Mediátor 3 Andělé smrti: kapitola 9,10

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 3 Andělé smrti - Meg Cabotová, přečteno: 765×

9

Opatrně jsem se pokusila vyprostit svou ruku z Michaelovy.

„Aha,“ ozval se najednou a položil dlaň zpátky na volant. „Už tam budem. Tam, kde došlo k tý nehodě.“

Se skrytou úlevou jsem vykoukla z okýnka. Jeli jsme po jedničce, docela rychle. Písek carmelský pláže ustoupil majestátním útesům pobřeží Big Sur. Kiláky dole pod náma se míhaly vrcholky sekvojí i maják Point Sur. Big Sur je rájem pro výletníky a vůbec pro všechny, kdo maj rádi velkolepý vyhlídky a úchvatnou nedotčenou přírodu. Co se mě tejče, vyhlídky jsem brala, ale ta příroda mě nechávala chladnou, hlavně po jistým kontaktu s jedovatým břečťanem, ke kterýmu došlo asi tak čtrnáct dní poté, co jsem přijela do Kalifornie.

Když už nemluvím o klíšťatech a podobný havěti.

Big Sur, anebo spíš silnice, která nad ním vedla, byla samá zatáčka. Michael krouhnul jednu suverénně, zatímco z protisměru se zčistajasna vyřítilo winnebago. Na silnici nebylo fakticky dost místa pro dvě auta, winnebago burácelo při druhý straně útesu a mně se při pomyšlení, že jediný, co nás dělí od pádu do moře, jsou kovový svodidla, udělalo trochu šoufl. Ale Michael přibrzdil – nejeli jsme už tak rychle – a uhnul ke straně, takže jsme se tomu autu v protisměru vyhnuli sotva na vzdálenost dlaně.

„Jéžiši,“ vydechla jsem a otočila se dozadu. „Trochu nebezpečnej úsek, co?“

Michael pokrčil rameny. „Tady v těch zatáčkách musíš houkat,“ vysvětlil mi, „když objíždíš skály. Tak dáš tomu v protisměru vědět, že tě má čekat. Ale tenhle chlápek to nemoh tušit, protože to byl turista.“ Odkašlal si. „A tady se to stalo. Ta nehoda v sobotu večer.“

Vmáčkla jsem se hloubějc do sedadla.

„Tak tohle,“ polkla jsem, „se tady přihodilo?“

„Ano,“ přitakal Michael. V jeho hlase nebyla znát žádná změna, žádný emoce. „Přesně tak.“

A pak jsem to uviděla – protože jsem věděla, čeho si mám všímat. Černý čáry na vozovce od Joshova auta, jak se snažil brzdit a strhnout volant. Velká část proraženejch svodidel už byla zase opravená, a novotou svítící kov vyznačoval přesně to místo, kde auto vyletělo ze silnice. Černý šmouhy tam končily.

Zeptala jsem se tichým hlasem: „Můžem tady zastavit?“

„Jasně,“ odpověděl Michael.

Za rohem byla vyhlídková plošina, ani ne sto metrů od zatáčky, kde jsme se tak těsně minuli s tím druhým autem. Michael na ni zajel a vypnul motor.

„Vyhlídka,“ řekl stručně a ukázal na dřevěnou ceduli před námi, která oznamovala: Vyhlídka. Neodhazujte odpadky! „V sobotu večer sem jezdí spousta lidí.“ Odkašlal si a zamyšleně se na mě podíval. „Zaparkujou tady a…“

Řeknu vám, až do týhle chvíle jsem neměla vůbec tucha, jak rychle dokážu vystoupit z auta. Ale po tomhle jsem si rozepnula pásy a vyletěla ze sedadla spolujezdce dřív, než byste stačili říct ektoplazma.

Slunce už úplně zapadlo pod obzor a dost citelně se ochladilo. Když jsem došla až na konec útesu, zimomřivě jsem se schoulila, a vítr mi vháněl do očí rozcuchaný vlasy – vítr mnohem studenější a divočejší než ten před hodinkou dole na pláži. Rytmickej příboj oceánu pod náma byl teď hlasitější, mnohem hlasitější než burácení aut na silnici.

A nebyli tady, jak jsem si všimla, žádný rackové. Ani žádný jiný ptactvo.

Což mi, to dá rozum, mělo bejt od začátku podezřelý. Jenže jsem to jako obvykle přehlídla.

Místo toho jsem se soustředila na to, jak strmej je ten svah. Skála padala dolů stovky metrů, rovnou do vln, který s děsivým hukotem narážely do obrovskejch balvanů, co se zřejmě uvolnily z útesu při všelijakejch zemětřeseních. Nebyl to rozhodně útes, ze kterýho by se někdo demonstrativně vrhal po hlavě do moře – nic takovýho, co většinou vyváděj zpěváci ve videoklipech k takovejm těm romantickejm ploužákům.

Ale kupodivu právě pod tím místem, kde Joshovo auto vylítlo ze silnice, byla nějaká plážička. Aby bylo jasný, ne taková ta klasická na opalování. Ale na piknik to bylo skvělý místo, pokud chcete riskovat krk při slejzání dolů.

Michael si asi všimnul mýho výrazu, protože prones: „Jo, tam dopadli. Ne přímo do vody. No, aspoň ne hned, ale pak přišla velká vlna a –“

Otřásla jsem se a podívala se tím směrem.

„Dá se tady nějak dostat dolů?“ zapřemejšlela jsem nahlas.

„Jo,“ odpověděl a ukázal k místu, kde byl otvor mezi svodidlama. „Tamhle je cestička. Ale chodí po ní jenom trempíci. Někdy to zkoušej i turisti. Ta pláž dole je úžasná. Nikde jinde neuvidíš tak velký vlny. Ale pro surfaře je to dost nebezpečný. Spousta spodních proudů.“

V narůžovělým světle soumraku jsem se na něj zvědavě zadívala. „Tys tam někdy byl?“ zeptala jsem se opatrně. Ale musel si všimnout překvapení v mým hlase.

„Suze,“ trochu se usmál, „já tady bydlím celej život. Tady není moc pláží, na který bych nevkročil.“

Přisvědčila jsem a odhrnula si pramen vlasů, kterej mi vítr připlácnul k puse. „No, a co se teda přesně stalo,“ odvážila jsem se konečně, „tu sobotu v noci?“

Zašilhal zpátky na silnici. Už se dost zešeřilo, takže projíždějící auta měly zapnutý reflektory. Když začal mluvit, jedny mu oslnily obličej. Zase bylo těžký poznat, jak se vlastně tváří, protože skla brejlí se mu leskly.

„Vracel jsem se domů,“ začal jsem, „ze semináře v Esalenu –“

„Esalen?“

„Jo, Esalenův institut. Tos nikdy neslyšela?“ Zavrtěl hlavou. „Bože, já myslel, že to zná každej!“ Můj výraz byl asi pěkně připitomělej, protože přece jen dodal: „Prostě byl jsem tam na semináři. Osidlování jiných světů a jeho dopad na mimozemšťany na Zemi.“

Zkusila jsem zadržet výbuch smíchu. Koneckonců, já jsem zase holka, co mluví s duchama. Jak bych zrovna já mohla někoho přesvědčovat, že na jinejch planetách nemůže bejt život?

„Zkrátka jsem jel domů – bylo už hodně pozdě – a oni se vyřítili do zatáčky, hrozně rychle, nehoukali, nic.“

Kejvla jsem. „A co ty?“

„No, strhnul jsem volant, abych se jim vyhnul, a skončil jsem s autem na týhle skále. Teď už je tma, ale za světla je tam vidět, jak jsem tam předním nárazníkem uštípnul kus kamene. A oni… no, oni taky strhli volant, ale byla mlha, a silnice byla trochu kluzká, a oni jeli fakt hrozně rychle, a tak…“

A dopověděl, bezbarvě, s dalším pokrčením ramen: „…a tak sletěli dolů.“

Znova jsem se otřásla. Nemohla jsem si pomoct. Jenom si vzpomeňte, já se s nima přece setkala. Ne že by zrovna byli v nejlepším rozmaru – když to řeknu natvrdo, pokoušeli se mě zabít –, ale stejně jsem si nemohla pomoct, aby mi jich nebylo líto. Byla to pořádná vejška… odsud až dolů.

„A cos udělal potom?“ zeptala jsem se.

„Já?“ Kupodivu vypadal, že ho ta otázka překvapila. „No, víš, praštil jsem se do hlavy a omdlel. Nepřišel jsem k sobě, dokud někdo neotevřel dveře a nezačal mě tahat ven. A pak jsem se zeptal, co se stalo s tím druhým autem? A oni na to: S jakým druhým autem? A tak jsem nejdřív myslel, že ujeli, a pěkně mě to dožralo. Víš, že ani nezastavili a nezavolali mi ambulanci a tak. Ale potom jsem uviděl tu díru ve svodidlech…“

Teď už mi byla pořádná kosa. Slunce už úplně zapadlo, i když oblohu na západě žíhaly záblesky fialový a červený. Rozklepala jsem se a navrhla: „Pojď zpátky do auta.“

A tak jsme šli.

Pak jsme seděli vedle sebe a dívali se na obzor, kterej se pořád víc a víc zbarvoval do temně modrý. Vnitřek dodávky jen sem tam osvítily reflektory aut, který projížděly kolem. Uvnitř auta bylo mnohem větší ticho, burácení větru a hukot vln z oceánu sem dolíhalo jen tlumeně. A mě zalila vlna neskutečný únavy. Viděla jsem červený čísílka digitálních hodin na palubní desce, a ty mi napovídaly, že se blíží čas večeře. Můj nevlastní otec Andy má hodně přísný pravidla, co se tejče rodinnejch večeří. Musíte dorazit včas. Bez pardonu.

„Hele,“ nadechla jsem se ztěžka a rozčísla to ticho. „To, co se stalo, je strašný. Ale tvoje vina to nebyla.“

Podíval se na mě. V zeleným světle přístrojový desky jsem viděla jeho žalostnej pokus o úsměv. „Nebyla?“ opakoval tázavě.

„Ne,“ potvrdila jsem pevně. „Byla to prostě a jednoduše nehoda. Problém je v tom, no… že všichni to takhle nechápou.“

Úsměv zmizel. „Kdo to takhle nechápe?“ chtěl vědět. „Policajti? Mají moje prohlášení. Vypadali, že mi věří. Vzali mi krev na testy, a výsledky byly naprosto negativní, na alkohol i na drogy. Nemůžou přece –“

„Ne,“ zarazila jsem ho, „já nemyslím policajty.“ Ale jak, říkala jsem si v duchu, jak můžu říct, koho tím myslím? Tenhle kluk sice patří k těm cvokům, co věří na ufony a tyhlety věci, takže jeden by řek, že nebude mít problém věřit taky na duchy. Jenomže to se dá dopředu těžko odhadnout.

„Chci říct,“ soukala jsem ze sebe opatrně, „že jsem si všimla, že od tý nehody jseš pořád… tak nějak… v ohrožení.“

„Jo,“ souhlasil Michael. A najednou mě zase chytil za ruku. „Bez tebe už bych byl po smrti. Dvakrát jsi mi zachránila život.“

„Ha ha,“ zasmála jsem se nervózně a odtáhla ruku pryč. Předstírala jsem, že se mi jako dostal do pusy pramen vlasů a že potřebuj u zrovna tuhle ruku na to, abych si ho vyprostila. „No, a nepřišlo ti divný, co se to jako děje? Chci říct, to, že se ti tolik… věcí stalo právě teď?“

Znova se na mě zaculil. Jeho zuby se v záři palubní desky zeleně zablýskly. „Asi je to osud,“ prohlásil.

„To ne,“ namítla jsem. Proč zrovna já?! „Já nemyslím… tenhle druh věcí. Myslím jako špatný věci. Jako to v tom obchoďáku. A teď zase na pláži.“

„Aha,“ zabručel. „No… ne.“

„Jasně,“ navázala jsem. „Ale když nad tím uvažuješ, přece pro to musí bejt nějaký logický vysvětlení – třeba rozhněvaný duchové?“

Úsměv mu trochu pohasnul. „Co tím myslíš?“

Zhluboka jsem si povzdychla. „Podívej, tam v tom moři, to nebyla žádná obří medúza, a ty to víš. Něco tě stahovalo pod vodu, Michaele. Nebo někdo.“

Přisvědčil. „Já vím. Bylo to jako… Já jsem zvyklý na spodní proudy, ale tohle bylo –“

„Tohle nebyl žádnej spodní proud. A nebyla to medúza. A já si prostě… prostě si myslím, že bys měl bejt opatrnej.“

„O čem to mluvíš?“ nechápal Michael. Zvědavě mě pozoroval. „Zní to skoro, jako kdyby sis myslela, že jsem obětí nějakejch… démonickejch sil.“ Zasmál se. V tichu, který panovalo v autě, zněl jeho smích nepřirozeně hlasitě. „Myslíš, že mě pronásleduje ta partička, co se zabila při tý nehodě? Je to tak?“

Podívala jsem se z okýnka. Neviděla jsem sice v tu chvíli nic jinýho než purpurovej stín skal kolem nás, ale stejně jsem se dívala ven. „Jo,“ hlesla jsem konečně. „Přesně tak.“

„Suze,“ zašeptal Michael a znova se natáhnul po mý ruce. Tentokrát mi ji stisknul. „Chceš mi snad nabulíkovat, že zrovna ty věříš na duchy?“

Podívala jsem se na něj. Podívala jsem se mu přímo do očí a odpověděla jsem upřímně: „Jo, Mikeu. Věřím.“

Zase se rozesmál. „Ale jdi,“ zavrtěl hlavou. „Ty si vážně myslíš, že zrovna Josh Saunders a jeho kámoši můžou vylejzat z hrobů a škodit druhejm?“

Něco ve způsobu, jak vyslovil Joshovo jméno, mě… já nevím. Nelíbilo se mi to, najednou se mi to přestávalo líbit.

„Chci říct –“ Michael pustil mou ruku a otočil klíčkem v zapalování. „Hele, fakta jsou fakta. Byl to jen nafoukanej trouba. Nejpozoruhodnější věc, jakou v životě udělal, bylo to, že slítnul s auťákem z útesu s dalším nafoukaným troubou a jejich blboučkejma holkama. Takže to nakonec zase není taková tragédie, že je po nich, víš? Stejně tady jenom zabírali místo.“

Upadla mi čelist. Fakt upadla. To byla jediná reakce, na jakou jsem se v tu chvíli zmohla.

„A že by byli schopný spojit se s nějakýma silama temnot,“ pokračoval Michael a dal si záležet, aby u sil temnot byly jasný uvozovky, „aby se pomstili za svou ubohou, pitomou smrt?! Takže dík za varování, ale myslím, že takový ty historky typu Tajemství loňskýho léta jsou pořádně ujetý, nebo ne?“

Zírala jsem na něj. Fakticky zírala. Nechtělo se mi tomu vůbec věřit. Tohleto že je pan Citlivka? Vypadá to, že koktá a rudne jenom v případě, když je v nebezpečí jeho vlastní kejhák. O kejháky jinejch se moc nestará.

Leda snad těch, co s nima má jít v pátek večer na rande, což ilustroval jeho výrok, když jsme najeli zase na silnici.

„Hele,“ pobídnul mě, „zapni si pás, jo?“

10

Vplula jsem na svou židli ve chvíli, kdy všichni ostatní sahali po vidličkách.

Ha! Včas! Aspoň technicky vzato, protože nikdo zatím večeřet nezačal.

„Kde jsi byla, Suze?“ chtěla vědět mamka a zvedla košíček s pečivem, aby ho podala Gině. To byl docela dobrej manévr. Když sedíte u stolu s mejma bráchama, musíte bejt ve střehu, jinak bude košík prázdnej dřív, než se k vám vůbec dostane.

„No, já,“ soukala jsem ze sebe, zatímco se Max – obrovská slintající nestvůra, kterou Ackermanovi kluci pokládaj za psa – dobatolil až ke mně a vrazil mi hlavu do klína, což byla jeho obvyklá poloha při jídle. K tomu ty jeho něžný hnědý oči, který na mě vždycky vypoulí. „Byla jsem se trochu projet.“

„A s kým?“ zeptala se mamka tím nebezpečně milým tónem, kterej vždycky naznačoval, že když jí nebudu odpovídat obezřetně, dostanu se do pořádnýho maléru.

Ale než jsem stačila otevřít pusu, předešel mě Mimoň. „S Michaelem Meduccim,“ oznámil a zahýkal, jako by se mu chtělo zvracet.

Andy zdvihnul obočí. „To je ten chlapec, co byl u nás včera večer?“

„To je on,“ potvrdila jsem a sekla po Mimoňovi výhružným pohledem, kterej ignoroval. Všimla jsem si, že Gina a Somna sedí vedle sebe a jsou nezvykle potichu. Zajímalo by mě, co bych zahlídla pod stolem, kdybych jako třeba upustila ubrousek a shejbla se pro něj. Nejspíš, jak jsem si rychle uvědomila, něco, co vůbec vidět netoužím. Přidržela jsem si radši ubrousek v klíně.

„Meducci,“ zamumlala mamka zamyšleně. „To jméno jsem už někde slyšela, ale kde?“

„Nepochybně,“ ozval se Prófa, „máš na mysli rodinu Medici, italský patricijský rod, z něhož pocházeli tři papežové a dvě francouzské královny. Cosimo Starý byl prvním vládcem Florencie. Lorenzo Nádherný zase patřil k předním mecenášům umění a mezi jeho chráněnci byli i Michelangelo a Botticelli.“

Mamka se na něj překvapeně podívala. „Tak tyhle jsem určitě nemyslela.“

Věděla jsem, co přijde dál. Mamka má paměť jako slon. Potřebuje to při svý práci, to dá rozum. Ale bylo jen otázkou času, kdy přijde na to, co jí Michaelovo jméno připomíná.

„Je to ten kluk, co se o víkendu připlet do tý nehody,“ vyhrkla jsem rychle, abych měla z krku nevyhnutelný. „Do tý, jak při ní zahynuli ty čtyři studenti z RLS.“

Mimoň upustil vidličku. Hlasitě cinkla, když dopadla na talíř.

Michael Meducci?“ Zavrtěl hlavou. „To ne. Chceš nám fakt namluvit, že to byl Michael Meducci? To mě poser.“

Andy se ostře ozval: „Brade, pozor na jazyk, ano?“

Mimoň zabručel: „Pardon,“ ale viděla jsem, jak mu zasvítily oči. „Michael Meducci,“ opakoval eště jednou. „Takže Michael Meducci zabil Marka Pulsforda?“

„Nikoho nezabil!“ vyštěkla jsem. Že já husa nedržela zobák. Zejtra toho bude plná škola. „Byla to nehoda.“

„No jo, promiň,“ houknul Mimoň. „Ale Mark Pulsford byl jedním z nejlepších zadáků ve státě. Fakticky. Dostal stipendium na Kalifornskou univerzitu a tak. Ten kluk byl děsně dobrej.“

„Jo? Tak proč se pak bavil s tebou?“ ušklíbnul se Somna v jednom z vzácnejch momentů duchaplnosti a zakřenil se na svýho brášku.

„Sklapni,“ zarazil ho Mimoň. „Jednou jsme spolu pařili.“

„No jasně,“ zafrkal pochybovačně Somna.

„Je to pravda,“ trval na svým Mimoň. „Minulej měsíc, dole ve Valley. Mark byl bomba.“ Chňapnul po bagetě, ukousnul si pořádný sousto a pak s plnou pusou zahuhlal: „Dokud se neobjevil Michael Meducci a nezamordoval ho.“

Všimla jsem si, že mě Gina sleduje s povytaženým obočím – jenom jedním. Ale nevšímala jsem si jí.

„Nebyla to jeho vina,“ zdůraznila jsem znova. „Přinejmenším ho z ničeho neobvinili.“

Mamka opřela svou vidličku o talíř. „Vyšetřování nehody ještě není ukončené,“ upozornila mě.

„V poslední době tady došlo k tolika nehodám,“ řekl Andy a nandal mamce na talíř pár výhonků chřestu, než podal mísu Gině, „zrovna na tomhle úseku. Člověk by si myslel, že to někoho donutí s tím konečně něco udělat.“

„Zúžená část rychlostní komunikace,“ vstoupil do toho konverzačním tónem Prófa, „která vede kolem zhruba stopadesátikilometrového úseku pobřeží, označovaného jako Big Sur, je tradičně považována za velmi záludný a vysoce nebezpečný úsek. Návrhy na rozšíření této silnice, na níž řidiče často ohrožují pobřežní mlhy a ostrý vítr, narážejí na odpor památkářů. Odlehlá oblast Big Sur ovšem odedávna lákala básníky a umělce, kupříkladu Robinsona Jefferse, kterým nespoutanost a nehostinnost zdejší přírody dodávala inspiraci.“

Podívala jsem se na nejmladšího brášku. Jeho fotografická paměť byla někdy otravná, ale většinou se z ní dalo docela těžit. Zvlášť když se blížilo pololetí.

„Díky,“ pronesla jsem důstojně.

Prófa se usmál a odhalil při tom rovnátka obalený jídlem. „Není zač.“

„A nejhorší na tom je,“ pokračoval Andy, kterej se plynule vrátil k bezpečnostní situaci na dálnici číslo jedna, „že to vypadá, jako by právě tenhle úsek neodolatelně lákal mladistvé řidiče.“

Mimoň, kterej si právě cpal do pusy hnědou rejži, jako by to bylo jeho první jídlo po tejdnech hladovění, se zahihňal a zahuhlal: „No, to teda jo, tati.“

Andy se pozorně zadíval na svýho prostředního synka. „Víš, Brade,“ oslovil ho mírně, „v Americe, a pokud je mi známo, i ve většině evropských zemí se považuje za společensky naprosto přijatelné odložit občas mezi sousty příbor a jídlo skutečně rozžvýkat.“

„No, dyť to právě dělám,“ souhlasil Mimoň a odložil vidličku, jak mu táta navrhnul. Ale místo žvejkání začal zase mluvit s plnou pusou. „Tam je totiž to místo.“

„Jaké místo?“ zeptal se zvědavě můj nevlastní otec.

Ze Somny, kterej většinou nemluvil, pokud k tomu nebyl přímo donucenej, se stal po Ginině příjezdu málem žvanil. „Myslí Vyhlídku,“ upřesnil.

Mamka se zatvářila nechápavě. „Vyhlídku?“

„Jo,“ přitakal Somna. „Vyhlídková plošina. Tam všichni v sobotu večer jezdí. Teda,“ Somna se sám pro sebe zachechtal, „jezdí tam lidi jako Brad a jeho kámoši.“

Mimoň, kterej rozhodně nebral tohle hanlivý upřesnění jako urážku, zamával chřestovým stonkem jako cigaretou a vysvětlil: „Na Vyhlídce je to suprový.“

„To je tam,“ zeptal se zvídavě Prófa, „kam vozíš Debbii Mancusovou?“ Vzápětí sebou škubnul bolestí, když se jeho holeň stala pod stolem terčem brutálního útoku. „Auú!“

„Já Debbii nikam nevozím!“ zařval Mimoň.

„Brade,“ okřikl ho Andy. „Nekopej bratra. Davide, prosím, nevyslovuj jméno slečny Mancusové u tohoto stolu. Už jsme o tom jednou mluvili. A Suze?“

Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím.

„Nelíbí se mi představa, že jezdíš v autě s chlapcem, který se zapletl do tak tragické nehody, ať už to byla, nebo nebyla jeho vina.“ Andy se podíval na mamku. „Souhlasíš se mnou?“

„Obávám se, že budu muset,“ řekla s povzdechem mamka. „Mrzí mě to. Tihle Meducciovi zažívají opravdu v poslední době hrozné časy –“ Když se na ni Andy nechápavě zadíval, vysvětlila mu: „To děvče, co se skoro utopilo v bazénu před pár týdny, vzpomínáš si? To je jejich dcera.“

„Aha,“ uvědomil si Andy. „Ten večírek u bazénu, jak tam nebyli žádní dospělí jako dozor –“

„A ty litry alkoholu,“ doplnila ho mamka. „Ta chudinka se asi přiopila a spadla do vody. Nikdo si toho nevšiml – anebo pokud všiml, neudělali nic, až bylo málem pozdě. Prý je pořád v kómatu. Pokud to přežije, bude mít nejspíš těžce poškozený mozek. Suzie,“ obrátila se pak ke mně a položila vidličku, „nemyslím, že by pro tebe bylo dobré vídat se dál s tím chlapcem.“

Normálně by mě to mělo potěšit, ne? Nevzpomínáte si? Já přece nenadskakovala nadšením, že mám s tím klukem někam jít.

Jenže to bylo něco jako povinnost. Teda pokud jsem vůbec měla nějakou naději, že ho zachráním před papundeklovou rakví.

„Ale proč?“ namítla jsem a pomalu při tom převalovala v puse sousto lososa. „To nebyla Michaelova vina, že jeho sestra chlastá jak duha a neumí plavat. A kde vůbec byli jeho rodiče, že nechali holku z osmý třídy jít na takovejhle mejdan?“

„O tohle tady nejde!“ okřikla mě mamka a rty se jí stáhly do úzký linky. „Teď hned půjdeš a zavoláš tomu mladíkovi, že ti matka rozhodně zakázala jezdit s ním autem. Jestli bude chtít přijít sem a strávit s tebou večer, třeba se koukat na video nebo tak něco, pak je to v pořádku. Ale do auta si s ním víckrát nesedneš!“

Oči se mi rozšířily. Tady? To má za mnou jako přijít sem? Mám se s ním bavit pod Jesseho dohledem? Páni, to je teda přesně to, po čem pasu! Vidina toho, jak by takovej domáckej večer probíhal, mě naplnila takovou hrůzou, že mi sousto lososa sklouzlo z vidličky, kterou jsem právě zvedala k puse, a spadlo mi do klína. Tam se o ně okamžitě postaral dychtivej psí jazyk.

Mamka se ke mně naklonila a konejšivě se dotkla mý ruky. „Suzie, já to myslím vážně,“ řekla starostlivě. „Já prostě nechci, aby sis sedala do auta s tím mládencem.“

Vrhla jsem po ní zvědavej pohled. Je pravda, že v minulosti jsem byla několikrát okolnostma přinucená ji obelhávat – ale to byly okolnosti, který se prostě vymkly kontrole. Ale to ona nevěděla. Teda to, že jsem jí lhala. Většinou se mi povedlo utajit, že jsem neuposlechla její příkazy – až na pár řídkejch případů, kdy mě přivezla domů policie a tyhlety věci, ale to byly tak výjimečný záležitosti, že to ani nestojí za řeč.

Ale tentokrát jsem zatím nic neprovedla, takže mi nebylo jasný, proč mamka považuje za nezbytný dvakrát opakovat svůj ortel ohledně Michaela Meducciho.

„Jasně, mami,“ řekla jsem dotčeně. „Stačí mi to říct jednou.“

„Hodně mi na tom záleží,“ zdůraznila mamka s vážným výrazem ve tváři.

Pozorovala jsem ji přimhouřenýma očima. Vypadá tak trochu provinile, ale každopádně v tom bude eště něco. Něco ví. A nechce to dát dál.

To zase nebylo nic tak divnýho. Moje mamka jako televizní reportérka často přijde do kontaktu s informacema, který se nesměj zveřejňovat. Není to jedna z těch novinářek, co jste o nich možná slyšeli – z těch, co udělaj cokoli pro svůj „velkej“ příběh. Pokud před ní policajti něco utrousili – a stávalo se jim to často, protože mamka, ačkoli už jí je přes čtyřicet, je fakt kočka, a lidi jí vždycky řeknou všechno, co potřebuje vědět –, nabeton ji poprosili, aby si to nechala pro sebe. A mamka tohle vždycky dodržovala. Je už prostě taková.

Takže mě fakt zajímalo, co ví o Michaelovi Meduccim a o nehodě, při který zahynuli čtyři andělé.

Rozhodně asi dost na to, aby trvala na svým kategorickým zákazu.

Ale vlastně jsem vůbec neměla pocit, že by to bylo vůči němu nefér. Nemohla jsem si vyhnat z hlavy to, co mi Michael vykládal tam v autě, předtím, než jsme odjeli z Vyhlídky: stejně tady jenom zabírali místo.

Najednou jsem už těm čtyřem neměla tolik za zlý, že se ho pokoušej utopit.

„Tak jo, mami,“ uklidnila jsem ji. „Já to chápu.“

Mamka se s očividnou úlevou vrátila k obírání lososa, kterýho Andy perfektně ugriloval a podával s vynikající koprovou omáčkou.

„Ale jak to s ním chceš utnout?“ zeptala se Gina, když mi asi tak za půl hodiny pomáhala skládat nádobí do myčky – nabídla se, že to udělá se mnou místo mamky, protože jako naše návštěva žádný takový povinnosti pochopitelně neměla.

„To nevím,“ řekla jsem váhavě, „chápeš, s tou jeho clarkkentovskou identitou…“

„Božskej Adonis v masce trotla?“

„Něco takovýho. A kromě toho – i když tomuhle je těžký odolat, fakticky – mě připadá, že má takovou tu povahu, co… co ho nutí za mnou…“

„…dolejzat?“ napověděla mi Gina. Vypláchla mísu od salátu a podala mi ji, abych ji mohla strčit do přihrádky.

„Možná. Nevím.“

„To teda bylo tutově dolejzání, jak se tady zjevil včera večer, a ani předtím nezavolal,“ prohlásila Gina. „A ani nezavolal! Kdyby to někdy nějakej kluk zkusil na mě –“ Švihla rukou ve vzduchu a pak sevřela prsty v pěst. „Byl by takovejhle.“

Pokrčila jsem ramenama. Heleďte, na východním pobřeží je to jiný. Nemůžete jen tak k někomu vpadnout, a předtím ani nezavolat. Ale v Kalifornii, jak jsem si všimla, jsou takovýhle „dostaveníčka“ vcelku společensky únosný.

„A nehraj to na mě,“ pokračovala Gina, „že se ti líbí, Simonová. Nelíbí se ti. Já tě přece znám. Nevím přesně, proč se s ním zahazuješ, ale nic erotickýho v tom rozhodně nebude.“

Na chviličku se mi vybavilo, jak jsme byly všechny příjemně překvapený, když si Michael svlíkl košili. „Ale mohlo by bejt,“ řekla jsem s povzdechem.

„Prosimtě.“ Gina mi podala hrst příborů. „Ty a Supermoula? To tak! A teď už to vybal. Proč se s ním taháš?“

Podívala jsem se na příbory, který jsem rovnala do zásobníku. „Já vlastně nevím,“ začala jsem váhavě. Pravdu jsem na ni vytáhnout nemohla, to jednoduše nejde. „Prostě mám takovej pocit, že… že s tou nehodou to není úplně tak, jak všichni tvrdí. Mamka vypadá, jako by o tom věděla něco víc, všimla sis?“

„Všimla,“ souhlasila Gina. Ne přímo zachmuřeně, ale rozhodně ne vesele.

„No, tak… jsem prostě zvědavá, jak to ve skutečnosti bylo. Tu noc. Protože dneska v tom moři, víš… to nebyla žádná medúza.“

Gina zase kejvla. „Tomu jsem stejně nevěřila. Řekla bych, že to má co dělat s tou mediátorskou schopností, co?“

„Tak nějak,“ vypravila jsem ze sebe neochotně.

„Dobře. A dokázalo by to taky vysvětlit tu malou nehodu s odšroubovaným lakem na nehty?“

Na to jsem nemohla říct ani bé. Třídila jsem příbory do plastovejch přihrádek ve dveřích myčky. Vidličky, nože, lžíce.

„No tak jo.“ Gina vypustila vodu ve dřezu a utřela si ruce do utěrky. „A co chceš, abych udělala já?“

Vytřeštila jsem na ni zrak. „Cože? Ty? Nic.“

„Ale běž. Já tě mám prokouknutou, Simonová. Neulila ses vloni devětasedmdesátkrát ze školy jen proto, že bys prahla po koktejlech v Mekáči. Já vím přesně, žes byla někde venku a bojovala tam se zombíkama a dělala ze světa bezpečnější místo pro děti a tyhlety ideály. Tak už konečně vybal, jak ti můžu pomoct? Potřebuješ krejt?“

Kousla jsem se do rtu. „Jo,“ souhlasila jsem zdráhavě.

„Hele, nedělej si se mnou starosti. Jake mi navrhnul, abych s ním jela na noční rozvážku, což je teda fakt nabídka, která se dá jen těžko odmítnout, když si vemeš, co to obnáší – bejt zavřená celou noc ve špinavým auťáku plným feferonkový a ananasový pizzy. Ale jestli chceš, můžu zůstat tady a šolíchat Brada. Pořád mě láká, abych se s ním koukala na video na jeho oblíbenej film.“

Párkrát jsem polkla. „Snad ne na Hellraisera III…?

„Zásah.“

Vděčnost mě zalila jako jedna z těch vln, co mě dneska odpoledne táhly ke dnu. „Ty bys to pro mě udělala?“

„Pro tebe všechno, Simonová. Tak co mám udělat?“

„Fajn.“ Položila jsem utěrku, ve který jsem si furt mnula ruce. „Kdybys mohla zůstat doma a předstírat, že jsem nahoře v pokoji a že mě chytly křeče, budu ti do smrti blahořečit. Nebudou se tě na to vyptávat, neboj. Řekni jim, že ležím ve vaně, a potom, že jsem si šla radši lehnout. A kdyby mi někdo volal, vemeš to za mě?“

„Jak si přejete, Vaše Veličenstvo.“

„Páni, Gino!“ Chytila jsem ji za ramena a trochu s ní zatřásla. „Jseš nejlepší na světě, je ti to jasný? Nejlepší! Nezahazuj se s mýma nevlastníma bráchama, zasloužíš si někoho úplně božího!“

„Ty to pořád nechápeš,“ zasmála se Gina a zavrtěla hlavou. „Tví bráchové jsou fakt řízci. Teda až na toho malýho zrzka. A hele –“ zavolala za mnou, když jsem zamířila k telefonu zavolat otci Dominikovi, „očekávám od tebe taky nějakou kompenzaci, jasný?“

Otočila jsem se. „Víš, mám jen dvacet babek kapesnýho tejdně, ale jestli chceš –“

Gina se zašklebila. „Kdo tady mluví o prašulích? Zevrubný vysvětlení by bylo naprosto dostačující. Nikdys mi o tom nevykládala. Vždycky jenom kličkuješ. Tak teď mi to dlužíš.“ Zorničky se jí zúžily. „Jen si představ, budu kvůli tobě čučet na Hellraisera III. Dlužíš mi toho fakt hodně. A neboj,“ dodala dřív, než jsem stačila otevřít pusu. „Fakticky to nikomu neřeknu. Nebudu volat do Věřte nevěřte ani nic podobnýho.“

Pronesla jsem se vší důstojností, jaký jsem byla schopná: „To by mě taky vůbec nenapadlo.“

A pak už jsem se vrhla k telefonu a začala vytáčet číslo.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a jedna