vážně,“ přitvrdila Cee Cee, když už se Michael přiblížil nadosah. „Čím dřív se toho trotla zbavíš, tím líp.“

„Já nemůžu,“ namítla jsem popravdě a odsunula svoje učebnice stranou, aby se vedle mě vešel Michael i se svým lehátkem.

„Jak to myslíš, že nemůžeš?“ chtěla vědět Cee Cee. „U Adama ti nedělalo problémy dávat celý dva měsíce dost tvrdě najevo, aby se držel dál. Ne snad,“ dodala rychle a upřela pohled do vln, kde surfovali všichni kluci včetně Adama, „že bych to neuměla ocenit.“

„To je dlouhá historie,“ vymlouvala jsem se.

„Doufám jenom, že to neděláš proto, že je ti ho líto kvůli jeho nemocný ségře,“ ozvala se nabručeně Cee Cee. „Když už nemluvím o těch čtyřech mrtvejch z RLS.“

„Zavřete už všichni zobák,“ požádala jsem je. „Už je tady.“

A taky že byl. Rozházel svoje věci všude kolem, polil Gině záda studenou limonádou a strávil nemožně dlouhou dobu tím, že se snažil zjistit, jak se sestavuje lehátko. Snášela jsem to tak dlouho jen proto, že jsem si furt opakovala: ty jseš to jediný, co mu brání, aby se z něj nestala palačinka.

Ale řeknu vám, bylo tak těžký uvěřit – tady, na tyhle sluncem rozpálený pláži –, že něco takovýho jako pomsty – chtiví duchové fakt existuje. Všechno bylo tak… normální.

Ale jen do chvíle, než se vrátil Adam – sice pod záminkou, že potřebuje pauzu, ale ve skutečnosti nám spíš chtěl předvíst těch pět nebo šest chlupů, co mu vyrašily na prsou – a praštil sebou do písku vedle svýho prkna. V tu chvíli Michael zvednul oči od učebnice o diferenciálním počtu – navštěvoval semináře z matiky pro pokročilý – a zeptal se: „Můžu si to půjčit?“

Adam, ten nejnezáludnější ze všech kluků, jen pokrčil rameny a prohodil: „No jasně. Vlny nejsou velký, ale stejně tě může nějaká sestřelit. Radši by sis měl vzít i můj neoprén, voda je přece jen dost studená.“

Pak, což jsme s Ginou a Cee Cee pozorovali s mírným zájmem, si rozepnul surfařskej oblek, vystoupil z něj a podal tu černou gumovou věc Michaelovi, kterej si okamžitě sundal brejle a začal si rozepínat košili.

Ginina ruka s dlouhýma nehtama vylítla do vzduchu a sevřela mi zápěstí. Její nehty se mi zaryly do kůže.

„Panebože!“ vydechla.

Dokonce i Cee Cee, jak jsem si stačila všimnout, sledovala bez hnutí, jak si Michael Meducci leze do Adamova neoprénu a dopíná si zip.

Pak si kleknul na jedno koleno a požádal mě: „Můžeš mi tohle pohlídat?“

A vložil mi do ruky svoje brejle. Poprvé jsem se mu podívala do očí a zjistila jsem, že je má hodně hluboký – hluboký a jasně modrý.

„No jasně,“ uslyšela jsem, jak blekotám.

Usmál se na mě. Pak vyskočil, popadnul Adamovo prkno a se zdvořilou úklonou k nám holkám se rozeběhnul vstříc vlnám.

„Panebože!“ opakovala šokovaně Gina.

Adam, kterej se složil do písku vedle Cee Cee, se opřel o lokty a zeptal se: „Co je?“

Když se Michael připojil k Somnovi, Mimoňovi a dalším klukům, co surfovali, Gina se ke mně pomalu obrátila. „Vidělas to?“ vypadlo z ní slabě.

Beze slova jsem přikývla.

„Ale tohle – tohle –“ Cee Cee bezmocně zavrtěla hlavou, „tohle přece popírá veškerou logiku!“

Adam se posadil. „Nechcete mi konečně říct, o čem to tady melete?“ zeptal se.

Ale dokázaly jsme jen potřásat hlavama. Slova tady byly zoufale zbytečný.

Protože se ukázalo, že Michael Meducci má pod tričkem naprosto dokonale vymakaný tělo.

„Tenhle kluk musí,“ ozvala se zasněně Cee Cee, „dřít nejmíň tři hodiny denně ve fitku.“

„To spíš pět,“ přidala se roztouženě Gina.

„Moh by zvedat na benči mě,“ dodala jsem a Cee Cee i Gina nadšeně přitakaly.

„Vy ženský snad mluvíte,“ přerušil nás nechápavě Adam, „o Michaelovi Meduccim?“

Ignorovaly jsme ho. Jak by taky ne? Právě jsme spatřily boha. Možná s trochu tvarohovým odstínem kůže, ale jinak ve všech ohledech dokonalýho.

„Potřebuje jen jedno,“ povzdychla si Gina. „Zvednout se sem tam od počítače a dojít si na sluníčko.“

„Ne,“ namítla jsem. Nemohla jsem unýst pomyšlení, že by tohle krásný klučicí tělo mělo bejt ohrožený rakovinou kůže. „Takhle je to super.“

„Jen trošku barvy,“ naléhala Gina. „Chápej, krém s patnáctkovým faktorem, aby nám trošku zhnědnul. To je jediná věc, kterou bych mu doporučila.“

„Ne,“ protestovala jsem znova.

„Suze má pravdu,“ přidala se ke mně Cee Cee. „Je dokonalej tak, jak je.“

„Kristepane,“ odfrknul si znechuceně Adam a svalil se zpátky do písku. „Michael Meducci. Nevěřím tomu, že vy baby mluvíte zrovna o Michaelovi Meduccim.“

Ale copak šlo o něm nemluvit? Byla to dokonalost sama. Až na to, že neuměl moc surfovat. To jsme zjistily, když jsme sledovaly, jak sletěl z Adamova prkna hned na první nízký vlně, kterou Somna i Mimoň hravě sjeli. Ale může snad po něm člověk chtít tolik?

Ale v každým jiným ohledu byl ten kluk na stopro sladkej.

Až do chvíle, kdy ho spláchla z prkna vlna střední velikosti a on se už nevynořil.

Nejdřív jsme byli v klidu. Surfování není zrovna sport, kterej bych prahla si vyzkoušet. I když pláž miluju, o oceánu už to tvrdit nemůžu. Spíš naopak – voda mě děsí, protože jak člověk může vědět, co plave v tý tmavý hlubině pod ním? Ale sledovala jsem už Somnu a Mimoně tolikrát, že mi bylo jasný, co může jeden čekat: surfaři se čas od času ponoří, někdy na dost dlouhou dobu, aby se po chvíli vynořili někde o kus dál s triumfálním úsměvem a ukázali publiku véčko ukazováčkem a prostředníčkem.

Ale čekání, než se Michael vynoří, už trvalo nějak moc dlouho. Pak jsme uviděli, jak Adamovo prkno popadla jedna zvlášť velká vlna a mrskla s ním na břeh. Ale po Michaelovi ani památky.

V tu chvíli se plavčík – ten blonďák, co se v neděli pokoušel zachránit Mimoně; dali jsme si ze zvyku osušky vedle jeho věžičky – narovnal na židlí a přitisknul si k očím dalekohled.

Ale já nepotřebovala dalekohled, abych viděla, co se děje. Pochopila jsem to ve chvíli, kdy se Michaelova hlava na okamžik vynořila nad hladinu a chvíli se tam držela, ale ani ne po minutě se zase ponořila dolů, a nemoh za to ani zpětnej proud, ani vír.

Viděla jsem to jasně – Michaela stahoval pod hladinu provaz z chaluh, kterej se mu nějak omotal kolem krku…

A pak jsem uviděla i to, že to vůbec nebylo „nějak“. Ty chaluhy držel pár rukou, a ten, komu ty ruce patřily, byl pod hladinou.

Někdo, kdo se nepotřeboval nadechovat. Protože ten někdo byl už po smrti.

Ne že bych vám teď chtěla tvrdit, že to, co jsem udělala vzápětí, mělo něco do činění se zdravým rozumem. Kdybych v tu chvíli dokázala logicky uvažovat, musela bych zůstat tam, kde jsem byla, a doufat, že to dobře dopadne. Ale na svou obranu můžu uvíst jen to, že po těch dlouhejch letech práce s nemrtvejma jsem se naučila poslouchat svý instinkty a jednat podle nich dřív, než začnu myslet.

A to byl ten důvod, že když se plavčík rozběhnul Michaelovi na pomoc s oranžovým plovákem v ruce, vyletěla jsem z osušky a makala za ním.

Heleďte, možná jsem koukala na Čelisti až moc často, ale stejně jsem si vždycky dávala pozor, abych se nedostala moc hluboko do oceánu – teda do žádnýho oceánu. Takže když jsem se prodírala k místu, kde Michael zmizel, a cejtila, jak se mi písečný dno začíná ztrácet pod nohama, musela jsem si namluvit, že mi srdce tluče tak zběsile kvůli přívalu adrenalinu, ne ze strachu.

Namlouvala jsem si to dost přesvědčivě, ale stejně jsem si nevěřila. Když jsem musela začít plavat, byla jsem už pořádně vyděšená. Ne že bych plavala tak špatně, v tom problém nebyl. Plavala jsem – a v duchu se modlila, panebože, prosím, jen ať se pode mnou neobjeví něco slizkýho jako třeba úhoř a neotře se to o mě. Prosím, ať mě nežahne žádná medúza. Prosím, ať ke mně nepřiplave žralok a nepřekousne mě v půlce.

Ale jak se ukázalo, měla jsem se spíš strachovat něčeho horšího, než byli úhoři, medúzy a žraloci.

V dálce za sebou jsem slyšela nezřetelný hlasy Giny, Cee Cee a Adama, někde v tý části mozku, která eště nebyla ochromená strachem. Ječeli na mě, ať okamžitě vylezu. Co si sakra myslím, že dělám? Plavčík se o to postará!

Jenže plavčík se nemoh postarat o ruce, který stahovaly Mikea pod vodu. Neviděl je.

Uviděla jsem plavčíka před sebou – nejspíš neměl ani ponětí o tom, že se za ním plácá ve vodě nějaká švihlá čůza. Vlna ho přenesla blíž k místu, kde Michael zmizel. Zkusila jsem se svízt na vlně jako on, ale skončilo to jenom pusou plnou slaný vody a kašlem. Oči mě pálily a zuby mi začaly drkotat. Bez neoprénu byla voda pořádně ledová.

A pak se pár metrů přede mnou Michael najednou objevil, lapal po dechu a pokoušel se odmotat si z krku chaluhy. Plavčíkovi stačily dvě tempa, aby se dostal k němu, přistrčil mu oranžověj plovák a začal ho pobízet, aby se chytil a zhluboka dejchal, že teď už bude všechno v pořádku.

Jenže všechno v pořádku nebylo. Eště když plavčík mluvil, všimla jsem si, jak se vedle Michaela vynořila hlava, a i když měla mokrý vlasy přilepený ke tváři, poznala jsem Joshe, vůdce tý andělský party, naší duchařský grupy, která se tvrdohlavě snažila dokončit to, co měla v pácu.

Nemohla jsem mluvit, to dá rozum. Rty mi úplně promodraly. Ale praštit jsem ho mohla. Zvedla jsem ruku a švihla s ní vší silou nahromaděnýho vzteku z toho, že nemám pod nohama nic než vodu.

Josh si na mě buď ze sámošky a z obchoďáku nepamatoval, nebo mě takhle zmáčenou nepoznal. Každopádně mi vůbec nevěnoval pozornost.

Aspoň do chvíle, než mu moje pěst dopadla přímo na nosní přepážku.

Kost pod mýma kotníkama uspokojivě zakřupala a Josh vyrazil bolestivej výkřik, kterej jsem zaslechla jenom já.

Nebo jsem si to aspoň myslela. Ale zapomněla jsem na další andílky.

Vzpomněla jsem si na ně rychle, když mě za kotníky popadly dva páry rukou a začaly mě stahovat pod hladinu.

Tady bych asi měla něco poznamenat. Pro většinu lidí jsou duchové naprosto nehmotný. Procházíte jima den co den a vůbec o tom nevíte – leda že někdy ucítíte chlad nebo zachvění, jako Kelly a Debbie tam nahoře v sámošce. Ale pro mediátory jsou duchové z masa a kostí, úplně jako živí lidi. To jen na vysvětlenou, jak jsem mohla Joshovi přerazit nos.

Ale právě proto, že jsou nehmotný, musej duchové prokázat dost velkou zručnost, když chtěj svejm obětem ublížit, třeba tak, že je popadnou za krk. Proto Josh použil na Michaelův krk ty chaluhy. Mohl je natrhat u dna – pokud vynaložil trochu úsilí, jako když zvedal to pivo u Jimmyho. A taky je mohl omotat Michaelovi kolem krku. Skvělá práce.

Ale pro mě jako mediátora tyhle zákony duchařsko-lidskejch kontaktů neplatěj. Na mě můžou použít hrubou sílu, a taky tuhle nečekanou výhodu hned zužitkovat.

A já pochopila, že jsem udělala chybu. Něco jinýho bylo rozdat si to s někým na pevný zemi, kde – jak musím připustit – jsem naprosto duchapřítomná a – snad se můžu taky jednou pochválit, ne? – vcelku obratná.

Ale zkoušet s někým bojovat pod vodou je něco úplně jinýho. Hlavně když ten někdo už nepotřebuje dejchat, zatímco já se nadechovat musím. Duchové dejchaj – některý zvyky jsou holt železná košile –, ale nepotřebujou to. Některý si to uvědomí až dlouho po smrti. Tahle čtyřka nebyla mrtvá dlouho, ale umřeli ve vodě, takže se dalo říct, že je to k duchařskejm schopnostem katapultovalo dost rychle.

Vzhledem k aktuální situaci jsem měla jen dvě možnosti, jak se s tím vypořádat: buď to všechno vzdát, nechat plíce, aby se naplnily vodou a utopit se; anebo totálně zcvokatět, mlátit kolem sebe jako magor a zavařit to těm duchům tak, aby litovali, že se nerozhodli následovat světýlko na konci tunelu.

Předpokládám, že zase nebylo takový překvápko pro nikoho, kdo mě zná – možná jen pro mě osobně –, že jsem si vybrala tu druhou možnost.

Ruce mě pořád eště držely kolem kotníků, jak jsem si uvědomila. Byla jsem trochu zmatená, takže jsem si musela nejdřív dát dohromady, kde jsou ty těla a kde hlavy na jejich konci. Ze zkušenosti jsem už věděla, že není nic tak nepříjemnýho, jako když vám najednou v obličeji přistane něčí bota. A tak jsem rychle a vší silou, jaký jsem v tu chvíli eště byla schopná, vykopla tím směrem, kde jsem doufala, že budou ty jejich ksichty. A fakt jsem byla vděčná, když jsem pod svýma patama ucítila něčí kůstky.

Pak jsem mocně zabrala rukama, který jsem měla volný, vynořila se nad hladinu, nabrala do plic pořádnou porci vzduchu – a taky se přesvědčila, že Michael je v pořádku a tak, což taky byl, protože plavčík už ho táhnul ke břehu. Pak jsem se znova potopila a začala se rozhlížet po útočnících.

Uviděla jsem je vzápětí. Pořád byli eště navlečený v těch maturitních hadrech a kolem holek se vznášely sukně dlouhejch šatů jako okvětní lístky leknínů. Chňapla jsem po látce, přitáhla si ji blíž a zjistila jsem, že zírám do obličeje Felicie Bruceový. Dřív než stačila zareagovat, jsem jí zatlačila palec do oční jamky. Zaječela, ale vzhledem k tomu, že jsme byli obě pod vodou, nebylo nic slyšet. Jenom jsem viděla, jak jí od pusy stoupají bublinky.

Vtom po mně někdo hmátnul zezadu. Prudce jsem trhla hlavou vzad a ucejtila, jak se můj zátylek dostal do ostrýho kontaktu s něčím čelem. Ruce, který po mně hrábly, se okamžitě rozevřely. Když jsem se otočila, uviděla jsem Marka Pulsforda, jak bleskurychle mění směr a plave ode mě pryč. Co je to za fotbalistu, když nevydrží jednu hlavičku?

Potřebovala jsem se nutně nadechnout, takže jsem následovala poslední bublinky z Feliciina zaječení a vynořila se nad hladinu stejně jako všichni čtyři duchové.

A tak jsme vystrčili hlavy nad vodu a dívali se po sobě: já, Josh, Felicia, Mark a Carrie s úplně bledým obličejem.

„Prokrista,“ vyrazila Carrie. Její zuby, na rozdíl od mejch, vůbec nedrkotaly. „To je ta holka! Ta od Jimmyho! Já vám říkala, že nás vidí.“

Joshův zlomenej nos už dostával barvu rajčete – dokonce i když jste mrtví, může vás taková zlomenina sakra bolet.

„Hele,“ oslovil mě, když jsem vedle něj šlapala vodu, „tohle není tvoje věc, jasný? Dej od toho pracky pryč!“

Pokusila jsem se vyslovit bez drkotání: „No ne, fakt? Tak mě teďka poslouchejte. Já jsem mediátor, a vy čtyři máte na výběr. Buď se můžete posunout do dalšího života se zubama, nebo bez zubů. Tak co si vyberete?“

Jenže moje vlastní zuby o sebe narážely tak hlasitě, že místo důraznýho projevu ze mě vyšlo jen: „O e, ak? Aee ooueje –“

Asi si to dovedete představit.

Ale jelikož mediátorská technika otce Dominika zvaná přesvědčování tady evidentně selhávala, přesedlala jsem na jinou. Místo projevů jsem popadla provaz z chaluh, kterej předtím obtočili kolem krku Michaelovi, a mrskla ho směrem k oběma holkám, který šlapaly vodu blízko sebe. Vypadaly pořádně překvapeně, když zjistily, že se chytly do lasa jako páreček mrožů.

Fakt nedovedu vysvětlit, co jsem v tu chvíli zamejšlela. Nejspíš jsem je chtěla, i když jsem si to pro sebe v duchu sesumírovala jen hodně mlhavě, odtáhnout blíž ke břehu, abych se tam s nima mohla vypořádat s pevným dnem pod nohama.

Holky škubaly krkama a snažily se osvobodit, ale kluci se ke mně nebezpečně přiblížili. Bylo mi to jedno. Zuřila jsem. Nejenže mi pokazili krásný odpoledne na pláži, ale eště se pokusili utopit kluka, co mě pozval na rande. Ne že bych do tý schůzky byla zase až tak divá, ale každopádně jsem nechtěla, aby ho utopili před mejma očima – zvlášť ne teď, když jsem zrovna zjistila, jaký suprový tělo schovává pod těma svejma školníma vestičkama.

A tak jsem udělala jen to, že jsem si přidržela holky jednou rukou a tou druhou hrábla po Joshovi a chytila ho – no schválně, jestli to uhodnete – za krátkej porost na zátylku.

I když to okamžitě zafungovalo – začal sebou cukat bolestí –, podcenila jsem bohužel dvě věci. Tou jednou byl Mark, kterej se pořád eště pohyboval mimo můj dosah. A tou druhou byl oceán, kterej na mě nepřestával valit vlny. Každej chladnokrevně uvažující člověk by to nejspíš vzal v potaz, ale do toho já měla v tu chvíli daleko. Cloumal se mnou vztek.

A to byla taky příčina toho, proč jsem o vteřinu pozdějc šla ke dnu.

Řeknu vám, určitě se dá umřít mnohem příjemnějc než tak, že se vám plíce naplněj slanou vodou. To pálí, je vám to jasný? Je to koneckonců sůl.

Rozkašlala jsem se, nejdřív kvůli vlně, která mě stáhla dolů. A pak jsem začala kašlat eště víc kvůli Markovi, kterej mě popad za kotník a pokoušel se mě odtáhnout eště hloub.

Jedna věc se oceánu musí nechat: tam dole je úplný ticho. Fakt, dokonalý. Už žádný povykování racků, hukot vln nebo povykování surfařů. Ne, kdepak – pod vodou jste jen vy a voda a duchové, co se vás chtěj zbavit.

Protože já jsem samozřejmě pořád svírala konec toho provazu z chaluh, co na něm visely obě holky. A nemínila jsem pustit ani Joshovy vlasy.

Vlastně se mi to tam dole začínalo docela líbit, pokud to chcete slyšet. Fakticky to tam nebylo tak špatný. Až na tu zimu, sůl a vědomí, že se odněkud může každou chvíli vynořit obrovskej žralok a ukousnout mi nohu – jinak to bylo celkem příjemný.

Myslím, že jsem na pár vteřin ztratila vědomí nebo co. Něco takovýho se nejspíš muselo stát, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak bych si v takový blízkosti těch pitomejch duchů a pod tunama a tunama studený slaný vody mohla připadat příjemně.

Pak jsem ucejtila, jak mě něco táhne, a nebyl to žádnej duch, protože mě to táhlo vzhůru k hladině. Tam jsem si všimla, jak se v oceánu utápěj poslední sluneční paprsky. Když jsem se zaklonila, uviděla jsem záblesk jasně oranžový a pak nějaký blonďatý vlasy. Cože, prolítlo mi zmateně hlavou, to je ten hezkej plavčík? Co ten tady dělá?

A pak jsem se o něj začala docela bát, protože, že jo, kolem byla ta partička vražedně naladěnejch duchů, a taky by mu klidně mohli ublížit.

Ale když jsem se rozhlídla kolem sebe, k svýmu značnýmu úžasu jsem zjistila, že všichni čtyři zmizeli. Furt jsem eště držela v ruce zamotaný chaluhy a prsty mý druhý ruky byly sevřený, jako by v nich byly něčí vlasy. Ale kolem mě nebylo nic. Jen mořská voda.

Srábci, pomyslela jsem si přezíravě. Zbabělci! Troufnou si na mediátora, a pak zjistí, že to není tak snadná prácička, co? Každopádně je to trošku poučilo, že není radno si se mnou zahrávat.

A pak jsem udělala něco, čím jsem zřejmě zkazila pověst všem mediátorům na věky věkův, amen.

Omdlela jsem.

8

Teď teda fakt nevím, jestli máte nějaký zkušenosti se ztrácením vědomí, ale nechte mě, ať to aspoň v kostce shrnu:

Nedělejte to. Fakt. Jestli se nějak můžete vyhnout situacím, ve kterejch byste sebou mohli seknout, tak se jim radši vyhněte. Věřte mi. Není to vůbec prča. O tom žádná.

Leda snad, že byste měli aspoň nepatrnou šanci probudit se a zjistit, že se k vašim rtům tisknou rty toho nejhezčího plavčíka v celý Kalifornii. V tom případě do toho klidně jděte.

A přesně to se stalo mně, když jsem to odpoledne zase otevřela oči. V jedný vteřině jsem měla plíce přeplněný slanou vodou, a v další už se líbala s Bradem Pittem. Nebo aspoň s někým, kdo se mu nebezpečně podobá.

Že by tohle, říkala jsem si, když se mi srdce rozbušilo, jako by chtělo vylítnout z hrudi, byla ta opravdová láska?

Ale pak se ty rty od mejch odlepily a já si uvědomila, že to není vůbec žádná láska, ale plavčík od pobřežní hlídky, s blonďatejma vlasama přilepenejma k opálený tváři. Kolem modrejch očí mu vyskočily vrásky – následek nadměrnýho opalování, měl by brát betakaroten –, když se naléhavě zeptal: „Slečno? Slečno, slyšíte mě?“

„Suze,“ uslyšela jsem známej hlas. Gina? Ale co by Gina dělala v Kalifornii? „Jmenuje se Suze.“

„Suze,“ opakoval plavčík a popleskal mě po tvářích, na můj vkus trochu moc drsně. „Mrkněte, jestli mi rozumíte.“

Tohleto, pomyslela jsem si znechuceně, teda opravdová láska rozhodně nebude. Vypadá, že mě považuje za pitomečka. A proč mě sakra furt tak plácá?

„Jéžiši,“ ozvala se Cee Cee, a její hlas vyskočil o oktávu vejš než obvykle. „Je ochrnutá?“

Abych jim ukázala, že ochrnutá teda fakt nejsem, pokusila jsem se posadit.

Jak se ukázalo, bylo to dost pochybný rozhodnutí.

No co, prostě jsem se pozvracela. Mimoňův výrok, že ze mě stříkal gejzír jak z Krakatoy, byl pěkně přehnanej. Ale je fakt, že když jsem se zkusila posadit, rázem ze mě vylítla všechna ta slaná voda, kterou jsem předtím spolykala. Ale naštěstí jsem netrefila plavčíka ani sebe, protože se mi povedlo vyprsknout to všechno vedle do písku.

A když jsem to udělala, pořádně se mi ulevilo.

„Suze!“ Gina – už jsem si vzpomněla, je přece u nás na návštěvě! – klečela vedle mě. „Není ti nic? Měla jsem takovej strach! Leželas tady, jako kdybys –“

Zato Somna soucitem zrovna nepřekypoval.

„Cos to sakra zase prováděla?“ vyhrknul vztekle. „Myslíš si snad, že jseš Pamela Andersonová a hraješ v Pobřežní hlídce, nebo co?!“

Prohlídla jsem si ustaraný obličeje kolem sebe. Vážně, vůbec by mě nenapadlo, kolik lidí si o mě bude dělat starosti. Byli tam Gina a Cee Cee a Adam a Mimoň a Somna a jejich kámoši se surfama plus nějaký lidi z pláže, turisti, který cvakali foťákama, aby měli malebný snímečky čerstvě utopený holky, a Michael a –

Michael. Vrátila jsem se očima k němu. Michael, kterej byl v takovým nebezpečí, ale nejspíš si to ani neuvědomoval. Michael, kterej se nade mnou nakláněl, a asi neměl ani ponětí, že má kolem krku rudou rejhu po provazu z chaluh, kterej se mu zaříz do kůže. Vypadalo to, že se mu to co nevidět podebere.

„Jsem v pořádku,“ prohlásila jsem a začala se hrabat na nohy.

„Ne,“ zarazil mě plavčík a přitlačil mě k zemi. „Sanitka už je na cestě. Zůstaňte sedět, dokud vás záchranáři nenaloží na nosítka.“

„Ehm,“ zamumlala jsem, „to fakt ne, díky.“

Pak jsem si stoupla a vydala se směrem ke svý osušce, kterou jsem měla o kousek dál.

„Slečno,“ houknul plavčík a doběhnul mě, „byla jste v bezvědomí! Málem jste se utopila. Musí se na vás podívat v nemocnici. Je to nutné, opravdu.“

„Fakt, Suze,“ přidala se k němu Cee Cee a popoběhla vedle mě z druhý strany, „měla bys je nechat, aby tě prohlídli. Rick říká, že jste se s Mikem možná oba stali oběťma obří medúzy.“

Podívala jsem se na ni. „Rick? Jakej Rick?“

„Přece ten plavčík,“ vyprskla Cee Cee trochu podrážděně. Zřejmě se za tu dobu, co jsem byla v bezvědomí, všichni hezky seznámili. „Proto nechal vyvěsit tu žlutou vlajku.“

Otočila jsem se a uviděla, jak se nad bílou věžičkou stanoviště pobřežní hlídky třepotá žlutej praporek. Většinou tam vlál zelenej, jenom když byly hlášený silný spodní proudy nebo víry, vyvěšovala ostraha žlutou, která znamenala, že si plavci mají dát ve vodě majzla.

„Hele, podívej se na Michaelův krk,“ upozornila mě Cee Cee. Povinně jsem se podívala tím směrem.

„Rick říkal, že když mě vylovil, měl jsem něco kolem krku,“ vysvětloval Michael. Připadalo mi, že se vyhejbá mýmu pohledu. „Nejdřív myslel, že je to obrovská oliheň. Ale ta to bejt nemohla. Takhle daleko na severu se prej takovýhle obludy vůbec nevyskytujou. A tak ho napadla ta medúza.“

Radši jsem mlčela. Ale věděla jsem, že Rick opravdu tý povídačce o medúze věří. Lidskej rozum provádí neuvěřitelný kotrmelce, když se chce v něčem utvrdit – jenom aby nemusel uvěřit tomu, že je tady eště něco víc, něco nevysvětlitelnýho, něco ne úplně normálního.

Něco paranormálního.

Takže provaz kolem Michaelova krku bylo chapadlo obří olihně, a když selhalo tohle, tak jedovatý chapadlo gigantický medúzy. Nemohlo to prostě bejt to, co to ve skutečnosti bylo: smotaný chaluhy, použitý jako smrtící zbraň párem neviditelnejch rukou.

„A koukni na svý kotníky,“ vyzvala mě Cee Cee.

Poslechla jsem. Kolem kotníků jsem měla rudý skvrny, který vypadaly jako odřeniny. Jenomže to nebyly žádný odřeniny. Byly to místa, kde mě Felicia a Carrie sevřely za nohy, aby mě odtáhly na dno oceánu a utopily.

Ty nány blbý si měly před smrtí udělat manikúru.

„Mělas kliku,“ prohlásil Adam. „Taky mě jednou napadla medúza, a bolelo to jako –“

Zarazil se v poslední chvíli, když si všimnul, že ho Gina poslouchá. Jenže Gina, která má čtyři bráchy, zná nejspíš každý sprostý slovo, jaký kdy v Americe padlo. Ovšem Adam byl moc velkej gentleman, než aby před ní nadával.

„…pořádně,“ dopověděl chabě. „Ale vy dva nevypadáte, že byste byli nějak zraněný. No, teda až na to, že jste se skoro utopili, že jo.“

Posadila jsem se na osušku a snažila se ze sebe oklepat písek, kterým jsem byla obalená. Co to se mnou ten plavčík dělal, sakra? Vláčel mě snad za vlasy po pláži?

„Jo,“ souhlasila jsem nepřítomně. „Nic mi není. Jsem v pořádku.“

Somna, kterej šel za mnou spolu s celým houfem, mě podrážděně přerušil: „To těžko. Nic není v pořádku. Udělej, co ti řek ten plavčík. Nechtěj, abych zavolal mámě a tátovi.“

Užasle jsem se na něj podívala. Ne proto, že mě tak míchalo, jak se o mě najednou stará, ale proto, že mluvil o mý mamce jako o mámě. Nikdy předtím to neudělal. Jejich vlastní maminka umřela už strašně dávno.

Jo, pomyslela jsem si. Ale ta moje je nejlepší máma na světě.

„Tak běž a zavolej jim,“ utrousila jsem bez zájmu. „Je mi to fuk.“

Viděla jsem, jak si Somna a plavčík vyměnili naštvaný pohledy. Posbírala jsem z písku svoje věci a začala se do nich soukat, navlíkala jsem si je rovnou na mokrý bikiny. Nechtěla jsem jim dělat pakárnu, fakt že ne. Ale v tuhle chvíli jsem si prostě nemohla dovolit tříhodinovej výlet do špitálu a čekání na výsledky. Během těch tří hodin by si andílci určitě vymysleli další útok na Michaela…, a já jim ho prostě s dobrým svědomím nemohla nechat napospas.

„Jenomže já,“ vyhodil trumf Somna a zkřížil si ruce na prsou tak, že guma jeho mokrýho neoprénu nepříjemně zavrzala, „tě prostě neodvezu domů, dokud tě neprohlídnou ti chlápci ze sanitky.“

Obrátila jsem se k Michaelovi, kterej se zatvářil pořádně překvapeně, když jsem se ho zdvořile zeptala: „Michaele, prosím tě, mohl bys mě hodit domů?“

Teď už se mi pohledem nevyhejbal. Jeho oči byly za brejlema neskutečně veliký – naštěstí našel brejle tam, kde jsem je nechala, čili na mým ručníku – a vykoktal: „J-jo, jasně!“

Po jeho slovech plavčík znechuceně potřás hlavou a obrátil se na ústup. Všichni ostatní na mě koukali, jako bych byla totálně vadná. Jediná Gina ke mně přišla, když jsem sbírala učebnice a chystala se vydat za Michaelem na parkoviště.

„Musíme si spolu pořádně promluvit,“ zasyčela na mě.

Podívala jsem se na ni dokonale nevinným pohledem. Poslední slábnoucí sluneční paprsky dopadaly na její auru z měděnejch copánků, co jí svítily kolem hlavy jako svatozář.

„Co tím jako myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ty víš, co tím myslím,“ odsekla zlostně.

A pak se vrátila tam, kde stál Somna se starostlivým pohledem zabodnutým do mejch zad.

Pravda byla, že jsem to věděla. Myslela Michaela. Co to dělám, že plejtvám časem a pozorností na Michaela, když to není moje opravdová láska?

Jenže to jsem jí právě vysvětlovat nemohla. Nemohla jsem jí vylíčit, jak Mikea pronásledujou čtyři duchové s vražednejma úmyslama a že je svatou povinností mediátora tomu klukovi pomoct.

Jenže když si vezmu, co se pak stalo, možná jsem jí to přece jen říct měla.

„Takže,“ prohlásila jsem, když jsem se usadila vedle Mikea v autě – byla to zase dodávka jeho mámy, protože jeho auto, jak mi vysvětlil, je furt eště v servisu –, „musíme si promluvit.“

Když si teď Michael nasadil brejle a nasoukal se do košile, stal se z něj zase ten bezpohlavní živočich, jakým pro mě byl předtím. Bylo to podobný, jako když se Superman promění zpátky v Clarka Kenta. Apollón byl pryč, a místo něj vedle mě trčel zase ten brejlatej moula.

Ale stejně jsem si nemohla nevšimnout, jak se mu pod propínacím svetrem rýsujou ty jeho svaly.

„Pro-promluvit?“ vykoktal. Svíral volant pevně oběma rukama, když jsme vyjeli do toho, čemu v Carmelu říkají dopravní špička – což byl před náma jeden autobus s turistama a jeden volkswagen se surfařema. „O-o čem?“

„O tom, co se ti přihodilo o víkendu.“

Michael škubnul hlavou a přejel po mně pohledem, ale pak ho zase rychle obrátil zpátky před sebe. „A c-co jako m-myslíš?“ vypravil ze sebe.

„Tak už to vybal, Michaele,“ pobídla jsem ho. Napadlo mě, že tady nemá cenu chodit kolem horký kaše a zkoušet nějaký jemný finesy. Je to, jako když odtrháváte z kůže náplast. Pokud to děláte pomalu, jen tím prodlužujete bolest, takže je lepší, když za ni škubnete a máte to za sebou. „Já o tý nehodě vím.“

Turistickej autobus se konečně rozjel. Michael polechtal nohou plyn.

„No,“ ozval se po chvíli s plachým úsměvem, „nejspíš mi to tak úplně za vinu nedáváš, když jsi mě poprosila o odvoz.“

„Co ti nedávám za vinu?“ zeptala jsem se.

„Zahynuli při tom čtyři lidi.“ Michael sáhnul do držáku mezi našima sedadlama a vytáhnul poloprázdnou plechovku coly. „A já jsem pořád naživu.“ Zhluboka se napil a vrátil plechovku do stojanu. „Tak, a můžeš mě soudit.“

Jeho tón se mi moc nelíbil. Ne proto, že by byl nějak sebelítostivej. To teda vůbec nebyl. Zněl nepřátelsky. A taky jsem si všimla, že najednou přestal koktat.

„No jo,“ ozvala jsem se opatrně. Jak už jsem říkala, otec Dom je pro přesvědčování a duchovní vedení, ale já dávám přednost ruční instruktáži, pokud se týhle mediátorský záležitosti tejče. Takže tím jsem se pustila do hlubokejch a nebezpečnejch vod – jestli mi dovolíte tuhle slovní hříčku.

„Četla jsem v novinách, že ti dělali test na alkohol a že byl negativní,“ pokračovala jsem obezřetně.

„Fakt?“ vybuchnul Michael a loupnul po mně očima. „A co to dokazuje?“

Zírala jsem na něj, „No, přinejmenším to, že neřídíš opilej.“

Vypadalo to, jako by se trochu uvolnil. „Aha,“ hlesnul a pak váhavě dodal: „Chceš…“

Podívala jsem se na něj. Jeli jsme po pobřeží a slunce, který právě zapadalo, přibarvovalo všechno kolem nás buď sytě oranžovou, nebo prvníma stínama. Michaelovy brejle se leskly tak, že jsem nedokázala rozeznat výraz jeho tváře.

„Chceš vidět, kde se to stalo?“ vyhrknul rychle, jako by chtěl ze sebe tu větu dostat dřív, než si to zase rozmyslí.

„Uhm, jasně,“ souhlasila jsem. „Teda jestli mi to chceš ukázat.“

„Chci.“ Otočil se ke mně, ale už brejle se mu pořád tak leskly, že jsem v nich neviděla vůbec nic. „Možná je to bláznivý, ale… fakt si myslím, že bys tomu mohla rozumět.“

Ha! pomyslela jsem si vítězoslavně. Co vy na to, otče Dome? Pořád to vaše školení, jak mám nejdřív uvažovat, a pak jednat, hm? No, mrkněte na mě teď!

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se najednou Michael, a přerušil tak mou pětiminutovku ješitnosti.

Vrhla jsem jeho směrem užaslej pohled. „Co že jsem udělala?“ Neměla jsem ani ponětí, o čem ten kluk mele.

„Proč jsi tam skočila?“ řekl stejným, tichým hlasem. „Za mnou?“

„Ehm.“ Odkašlala jsem si. „No, víš, Mikeu…“

„Na tom nezáleží.“

Když jsem se na něj znova podívala, viděla jsem, že se usmívá.

„Nelam si s tím hlavu,“ prohodil. „Nemusíš mi to říkat. Já to vím.“ Jeho hlas o oktávu poklesnul, takže jsem polekaně jsem zamžikala. „Vím to.“

A pak se natáhnul přes držák s plechovkou coly, uhnízděnej mezi předníma sedadlama, a svou pravou rukou stisknul moji levou.

Kristova noho! Cejtila jsem, jak mi žaludek vyjel zase do krku, skoro jako před hodinou na pláži.

Protože mi to najednou všechno došlo. To nebylo tak, že by se do mě Michael Meducci zabouchnul. Ježišmarjá, bylo to mnohem horší.

Michael Meducci si myslí, že já se zabouchla do něj!

Michael Meducci si myslí, že jsem do něj tuhá!

Bylo jen jedno slovo, co se na to dalo říct, ale nemohla jsem ho vyslovit nahlas. Ale uvnitř hlavy mi dunělo na plný pecky.

OOOOUUÚÚ!!!

Aby bylo jasný, možná že Michael vypadá dobře v plavkách a tak, ale není to přesně…

Jo. Není to Jesse.

A takhle, pomyslela jsem si a povzdychla si, to už teď v mým životě půjde pořád dál a dál… nebo snad ne?